ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.83.2021:33
sp. zn. 5 As 83/2021 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci navrhovatele: nezl. A. P.,
zast. Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti odpůrci:
Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, v řízení
o kasační stížnosti navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021,
č. j. 15 A 135/2020 – 34,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 15 A 135/2020 – 34, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým
městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud‘‘) odmítl návrh navrhovatele na zrušení opatření
obecné povahy - mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 12. 2020,
č. j. MZDR 15757/2020-43/MIN/KAN (dále též „napadené opatření“) vydaného podle §69
odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného
zdraví“), jímž byl s účinností od 8. 12. 2020 omezen pohyb a pobyt bez ochranných prostředků
dýchacích cest.
[2] Napadené opatření bylo zrušeno opatřením obecné povahy – mimořádným opatřením
Ministerstva zdravotnictví ze dne 22. 2. 2021, č. j. MZDR 15757/2020 - 44/MIN/KAN (dále
též „opatření ze dne 22. 2. 2021“). Následně bylo opatření ze dne 22. 2. 2021 zrušeno opatřením
obecné povahy – mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 2. 2021,
č. j. MZDR 15757/2020 - 45/MIN/KAN, s účinností od 1. 3. 2021 (dále též „opatření
ze dne 26. 2. 2021“). Opatření ze dne 26. 2. 2021 bylo posléze doplněno opatřením obecné
povahy – mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 19. 3. 2021, č. j. MZDR
15757/2020 -46/MIN/KAN, s účinností od 20. 3. 2021. Opatření ze dne 26. 2. 2021, ve znění
opatření ze dne 19. 3. 2021 bylo zrušeno mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví
ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 15757/2020 - 47/MIN/KAN (dále jen „opatření ze dne
6. 4. 2021“); opatření ze dne 6. 4. 2021 bylo změněno mimořádným opatřením Ministerstva
zdravotnictví ze dne 19. 4. 2021, č. j. MZDR 15757/2020 - 48/MIN/KAN (dále jen „opatření
ze dne 19. 4. 2021“). Opatření ze dne 6. 4. 2021 ve znění opatření ze dne 19. 4. 2021 bylo
zrušeno mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 4. 2021, č. j. MZDR
15757/2020-49/MIN/KAN; toto opatření bylo zrušeno mimořádným opatřením Ministerstva
zdravotnictví ze dne 4. 5. 2021, č. j. MZDR 15757/2020-50/MIN/KAN.
[3] Městský soud uvedl, že nezbytným předpokladem projednání návrhu podle §101a a násl.
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.‘‘),
jehož výsledkem může být zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, je existence opatření
obecné povahy. Řízení o návrhu, jímž je požadováno zrušení konkrétního opatření obecné
povahy, z logiky věci nelze vést za situace, kdy opatření obecné povahy, které je předmětem
řízení, již bylo zrušeno. Aby mohl soud návrhu vyhovět a napadené opatření obecné povahy
zrušit, musí toto opatření obecné povahy existovat nejen v době podání návrhu, ale též v době
rozhodování soudu ve věci samé; k tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 191/2020 – 45. Dle městského soudu neexistuje předmět řízení,
o němž by soud mohl rozhodnout, a návrh směřující proti takovému opatření je tak nutno
odmítnout z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[4] Městský soud rovněž konstatoval, že by nemohl vést přezkumné řízení ani o opatření
ze dne 26. 2. 2021, tedy pokud by navrhovatel navrhl, aby soud připustil změnu návrhu, neboť
se jedná totiž o opatření s celostátní působností, které nabylo účinnosti dne 1. 3. 2021, tedy
v době stavu pandemické pohotovosti, jenž byl podle §1 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb.,
o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“) vyhlášen dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona (27. 2. 2021). Projednání návrhu na jeho zrušení podle s. ř. s. tak dle městského soudu
spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího správního soudu.
[5] Navrhovatel (dále jen ,,stěžovatel‘‘) v kasační stížnosti uplatnil důvod dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
[6] Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu na zrušení opatření obecné povahy
stěžovatel spatřuje především v tom, že městský soud příliš formalisticky trval na tom, že řízení
po zrušení napadeného opatření postrádalo svůj předmět, tedy že pro neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení nemělo smysl rozhodovat o meritu věci. K odkazu městského soudu
na rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 5 As 191/2020 - 45, stěžovatel připomněl, že
tentýž soud se k neodstranitelné překážce řízení spočívající ve zrušení opatření obecné povahy,
jehož soudní přezkum byl předmětem řízení, vyjádřil v několika rozhodnutích, avšak šlo o
případy, kdy byla opatření obecné povahy zrušena bez náhrady, nebo bylo přijato opatření s
obsahově odlišnou právní regulací, příp. mezi původním opatřením a opatřením jej nahrazujícím
uběhla delší doba. Zcela odlišnou situací je pandemický stav, kdy ministerstvo zdravotnictví
vydává velké množství nejrůznějších opatření obecné povahy v podobě mimořádných opatření a
tato na běžné právní poměry velice často mění.
[7] Stěžovatel si je vědom toho, že správní soudnictví je dle §5 s. ř. s. vedeno dispoziční
zásadou, kdy procesní iniciativa závisí primárně na aktivitě účastníků řízení. Stěžovatel má však
za to, že mu nepodání návrhu na změnu původního návrhu na zrušení mimořádného opatření
ze dne 7. 12. 2020 tak, aby reflektovalo přijetí nového mimořádného opatření ze dne 22. 2. 2021,
nemůže jít k tíži. Situace, kdy adresát mimořádného opatření podá návrh na jeho zrušení a soud
pak s vyřízením této věci vyčkává do přijetí nového opatření, kterým se původní nahradí,
aby mohl vzápětí původní návrh odmítnout pro neexistenci předmětu řízení, je v demokratickém
právním státu nepřípustná.
[8] Stěžovatel uzavírá, že pokud v nouzovém stavu mimořádné opatření zasahuje do ústavně
garantovaných základních práv a svobod, měl by ho soud meritorně přezkoumat i přes to, že bylo
v průběhu řízení zrušeno; o to pečlivěji by měl postupovat, jde-li o zásah do základních práv
a svobod zranitelných osob, jakou stěžovatel jistě je. Městský soud v Praze svým formalistickým
přístupem odepřel stěžovateli přístup ke spravedlnosti, čímž bylo zasaženo do jeho práva
na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i do práva na ochranu zdraví dle čl. 31
Listiny a do práva na vzdělání dle čl. 33 odst. 1 Listiny.
[9] Stěžovatel na základě uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; současně aby stěžovateli přiznal právo na náhradu
nákladů řízení.
[10] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že návrh na zahájení řízení byl
napadeným usnesením odmítnut v souladu se zákonem a byl i řádně odůvodněn; kasační stížnost
je tak nedůvodná.
[11] Odpůrce je toho názoru, že podaná kasační stížnost je nepřípustná, neboť nejsou splněny
podmínky řízení pro projednání předmětné věci před správními soudy; napadené mimořádné
opatření odpůrce bylo výslovně zrušeno již před vydáním napadeného usnesení, a neexistuje tak,
resp. odpadl předmět řízení. Chybí tak základní podmínka řízení, jakož i aktivní procesní
legitimace stěžovatele. Zrušeným opatřením obecné povahy nemůže docházet k dotčení práv
kterékoliv fyzické nebo právnické osoby. Ostatně, i kdyby bylo napadené usnesení Nejvyšším
správním soudem zrušeno, městský soud by musel návrh na zahájení řízení pro nedostatek
podmínek řízení opětovně odmítnout. Odpůrce upozornil na skutečnost, že poslední mimořádné
opatření před vydáním napadeného usnesení bylo vydáno dne 26. 2 2021, stěžovatel tak měl
celých 11 dní na to, aby případně učinil změnu návrhu; této možnosti však nevyužil. Následující
postup soudu tak určitě nelze označit za „v demokratickém právním státě nepřípustnou“ praktiku.
Odpůrce k tomu s odkazem na judikaturu rozvíjí úvahu, že i v případě změny návrhu by nutně
došlo k jedné ze dvou situací. Buď by stěžovatel nově napadl novější, ale i tak již zrušené
mimořádné opatření, přičemž soud by takovou změnu nemohl připustit. Anebo by stěžovatel
nově napadal nejnovější mimořádné opatření, které ale bylo vydáno již podle pandemického
zákona, přičemž městský soud by v takovém případě neměl pravomoc o takovém návrhu
rozhodnout, proto by návrh na změnu petitu opět nepřipustil. S ohledem na uvedené navrhuje
odpůrce kasační stížnost odmítnout.
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Předně je třeba poznamenat, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí
návrhu. V takovém případě se nelze domáhat přezkumu ve věci samé; předmětem přezkumu
může být pouze otázka, zda městský soud postupoval správně, když návrh stěžovatele odmítl
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
č. 625/2005 Sb. NSS). Podle další judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne 5. 1. 2006,
č. j. 2 As 45/2005 - 65) lze kasační stížnost proti odmítavému usnesení podat pouze z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
proto je toliko posoudit, zda byly splněny podmínky pro to, aby městský soud návrh na zrušení
opatření obecné povahy odmítl.
[16] Městskému soudu lze přisvědčit v tom, že existence opatření obecné povahy jakožto
předmětu řízení je stěžejní podmínkou řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
Obecně platí, že je-li opatření obecné povahy v průběhu řízení zrušeno, je na místě návrh na jeho
zrušení odmítnout pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (viz rozsudek NSS ze dne
18. 9. 2020, č. j. 5 As 191/2020 - 45, bod [31], nebo usnesení NSS ze dne 6. 3. 2012,
č. j. 8 Ao 8/2011 - 129, bod [7]). Zákon přitom neumožňuje, aby soud o souladu napadeného
opatření obecné povahy nebo jeho části se zákonem rozhodl deklaratorně (usnesení NSS ze dne
26. 9. 2012, č. j. 8 Ao 6/2010 - 98, bod [11]).
[17] Závěr o neodstranitelné překážce řízení platí nicméně pouze tehdy, je-li napadené
opatření zrušeno bez náhrady nebo je-li přijato opatření zavádějící z hlediska obsahu právní
regulaci novou. Je-li však napadené opatření nahrazeno jiným opatřením obsahově (téměř)
totožným a navrhovatel navíc v souladu s dispoziční zásadou požádá o změnu návrhu, nelze
návrh na zrušení „původního“ opatření a contrario bez dalšího odmítnout, nýbrž je nutné
navrhovanou změnu připustit (srov. rozsudky NSS ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 191/2020 - 45,
zejména body [33] – [40], a ze dne 4. 6. 2020, č. j. 6 As 88/2020 - 44, č. 4060/2020 Sb. NSS,
zejména body [46] – [64]: „[j]e-li jedno opatření obecné povahy nahrazeno obsahově obdobným opatřením
obecné povahy v časovém intervalu, který reálně znemožňuje soudní přezkum prvního opatření, připustí soud
změnu původního návrhu na zrušení prvního opatření (§95 odst. 2 o. s. ř. použitý přiměřeně podle §64 s. ř. s).
Neučiní-li to, a naopak návrh odmítne pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v neexistenci
napadeného prvního opatření obecné povahy, poruší tím právo na spravedlivý proces a na účinnou soudní ochranu
ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ V době podání původního návrhu
totiž stěžovateli nemohlo být známo, že dojde k nahrazení jím napadeného mimořádného
opatření opatřeními novými. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2021, č. j. 6 As
114/2020 – 63, zdůraznil, že uvedené „bez dalšího neznamená obecné prolomení koncentrační zásady
v řízení o zrušení opatření obecné povahy, nýbrž se jedná o výklad vztahující se k přezkumu pouze úzce
vymezeného typu opatření obecné povahy‘‘ – a to právě opakovaně rušených a nahrazovaných
mimořádných opatření odpůrce.
[18] Současně Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, sp. zn. 6 As 114/2020 dospěl
k závěru, že ,,pokud žalovaný správní orgán v průběhu řízení před správním soudem mění, nahrazuje či ruší
přezkoumávaná opatření, a to dokonce opakovaně v řádu dnů, není porušením zásady procesní rovnosti účastníků
soudního řízení (§36 odst. 1 s. ř. s.), jestliže soud na tuto skutečnost navrhovatele upozorní a umožní
mu v přiměřené lhůtě na jednání správního orgánu reagovat změnou návrhu.‘‘ Je-li možné, aby odpůrce
i v průběhu řízení před soudem měnil, nahrazoval či rušil přezkoumávaná opatření,
a to dokonce opakovaně v řádu jednotlivých dnů, jeví se jako zcela adekvátní postup soudu, jímž
navrhovatele na tuto skutečnost upozorní a umožní mu na jednání odpůrce reagovat. V tomto
ohledu lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 12. 2014, č. j. Nad 224/2014 - 53, č. 3196/2015 Sb. NSS, v němž soud konstatoval,
že „[s]právní soudnictví má jinou funkci než soudnictví civilní v jeho klasickém liberálním pojetí – nejde v něm
o ,řízený‘ střet dvou soukromých osob řešících spor o své soukromé záležitosti, v němž veřejná moc pouze plní
funkci rozhodčího, nýbrž o ochranu jednotlivce před nezákonným jednáním veřejné moci. Tato odlišnost správního
soudnictví vyžaduje, aby se v něm ve větší míře projevoval procesní paternalismus sloužící k ochraně žalobce
a k tomu, aby mohl účinně dosáhnout svých práv, náleží-li mu.“
[19] Úvahy městského soudu o neexistenci předmětu řízení a chybějícím důvodu k poučení
stěžovatele o doplnění návrhu tak byly nesprávné.
[20] K argumentaci soudu, že by nemohl vést přezkumné řízení ani o opatření ze dne
26. 2. 2021, neboť nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2021, tedy v době stavu pandemické pohotovosti,
pak zdejší soud uvádí následující.
[21] Podle §7 odst. 1 s. ř. s. „Nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení věcně příslušný
krajský soud. Podle §13 odst. 1 pandemického zákona „K projednání návrhu podle soudního řádu
správního na zrušení mimořádného opatření podle tohoto zákona nebo mimořádných opatření podle §69 odst. 1
písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti, jejichž účelem je likvidace
epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku a které mají celostátní působnost, je příslušný
Nejvyšší správní soud, pokud mimořádné opatření vydalo ministerstvo. V ostatních případech je k projednání
návrhu příslušný krajský soud.“
[22] Ustanovení §13 odst. 1 věty první pandemického zákona zakládá věcnou příslušnost NSS
k projednání návrhu na zrušení mimořádného opatření podle §2 pandemického zákona nebo
podle §69 odst. 1 písm. b) nebo i) zákona o ochraně veřejného zdraví pouze v případě
kumulativního splnění čtyř podmínek, za předpokladu, že a) účelem mimořádného opatření
je likvidace epidemie COVID - 19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, b) bylo vydáno
žalovaným, c) má celostátní působnost a d) bylo vydáno ve stavu pandemické pohotovosti.
[23] Stav pandemické pohotovosti (§1 odst. 3 pandemického zákona) byl vyhlášen účinností
pandemického zákona dne 27. 2. 2021. Navrhovatelem napadené opatření bylo vydáno dne
7. 12. 2020, později bylo zrušeno opatřením ze dne 22. 2. 2021; to bylo zrušeno opatřením ze dne
26. 2. 2021, tj. před vyhlášením stavu pandemické pohotovosti; nemůže být proto mimořádným
opatřením vydaným ve stavu pandemické pohotovosti. Nejsou tak splněny shora uvedené
podmínky, jež jsou nezbytné k založení věcné příslušnosti NSS.
[24] Ani z dalších částí pandemického zákona či z důvodové zprávy nevyplývá, že by jeho
účelem bylo založit věcnou příslušnost Nejvyššího správního soudu i pro přezkum
opatření vydaných před jeho účinností (viz např. rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 7 Ao 1/2021,
sp. zn. 7 Ao 2/2021, sp. zn. 9 Ao 1/2021 etc.). Podle důvodové zprávy k návrhu pandemického
zákona je jeho smyslem „upravit zákonné mantinely pro vydávání opatření, která by měla za účelem
zamezení dalšího šíření onemocnění COVID-19 omezovat některé činnosti či poskytování služeb, které jsou
z pohledu epidemiologického rizikovými, případně naopak nařídit nějakou činnost, která by bránila šíření tohoto
onemocnění, a to v rozsahu, na nějž zákon o ochraně veřejného zdraví dosud nepamatuje“ (viz obecná část,
bod A.). K mimořádným opatřením vydávaným Ministerstvem zdravotnictví ve stavu
pandemické pohotovosti důvodová zpráva dále uvádí: „Zmocnění ministerstva k vydávání mimořádných
opatření podle §69 a 80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví není tímto zákonem dotčeno.
Navrhovaný zákon je tak ve vztahu k zákonu o ochraně veřejného zdraví ‚komplementární‘ normou,
kdy ministerstvo bude využívat oba zákony současně, podle toho, o jaké opatření (pod definici kterého zákona
spadající) půjde. V případě, že by ministerstvo vydávalo podle zákona o ochraně veřejného zdraví opatření
s celostátní působností, je přitom třeba postupovat analogicky podle §3 odst. 1 až 4 tohoto návrhu, tj. včetně
potřeby zajistit předchozí souhlas vlády, kdy v případě jeho absence po 48 hodinách po vydání mimořádného
opatření toto opatření pozbyde platnosti.“ (viz zvláštní část, k §4).
[25] Pandemický zákon tudíž zakotvil zvláštní pravidla pro vydávání mimořádných opatření
ve stavu pandemické pohotovosti. Týmž zákonem zakotvená zvláštní pravidla soudního
přezkumu mimořádných opatření (§13) se nutně týkají následné soudní kontroly právě jen této
činnosti veřejné správy. Jinak řečeno, zvláštní pravidla soudní kontroly dopadají jen na zákonem
vymezenou činnost veřejné správy ve stavu pandemické pohotovosti. To platí tím spíše,
že soudní přezkum podle §13 pandemického zákona je již na první pohled v některých
základních ohledech pro navrhovatele méně příznivý než soudní přezkum podle §101a a násl.
s. ř. s., především zavádí výrazně kratší lhůtu pro podání návrhu (jeden měsíc oproti jednomu
roku) a v některých případech nepřipouští možnost podání kasační stížnosti.
[26] Zmíněné odlišnosti právní úpravy soudního přezkumu by rovněž mohly založit
neodůvodněné rozdíly v přístupu k soudu. Podmínky soudního přezkumu jednoho
a téhož mimořádného opatření by se totiž lišily jen podle toho, zda trvá stav pandemické
pohotovosti.
[27] Zároveň by výklad městského soudu vedl k porušení principu právní jistoty, potažmo
předvídatelnosti práva a postupu orgánů veřejné moci. Projevil by se v podstatě v nahodilém
přesouvání věcné příslušnosti mezi NSS a krajskými soudy. Po skončení stavu pandemické
pohotovosti by návrh, o němž NSS nerozhodl, totiž musel být postoupen k vyřízení krajskému
soudu. Pokud by před rozhodnutím krajského soudu došlo k opětovnému vyhlášení stavu
pandemické pohotovosti, musel by být tentýž návrh postoupen zpět NSS. Věcná příslušnost
soudu by v konečném důsledku závisela na plynutí času (době trvání stavu pandemické
pohotovosti a délce řízení u toho kterého soudu).
[28] Jelikož §13 odst. 1 pandemického zákona na projednávaný případ nedopadá, nedošlo
v průběhu řízení před městským soudem ani ke změně právní úpravy pro určení věcné
příslušnosti soudu. S tím spojené úvahy městského soudu proto na posuzovanou věc nedopadají.
[29] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že městský soud pochybil, jestliže o napadeném
opatření nerozhodl, resp. jestliže stěžovateli neumožnil na změny napadeného opatření reagovat
změnou návrhu. Jelikož v nyní posuzovaném případě městský soud návrh stěžovatele odmítl,
aniž by se jím věcně zabýval, nemůže se věcnými námitkami zabývat ani Nejvyšší správní soud
v řízení o kasační stížnosti.
[30] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke dni rozhodování městského soudu bylo odmítnutí
návrhu nezákonné, pročež musel kasační soud napadené usnesení zrušit, byť si je vědom toho,
že za současného právního stavu nezbude městskému soudu, než návrh opět odmítnout.
[31] Z uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než usnesení městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; v něm je vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 1 a 4 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2021
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu