ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.73.2019:65
sp. zn. 9 As 73/2019 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) E. V., b) V. S., c) J.S., d)
Ing. K. S., e) Ing. O. S., f) V. S., g) J. V., h) E. N., ch) R. S., i) I. K., j) D. K., všichni zast.
Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti žalovanému: Magistrát
města Kladna, se sídlem nám. Starosty Pavla 44, Kladno, ve věci ochrany před nezákonným
zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 13. 2. 2019, č. j. 54 A 105/2018 - 186,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci se podnětem ze dne 29. 5. 2017 domáhali zahájení řízení o odstranění terénních
úprav – skládky, která byla provozována bez jejich souhlasu jako vlastníků dotčených pozemků.
[2] Žalovaný na podnět žalobců řízení o odstranění terénních úprav nezahájil. Nejdříve
žalobce usnesením vyzval, aby doložili podklady, z nichž bude vyplývat výškové a plošné
vymezení rozsahu nepovolených terénních úprav. Dne 15. 8. 2018 žalobcům sdělil, že řízení
o odstranění terénních úprav nebude zahájeno pro nedostatek podkladů.
[3] Žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se žalobci domáhali
u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) vydání rozhodnutí, jímž by soud určil,
že žalovaný nezahájením řízení o odstranění stavby (terénních úprav – skládky stavebního
odpadu) na pozemcích parc. č. X, X, X,X, X a X v k. ú. X (dále jen „dotčené pozemky“) k jejich
podnětu nezákonně zasáhl do jejich práv, a žalovanému uložil povinnost do 15 dnů od právní
moci rozsudku zahájit řízení o odstranění stavby, a to terénních úprav – skládky stavebního
odpadu na dotčených pozemcích (dále jen „skládka“).
[4] Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 54 A 105/2018 - 186 (dále jen
„napadený rozsudek“), žalobu zamítl. Uvedl, že řízení o odstranění stavby podle §129 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“), je řízením zahajovaným z moci úřední, které je zcela
v dispozici příslušného správního orgánu. Podnět k zahájení řízení o odstranění stavby může
podat kdokoli, správní úřad toto řízení zahájí z moci úřední, pokud k tomu shledá důvody.
Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že zahájení řízení z moci
úřední není vynutitelné, a pokud správní orgán na základě podnětu neshledá naplnění podmínek
k zahájení správního řízení, nejedná se o úkon, kterým by se zakládala, měnila nebo rušila práva
nebo povinnosti oznamovatele, který nemá veřejné subjektivní právo na zahájení řízení z moci
úřední. Správní orgán je povinen na podnět žalobců reagovat, nikoliv však zahájit řízení. Krajský
soud však zdůraznil, že právo na soudní ochranu je i přesto v případě žalobců zajištěno. Minulá
nezákonná rozhodnutí správních orgánů byla zrušena, žalobci tedy mohou zvážit žalobu
na náhradu škody způsobenou těmito nezákonnými rozhodnutími. Hlavní újma však byla
žalobcům způsobena jednáním soukromých osob, které bez jejich svolení na jejich pozemky
prováděly zavážku. V tomto směru však ochranu vlastnických práv zásadně poskytují soudy
v občanskoprávním soudním řízení, na něž je třeba se obrátit, správní soudnictví není k nápravě
soukromoprávních vztahů určeno.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobci a), b) a c) [dále jen „stěžovatelé“] napadli rozsudek krajského soudu kasační
stížností, kterou opírají o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatelé nejdříve popsali historii případu skládky Chýně-Chrášťany, dlouholetou snahu
o zabránění v nezákonném navážení zeminy, bezúspěšné právní kroky k odstranění skládky
včetně podnětů správním orgánům, nezákonné postupy provozovatele skládky J. F., společnosti
AGRAS i odpovědných správních úřadů. Skládka, která brání žalobcům dlouhodobě uplatňovat
jejich vlastnická práva, je navíc pro okolí nebezpečná, a to z důvodu její nestability. Svou
nečinností pak práva stěžovatelů porušuje i žalovaný.
[7] Stěžovatelé nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nebylo zasaženo do jejich
subjektivních práv, jestliže nemají nárok na zahájení řízení o odstranění stavby. I když stěžovatelé
nemají procesní právo na zahájení řízení, neznamená to, že nemají žádné subjektivní právo,
do kterého by mohlo být nečinností žalovaného zasaženo. Nedomáhají se ochrany práv
na zahájení řízení na základě svého podnětu, ale z důvodu zásahu do vlastnického práva, práva
na soudní a jinou právní ochranu ve spojení s legitimním očekáváním, že stát splní své povinnosti
vyplývající z právních předpisů a poskytne ochranu poškozeným právům. Stěžovatelé netvrdí,
že k ochraně proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v nečinnosti správního orgánu by měl být
legitimován každý podatel podnětu. Legitimace stěžovatelů plyne z jejich postavení jako vlastníků
pozemků dotčených „černou“ stavbou. Nezákonný zásah spočívá v celkové nečinnosti
žalovaného, který neplní svoje povinnosti dle stavebního zákona, přestože na pozemcích
stěžovatelů se nachází rozsáhlé nepovolené terénní úpravy poškozující jejich vlastnické právo.
[8] Pokud by skutečně nebyl žádný subjekt aktivně legitimován k podání žaloby proti
nezákonnému zásahu stavebního úřadu, v jehož pravomoci je zahájení řízení o odstranění stavby,
šlo by o odepření možnosti docílit přezkumu nečinnosti správního orgánu v oblasti veřejné
správy, tedy odmítnutí spravedlnosti a porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“). Správní orgán by mohl setrvávat na nezákonné nečinnosti a osoby, jejichž práva jsou
takovou situací dotčena, by neměly žádný prostředek soudní ochrany. Aktivní legitimace osob
dotčených na svých právech „černou“ stavbou nelze odvíjet od skutečnosti, zda mají veřejné
subjektivní právo na zahájení řízení o odstranění stavby. Stěžovatelé odkázali na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 10 As 59/2015 – 42, podle kterého právo
na účastenství ve správním řízení, v němž je vydáno rozhodnutí, není nutnou podmínkou aktivní
legitimace k podání správní žaloby proti takovému rozhodnutí. Plauzibilita tvrzení o zkrácení
žalobce na veřejných subjektivních právech vydáním rozhodnutí musí být posouzena nezávisle
na procesní úpravě účastenství ve správním řízení. Stejně tak ve vztahu k zásahové žalobě musí
být dle stěžovatelů aktivní legitimace posuzována bez ohledu na dispozici žalobce s procesním
nástrojem k zahájení řízení.
[9] Podle Ústavního soudu se postup orgánů veřejné moci z hlediska přístupu k soudům
neposuzuje podle formálního vyjádření, ale zvažuje se jeho skutečná povaha a případný zásah
do základních práv a svobod v materiálním pojetí. Stěžovatelé odkazují na další judikaturu
Ústavního soudu, z níž plyne, že je třeba interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany
základních práv a svobod, že má být upřednostněn ústavně konformní výklad, jenž poskytuje
ochranu právům jednotlivce a v pochybnostech se má přiklonit k výkladu svědčícímu
ve prospěch přístupu k soudu. Stěžovatelé se proto domnívají, že ustanovení s. ř. s. mají být
interpretována tak, aby se osoby dotčené nečinností orgánů příslušných k zahájení řízení
o odstranění stavby mohly domáhat ochrany proti takové nečinnosti.
[10] Stěžovatelé dále rozebírají, co se rozumí nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s.,
a zdůrazňují, že jím může být i opomenutí konat (a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu
a Nejvyššího správního soudu). Práv dotčených osob (vlastníků pozemků) se významně
negativně dotýká samotný stav protiprávní existence stavby (či terénních úprav), kterou stavebník
umístí a provede bez příslušných povolení či souhlasů dle stavebního zákona. K primárnímu
zásahu do veřejných subjektivních práv dochází již existencí neoprávněné stavby. Pokud stavební
úřad v rozporu se svými povinnostmi nezahájí řízení o odstranění stavby, jde o negativní zásah
do práv takto dotčené osoby. Podle §129 stavebního zákona má stavební úřad povinnost zahájit
řízení o odstranění stavby, která byla provedena bez příslušného povolení či v rozporu s ním,
nebo které bylo následně zrušeno. Podle Ústavního soudu (nálezy ze dne 11. 7. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 488/01, a ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000) mají státní orgány povinnost
uplatňovat státní moc tam, kde je to nezbytné, přičemž občan má právo se spolehnout
na věrohodnost státu při plnění jeho závazků. Proto stěžovatelé nesouhlasí s krajským soudem,
že je zcela v dispozici příslušného správního orgánu, zda řízení o odstranění stavby zahájí
či nikoliv. Dotčené osoby mají legitimní očekávání, že při splnění zákonem stanovených
podmínek správní orgán řízení zahájí a poskytne ochranu jejich právům. Stěžovatelé dále
předestřeli argumenty, na jejichž základě mají za nepochybné, že terénní úpravy provedené
na jejich pozemcích jsou nepovolené.
[11] Stěžovatelé jsou přítomností skládky omezeni v možnosti nakládat se svými pozemky,
které jsou navíc značně znehodnoceny. Dále jsou vystaveni riziku negativních následků
způsobených nestabilitou skládky. Nečinností žalovaného tak dochází k zásahu do jejich
vlastnického práva.
[12] Podle stěžovatelů zasahuje nečinnost žalovaného také do jejich práva na příznivé životní
prostředí dle čl. 35 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Předmětné terénní
úpravy jsou nelegální skládkou stavebního odpadu s potenciálně nebezpečným vlivem na své
okolí. Povinnost zaujmout výklad ve prospěch přístupu k soudu vyplývá z čl. 9 odst. 3 Aarhuské
úmluvy. Osoby z řad veřejnosti splňující vnitrostátní kritéria mají mít přístup ke správním
a soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednáním, aktům či nečinnosti soukromých
osob či orgánů veřejné moci, jež jsou v rozporu s ustanoveními vnitrostátního práva týkajícího
se životního prostředí. Toto právo se neomezuje pouze na právo na informace a na účast
v environmentálních řízeních.
[13] Se závěrem krajského soudu o možnosti domáhat se ochrany v občanskoprávním
soudním řízení stěžovatelé nesouhlasí. Ochrana poskytovaná v rámci správního soudnictví vůči
nezákonným aktům či nečinnosti musí být komplexní. Stěžovatele tak nelze odkazovat na civilní
řízení a upírat jim ochranu ve správním soudnictví. Z čl. 36 odst. 2 Listiny vyplývá požadavek
plné jurisdikce zahrnující přezkum veškerých úkonů orgánů státní správy včetně nečinnosti.
Správní soudy nemohou vlastníkovi pozemku upřít možnost bránit se proti stavbě povolené
nezákonným rozhodnutím s tím, že má možnost domáhat se odstranění stavby před civilními
soudy. K existenci skládky na pozemcích stěžovatelů přitom přispěly i správní orgány svými
nezákonnými rozhodnutími.
[14] Dle stěžovatelů se může jevit judikatura, které se dovolávají, rozporná s judikaturou,
na kterou odkazoval krajský soud. Domnívají se však, že tomu tak být nemusí, pokud
se vynutitelnost zahájení řízení z moci úřední spojí s přesně specifikovaným zásahem
do veřejného subjektivního práva, jak to stěžovatelé učinili. Alternativně však navrhují předložení
věci k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[15] Žalobci d) až j) souhlasí s kasační stížností a navrhují, aby jí bylo vyhověno.
[16] Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nijak nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona [s]tavební úřad nařídí odstranění stavby
vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo
opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující
anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena. Podle §129 odst. 2, věty první, téhož zákona
[s]tavební úřad zahájí řízení o odstranění stavby uvedené v odstavci 1 písm. b).
[20] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé spatřují zásah žalovaného v nečinnosti
spočívající v nezahájení řízení o odstranění stavby, byť nezpochybňují, že řízení o odstranění
stavby je řízením zahajovaným výlučně ex offo, a nemají tudíž nárok na zahájení řízení na základě
svého podnětu. Domnívají se ovšem, že jsou-li splněny podmínky pro zahájení řízení,
má stavební úřad povinnost řízení zahájit, a stěžovatelé tomu odpovídající nárok na ochranu
svého vlastnického práva, případně práva na příznivé životní prostředí.
[21] Z argumentace stěžovatelů ovšem nevyplývá nic, co by jejich případ odlišovalo od těch,
kterými se již Nejvyšší správní soud dříve zabýval, a konzistentně se vyslovil, že osoba,
která podala podnět k zahájení řízení o odstranění stavby, nemá nárok na zahájení řízení
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 Ans 5/2009 - 139,
ze dne 23. 9. 2013, č. j. 5 Ans 2/2013 - 40, či ze dne 4. 6. 2015, č. j. 9 As 82/2015 - 80).
V případě, kdy je řízení zahajováno výlučně z moci úřední, se podatelé podnětu nemohou „domoci
zahájení řízení a následného vydání rozhodnutí ani pomocí jiných zákonných institutů než je opatření
proti nečinnosti, a to z toho důvodu, že jim na základě ustanovení §42 správního řádu ani jiného ustanovení
tohoto zákona žádné takové právo nevzniká. Toto ustanovení totiž ukládá správnímu orgánu pouze povinnost
podnět v zákonné lhůtě vyřídit a podatele o tom informovat, nelze z něj však dovodit právo na vyhovění podnětu
a tomu odpovídající vynutitelnou povinnost správního orgánu řízení zahájit. Je tomu tak především proto,
že možnost zahájit správní řízení z moci úřední slouží prvořadě k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc
správním orgánem autoritativně vyřešena, resp. rozhodnuta a nikoliv k realizaci individuálních veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob. Dalším důvodem nepochybně je i skutečnost, že podnět
k zahájení řízení z moci úřední může podat kdokoliv, tedy i ten, o jehož právech či povinnostech by nebylo v řízení
jednáno a jehož práv či povinností by se výsledné rozhodnutí správního orgánu nijak nedotklo. Takový podatel
by tedy nebyl účastníkem tohoto řízení a nebylo by tudíž ani účelné mu právě jen pro tuto fázi řízení přiznávat
nějaká procesní práva. V souhrnu zde tedy není dán legitimní zájem na tom, aby zahájení správního
řízení z moci úřední bylo vynutitelné na základě pouhého podnětu, není zde proto ani důvodu podatelům
podnětu poskytovat soudní ochranu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2009,
č. j. 3 Ans 1/2009 - 58). Byť se odkazovaná judikatura týká žaloby na ochranu proti nečinnosti,
její závěr, že podatel podnětu nemá veřejné subjektivní právo na zahájení řízení z moci úřední
o odstranění stavby podle §129 stavebního zákona, Nejvyšší správní soud posléze plně aplikoval
i na řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.
[22] V rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 As 311/2016 - 26, Nejvyšší správní soud i ve vztahu
k zásahové žalobě setrval na závěru, že „stěžovatelce nesvědčí veřejné subjektivní právo na zahájení řízení
z moci úřední…Dle zákona má stavební úřad podnět pouze vyřídit a podatele o způsobu vyřízení informovat“.
Obdobný právní závěr, že nezahájení správního řízení z moci úřední nezákonným zásahem
být nemůže, aproboval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 31. 8. 2017,
č. j. 4 As 117/2017 - 46, a to i pro případ, že žalovaný neshledal důvody pro zahájení řízení
o odstranění stavby na sousedním pozemku a podnětu žalobců, kteří tvrdili, že v důsledku
„černé“ stavby dochází k poškozování jejich domu, nevyhověl. Na to navázal Nejvyšší správní
soud i v rozsudku ze dne 1. 11. 2017, č. j. 6 As 160/2017 - 40. Lze uzavřít, že judikatura se již
ustálila na závěru, že v obdobných případech se žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu
správního orgánu nelze účinně domoci zahájení řízení o odstranění stavby či učinění jiných
úkonů stavebního úřadu, které jsou prováděny v rámci správního dozoru nad dodržováním
podmínek pro umísťování a realizaci staveb. Správní soudy pak nemohou meritorně
přezkoumávat správnost závěrů o nesplnění zákonných podmínek pro zahájení řízení
o odstranění stavby (či učinění jiných opatření), neboť zde není žádné veřejné subjektivní právo,
které by těmito závěry bylo dotčeno (kromě citovaných rozhodnutí shodně rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne, ze dne 11. 4. 2018, č. j. 6 As 363/2017 - 21, ze dne 7. 3. 2019, č.
j. 5 As 311/2018 - 42, a ze dne 30. 8. 2018, č. j. 8 As 121/2018 - 30). Tyto závěry potvrdil rovněž
Ústavní soud v usnesení z 21. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3466/17. Lze připomenout i to,
že obdobná zásada je judikována trvale i v historických sbírkách (Boh. A. 489/1920-II, Boh. A.
458/1921-II.). Nejvyšší správní soud tedy v těchto otázkách neshledal rozpory, které by vyvolaly
potřebu předložit věc rozšířenému senátu, ani důvody, pro které by se od této judikatury hodlal
odchýlit.
[23] Napadená nečinnost žalovaného nepředstavuje přímý zásah do veřejného subjektivního
práva stěžovatelů, čímž se daný případ liší od situací, které soudy řešily ve stěžovateli
odkazovaných rozhodnutích. V rozsudku ze dne 15. 10. 2015, č. j. 10 As 59/2015 – 42, pak
Nejvyšší správní soud řešil situaci, kdy správní řízení bylo zahájeno, a šlo o možnost napadnout
rozhodnutí vydané v rámci tohoto řízení. V nyní souzeném případě však žádné řízení neproběhlo
a stěžovatelé se domáhají jeho zahájení. Ani toto rozhodnutí tak není přiléhavé.
[24] Jak sami stěžovatelé uvádí v kasační stížnosti, k primárnímu zásahu do jejich práv došlo
činností soukromých osob navážením materiálu na dotčené pozemky, a tedy existencí předmětné
stavby (terénních úprav - skládky). Přímý zásah do vlastnického práva (případně práva na příznivé
životní prostředí) tedy nepředstavuje nečinnost žalovaného, který nezahájil řízení o odstranění
stavby, neboť přímým zásahem bylo provedení terénních úprav, nikoliv jejich neodstranění. To
může být pouze zásahem sekundárním, a není tak splněna ani podmínka přímého zásahu
do subjektivních práv stěžovatelů.
[25] Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že ve správním soudnictví se jednotlivci mohou
dovolat ochrany svých veřejných subjektivních práv proti přímým zásahům orgánů veřejné
správy. Na tomto předpokladu pak stojí i stěžovateli odkazovaná judikatura. V daném případě
však není splněna jak podmínka přímého zásahu (jak bylo již uvedeno), tak podmínka dotčení
veřejných subjektivních práv.
[26] Stěžovatelé se snaží před správními soudy dosáhnout ochrany svého soukromého
vlastnického práva. K ochraně tohoto práva však slouží žaloba podaná k soudům rozhodujícím
v občanském soudním řízení, nikoliv k soudům správním. Ani správní orgány při své činnosti
zásadně nechrání soukromá subjektivní práva, nýbrž práva a zájmy veřejné. Pokud v rámci
umísťování a povolování (případně odstraňování) staveb dochází k uplatňování
soukromoprávních námitek a správní orgány zde hledí i na zájmy soukromé, pak se jedná
o zvláštní případy, kdy lze před správními orgány uplatňovat i námitky sledující primárně ochranu
soukromých subjektivních práv, přičemž takové námitky mohou být uplatňovány tam, kde je
vedeno tomu odpovídající správní řízení a kde to zákon předpokládá. Pokud však odpovídající
správní řízení vedeno není, právo na uplatnění soukromoprávních námitek samo o sobě vymáhat
nelze (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2018,
č. j. 6 As 363/2017 - 21).
[27] Jestliže stěžovatelé mají přístup k soudní ochraně svého vlastnického práva zajištěn
v občanském soudním řízení, není důvodu, aby jim byla poskytována ochrana téhož práva
v soudním řízení správním, nota bene ve formě ochrany proti tvrzenému nezákonnému zásahu,
který má spočívat v nezahájení řízení o odstranění stavby, jehož primárním účelem ani není
ochrana vlastnického práva stěžovatelů, ale prosazení veřejného zájmu. Z ústavního pořádku
plyne povinnost soudů poskytovat ochranu ústavně zaručeným základní právům, nikoliv však
požadavek na to, aby ochrana soukromých subjektivních práv byla plně či výlučně poskytována
správními soudy. Listina vyžaduje, aby každý mohl u soudu uplatňovat svoje práva. Mohou-li
tedy stěžovatelé hledat ochranu vlastnického práva před civilními soudy, je tím ústavněprávní
požadavek naplněn.
[28] Stěžovatelé mohou jednak uplatnit soukromoprávní žalobu proti fyzické či právnické
osobě, která neoprávněně prováděla terénní úpravy na jejich pozemcích (mohou se např.
domáhat náhrady škody, ať už uvedením do původního stavu či finanční kompenzací), jednak
mohou v situaci, kdy k poškození pozemků došlo i předchozím přičiněním stavebního úřadu,
požadovat náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním
postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (ostatně
podle správního spisu stěžovatelé této možnosti využili).
[29] Pokud stavebník prováděl na pozemcích nepovolené terénní úpravy bez souhlasu
vlastníků, bude na soudu v občanském soudním řízení, aby zjednal nápravu a v souladu
se zákonem vyřešil spor vzniklý mezi stěžovateli a stavebníkem. Nezákonná rozhodnutí
stavebního úřadu totiž nemohou nahradit souhlas vlastníka a umožnit komukoliv bezplatně
užívat cizí pozemek, jestliže jejich předmětem vůbec nebyla otázka náhrady souhlasu vlastníka
a případná kompenzace za zásah do vlastnického práva. V rozsahu neoprávněného nakládání
s pozemky stěžovatelů soukromou osobou pak musí civilní soudy poskytnout stěžovatelům
náležitou soudní ochranu (samozřejmě za předpokladu dodržení všech procesních pravidel).
[30] Vzhledem ke shora uvedenému zde není zájem na tom, aby každé jednání či opomenutí
správního orgánu podléhalo soudní kontrole před správními soudy. Možnost zahájit správní
řízení z moci úřední slouží a priori k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc správním
orgánem autoritativně vyřešena, resp. rozhodnuta, a nikoliv k realizaci individuálních
subjektivních práv fyzických a právnických osob. Není zde tedy dán legitimní zájem na tom,
aby zahájení správního řízení z moci úřední bylo vynutitelné na základě pouhého podnětu.
Z tohoto důvodu není proto nutné podatelům podnětu poskytovat soudní ochranu
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2010, č. j. 5 Ans 5/2009 - 139, a ze dne
8. 7. 2009, č. j. 3 Ans 1/2009 – 58). To ostatně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu,
dle které neexistuje žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby
na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v rámci něhož by byl tento subjekt
za porušení právních předpisů stíhán (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001,
sp. zn. II. ÚS 345/01, a ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 586/02).
[31] Pokud stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má být
upřednostněn výklad zákona ve prospěch přístupu k soudu, pak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že pro takový výklad zde není prostor, neboť neexistují pochybnosti o tom,
že stěžovatelům nesvědčí veřejné subjektivní právo na zahájení řízení ex offo, ani jiné veřejné
subjektivní právo, do něhož by bylo nečinností žalovaného přímo zasaženo a které by bylo nutno
v řízení před správními soudy ochránit. Pokud jde o ochranu jejich vlastnického práva, ta je
dosažitelná, jak již uvedeno, v řízení před soudy civilními.
[32] Nutno podotknout, že Nejvyšší správní soud nikterak nehodnotil správnost závěrů
žalovaného, který nezahájil řízení s odůvodněním, že stěžovatelé dostatečně nedoložili rozsah
nepovolených terénních úprav. S ohledem na shora uvedené mu totiž vůbec nepřísluší se touto
otázkou zabývat. Ze stejných důvodů proto ani neprovedl důkazy navržené stěžovateli nad rámec
obsahu správního spisu, neboť jimi měl být prokázán skutkový stav na místě skládky
a podpořena tvrzení stěžovatelů, že se jedná o tzv. černou stavbu.
[33] Argumentace stěžovatelů dotčením na právech garantovaných čl. 9 odst. 3 Aarhuské
úmluvy není v daném případě přiléhavá. Řízení o odstranění stavby totiž neslouží ke garanci
dodržování vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí, ale zkoumá se v něm,
zda je stavba povolená, či nikoliv, a je tudíž třeba nařídit její odstranění. V tomto řízení se nijak
neřeší povolení či zákaz skládky provozované v rozporu s předpisy na ochranu životního
prostředí.
IV. Závěr a náklady řízení
[34] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelé, jakož i ostatní žalobci, neměli
ve věci úspěch, a nemají proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu