ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.356.2020:32
sp. zn. 5 As 356/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Telly s.r.o., se sídlem
Na Florenci 2116/15, Praha, zast. Mgr. Monikou Marekovou, advokátkou se sídlem
Mánesova 1059/41, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské
náměstí 471/1, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 29. 10. 2020, č. j. 10 A 90/2020 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2020, zn. MK 29598/2020 SOAP. Tímto
rozhodnutím žalovaný rozhodl podle §142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), že OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům
hudebním, z. s. (dále jen „OSA“) je na základě a v rozsahu konkrétně označených rozhodnutí
žalovaného ode dne nabytí účinnosti zákona č. 102/2017 Sb., kterým se mění zákon
č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dle jen „autorský zákon“),
tj. od 20. 4. 2017 oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva na užití přenosem
rozhlasového a televizního vysílání děl hudebních s textem či bez textu s výjimkou děl hudebně
dramatických podle §97d odst. 1 písm. c) autorského zákona.
[2] Před přijetím novely provedené výše uvedeným zákonem č. 102/2017 Sb. vykonával OSA
na základě příslušných oprávnění dobrovolnou kolektivní správu v oblasti užití děl přenosem
rozhlasového a televizního vysílání podle §22 odst. 1 autorského zákona, zatímco pro užití
formou kabelového přenosu ve smyslu §22 odst. 2 téhož zákona vykonával kolektivní správu
povinnou. Uvedená novela sjednotila režim kolektivní správy tak, že s účinností od 20. 4. 2017
jde o kolektivní správu povinnou, bez ohledu na technologii přenosu. Přechodná ustanovení
novely v čl. II bodu 6 stanoví, že kolektivní správce, kterému bylo uděleno oprávnění k výkonu
kolektivní správy podle dosavadních právních předpisů (tj. před účinností novely), je oprávněn
ke kolektivní správě práv podle autorského zákona ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
novely. Jelikož však při sjednávání sazebníků podle §98f autorského zákona některé subjekty
namítaly neoprávněnost výkonu povinné kolektivní správy OSA v oblasti užití děl přenosem
rozhlasového a televizního vysílání po účinnosti dané novely (tj. v oblasti, kde dříve vykonával
kolektivní správu dobrovolnou), žádal OSA o vydání rozhodnutí, kterým by žalovaný deklaroval,
že OSA je oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy i po účinnosti dané novely.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka rozklad. Současně s podáním rozkladu
podala také žalobu k městskému soudu.
II. Rozhodnutí městského soudu
[4] Městský soud odmítl žalobu stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68
písm. e) a §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[5] V napadeném usnesení městský soud zkoumal, zda rozhodnutí žalovaného zasahuje
do právní sféry stěžovatelky. Vyšel přitom z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 As 107/2020 - 85, ze kterého podle názoru městského soudu vyplynulo, že „udělení oprávnění
k výkonu kolektivní správy se stěžovatelčiny právní sféry nijak nedotklo, k takovému dotčení může dojít
až zprostředkovaně, v praktických situacích spojených s výkonem kolektivní správy.“ Uzavřel proto,
že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a je ze soudního přezkumu
vyloučeno.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Rozhodnutí městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Konkrétně namítala, že městský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 As 107/2020 - 85, který však na nyní projednávanou věc nedopadá. Žalovaný vydáním
napadeného rozhodnutí potvrdil, že OSA je oprávněn k výkonu povinné kolektivní správy práva
na užití přenosem rozhlasového a televizního vysílání hudebních děl. Rozhodnutím vydaným
podle §142 správního řádu bylo fakticky nahrazeno původní rozhodnutí o udělení oprávnění
k výkonu povinné kolektivní správy podle §22 odst. 1 autorského zákona, o které však OSA
nikdy nepožádal (disponoval rozhodnutím, podle kterého byl oprávněn pouze k výkonu
dobrovolné kolektivní správy). Civilní soudy přitom v již probíhajících řízeních z tohoto
rozhodnutí vycházejí, což se negativně projevuje v právní sféře stěžovatelky.
[7] Stěžovatelka dále zdůraznila, že aktivní legitimace k podání žaloby podle §65 s. ř. s.
se odvíjí od tvrzení o zásahu do jejích práv, což v podané žalobě vylíčila dostatečně. Napadené
rozhodnutí má vliv na určení výše sazeb za přenos rozhlasového a televizního vysílání, tedy
i na práva a povinnosti stěžovatelky. Do účinnosti zákona č. 102/2017 Sb. nebyl přenos
rozhlasového a televizního vysílání povinně kolektivně spravovaným právem, kolektivní správci
mohli být oprávněni pouze k výkonu dobrovolné kolektivní správy. Po účinnosti tohoto zákona
vyvstala otázka rozšíření oprávnění kolektivních správců, od čehož se odvíjí také stanovení sazby
odměny (jedním z kritérií pro sazbu je i to, zda kolektivní správce vykonává dobrovolnou,
či povinnou kolektivní správu, což má významný dopad na počet zastupovaných nositelů práv).
OSA měl oprávnění pouze k výkonu dobrovolné kolektivní správy a po novelizaci autorského
zákona nepožádal o oprávnění k výkonu povinné kolektivní správy. Žalovaný napadeným
rozhodnutím potvrdil, že OSA má oprávnění pro povinnou kolektivní správu, i když si byl
vědom toho, že OSA požádal o vydání rozhodnutí podle §142 správního řádu právě kvůli
odlišnému právnímu názoru uživatelů, vč. stěžovatelky. V návaznosti na rozhodnutí žalovaného
požaduje OSA po stěžovatelce sazby odměny ve výši odpovídající výkonu povinné kolektivní
správy. Rozhodnutí žalovaného má tedy přímý dopad do práv stěžovatelky. Městský soud tak
nemohl uzavřít, že napadené rozhodnutí do práv stěžovatelky nezasahuje, rozhodnutí
o odmítnutí žaloby je proto nezákonné.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v kasační stížnosti
opakuje a rozvíjí dříve uplatněné námitky. Uvedl, že městský soud správně odmítl žalobu jako
předčasnou, neboť stěžovatelka podala proti napadenému rozhodnutí rozklad. Měla proto vyčkat
vydání rozhodnutí o rozkladu [pozn. Nejvyššího správního soudu: městský soud odmítl žalobu
jako nepřípustnou s odkazem na §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a)
s. ř. s., nikoli jako předčasnou]. Co se týká rozhodnutí podle §142 správního řádu, žalovaný
uvedl, že samotným rozhodnutím vydaným podle tohoto ustanovení nevzniká oprávnění
k výkonu kolektivní správy; jedná se o deklaratorní rozhodnutí, které žadateli pouze potvrzuje již
existující stav. Z toho důvodu se také nemůže dotýkat práv třetích osob, neboť žádná nová práva
nezakládá. Uživatelé autorských děl (tj. ani stěžovatelka, která je provozovatelem satelitní
a internetové televize) proto nemohou být rozhodnutím přímo dotčeni.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podstatou věci je posouzení zákonnosti rozhodnutí městského soudu o odmítnutí
stěžovatelčiny žaloby proti rozhodnutí žalovaného. V takovém případě lze kasační stížnost opřít
pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Kasační
stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí městského soudu, proto ani Nejvyšší správní
soud nemůže přezkoumávat zákonnost toho, co podání žaloby předcházelo. Předmětem
přezkumu Nejvyššího správního soudu může být pouze otázka, zda městský soud postupoval
správně, když žalobu stěžovatelky odmítl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Z judikatury Nejvyššího správního
soudu současně vyplývá, že odmítne-li krajský, resp. městský soud žalobu podle nesprávného
ustanovení, jedná se sice o vadu, tato vada však není důvodem pro zrušení usnesení o odmítnutí
žaloby, byl-li dán jiný důvod odmítnutí. Zrušení usnesení soudu I. stupně a vrácení věci
k novému odmítnutí ze správného důvodu by totiž bylo v rozporu se zásadou procesní
ekonomie, která nedovoluje řešit v soudním řízení jen teoretické otázky bez praktického významu
pro účastníky řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2006,
č. j. 1 Afs 129/2004 - 76, č. 1476/2008 Sb. NSS).
[12] Předně Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově totožnou věcí, která se rovněž týkala
stěžovatelky, se zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 6 As 360/2020 - 31
(odlišnost tam posuzované věci spočívala pouze v jiném subjektu, kterému bylo na jeho žádost
vydáno rozhodnutí podle §142 správního řádu o oprávnění k výkonu kolektivní správy). Zdejší
soud přitom nevidí důvodu jakkoli se od tohoto rozhodnutí odchylovat.
[13] Městský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí se nijak
nedotýká právní sféry stěžovatelky, pročež se nejedná o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., neboť
nenaplňuje materiální znak rozhodnutí. Vyšel přitom z rozsudku zdejšího soudu ze dne
30. 9. 2020, č. j. 9 As 107/2020 - 85, kterým Nejvyšší správní soud odmítl žalobu stěžovatelky
na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v tom, že žalovaný při výkonu pravomocí
v oblasti kolektivní správy autorských práv svěřených mu autorským zákonem nesprávně
interpretuje právní předpisy, a tím umožňuje kolektivním správcům požadovat po stěžovatelce
odměny za užití předmětů ochrany v širším rozsahu, než k jakému jsou oprávněni. Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku konstatoval, že „jednání žalovaného popsané v žalobě, spočívající
v obecné interpretaci právních předpisů, nesměřuje přímo vůči stěžovatelce a z podstaty ani nemůže zasahovat
do jejích veřejných subjektivních práv, přiznávat jí je nebo odebírat. Jde totiž o právní výklad, který nemá
individuálního adresáta a který se může projevit až zprostředkovaně, v praktických situacích spojených s výkonem
kolektivní správy. Teoretický výklad práva provedený správním orgánem se bez dalšího do stěžovatelčiných práv
nepromítá, resp. ani sám o sobě nezasahuje žádná veřejná subjektivní práva konkrétního adresáta;“ viz bod 34
rozsudku zdejšího soudu č. j. 9 As 107/2020 - 85.
[14] Citovaný rozsudek se týkal zásahové žaloby, v níž stěžovatelka spatřovala zásah v obecné
interpretaci právních předpisů. To však z povahy věci nezákonným zásahem být nemůže
(k podrobnostem srov. rozsudek č. j. 9 As 107/2020 - 85). Tento rozsudek se však nijak
nevyjadřoval k povaze rozhodnutí podle §142 správního řádu. Stěžovatelka tedy oprávněně
namítala, že rozsudek č. j. 9 As 107/2020 - 85 neposkytuje oporu pro závěr, že nyní napadený
úkon – rozhodnutí o určení právního vztahu podle §142 správního řádu není rozhodnutím
ve smyslu §65 s. ř. s. Napadené rozhodnutí je naopak konkrétní akt aplikace práva, který
žalovaný vydal zákonem předvídaným způsobem. Tímto rozhodnutím žalovaný závazně určil
práva a povinnosti OSA, tj. autoritativně deklaroval, že je oprávněn k výkonu povinné kolektivní
správy na užití přenosem televizního vysílání. Toto rozhodnutí má konkrétně
individualizovaného adresáta, kterému závazně určuje konkrétní práva (nikoli „uděluje,“ jak
nesprávně uvedl městský soud – viz bod 11 napadeného usnesení), je vydáno ve formalizovaném
řízení upraveném právními předpisy správním orgánem v mezích jeho zákonem stanovené
pravomoci. Splňuje tedy všechny požadavky kladené na rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 100/2014 - 52, č. 3151/2015
Sb. NSS). Současně se nejedná o rozhodnutí v soukromoprávní věci [což by zakládalo
nepřípustnost podle §68 písm. b) s. ř. s.]. Právní vztahy upravené autorským zákonem sice mají
obecně soukromoprávní charakter, v oblasti vydávání a odnímání povolení ke kolektivní správě
lze však spatřovat veřejnoprávní prvky. Řízení týkající se oprávnění k výkonu kolektivní správy
spadají do pravomoci správních soudů od nabytí účinnosti s. ř. s. (srov. například rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2003, č. j. 6 A 136/2001 - 80; či ze dne 2. 2. 2011
č. j. 5 As 38/2008 - 288, č. 2293/2011 Sb. NSS). Tento právní názor lze přitom vztáhnout
i na případy určování, zda je určitý subjekt nositelem oprávnění k výkonu kolektivní správy. Jedná
se tedy o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Odkaz městského soudu na §68 písm. e) a §70
písm. a) s. ř. s. proto nebyl správný, neboť §70 písm. a) s. ř. s. dopadá na úkony, které nenaplňují
znaky rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., což – jak bylo vysvětleno výše – není nyní projednávaný
případ.
[15] Posouzení toho, zda se napadené rozhodnutí mohlo negativně projevit v právní
sféře stěžovatelky, však nesouvisí s povahou žalobou napadeného úkonu (tj. s tím, zda jde
o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s., či nikoli), ale s aktivní procesní legitimací. Tyto dvě roviny
však městský soud dostatečně neodlišuje. Jinými slovy řečeno, to, zda konkrétní úkon zakládá,
mění, ruší či závazně určuje práva a povinnosti na straně jedné, a zda tak působí konkrétně vůči
stěžovatelce na straně druhé, jsou dvě odlišné otázky a dva rozdílné důvody pro případné
odmítnutí žaloby. Nedostatek aktivní procesní legitimace je důvodem pro odmítnutí žaloby jako
návrhu podaného osobou zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], zatímco otázka, zda
je napadený úkon rozhodnutím, souvisí s přípustností žaloby [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Odmítnout žalobu pro nedostatek aktivní procesní legitimace přitom lze jen v případech, kdy
lze s ohledem na tvrzení žalobce jednoznačně konstatovat, že v žádném případě nemohlo dojít
k zásahu do jeho právní sféry (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 86, č. 1764/2009 Sb. NSS).
[16] Pro posouzení nyní projednávané věci je však podstatné, že žalobou napadené rozhodnutí
bylo vydáno v prvním stupni správního řízení. Napadené rozhodnutí obsahovalo poučení,
že je proti němu přípustný opravný prostředek – a sice rozklad. Toho ostatně stěžovatelka také
využila. Nevyčkala však na rozhodnutí druhostupňové a „z opatrnosti“ napadla rozhodnutí
správního orgánu I. stupně – žalovaného také správní žalobou. V takovém případě byl dán důvod
nepřípustnosti žaloby podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. Právě z tohoto
důvodu městský soud odmítl žaloby ve dvou skutkově podobných případech (usnesení ze dne
18. 9. 2020, č. j. 17 A 95/2020 - 83 a č. j. 17 A 96/2020 - 83), přičemž Nejvyšší správní soud jeho
postup aproboval jako zákonný (rozsudky ze dne 14. 1. 2021, č. j. 9 As 253/2020 - 30; a ze dne
25. 1. 2021, č. j. 10 As 340/2020 - 31).
[17] Pokud jde o účastenství stěžovatelky v řízení, ve kterém bylo vydáno napadené
rozhodnutí, stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že aktivní procesní legitimace k podání žaloby
podle §65 odst. 1 s. ř. s. není formálně spojena s tím, zda s ní správní orgán jako s účastníkem
jednal (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011 - 64, č. 2260/2011
Sb. NSS; srov. také znění §65 odst. 1 s. ř. s., podle kterého je oprávněn žalobu proti rozhodnutí
podat každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech napadeným rozhodnutím zkrácen). Podstatná
je možnost dotčení jejích práv napadeným rozhodnutím. Ta je však také rozhodující pro
posouzení toho, zda měla být stěžovatelka účastníkem původního správního řízení. Pouze
v mimořádných případech může dojít k tomu, že osoba, která účastníkem správního řízení
v souladu s právními předpisy nebyla a být neměla, může vznést tvrzení o dotčení svých práv
rozhodnutím, které z tohoto řízení vzešlo, a tudíž může být oprávněna k podání žaloby (viz
rozsudek ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013 - 33). V takovém případě po ní nelze vyžadovat
vyčerpání opravných prostředků, k jejichž podání nebyla oprávněna. O takový případ může jít
především tehdy, pokud zvláštní zákon obsahuje zvláštní úpravu účastenství pro určité správní
řízení, přičemž okruh účastníků (taxativně) vymezuje užším způsobem, než by odpovídalo §27
správního řádu. V důsledku toho mohou mimo výčet účastníků zůstat osoby, které jinak mohou
být daným rozhodnutím dotčeny na svých právech. Pokud by o takovou situaci šlo v tomto
případě, nemohl by městský soud žalobu odmítnout pro nepřípustnost (viz rozsudek zdejšího
soudu ze dne 14. 1. 2021, č. j. 9 As 253/2020 - 30). O takový případ se však v nyní projednávané
věci nejedná.
[18] Účastenství v řízení, ve kterém bylo OSA vydáno rozhodnutí podle §142, bylo určeno
na základě obecné úpravy ve správním řádu, nikoli na základě zvláštního předpisu, takže lze
předpokládat, že podmínky pro aktivní legitimaci k podání žaloby splňovali právě ti, kdo zároveň
splňovali definici účastníka podle §27 správního řádu. Stěžovatelka však zastává názor, že měla
být účastníkem již tohoto správního řízení – ostatně, proto také podala proti napadenému
rozhodnutí rozklad; žalobu podala „z opatrnosti“ pro případ, že by ministr kultury v rozhodnutí
o rozkladu dospěl k závěru, že účastníkem řízení být neměla (viz bod 1.6 podané žaloby). Svou
aktivní procesní legitimaci tedy opírá o stejnou argumentaci jako to, že měla být účastníkem
v řízení před žalovaným podle §27 odst. 2 správního řádu. V takovém případě však měla vyčkat
na rozhodnutí o rozkladu, který podala, nikoli se obracet na správní soud. Subsidiarita soudního
přezkumu totiž vyžaduje, aby byl opravný prostředek nejen podán, ale aby o něm bylo též
rozhodnuto. Otázkou dotčení jejích práv v důsledku určení, že OSA je oprávněn k výkonu
povinné kolektivní správy práva na užití přenosem televizního a rozhlasového vysílání, se totiž
následně musí zabývat v rámci řízení o rozkladu ministr kultury – jeho úkolem je totiž posoudit,
zda je stěžovatelka vůbec k podání rozkladu oprávněna. Poté, bude-li rozhodnutí ministra kultury
pro stěžovatelku nepříznivé, se stěžovatelka může obrátit na správní soud. Přístup k soudní
ochraně jí tudíž zůstává zachován, ovšem za předpokladu, že dodrží zákonem stanovený postup
a vyčerpá dostupné prostředky ochrany v rámci veřejné správy předtím, než se obrátí na soud.
[19] Závěr městského soudu o odmítnutí žaloby byl tedy správný – avšak nikoli proto,
že by napadené rozhodnutí bylo z přezkumu vyloučeno, nýbrž proto, že stěžovatelka nevyčerpala
dostupné prostředky ochrany [tedy podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s.].
Jak již bylo uvedeno výše, odmítne-li městský soud žalobu podle nesprávného ustanovení, jedná
se sice o vadu, Nejvyšší správní soud však v takovém případě nevyhoví kasační stížnosti, byl-li
dán jiný důvod pro odmítnutí. Zrušení usnesení soudu I. stupně a vrácení věci k novému
odmítnutí ze správného důvodu by totiž odporovalo zásadě procesní ekonomie (viz již citovaný
rozsudek č. j. 1 Afs 129/2004 - 76).
V. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud uzavírá, že ačkoli bylo usnesení městského soudu o odmítnutí
žaloby zatíženo vadou, neboť městský soud měl žalobu odmítnout podle jiného ustanovení, jeho
závěr o nepřípustnosti žaloby v konečném důsledku obstál. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší
správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[21] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému
žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly,
proto mu jejich náhradu Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. dubna 2021
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu