ECLI:CZ:NSS:2021:4.AZS.320.2020:36
sp. zn. 4 Azs 320/2020 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. K., zast. Mgr. Matějem
Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8.
2019, č. j. OAM-968/ZA-ZA11-P15-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 13 Az 47/2019 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl tak, že žalobci se neuděluje
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Městský soud v Praze nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti tomuto rozsudku městského soudu kasační
stížnost. Stěžovatel uvedl, že zprostředkovával vyřízení podkladů pro podání vízové žádosti,
včetně dělby obdržených finančních prostředků, která zohledňovala i úplatek za získání termínu
pro podání žádosti. Poukázal na neutěšený stav v jeho zemi původu. Stěžovatel bez svého
zavinění čelil zodpovědnosti za neúspěch pobytových žádostí, s jejichž zpracováním vypomáhal,
a to skrze trestní řízení, které se zpočátku vyvíjelo v jeho prospěch, neboť bylo odloženo,
avšak později v něm intervenovala Státní národní bezpečnost (SNB). Stěžovatel se doznal
pod nátlakem s cílem dosažení lepšího trestu. Stěžovatel v trestním řízení nepodal opravné
prostředky, to však nemůže vyvrátit obavy, kterými trpěl z důvodu nátlaku SNB a kvůli kterým se
doznal ke spáchání smyšlené trestné činnosti, v důsledku čehož mu byla uložena povinnost
nahradit škodu v částce, která je na tamní poměry astronomická. Stěžovatel nemůže být
považován za ekonomického migranta, neboť jeho finanční zájmy nevyplývají z touhy
po vlastním prospěchu, nýbrž z nutnosti umoření dluhu. V případě jeho neuhrazení mu hrozí
uvěznění. Byl proto dán důvod přiznání mezinárodní ochrany dle §14 zákona o a zylu, situace
v zemi původu jej ohrožuje na životě a důstojnosti, a dále podle §14a odst. 2 písm. b) a c) zákona
o azylu.
[4] Zprávy o zemi původu se nevypořádávají s otázkou stavu vězeňství v Uzbekistánu
a porušování lidských práv, přičemž dílčí úspěch v podobě propuštění některých politických
vězňů nemá souvislost s životní situací stěžovatele, do které aktivně vstoupila tamní SNB.
Žalovaný se nevypořádal s námitkou neaktuálnosti obstaraných podkladů pro vydání rozhodnutí
a jeho rozhodnutí je založeno na podkladech z roku 2018 nekorespondujících se skutečným
stavem věci. Stěžovatel ve své výpovědi konkretizoval své obavy, spočívajícím v tom, že nemohl
na území domovského státu dosáhnout spravedlivého procesu, proto se pod nátlakem doznal
k vytýkané trestné činnosti. Je tedy nehumánní mu neudělit některou z forem mezinárodní
ochrany. Jeho nucené vycestování povede k uvěznění, neboť z příjmů v domovském státě není
schopen uhradit škodu. Napadené rozhodnutí se nevypořádává s otázkou důvěryhodnosti
azylového příběhu a jeho domnělou irelevanci dovozuje toliko z nevyužití opravných prostředků
v rámci trestního řízení a načasování podání žádosti, byť je z výpovědi stěžovatele patrné,
že pokud v minulosti disponoval legálním pobytovým oprávněním k životu na území ČR,
tak nebyl motivován k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pokud ji podává
až pod tíhou hrozícího vycestování, tento postup je přípustný. Snaha o legalizaci pobytu vyplývá
z obav souvisejících s hrozbou uvěznění pro smyšlený skutek a následného útlaku ve výkonu
trestu.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření označil kasační stížnost za nedůvodnou a účelovou.
Konstatoval, že kasační stížnost kopíruje žalobní argumentaci, se kterou se městský soud řádně
a úplně vypořádal. S poukazem na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 5 Azs 37/2003,
doporučil stěžovateli řešit situaci dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat
otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne
kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Vymezením institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů
stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních
otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně,
3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu
bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek
nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelná.
[10] K otázce trestního stíhání v zemi původu jako azylově relevantního důvodu
Nejvyšší správní soud odkazuje např. na rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 4. 2012,
č. j. 7 Azs 9/2012 - 46, ve kterém uvedl, že „hrozbu pronásledování nevytváří sama o sobě skutečnost,
že proti žadateli o udělení mezinárodní ochrany může být v zemi původu zahájeno, nebo dokonce již bylo
zahájeno, trestní stíhání v právním a institucionálním prostředí nedosahujícím běžné úrovně západních právních
států. (…) Mezinárodní ochrana jako právní institut není nástrojem pro vyhnutí se snášení negativních důsledků
trestního stíhání v zemi původu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04).
Hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání tak může být sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném
okruhu případů, a to tehdy, když osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické
či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání
pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může být
v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání
v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým
standardům země původu. Např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto,
aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho
společenské postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného
v zemi původu nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy
při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe
orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.“
[11] K obavě stěžovatele z uvěznění Nejvyšší správní soud konstatuje, že nižší úroveň věznic
v Uzbekistánu oproti vyspělým zemím neznamená bez dalšího důvodnost stěžovatelovy žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Ze stěžovatelem uváděných obav ze situace v zemi původu
nevyplývá, že mu hrozí pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu nebo vážná
újma z důvodů uvedených v §14a odst. 2 zákona o azylu.
[12] Nevyhovění žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu není v rozporu s §14 zákona
o azylu, neboť jej nestaví do situace, která jej přímo ohrožuje na životě a jeho důstojnosti.
Již v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, Nejvyšší správní soud dovodil,
že obtíže žadatele ohledně obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších
okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické, nepostačující
k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatel je dospělý, ekonomicky
aktivní muž, který netrpí žádnou závažnou nemocí, v důsledku které by bylo namístě hodnotit
jeho situaci jako případ hodný zvláštního zřetele.
[13] Rovněž obecně vyjádřenou nedůvěru stěžovatele v justiční systém v zemi jeho původu
nelze dle judikatury zdejšího soudu podřadit pod důvody pro udělení mezinárodní ochrany
(srov. rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, a ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 13/2003 - 40).
[14] Stěžovatel uváděl, že jeho finanční zájmy nevyplývají z touhy po vlastním prospěchu,
nýbrž z nutnosti umoření dluhu, kdy v opačném případě mu hrozí navazující postih
v domovském státě ve formě jeho uvěznění s ohledem na skutečnost, že v domovském státě
není schopen uhradit škodu. K tomu lze poukázat např. na rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 31/2003 - 64, v němž se uvádí, že „obtíže žadatele o azyl, spočívající v nemožnosti
splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze bez přistoupení dalších zvláštního zřetele hodných
okolností vnímat jinak než jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení azylu podle §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ Také v rozsudku ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3
Azs 20/2003 - 43, je uvedeno, že „v žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody
(nedostatek finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) a skutečnost, že politický režim v jeho domovském
státě neumožnil žadateli jeho politický rozvoj, nezakládají samy o sobě odůvodněný strach z pronásledování
pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb.“
[15] Důvodná není ani námitka, že obstarané podklady pro vydání rozhodnutí se
nevypořádávají s otázkou stavu vězeňství v Uzbekistánu a porušování lidských práv. Některé
z podkladů obstaraných žalovaným se totiž těmito otázkami zabývají (konkrétně se jedná
se o Zprávu o dodržování lidských práv v roce 2017 Ministerstva zahraničních věcí Spojených
států amerických ze dne 20. 4. 2018 a Výroční zprávu Human Rights Watch ze dne 18. 1. 2018).
Žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkou, že použité podklady nejsou aktuální,
vypořádal. Uvedl, že podklady pro vydání rozhodnutí jsou z větší části informace respektovaných
mezinárodních organici vycházející v určité periodicitě (jednou i vícekrát za rok), přičemž v rámci
předmětného řízení bylo využito nejnovějších dostupných vydání. Taktéž Nejvyšší správní soud
má za to, že podklady rozhodnutí staré přibližně jeden rok je třeba s ohledem na periodicitu jejich
vydávání považovat za aktuální, pokud nenastala podstatná změna okolností, kterou však
stěžovatel netvrdí.
[16] Lze rovněž aprobovat závěr žalovaného o účelovosti žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany založený na tom, že stěžovatel se od 4. 5. 2017, kdy pobývá v České
republice, snažil získat jiné typy pobytového oprávnění a teprve až po neúspěchu těchto pokusů
a uložení správního vyhoštění a výjezdního příkazu podal dne 13. 11. 2018 žádost o udělení
mezinárodní ochrany, přičemž v dřívějším podání této žádosti mu objektivně nic nebránilo.
Z uvedeného je totiž patrné, že důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu,
je snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43, vyslovil, že „institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi
původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem
pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat
pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem
vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě
důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ (srov. též rozsudky ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 7 Azs 234/2005 - 48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53; nebo ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69).
[17] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud
proto nepřistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti a podle §104a odst. 1 s. ř. s.
ji odmítl pro nepřijatelnost.
[18] Jelikož kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. března 2021
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu