ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.40.2020:46
sp. zn. 5 As 40/2020 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: L. D., bytem K. 42, J.,
zastoupený JUDr. Marií Petráčkovou, advokátkou se sídlem ulice Čoupkových 674/36, Brno,
proti žalovaným: 1) Městský úřad Blansko, se sídlem nám. Svobody 32/3, Blansko, 2) Krajský
úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, 3) veřejný ochránce práv, se
sídlem Údolní 39, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 23. 1. 2020, č. j. 29 A 224/2019 – 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaným se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížnost žalobce směřuje proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu
v Brně, kterým byla dle §46 odst. 1 písm. a) a odst. 2 s. ř. s. odmítnuta jeho „žaloba proti
nesprávnému postupu správních úřadů“.
[2] Jakožto důvod pro podání žaloby žalobce uvedl, že městys Jedovnice prostřednictvím své
společnosti Olšovec s. r. o. porušuje vlastnické právo žalobce k pozemku parc. č. X vodní plocha
(rybník), v k. ú. J., neboť jej obec využívá neoprávněně. Žalobce totiž (kvůli nesouhlasu s výší
nájemného) v roce 2012 adresoval obci výpověď z nájmu pozemku a dosud nedošlo k uzavření
dohody nové. Žalobce je toho názoru, že jednání obce lze kvalifikovat jako přestupek dle §31
odst. 2 zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně
mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství), v rozhodném
znění (dále jen „zákon o rybářství“), jehož projednání se u žalovaných neúspěšně domáhal.
[3] Žalobce v žalobě dále uvedl:
„Protože je porušováno moje ústavně zaručené vlastnické právo, zejména pak také zákon o rybářství
(§3 zákona č. 99/2004 Sb.), domáhal jsem se u státních úřadů (všech tří žalovaných) projednání přestupku –
správního deliktu. Shodně odmítli jednání s odkazem na soud. Nesplnili svoje úřední povinnosti. Proto podávám
tuto správní žalobu. Stále zdůrazňuji, že žádný orgán státu nemůže porušování zákonů tolerovat, natož
podporovat.
Navrhuji, aby soud uložil: 1. Městskému úřadu Blansko projednat přestupek podle §31 zákona o
rybářství s uložením odpovídající sankce. 2. Všem třem žalovaným zaslat žalobci písemnou omluvu za nesprávný
úřední postup a zaslat symbolickou částku úhrady nákladů ve výši soudního poplatku 3000 Kč.“
[4] Krajský soud posoudil část podání žalobce jakožto žalobu na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu, avšak dospěl k závěru, že žalobce po krajském soudu požaduje
ochranu toliko svého domnělého práva na zahájení přestupkového řízení; takový nárok, aby
k podanému podnětu bylo vždy zahájeno a vedeno přestupkové řízení, však jednotlivci nevzniká.
V daném případě byl současně dle krajského soudu vyloučen i případný zásah do práv žalobce
v pozici poškozeného spácháním jím tvrzeného přestupku, neboť krajský soud se ztotožnil
s názorem žalovaného 1), že se v daném případě nemohlo jednat o přestupek ve smyslu §31
odst. 2 zákona o rybářství (dle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 o jiný správní delikt).
[5] Žalobce byl přitom několikrát poučen o tom, že zákon o rybářství neřeší občanskoprávní
spory mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem pozemku pod zátopou, přičemž byl odkázán
na prostředky ochrany poskytované k řešení občanskoprávních sporů. S tímto hodnocením
se krajský soud ztotožnil, neboť byl rovněž toho názoru, že spor žalobce ohledně užívání
jeho pozemku má soukromoprávní charakter. V projednávané věci chybí prvek nadřízenosti
a podřízenosti, nejedná se o autoritativní rozhodování orgánu veřejné moci jakožto jedné strany
o právech a povinnostech strany druhé, které je základní metodou právní regulace
veřejnoprávních vztahů. K vyřešení soukromoprávního sporu mezi žalobcem a obcí tak dle
krajského soudu nelze využít žádnou z žalob, o nichž rozhodují soudy ve správním soudnictví.
[6] V části, v níž se žalobce domáhal, aby krajský soud uložil žalovanému 1) projednat
přestupek podle §31 zákona o rybářství s uložením odpovídající sankce, tedy krajský soud žalobu
odmítl dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že nezahájením přestupkového
řízení nemohl být žalobce ani potenciálně zkrácen na svých právech (nejedná se pojmově o zásah
správního orgánu).
[7] Ohledně části žaloby, v níž se žalobce domáhal toho, aby krajský soud žalovaným uložil
povinnost písemné omluvy za nesprávný úřední postup, lze dle krajského soudu dospět k závěru,
že se jedná o uplatnění nároku na náhradu škody, příp. zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou
újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, k čemuž jsou dle krajského soudu věcně
příslušné okresní soudy rozhodující v občanském soudním řízení. Proto v této části krajský soud
žalobu odmítl dle §46 odst. 2 s. ř. s. a současně žalobce ve smyslu uvedeného ustanovení poučil
o možnosti podání takové občanskoprávní žaloby.
II.
Obsah kasační stížnosti
[8] Žalobce (stěžovatel) napadá usnesení krajského soudu z důvodů, které podřadil pod §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud dle stěžovatele nesprávně dovodil, že stěžovatel nebyl
zkrácen na svých právech, neboť §3 zákona o rybářství chrání mj. vlastníky rybníků proti jejich
neoprávněnému užívání třetími osobami a odmítnutím projednat takový přestupek žalovaní
odepřeli stěžovateli právo na tuto ochranu.
[9] Stěžovatel také namítl, že se krajský soud dopustil nesprávného právního posouzení
spočívajícího v tom, že absenci vyhlášeného rybářského revíru považuje za okolnost vylučující
spáchání přestupku. Přitom §3 zákona o rybářství požaduje jako podmínku pro oprávněné
provozování rybníkářství řádný právní titul k takovému užívání pozemku. Užívání rybníka též
splňuje definici rybníkářství ve smyslu §2 písm. b) rybářského zákona, když předmětný rybník
tvoří rybniční soustavu Jedovnic a produkuje ryby a rybí násadu.
[10] Stěžovatel následně zaslal také doplnění kasační stížnosti, v němž konstatoval,
že usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho právo dle čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 4 a čl. 11
Listiny základních práv a svobod. Krajský soud neposuzoval existenci nezákonného zásahu
způsobeného nezákonným vyřízením jeho podnětu. Byť dle §42 správního řádu nemá žadatel
právo, aby k jeho podnětu bylo správním orgánem zahajováno a vedeno řízení z moci úřední,
není vyloučeno, že nesprávným vyřízením podnětu došlo k nezákonnému zásahu, jestliže
žalovaný 1) stěžovateli nesdělil, proč společnost Olšovec s. r. o. zákon o rybářství hospodařením
na pozemku stěžovatele neporušila. Závěr sdělení žalovaného 1) ze dne 28. 3. 2019, že řešení
podnětu nespadá do jeho působnosti a jedná se o občanskoprávní spor, není dle stěžovatele
řádným (zákonem předvídaným) vyřízením podnětu a představuje zásah do práva stěžovatele
jakožto podatele podnětu na jeho vyřízení v souladu s §42 správního řádu.
III.
Vyjádření žalovaných
[11] Žalovaný 1) ve svém vyjádření stručně uvedl, že s kasační stížností nesouhlasí, žádost
stěžovatele ze dne 25. 3. 2019, označenou „Správní delikt – žádost o projednání“, posoudil tak,
že nespadá do působnosti orgánu státní správy rybářství, neboť pozemek, kterého se jednání
týká, není součástí rybářského revíru, není na něm povolen výkon rybářského práva a nedochází
tedy k porušování zákona o rybářství. O tomto byl stěžovatel informován sdělením ze dne
28. 3. 2019 č. j. MBK 17471/2019, a dále se již stěžovatel na žalovaného 1) neobrátil. Žalovaný 1)
tak podnět stěžovatele vyřídil zákonem předvídaným způsobem.
[12] Žalovaný 2) ke kasační stížnosti uvedl, že podněty stěžovatele řešil již v roce 2014,
po té opakovaně v roce 2018. Na všechny tyto podněty žalovaný 2) neprodleně reagoval,
nicméně stěžovatel nepřijal jeho vysvětlení a opakovaně se domáhal zahájení přestupkového
řízení. Žalovaný 2) se plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
[13] Žalovaný 3) ve svém vyjádření především upozornil na skutečnost, že není dle zákona
č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, nadán pravomocí k rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a proto nenaplňuje definici
správního orgánu podle §4 odst. 1 s. ř. s. a nevztahuje se tedy na něj pravomoc správních soudů.
Tuto skutečnost ostatně dokládá i to, že právní zástupkyně stěžovatele v doplnění kasační
stížnosti již veřejného ochránce práv jako žalovaného neoznačuje. Z uvedených důvodů není
pro rozhodování soudu v dané věci potřebné, aby se žalovaný 3) podrobněji vyjadřoval
k vyřizování podnětu, se kterým se stěžovatel v minulosti na žalovaného 3) obrátil.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení napadeného usnesení v mezích rozsahu
kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[16] Zdejší soud především předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatel kasační stížností
napadl usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod č. 625/2005
Sb. NSS; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též
na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo
mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53). Nejvyšší správní soud
se však v této věci nemohl zabývat věcí samou, proto neposuzoval, zda stěžovatelem tvrzená
situace měla vést k zahájení přestupkového řízení.
[17] Na úvod Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné také uvést, že v řízení o kasační
stížnosti jednal rovněž s žalovaným 3), avšak pouze na základě toho, že veřejný ochránce práv byl
za jednoho z žalovaných označen v žalobě a tudíž i v napadeném rozhodnutí krajského soudu,
neboť vzhledem k odmítnutí žaloby se krajský soud pasivní legitimací žalovaného 3) nezabýval.
Nejvyšší správní soud vychází z okruhu účastníků řízení, jak byl vymezen v řízení před krajským
soudem (§105 odst. 1 s. ř. s.), nicméně musí přisvědčit veřejnému ochránci práv, že tento orgán
nevykonává dle zákona č. 349/1999 Sb. vrchnostenskou veřejnou správu, a tudíž by ani v případě
projednatelnosti posuzované žaloby nemohl být v uvedené věci již jen z tohoto důvodu pasivně
legitimován.
[18] Krajský soud žalobu stěžovatele odmítl dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v části, v níž
se stěžovatel domáhal projednání přestupku, a dále krajský soud odmítl žalobu dle §46 odst. 2
s. ř. s. v části, v níž stěžovatel žádal o omluvu za údajně nesprávný úřední postup. Proti odmítnutí
této druhé části žaloby námitky stěžovatele nesměřovaly, a proto se jím Nejvyšší správní soud
nezabýval.
[19] Pokud jde o vymezení stěžovatelem tvrzeného zásahu, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že jak vyplývá z výše uvedeného obsahu žaloby, stěžovatel ho sice stručně, avšak jasně vymezil
jako nezahájení řízení o přestupku, resp. neprojednání přestupku, což potvrdil i v doplnění
kasační stížnosti, v němž konstatoval, že žalobou „na nesprávný postup úřadů“ se domáhal
projednání přestupku a omluvy za nesprávný úřední postup. S ohledem na vázanost soudu nejen
obsahem žaloby, ale i žalobním petitem tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že krajský soud
pochybil, jestliže se nezabýval tím, jak byly jeho podněty dle §42 správního řádu žalovaným 1)
či žalovaným 2) vyřízeny, resp. tím, zda stěžovateli tyto správní orgány sdělily, proč společnost
Olšovec s. r. o. dle jejich posouzení zákon o rybářství hospodařením na pozemku stěžovatele
neporušila.
[20] Nejvyšší správní soud tedy shodně s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel
se podanou žalobou domáhal zahájení přestupkového řízení. Tento typ řízení je přitom ovládán
principem oficiality, tedy správní orgán má právo i povinnost zahájit řízení, jakmile zjistí,
že nastala skutečnost předvídaná zákonem, a dále se toto řízení řídí i principem legality, podle
něhož je příslušný orgán povinen stíhat všechny delikty, o nichž se dozví. Naopak se v něm
neuplatní zásada dispoziční, dle které je účastník oprávněn nakládat předmětem řízení. Pokud
příslušný správní orgán dospěje k závěru, že je zde důvodné podezření ze spáchání přestupku,
je nejen oprávněn, ale i povinen správní řízení z moci úřední zahájit. Tomu odpovídá právní
úprava posuzování podnětů k zahájení řízení z moci úřední dle §42 správního řádu, neboť
se jedná pouze neformální postup; podatel tohoto podnětu nemá nárok na zahájení řízení vedené
z moci úřední. Posuzování těchto podnětů neprobíhá ve správním řízení a o vyřízení podnětu
k zahájení řízení z moci úřední se nevydává žádné rozhodnutí; o tom, že správní orgán neshledal
důvody k zahájení řízení z moci úřední, je podatel pouze vyrozuměn prostým sdělením (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/2017 - 46, publ. pod
č. 3631/2017 Sb. NSS).
[21] Obecně k otázce, zda by měly správní soudy poskytovat ochranu těm, kdo se neúspěšně
domáhali u správního orgánu zahájení řízení, jež se podle zákona zahajuje pouze z moci úřední,
existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu. Například v rozsudku ze dne 8. 7. 2009
č. j. 3 Ans 1/2009 – 58, se uvádí: „Podatelé podnětu k zahájení řízení z moci úřední se nemohou domoci
zahájení řízení a následného vydání rozhodnutí ani pomocí jiných zákonných institutů, než je opatření proti
nečinnosti, a to z toho důvodu, že jim na základě ustanovení §42 správního řádu ani jiného ustanovení tohoto
zákona žádné takové právo nevzniká. Toto ustanovení totiž ukládá správnímu orgánu pouze povinnost podnět
v zákonné lhůtě vyřídit a podatele o tom informovat, nelze z něj však dovodit právo na vyhovění podnětu a tomu
odpovídající vynutitelnou povinnost správního orgánu řízení zahájit. Je tomu tak především proto, že možnost
zahájit správní řízení z moci úřední slouží prvořadě k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc správním
orgánem autoritativně vyřešena, resp. rozhodnuta, a nikoliv k realizaci individuálních veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob. Dalším důvodem nepochybně je i skutečnost, že podnět k zahájení řízení z moci
úřední může podat kdokoliv, tedy i ten, o jehož právech či povinnostech by nebylo v řízení jednáno a jehož práv či
povinností by se výsledné rozhodnutí správního orgánu nijak nedotklo. Takový podatel by tedy nebyl účastníkem
tohoto řízení a nebylo by tudíž ani účelné mu právě jen pro tuto fázi řízení přiznávat nějaká procesní práva.
V souhrnu zde tedy není dán legitimní zájem na tom, aby zahájení správního řízení z moci úřední bylo
vynutitelné na základě pouhého podnětu, a není zde proto ani důvodu podatelům podnětu poskytovat soudní
ochranu.“ (obdobně např. rozsudky ze dne 14. 9. 2011, č. j. 9 Ans 8/2011 – 62, a ze dne
24. 6. 2015, č. j. 1 As 11/2015 - 50)
[22] Svůj závěr, že nikdo nemá veřejné subjektivní právo na zahájení řízení z moci úřední
a že zde tedy není ani prostor pro ochranu takovéhoto neexistujícího práva ze strany správních
soudů, a to ani prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu,
Nejvyšší správní soud potvrdil v celé řadě dalších rozhodnutí, viz např. rozsudky ze dne
15. 2. 2017, č. j. 1 As 311/2016 - 26, ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/2017 - 46, ze dne
1. 11. 2017, č. j. 6 As 160/2017 - 40, ze dne 11. 4. 2018, č. j. 6 As 363/2017 – 21, a ze dne
18. 4. 2019, č. j. 9 As 73/2019 - 65. Uvedený názor lze podpořit i poukazem na judikaturu
Ústavního soudu, který již v usnesení ze dne 26. 6 2001, sp. zn. II. ÚS 345/01, konstatoval,
že stíhání pachatele přestupku (správního deliktu) a jeho potrestání je „věcí vztahu mezi státem
a tímto pachatelem; neexistuje tedy žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to,
aby byla jiná osoba pro správní delikt stíhána“.
[23] Nejvyšší správní soud proto přisvědčil názoru krajského soudu, že příslušnou část žaloby
stěžovatele bylo nutné dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout, neboť nezahájení řízení z moci
úřední nemůže být pojmově zásahem správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s. (viz rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 – 160,
publ. pod č. 3687/2018 Sb. NSS, který byl sice následně zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, avšak z jiných důvodů, než které jsou relevantní v nyní
posuzované věci).
[24] Uvedený závěr obstojí v posuzované věci i přesto, že z něj rozšířený senát Nejvyšší
správního soudu v nedávném rozsudku ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 – 39, dovodil úzce
vymezenou výjimku, která však na nynější případ nedopadá. Ve zmiňovaném rozsudku totiž
rozšířený senát konstatoval: „Ten, kdo tvrdí, že je dotčen na svém hmotném právu faktickou nečinností
stavebního úřadu, který v rozporu s §129 odst. 2 stavebního zákona nezahájil řízení o odstranění nepovolené
stavby (nepovolené terénní úpravy), se může bránit proti takové faktické nečinnosti správního orgánu žalobou
na ochranu před nezákonným zásahem (§82 násl. s. ř. s.). Vyhoví-li soud takové žalobě, určí, že nezahájení
řízení z moci úřední je nezákonným zásahem a současně přikáže stavebnímu úřadu zahájit řízení podle §129
odst. 2 stavebního zákona.“
[25] Možnost vztáhnout tento závěr týkající se řízení o odstranění stavby i na posuzovanou
věc vyloučil v citovaném rozsudku sám rozšířený senát:
„Právní názor zde vyjádřený je však třeba vykládat restriktivně. Pravidlem (s dále podanými výjimkami)
stále zůstává, že uplatnění podnětu, ve kterém podatel vyzývá správní úřad k uplatnění úřední povinnosti (úřední
moci), žádné veřejné subjektivní právo nezakládá. To proto, že obecně tu není veřejné subjektivní právo na to, aby
správní orgán zahájil z moci úřední nějaké řízení. Pokud by rozšířený senát tuto zásadu v obecné rovině popřel,
zcela by změnil charakter správního soudnictví, který je daný zákonem. Správní soudnictví je (byť s určitými
výjimkami, viz např. §66 s. ř. s.) povoláno k ochraně veřejných subjektivních práv, nikoli k ochraně veřejného
zájmu ani práva objektivního (viz §2 s. ř. s.). Správní soudnictví nemůže ani mimo zákonem stanovená pravidla
volně nahrazovat činnost správních orgánů. Opačný závěr by hrubě narušil dělbu moci jako základní princip
demokratického právního státu.
K tomu, aby (objektivně protizákonná) nečinnost správního orgánu při uplatnění jeho úřední moci
(nezahájení řízení z moci úřední) přímo zasáhla do veřejného hmotného subjektivního práva určité osoby, je tak
třeba splnit současně několik podmínek.
První komplex podmínek je důsledným projevem zásady, že soudní řád správní nepřipouští žalobu
zásahovou k ochraně práv jiných osob nebo k ochraně veřejného zájmu (actio popularis).
Především je třeba, aby šlo skutečně o žalobce, jehož veřejné hmotné právo nebylo ochráněno v důsledku
nečinnosti správního orgánu, který v rozporu se zákonem nezahájil řízení z moci úřední. Třebaže toto řízení
slouží v prvé řadě k ochraně objektivního práva, přímým důsledkem nečinnosti správního orgánu je též
neposkytnutí ochrany právu subjektivnímu.
Z předešlého logicky plyne, že žalobní legitimaci pro podání zásahové žaloby nemá ten, kdo by se nemohl
bránit žalobou proti rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., které eventuálně z takto započatého správního řízení
může vzejít […]. Například poškozený se tak nemůže domáhat zahájení přestupkového řízení proti podezřelému
z přestupku, neboť poškozený či jiné osoby odlišné od obviněného nemohou napadat výrok správního rozhodnutí
týkající se viny či sankce, včetně výroku o zastavení řízení o přestupku. Posouzení viny a případné uložení sankce
v rámci správního trestání se totiž odehrává výlučně ve vztahu státu a obviněného. Třetí osoba (ať již je touto
osobou jiný obviněný, poškozený nebo jiná osoba) nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním
deliktu s jiným subjektem nebo požadovat uznání jeho viny (srov. k tomu z početné judikatury např. rozsudky
ze dne 31. 10. 2007, čj. 2 As 46/2006-100, č. 2276/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 11. 3. 2008, čj. 8 As
46/2007-98, detailněji pak rozsudek ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012-351, Philips Electronics a další,
body 208 a 209).“ (důraz doplněn)
[26] Ve smyslu výše uvedeného proto lze uzavřít, že v nyní posuzované věci nemohlo být
zasaženo do stěžovatelových subjektivních práv již s ohledem na to, že se domáhal právě zahájení
přestupkového řízení, ačkoli veřejné subjektivní právo na jeho zahájení neměl a nezahájení
tohoto řízení tedy již pojmově nemůže být zásahem správního orgánu. Krajský soud pochybil,
když se v napadeném rozhodnutí zcela nadbytečně zabýval otázkou, zda tvrzeným neoprávněným
užíváním stěžovatelova pozemku mohl být spáchán přestupek dle zákona o rybářství, čímž
od posouzení podmínek řízení vlastně přeskočil k samotnému meritu, toto jeho pochybení však
nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, neboť podmínky pro odmítnutí
posuzované žaloby byly v každém případě dány.
V.
Závěr a náklady řízení
[27] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaní měli ve věci úspěch, příslušelo by jim tedy vůči
neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační
stížnosti, z obsahu spisu však plyne, že jim v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. dubna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu