ECLI:CZ:NSS:2021:5.AFS.197.2020:37
sp. zn. 5 Afs 197/2020 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery ve věci žalobce: CITO Praha s.r.o.
v konkurzu, se sídlem Hornoměcholupská 8/130, Praha 10, zast. advokátem JUDr. Pavlem
Kačírkem, se sídlem Zenklova 66/230, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, za účasti: Mgr. Miroslav Sládek, insolvenční správce
se sídlem Heršpická 800/6, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 10 Af 14/2018 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je po v i ne n uhradit žalobci k rukám advokáta JUDr. Pavla Kačírka
náhradu nákladů řízení ve výši 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
žalovaného č. j. 21239/18/5100-41453-712140 ze dne 7. 5. 2018 a současně též rozhodnutí
(10 platebních výměrů) Finančního úřadu pro hlavní město Praha, všechna ze dne 4. 4. 2018,
kterými správce daně uložil žalobci, aby okamžikem jejich vydání zajistil úhradu daně z přidané
hodnoty za celkem 10 zdaňovacích období (září až prosinec 2016 a leden až červen 2017), která
dosud nebyla stanovena, složením jistoty v celkové výši 9 418 137 Kč. Správce daně vydal
zajišťovací příkazy podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve spojení s §103
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, jelikož naznal, že existuje odůvodněná obava,
že dosud nestanovená daň bude v době své vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude
vybrání daně spojeno se značnými obtížemi.
[2] Pravděpodobnou existenci budoucí daňové povinnosti správce daně odůvodnil
pochybnostmi o uskutečnění plnění ze strany společnosti Ventilátor-Expert s. r. o. Na základě
učiněných zjištění správce daně shledal, že oprávněnost nároku na odpočet daně dosud nebyla
prokázána a odpovídající nárok s největší pravděpodobností bude vyloučen, a tudíž bude
také změněna vlastní daň vykázaná žalobcem. Důvodnou obavu o úhradu dosud nestanovené
daně správce daně pak opřel v prvé řadě o její předpokládanou výši; dále vyšel z účetních
výkazů žalobce z let 2016 a 2017; konstatoval, že žalobce nedisponuje žádnou nemovitostí,
automobily mají celkovou hodnotu nanejvýš 800 000 Kč, což ovšem nekoresponduje s údajem
o dlouhodobém hmotném majetku za rok 2017 ve výši 10 390 Kč. Objem kreditních plateb
na bankovních účtech v období od 1. 9. 2016 do 31. 12. 2017 činil 116 300 000 Kč, z čehož
54,95 % tvořily hotovostní výběry, což správce daně vyhodnotil jako rizikové. Jako rizikovou
vyhodnotil správce daně skladbu cizích zdrojů (tvořeno ze 78,8 % krátkodobými závazky, jejichž
výše se v roce 2017 také zvýšila). V posledních letech navíc žalobce prodal téměř veškerý svůj
dlouhodobý majetek (zisk z jeho prodeje činil 2 938 000 Kč); má krátkodobé pohledávky ve výši
18 220 000 Kč, avšak jejich bonitu nebylo možno vzhledem k nedostatku součinnosti ověřit,
obecně je vymahatelnost pohledávek (exekuce poddlužníka) podle poznatků správce daně
nízká. Vykazovaný zůstatek na účtu (3 202 175,42 Kč) spolu s vykazovaným stavem hotovosti
(4 523 000 Kč) nepovažoval správce daně vzhledem k jejich snadné převoditelnosti za spolehlivý
a stálý zdroj pro úhradu budoucí daně. Dostatečnou záruku dle správce daně neposkytuje
ani budoucí ekonomická činnost žalobce; kromě toho je otázkou, jakého zisku by byl žalobce
dosahoval, kdyby neuplatňoval faktury, o jejichž oprávněnosti existují důvodné pochybnosti;
existuje rovněž obava z poměrně snadné převoditelnosti ekonomické činnosti na jiný subjekt,
neboť žalobce nedisponuje žádným specifickým podnikatelským zázemím.
[3] V podané žalobě žalobce předně namítl, že správce daně ve výrocích svých rozhodnutí
podmínku „vysoké pravděpodobnosti, že daně budou v budoucnosti v dané výši stanoveny“,
vůbec neuvedl. K pochybnostem o své důvěryhodnosti uvedl, že jeho dosavadní daňová historie
je bezproblémová a se správcem daně běžně komunikuje. Jednatel má bydliště na úřadě, jelikož
se mu v Praze nepovedlo sehnat bydlení, v němž by mu pronajímatel umožnil zaregistrovat trvalý
pobyt; sídlo žalobce není virtuální, jak tvrdí správce daně, nýbrž reálně využívané, žalobce
má k daným prostorám platnou nájemní smlouvu; v těchto prostorách se ostatně uskutečnila
řada úkonů Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územního pracoviště Jindřichův Hradec
v rámci daňové kontroly, o čemž svědčí příslušné protokoly, a proběhla v nich i řada dalších
veřejnosprávních kontrol. Zjištění učiněná o společnosti Ventilátor-Expert s.r.o. se týkají výlučně
této společnosti, žalobce nemohl správcem uvedené skutečnosti zjistit ani ověřit; jmenovaná
společnost je řádně registrovaná jako plátce DPH a nemá status nespolehlivého plátce, což
žalobce považuje za dostatečné zdroje pro ověření spolehlivosti obchodního partnera.
Zpochybněním uplatněného nároku na odpočet DPH na vstupu při současném přijetí žalobcem
přiznané daně na výstupu, aniž správce daně zkoumal odvedení daně žalobcovými dodavateli,
porušil správce daně princip neutrality DPH. Dle žalobce správce daně tedy neprokázal
důvodnost vysoké pravděpodobnosti, že bude žalobci právě takováto daň v budoucnu vyměřena.
[4] Žalobce rovněž rozporoval tvrzení správce daně ohledně nedobytnosti dosud
nevyměřené daně. Důvody obavy o budoucí nedobytnost dosud nevyměřené daně opřel správce
daně výlučně o jakési hodnocení žalobcovy majetkové situace, do čehož zahrnul dlouhodobý
majetek, bankovní účty (zůstatky na nichž nepovažoval za spolehlivý a stálý zdroj prostředků)
a zmatečné závěry jakési „analýzy“ účelově vybraných ekonomických ukazatelů, jež nebyly
ani relevantní, ani dostatečné pro natolik závažné opatření jako zajišťovací příkazy v takto
masivním rozsahu. Údajný růst zadluženosti byl způsoben chybou správce daně, chybné údaje,
z nichž správce daně vycházel, přitom výrazným způsobem ovlivnily závěr o údajné budoucí
nedobytnosti daně. Meziroční zvýšení krátkodobých závazků o 273 000 Kč považuje žalobce
za zanedbatelné s ohledem na celkové hodnoty ukazatelů, navíc meziročně se podíl krátkodobých
závazků na cizích zdrojích snížil o 8,35 %, a to za situace, kdy se výkonová spotřeba zvýšila
o 44,6 %, krátkodobé pohledávky vzrostly o 25,4 % a krátkodobé závazky vzrostly pouze o 2 %;
tyto údaje svědčí naopak o dobré kondici žalobce. Správcem daně očekávanou daň ve výši
9 418 000 Kč byl žalobce s to uhradit snížením oběžných aktiv, jejichž výše po odečtení
krátkodobých závazků činila 10 583 000 Kč. Poukázal na to, že pohyb prostředků na bankovním
účtu je střežen bankou, jež poskytla žalobci provozní úvěr až do roku 2024; dle žalobce
prostředky v hotovosti a pohledávky vůči jiným subjektům nelze bez dalšího označit za „nejisté“
položky; v takovém případě by jedinou možností, jak podnikat, bylo pořídit do majetku obchodní
společnosti nemovitost anebo předem složit dostatečnou kauci u finančního úřadu. Spekulace
o žalobcově budoucí ziskovosti jsou opět bezdůvodné a vykonstruované, k čemuž žalobce dodal,
že výsledky jím poskytovaných služeb nejsou virtuální, nýbrž reálné a často kontrolované orgány
státní správy. Žalobce shrnul, že jeho majetková situace je příznivá a neexistují žádné náznaky,
že dobrovolná úhrada zákonným způsobem vyměřených daní žalobcem je vyloučena. Zdůraznil,
že správce daně opřel zajišťovací příkazy výlučně o pochybnosti vztahující se k plněním jednoho
z žalobcových dodavatelů, jenž byl v určitém období dominantním. Nezákonnost zajišťovacích
příkazů dovozuje žalobce rovněž z toho, že jedinými úkony správce daně vůči němu bylo
zahájení daňové kontroly ve vztahu ke zdaňovacímu období září 2016, a jednání ve vztahu
ke zdaňovacímu období listopad 2017; ve vztahu k ostatním zdaňovacím obdobím správce daně
daňové řízení vůbec nezahájil. V doplnění žaloby pak žalobce doložil „závazné prohlášení“
jednatele společnosti Ventilátor-Expert s.r.o., Richarda Blažka, podle něhož nebyl od počátku
roku 2018 kontaktován žádným správcem daně, zejména pokud jde o obchodní vztahy
s žalobcem, a není mu známa ani existence žádné nedoručené zprávy.
[5] Městský soud shledal žalobu důvodnou a rozhodnutí stěžovatele zrušil
pro nepřezkoumatelnost. Úvodem shrnul právní úpravu, jakož i četnou relevantní judikaturu NSS
týkající se problematiky zajišťovacích příkazů. V intencích této judikatury pak dospěl k závěru,
že správce daně uvedl v zajišťovacích příkazech přezkoumatelným způsobem logický a ucelený
řetězec indicií nižší síly, jež dostatečně odůvodňují pravděpodobnost budoucího odepření nároku
na daňový odpočet a tudíž i budoucího stanovení daně; první podmínku pro vydání zajišťovacích
příkazů tak městský soud vzal za splněnou.
[6] Nesouhlasil však se splněním druhé podmínky spočívající v dostatečně odůvodněné
obavě, že daň v budoucnu bude zcela nedobytná, resp. v naplnění podmínek pro zajištění daně
s okamžitou vykonatelností. Městský soud dospěl k závěru, že úvahy správních orgánů
o žalobcově ekonomické situaci a důvěryhodnosti nejsou dostatečné a náležitě odůvodněné.
Uvedl mimo jiné, že správní orgány se ekonomickou situací žalobce zabývaly, aniž by přihlížely
k dřívějšímu řádnému plnění daňových povinností žalobcem; přičemž poznatky o tom by přitom
mohly objasnit, zda byl prodej nemovitého majetku v roce 2017 završením určitého trendu, jenž
by bylo lze označit za zbavování se majetku, ale také stupeň rizikovosti skladby aktiv. Městský
soud podotkl, že pokud se tato skladba po dobu mnoha let nemění, a žalobce přesto pravidelně
dosahuje zisku a plní veškeré své daňové povinnosti, jeho rizikovost je nižší, než pokud v této
skladbě došlo v posledních letech k výraznému posunu směrem k větší likviditě majetku; takové
skutečnosti však ze zajišťovacího příkazu ani rozhodnutí žalovaného nevyplývají.
[7] Dle městského soudu ze správního spisu neplyne, že by žalobcův zástupce odmítal
poskytnout informace o žalobcových pohledávkách, tím spíše, že správci daně zároveň předložil
108 listů smluv s odběrateli žalobce. Za zcela nepřípadný označil městský soud argument správce
daně, že exekuce poddlužníka podle jeho poznatků zřídka přináší nějaký exekuční výnos, neboť
z jeho rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by byly žalobcovy pohledávky po splatnosti a dlužníci
je odmítali uhradit. Závěry správce daně o zhoršující se ekonomické situaci žalobce jsou
dle městského soudu nepřezkoumatelné. Městský soud připustil, že výše dosud nestanovené daně
by byla pro žalobce vzhledem k jeho aktuální ekonomické situaci velmi citelná, nicméně zjištění
správce daně nevylučují dobrovolnou úhradu; výraznou většinu budoucí vyměřené daně
by žalobce byl s to zaplatit již ze svých prostředků na účtech a v pokladně, a vzhledem k tomu,
že se jedná o dlouhodobě fungující společnost, jež v posledních dvou letech generovala zisk
1 až 1,5 milionu Kč, nelze v žádném případě vyloučit, že by byl žalobce s to zaplatit i zbytek
budoucí stanovené daně, byť s vynaložením určitého úsilí, například postupně a zcela vyloučit
nelze ani možnost čerpání úvěru. V této souvislosti městský soud podotkl, že správce daně
kategoricky vyloučil možnost čerpání úvěru z důvodu nedostatku nemovitého majetku pro jeho
zajištění, nicméně sám správce daně zjistil, že žalobce jeden bankovní úvěr v současnosti splácí.
Argument, že zisku dosahoval žalobce právě proto, že uplatňoval faktury, o jejichž oprávněnosti
existují důvodné pochybnosti, nepovažoval městský soud za relevantní, dokud o žádném
takovém porušení daňových předpisů nebylo pravomocně rozhodnuto. Městský soud
konstatoval, že vzhledem k dosavadní žalobcově daňové historii, aktuální výši disponibilních
oběžných aktiv a zejména absenci konkrétních kroků, jež by budoucí nedobytnosti daně svědčily,
nelze nalézt v úvahách správních orgánů přesvědčivé a dostatečně silné důvody pro naplnění
druhé podmínky pro uplatnění zajištění daně. Jejich zjištění relevantních okolností jsou neúplná,
částečně nepřezkoumatelná a spekulativní; ačkoli některé rizikové indicie zjištěny byly, samy
o sobě jsou velmi slabé a netvoří ucelený a logický řetězec indicií vyšší síly dokládající takovou
žalobcovu majetkovou situaci, z níž by vyplynulo, že nebude s to budoucí vyměřenou daň
v předmětné výši uhradit.
[8] Městský soud rovněž poukázal na to, že byly vydány zajišťovací příkazy s okamžitou
vykonatelností; základním požadavkem na odůvodnění v takovém případě ovšem je náležité
odůvodnění úvah o hrozícím nebezpečí z prodlení. Správce daně dovodil hrozící nebezpečí
z prodlení z toho, že žalobce nedisponuje stálým majetkem, peněžní prostředky v hotovosti lze
snadno a v krátkém čase převést mimo sféru žalobce a dosažitelnost správce daně. Tyto důvody
městský soud s odkazem na četnou judikaturu NSS nepovažoval za dostatečně silné, neboť žádný
z nich nesvědčí tomu, že daň nebude zaplacena. Městský soud poukázal na to, že uložení
peněžních prostředků na bankovních účtech nebo v pokladně spojené s vybíráním velkého
množství prostředků v hotovosti, k němuž i podle zjištění správce daně docházelo po celé
sledované období (od 1. 9. 2016 do 31. 12. 2017), nepostačuje bez dalších konkrétních kroků
žalobce k závěru, že by daň neuhradil. Argumentaci žalovaného označil městský soud rovněž
za částečně nelogickou: na jedné straně odůvodňuje obavy z nedobytnosti daně také tím,
že prostředky v pokladně (dosahující přibližně poloviny výše dosud nestanovené daně) nelze
exekučně postihnout (bod 43 napadeného rozhodnutí), na druhé straně na toto zjištění reaguje
právě zahájením daňové exekuce, aniž by žalobci dříve umožnil daň uhradit dobrovolně,
a to mimo jiné právě z prostředků v pokladně, které dle svých slov nemůže exekučně postihnout.
Dle městského soudu správce daně tak stanovením okamžité vykonatelnosti zajišťovacích
příkazů fakticky vyloučil způsob dobrovolné úhrady daně (na příklad formou částečné okamžité
úhrady spolu s posečkáním), ačkoli žalobcovy zjištěné majetkové poměry neodůvodňovaly závěr,
že by takový způsob úhrady nebyl možný, a aniž měl takový postup dostatečnou oporu
v konkrétních žalobcových krocích, z nichž by vyplývala snaha uhrazení dosud nestanovené daně
se vyhnout.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; nesouhlasí s městským soudem, že skutečnosti shromážděné
správními orgány nebyly dostatečnou oporou pro závěr o budoucí nedobytnosti daně
či o značných obtížích při jejím vymáhání, resp. že zjištění relevantních okolností byla neúplná,
částečně nepřezkoumatelná a částečně založená na pouhých spekulacích správce daně. Stěžovatel
má za to, že zjištění popsaná v zajišťovacích příkazech jsou pro prokázání ohrožení vybrání daně
v době její vymahatelnosti dostačující a plně naplňují jak stav odůvodněné obavy ve smyslu
§167 odst. 1 daňového řádu, tak i stav nebezpečí z prodlení podle §103 zákona o dani z přidané
hodnoty. Hodnocení podmínky budoucí nedobytnosti daně městským soudem bylo
dle přesvědčení stěžovatele provedeno nesprávně, z čehož následně městský soud dovodil
nesplnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů.
[10] Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že dosavadní řádné plnění daňových povinností
a daňovou historii žalobce lze, jak se domnívá městský soud, bez dalšího považovat
za skutečnost, která by v kontextu se zjištěným předpokladem stanovení daně a v kontextu
s ostatními zjištěními, z nichž vyplývá obava z budoucí nedobytnosti daně, tuto obavu z budoucí
dobytnosti daně popírala.
[11] Dle stěžovatele, vzhledem k tomu, že městský soud v rozsudku veškeré skutečnosti
a vyjádřené pochybnosti týkající se přiměřené pravděpodobnosti stanovení daňové povinnosti
uvedené v zajišťovacích příkazech aproboval, je stěžovatel přesvědčen, že v zajišťovacích
příkazech jsou uvedeny silné důvody stran přiměřené pravděpodobnosti, že daň bude
v budoucnu stanovena. Plynou-li tedy ze zajišťovacích příkazů silné důvody stran přiměřené
pravděpodobnosti, že daň bude v budoucnu stanovena, postačoval by oprávněně
k vydání zajišťovacích příkazů v souladu s recentní judikaturou (např. rozsudek NSS
č. j. 1 As 27/2014 - 31 ze dne 16. 4. 2014) slabší závěr stran splnění podmínky nedobytnosti.
Přesto je stěžovatel toho názoru, že správcem daně byly zjištěny „silné důvody“ stran
nedobytnosti daně, což v kasační stížnosti v podstatě v intencích odůvodnění svého rozhodnutí
a vyjádření k žalobě dále rozvedl. K argumentu městského soudu o spekulativních závěrech
správce daně o převedení majetku žalobce či obavě z budoucích kroků směřujících k vyhnutí
se uhrazení daně, stěžovatel poukazuje na to, že správce daně vycházel ze zjištěných indicií
týkajících se chování a jednání žalobce – vysoké závazky, zbavování se majetku v podobě
finančních prostředků na účtu, jež jsou vybírány v hotovosti, či převod jediného dlouhodobého
majetku v roce 2017 a opakované a vědomé optimalizování daňové povinnosti ve prospěch
žalobce.
[12] Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti
finanční analýzy a nevypořádání se s námitkou o zlepšení ekonomické situace žalobce. Stěžovatel
v tomto ohledu poukazuje na skutečnost, že sám žalobce rozporoval pouze některé údaje
ekonomické analýzy, avšak bez dalšího bližšího konkretizování. Nelze tak požadovat po správci
daně či stěžovateli detailní rozbor, když sám žalobce neuvedl, proč se jedná o tak zásadní zlepšení
jeho situace (eliminující obavu o budoucí dobytnost daně) a nijak svůj argument blíže
nekonkretizoval. Žalobcem uplatněné námitky tak do značné míry předznamenaly rozsah
přezkumu zajišťovacích příkazů – pokud byly uplatněny pouze v obecné rovině, nebylo možné
ani žádoucí je vypořádat detailním způsobem; jestliže žalobce ve svých odvoláních namítal,
že data zohledněná správcem daně byla nesprávná, avšak neuvedl skutkové či právní důvody,
ve kterých spatřoval tuto nesprávnost, pak nemohl závěry správce daně relevantně zpochybnit.
[13] K otázce okamžité vykonatelnosti (§103 zákona o dani z přidané hodnoty) stěžovatel
uvedl, že nebezpečí z prodlení lze charakterizovat jako skutečnost, že existující důvody,
pro které je zajišťovací příkaz vydán, jsou zvláště naléhavé z hlediska času a obvyklých postupů
a pokud by takto správce daně nepostupoval, mohlo by být dosažení účelu zajišťovacího příkazu
zmařeno pro chování daňového subjektu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 209/2014 - 86 ze dne 17. 12. 2014). Správce daně přezkoumatelným způsobem
v odůvodnění zajišťovacích příkazů vymezil konkrétními skutečnostmi, proč přistoupil k vydání
zajišťovacích příkazů ve spojení s §103 zákona o dani z přidané hodnoty (především neexistence
relevantního nemovitého a celkově dlouhodobého majetku, vysoké závazky, zbavování
se majetku v podobě finančních prostředků na účtu, jež jsou vybírány v hotovosti, či převod
jediného dlouhodobého majetku v roce 2017 a nepořízení nového či opakované a vědomé
optimalizování daňové povinnosti). Dle stěžovatele stav majetku žalobce nasvědčoval tomu,
že postup podle §103 zákona o dani z přidané hodnoty byl jediným způsobem, jak předejít
zmaření účelu sledovaného vydáním zajišťovacích příkazů. Tím dle stěžovatele byly naplněny
pojmové znaky nebezpečí z prodlení.
[14] Dle stěžovatele předpokladem pro vydání zajišťovacího příkazu není prokázání neochoty
daňového subjektu v budoucnu stanovenou daň uhradit, ale zjištění existence takových
skutečností a okolností, u nichž lze důvodně předpokládat, že mohou negativně ovlivnit výběr
daně, což se v nyní projednávaném případě stalo. Za takových okolností samotná dosavadní
bezproblémová spolupráce se správcem daně nemůže vyvrátit odůvodněný závěr o existenci
obavy ve smyslu §167 daňového řádu. Stěžovatel trvá na tom, že prosté podávání kontrolních
hlášení, daňových přiznání, hrazení vykázané daně a komunikaci se správcem daně nelze
zohledňovat jako pozitivní (ani jako negativní skutečnost) z hlediska předpokladu budoucí
dobytnosti daně. Dle stěžovatele městský soud na straně jedné v rozsudku akcentuje řádné plnění
povinností žalobce a na straně druhé shledal a potvrdil předpoklad budoucího stanovení daně.
V takové situaci lze totiž minimálně přiměřeně pravděpodobně předpokládat, že plnění
povinností ze strany žalobce nebylo řádné. Stěžovatel má za to, že za uvedených podmínek nelze
úspěšně argumentovat řádným plněním povinností a dobrou ekonomickou situací, pokud jsou
tyto skutečnosti relevantně vyvráceny právě splněním podmínky přiměřené pravděpodobnosti
budoucího stanovení daně.
[15] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na účelovou obhajobu žalovaného,
přičemž odůvodnění kasační stížnosti považuje za pouhou reprodukci odůvodnění jeho
napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k námitkám stěžovatele vzneseným k závěrům městského
soudu trvá na tom, že městský soud komplexně a objektivně vyhodnotil všechny relevantní
souvislosti a rovněž kvalifikovaně a srozumitelně své rozhodnutí odůvodnil. Kasační stížnost
považuje za bezdůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
[16] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[17] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných, současně zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); kasační stížnost
neshledal důvodnou.
[18] Kasační námitky stěžovatele míří fakticky pouze k tvrzenému nesplnění podmínky
budoucí nedobytnosti daně, resp. k nenaplnění podmínek pro zajištění daně s okamžitou
vykonatelností. Městský soud v této otázce dospěl k závěru, že v tomto směru daňové orgány
svůj postup dostatečně neodůvodnily. Nejvyšší správní soud neshledal v úvahách městského
soudu žádné pochybení ani vybočení z ustálené judikatury. Nutno též konstatovat, že stěžovatel
fakticky opětovně toliko obhajuje svůj postup a opakuje odůvodnění napadeného správního
rozhodnutí, nicméně konkrétně netvrdí, v čem městský soud postupoval v rozporu se zákonem
či jaké jiné vady se ve svých úvahách a v konečném posouzení věci dopustil.
[19] Nejvyšší správní soud připomíná, že tak jako musí existovat indicie nasvědčující tomu,
že daň bude s určitou mírou pravděpodobnosti skutečně stanovena, což v daném případě
stěžovatel dostatečně zdůvodnil, musí existovat indicie svědčící o tom, že daň nebude
v budoucnu skutečně zaplacena, a že je třeba zvolit právě a jen takový invazivní způsob zajištění,
který presumuje §103 zákona o dani z přidané hodnoty, tedy vydání zajišťovacích příkazů
s okamžitou vykonatelností; v tomto směru však správce daně, resp. stěžovatel dostatečné
důvody neuvedl.
[20] Nejvyšší správní soud již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že správce daně musí
v každém okamžiku daňového řízení volit takový postup, který povede k efektivnímu výběru
daně, ale zároveň bude šetřit práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů (§1 odst. 2 a §5
odst. 3 daňového řádu). Tato povinnost tak s sebou nese požadavek, aby správce daně
před vydáním zajišťovacího příkazu zhodnotil, zda je v ekonomických možnostech daňového
subjektu daň v budoucnu, byť postupně, uhradit, nikoli automaticky odčerpat veškerý majetek
daňového subjektu, protože ten v danou chvíli nedisponuje prostředky na úhradu celé
předpokládané daně (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu dne 25. 8. 2015,
č. j. 6 Afs 108/2015 - 35, ze dne 7. 1. 2016, č. j. 4 Afs 22/2015 - 104, ze dne 19. 12. 2018,
č. j. 9 Afs 330/2017 - 60, ze dne 12. 9. 2018, č. j. 5 Afs 321/2017 - 29, ze dne 28. 3. 2019,
č. j. 2 Afs 392/2017 - 48).
[21] Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Afs 321/2017 zdůraznil, že zájem státu
na okamžité úhradě daně, bez toho, aniž by zde existovaly dostatečně silné důvody svědčící tomu,
že daň nebude zaplacena vůbec (např. daňový subjekt ukončil podnikání či jej utlumuje,
přesunuje sídlo společnosti do zahraničí či na jinou zpravidla nekontaktní adresu, mění svoji
organizační strukturu, vyvádí různými transakcemi majetek ze společnosti, zakládá za tím účelem
jinou společnost, apod.), nemůže odůvodnit vydání zajišťovacího příkazu s okamžitou
vykonatelností, aniž by daňový subjekt měl jakoukoli šanci dobrovolně daň uhradit.
[22] Nelze konstatovat, že by se v dané věci správce daně hospodářskou situací žalobce
či stavem jeho majetku nikterak nezabýval. Jeho úvahy o nedobytnosti daně jsou však, jak
případně dovodil městský soud, který se podrobně vypořádal se všemi stěžovatelem
předestřenými indiciemi, pro závěr o zajištění daně s okamžitou vykonatelností, nedostačující.
Nejvyšší správní soud opakovaně konstatuje, že je vždy nutno brát ohled na konkrétní okolnosti
případu; na půdorysu zjištění o chování a majetkové situaci daňového subjektu je nutno zvažovat,
zda a jak je možné dosáhnout splnění povinnosti uložené zajišťovacími příkazy. Nutně
tedy při volbě procesních prostředků správce daně vede i úvahy o tom, zda je daňový subjekt
aktuálně schopen daň uhradit, případně zda nedostatek části prostředků může řešit institut
posečkání či např. využití jiných zdrojů. Není přitom bez významu přihlížet rovněž k daňové
historii daňového subjektu, nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že dosavadní či dřívější
bezproblémové plnění daňových povinností žalobcem je zcela bez významu. Při hodnocení
obavy o dobytnost daně je správce daně povinen přihlédnout ke všem relevantním okolnostem,
které jsou mu známy, mezi které bezproblémová daňová minulost i spolupráce v průběhu
probíhající daňové kontroly nepochybně patří (viz např. rozsudek NSS č. j. 9 Afs 330/2017 - 60,
ze dne 19. 12. 2018 či rozsudek č. j. 5 Afs 321/2017 - 29, ze dne 12. 9. 2018; v posledně
uvedeném rozsudku se mimo jiné uvádí: „Bezproblémová mnohaletá daňová minulost spolu
s bezproblémovou spoluprací se správcem daně během daňové kontroly, plněním daňových povinností v nikoli
zanedbatelné výši, je indikátorem přístupu stěžovatele ke svým závazkům a plnění veřejnoprávních povinností.
Proto by měla být součástí hodnocení rizika vyvedení aktiv za účelem zmaření vybrání budoucí daně.“). Nejvyšší
správní soud konstatuje, že spíše opačný závěr, vyjádřený spíše ojediněle v rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 Afs 101/2013 - 26, ze dne 28. 11. 2013, jehož se stěžovatel dovolává,
ve světle pozdější jednoznačné judikatury neobstojí.
[23] Dlužno dodat, že v úvahu nevzaly správní orgány ani žalobcovu součinnost při kontrole.
Sám stěžovatel mimo jiné dobrou spolupráci se správcem daně a řádné plnění daňových
povinností žalobcem v bodech 32 a 33 napadeného rozhodnutí výslovně okomentoval; pokud
tedy nyní v kasační stížnosti tvrdí, že žalobce v průběhu daňové kontroly neposkytoval
dostatečnou součinnost, nemá jeho tvrzení oporu ve spise, resp. je s ním v rozporu.
[24] Správce daně dovodil hrozící nebezpečí z prodlení z toho, že žalobce zcizil majetek
trvalejšího charakteru, aniž by ho nahrazoval novým, významnou část peněžních prostředků
vybírá z bankovních účtů v hotovosti a drží v hotovosti; nedisponuje tedy stálým majetkem,
přičemž dle správce daně peněžní prostředky v hotovosti lze snadno a v krátkém čase převést
mimo sféru žalobce a pro správce daně se tak stanou nedosažitelné. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tyto důvody v intencích konstantní judikatury, z níž městský soud vycházel,
nesvědčí dostatečně silně tomu, že daň nebude zaplacena. Samotný prodej dlouhodobého
majetku relativně nízké hodnoty v tomto případě nenasvědčuje vyvádění majetku ze společnosti
a uložení peněžních prostředků na bankovních účtech nebo v pokladně, spojené s vybíráním
velkého množství prostředků v hotovosti, k němuž i podle zjištění správce daně docházelo
po celé sledované období (od 1. 9. 2016 do 31. 12. 2017), nepostačuje bez dalších konkrétních
kroků konaných žalobcem k závěru, že by daň neuhradil či činil cílené kroky k tomu, aby její
uhrazení bylo fakticky nemožné. Nadto nelze přehlédnout, že se stěžovatel nikterak nevypořádal
s argumenty žalobce stran zlepšení ekonomické situace v roce 2017.
[25] Zjištěné majetkové poměry žalobce svědčily o tom, že měl okamžitě k dispozici peněžní
prostředky v pokladně a na účtech v celkové výši 6 072 083 Kč, tedy téměř dvou třetin dosud
nestanovené daně; rozdíl mezi oběžnými aktivy a závazky činil 6 869 097 Kč, tedy přibližně 70 %
dosud nestanovené daně, přičemž oproti jeho pohledávkám měla větší část závazků dlouhodobý
charakter, potažmo pozdější splatnost, tudíž poskytovala více času pro zajištění jiného zdroje
jejich uhrazení. Obavy správce daně, že by mohly být tyto prostředky skryty anebo převedeny
na nepostižitelné účty, lze proto hodnotit jako ryze hypotetické, stejně tak úvahy správce daně
o tom, že exekuce poddlužníka podle jeho poznatků zřídka přináší nějaký exekuční výnos, neboť
ze správního rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by byly pohledávky žalobce po splatnosti
a dlužníci je odmítali uhradit.
[26] Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem dospěl k závěru, že byť výše dosud
nestanovené daně by byla pro žalobce velmi citelná, zjištění učiněná správcem daně ještě
nevylučují její dobrovolnou úhradu a dostatečně neodůvodňují zajištění daně s okamžitou
vykonatelností, resp. okamžitou exekuci žalobce, tak, jak k tomu přistoupil správce daně.
Zajišťovacího příkazu s okamžitou vykonatelností nelze využít v situacích, kdy jsou obavy
správce daně pouze spekulativní a hypotetické, jako je tomu u ničím konkrétním nepodložené
obavy z vyvádění peněžních prostředků ze společnosti nebo převodu ekonomické činnosti na jiný
subjekt. Jak případně poznamenal městský soud, argumentace a úvahy stěžovatele jsou rovněž
částečně nelogické, pokud na jedné straně odůvodňuje obavy z nedobytnosti daně také tím,
že prostředky v pokladně (dosahující přibližně poloviny výše dosud nestanovené daně) nelze
exekučně postihnout (bod 43 napadeného rozhodnutí), na druhé straně na toto zjištění reaguje
právě zahájením daňové exekuce, aniž žalobci dříve umožnil daň uhradit dobrovolně,
a to mimo jiné právě z prostředků v pokladně, které dle svých slov nemůže exekučně postihnout.
Nejvyšší správní soud pouze nad rámec uvedeného poznamenává, že jak vyplynulo ze spisu, daň,
k jejíž úhradě byly vydány nyní přezkoumávané zajišťovací příkazy, byla v plném rozsahu
vymožena během dvou měsíců po vydání exekučních příkazů, což nasvědčuje nedůvodnosti obav
správce daně z budoucí nedobytnosti daně.
[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že názor městského soudu vyjádřený
v přezkoumávaném rozsudku, že zjištění správce daně ohledně důvodnosti obav z budoucí
nedobytnosti daně správní orgány odůvodnily nedostatečně, resp. jejich zjištění byla neúplná
a částečně nepřezkoumatelní, z hlediska zákona, jakož i ustálené judikatury zcela obstojí. Nejvyšší
správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[28] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 a 5 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalobci, resp. jeho zástupci Nejvyšší správní soud přiznal dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) náhradu nákladů vynaložených na odměnu zástupce žalobce za jeden úkon
právní služby (podání vyjádření) ve výši 3100 Kč a jeden režijní paušál ve výši 300 Kč; celkem
3400 Kč; uvedená částka se v souladu s §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o DPH ve výši 21 %, celkem
tedy 4114 Kč. Uvedenou částku je stěžovatel povinen uhradit žalobci k rukám jeho advokáta
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Osoba zúčastěná na řízení má právo na úhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti se splněním povinnosti, kterou ji uložil soud;
tak tomu v dané věci nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu