ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.306.2020:27
sp. zn. 5 As 306/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: V. S. V.,
zastoupená JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10,
proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2020, č. j. 32
A 39/2018 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 5. 2018, č. j. KUJI 34424/2018, zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy ze dne 21. 2. 2018, sp.
zn. SZ-MMJ/OD/23529/2017/9, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku
dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což
jí byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč.
[2] Uvedeného přestupku se měla žalobkyně dopustit tím, že v rozporu s §18 odst. 4 zákona
o silničním provozu jako řidička motorového vozidla tovární značky CHEVROLET, registrační
zn. X, dne 16. 11. 2017 v 11:23 hod na silnici I/38 v obci Suchá ve směru jízdy
od Jihlavy směrem na obec Stonařov překročila nejvyšší dovolenou rychlost v obci (50 km/h)
o 22 km/h.
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, namítala, že nebyl řádně zjištěn
skutkový stav, dále namítala nedostatečnou konkretizaci místa protiprávního jednání, neboť
podle úředního záznamu měla být rychlost vozidla změřena v obci Suchá, ale vozidlo bylo
zastaveno v obci Stonařov, tj. až dvě obce od místa měření. Podle žalobkyně spisový materiál
neobsahuje žádný důkaz o tom, že byl přestupek spáchán, ani že ho spáchala žalobkyně.
[4] Krajský soud k námitce, že je nutno účastníka řízení vždy předem vyrozumět o provedení
důkazu listinou, a je třeba o tomto úkonu sepsat protokol, odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 2 As 33/2016 – 53, s tím, že od uvedených závěrů nemá
důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; všechny listiny, z nichž správní orgán I. stupně
vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu a žalobkyně byla obeznámena s možností se s
nimi seznámit, případně je konfrontovat. Součástí správního spisu je úřední záznam ze dne 20.
12. 2017 o nahlížení do spisu; z něj mj. plyne, že zmocněnci žalobkyně byl spis předložen
k nahlédnutí a současně byly zmocněnci k jeho žádosti vydány kopie listin ze spisu. Podle názoru
soudu tak žalobkyně byla s listinami seznámena a vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze
správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní
pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se správní orgán I. stupně s důkazy bezprostředně
seznámil.
[5] Krajský soud dále uvedl, že pokud byla rychlost vozidla přístrojem zaznamenána, metoda
měření musela být v souladu s manuálem k obsluze; pokud by došlo k chybě při měření rychlosti
vozidla, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření rychlosti by vůbec
nedošlo a na displeji přístroje by se pak objevila zpráva o chybě měření. K absenci fotografie
řidiče v záznamu z měření krajský soud konstatoval, že v případě přestupků spočívajících v
překročení dovolené rychlosti povětšinou slouží jako podstatný důkaz o vině řidičů záznam z
měřícího zařízení obsahující fotografii měřeného vozidla, neboť ta standardně umožňuje bez
rozumných pochybností rozeznat měřené vozidlo a jeho registrační značku. Pro dokreslení
situace správní orgány jako podpůrný podklad využívají úřední záznamy a oznámení o přestupku
vyhotovené zasahujícími policisty, přičemž uvedená kombinace podkladů často poskytuje
dostatečné množství informací pro to, aby správní orgán dostál požadavkům §3 správního řádu,
tedy aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soud ani nepovažoval za sporné,
že by žalobkyně v době změření rychlosti řidičem měřeného vozidla nebyla, neboť žalobkyně
konkrétně tuto skutečnost nezpochybnila. Soud k věci dále uvedl, že z úředního záznamu
vyplynulo, že hlídka měla vozidlo žalobkyně od změření rychlosti až do zastavení neustále na
dohled, neboť k zastavení vozidla došlo cca 1 min poté, co bylo vozidlo změřeno. Žalobkyně sice
odmítla oznámení o přestupku podepsat, avšak ani uvedené neobsahuje žádné tvrzení, že by
vozidlo v době spáchání přestupku neřídila; z tohoto pohledu argumentace žalobkyně, že vozidlo
bylo zastaveno až o dvě obce dál, je irelevantní. Krajský soud shledal rovněž naplněny i formální
požadavky na výrok rozhodnutí; správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí vymezil místo
spáchání přestupku názvem obce Suchá a silnicí I/38 ve směru jízdy od Jihlavy směrem na obec
Stonařov. Fotodokumentace přesně zachycuje místo změření, čímž s maximální možnou mírou
podrobnosti dokládá správnost vymezení místa protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí.
Obec Suchou lze považovat za malou obec a komunikace I/38 skutečně prochází celou obcí; ani
žalobkyně sama netvrdila, že by se přestupek stal na jiném místě či dokonce mimo obec.
Z úředního záznamu pak plyne, že měření bylo provedeno u domu č. p. 15.
[6] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je
s nimi v rozporu [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]; a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[7] Stěžovatelka po úvodní rekapitulaci žaloby namítá, že krajský soud se meritem žalobních
námitek ohledně procesních vad v podstatě nezabýval, když na ně reagoval pouze pod body 26
a 27 rozsudku, kde odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016,
č. j. 2 As 33/2016 – 53, a na jeho základě dospěl k závěru, že pokud zmocněnec po vydání
příkazu ve věci nahlížel do spisu po dobu 5 minut a následně již nebyly do spisu žádné listiny
vloženy, tak tímto pouhým nahlédnutím do spisu lze kompletně nahradit proces dokazování.
K tomu stěžovatelka předně podotýká, že citovaný rozsudek, č. j. 2 As 33/2016 – 53, se týkal
typově zcela jiné věci – správního deliktu provozovatele vozidla spočívajícího v parkování vozidla
bez uhrazení parkovacího poplatku. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud pouze v této
konkrétní věci dospěl k závěru, že nebylo třeba nařídit ústní jednání. Stěžovatelka však namítala,
že v její věci vůbec nebylo provedeno dokazování, a to ani mimo ústní jednání, resp. že nebyla
o termínu provádění důkazů vyrozuměna a nemohla se ho zúčastnit, byť i mimo ústní jednání.
Podle stěžovatelky není dostatečná ani úvaha správního orgánu I. stupně ohledně hodnocení
důkazů, neboť správní orgán neuvedl, které důkazní prostředky a jak konkrétně posoudil;
odůvodnění v napadeném rozhodnutí není dostatečné, tím správní orgán zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů, protože není možné přezkoumat
zákonnost a správnost jeho úvah. Skutkový stav tak nelze považovat pro vydání rozhodnutí za
řádně zjištěný a stěžovatelčino protiprávní jednání za prokázané. Celé řízení bylo stiženo těžkými
procesními vadami zasahujícími do základních práv stěžovatelky a tím, že se krajský soud těmito
námitkami nijak nezabýval a nevypořádal je, založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku.
S ohledem na uvedené navrhuje stěžovatelka zrušit napadený rozsudek a spolu s ním i napadené
rozhodnutí, a přiznat jí právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského
soudu a navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[9] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost byla podána včas, osobou
oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná,
stěžovatelka je v řízení zastoupena advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové
náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[11] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti také důvod podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by
totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené
rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě řízení s vlivem
na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[12] Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění dotčeného rozhodnutí
zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Povinností
soudu je řádně se vypořádat se žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne
21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, atp.).
[13] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité
rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov.
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006
- 76). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na
případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení zabývá
a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění
rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího
nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm
nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně
nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17.
1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak
nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou,
pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek
neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy
nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim
staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich
závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[14] Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro vyslovení nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Z výroků rozsudku krajského soudu lze jednoznačně zjistit, jak soud ve věci rozhodl,
rozsudek obsahuje výrok, který není vnitřně rozporný, výrok a odůvodnění je možno od sebe
rozlišit a z rozsudku je také zřejmé, kdo je účastníkem řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nesouhlas stěžovatelky s vlastním hodnocením soudu nemůže sám o sobě znamenat
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů krajský
soud dospěl k závěru o nedůvodné žalobní argumentaci stěžovatelky. Krajský soud v
přezkoumávaném rozsudku srozumitelně vyložil svůj náhled na věc a vypořádal všechny pro věc
základní námitky stěžovatelky.
[15] Namítá-li stěžovatelka nevypořádání námitky neprovedeného dokazování a s tím
související řádně nezjištěný skutkový stav, pak Nejvyšší správní soud odkazuje na správní spis,
z něhož vyplývá následující. Dne 16. 11. 2017 prováděla kontrolní hlídka Policie ČR měření
rychlosti v obci Suchá na silnici I/38 u domu č. p. 15 měřícím zařízením AD9c; hranice obce je
označena dopravními značkami IS 12a a IS 12b a je zde stanovena nejvyšší dovolená rychlost
50 km/hod. V čase 11:23 hodin projelo měřeným úsekem vozidlo stěžovatelky, ve směru jízdy
z obce Jihlava na obec Stonařov; měřícím přístrojem po odečtu odchylky byla vozidlu naměřena
rychlost 72 km/hod. Vozidlo bylo následně v 11:24 hod. policejní hlídkou zastaveno na pravé
straně u krajnice vozovky na silnici I/38 v obci Stonařov ve směru jízdy na obec Moravské
Budějovice; stěžovatelka byla vyzvána k předložení dokladů. Hlídka Policie ČR sepsala se
stěžovatelkou oznámení přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti, které stěžovatelka
odmítla podepsat. Policie ČR vyhotovila dne 16. 11. 2017 úřední záznam a spolu s oznámením
o přestupku, záznamem o přestupku ze silničního rychloměru a ověřovacím listem rychloměru
věc předala správnímu orgánu I. stupně. Nejvyšší správní soud konstatuje, že již na tomto místě
je třeba námitku stěžovatelky stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. o tom, že
nebylo prokázáno, zda přestupek spáchala vůbec ona, odmítnout jako zcela nedůvodnou.
[16] Správní orgán I. stupně si vyžádal výpis z evidenční karty řidiče na jméno stěžovatelky
a dne 5. 12. 2017 vydal podle §90 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich, v rozhodném znění (dále jen ,,zákon o odpovědnosti za přestupky‘‘) a §150 správního
řádu, příkaz, kterým stěžovatelce uložil pokutu ve výši 2 500 Kč za spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu s odkazem na §18 odst. 4 téhož
zákona. Proti příkazu podala stěžovatelka odpor, a bylo proto pokračováno v řízení.
[17] Správní spis dále obsahuje úřední záznam ze dne 20. 12. 2017 o nahlížení do spisu, kdy se
v 13:05 hod dostavil ke správnímu orgánu I. stupně zmocněnec stěžovatelky, který požádal
o nahlédnutí do spisu. Spis byl předložen k nahlédnutí v době od 13:05 hod do 13:10 hod.
a zmocněnci byly k jeho žádosti vydány kopie listin ze spisu. Spis obsahuje rovněž plnou moc
ze dne 6. 12. 2017 udělenou zmocněnci k nahlížení do spisu. Správní orgán I. stupně vydal dne
22. 1. 2018 vyrozumění, že ukončil dokazování ve věci podezření ze spáchání přestupku
stěžovatelky, a v souladu s §36 odst. 3 správního řádu dal stěžovatelce možnost se s podklady
pro vydání rozhodnutí seznámit a současně se k nim vyjádřit. Stěžovatelka této možnosti
nevyužila. Dne 21. 2. 2018 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým byla stěžovatelka
uznána vinnou ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním
provozu, za což jí byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve
výši 1 000 Kč. Ani další námitce, že stěžovatelka byla zkrácena na svých právech procesních nelze
přisvědčit, neboť nemá oporu ve spise.
[18] Podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu ,,[v] obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h.,
a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h.‘‘ Podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3
zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních
komunikacích ,,při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o
30 km/h a více.‘‘
[19] Podle názoru Nejvyššího správního soudu poskytuje správní spis jednoznačnou oporu
pro závěry správních orgánů stran naplnění podmínek pro postih stěžovatelky ve smyslu §125c
odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona o silničním provozu. Podkladem pro vydání rozhodnutí
správního orgánu I. stupně byl výše uvedený úřední záznam, oznámení o přestupku překročení
nejvyšší dovolené rychlosti, záznam o přestupku a fotodokumentace. Z pořízených fotografií a
záznamu o přestupku z měřícího zařízení je pak zřejmé, že kontrolované motorové vozidlo, které
řídila stěžovatelka, mělo v obci naměřenou rychlost ± 75 km/hod. Uvedené důkazy správní
orgán I. stupně řádně vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a uvedl, jaká zjištění z nich učinil.
Konkrétní zjištění pak uvedl jak v odůvodnění příkazu, tak i v odůvodnění rozhodnutí o
přestupku.
[20] Nejvyšší správní soud připomíná, že příkazní řízení je upraveno obecně ve správním řádu
a v zákoně o odpovědnosti za přestupky. Podle §90 odst. 1 věty první zákona o odpovědnosti
za přestupky může správní orgán o přestupku rozhodnout příkazem. Podle §150 odst. 3
správního řádu „proti příkazu může ten, jemuž se povinnost ukládá, podat odpor ve lhůtě 8 dnů ode dne
oznámení příkazu. Podáním odporu se příkaz ruší a řízení pokračuje.“ Poněvadž žádný právní předpis
neumožňuje správnímu orgánu za této situace (znovu) zahájit správní řízení, zrušený příkaz nutně
nahrazuje oznámení o zahájení správního (přestupkového) řízení. To znamená, že sice přestává
působit jako rozhodnutí o přestupku, neboť tato jeho funkce se podáním odporu ruší, nicméně
zůstává dále existovat jakožto oznámení o zahájení řízení. Účelem formálního zahájení řízení je,
aby bylo účastníku řízení zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby mu bylo zaručeno
jeho právo účinně se v daném řízení hájit (viz rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne
23. 12. 2015, č. j. 2 As 216/2015 – 44). Lze tak konstatovat, že stěžovatelka byla o této
skutečnosti informována doručením příkazu, v němž bylo popsáno jak její jednání, tak jeho
právní kvalifikace, včetně podrobného popisu, jakým způsobem byl její přestupek
zadokumentován a jaké listiny se nacházejí ve správním spisu. Neobstojí tak její argumentace,
že nebyla vyrozuměna o provedeném dokazování. Naopak lze souhlasit s krajským soudem,
že všechny listiny, z nichž správní orgán I. stupně vycházel, byly po celou dobu řízení součástí
správního spisu, stěžovatelka se s nimi seznámila prostřednictvím zmocněnce a posléze jí byla
dána možnost se s nimi opětovně seznámit.
[21] Namítá-li stěžovatelka, že správním orgánem I. stupně nebyl sepsán protokol dle §18
správního řádu, Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval, že obecně platí, že ústní
jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení. Nejvyšší správní soud se i u
přestupkového řízení, kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti
úpravě správních deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s
daným důkazem seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen
postup stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51,
nebo ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 9 As 107/2011 nebo
ze dne 22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze
dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl
k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu
podle §17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit
při nahlížení do spisu podle §36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše
tím, že je listina vložena do spisu.
[22] Stěžovatelka sice nesouhlasí s názorem žalovaného a krajského soudu ohledně hodnocení
dokazování, nicméně sama nepředložila žádné relevantní důkazy, které by mohly dostatečně
zpochybnit závěry správních orgánů, kromě obecných námitek směřujících ke kvalitě měřícího
přístroje. Správní orgán vždy posuzuje důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů,
hodnotí dostupné důkazy dle svého uvážení a ve všech souvislostech. To zcela jistě neznamená,
že některý z důkazních prostředků má a priori vyšší váhu než jiný. Míra věrohodnosti
prováděných důkazů a zejména i další okolnosti plynoucí ze specifika každé projednávané věci
však na stranu druhou dají ve svém souhrnu správnímu orgánu ucelený obraz o tom, jak se věc
udála. Bylo tedy na správních orgánech, aby v uvedených intencích přistupovaly k důkazům
ve správním spise a v jejich postupu Nejvyšší správní soud neshledal žádná pochybení.
[23] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017,
č. j. 10 As 24/2015 – 71, mimo jiné zdůraznil, že v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí
je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby
obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního řádu).
Nejvyšší správní soud shledal postup krajského soudu souladný s výše uvedenými závěry NSS v
citovaném usnesení. Pokud by krajský soud zjistil, že správní orgány skutkový stav řádně
nezjistily, zcela jistě by bylo na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných důkazů
pochybnosti o skutkovém stavu sám odstranil, a to i provedením důkazů nových. Krajský soud
však vzal skutkový stav za řádně zjištěný, což také v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě
odůvodnil. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry zcela ztotožnil.
[24] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu
zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatelky řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal
s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[25] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení
náležela, v rámci řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu