ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.321.2020:30
sp. zn. 5 As 321/2020 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. Daniel
Vlček, soudní exekutor, se sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19, proti žalovanému: Ministerstvo
spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 8 A 139/2017 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vyrozuměním ze dne 15. 6. 2017, č. j. MSP-42/2016-OED-KEU/25, vytkl
žalobci dle §7a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „exekuční řád“),
pochybení, které spatřoval v tom, že žalobce ve věci sp. zn. 101 Ex 1/15 zaslal dne 9. 6. 2016
Ministerstvu vnitra žádost o poskytnutí součinnosti podle §33 exekučního řádu (žádost
o poskytnutí informací o osobě povinného), ačkoliv exekuce byla ukončena již ke dni 4. 8. 2015,
přičemž po zániku pověření soudního exekutora nelze o takové informace žádat. Tento postup
shledal žalovaný v rozporu s §51 písm. c) exekučního řádu.
[2] Žalobce vedl pod sp. zn. 101 Ex 1/15 exekuci pro pohledávku oprávněné Všeobecné
zdravotní pojišťovny České republiky proti povinnému T. B. N., bytem F. 284/44, P. 2. Povinný
svůj dluh ve výši 20 874 Kč (dlužné pojistné 19 200 Kč a penále 674 Kč) zcela uhradil, a to přímo
na účet oprávněné. Následně žalobce vydal povinnému příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne
3. 7. 2015, č. j. 101 EX 1/15 - 04, a povinný uhradil částku odpovídající nákladům exekuce
určených v příkazu k úhradě nákladů exekuce.
[3] Žalobce podal u Městského soudu v Praze (dále jen ,,městský soud‘‘) žalobu, v níž
namítal, že napadenou výtkou je kárán za jednání, které učinil v souvislosti s řádným ukončením
a archivací spisu. Argumentoval tím, že jeho pověřenou zaměstnankyní bylo v rámci archivace
spisu zjištěno, že nebylo najisto postaveno doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti a tedy
nemohlo být s určitostí konstatováno, zda je možné převést částky odpovídající nákladům
exekuce, proto potřeboval ověřit, zda měl povinný v době doručování výzvy nadále stejnou
adresu, což učinil prostřednictvím standardizované šablony žádosti o součinnost. Výtku označil
jako zásadní zásah do jeho práv zjevně zhoršující jeho postavení v očích ostatních dohledových
orgánů; výtka jako sankce při zjištění drobného pochybení je pak zohledňována i v rámci kárných
řízení. Podle žalobce se v případě §51 písm. c) exekučního řádu nejedná o právní normu, která
by stanovila nějaké pravidlo chování; pouze konstatuje okamžik zániku pověření exekutora
k vedení exekuce. I po skončení exekuce je ovšem soudní exekutor oprávněn a povinen činit
úkony v exekučním řízení, zejména v souvislosti s ukončením spisu a jeho archivací, ale také
v souvislosti s vyřízením opravných prostředků účastníků řízení. Činění takových úkonů
je nezbytné pro ochranu práv účastníků řízení a naplnění požadavku §46 odst. 1 exekučního
řádu; jedním z těchto úkonů je i ověření správnosti doručení zásadních písemností. Poukazoval
na to, že exekuční řád nestanoví žádný výčet ukončovacích úkonů, které poté, co nastane
okamžik podle §51 písm. c) exekučního řádu, ještě činit lze, a které naopak činit nelze; za takové
situace nemůže být sankcionován. Při rozhodování žalovaného dále nebyla respektována zásada,
aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného
případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů,
nevznikaly nedůvodné rozdíly; žalobce poukazoval na případ vedený u žalovaného pod
sp. zn. MSP-548/2016-OED-SEU, resp. předmět kárného řízení vedeného u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 15 Kse 4/2013. Upozornil na skutečnost, že zatímco je napadenou
výtkou kárán za jednání, které učinil v souvislosti s řádným ukončením a archivací spisu, zaslání
žádosti o součinnost žalovanému na výslovnou žádost dohledového orgánu více jak rok
po skončení exekuce již pochybením není (výzva žalovaného ze dne 7. 11. 2016, č. j. MSP-
42/2016 – OED -KEU/15).
[4] Městský soud předně konstatoval, že napadenou výtku bylo možno koncipovat
srozumitelněji, nicméně je z ní zřejmé, jaké jednání je žalobci vytýkáno a proč. Pokud jde
o oprávněnost výtky, exekuce sp. zn. 101 EX 1/15 byla dne 4. 8. 2015 skončena, a to v důsledku
úplného zaplacení jak pohledávky a jejího příslušenství, tak také nákladů exekuce. Tímto dnem
podle §51 písm. c) exekučního řádu zaniklo oprávnění žalobce k vedení exekuce; současně
zaniklo i jeho oprávnění požadovat od subjektů vymezených v §33 odst. 1 exekučního zákona
informace k osobě povinného, neboť toto oprávnění se týká právě jen exekuční činnosti a k té již
žalobce nebyl oprávněn. Žalobce, byť již neměl žádné oprávnění k vedení exekuce, přesto dne
9. 6. 2016 požadoval informace o osobě povinného, resp. jeho manželky; listina je založena
ve správním spise a z jejího záhlaví je zřejmé, že byla koncipována jako žádost o poskytnutí
součinnosti podle §33 exekučního řádu. Městský soud tak uzavřel, že žádost žalobce ze dne
9. 6. 2016 byla v rozporu se zákonem. Za tohoto stavu dle městského soudu žalovaný
nepochybil, jestliže na toto zjištění reagoval výtkou podle §7a odst. 1 exekučního řádu.
[5] K dalším žalobním námitkám městský soud uvedl, že se podstatou opatření žalovaného
vesměs míjejí. Jestliže totiž byla exekuce ukončena, pak žalobce neměl žádné oprávnění činit vůči
osobám navenek jakékoliv další úkony související s exekucí. Žalobní argumentace, v níž se snažil
vysvětlit údajnou nezbytnost zjištění údajů o pobytu povinného a jeho manželky, je zcela
nepodstatná. Není zřejmé, proč by měl žalobce po ukončení exekuce zpětně zjišťovat místo
pobytu povinného, jestliže ten všechny své závazky jak vůči oprávněné, tak vůči exekutorovi
splatil. Správnost a zákonnost doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti povinnému fikcí je
nesporně nutno zkoumat tehdy, jestliže povinný na takovou výzvu nereaguje a soudní exekutor
proto musí použít další právní nástroje k vymožení pohledávky; v projednávané věci však
o takový případ nešlo. Městský soud žalobci přisvědčil, že exekuční řád neobsahuje jmenovitý
výčet úkonů, které exekutor může po ukončení exekuce vykonávat, resp. které již vykonávat
nemůže; nicméně obsahuje obecné vymezení úkonů, které po skončení exekuce činit nelze,
a to právě v §51 písm. c) exekučního řádu, podle kterého oprávnění k vedení exekuce
exekutorovi zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
Jakmile tato situace nastala, ztratil žalobce oprávnění vést exekuci, a jelikož postup podle
§33 odst. 1 exekučního zákona se týká právě a pouze exekuční činnosti, je zřejmé, že svou
žádostí ze dne 9. 6. 2016 postupoval v rozporu se zákonem. Městský soud rovněž neakceptoval
námitku týkající se srovnání žalobcova jednání a výtky jemu udělené s případem výtky uložené
žalovaným pod č. j. MSP-548/2016-OED-SEU. Podstatné je právě a pouze to, zda v nyní
projednávané věci byla výtka uložena v souladu s exekučním řádem nebo nikoliv, a v této věci
soud nespatřil na straně žalovaného pochybení.
[6] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel‘‘) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Dle stěžovatele především městský
soud nad rámec obsahu uložené výtky provedl (opětovnou) překvalifikaci skutku. Soud ve svém
rozhodnutí citoval §33 odst. 1 exekučního řádu, jenž se ovšem týká dotazu na majetek
povinného, zatímco obsahem dotazu exekutora bylo výhradně zjištění adresy povinného pro
doručování. Soud dle stěžovatele nezohlednil skutečnost, že od řádného doručení výzvy se odvíjí
okamžik, kdy nastává tzv. doložka provedení exekuce, tedy, kdy je možno exekuci provést, což
zahrnuje i převod deponovaných vymožených prostředků, nikoliv pouze faktické provádění
exekuce, jak se mylně domnívá soud. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti tvrzení soudu, že pokud
chtěl soudní exekutor získat informace „pro svou vlastní potřebu“, mohl je získat dotazem
u jakéhokoli jiného subjektu, nikoliv však postupem dle §33 odst. 1 exekučního řádu. Stěžovateli
není známo, jakým jiným postupem by měl získávat informace o pobytu povinného v okamžiku,
kdy potřebuje vyhodnotit správnost doručení výzvy, byť s delším časovým odstupem
od oznámení skončení exekuce. Soudní exekutor vystupuje v postavení vykonavatele státní moci
a je oprávněn postupovat v rámci výkonu své činnosti pouze v mezích zákona.
[7] Stěžovatel podotýká, že v žalobě především namítal, že mu bylo žalovaným jakožto
dohledovým orgánem vytýkáno porušení §51 písm. c) exekučního řádu, přičemž toto ustanovení
nestanoví explicitně ani implicitně soudnímu exekutorovi žádné pravidlo chování, které by bylo
možné porušit, pouze stanoví okamžik zániku pověření k vedení exekuce. Stěžovatel má za to,
že soud neposuzoval obsah a znění výtky tak, jak bylo namítáno, ale provedl její výklad
tím, že doplnil její odůvodnění o další argumentaci. Stěžovatel se domnívá, že v rámci řízení,
v němž je soudnímu exekutorovi ukládána sankce, a s ohledem na zásadu nullum crimen sine lege
a na namítanou nepřezkoumatelnost a vágnost výtky, nebylo úkolem soudu odstraňovat vady
výtky vlastním doplňujícím výkladem, ale konstatovat její přezkoumatelnost, nebo
nepřezkoumatelnost.
[8] Stěžovatel dále tvrdí, že jeho námitka porušení zásady rovnosti při srovnání stejného nebo
žádného postihu za mnohem závažnější skutek naplňující znaky kárného deliktu byla soudem
odmítnuta jednoduchým konstatováním, že takové srovnání není podstatné, protože pro soud
je podstatné, že výtka byla uložena dle názoru soudu v souladu se zákonem. Soud tak
dle stěžovatele de facto provedl toliko izolované hodnocení postupu správního orgánu a odmítl
se zabývat zcela zřejmým porušením zásady rovnosti a srovnáním rozdílných postupů
a nepochopitelného způsobu sankcionování vůči různým soudním exekutorům, přestože jeden
ze skutků vykazuje naprosto jasné znaky kárného deliktu – v takovém případě dohledový orgán
volí mírnější prostředek a hledá argumenty, proč kárnou žalobu nepodat, zatímco u jednání, které
ani není zákonem přesně definováno jako pochybení, nejenže nejsou brány v úvahu polehčující
okolnosti, ale ani samotné vyjádření a argumentace žalobce.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s napadeným rozsudkem
městského soudu. Uvedl, že v rámci vedení exekuce je soudní exekutor oprávněn požadovat
od subjektů údaje o povinném, které jsou jim známy z úřední činnosti, a tyto subjekty jsou
povinny mu tyto informace poskytnout. Oprávnění požadovat součinnostní dotazy má soudní
exekutor po dobu vedení exekuce. Jakmile exekutorovo oprávnění k vedení exekuce zanikne,
zanikne i jeho právo dožadovat se součinnosti ve smyslu exekučního řádu. Z exekučního spisu
vedeného pod sp. zn. 101 EX 1/15 jednoznačně vyplývá, že stěžovatel zaslal dne 9. 6. 2016
žádost o poskytnutí součinnosti podle §33 exekučního řádu, kde požadoval informace o pobytu
povinného i jeho manželky, ačkoliv byla exekuce ukončena ke dni 4. 8. 2015. Stěžovatel tak
neměl žádné oprávnění činit vůči třetím osobám jakékoliv další úkony s exekucí související; jeho
pochybení je o to závažnější, že k němu došlo po deseti měsících od skončení exekuce. V této
souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí Exekutorské komory sp. zn. KŽ 8/05, v němž bylo
rovněž shledáno porušení §51 exekučního řádu v případě, kdy soudní exekutor po doručení
usnesení o zastavení exekuce s vyznačenou doložkou právní moci žádal dopisem finanční
úřad a jiné subjekty o součinnost dle §33 exekučního řádu. K námitce stěžovatele stran
potřeby odeslání součinnostního dotazu po skončení exekuce žalovaný odkázal na body 42 a 43
napadeného rozsudku s tím, že v projednávané věc bylo postaveno najisto, že povinnému
byla iniciální výzva řádně doručena, neboť povinný vymáhanou povinnost dobrovolně
uhradil oprávněné dne 10. 6. 2015 a náklady exekuce stěžovateli dne 4. 8. 2015, čímž byla
exekuce skončena. Nebyl tedy dán žádný důvod činit vůči jakékoliv osobě další úkony v rámci
exekuce.
[10] Obdobně k vytýkané nepřezkoumatelnosti, která měla být způsobena tím, že žalovaný
nedostatečně kvalifikoval skutek, žalovaný odkázal k podrobnému vypořádání v napadeném
rozsudku v bodech 35 a 36 a dále na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 7. 2018, č. j. 9 As 79/2016-41, které se zabývá specifickými postupy při ukládání výtky.
K námitce porušení zásady legitimního očekávání a rovnosti před zákonem, kdy stěžovatel
v tomto kontextu srovnává závažnost svého pochybení s pochybením dotyčné soudní exekutorky
v jiném řízení, žalovaný uvedl, že každý případ je posuzován individuálně podle skutkových
okolností. Případ soudní exekutorky a stěžovatele nejsou skutkově shodné ani podobné, jelikož
se jedná o zcela odlišná pochybení, která není možné srovnávat. Žalovaný proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti.
Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání (§102 s. ř. s.), kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel doložil, že má vysokoškolské právnické
vzdělání (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Podstatou kasační stížnosti je namítaná nepřezkoumatelnost uložené výtky pro
nesrozumitelnost; stěžovatel tvrdí, že jeho pochybení není dostatečně odůvodněno a opřeno
o příslušná ustanovení právních předpisů.
[13] Podle §7a odst. 1 exekučního řádu „[d]robné nedostatky v exekuční a další činnosti exekutora,
drobné nedostatky v činnosti exekutorského kandidáta (dále jen ‚kandidát‘) nebo exekutorského koncipienta (dále
jen ‚koncipient‘) nebo drobné poklesky v chování ministerstvo, Komora nebo předseda okresního soudu
exekutorovi, kandidátovi nebo koncipientovi písemně vytkne“.
[14] Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že stát exekučním řádem
přenesl část výkonu své moci (moci soudní), jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje nalézacím
řízením až po řízení vykonávací, na soudní exekutory. Jsou jimi sice fyzické osoby, avšak tato
skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska
funkcionálního vykonávají soudní exekutoři státní moc. Tento fakt pak také zdůvodňuje
významné ingerence státu do výkonu jejich činnosti formou dohledu, návrhovým oprávněním
státu v kárných řízeních a především zdůvodňuje primární odpovědnost státu za škodu
způsobenou exekutorem.
[15] V nyní projednávané věci se nejednalo o kárné provinění exekutora, ale toliko o výtku,
která umožňuje postihnout soudního exekutora za drobné nedostatky v exekuční a další činnosti
nebo drobné poklesky v jeho chování (tedy takové chování, jež nedosahuje intenzity kárného
provinění). Prostřednictvím institutu výtky je tedy dohledovému orgánu umožněno flexibilně
postihnout méně závažné nedostatky a v zásadě pouze poskytnout formalizovanou informaci
o tom, že došlo ze strany soudního exekutora k určitému pochybení. Proces udělování výtky není
upraven v exekučním řádu a nedopadá na něj ani úprava správního procesu obsažená
ve správním řádu (výjimkou jsou pouze základní zásady činnosti správních orgánů – srov.
usnesení rozšířeného senátu NSS čj. 9 As 79/2016 - 41, ze dne 10. 7. 2018).
[16] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že výtku, kterou žalovaný udělil stěžovateli, je nutné
posuzovat v procesních souvislostech exekučního řízení, které bylo vedeno. Ze souvisejícího
spisového materiálu plyne, že dne 2. 1. 2015 byl stěžovateli doručen exekuční návrh oprávněné
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky pro vymožení pohledávky ve výši 19 200 Kč
(dlužné pojistné) a 1 674 Kč (penále), na základě vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne
12. 5. 2014, č. 1941410791 proti povinnému T. B. N., bytem F. 284/44, P. 2. Dne 6. 2. 2015 mu
bylo doručeno pověření Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2015, č. j. 55 EXE 26/2015 -
17, k vedení exekuce. Dne 13. 2. 2015 bylo vydáno vyrozumění o zahájení exekuce a zároveň
stěžovatel požádal o součinnost; dne 24. 2. 2015 obdržel stěžovatel odpověď, přičemž stěžovatel
žádostí ze dne 3. 3. 2015 požádal o doplnění informací ohledně manželky povinného. Lustrací
peněžních ústavů stěžovatel nezjistil, že by měl povinný veden účet u peněžního ústavu a dne 30.
4. 2015 zaslal povinnému výzvu ke splnění vymáhané povinnosti společně s vyrozuměním o
zahájení exekuce, exekučním návrhem a exekučním titulem. Povinnému byla zásilka dne 5. 5.
2015 uložena na poště a byla mu zanechána výzva k jejímu vyzvednutí; po uplynutí úložní doby
mu byla zásilka vhozena do schránky. Dne 10. 6. 2015 oprávněná sdělila stěžovateli, že povinný jí
přímo uhradil částku ve výši 20 874 Kč odpovídající výši dlužného pojistného a penále
vymáhaných v tomto exekučním řízení.
[17] Dne 3. 7. 2015 vydal stěžovatel příkaz k úhradě nákladů exekuce, který si povinný osobně
převzal dne 21. 7. 2015. Dne 4. 8. 2015 povinný uhradil na účet soudního exekutora částku
odpovídající nákladům exekuce určeným v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Dne 13. 8. 2015
byl proveden výmaz exekuce z Centrální evidence exekucí.
[18] Dne 9. 6. 2016 stěžovatel zaslal Ministerstvu vnitra žádost o poskytnutí součinnosti dle
§33 exekučního řádu (soubor č. 043 na CD přiloženém k č. l. 13 správního spisu), v níž podle
§33 a §34 exekučního řádu žádal o sdělení následujících informací:
- ,,o tom, zda povinný u Vás prochází evidencí cizinců s povolením k pobytu na území ČR nebo evidencí
cizinců, kterým byla na území České republiky udělena mezinárodní ochrana formou azylu,
- v kladném případě Vás žádám o sdělení všech dostupných informací o povinném (jméno a příjmení,
datum narození, pohlaví, rodné číslo, místo a stát narození, státní občanství, druh a adresa pobytu,
platnost povolení k pobytu, počátek pobytu, popřípadě datum ukončení pobytu, rodinný stav)
- příp. adresu pro doručování povinnému uvedenou v informačním systému evidence obyvatel
- pokud je povinný držitelem pracovního povolení na území ČR, u jakého zaměstnavatele je zaměstnán
(IČO, název, adresa sídla zaměstnavatele), doba platnosti povolení
- sdělení jména a příjmení, adresy, data narození, rodného čísla a zaměstnavatele manžela/ky povinné/ho
pokud Vám jsou tyto údaje známy, (…).‘‘
[19] Dne 25. 8. 2016 provedl žalovaný u stěžovatele kontrolu několika exekutorských spisů;
v návaznosti na ni žalovaný přípisem ze dne 20. 9. 2016 (č. l. 11) požádal stěžovatele
ke sp. zn. 101 EX 1/15 o sdělení, na základě jakého právního předpisu bylo vyhodnoceno
doručení výzvy k dobrovolnému splnění povinnému fikcí za situace, kdy z odpovědi
k součinnosti vyplývá, že adresa F. 284, P. 2, byla evidována jako místo hlášeného pobytu
povinného pouze do 31. 12. 2013, a dále měl stěžovatel sdělit, z jakého důvodu byla dne 9. 6.
2016 zaslána žádost o poskytnutí součinnosti. Stěžovatel uvedl, že doručení výzvy
k dobrovolnému splnění povinnému fikcí bylo vyhodnoceno na základě zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, přičemž stěžovatel zdůraznil, že otázka doručení
výzvy k dobrovolnému splnění byla zkoumána až před archivací spisu v červnu 2016.
[20] Žalovaný vyhotovil dne 7. 3. 2017 protokol z kontroly, v němž bylo konstatováno
pochybení stěžovatele v exekučním řízení sp. zn. 101 EX 1/15. Postupem stěžovatele,
spočívajícím v zaslání žádosti o součinnost po ukončení exekuce ,,došlo k porušení §51 písm. c)
exekučního řádu, neboť po zániku pověření soudního exekutora není možné dle §33 exekučního řádu žádat
Ministerstvo vnitra o všechny výše uvedené informace.” Proti uvedenému kontrolnímu zjištění podal
stěžovatel včasné námitky, které byly zamítnuty.
[21] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že výtka je nepřezkoumatelná, nebo
že pochybení stěžovatele není dostatečně odůvodněno a opřeno o příslušná ustanovení právních
předpisů. Ustanovení §51 exekučního řádu obsahuje taxativní důvody, za kterých ex lege zaniká
pověření exekutora k provedení exekuce. Podle §51 písm. c) exekučního řádu oprávnění
k vedení exekuce exekutorovi zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly
vymoženy. Jednou ze základních zásad exekuce je zásada maximálního rozsahu exekuce,
podle které je možné vést exekuci pouze do výše pohledávky, jejího příslušenství a nákladů
exekuce. Dosažením tohoto procesního limitu se předmět exekuce vyčerpal. Vymožením
pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce se exekuce a také exekuční řízení končí,
čímž dochází k zániku oprávnění soudního exekutora vykonávat jakékoli procesní úkony
v exekučním řízení (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo
3516/2006; ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2859/2012; anebo ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 21
Cdo 1840/2013).
[22] Pokud tedy stěžovatel neměl ode dne 4. 8. 2015 žádné oprávnění k vedení exekuce, avšak
přesto dne 9. 6. 2016 zaslal žádost o poskytnutí součinnosti dle §33 exekučního řádu (viz bod 33
výše), pak stěžovatel nebyl ke dni 9. 6. 2016 oprávněn konat exekuční činnost. Lze proto
souhlasně s městským soudem uzavřít, že žádost stěžovatele o součinnost ze dne 9. 6. 2016 byla
v rozporu se zákonem, a za tohoto stavu žalovaný nepochybil, jestliže na toto zjištění reagoval
výtkou podle §7a odst. 1 exekučního řádu.
[23] Sled událostí vyplývající ze správního spisu dle názoru kasačního soudu rovněž nesvědčí
o tom, že by žalovaný postupoval nepřiměřeně nebo nerespektoval základní zásady činnosti
správních orgánů. Výtka je svou povahou nejmírnějším stupněm kárného opatření (v obecném
smyslu slova), jehož účelem je možnost flexibilně postihnout ty nedostatky, jež svojí menší
závažností neodůvodňují zahájení kárného řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 11. 2015, č. j. 4 As 173/2015 – 31); zároveň výtka zakládá překážku věci pravomocně
rozhodnuté ve vztahu ke stejnému skutku. Z obsahu spisu plyne, že povinný vymáhanou
povinnost dobrovolně splnil, čímž byla exekuce skončena, a nebyl tedy žádný důvod činit jakékoli
další úkony stran zjišťování jakýchkoli údajů o něm. Argumentoval-li stěžovatel tím,
že součinnostní dotaz učinila jím pověřená zaměstnankyně, neboť zjistila, že výzva ke splnění
povinnosti byla povinnému doručena fikcí, popř. poukázáním na jiný případ udělené výtky
za závažnější pochybení, pak takto vznesené námitky nejsou v posuzované věci relevantní.
Předmětem tohoto řízení je toliko otázka, zda výtka byla uložena v souladu s exekučním řádem,
nebo nikoliv, a zde se kasační soud shoduje se závěrem městského soudu, který na straně
žalovaného nespatřuje žádné pochybení. Nejvyšší správní soud k argumentaci stěžovatele pro
úplnost připomíná, že již v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2011, č. j. 13 Kseo 1/2011 - 109, uvedl
mimo jiné: „Soudní exekutor je objektivně odpovědný za fungování celého svého úřadu. Jedná se totiž
o monokraticky koncipované orgány veřejné moci, kde je odpovědností exekutora, koho zaměstnává, jakým
způsobem si tyto pracovníky vybírá, jak je školí a organizuje jejich práci.“ Má-li proto stěžovatel vykonávat
řádně funkci soudního exekutora, je na místě požadavek na pozornost a obezřetnost nad
veškerou činností jeho úřadu.
[24] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že rozsudek městského soudu trpí
nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek, a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52) nebo
v nichž zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry
napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 – 163,
atd.); nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom,
jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu
soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35).
[25] Městský soud tvrzení stěžovatele řádně posoudil, vyslovil vlastní úvahy rovněž k vyjádření
žalovaného, vysvětlil, jaké okolnosti věci jej vedly k závěru, že stěžovatel jednal v rozporu s §51
písm. c) exekučního řádu, jakož i k tomu, že toto porušení představuje nedostatek v činnosti
exekutora ve smyslu §7a téhož zákona. Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že výtka mu byla uložena
bez relevantního důvodu a bez zákonné opory.
[26] Ke zbývajícím kasačním námitkám jako celku Nejvyšší správní soud uvádí, že v zásadě
představují prosté popírání závěrů žalovaného a městského soudu a nepřinášejí žádnou otázku,
která již nebyla v předchozím řízení přesvědčivě zodpovězena.
[27] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek městského
soudu zrušit. Městský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem
se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona
ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto Nejvyšší
správní soud ze shora uvedených důvodů podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
[28] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s.; žalovanému, kterému by podle pravidla úspěchu náhrada nákladů
náležela, v rámci řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.)
V Brně dne 19. listopadu 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu