ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.389.2018:23
sp. zn. 5 As 389/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. Bc. M. C., zast.
Mgr. Zuzanou Božkovou, advokátkou se sídlem 40. pluku 1351, Valašské Meziříčí, proti
žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze
dne 6. 11. 2018, č. j. 72 A 38/2017 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 6. 11. 2018, č. j. 72 A 38/2017 – 59, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného, Krajského úřadu Zlínského kraje, ze dne 30. 6. 2017,
č. j. KUZL-85230/2016, sp. zn. KUSP-85230/2016/DOP/Mu, ve věci dopravního přestupku
žalobce.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že dne 10. 8. 2016 podal Ing. V. V. oznámení o podezření
ze spáchání dopravního přestupku a přestupku proti občanskému soužití. Podle oznámení
žalobce způsobil dopravní nehodu a svým vozidlem v listopadu 2015 narazil do plotu Ing. V. a
způsobil na něm škodu. O nehodě informovala Ing. V. sousedka paní S. M. V. Ing. V. se spojil
s žalobcem a ústně bylo dojednáno, že v době, kdy nebude sníh, žalobce na své náklady opraví
poškozený plot. To se do oznámení nestalo, na výzvy Ing. V. žalobce nereagoval a až dne
7. 6. 2016 zaslal vyjádření, které je arogantní a nesvědčí o ochotě napravit to, co žalobce svým
jednáním způsobil. Žalobce nereagoval ani na výzvu právního zástupce Ing. V. K oznámení
poškozený doložil černobílé kopie fotografií, které učinil svědek M. Z. bezprostředně po nehodě.
Součástí spisu je protokol Policie ČR ze dne 10. 8. 2016 o nehodě v silničním provozu
s odhadem škody na oplocení na 2000 Kč. Policie pořídila dne 6. 9. 2016 fotografickou
dokumentaci místa dopravní nehody, poškozeného sloupku oplocení a vozidla žalobce po
opravě.
[3] Dne 6. 9. 2016 policie předala věc k projednání Městskému úřadu Valašské
Meziříčí (dále též „správní orgán I. stupně“), který žalobci doručil oznámení o zahájení
řízení a předvolání k ústnímu jednání ze dne 9. 9. 2016, č. j. MěÚVM 44585/2016, sp. zn.
R/D/592/39897/2016/Fo.
[4] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 22. 11. 2016, č. j. MěÚVM 64409/2016,
sp. zn. R/D/592/39897/2016/Fo, shledal žalobce vinným tím, že dne 25. 11. 2015 okolo
7.30 hod. v obci Valašské Meziříčí, místní část P., na místní komunikaci u domu č. p. X, při řízení
vlastního motorového vozidla tov. zn. Toyota RZ X nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu pozemní
komunikace, uvedl vozidlo do smyku, vyjel mimo komunikaci, kde přední částí vozidla narazil do
sloupku oplocení u domu č. p. X, které poškodil, čímž porušil §18 odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), v relevantním znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), a tím se
z nedbalosti dopustil přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť
jako fyzická osoba v provozu na pozemních komunikacích nesplnil nebo porušil povinnost
stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Zároveň nehodu, na které měl žalobce účast, neprodleně
neohlásil policii a místo nehody nedovoleně opustil, ačkoliv při nehodě došlo ke škodě na
oplocení v odhadované výši 2 tis. Kč, čímž žalobce porušil §47 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) a
c) a odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu, a dopustil se tak z nedbalosti přestupků podle
§125c odst. 1 písm. i) bodu 2 a 4 zákona o silničním provozu, když jako fyzická osoba v provozu
na pozemních komunikacích neohlásil dopravní nehodu policistovi a nedovoleně opustil místo
dopravní nehody. Žalobci byla podle §125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu ve
spojení s §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v relevantním znění,
uložena pokuta ve výši 3000 Kč a povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení ve výši 1000
Kč.
[5] Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím k odvolání žalobce zrušil výrok správního orgánu
I. stupně týkající se přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého
se měl žalobce dopustit tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu pozemní komunikace, a řízení
o tomto přestupku zastavil. Dle žalovaného nebylo zřejmé, zda ke smyku vozidla došlo
následkem skutečností, které bylo možné předvídat, tedy zda zde bylo alespoň nedbalostní
zavinění.
[6] Žalovaný odvolacím rozhodnutím dále změnil skutkovou větu ve výroku rozhodnutí
správního orgánu I. stupně týkajícího se přestupků podle §125c odst. 1 písm. i) bodu 2 a 4
zákona o silničním provozu tak, že nově zněla
takto:„Bc. Ing. M. C., narozený X, bytem P. X, X V.
M. je vinen tím, že dne 25. 11. 2015 v čase okolo 07.30 hodin v obci Valašské Meziříčí, místní část P., na
místní komunikaci u domu č. p. X po dopravní nehodě vyvolané nárazem vozidla Toyota RZ X do sloupku
oplocení u domu č. p. X majitele Ing. V., který poškodil jako řidič motorového vozidla Toyota RZ X, neprodleně
neohlásil dopravní nehodu policii a místo dopravní nehody nedovoleně opustil. Při dopravní nehodě došlo ke škodě
na oplocení v odhadované výši 2 tisíce Kč a na vozidle Toyota v odhadované výši 15 tisíc Kč. Zranění osob nebylo
zjištěno. Dechová zkouška nebyla provedena z důvodu dodatečného oznámení dopravní nehody. Technická závada
jako příčina dopravní nehody nebyla na místě ohledáním zjištěna ani uplatněna.“ Ve zbytku žalovaný
rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[7] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě –
pobočce v Olomouci, který ji napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud rozdělil žalobní
námitky do tří okruhů, a to na námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného,
nedostatečného zjištění skutkového stavu a další procesní vady, přičemž žádnou z námitek
neshledal důvodnou.
[8] Krajský soud nepovažoval rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, k tomu odkázal
na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí žalovaného dle krajského soudu obsahuje
velmi podrobné posouzení věci a odpovědi na odvolací námitky, s nimiž se musel žalobce
seznámit, neboť k nim vznáší další připomínky a rozebírá je. Žalovaný se vypořádal i s námitkou
týkající se fotografií předložených svědkem M. Z.
[9] Žalovaný dle krajského soudu v napadeném rozhodnutí vysvětlil srozumitelně, na základě
kterých důkazů dospěl ke skutkovým a právním závěrům. Krajský soud se s nimi ztotožnil,
a to na základě podkladů rozhodnutí, kterými byly svědecká výpověď S. M., fotografie
v černobílém a barevném provedení, výpověď Ing. V., oznámení přestupku a jeho přílohy a spis
Policie ČR. Žalovaný však nevycházel z tvrzeného přiznání žalobce v jeho prvotním přípise Ing.
V. či z výpovědi M. Z., která se, jak odůvodnil žalovaný, značně lišila od jeho předchozího
podání vysvětlení, působila vyhýbavě, rozporně a nekonzistentně.
[10] Výpovědi svědkyně M. ani Ing. V. neshledal krajský soud nedůvěryhodnými, ani je
nepovažoval za nejednoznačné či účelové. Jako nevěrohodná naopak shledal krajský soud tvrzení
žalobce v průběhu správního řízení. V žalobě žalobce namítal, že nebylo prokázáno, že právě on
narazil do plotu. Jinou verzi příběhu, než zjistily správní orgány, však žalobce nenabídl. Krajský
soud neshledal důvody pro vypracování znaleckého posudku a za nadbytečné považoval také
opětovné ohledání místa nehody. Provedené dokazování bylo dostatečné pro zjištění skutkového
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány měly k dispozici fotografie, které
byly pro zjištění skutkového stavu dostačující, navíc byly pořízeny bezprostředně po nehodě.
[11] S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí správních orgánů vydané v prvním a druhém
stupni tvoří jeden celek, krajský soud akceptoval doplnění dokazování v odvolacím řízení.
Žalobci přitom byla dána možnost se k doplnění dokazování barevnými fotografiemi vyjádřit,
čehož žalobce využil. Přiložením fotografií přímo k výzvě žalovaný vyšel žalobci vstříc,
postupoval v souladu s principem dobré správy ve smyslu §4 odst. 1 a 4 a §6 odst. 2 správního
řádu a obecných principů správního řízení. Na deseti barevných fotografiích je zobrazen žalobce
se svým vozidlem po nárazu pravou přední částí vozidla, poškozený kovový sloup oplocení
a pletivo. Pět fotografií je ze zimního období (s vozidlem a žalobcem), čtyři fotografie
se zaměřením na poškozenou část oplocení poškozeného z jarního či letního období, včetně
viditelné koroze. Kovový sloupek oplocení poškozeného stojí v bezprostřední blízkosti
betonového a cihlového sloupku sousedního domu. Na cihlovém sloupku s betonovou
podezdívkou není patrné poškození. Na fotografiích byly zvýrazněny zelená barva na vozidle
žalobce a vyšší počet plastových a skleněných střepů mezi vozidlem a poškozeným sloupkem.
[12] Byť žalobce namítal, že s fotografiemi mohlo být s ohledem na časový odstup jejich
předložení manipulováno, nedoložil nic konkrétního, co by vzbuzovalo nějakou pochybnost
o věrohodnosti fotografií. Naopak, tyto fotografie jsou dle krajského soudu (kromě toho, že jsou
barevné) zcela shodné s fotografiemi přiloženými k oznámení přestupku a prokazují zjištěný
skutkový stav. Soud shledal jako neopodstatněnou žalobní námitku, že fotografie dodané
svědkem M. Z. byly nepoužitelným důkazem proto, že žalovaný nevycházel z výpovědi tohoto
svědka. Krajský soud zdůraznil, že žalobce směšuje dva důkazní prostředky, na které jsou kladeny
různé nároky, a to svědeckou výpověď a fotografie. Použitelnost fotografií jako důkazu
umožňuje §51 odst. 1 správního řádu a správní orgány pouze ověřily, z jakého jsou zdroje, o
jejich pravosti ani čase jejich pořízení ve správním řízení nevyvstala žádná pochybnost. Fotografie
nebyly výlučným důkazem o vině žalobce a dle konstantní judikatury nebylo k jejich použití třeba
souhlasu žalobce či jiných osob. Jinou námitku k nezákonnosti fotografií než nevěrohodnost
svědectví jejich autora žalobce nevznesl.
[13] Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž protokol policie o nehodě neprokázal
jeho vinu, neboť z něj není zřejmé, co poškodil, a byl navíc vyhotoven se značným odstupem
po nehodě. K časovému odstupu oznámení se žalovaný dostatečně vyjádřil, bylo podrobně
a logicky odůvodněno, proč podal poškozený oznámení až v srpnu 2016. Protokol o nehodě,
včetně fotografií v jeho příloze, byl podkladem pro další správní řízení (pro volbu dalšího
postupu řízení a s ohledem na menší formálnost přestupkového řízení oproti řízení trestnímu
částečně i podkladem rozhodnutí). Podle fotografií k němu přiložených nebyly kovový sloupek
ani další části oplocení poškozeného dne 6. 9. 2016 ještě opraveny. Druhou podstatnou částí
protokolu byl odborný popis nehody podle fotografií dodaných žalobcem a pořízených svědkem
M. Z., včetně stop vozidla a jeho postavení.
[14] Krajský soud nesouhlasil s názorem žalobce, že v dané věci měly správní orgány
v pochybnostech rozhodnout ve prospěch žalobce (in dubio pro reo). V posuzovaném případě
nevyšly najevo žádné takové okolnosti, které by zpochybňovaly věrohodnost provedených
důkazů usvědčujících žalobce z daných přestupků. Krajský soud měl za to, že otázka viny žalobce
byla postavena najisto. K tomuto závěru dospěl obdobně jako správní orgány souhrnným
posouzením všech okolností. Z uceleného řetězce důkazů vybočovala pouze tvrzení a obhajoba
žalobce, který se takto legitimně hájit mohl. Důvěryhodnost jeho tvrzení však popírají rozpory
v jeho výpovědích. Nadto se žalobce vůbec nevyjádřil k tomu, proč je vyobrazen na snímcích
pořízených bezprostředně po nehodě u svého vozidla a poškozeného sloupku, ke kterému vedou
stopy jeho vozidla na příjezdové cestě a vyskytují se zde střepy. Poškození přední pravé části
vozidla je na snímcích zřetelné ve stejné výšce nad zemí jako poškození kovového sloupku.
Při bližším pohledu je skutečně patrná na pravé přední části světle šedého vozidla žalobce stopa
zelené barvy, shodné s barvou nátěru sloupku.
[15] Žalobní námitka k účasti žalobce u výslechu policisty K. se dle krajského soudu míjí s
posuzovanou věcí. Žalovaný v rozhodnutí vysvětlil, že se obešel při doplňování zjištění
skutkového stavu i bez výpovědi tohoto policisty. Soud přezkoumává pouze ty podklady
rozhodnutí, které byly užity při zjištění skutkového stavu a úvahách o skutkových závěrech.
Nadto žalobce v žalobě nevysvětlil, proč by se v případě výslechu policisty K. mělo jednat
o opomenutý důkaz.
II.
Obsah kasační stížnosti
[16] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel především zdůraznil, že s rozhodnutím krajského soudu
ani s rozhodnutími správních orgánů nesouhlasí, považuje je za nesprávná, nezákonná
a nepřezkoumatelná.
[17] S podstatnými skutečnostmi, které stěžovatel namítal, se krajský soud ani žalovaný
nevypořádali. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného dle stěžovatele nelze dovodit, jaké
skutečnosti vzal žalovaný za skutečně prokázané, resp. za prokázané považují žalovaný a krajský
soud především skutečnosti, které vyznívají v neprospěch stěžovatele, a naopak ty, které jeho
vinu oslabují, přehlížejí nebo svým vlastním úsudkem znevěrohodňují. Proto je napadený
rozsudek dle stěžovatele nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[18] Dle názoru stěžovatele správní orgány i krajský soud vycházely z rozporných výpovědí
svědků, bylo několikrát měněno datum údajného poškození plotu, nejednoznačná je od samého
počátku také otázka vzniku škody, odpovědného subjektu a rozsahu poškození. Stěžovatel dále
namítal nesprávnost posouzení důkazů ve spise, zejména fotografií a rovněž poukazoval na to,
že škodu Ing. V. mohlo způsobit i jiné vozidlo, což nebylo ničím vyvráceno. Dle stěžovatele
nelze za dostatečně zjištěný považovat skutkový stav založený toliko na nepřímých výpovědích
svědků, fotografiích, o jejichž pravosti lze pochybovat, a protokolu policie, která nebyla na místě
v době bezprostředně po nehodě. Skutkový stav tak dle stěžovatele nebyl správními orgány ve
smyslu §3 správního řádu dostatečně zjištěn a důkazy, zejména výpovědi svědků, nebyly
hodnoceny v souladu se zákonem, čímž žalovaný zasáhl také do práva stěžovatele na spravedlivý
proces.
[19] Stěžovatel dále namítal, že nepřímé důkazy, na nichž správní orgány založily vinu
stěžovatele, netvoří logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje
pravost a přesvědčivost důkazů ostatních. Vina stěžovatele se zakládá na výpovědi svědka M. Z.,
tedy na důkazu, u něhož sám žalovaný zpochybňuje jeho pravost a přesvědčivost. Jestliže byla
tato osoba shledána nevěrohodnou a její výpověď nepoužitelnou, nelze bez dalšího uzavřít, že
tato výpověď neměla na posuzovanou věc žádný vliv. Dle stěžovatele měly správní orgány i soud
lépe vysvětlit, z jakého důvodu je tento důkaz nepoužitelný a proč nemá vliv na posouzení viny
stěžovatele. S ohledem na nevěrohodnost této osoby nemůže být použitelná ani
fotodokumentace, kterou předložila. Z žádné výpovědi dle stěžovatele nevyplývá, že by to byl
právě on, kdo škodu na plotu Ing. V. způsobil, neboť jej u toho nikdo neviděl. Dle stěžovatele
ani svědkyně M. nepotvrdila, že by do plotu druhého vlastníka narazil.
[20] Stěžovatel se dále vyjádřil k závěru krajského soudu o nevěrohodnosti jeho tvrzení
v průběhu správního řízení, neboť k poškození plotu se vyjadřoval odlišně a jinou verzi
nepředložil. Dle stěžovatele není podstatné, zda si stěžovatel nebyl škody na plotu Ing. V. vědom
či zda škodu nezpůsobil, neboť obojí vede k závěru, že stěžovatel tuto škodu nemusel způsobit a
podle jeho stavu vědomí ani nezpůsobil. To má dle stěžovatele vyplývat z toho, že stěžovatel
řešil poškození zídky svědkyně M., tuto povolal na místo a věc s ní projednával. Případnou škodu
byl připraven jí nahradit, avšak ta nevznikla. Z toho lze usuzovat, že by v případě poškození
sloupku pana V. jednal stejně, avšak poškození si nebyl vědom, resp. je nezaznamenal, a proto ani
nevolal policii. Naopak je dle něj pochybné následné jednání poškozeného Ing. V., který po něm
požaduje částku blížící se hodnotě nového plotu.
[21] Pokud jde o věrohodnost barevných fotografií poškozeného vozidla stěžovatele, nelze
je dle stěžovatele považovat za usvědčující, neboť je třeba znovu pečlivě hodnotit, z jakého
důvodu byly barevné fotografie do spisu dodány se zpožděním a navíc nevěrohodnou osobou.
Závěry o stopách zelené barvy na vozidle jsou dle stěžovatele pouze domněnkami správních
orgánů a krajského soudu, neboť barva není zjevně viditelná a není bezpochyby, že skvrna
na vozidle je důsledkem nárazu vozidla stěžovatele do sloupku. Z fotografií je naopak zřetelné,
že ke sloupku vedou koleje jiného vozidla, k čemuž nebylo přihlédnuto. Dle stěžovatele nelze
učinit ani závěr, že barevné fotografie jsou zcela shodné s fotografiemi černobílými, a prokazují
tak zjištěný skutkový stav. Případná zjištěná barva je v tomto případě ve věci podstatná, a pokud
se jedná o technický, objektivně pořízený záznam, jak uvádí krajský soud, pak by měl být tento
záznam také technicky posouzen, což učiněno nebylo.
[22] Stěžovatel dále odkázal na další závěry, které dle něj nemají oporu v provedeném
dokazování a jsou pouhými domněnkami, avšak specifikoval pouze, že správní orgány i soud
chybně vylučují možnost jiného způsobu vzniku škody i přesto, že toto stěžovatel opakovaně
tvrdí a poukazuje na poznatky o tom, že škoda mohla být způsobena i jinak.
[23] Stěžovatel dále uvedl, že správní orgány porušily jeho právo na spravedlivý proces, resp.
jeho procesní práva, jestliže mu neumožnily účast u dodatečného výslechu svědka K. Stěžovatel
se také ohradil proti tvrzení žalovaného, který dospěl k závěru, že stěžovatel v prvotním přípise
Ing. V. v podstatě své jednání a poškození plotu přiznal, k čemuž však dle stěžovatele nedošlo,
naopak stěžovatel svou vinu na tomto poškození od počátku popírá. Policii nepřivolal, neboť se
domníval, že nejsou splněny podmínky vzniku takové povinnosti, tedy že nebyla způsobena
škoda na zdraví či majetku.
[24] Vzhledem k uvedeným námitkám nelze dle stěžovatele dospět k závěru, že spáchání
skutku, tedy poškození majetku Ing. V. a následné neohlášení dopravní nehody policii bylo
žalovaným spolehlivě prokázáno. Naopak nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav ani opatřeny
veškeré podklady pro rozhodnutí.
III.
Vyjádření žalovaného
[25] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že kasační stížnost čerpá z odvolání
i ze žaloby. Žalovaný všechny provedené důkazy ve prospěch i neprospěch stěžovatele v žalobou
napadeném rozhodnutí zhodnotil, přičemž bylo jednoznačně prokázáno, že plot pana V.
poškodil stěžovatel, který dopravní nehodu neoznámil policii, přestože byl bezprostředně
po dopravní nehodě upozorněn svědkyní M., že nepoškodil její plot, ale plot souseda.
[26] Žalovaný nesouhlasil s tím, že bylo několikrát měněno datum poškození plotu, neboť
stěžovatel i Ing. V. se shodli na tom, že plot byl poškozen dne 25. 11. 2015. Toto zjištění nečinil
stěžovatel nikdy v řízení před správními orgány ani krajským soudem sporným.
[27] Žalovaný na závěr dodal, že nebýt nepřiměřeně zbytnělého ega stěžovatele, nemusel
stěžovatel i přes váhu objektivních důkazů zatěžovat soustavu správních orgánů a správních
soudů poměrně bagatelní dopravní nehodou, kterou jeden z účastníků řízení označil jako „spor
o kovovou trubku“ na oplocení rodinného domu.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[28] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[29] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační
stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[30] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020,
č. j. 10 As 181/2019 – 63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www. nssoud.cz), „aby vůbec byla kasační stížnost
způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti
němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému
rozhodnutí krajského soudu).“ Stěžovatel v projednávané věci v případě některých kasačních námitek
v podstatě pouze zopakoval uplatněné žalobní body bez další argumentace směřující proti
odůvodnění krajského soudu. V těchto pasážích Nejvyšší správní soud považoval za dostatečné
odkázat na vypořádání těchto námitek krajským soudem, s nímž se ztotožňuje.
[31] Nejvyšší správní soud nejdříve posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku, která měla spočívat v nevypořádání všech argumentů stěžovatele dostatečným
způsobem, resp. nevypořádání důležitých skutečností namítaných stěžovatelem. Obsahem pojmu
nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudku ze dne 3. 12. 2019,
č. j. 4 Azs 406/2019 – 28, v němž odkázal na svou ustálenou judikaturu, konkrétně na rozsudky
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ.
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 –
245, a shrnul, že „rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami
se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky za liché, mylné
nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných
žalobních námitek. Nesrozumitelné je pak rozhodnutí krajského soudu především tehdy, pokud z něho není
zřejmé, jak soud rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí
krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn.
II. ÚS 686/02) je jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli
při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54
odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné
záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces“.
[32] Přehlédnout pak nelze ani skutečnost, že správní orgány ani soudy nemají povinnost
se vypořádat s každým dílčím argumentem, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní
názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně
konformním i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08:
„Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43)
[33] Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
krajského soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí
se stěžovatelem, že by se krajský soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, neboť takovou
povinnost s ohledem na již řečené ani krajský soud nemá. Krajský soud přitom postupoval
konzistentně a srozumitelně vyložil, proč žalobní námitky stěžovatele nemohou zpochybnit
závěry žalovaného. Pokud jde o námitku stěžovatele, že ve „své obhajobě namítal několik důležitých
skutečností“, Nejvyšší správní soud si nemohl nevšimnout toho, že totožnou námitku stěžovatel
uplatnil ve vztahu k rozhodnutí žalovaného. S ohledem na toto obecné prohlášení, které
stěžovatel nijak dále nespecifikoval, lze považovat za dostatečné vypořádání krajského soudu,
který dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného obsahuje velmi podrobné posouzení celé věci
a odpovědi na odvolací námitky stěžovatele, a nelze je tak považovat za nepřezkoumatelné.
Odůvodnění:
žalovaného obsahuje také vypořádání námitky týkající se data vzniku škody
na oplocení i výše způsobené škody.
[34] Dle §47 odst. 3 písm. b) zákona o silničním provozu jsou účastníci povinni oznámit
nehodu policii v případech stanovených tímto zákonem. Podle §47 odst. 5 písm. a) zákona
o silničním provozu povinnost neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi a setrvat na místě
dopravní nehody až do příchodu policisty [viz §47 odst. 4 písm. a) a c) zákona o silničním
provozu] platí také tehdy, dojde-li ke hmotné škodě na majetku třetí osoby. Stěžovatel
zpochybňoval v průběhu řízení právě skutečnost, že ke hmotné škodě na majetku,
v projednávané věci ke škodě na plotu, došlo v důsledku jeho dopravní nehody. Jestliže by nebylo
v dané věci možné dojít k závěru, že plot byl poškozen v důsledku nárazu vozidla stěžovatele při
nehodě dne 25. 11. 2015, nebyly by splněny podmínky §47 odst. 4 zákona o silničním provozu.
[35] Stěžovatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů.
Nejvyšší správní soud však neshledal, že by krajský soud či správní orgány postupovaly v řízení
proti stěžovateli zaujatě či že by docházelo k jednostrannému zohledňování důkazů v neprospěch
stěžovatele, jak v kasační stížnosti tvrdí, obzvláště v situaci, kdy stěžovatel neuvádí, které důkazy
v jeho prospěch krajský soud opomenul nebo hodnotil nesprávně, a pouze poukazuje na absenci
přímého důkazu, z něhož by plynulo, že škodu způsobil právě on. To dle něj nemůže vyplývat ani
ze svědeckých výpovědí, neboť jej u nehody nikdo neviděl. Pokud jde o výpověď svědkyně M.,
lze souhlasit se stěžovatelem, že nedosvědčila, že by narazil do plotu Ing. V. Jak také sama uvedla,
nehodu samotnou neviděla, neboť ji stěžovatel na místo přivolal až po nehodě. Zde je však
nutno podotknout, že stěžovatel opomíná konzistentní tvrzení svědkyně, že na místě se
stěžovatelem zjistila poškození plotu Ing. V., snažili se na něj dozvonit a stěžovatel následně pro
něj svědkyni předal své kontaktní údaje.
[36] Požadavek přímého svědectví je pak v předmětné věci, jak popsal již žalovaný, nahrazen
uceleným řetězcem důkazů nepřímých, který popsal již žalovaný a po něm krajský soud.
Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že by tyto důkazy byly nedostatečné, pouhé konstatování,
že nemůže být skutkový stav dostatečně zjištěn na jejich základě, je velmi obecné, stěžovatel
ani neuvedl, jaké závěry nebylo možné na základě těchto důkazů učinit. Nejvyšší správní soud
k tomu proto pouze uvádí, že ve shodě se závěry krajského soudu soubor důkazů považuje
za dostatečný. Stěžovatel následně zpochybňoval jednotlivé důkazní prostředky, přičemž
s těmito námitkami, které stěžovatel učinil již v žalobě, se vypořádal již krajský soud a dospěl
k závěru, že stěžovateli se nepodařilo tyto důkazy zpochybnit.
[37] Lze souhlasit s krajským soudem, že protokol Police ČR byl pořízen s odstupem
po nehodě z objektivních příčin a tato skutečnost nijak nezpochybňuje možnost jeho použití
v následném správním řízení, s nímž souvisí. Pokud jde o hodnocení pravosti fotografií,
stěžovatel v tomto ohledu pouze opakuje, že byly pořízeny svědkem, jehož výpověď žalovaný
neshledal důvěryhodnou. Jak vysvětlil již krajský soud, důvěryhodnost výpovědi svědka nemá
v tomto případě vliv na hodnocení objektivity fotografií, které pořídil a následně poskytl
poškozenému, jenž je posléze předal správním orgánům. Doplnění jejich barevné, tedy přesnější
a zřetelnější verze v odvolacím řízení je v souladu se zákonem. Stěžovatel dále opakovaně
zpochybňoval, že by se barevné fotografie shodovaly s jejich černobílou verzí založenou již
ve spise správního orgánu I. stupně, avšak již blíže neuvedl, v čem se odlišují. Nejvyšší správní
soud tudíž po jejich přezkoumání přisvědčil závěru krajského soudu, že se jedná o tytéž
fotografie, doplněné o několik fotografií z pozdější doby.
[38] Ke stěžovatelem tvrzené nutnosti podrobit fotografie technickému posouzení Nejvyšší
správní soud uvádí, že není zřejmé, jaké posouzení má stěžovatel na mysli a co by jím mělo být
prokázáno. Obsah fotografií je přitom zřejmý natolik, aby z něj bylo možné vycházet při
posouzení věci. S námitkou stop jiného vozidla, které měly vést k poškozenému plotu,
se dostatečně vypořádal již žalovaný ve svém rozhodnutí, přičemž s jistotou určil, že na snímcích
jsou zřetelně vidět dvě výrazné stopy směřující přímo ke sloupu oplocení Ing. V. Oproti jiným
stopám na namrzlé vozovce byly tyto stopy zřetelně čerstvé a svou šířkou mohly odpovídat šířce
pneumatik vozidla stěžovatele. Stěžovatel se pak ve svých podáních proti této argumentaci nijak
nevymezil, pouze nadále opakuje svůj argument. Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že údajné
stopy, na něž stěžovatel opakovaně poukazuje, vedou v jiném směru a neodpovídají
tak deformaci sloupku plotu ve směru, v němž lze dle fotografií předpokládat náraz vozidla
stěžovatele, a to i s přihlédnutím k plastovým úlomkům z vozidla stěžovatele ležících na zemi
právě u předmětného sloupku.
[39] Pokud jde o další důkazní prostředky, jak uvedl již krajský soud, vina stěžovatele není
založena na výpovědi svědka M. Z., na druhou stranu ani nelze říci, že by tato rozporuplná
výpověď svědčila ve prospěch tvrzení stěžovatele. Žalovaný dostatečně podrobně a srozumitelně
odůvodnil, z jakého důvodu z této svědecké výpovědi pro své závěry nevycházel, což zohlednil i
krajský soud. Obdobně lze odkázat na vypořádání námitky týkající se údajného doznání
stěžovatele v jeho prvním přípise poškozenému, které rovněž nebylo oporou pro závěry
žalovaného. Nejvyšší správní soud tak ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel
nepředložil nic, co by zpochybnilo skutkový závěr, že škoda byla způsobena jeho dopravní
nehodou.
[40] Pokud stěžovatel uvádí, že nezáleží na tom, zda si nebyl poškození vědom či zda škodu
nezpůsobil, namítá vlastně nedostatek zavinění. Lze souhlasit s tím, že pokud by stěžovatel škodu
ve smyslu §47 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu nezpůsobil, nenahlášením dopravní
nehody ani opuštěním místa nehody by se nedopustil daných přestupků. Stejný závěr však nelze
učinit pro případ, že by si stěžovatel pouze nebyl vědom způsobené škody. Zde je nutné
připomenout, že ke vzniku odpovědnosti za přestupek je třeba, aby jednání naplňující znaky
skutkové podstaty přestupku bylo zaviněné, přičemž postačuje, nestanoví-li zákon jinak, zavinění
ve formě nedbalosti, a to i nedbalosti nevědomé. I kdyby tedy stěžovatel o škodě na plotu Ing. V.
nevěděl, ačkoli to vzhledem k okolnostem vědět měl a mohl, bude odpovědný za dané přestupky.
Stěžovatel si byl plně vědom, že narazil do plotu, resp. zídky a nepopírá, že případnou škodu řešil
se svědkyní M.. Proto i v případě, že by byla pravdivá jeho verze, že si poškození plotu Ing. V.
nevšiml, lze přičíst k jeho tíži, že nezkontroloval místo nárazu a nepřesvědčil se dostatečně, zda
jeho dopravní nehodou nebyla způsobena hmotná škoda na majetku třetí osoby, odlišné od
svědkyně M., neboť o poškození plotu Ing. V. jednoznačně vědět měl a mohl. Jeho případná
nevědomost ohledně způsobení škody by proto na závěru o jeho zaviněném jednání nic
nezměnila.
[41] Pokud jde o námitku procesního pochybení spočívající v neuskutečnění opakovaného
výslechu svědka K., jedná se o opakování žalobní námitky vypořádané již krajským soudem, na
jehož odůvodnění lze v tomto směru odkázat.
V.
Závěr a náklady řízení
[42] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[43] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. května 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu