ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.12.2019:55
sp. zn. 5 As 12/2019 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: ZO VOS fakulta
biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze (FBMI ČVUT v Praze), se sídlem náměstí
Sítná 3105, Kladno, zastoupená Českomoravskou konfederací odborových svazů, se sídlem
nám. Winstona Churchilla 1800/2, Praha 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních
údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, za účasti: České vysoké učení technické v Praze,
se sídlem Zikova 1903/4, Praha 6, zastoupené JUDr. Karlem Zuskou, advokátem se sídlem
Radlická 3185/1c, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti Českého vysokého učení technického
v Praze jakožto osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
19. 12. 2018, č. j. 45 A 96/2016 – 95,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se s odkazem na čl. I. odst. 2 příkazu rektora ČVUT č. 10/2007, k poskytování
informací podle z. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, obrátil na děkana
Fakulty biomedicínského inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze s žádostí
o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), ze dne 8. 3. 2016. Uvedenou žádostí se žalobce domáhal
s odkazem na InfZ a na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, publ. pod č. 3155/2015 Sb. NSS (všechna zde citovaná
rozhodnutí správních soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz), sdělení následujících
informací:
1) informace o výši vyplacených finančních prostředků na osobní příplatky a odměny
zaměstnanců Fakulty biomedicínského inženýrství zařazených do katedry přírodovědných
oborů a tutéž informaci pro zaměstnance zařazené do katedry biomedicínské techniky
za období od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2016, a to ve struktuře podle článku 3, §1 odst. 12
kolektivní smlouvy ČVUT na roky 2015 – 2017 (dále jen „kolektivní smlouva“), tj.:
- celková suma vyplacených osobních příplatků,
- průměrný osobní příplatek na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %,
- minimální osobní příplatek,
- medián osobního příplatku na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %,
- celková suma vyplacených ročních odměn,
- průměrná roční odměna na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %,
- minimální roční odměna a
- medián roční odměny na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %.
2) informaci o výši celkových vyplacených mzdových prostředků děkanovi fakulty
a tajemníkovi fakulty v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015.
[2] Děkan fakulty žádost o informace rozhodnutím ze dne 6. 5. 2016,
č. j. 312/16/17911/Trous, odmítl. Proti uvedenému rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním,
které však rektor ČVUT rozhodnutím ze dne 17. 6. 2016, č. j. 595/16/17911/Trous, zamítl
a rozhodnutí děkana potvrdil.
[3] Pokud jde o informace požadované v první části žádosti, ztotožnil se rektor se závěrem
děkana, že tyto informace poskytuje fakulta pololetně prostřednictvím jejich zasílání vedoucím
jednotlivých pracovišť, kteří s nimi potom zaměstnance vhodným způsobem seznamují.
Informace o platech zaměstnanců budou tedy zveřejněny až v červenci roku 2016, a proto nebylo
možné této části žádosti vyhovět. Z výše uvedeného podle rektora vyplývá, že v současné době
povinný subjekt (ČVUT) tyto informace v požadované formě nemá a teprve je bude vytvářet
sběrem, analýzou a zpracováním dat; následně budou zaslány vedoucím pracovišť, kteří s nimi
seznámí jednotlivé zaměstnance. Uvedené informace se tak touto cestou dostanou k členům
žalobce, kteří jsou zároveň zaměstnanci povinného subjektu, během několika týdnů.
[4] Ohledně druhé části žádosti se rektor rovněž ztotožnil s odůvodněním prvostupňového
rozhodnutí, podle něhož sice obecně platí, že informace o výši mzdových prostředků
vyplacených z veřejných rozpočtů v souladu s §8b odst. 1 InfZ zpravidla lze zveřejnit,
v posuzovaném případě by však poskytnutí požadovaných informací mohlo vést
k nepřiměřenému zásahu do soukromí jejich subjektů. Vzhledem k tomu, že dochází ke kolizi
dvou základních práv, je třeba provést test proporcionality. Zájem na ochraně osobních údajů
zaměstnanců povinného subjektu nemůže prolomit zájem na veřejné kontrole vynakládání
finančních prostředků. Poskytnutí informací lze odepřít rovněž v případě, že by žádost
představovala zneužití práva; v tomto kontextu děkan konstatoval, že není zřejmé, jak by byly
požadované informace využity, nelze se tedy vyvarovat případných nežádoucích důsledků
plynoucích z jejich poskytnutí. Dle děkana hrají v posuzovaném případě zásadní roli odlišné
zájmy žalobce, než je kontrola hospodaření s veřejnými prostředky. Informace o mzdách
konkrétních zaměstnanců jsou navíc informacemi vztahujícími se výlučně k vnitřním pokynům
a personálním předpisům povinného subjektu, jejich poskytnutí je tedy na místě odmítnout
rovněž s odkazem na §11 odst. 1 písm. a) InfZ. Povinný subjekt navíc nedisponuje souhlasem
s poskytnutím uvedených informací ve smyslu §314 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, v relevantním znění (dále jen „zákoník práce“). Rektor k této otázce dodal, že v případě
střetu ústavně garantovaných práv nelze vždy upřednostnit právo na informace, musí zde
existovat prostor pro správní uvážení. Je třeba zohlednit vztah žadatele k povinnému subjektu
a k subjektům poskytovaných informací. Rektor konstatoval, že není přesvědčen o čistotě úmyslů
žalobce, a je si jist, že veřejné prostředky na mzdy jsou vynakládány hospodárně. Zveřejnění
požadovaných informací by mohlo mít fatální důsledky pro fungování veřejných vysokých škol.
Žalobce dle rektora zneužívá své právo na informace ve sporech s povinným subjektem, k čemuž
však InfZ sloužit nemá.
[5] Uvedené rozhodnutí rektora napadl žalobce žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze, který ji usnesením ze dne 27. 9. 2016, č. j. 9 A 142/2016 – 24, postoupil Krajskému
soudu v Praze jako soudu místně příslušnému s odůvodněním, že v posuzované věci rozhodl
v prvním stupni v souladu se zmiňovaným příkazem rektora ČVUT k poskytování informací
podle InfZ v prvním stupni děkan FBMI ČVUT, místní příslušnost soudu se tedy v souladu s §7
odst. 2 s. ř. s. odvíjí od místa jeho sídla.
[6] Krajský soud výrokem I. shora uvedeného rozsudku zrušil žalobou napadená rozhodnutí
rektora i děkana a v rozsahu, v němž žalobce žádal informace o výši celkových mzdových
prostředků vyplacených děkanovi a tajemníkovi Fakulty biomedicínského inženýrství Českého
vysokého učení technického v Praze za období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015, věc vrátil
původnímu žalovanému (ČVUT) k dalšímu řízení. Výrokem II. krajský soud uložil Českému
vysokému učení technickému jakožto povinnému subjektu, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci
rozsudku poskytlo žalobci informace o výši vyplacených finančních prostředků na osobní
příplatky a odměny zaměstnancům FBMI ČVUT zařazených do katedry přírodovědných oborů
a stejnou informaci pro zaměstnance zařazené do katedry biomedicínské techniky za období
od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2016 v žalobcem požadované struktuře, kterou krajský soud ve výroku
specifikoval.
[7] Krajský soud nejprve shrnul průběh řízení, provedl krátký exkurs do problematiky práva
na informace a následně uzavřel, že z hlediska posouzení žádosti o informace je ve světle testu
proporcionality aplikovaného Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS
1378/16, významné, jaké postavení ve společnosti žadatel zaujímá, neboť informace o příjmu
zaměstnanců povinného subjektu lze poskytnout pouze žadateli, který plní úkoly či poslání
dozoru veřejnosti, resp. roli tzv. společenského hlídacího psa. V tomto směru je tedy relevantní,
zda je žalobce odborovou organizací působící u povinného subjektu, či nikoliv, povinný subjekt
se však touto otázkou v prvostupňovém rozhodnutí, ani v rozhodnutí o odvolání nezabýval,
natož aby tuto skutečnost zapojil do provedeného testu proporcionality; zmínil se o ní pouze
v souvislosti s možným zneužitím práva na informace.
[8] Obsáhlou argumentaci ohledně zneužití práva na informace žalobcem přitom začal
původní žalovaný (ČVUT) rozvíjet až v průběhu soudního řízení; v žalobou napadeném
rozhodnutí zneužití práva spatřoval pouze v tom, že žádost o informace má za cíl poškodit
legitimní zájmy těch, o jejichž odměnách má být informováno. Původní žalovaný v napadeném
rozhodnutí neuvedl žádné důvody, které jej vedly k závěru, že žádost žalobce má šikanózní cíl,
uvedený závěr je tedy nepřezkoumatelný. Pro jeho posouzení je podstatné to, co je obsaženo
v napadeném rozhodnutí, nikoli to, co původní žalovaný následně tvrdí ve svých vyjádřeních
učiněných v průběhu soudního řízení. K úvahám původního žalovaného o tom, že samotný
vznik žalobce představuje zneužití spolčovací svobody, krajský soud uvedl, že je třeba odlišovat
případné zneužití práva při vzniku žalobce a případné zneužití práva při podání žádosti
o informace. Ze skutečnosti, že žalobce mohl některé informace získat v rámci sociálního dialogu
vedeného s povinným subjektem, resp. danou fakultou, nelze dovozovat, že by podání žádosti
o poskytnutí těchto informací v režimu InfZ bylo zneužitím práva. Původní žalovaný
v napadeném rozhodnutí neuvedl žádné skutečnosti, které by přesvědčivě dokládaly, že žalobce
zneužívá právo na informace. Zájem odborové organizace o odměňování zaměstnanců
je legitimní, neboť to spadá do předmětu její činnosti, a to i kdyby motivem žádosti byl výlučně
sobecký zájem dvou bývalých zaměstnanců povinného subjektu nebo kdyby byla žádost podána
za účelem prezentace názoru o nepřiměřenosti či nespravedlnosti při odměňování, účelem
poskytnutí informací by totiž v takovém případě bylo rozproudění diskuse o systému
odměňování a „zaslouženosti“ jednotlivých složek mzdy, resp. ochrana vlastních zájmů
vybraných zaměstnanců povinného subjektu, což obecně nejsou cíle nekompatibilní s právem
na informace. Případné spory mezi žalobcem, popř. jeho členy, a povinným subjektem, nejsou
důvodem pro odmítnutí žádosti o informace.
[9] K úvaze o tom, zda by žalobci byly požadované informace k dispozici užitím jiného
právního prostředku, krajský soud uvedl, že pokud by požadované informace mohly být žalobci
zpřístupněny na základě kolektivní smlouvy, neznamená to, že by žalobce nemohl o tyto
informace požádat v režimu InfZ. Navíc dle předložené kolektivní smlouvy se příslušné
informace poskytují za období celého kalendářního roku, nikoliv pouze za období měsíce ledna
2016, jak žádal žalobce, a to pouze zaměstnancům daných pracovišť, nikoliv žalobci; vůbec
by pak žalobce nebyl seznámen s informací o výši mzdových prostředků vyplacených děkanovi
a tajemníkovi fakulty.
[10] Vzhledem k tomu, že úvahy původního žalovaného o proporcionalitě poskytnutí
požadovaných informací ve vztahu k zásahu do práva na soukromý život subjektů informací
a ochranu jejich osobních údajů jsou nepřezkoumatelné, neprovedl krajský soud důkazy navržené
původním žalovaným za účelem prokázání napjatých vztahů mezi členy žalobce a povinným
subjektem, resp. jeho fakultou, pro jejich nadbytečnost.
[11] Důvody, které vedly k odepření poskytnutí informací požadovaných v první části žádosti,
shledal krajský soud nezákonnými. Původní žalovaný zaměňuje žalobce, který je v posuzované
věci žadatelem o informace, s některými jeho členy. Povinnosti vyřídit žádost žalobce se nelze
vyhnout s odkazem na to, že se požadovaná informace dostane k osobám, které s ním jsou
určitým způsobem spojeny, a to s výraznou časovou prodlevou. Stejně tak jako důvod pro
odmítnutí žádosti nemůže obstát skutečnost, že povinný subjekt tyto informace hodlá někdy
v budoucnu v nějaké formě zveřejnit. Taková argumentace nemá oporu v InfZ, jehož cílem je,
aby žadatel požadované informace získal co nejdříve. Povinný subjekt je povinen informace
poskytnout na žádost v době, kdy tyto informace žadatel potřebuje (kdy je požaduje), nikoli kdy
jejich zveřejnění vyhovuje povinnému subjektu. Krajský soud dodal, že povinný subjekt musí
poskytnout informaci v požadované struktuře; brání-li mu v tom nedostatek času, může
v souladu s §14 odst. 7 InfZ prodloužit lhůtu pro poskytnutí informace; vyžádá-li si zpracování
informace náklady na straně povinného subjektu, může podmínit poskytnutí informace
uhrazením těchto nákladů; poskytnutí informace však nelze odmítnout pouze z toho důvodu,
že ji povinný subjekt nemá k dispozici v požadované formě. Převedení existujících informací
v dispozici povinného subjektu do formy požadované žadatelem nepředstavuje vytvoření nových
informací ve smyslu §2 odst. 4 InfZ.
[12] Pokud jde o důvody, které vedly k odepření poskytnutí informace požadované v druhé
části žádosti, upozornil krajský soud na judikaturu, z níž vyplývá, že v případě žádosti
o poskytnutí informace o výši platu (mzdy) je třeba provést v každém jednotlivém případě test
formulovaný Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Krajský
soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě sice bylo na místě provést test proporcionality,
původní žalovaný však při něm nevzal do úvahy všechny relevantní skutečnosti, v důsledku čehož
je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V tomto ohledu rovněž soud
poznamenal, že povinnost provést test proporcionality není výkonem správního uvážení, jak
se zjevně domnívá původní žalovaný, tudíž tato otázka podléhá plnému soudnímu přezkumu.
Ačkoliv rektor i děkan ve svých rozhodnutích uvedli, že jsou založena na provedení testu
proporcionality, ve skutečnosti takový test vycházející z okolností dané věci proveden nebyl
a rozhodnutí jsou toliko výrazem právního názoru, že právo na poskytnutí informace o výši mzdy
poskytnuté zaměstnancům povinného subjektu z veřejných prostředků musí ustoupit právu
na soukromý život a na ochranu osobních údajů.
[13] Původní žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak neodůvodnil závěr o tom, že se na věc
uplatní §11 odst. 1 písm. a) InfZ, krajský soud v tomto směru konstatoval, že výše příjmů
zaměstnanců placených z veřejných prostředků nemá povahu vnitřního pokynu či personálního
předpisu, nýbrž spadá pod režim §8b InfZ. Za interní informaci ji označit nelze.
[14] Pokud jde o informace požadované v první části žádosti, neshledal krajský soud žádný
důvod, pro nějž by měla být žádost o poskytnutí informací v tomto rozsahu odmítnuta.
Informace jsou v daném rozsahu požadovány pouze v podobě generalizovaného statistického
přehledu, jde tedy o tzv. anonymizované údaje ve smyslu §4 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o ochraně osobních
údajů“), jejichž poskytnutí nemůže zasáhnout do práva na soukromý život ani práva na ochranu
osobních údajů zaměstnanců zařazených do příslušných kateder. Soud tedy přikázal povinnému
subjektu (ČVUT), aby tyto informace žalobci poskytl.
[15] Pokud jde o druhou část žádosti, dospěl krajský soud k závěru, že prozatím není namístě
postupovat dle §16 odst. 4 InfZ, neboť původní žalovaný při provádění testu proporcionality
nezohlednil všechny relevantní skutečnosti týkající se osoby žadatele a jeho činnosti, intenzitu
zájmu na poskytnutí informací a významu osob, jichž se požadované osobní údaje týkají, přičemž
šlo o první rozhodnutí o žádosti žalobce, takže nelze dospět k závěru, že by vydání
nepřezkoumatelného rozhodnutí bylo svévolné.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[16] Proti rozsudku krajského soudu podalo ČVUT jakožto původní žalovaný (dále též
„stěžovatel“) kasační stížnost, v níž namítá nesprávnost právního posouzení věci krajským
soudem, jeho procesní pochybení a částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že v případě informací požadovaných
v první části žádosti není třeba provádět test proporcionality. Má za to, že tyto informace lze
s ohledem na jejich charakter a strukturu spojit s konkrétními zaměstnanci. Napadená rozhodnutí
byla řádně a srozumitelně odůvodněna, přičemž zahrnovala test proporcionality, a nebyla tedy
nepřezkoumatelná, obstojí i ve světle pozdější judikatury. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud
nevypořádal veškeré jeho námitky a odůvodnění rozsudku je vnitřně rozporné. Krajský soud
se dle stěžovatele dopustil procesních pochybení, když neprovedl jím navržené důkazy, které byly
pro věc relevantní.
[17] Stěžovatel zopakoval argumentaci ohledně zneužití práva ze strany žalobce. Žalobce hájí
dle stěžovatele pouze zájmy doc. Ing. J. K., Dr., Ph.D., MBA (zakládajícího člena a předsedy
žalobce – pozn. NSS), přičemž nevyvíjí žádnou činnost naplňující účel odborového sdružování,
reálně tedy u stěžovatele nepůsobí. Stěžovatel předložil krajskému soudu důkazy k prokázání této
skutečnosti, ten je však odmítl provést. Skutečným cílem žádosti žalobce nebylo dosažení
legitimních cílů, nýbrž získání neoprávněných výhod v rámci postavení u zaměstnavatele, vědomá
šikana zaměstnanců stěžovatele a snaha o rozeštvání zaměstnaneckého kolektivu, jedná se tedy o
zneužití práva.
[18] Pokud jde o informace požadované v první části žádosti, uvádí stěžovatel, že žalobce tyto
informace v požadované struktuře obdržel, jen ne za leden 2016, nýbrž v souhrnu za rok 2016.
Zpřístupnění podrobnějších údajů, tedy jejich poskytnutí za konkrétní měsíc by již dle stěžovatele
nebylo přiměřené ve vztahu k ochraně soukromí jednotlivých zaměstnanců, což vyplývá
i z kolektivní smlouvy. Poskytnutí údajů za konkrétní měsíc by vedlo ke ztotožnění konkrétních
údajů o výši odměn s konkrétními zaměstnanci, neboť fungování i personální obsazení
dotčených kateder je žalobci důvěrně známo a zejména počet profesorů a docentů je velmi nízký.
Stěžovatel rovněž dodává, že požadované informace lze získat jiným, méně zatěžujícím
způsobem, neboť jsou standardně poskytovány vedoucími pracovišť fakulty na základě
kolektivní smlouvy. Určité informace v oblasti odměňování zaměstnanců působících na dané
fakultě nadto již žalobci byly poskytnuty, a to informace o odměňování za období ledna až září
2015 a za rok 2016 v členění předvídaném kolektivní smlouvou.
[19] Stěžovatel obdobně jako ve svých vyjádřeních k žalobě rozsáhle argumentuje specifickou
povahou odměňování v akademické sféře. Zejména uvádí, že poskytnutí informací o výši mezd
konkrétních zaměstnanců může vést mimo jiné k ohrožení konkurenceschopnosti dotčené
vysoké školy, a tedy k paralyzování její činnosti. Rozdíly v odměňování zaměstnanců
v akademickém prostředí vyplývají z povahy daného prostředí, a jsou odůvodněny zejména
velkým tlakem na excelenci, udržení elitních expertů a soutěžní prostředí. Zpřístupnění
uvedených informací by mohlo vést k rozvrácení křehkých vztahů na daném pracovišti a narušení
tvořivého prostředí na fakultě či vysoké škole. Stěžovatel argumentuje hrozbou snížení
konkurenceschopnosti vysokých škol a následného masivního odchodu excelentních
výzkumných pracovníků do zahraničí či kvalitních pedagogů do jiných oblastí. Krajský soud
se dle stěžovatele těmito otázkami v napadeném rozsudku vůbec nezabýval.
[20] Stěžovatel dále argumentuje požadavky na ochranu osobních údajů zaměstnanců
vyplývajícími z §314 odst. 2 zákoníku práce a z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 2016/679, obecné nařízení o ochraně osobních údajů (dále jen „GDPR“).
[21] Stěžovatel má za to, že posuzovaná žádost neobstojí v testu proporcionality
formulovaném Ústavním soudem, a to hned z několika důvodů. Informace dle první části žádosti
ve struktuře požadované žalobcem v době podání žádosti ještě neexistovala. Tyto informace
se dle stěžovatele rovněž netýkají veřejného zájmu. Žalobce žádá poskytnutí informací v rozsahu
přesahujícím kolektivní smlouvu i požadavky ostatních odborových organizací působících
na ČVUT. Kontrola nad „vynakládáním veřejných prostředků“ na FBMI ČVUT řádně funguje
a její financování podléhá přísné kontrole ze strany poskytovatelů podpory či auditních orgánů.
Ve věci nejsou dány žádné indicie, které by zpochybňovaly hospodárné nakládání s veřejnými
prostředky ze strany dané fakulty či vysoké školy, není tak ani dán žádný důvod k opakované
kontrole daných výdajů ze strany žalobce, resp. doc. K., nebylo tedy doloženo, že by informace
byly potřebné k diskusi o věcech veřejného zájmu.
[22] Stěžovatel zopakoval, že by InfZ neměl být zneužíván v případě sporů mezi fakultou
a žalobcem, který mohl informace získat v rámci standardního vedení sociálního dialogu.
[23] Stěžovatel popírá, že by nepřípadně zaměňoval žalobce s jeho členy, žalobce
je odborovou organizací, které je však přičitatelná vůle a motivy doc. K., neboť za ni jedná pouze
on a z okolností věci je zjevné, že ji založil účelově k tomu, aby zejména jej samotného chránila v
pracovněprávních sporech. Stěžovatel v tomto směru opět rozsáhle argumentuje tím, že žalobce
u něj fakticky nevykonává odborovou činnost a nedoložil, že splnil podmínku pro své založení
spočívající v tom, že má tři členy, kteří jsou v pracovním poměru u stěžovatele. Vzhledem
k uvedenému je zřejmé, že žalobce nelze považovat za „společenského hlídacího psa“, skutečný
účel sledovaný žádostí není ve veřejném zájmu a účelem vyžádání informace není přispět k
diskusi o věcech veřejného zájmu.
[24] Pokud jde o namítané procesní vady vedoucí k nezákonnosti napadeného rozsudku, uvádí
stěžovatel, že je rozsudek vnitřně rozporný, neboť na jedné straně konstatuje, že vzhledem
ke zrušení žalobou napadených rozhodnutí není namístě, aby soud postupem dle §16 odst. 4
InfZ uložil „povinnému subjektu“ povinnost poskytnout informaci, pročež takto v případě
informace požadované v druhé části žádosti nepostupoval, na druhou stranu v případě informace
požadované v první části žádosti tak postupoval, ačkoliv i v tomto rozsahu shledal napadená
rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Navíc krajský soud zamítl celou řadu důkazních návrhů
stěžovatele, ač byly pro věc relevantní, neboť dokládaly nelegitimitu žalobce a jeho jednání
a skutečnost, že žalobce je pouze účelovým nástrojem k prosazování individuálních zájmů
doc. K. a posuzovaná žádost představuje zneužití práva.
[25] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel ve značné míře pouze
opakuje tvrzení a argumenty, jež uváděl v dosavadním průběhu řízení a které krajský soud řádně
vypořádal, v tomto směru žalobce odkázal na napadený rozsudek. K argumentaci ohledně
zneužití práva žalobce uvedl, že stěžovatel nerespektuje specifické principy odborového
sdružování. Ohradil se proti tvrzením stěžovatele týkajícím se rozvázání pracovního poměru
s doc. K. a dodal, že důvodem založení žalobce nebyla ochrana doc. K. před rozvázáním
pracovního poměru, ale naopak k rozvázání pracovního poměru doc. K. došlo v reakci
na založení žalobce. Navíc tyto skutečnosti nesouvisí s předmětem řízení. Žalobce se dále vymezil
vůči tvrzením o tom, že u stěžovatele nevyvíjí odborovou činnost – uvedl, že se stěžovatelem
uzavřel kolektivní smlouvu, a rozvedl argumentaci ohledně požadavků na vznik odborové
organizace. Úvahy stěžovatele o zneužití práva ze strany žalobce jsou nepodložené. Pokud jde
o argumentaci, podle níž by poskytnutí informací požadovaných v první části žádosti bylo
neproporcionální, zdůraznil žalobce především to, že tento důvod nebyl obsažen v napadeném
rozhodnutí rektora stěžovatele. Žalobce měl od svých členů informace o nehospodárném
nakládání s veřejnými prostředky na FBMI ČVUT, přičemž upozornil rovněž na nehospodárné
zacházení s veřejnými prostředky ze strany jiné fakulty stěžovatele, které vyšlo v minulosti najevo.
Pochybnosti o hospodaření s veřejnými prostředky ze strany FBMI ČVUT tedy existovaly.
Žalobce podal posuzovanou žádost, protože mu v rámci sociálního dialogu byly poskytnuty
pouze souhrnné informace za delší období, z nichž nebylo možné zjistit relevantní rozdíly
v odměňování, cíleně přitom požádal o informace za leden 2016, kdy se do osobních příplatků
a odměn ještě nepromítly získané granty. Ztotožnění informací s konkrétními zaměstnanci není
s ohledem na počet zaměstnanců dotyčných kateder možné. Argumentace specifickými rysy
akademického prostředí není dle žalobce relevantní. Pokud jde o ochranu osobních údajů, uvádí
žalobce, že je zohledněna v §8b odst. 3 InfZ, který upravuje rozsah poskytovaných informací.
GDPR, kterého se stěžovatel dovolává, navíc nebylo v době vydání napadených rozhodnutí
účinné. Dále žalobce rozvedl argumentaci ohledně přiměřenosti poskytnutí požadovaných
informací; především uvedl, že v první části žádosti nebyly žádány informace o příjmech
konkrétních zaměstnanců, v druhé části sice šlo o údaje týkající se konkrétních osob, jednalo
se však o osoby, které se přímo podílejí na vedení a rozhodování a které tedy musejí podléhat
vyšší míře kontroly.
[26] Stěžovatel reagoval na vyjádření žalobce replikou, v níž se vymezil proti dílčím tvrzením
žalobce a setrval na závěrech uvedených v kasační stížnosti, které dále konkretizoval. Zdůraznil,
že faktické působení žalobce jakožto odborové organizace je relevantní z pohledu posouzení jeho
postavení jakožto „společenského hlídacího psa“, a popřel úvahy žalobce o tom, že by případné
zjištěné značné rozdíly v odměňování zaměstnanců mohly svědčit o nehospodárnosti vynakládání
finančních prostředků na dané fakultě.
III.
Změna v osobě žalovaného a jeho vyjádření
[27] Nejvyšší správní soud uvádí, že na základě článku XV bodu 17 zákona č. 111/2019 Sb.,
kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů
(dále jen „zákon č. 111/2019 Sb.“), byl novelizován §20 odst. 5 InfZ. Dle §20 odst. 5 InfZ,
ve znění předcházejícím této novele, nebylo-li podle dřívější úpravy možné určit nadřízený orgán
dle §178 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“), rozhodoval v odvolacím řízení a řízení o stížnosti ten, kdo stál v čele povinného subjektu
(tedy v nyní posuzované věci rektor stěžovatele). Dle novelizovaného znění §20 odst. 5 InfZ
v takových případech rozhoduje v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti Úřad pro ochranu
osobních údajů. Dřívější úpravu §20 odst. 5 InfZ bylo možno použít jen do 1. 1. 2020
(čl. XVI zákona č. 111/2019 Sb.), počínaje následujícím dnem se proto použije úprava nová,
a to i na probíhající řízení, včetně řízení o kasační stížnosti.
[28] Stěžovatel (České vysoké učení technické v Praze), na něhož se žalobce obrátil jako
na povinný subjekt, je veřejnou vysokou školou, přičemž požadované informace se týkají jeho
samosprávné působnosti – v takovém případě není možné určit podle §178 správního řádu,
kdo je jeho nadřízeným správním orgánem (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 As 80/2015 – 39). V projednávané věci tedy s účinností od 2. 1. 2020
přešla ze zákona působnost rozhodovat v odvolacím řízení na Úřad pro ochranu osobních údajů.
Samotné rozhodnutí stěžovatele, stejně jako rozsudek krajského soudu uvedený v záhlaví
však byly vydány před účinností této novely, tedy v souladu s tehdejší úpravou. Dle §69 s. ř. s.
je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Ustanovení §69 s. ř. s. tak
upravuje specifický případ procesního nástupnictví ex lege, odlišný od úpravy obsažené v §107
a §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Při přechodu
působnosti v důsledku změny zákona proto soud musí jednat se správním orgánem, na který
přešla působnost. Neučiní-li tak, zatíží řízení vadou, která má za následek nezákonnost
rozhodnutí o věci samé (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2020,
č. j. 4 As 155/2020 – 42, publ. pod č. 4105/2021 Sb. NSS, body 9 až 15).
[29] Tyto závěry lze aplikovat také na řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
v posuzované věci dospěl k závěru, že na místo původního žalovaného do řízení vstoupil Úřad
pro ochranu osobních údajů. České vysoké učení technické v Praze bylo účastníkem původního
řízení před krajským soudem v pozici žalovaného, jedná se o stěžovatele ve smyslu §105 odst. 1
s. ř. s. a současně je nadále v postavení povinného subjektu podle §2 odst. 1 InfZ, což se –
pokud jde o samotnou existenci této povinnosti – dotýká jeho základních práv a svobod
[viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/85 SbNU 679),
bod 42, s odkazem na stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16
SbNU 372)] v takové míře, že se povinné osoby dostávají do pozice osoby oprávněné podat
ústavní stížnost. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že – vedle procesních práv – v úvahu
přichází především základní právo takové právnické či fyzické osoby na informační sebeurčení
(čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 12. 11. 2020, č. j. 3 As 288/2020 – 40, „[z] pohledu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces
povinného subjektu si nelze představit situaci, kdy by správní soud takovémuto subjektu – právnické či fyzické
osobě – uložil povinnost poskytnout informace, aniž by byl tento subjekt účasten na řízení a mohl se k věci
vyjádřit“. Nejvyšší správní soud proto ve věci sp. zn. 3 As 288/2020 dospěl k závěru, že původní
žalovaný jako povinný subjekt bude v dalším řízení před krajským soudem osobou zúčastněnou
na řízení. Obdobně Nejvyšší správní soud judikoval rovněž ve svých rozsudcích ze dne
19. 11. 2020, č. j. 10 As 244/2020 – 40, publ. pod č. 4112/2021 Sb. NSS, a ze dne 26. 11. 2020,
č. j. 10 As 217/2020 – 74.
[30] V nyní projednávané věci má tedy Nejvyšší správní soud za to, že přestože stěžovatel
(České vysoké učení technické v Praze) ztratil i v řízení o kasační stížnosti postavení žalovaného
a žalovaným a tudíž i účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem se stal Úřad pro
ochranu osobních údajů, o kasační stížnosti původního žalovaného lze i nadále meritorně
rozhodnout, neboť v případě pokračování v řízení před krajským soudem by mu nově svědčilo
postavení osoby zúčastněné na řízení, přičemž dle §102 s. ř. s. je kasační stížnost oprávněna
podat i osoba zúčastněná na řízení, která se v takovém případě jakožto stěžovatel stává
účastníkem řízení o své kasační stížnosti (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 12. 2020, č. j. 5 As 293/2018 – 51).
[31] Nejvyšší správní soud zároveň přípisem ze dne 10. 6. 2021, č. j. 5 As 12/2019 – 48,
informoval o řízení v této věci Úřad pro ochranu osobních údajů jakožto žalovaného a poskytl
mu možnost se ve věci vyjádřit. Žalovaný ve vyjádření ze dne 16. 6. 2021 vyjádřil souhlas s výše
popsaným postupem Nejvyššího správního soudu a dodal, že odkazuje na obsah kasační stížnosti
a další vyjádření podaná stěžovatelem, neboť sám řízení nevedl a k věci se blíže vyjádřit nemůže.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[32] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl jakožto původní žalovaný účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo, a v případném dalším řízení před krajským soudem by měl postavení osoby zúčastněné
na tomto řízení (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[33] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí
krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[34] Nejvyšší správní soud pro přehlednost shrnuje, že žádost žalobce lze rozdělit na dvě části:
v první části požaduje žalobce poskytnutí informací o výši finančních prostředků vyplacených
za období od 1. 1. 2016 do 31. 1. 2016 na osobní příplatky a odměny zaměstnanců dvou
konkrétních kateder Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v jím vymezené struktuře;
v druhé části žádá žalobce informace o výši mzdových prostředků vyplacených děkanovi fakulty
a jejímu tajemníkovi v období od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2015. Stěžovatel (resp. děkan jeho fakulty)
i krajský soud rozhodli o jednotlivých částech žádosti rozdílným způsobem. Odepření poskytnutí
informací požadovaných v první části žádosti odůvodnil děkan pouze tím, že dané informace
nemá k dispozici v žalobcem požadované podobě; rektor stěžovatele se s tímto odůvodněním
ztotožnil a dodal pouze, že je otázkou několika týdnů, než budou informace zpracovány
a připraveny ke zveřejnění postupem předvídaným kolektivní smlouvou. Žádný jiný důvod pro
odepření poskytnutí uvedených informací stěžovatel nezmínil. Odepření poskytnutí informací
požadovaných v druhé části žádosti odůvodnil děkan především nepřiměřeností poskytnutí
požadovaných informací s ohledem na ochranu osobních údajů a soukromí subjektů údajů,
tj. děkana a tajemníka fakulty. Pokud jde o zneužití práva, uvedl k posuzované věci pouze to,
že není zřejmé, jak by žadatel informace využil. Děkan má o využití informací důvodné
pochybnosti a není „možné se zcela vyvarovat případných nežádoucích důsledků plynoucích z poskytnutí těchto
informací“. Děkan uzavřel, že „je rovněž přesvědčen, že v tomto případě není naplněn požadavek veřejného
zájmu na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky, neboť dle Povinného hrají v tomto případě zásadní roli
odlišné zájmy Žadatele“. Za další důvod odmítnutí žádosti děkan označil skutečnost, že požadované
informace se vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu
[§11 odst. 1 písm. a) InfZ]. Dále s odkazem na §314 odst. 2 zákoníku práce a na zákon
o ochraně osobních údajů, konstatoval, že nedisponuje souhlasem subjektů informací s jejich
uveřejněním. Rektor stěžovatele se opět ztotožnil se závěry děkana a dodal pouze, že při
posouzení přiměřenosti poskytnutí informací je třeba zohlednit vztah mezi žadatelem, povinným
subjektem a subjekty požadovaných údajů. Konstatoval, že „není přesvědčen o čistotě úmyslů Žadatele“,
že o hospodárném vynakládání prostředků na mzdové prostředky děkana fakulty a tajemníka
nevyvstaly konkrétní pochybnosti a že „zveřejňování požadovaných informací za jakýchkoliv okolností
by v konečném důsledku mohlo mít fatální důsledky pro chod veřejných vysokých škol“.
[35] Stěžovatel namítá mimo jiné nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, a to pro jeho
vnitřní rozpornost a nedostatečné odůvodnění.
[36] K požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
vyjádřil ve své judikatuře již mnohokrát. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z jeho
odůvodnění zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Povinností
soudu je řádně se vypořádat s žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76,
či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 – 45). Současně je ovšem nutné zdůraznit,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm
jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy,
kdy se soud podstatou námitky žalobce řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje jeho
argumentaci za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny
myslitelné aspekty vznesené argumentace a případně se dopustí dílčího nedostatku odůvodnění.
Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo
zejména tehdy, opomene-li soud na stěžejní námitku či argument žalobce (nikoliv žalovaného)
zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012 – 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 – 64). Přehlédnout pak nelze
ani fakt, že soudy nemají povinnost vypořádat se s každým dílčím argumentem, pokud proti
tvrzení žalobce postaví právní názor, v jehož konkurenci žalobní argumentace jako celek
neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim
staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 – 43)
[37] Má-li stěžovatel napadený rozsudek za vnitřně rozporný z toho důvodu, že krajský soud
na jedné straně uvedl, že vzhledem ke zrušení žalobou napadených rozhodnutí není namístě, aby
soud postupem dle §16 odst. 4 InfZ uložil povinnému subjektu povinnost poskytnout informaci,
pročež takto v případě informace požadované v druhé části žádosti nepostupoval, na druhou
stranu v případě informace požadované v první části žádosti tak postupoval, ačkoliv i v tomto
rozsahu shledal napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými, nelze jeho námitce přisvědčit.
Krajský soud totiž shledal nepřezkoumatelnými úvahy stěžovatele o nepřiměřenosti poskytnutí
informace požadované v druhé části žádosti s ohledem na s tím spojený zásah do soukromí
subjektů údajů a úvahy o zneužití práva ze strany žalobce. Pokud jde o informace požadované
v první části žádosti, dospěl však krajský soud k závěru, že není vůbec na místě provádět test
proporcionality, neboť s ohledem na povahu těchto informací nebude jejich poskytnutím
zasaženo do soukromí konkrétních osob. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí v daném
rozsahu nebyla primárně jeho nepřezkoumatelnost, nýbrž závěr krajského soudu o tom, že žádný
z důvodů, o které stěžovatel opřel odepření poskytnutí informace, neměl oporu v zákoně (viz
zejm. body 32 a 44 odůvodnění napadeného rozsudku). Úvahy krajského soudu tedy v tomto
ohledu nelze shledat vnitřně rozpornými.
[38] Pokud jde o tvrzené nevypořádání argumentace ohledně specifických rysů akademického
prostředí, je třeba především uvést, že tyto úvahy stěžovatel rozvinul až v rámci soudního řízení.
Ve svém rozhodnutí pouze konstatoval, že „zveřejňování požadovaných informací za jakýchkoliv okolností
by v konečném důsledku mohlo mít fatální důsledky pro chod veřejných vysokých škol“, tento svůj závěr však
stěžovatel nijak neodůvodnil a neuvedl, v čem spatřuje ony „fatální důsledky“; napadené
rozhodnutí je tedy i v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Skutečnost, že se krajský soud po věcné
stránce nezabýval jednotlivými dílčími tvrzeními, která stěžovatel v tomto směru nově uplatnil
v rámci soudního řízení, nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Ze stejného
důvodu se k této otázce nemůže podrobněji vyjádřit ani Nejvyšší správní soud.
[39] Je třeba předeslat, že odmítnutí poskytnutí požadovaných informací mělo být řádně
odůvodněno již v obou rozhodnutích stěžovatele jakožto povinného subjektu. Pro posouzení
přezkoumatelnosti napadených rozhodnutí je tedy rozhodující především to, co je těchto
rozhodnutích uvedeno, nikoliv až tvrzení stěžovatele obsažená ve vyjádření k žalobě, popřípadě
v kasační stížnosti. V rámci soudního řízení nelze doplňovat nové důvody pro odmítnutí žádosti
a zohledňovat skutečnosti, které stěžovatel mohl a měl při posouzení žádosti zohlednit,
ale nezohlednil.
[40] Jak již bylo konstatováno, odmítnutí poskytnutí informací požadovaných v první části
žádosti bylo odůvodněno výhradně tím, že stěžovatel jakožto povinný subjekt neměl dané
informace k dispozici v požadované podobě, žádné jiné důvody odmítnutí nejsou z napadených
rozhodnutí patrné a v řízení před správními soudy se jich proto stěžovatel v tomto směru
nemůže úspěšně dovolávat; stejně tak se v tomto ohledu nelze bez dalšího dovolávat ani důvodů,
které vedly k odmítnutí poskytnutí informací požadovaných v druhé části žádosti. Zmíněným
jediným důvodem odmítnutí informací dle první části žádosti se krajský soud po věcné stránce
podrobně zabýval v bodech 30 – 32 odůvodnění napadeného rozsudku; Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s tam uvedenými závěry, přičemž stěžovatel proti nim neuplatnil žádné konkrétní
námitky.
[41] Namítá-li stěžovatel, že i v případě informací požadovaných v první části žádosti
je na místě zkoumat proporcionalitu zveřejnění těchto informací, neboť s ohledem na jejich
povahu a strukturu budou členové žalobce, kteří jsou obeznámeni s poměry na pracovišti
stěžovatele, schopni z požadovaných informací dovodit výši mezd konkrétních zaměstnanců,
je třeba především poukázat na skutečnost, že tato argumentace stěžovatele je vnitřně rozporná.
Stěžovatel totiž v průběhu řízení mimo jiné opakovně argumentoval tím, že dané informace
poskytuje v pravidelných intervalech na základě kolektivní smlouvy. Již z tohoto důvodu
se uplatnění nové argumentace jeví jako poněkud účelové, a to zejména za situace, kdy ze spisové
dokumentace není zřejmé, že by se stěžovatel alespoň pokusil získat souhlas údajně dotčených
zaměstnanců s poskytnutím požadovaných informací.
[42] Z čl. 3 §1 odst. 12 zmiňované kolektivní smlouvy, na který stěžovatel v tomto ohledu
odkazuje, vyplývá, že vedoucí pracovišť, tj. kateder, ústavů a ostatních součástí ČVUT, jsou
povinni jednou za rok (tedy nikoliv pololetně, jak uvádí stěžovatel) zveřejňovat na pracovišti níže
uvedené statistické údaje o výši vyplacených finančních prostředků na osobní příplatky a odměny
v daném kalendářním roce v rámci pracoviště: celková suma vyplacených osobních příplatků,
průměrný osobní příplatek na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %, minimální osobní příplatek,
medián osobního příplatku na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %, celková suma vyplacených
ročních odměn, průměrná roční odměna na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %, minimální roční
odměna a medián roční odměny na 1 zaměstnance s úvazkem 100 %.
[43] Z uvedených skutečností vyplývá, že stěžovatel zveřejňuje informace o výši vyplacených
finančních prostředků na osobní příplatky a odměny na jednotlivých pracovištích v téže
struktuře, v jaké je požadoval poskytnout žalobce, avšak činí tak v pravidelných ročních
(dle tvrzení stěžovatele dokonce půlročních) intervalech, přičemž takový postup shledává
přiměřeným. V případě poskytnutí informací za konkrétní měsíc se však stěžovatel obává,
že členové žalobce budou schopni s ohledem na své působení u stěžovatele odvodit výši odměn
konkrétních osob. Konkrétně v této souvislosti uvádí: „Například by žalobkyně, vedena úvahou,
že do odměn za leden se nepromítají granty a že tedy lze takový měsíc považovat za obyčejný měsíc daného roku,
za který náleží nižší odměna, by mohla velmi jednoduše (pouhým odečtením dvanáctinásobku lednové odměny
od celkové roční odměny) dopočítat právě informaci o výši grantů, které byly za daný rok vyplaceny. Dále pak,
pokud by žalobkyně obdržela informaci spočívající v mediánu výše odměn pro danou katedru, velmi snadno
by se mohla dovtípit, že medián (coby prostřední hodnota v řadě) bude představovat výši odměny odborných
asistentů. Nadto by žalobkyně mohla v porovnání s dalšími údaji (zejména s počtem zaměstnanců, průměrnou
odměnou a celkovou výší odměn) identifikovat, jaká částka z celkové výše platů náleží například profesorům.
To platí tím spíše, že v relevantním časovém období působil na katedře biomedicínské techniky pouze jeden
profesor coby zároveň vedoucí na dané katedře.“
[44] Nejvyšší správní soud se s předestřenou argumentací nemůže ztotožnit. Stěžovatel
pravidelně poskytuje údaje ve struktuře požadované žalobcem, a to za rok (resp. půl roku),
nikoliv za konkrétní měsíc, má přitom za to, že z informací za měsíc leden by bylo možné
dopočítat výši odměn konkrétních osob, neboť lednové údaje nejsou ovlivněny vyplácením
grantů. Z výše citované argumentace však taková skutečnost nevyplývá. Požadované informace
samy o sobě nepochybně představují toliko statistické údaje, které se nevztahují ke konkrétním
zaměstnancům stěžovatele. Nejvyšší správní soud připouští, že z daných informací snad lze
se znalostí poměrů na konkrétním pracovišti zhruba odvodit orientační výši odměn vyplácených
zaměstnancům na některých pozicích, stěží lze však přesně vypočítat výši odměn konkrétních
zaměstnanců. Informaci o výši grantů vyplacených za daný rok nelze samu o sobě považovat
za údaj vztahující se ke konkrétní osobě. Rovněž medián výše odměn je stále pouhým
statistickým údajem, i kdyby tedy Nejvyšší správní soud připustil úvahu o tom, že tato částka
bude představovat výši odměny některého z odborných asistentů dané katedry, stále se nejedná
o údaj vztahující se ke konkrétní osobě, neboť na katedře nepochybně působí více odborných
asistentů, přičemž z informací obsažených ve spise nevyplývá, že by snad jejich odměny byly
zcela shodné. Z argumentace stěžovatele přitom není zřejmé, jak by bylo možné přiřadit údaj
o mediánu odměn ke konkrétnímu odbornému asistentovi. Již vůbec stěžovatel neobjasnil, jakým
způsobem by bylo možné z požadovaných informací v porovnání s „dalšími údaji“ identifikovat,
jaká částka z celkové výše příjmů náleží profesorům.
[45] Nejvyšší správní soud tedy neshledal danou námitku důvodnou. Vzhledem k tomu,
že se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož jsou údaje
požadované v první části žádosti pouhými statistickými údaji, které nelze spojit s konkrétními
zaměstnanci, nelze než přisvědčit rovněž závěru o tom, že nebylo třeba posuzovat přiměřenost
poskytnutí těchto informací s ohledem na ochranu soukromí či osobních údajů konkrétních
osob.
[46] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že skutečnost, že stěžovatel jakožto povinný
subjekt poskytuje informace o vyplacených mzdových prostředcích v určitém rozsahu periodicky
na základě kolektivní smlouvy, jej nezbavuje povinnosti poskytovat informace na základě
individuálních žádostí v rozsahu stanoveném InfZ. Jak správně uvedl krajský soud ve svém
rozsudku, účelem uvedeného zákona je poskytnout žadateli informace tehdy, kdy je požaduje,
ne kdy jejich poskytnutí vyhovuje povinnému subjektu. Navíc je třeba dodat, že sám stěžovatel
si je evidentně vědom toho, že na základě kolektivní smlouvy zveřejňuje souhrnné informace
o mzdách svých zaměstnanců za rok (resp. půl roku), nikoliv za konkrétní měsíc, jak požadoval
žalobce. Nelze proto přisvědčit argumentaci, podle níž by žalobce mohl jím požadované
informace získat na základě kolektivní smlouvy.
[47] Pokud se jedná o důvody odmítnutí poskytnutí informací požadovaných ve druhé části
žádosti (tj. informací o výši mzdových prostředků vyplacených děkanovi a tajemníkovi fakulty),
snažil se stěžovatel zjevně v řízení o žalobě svými vyjádřeními napravit nedostatečné odůvodnění
svých rozhodnutí v této věci.
[48] Důvodem odmítnutí těchto požadovaných informací byla především tvrzená
nepřiměřenost zásahu spojeného s jejich poskytnutím do soukromí dotčených zaměstnanců
stěžovatele jakožto povinného subjektu. Zejména děkan sice ve svém rozhodnutí opakovaně
uvádí, že je v posuzovaném případě třeba zkoumat přiměřenost poskytnutí požadovaných
informací s ohledem na konkurující zájem na ochraně soukromí a osobních údajů subjektů
požadovaných informací, a popisuje, jaká hlediska je třeba při takovém posouzení proporcionality
zohlednit, jeho úvahy se však ani vzdáleně nepřibližují standardu odůvodnění rozhodnutí, který
sám popisuje. Uvádí pouze následující: „Povinný je toho názoru, že ochranu osobních údajů zaměstnanců
nemůže prolomit ani údajný zájem veřejnosti na veřejné kontrole činnosti Povinného týkající se vynakládání
veřejných prostředků. Taková kontrola je obecně jistě žádoucí, avšak ne v případech, kdy by mohla ohrozit právě
soukromí konkrétních osob a obhájit zásahy do osobnostní sféry těchto osob, kdy zveřejněním požadovaných
informací by nemohlo být vyloučeno, že tyto osoby budou poškozeny na základě záporných dopadů publicity
týkající se jejich profesionálních příjmů.“ Dále v odůvodnění pak doplňuje: „I pokud by Povinný dokázal
přijmout názor, že zákonným podkladem by v tomto případě byl InfZ, neztotožňuje se Povinný s tím,
že by v tomto konkrétním případě měla být legitimním cílem poskytnutí informací kontrola vynakládání veřejných
prostředků na mzdy zaměstnanců poskytovaných z veřejných rozpočtů, rovněž hledisko přiměřenosti a nezbytnosti
v tomto případě není dle Povinného splněno, když zásah do soukromoprávní sféry dotčených osob by byl natolik
závažný, že by nebylo možné v tomto případě ospravedlnit nadřazenost práva na poskytnutí informací. Povinný
na základě testu proporcionality při svém rozhodování rovněž náležitě zvážil, zda v uvedeném případě existuje
taková míra nutnosti a potřebnosti, jež by zdůvodnila zásah a omezení ochrany osobních údajů v Žádosti
uvedených osob. Poskytnutí informace o mzdě, která je zpravidla jediným běžným zdrojem příjmů dané osoby,
by vedlo k podrobnému obrazu o finanční situaci zaměstnance, a nemělo by proto být předmětem veřejné diskuze.
Za nikoliv nepodstatnou Povinný subjekt rovněž považuje skutečnost, že zveřejnění mezd konkrétních
zaměstnanců by mohlo způsobit rozvrácení vztahů na pracovišti Povinného a byl by tak citelně ohrožen plynulý
chod Povinného.“ Rektor úvahy děkana o nepřiměřenosti poskytnutí uvedených informací nijak
blíže nekonkretizoval.
[49] Judikatura v otázce poskytování informací o příjmech zaměstnanců placených z veřejných
prostředků prošla v průběhu řízení podstatným vývojem, který zohlednil i krajský soud
v napadeném rozsudku. V době podání žádosti o informace byl klíčovým judikátem k této
problematice již zmiňovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, z něhož vycházel při podání žádosti i žalobce. Z uvedeného
rozsudku vyplývalo, že informace o platech zaměstnanců hrazených z veřejných prostředků se dle
InfZ zásadně poskytují, odmítnutí poskytnutí informací bylo možné jen výjimečně, pokud
se dotčený zaměstnanec na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílel jen nepřímo
a nevýznamným způsobem a zároveň nevyvstávaly konkrétní pochybnosti o tom, zda jsou
v souvislosti s jeho odměňováním veřejné prostředky vynakládány hospodárně. Tuto judikaturu
korigoval Ústavní soud nálezem ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, v němž se zabýval
ústavností poskytnutí informací o platech vedoucích zaměstnanců statutárního města Zlín
na základě §8b InfZ. Pokud jde o uplatnění uvedeného ustanovení na příjmy zaměstnanců,
judikoval Ústavní soud následující: „Ústavní soud v projednávaném případě neshledává problém ve výkladu
pojmů obsažených v ustanovení §8b zákona o svobodném přístupu k informacím, jako např. ‚veřejné prostředky‘
či ‚příjemce veřejných prostředků‘. Dané ustanovení je natolik obecné, že nevylučuje, aby za veřejné prostředky byly
považovány i finanční prostředky určené na výplatu odměn za práci zaměstnanců povinných subjektů.“ V tomto
ohledu lze tedy shledat nedůvodnou argumentaci stěžovatele, podle níž jsou požadované
informace výlučně interními informacemi ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) InfZ. Naopak se jedná
o informace o příjemcích veřejných prostředků ve smyslu §8b InfZ. Pro úplnost Nejvyšší
správní soud dodává, že poskytnutí daných informací nelze bez dalšího vyloučit ani s odkazem
na §314 zákoníku práce či na právní předpisy upravující ochranu osobních údajů, neboť opačný
závěr by vedl k popření výše citované judikatury. Ochranou soukromí subjektů daných osobních
údajů se Ústavní soud zabýval v rámci posouzením ústavní konformity samotného §8b InfZ
a dospěl k následujícím závěrům:
„Těžiště problému spočívá v posouzení, zda při poskytování informací podle ustanovení §8b zákona
o svobodném přístupu k informacím musejí povinné osoby brát ohledy na skutečnost, že některé z jimi
poskytovaných informací jsou soukromé, a tudíž chráněné relevantními články Listiny a Úmluvy, a zda proto
povinné osoby musejí přihlédnout i k ústavně chráněnému základnímu právu dotčených zaměstnanců na ochranu
soukromí.
Z výše již uvedené judikatury a právní úpravy je nepochybné, že při jakémkoliv zveřejňování osobních dat
je vždy třeba zvažovat i právo na ochranu soukromí dotčených osob. Takovému postupu znění §8b zákona
o svobodném přístupu k informacím nikterak nebrání.“
[50] Pokud jde o posouzení konkrétních případů, uvedl Ústavní soud následující:
„Článek 10 Úmluvy zaručuje právo na svobodu projevu a v jeho rámci právo na přístup k informacím
ve veřejném zájmu. Toto právo není absolutní, ale je omezené, resp. podmíněné nezbytností těchto informací
pro výkon svobody projevu, zahrnující právo přijímat a rozšiřovat informace.
Povinná osoba může odmítnout poskytnout žadateli informace o platu a odměnách zaměstnance vyžádané
na základě ustanovení §8b zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejsou splněny všechny tyto
podmínky:
a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu;
b) informace samotná se týká veřejného zájmu;
c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“;
d) informace existuje a je dostupná.
Nejsou-li všechny tyto podmínky splněny, potom odmítnutí poskytnout žadateli informaci o platu
a odměnách zaměstnance není porušením povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat
přiměřeným způsobem informace o své činnosti, vyplývající z článku 17 odst. 5 Listiny.
Článek 17 odst. 1 Listiny zaručuje (obdobně jako článek 10 odst. 1 Úmluvy) právo na přístup
k informacím. Ustanovení článku 17 odst. 5 Listiny zavazuje státní orgány a orgány územní samosprávy
poskytovat informace o své činnosti „přiměřeným způsobem“ s tím, že podmínky a provedení tohoto závazku, resp.
jemu odpovídajícího práva, stanoví zákon. Právo na informace ve veřejném zájmu není absolutní; pokud
jeho výkon zasahuje do práva na ochranu soukromého života, chráněného článkem 10 Listiny a článkem 8
Úmluvy, je nutno v každém jednotlivém případě všechna tato práva poměřovat a zajistit mezi nimi spravedlivou
rovnováhu.
Požadavek „přiměřenosti“ je nutno dle přesvědčení Ústavního soudu vykládat ve světle výše uvedeného
testu, uplatňovaného ESLP při aplikaci článku 10 Úmluvy ve vztahu k poskytování informací ve veřejném
zájmu.“
[51] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 3. 2021, č. j. 5 As 440/2019 – 63,
k citovanému nálezu dodal: „Z uvedeného je zřejmé, že ani velký senát ESLP, ani Ústavní soud nedospěly
v citovaných rozhodnutích k závěru, že by právo na informace mělo vždy převážit nad právem na ochranu
soukromí, resp. osobních údajů, naopak v bodě 130 citovaného nálezu Ústavní soud potvrdil svůj ustálený názor,
že „všechna základní práva jsou rovnocenná“. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že je v prvé řadě třeba posoudit,
zda je v konkrétním případě právo na informace využíváno jako nástroj pro realizaci svobody projevu, resp. zda
je uplatňováno ve veřejném zájmu. Ani právo na informace ve veřejném zájmu však není absolutní; pokud tedy
jeho výkon zasahuje do práva na ochranu soukromého života, je třeba mezi těmito právy zajistit spravedlivou
rovnováhu. Před poskytnutím informací o platu a odměnách osoby placené z veřejných prostředků vyžádaných
žadatelem na základě §8b zákona o svobodném přístupu k informacím, je tedy nezbytné provést test
proporcionality a v jeho rámci posoudit zejména, zda poskytnutí informací je klíčové pro výkon práva žadatele
na svobodu projevu. Především je třeba zkoumat, zda a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech
veřejného zájmu, b) informace samotná se týká veřejného zájmu, c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání
dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, d) informace existuje a je dostupná (srov. též rovněž
zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1200/16).“
[52] Nejvyšší správní se tedy zabýval otázkou, zda stěžovatel řádně posoudil výše uvedená
kritéria, dospěl přitom k závěru, že nelze přisvědčit tvrzení o tom, že děkan a rektor ve svých
rozhodnutích provedli test proporcionality. Stěžovatel sice v napadených rozhodnutích
opakovaně hovoří o tom, že v posuzované věci je třeba provést test proporcionality, popisuje
však postup provedení klasického tříkrokového testu formulovaného v nálezu Ústavního soudu
ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 15/96, který akcentuje jiná kritéria, než test formulovaný
v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Ani běžný test
proporcionality však nebyl v posuzované věci proveden správně, respektive spíše nebyl proveden
vůbec. Stěžovatel se konkrétně nezabýval poměřováním intenzity zásahů do jednotlivých proti
sobě stojících práv, respektive přiměřeností upřednostnění jednoho práva před druhým
a nezbytností takového postupu, ale pouze konstatoval, že zájem na ochraně soukromí subjektů
požadovaných údajů je důležitější, než zájem na kontrole hospodaření povinného subjektu
s veřejnými prostředky ze strany veřejnosti. Takový přístup k testu proporcionality však zcela
popírá jeho skutečný smysl, který vychází z premisy, že uvedená základní práva jsou si rovna
a v případě jejich střetu musí být mezi nimi dosaženo spravedlivé rovnováhy. Výstupem testu
proporcionality tedy již z jeho povahy nemůže být závěr o tom, že jedno z poměřovaných práv
je hodnotnější než druhé. Lze tedy shrnout, že stěžovatel nejenže neprovedl test proporcionality,
který by odpovídal požadavkům formulovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017,
sp. zn. IV. ÚS 1378/16, ve skutečnosti neprovedl ani klasický tříkrokový test proporcionality,
na který sám odkazoval a popisoval jeho kritéria. V tomto ohledu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje se závěrem krajského soudu o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí.
[53] Vzhledem k nepřezkoumatelnosti úvah stěžovatele nemůže Nejvyšší správní soud sám
vyčerpávajícím způsobem posoudit přiměřenost poskytnutí informací v posuzované věci,
v obecnosti však lze odkázat na již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 3. 2021, č. j. 5 As 440/2019 – 63, v němž se soud zabýval přiměřeností poskytnutí informací
o platech úředníků krajského úřadu a v bodech 35 – 38 se vyjádřil k naplnění konkrétních
podmínek stanovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16.
Přinejmenším některé tam uvedené závěry přitom lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
Zejména lze odkázat na bod 36 odůvodnění, v němž se Nejvyšší správní soud zabýval povahou
požadované informace: „Při hodnocení splnění požadavku formulovaného v nálezu Ústavního soudu pod
písmenem b), tedy že se samotná požadovaná informace týká veřejného zájmu, je třeba skutečně posuzovat povahu
požadované informace jako takové, nikoliv osobu žadatele, která je posuzována v rámci kritéria c), či důvody
žádosti, které jsou posuzovány v rámci kritéria a). I v případě informací o platech zaměstnanců orgánů veřejné
moci si nepochybně lze představit situace, kdy tato podmínka nebude naplněna – např. informace o platech
zaměstnanců, kteří se vůbec nepodílí na výkonu veřejné moci, přičemž nejsou pochybnosti o přiměřenosti jim
poskytovaných plnění. O takový případ však v posuzované věci nešlo, neboť stěžovatel naopak požadoval
informace o platech úředníků ve vedoucích pozicích, tedy osob, u nichž je s ohledem na jejich podíl na výkonu
veřejné moci evidentní zájem na transparentnosti jejich odměňování a na kontrole tohoto odměňování ze strany
veřejnosti. Kontrolu ze strany veřejnosti nelze v tomto směru nahradit vnitřními kontrolními mechanismy veřejné
správy, jak naznačuje žalovaný (k významu kontroly orgánů veřejné moci ze strany veřejnosti se Nejvyšší správní
soud v tomto kontextu podrobně vyjádřil v opakovaně zmiňovaném rozsudku rozšířeného senátu ze dne
22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, jehož některé závěry sice zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne
17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, skutečně revidoval, zájem na veřejné kontrole hospodaření s veřejnými
prostředky vynakládanými na platy a odměny uvedených osob však nebyl tímto nálezem zpochybněn).“
[54] S ohledem na právě citované závěry lze jednoznačně uzavřít, že rovněž informace
požadované v druhé části nyní posuzované žádosti, tedy údaje o celkové výši mzdových
prostředků vyplacených děkanovi a tajemníkovi fakulty, představují informace týkající
se veřejného zájmu. Jedná se totiž o informace o mzdových prostředcích osob placených
z veřejných rozpočtů, které zastávají v rámci svého působení u stěžovatele nepochybně
významné, vedoucí pozice. Jak již vyplývá z citovaného rozsudku, tvrzení stěžovatele o tom,
že je jeho hospodaření kontrolováno auditními orgány a „poskytovateli podpory“, je v tomto
ohledu irelevantní. Stejně tak je nerozhodné, že jiné odborové organizace působící u stěžovatele
obdobné informace nepožadují. Podmínka formulovaná Ústavním soudem v bodě b) daného
testu tedy byla nepochybně splněna.
[55] V posuzované věci rovněž není pochyb o tom, že požadované informace existovaly,
přičemž pro stěžovatele byly dostupné, jednalo se totiž o informace o mzdových prostředcích,
které stěžovatel sám v minulosti vyplatil; také podmínka, kterou Ústavní soud formuloval v bodě
d) citovaného testu, tedy zjevně byla splněna.
[56] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že při provedení testu formulovaného Ústavním
soudem v nálezu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, bude třeba se zaměřit
na posouzení splnění podmínek a) a c) uvedeného testu, podmínky zakotvené v bodech b) a d)
jsou totiž v posuzovaném případě jednoznačně splněny.
[57] Pokud jde o závěr o zneužití práva ze strany žalobce, je třeba uvést, že s konkrétním
odůvodněním tohoto závěru stěžovatel přišel až v řízení před krajským soudem. V napadených
rozhodnutích sice děkan zmiňuje „odlišné zájmy žadatele“ a rektor stěžovatele hovoří o „čistotě úmyslů
žadatele“, tyto absolutně vágní formulace však nelze považovat za relevantní a především
přezkoumatelné důvody odmítnutí posuzované žádosti. Tvrzení o tom, že zneužitím práva bylo
již samotné založení žalobce a jeho působení u stěžovatele, včetně okolností, které vedly k jeho
založení, přitom není v napadených rozhodnutích vůbec zmíněno, krajský soud tedy postupoval
zcela správně, pokud se touto argumentací stěžovatele po věcné stránce nezabýval a k této otázce
nevedl dokazování. Závěr o nadbytečnosti provedení navržených důkazů přitom odůvodnil zejm.
v bodě 46 napadeného rozsudku, jeho postupu tedy nelze v tomto směru nic vytknout. Kasační
námitky ohledně „nelegitimity existence a jednání“ žalobce tedy nejsou důvodné, stejně jako námitka
neprovedení navržených důkazů.
[58] Nejvyšší správní soud považuje pro úplnost za nezbytné vytknout stěžovateli rovněž další
vážnou vadu, kterou byla jeho rozhodnutí zatížena. O žádosti totiž v prvním stupni rozhodl
jménem stěžovatele jakožto povinného subjektu děkan FBMI ČVUT, prof. MUDr. J. R., Ph.D.,
který je zároveň jednou z dotčených osob, neboť žalobce žádal mj. rovněž údaje o jemu
poskytnutých mzdových prostředcích. Jedná se o zřejmý případ podjatosti úřední osoby, která
měla být dle §14 odst. 1 správního řádu z jakéhokoli podílení se na rozhodování jménem
povinného subjektu v této věci samozřejmě od počátku vyloučena. Na druhé straně měl
stěžovatel jakožto povinný subjekt postupovat v souladu se zmiňovaným rozsudkem rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, tedy bez
zbytečného prodlení informovat dotčené osoby (subjekty údajů), jejichž osobních údajů se žádost
týkala (děkana a tajemníka fakulty), a dát jim možnost se k žádosti vyjádřit.
V.
Závěr a náklady řízení
[59] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[60] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšný žalobce netvrdil, že by mu v řízení o kasační stížnosti vznikly jakékoliv náklady, přičemž
ani ze spisu Nejvyššího správního soudu nejsou žádné takové náklady patrné, neboť
Českomoravská konfederace odborových svazů sice byla dle §35 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.
oprávněna zastupovat žalobce i v řízení o kasační stížnosti, za toto zastupování jí však ve smyslu
§35 odst. 2 s. ř. s. nenáleží odměna. Nejvyšší správní soud proto žalobci náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. června 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu