ECLI:CZ:NSS:2021:5.AS.91.2020:40
sp. zn. 5 As 91/2020 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T.C.A. - v.o.s. Technik
Control Assistance, se sídlem Dobšická 2295/2, Znojmo, zastoupený Mgr. Stanislavem
Bodlákem, advokátem se sídlem Petrov nad Desnou 270, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, č. j. 9 A 159/2018 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dle §82 a násl. s. ř. s. domáhal
ochrany proti tvrzenému nezákonnému zásahu žalovaného, který měl spočívat v tom, že žalovaný
žalobci na základě jeho žádosti ze dne 9. 5. 2018 nezřídil přístup do informačního systému stanic
technické kontroly (dále jen „CIS“). Žalobce navrhl, aby městský soud určil, že postup
žalovaného spočívající v nezřízení přístupu do CIS je nezákonný, dále, aby žalovanému zakázal
pokračovat v tomto nezákonném zásahu a aby mu uložil do 3 pracovních dnů od právní moci
rozsudku zřídit žalobci přístup do CIS.
[2] Městský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
V odůvodnění rozsudku městský soud především konstatoval, že je mu z jeho rozhodovací
činnosti známo, že mezi týmiž účastníky bylo u téhož soudu pod sp. zn. 10 A 206/2017 vedeno
související řízení, v němž se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající
v nerozhodnutí o odvolání žalobce proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje
ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. S odkazem na spisovou dokumentaci a svůj rozsudek
ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017 – 57, městský soud konstatoval, že žalobce podal dne
10. 6. 2011 u krajského úřadu žádost o změnu provozovatele stanice technické kontroly (dále jen
„STK“) evidenční číslo 37.17 v provozovně Znojmo, Dobšická 2. Tuto žádost za žalobce
podepsal B. B., přičemž její součástí bylo rovněž prohlášení žalobce, že „[s]polečnost T.C.A. – v.o.s.
Technik Control Assistance, IČ: 25300342 si je plně vědoma důsledků podané žádosti o změnu provozovatele,
již nebude uplatňovat žádné nároky směřující k jakémukoliv provozování stanice technické kontroly na základě
výše uvedeného oprávnění a osvědčení“. Na základě dané žádosti správní orgán I. stupně rozhodnutím
ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, udělil oprávnění k provozování STK podle §54 odst. 4
a §56 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích a o změně
zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve
znění zákona č. 307/1999 Sb., v relevantním znění (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), společnosti
Smetana a Smetana s.r.o. Současně také ve výrokové části rozhodnutí v rámci vymezení
podmínek pro zahájení provozování STK ve smyslu §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 56/2001 Sb.
uvedl, že dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí pozbývá platnost původní oprávnění k
provozování STK udělené žalobci rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo, referátu dopravy, ze
dne 15. 7. 1996, č. j. dopr 623/96-Pa. Dne 21. 4. 2017 uplatnil žalobce u krajského úřadu podání
označené jako odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, v němž uvedl, že mu bylo dané rozhodnutí doručeno až dne
6. 4. 2017 v rámci nahlížení do správního spisu. Krajský úřad uvedené podání i s jeho doplněním
postoupil žalovanému jako nadřízenému správnímu orgánu. Žalovaný žalobci přípisem sdělil, že
dané podání není odvolání a že o doručení zmiňovaného rozhodnutí není pochyb, přičemž
v dané věci již uplynula rovněž lhůta pro zahájení přezkumného řízení, které tedy nelze provést.
Žalobce následně dne 30. 6. 2017 požádal žalovaného o zpřístupnění CIS pro stanici ev. č. 37.17,
přičemž k žádosti připojil zmiňované rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo, referátu dopravy, ze
dne 15. 7. 1996, č. j. dopr 623/96-Pa. Žalovaný žalobci přípisem sdělil, že mu nelze přístup do
CIS zřídit, neboť jím předložené rozhodnutí o udělení oprávnění k provádění technických
prohlídek pozbylo platnosti na základě výše uvedeného rozhodnutí krajského úřadu ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, kterým bylo vyhověno žádosti žalobce o změnu
provozovatele. Dne 9. 5. 2018 podal žalobce novou žádost, ve které opětovně požadoval
zpřístupnění CIS pro uvedenou STK. Žalovaný žalobci přípisem ze dne 11. 5. 2018, č. j.
67/2017-150-STK3/9, opět sdělil, že mu nelze zřídit přístup do CIS, neboť není provozovatelem
dané STK.
[3] Městský soud s ohledem na výše uvedené konstatoval, že v posuzované věci je klíčové
zodpovězení otázky, zda je žalobce provozovatelem stanice technické kontroly ev. č. 37.17.
Již v době vydání rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, bylo
možné oprávnění k provozování STK udělit toliko na základě žádosti o takové oprávnění.
Žalobce byl v době podání žádosti o změnu provozovatele jedinou osobou oprávněnou
provozovat danou STK. Žádost o změnu oprávnění spočívající ve změně provozovatele stanice
z materiálního hlediska znamená kombinaci projevu vůle stávajícího provozovatele pozbýt
oprávnění a projevu vůle nového provozovatele nabýt oprávnění k provozu totožné stanice.
Uvedené rozhodnutí těmto projevům vůle odpovídá. Soud dále uvedl, že v již zmiňovaném
rozsudku městského soudu ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017 – 57, byla vyřešena rovněž
otázka včasnosti podání žalobce označeného jako odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu
ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. Žalobce věrohodně nezpochybnil ze správního spisu
patrnou skutečnost, že mu rozhodnutí bylo předáno prostřednictvím jeho jednatele (přesněji
řečeno prostřednictvím jednatele jeho společníka, společnosti TEZO - recy, s.r.o. – pozn. NSS)
nejpozději dne 28. 6. 2011, odvolání podané až dne 21. 4. 2017 tedy zjevně bylo opožděné.
S ohledem na uvedené dospěl městský soud k závěru, že žalobce není provozovatelem STK
ev. č. 37.17, neboť oprávnění k provozování této STK bylo na základě žádosti žalobce
rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, uděleno novému
provozovateli. Žalovaný tedy postupuje v souladu se zákonem (§48a odst. 5 zákona č. 56/2001 Sb.), pokud žalobci sdělil, že mu nelze zřídit přístup do CIS, neboť není provozovatelem STK.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek městského soudu z důvodu jeho
nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
[5] Stěžovatel trvá na tom, že je držitelem oprávnění k provozu STK ev. č. 37.17, které mu
bylo uděleno rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo ze dne 15. 7. 1996, č. j. dopr. 623/96-Pa,
a které mu nikdy nebylo odňato. Názor městského soudu, podle něhož se provozovatelem dané
STK stala na základě rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011,
společnost Smetana a Smetana s.r.o., považuje stěžovatel za nesprávný. Tato společnost o udělení
daného oprávnění nikdy nepožádala, oprávnění jí tedy nemohlo být uděleno. Žádost stěžovatele
o změnu provozovatele STK podaná dne 10. 6. 2011 byla nepřípustná, dané řízení tedy vůbec
nemělo být zahájeno. Stěžovatel především zdůraznil, že zákon „v rozhodném období“ neupravoval
možnost změny provozovatele STK, nýbrž pouze udělení oprávnění k provozu STK a vydání
osvědčení k jeho provozu. Dané oprávnění navíc mohlo být odňato pouze z důvodů uvedených
v §59 zákona č. 56/2001 Sb., tedy jestliže při provádění technických prohlídek byly závažným
způsobem porušovány povinnosti stanovené tímto zákonem, jestliže Ministerstvo dopravy
v rámci výkonu odborného dozoru nařídilo zastavení provádění technických prohlídek nebo
jestliže uplynula doba, na níž bylo vydáno osvědčení k zahájení provozování STK, a provozovatel
do uplynutí této doby nezískal nové osvědčení. Krajský úřad dle stěžovatele nebyl vůbec věcně
příslušný k rozhodnutí o dané žádosti. Vzhledem k tomu, že krajský úřad bez opory v zákoně
udělil na základě nepřípustné žádosti stěžovatele o změnu provozovatele STK oprávnění
k provozu dané STK společnosti Smetana a Smetana s.r.o., přičemž stěžovateli dané oprávnění
současně odňal, aniž by k tomu byly splněny zákonné důvody, je toto rozhodnutí dle stěžovatele
nicotné.
[6] Dále stěžovatel uvádí, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK
86642/2011, dosud nenabylo právní moci, neboť mu bylo doručeno až dne 6. 4. 2017, přičemž
proti němu stěžovatel dne 21. 4. 2017 podal odvolání, o němž žalovaný dosud nerozhodl; tento
nezákonný postup žalovaného je předmětem soudního řízení vedeného Městským soudem
v Praze pod sp. zn. 10 A 206/2017. Dle stěžovatele nelze ze skutečnosti, že je v daném
rozhodnutí otištěno jeho razítko s parafou neznámé osoby a bez data převzetí rozhodnutí,
dovozovat, že mu bylo rozhodnutí řádně doručeno, lhůta pro podání odvolání tedy počala
stěžovateli běžet až dne 6. 4. 2017, kdy se s daným rozhodnutím seznámil při nahlížení
do správního spisu.
[7] Stěžovatel dále zopakoval, že mu rozhodnutím ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011,
nebylo oprávnění provozovat STK odňato, neboť dané rozhodnutí takový výrok neobsahuje
a dle relevantní právní úpravy ani obsahovat nemohlo. Rozhodnutí pouze konstatuje,
že udělením oprávnění společnosti Smetana a Smetana s.r.o. a dnem nabytí právní moci daného
rozhodnutí pozbývá původní oprávnění udělené stěžovateli platnost. Dle stěžovatele byl tedy
uvedeným rozhodnutím navozen stav, kdy dané oprávnění svědčilo současně dvěma různým
subjektům, což je situace zákonem nepředvídaná, i z tohoto důvodu považuje tedy stěžovatel
dané rozhodnutí za nicotné, neboť jeho vydání bránila překážka res iudicata. Stěžovatel má tedy
za to, že je i nadále oprávněn provozovat danou STK a postup žalovaného, který mu odmítá
zpřístupnit CIS, je tedy nezákonný.
[8] Odkaz městského soudu na právní a skutkové závěry rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017 – 57, nepovažuje stěžovatel za přiléhavé a správné,
neboť dané rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2020,
č. j. 1 As 449/2019 – 32, a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel rovněž
z výše uvedených důvodů nesouhlasí se závěrem městského soudu, podle něhož krajský úřad
postupoval v řízení, v němž vydal rozhodnutí ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011,
v souladu se správním řádem a se zákonem č. 56/2001 Sb.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel uplatňuje obdobnou
argumentaci ve všech stupních řízení, přičemž se jedná pouze o jeho subjektivní názor. Žalovaný
se ztotožnil se závěry napadeného rozsudku městského soudu. Žalovaný znovu obsáhle popsal
historii sporů týkajících se dané provozovny STK a zejména uvedl, že rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017 – 57, sice byl Nejvyšším správním soudem
zrušen, žalovaný však již o daném odvolání stěžovatele vydal rozhodnutí ze dne 29. 5. 2020,
č. j. 57/2017- 150-STK3/23, kterým toto odvolání zamítl jako opožděné. K argumentaci týkající
se doručení rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, žalovaný
uvedl, že se tvrzení stěžovatele jeví jako nemožné, neboť stěžovatel na obsah tohoto rozhodnutí
odkazoval v jiných řízeních týkajících se dané STK. Při pohledu na zmiňované rozhodnutí
krajského úřadu je navíc patrné, že jej převzala stejná osoba, která podala danou žádost, tedy B.
B., který byl až do 20. 5. 2015 dle údajů v obchodním rejstříku oprávněn jednat za stěžovatele.
Žalovaný dále uvedl, že krajský úřad v souladu s relevantní právní úpravou rozhodl v dané věci
na základě řádně podané žádosti; stěžovatel požádal dne 10. 6. 2011 o „změnu provozovatele STK
37.17“, současně s tímto přípisem byla doručena i žádost „žadatele“ o udělení oprávnění
k provozování dané STK, je tedy zřejmé, že stěžovatel již STK nechtěl provozovat. Zákon
nevylučuje možnost vyhovění žádosti provozovatele, který již provoz STK „odmítá“ vykonávat.
V důsledku uvolnění kapacit původním provozovatelem dané STK (stěžovatelem) tedy bylo
možné rozhodnout o udělení oprávnění jinému provozovateli. Žalovaný uzavřel, že nebylo
možné vyhovět žádosti stěžovatele o zpřístupnění CIS pro STK ev. č. 37.17, neboť stěžovatel
nebyl jejím provozovatelem.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] V posuzovaném případě se stěžovatel u městského soudu domáhal ochrany před
nezákonným zásahem, který měl spočívat v tom, že mu žalovaný v souvislosti s provozováním
STK ev. č. 37.17 nezpřístupnil CIS. Žalovaný přitom vyšel z toho, že stěžovatel již není
provozovatelem dané STK, neboť jeho oprávnění zaniklo v důsledku rozhodnutí krajského
úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, jímž bylo oprávnění k provozu dané STK
uděleno společnosti Smetana a Smetana s.r.o. Z argumentace stěžovatele, kterou Nejvyšší správní
soud shrnul výše, je patrné, že pro posouzení dané věci je rozhodující především zodpovědět
otázku, zda stěžovatel byl v době rozhodování městského soudu (§81 odst. 1 s. ř. s.)
provozovatelem STK, či nikoliv (§48a odst. 5 zákona č. 56/2001 Sb.). Stěžovatel přitom namítá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a rovněž nesprávnost závěru městského soudu, podle
něhož stěžovateli nesvědčilo oprávnění provozovat danou STK. Dále stěžovatel uplatnil
obsáhlou argumentaci, podle níž je rozhodnutí ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, z něhož
vyšel žalovaný i městský soud, nicotné.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelem uplatněnou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť pouze v případě, že je rozhodnutí
přezkoumatelné, lze zabývat jeho zákonností, resp. věcnou správností.
[14] K požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
vyjádřil ve své judikatuře již mnohokrát. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z jeho
odůvodnění zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Povinností
soudu je řádně se vypořádat s žalobní argumentací (rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 76,
či ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 – 45; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Současně je ovšem nutné zdůraznit,
že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém
skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm
jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy,
kdy se soud podstatou námitky či argumentu žalobce řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje
jeho argumentaci za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny
myslitelné aspekty vznesené argumentace a případně se dopustí dílčího nedostatku odůvodnění.
Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo
zejména tehdy, opomene-li soud na stěžejní námitku či argument žalobce zcela (tedy i implicitně)
reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 –
45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 – 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že soudy
nemají povinnost vypořádat se s každým dílčím argumentem, pokud proti tvrzení žalobce postaví
právní názor, v jehož konkurenci žalobní argumentace jako celek neobstojí. Takový postup
shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08:
„Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 – 43)
[15] Nejvyšší správní soud vady nepřezkoumatelnosti v napadeném rozsudku neshledal.
Městský soud správně identifikoval podstatu posuzované věci a přezkoumatelným způsobem
odůvodnil, proč má za to, že stěžovateli nesvědčilo oprávnění provozovat danou STK, když
zejména s odkazem na závěry svého rozsudku ze dne 10. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017 – 57,
konstatoval, že oprávnění k provozování dané STK bylo rozhodnutím krajského úřadu ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, na základě žádosti stěžovatele uděleno novému provozovateli,
společnosti Smetana a Smetana s.r.o., přičemž stěžovatel dané oprávnění pozbyl. Rovněž žalobní
argumentaci, podle níž dané rozhodnutí nebylo pravomocné, městský soud vypořádal s odkazem
na již zmiňovaný rozsudek městského soudu ze dne 12. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017 – 57.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel žalobu založil v podstatě pouze na tvrzení, že mu oprávnění
k provozování STK, udělené rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo dne 15. 7. 1996 pod
č. j. dopr. 623/96-Pa, nikdy nebylo odňato, neboť pro takový postup nebyly dány důvody,
a že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, nenabylo ke dni
podání žaloby právní moci, nelze než uzavřít, že se městský soud se žalobní argumentací (která
je podstatně skromnější, než jak ji stěžovatel následně rozhojnil v kasační stížnosti) řádně
vypořádal. Je sice pravdou, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2019, č. j. 10 A
206/2017 – 57, byl následně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2020,
č. j. 1 As 449/2019 – 32, ten se však k daným závěrům městského soudu nevyjádřil, neboť měl
za to, že městskému soudu v dané věci nepříslušelo tyto otázky posuzovat, což však
o přezkoumatelnosti a věcné správnosti daných závěrů nic neříká. Navíc ke zrušení daného
rozsudku městského soudu došlo až pod vydání rozsudku nyní posuzovaného. Skutečnost,
že městský soud vyšel z těchto dříve přijatých závěrů, tedy nezpůsobuje nepřezkoumatelnost
jeho rozsudku. Pro úplnost lze dodat, že přímo nicotností rozhodnutí krajského úřadu ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, stěžovatel v žalobě vůbec neargumentoval, městskému soudu
tedy nelze vyčítat, pokud se touto otázkou v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně
nezabýval.
[16] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek
přezkoumatelným, přikročil k jeho přezkumu v intencích dalších uplatněných kasačních námitek.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval argumentací stěžovatele, podle níž je rozhodnutí
krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, nicotné, a tedy mu stále svědčí
oprávnění k provozování STK založené rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo ze dne
15. 7. 1996, č. j. dopr. 623/96-Pa. Byť v této věci by nebyl Nejvyšší správní soud oprávněn
ani v případě, že by shledal argumentaci stěžovatele důvodnou, vyslovit ve výroku svého
rozsudku ve smyslu §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. nicotnost rozhodnutí krajského úřadu
(to by bylo možné jen v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu, jímž by byla
zamítnuta žaloba proti tomuto rozhodnutí, resp. proti rozhodnutí žalovaného o včasném
a přípustném odvolání proti danému rozhodnutí krajského úřadu), musí posoudit danou otázku
nicotnosti jako otázku předběžnou ve vztahu k otázce zániku oprávnění stěžovatele provozovat
danou STK. I když, jak již bylo konstatováno, stěžovatel neuplatnil tuto argumentaci přímo
v žalobě, i v nynějším řízení by musel Nejvyšší správní soud přihlížet k nicotnosti správního
rozhodnutí, závisí-li na něm posouzení věci, z úřední povinnosti.
[17] Dle §77 odst. 1 správního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017, je nicotné rozhodnutí,
k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní
orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí
vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo
jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.
[18] K otázce nicotnosti správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil v řadě svých
rozhodnutí, např. v hojně citovaném rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, publ.
pod č. 1629/2008 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval:
„Nicotnost (někdy též označována jako nulita, paakt, absolutní zmatečnost, pseudorozhodnutí, non
negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence, naprostá (absolutní) neplatnost, či dokonce procesní
potrat) představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze
vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí je rozhodnutím
nicotným. Nicotné rozhodnutí však není ,běžným‘ rozhodnutím nezákonným, nýbrž ,rozhodnutím‘, které pro jeho
vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat
veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě ,běžných‘ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění
zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat
příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních
rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní
následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné
správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde
o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Definičně lze za nicotný správní akt
považovat akt, který vykazuje tak závažné vady, že vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky. Logicky
jde o právní nullum a platí zásada ,quod nullum est, nullum produsit effectum‘ (srov. Máša, M. K otázce
tzv. nicotných správních aktů. Správní právo, 1972, č. 3, s. 139). […]
Na tyto teoretické závěry, v důsledku dlouhodobé absence výslovné pozitivněprávní úpravy nicotnosti,
nejprve navázala správní judikatura, zejména Vrchního soudu v Praze (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 10. 3. 1995, sp. zn. 6 A 28/94, kde se uvádí, že právní úprava … nevypočítává důvody nicotnosti aktu
a ponechává právní teorii a soudní praxi, aby samy vymezily okruh případů, kdy vady aktu dosahují takové míry,
že již o aktu vůbec nelze hovořit. Judikatura Vrchního soudu v Praze považuje za důvody nicotnosti aktu např.
těžké vady působnosti a příslušnosti, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní
nedostatek formy, neurčitost nebo nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení
povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním slova smyslu vůbec neexistuje apod. Stejný význam pak
má i nedostatek podkladu k vydání aktu, např. uložení povinnosti podle již zrušeného právního předpisu.)
a posléze i Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS, podle jehož právních
závěrů nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat
nelze. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího
správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy,
neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo
založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání
rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti).
Jak plyne z výše uvedeného, podstatu nicotnosti, obdobně jako skupinu vad, které ji způsobují, v dobách,
kdy institut nicotnosti rozhodnutí nebyl legislativě upraven, vymezovala především teorie správního práva a správní
judikatura. Na doktrinální a judikatorní závěry navázal zákonodárce právní úpravou institutu nicotnosti
rozhodnutí obsaženou v ustanoveních §77 a §78 nového správního řádu. Při jeho tvorbě se do značné
míry rovněž projevily závěry německé teorie správního práva a právní úpravy obsažené v tamním správním řádu
(zákon ze dne 25. 5. 1976, Verwaltungsverfahrengesetz, dále jen ,VwVfG‘). Podle §44 odst. 1 VwVfG
je správní akt nicotný, pokud obsahuje tak závažné vady, resp. trpí zvlášť závažnými nedostatky, přičemž
se zřetelem na všechny okolnosti je jeho nicotnost každému zcela zřejmá a je očividná. Podle zmíněné generální
klauzule nicotnosti jsou nicotné takové správní akty, které trpí: a) obzvláště závažnou vadou, která je současně
b) zjevná. Závažnost je kvalifikovaným pochybením, není prostou nezákonností. Pro posouzení zjevnosti vady
vychází německá teorie a judikatura z tzv. Evidenztheorie, podle níž je vada zjevná tehdy, pokud
by se základními okolnostmi případu seznámený laik došel bez dalšího k závěru, že správní akt musí být
nicotný. Nicotnost rozhodnutí tak v případě generální klauzule nicotnosti vychází a je patrná z rozhodnutí
samého. Vedle generální klauzule obsažené v §44 odst. 1 VwVfG, jednotlivé (speciální) důvody nicotnosti
posléze výslovně vyjmenovává §44 odst. 2 VwVfG, který obsahuje šest důvodů nicotnosti. Při posuzování
nicotnosti správního aktu je třeba nejprve zkoumat, zda není nicotnost dána podle jednotlivých speciálních důvodů
nicotnosti (tzv. absolutní důvody nicotnosti, srov. Finke, W. a kol. Allgemeinse Verwaltungsrecht.
10. přepracované vydání. Hamburg : Maximilian-Verlag, 2006, s. 187) podle §44 odst. 2 VwVfG a až poté
lze uvažovat, zda nemůže být správní akt nicotný s ohledem na naplnění definičních znaků generální klauzule.
Česká právní úprava, s účinností od 1. 1. 2006, oproti tomu […] [n]eobsahuje žádnou generální
klauzuli, ani definiční vymezení nicotnosti. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu správního řádu jsou
jednotlivé důvody nicotnosti vymezeny poměrně úzce s ohledem na právní jistotu.“
[19] Ačkoliv §77 správního řádu, v účinném znění, již nečiní rozdíl mezi nicotností správního
rozhodnutí, kterou prohlašuje nadřízený správní orgán, a nicotností správního rozhodnutí, kterou
prohlašuje soud, závěry citovaného rozsudku rozšířeného senátu týkající se podstaty
institutu nicotnosti a jejích důvodů lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Je tedy zřejmé,
že za nicotná lze považovat pouze „rozhodnutí“ zatížená nejzávažnějšími vadami, pro které
je za veřejněmocenská správní rozhodnutí vůbec nelze považovat.
[20] Nejvyšší správní soud předesílá, že kromě posuzované věci jsou u něj v současnosti
vedena další dvě řízení ve věcech stejných účastníků, která s nynějším případem souvisí. Pod
sp. zn. 4 As 233/2021 Nejvyšší správní soud vede řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 62 A 76/2019 – 81, jímž byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2019, č. j. 29/2018-150-
STK3/8, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje ze dne 5. 10. 2017, č. j. JMK 143833/2017. Tímto rozhodnutím krajský
úřad nevyhověl žádosti stěžovatele ze dne 9. 5. 2017 o vydání osvědčení k provozování dané
STK. Pod sp. zn. 4 As 232/2021 pak probíhá řízení před zdejším soudem o kasační stížnosti
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2021, č. j. 62 A 126/2020 – 126,
jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti výše zmiňovanému rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 5. 2020, č. j. 57/2017-150-STK3/23, kterým bylo jako opožděné zamítnuto odvolání
stěžovatele podané dne 21. 4. 2017 proti posuzovanému rozhodnutí krajského úřadu ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. Nejvyšší správní soud tedy při posouzení otázky nicotnosti
tohoto rozhodnutí krajského úřadu vyšel rovněž ze soudního a správního spisu ve věci sp. zn.
4 As 232/2021.
[21] Z této spisové dokumentace vyplývá, že krajskému úřadu bylo dne 10. 6. 2011 doručeno
podání nadepsané „Žádost o změnu provozovatele stanice technické kontroly ev. č. 37.17 v provozovně
Dobšická 2, Znojmo“. Uvedené podání je podepsáno B. B. (tehdejším jednatelem jednoho ze
společníků stěžovatele, který byl dle údajů v obchodním rejstříku oprávněn samostatně jednat
jménem stěžovatele) a opatřeno razítkem stěžovatele, současně lze dodat, že stěžovatel v
průběhu řízení nepopíral, že dané podání krajskému úřadu zaslal, naopak to opakovaně potvrdil.
Ve zmiňovaném podání stěžovatel uvedl, že je provozovatelem STK ev. č. 37.17. a že „ žádá o
změnu provozovatele této stanice technické kontroly na nového provozovatele, právnickou osobu Smetana a
Smetana s.r.o., IČ: 63480565, se sídlem Lažínky 71, 676 02 Moravské Budějovice“. Podání obsahuje
mimo jiné rovněž následující prohlášení: „Společnost T.C.A. – v.o.s. Technik Control Assistance, IČ:
25300342 si je plně vědoma důsledků podané žádosti o změnu provozovatele, již nebude uplatňovat žádné
nároky směřující k jakémukoliv provozování stanice technické kontroly na základě výše uvedeného oprávnění a
osvědčení.“ Ve správním spise je založeno rovněž podání podepsané jednatelem společnosti
Smetana a Smetana s.r.o. Jiřím Smetanou doručené krajskému úřadu dne 28. 6. 2011 a nadepsané
„Žádost o vydání osvědčení k provozování stanice technické kontroly ev. č. 37.17 ul. Dobšická 2, Znojmo
právnickou osobou Smetana a Smetana s.r.o.“. V textu daného podání podatel uvádí, že žádá o „vydání
oprávnění stanice technické kontroly k provádění technických prohlídek“, přičemž následně specifikuje
konkrétní kategorie vozidel a dodává: „Termín zahájení provozu stávající provozovny e. č. 37.17 je ke dni
1. 7. 2011.“ Dále konstatuje, že v příloze krajskému úřadu předkládá „vyžádané náležitosti a dle
rozhodnutí o oprávnění ze dne 17. 6. 2011“.
[22] Správní spis ve věci sp. zn. 4 As 233/2021 obsahuje rovněž samotné rozhodnutí ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011. Tímto rozhodnutím krajský úřad udělil dle §54 odst. 4 a §56
zákona č. 56/2001 Sb. společnosti Smetana a Smetana s.r.o. oprávnění k provozování STK
na adrese Dobšická 2, Znojmo, přičemž datum zahájení provozu dané STK stanovil
na 1. 7. 2011. Krajský úřad uvedeným rozhodnutím stanovil s odkazem na §56 odst. 1 písm. f)
zákona č. 56/2001 Sb. rovněž další podmínky pro zahájení provozu dané STK, přičemž v rámci
vymezení těchto podmínek mimo jiné uvedl: „Udělením tohoto rozhodnutí právnické osobě Smetana
a Smetana s.r.o., IČ: 63480565 a dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí o udělení změněného oprávnění
k provozování stanice technické kontroly evidenční č. 37.17, pozbývá platnost původní oprávnění k provozování
stanice technické kontroly evidenční č. 37.17 udělené rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo, referátu dopravy, dle
č.j. 623/96-Pa ze dne 15.7.1996 právnické osobě T.C.A. – v.o.s. Technik Control Assistance, se sídlem
Dobšická 2, 669 02 Znojmo, IČ: 25300342, na jehož základě je změněné oprávnění uděleno.“
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že jej krajský úřad vydal na základě žádosti stěžovatele ze dne
10. 6. 2011, přičemž mimo jiné konstatoval, že mu současně s touto žádostí byla doručena rovněž
žádost o udělení oprávnění společnosti Smetana a Smetana s.r.o. jako novému provozovateli
dané STK a že žádost byla doložena „kupní smlouvou o nájmu nebytových prostor týkající se pozemků
a budov k provozování stanice technické kontroly evidenční č. 37.17 v provozovně Dobšická 2, 669 02 Znojmo“.
Dále krajský úřad uvedl: „Pravomocné rozhodnutí je možné měnit nebo rušit jen v zákonem stanovených
případech. Příslušný zákon č. 56/2001 Sb., ani jiný právní předpis, v případě oznámení o změně provozovatele
nebo o ukončení činnosti stávající stanice technické kontroly takovou možnost nedává, a proto Krajský úřad
Jihomoravského kraje, odbor dopravy, zvolil řešení formou udělení nového oprávnění k provozování stanice
technické kontroly za určitých, ve výroku rozhodnutí uvedených, podmínek.“ Jednou z těchto podmínek měl
být, dle výslovného vyjádření krajského úřadu, právě i zánik oprávnění stěžovatele k téže STK.
[23] Správní spis obsahuje dále mimo jiné rovněž smlouvu o nájmu nemovitých věcí ze dne
7. 6. 2011 uzavřenou mezi společností BASIS Inc. s.r.o. jako pronajímatelem a společností
Smetana a Smetana s.r.o., jejímž předmětem jsou pozemky a stavby sloužící k provozování dané
STK, dokument nazvaný „PROHLÁŠENÍ ŽADATELE“, v němž společnost Smetana
a Smetana s.r.o. prostřednictvím svého tehdejšího (a zároveň současného) jednatele prohlašuje,
že není právně ani ekonomicky spjata s výrobou, prodejem nebo opravou vozidel nebo jejich
součástí tak, že by současně provozoval výrobu nebo opravy vozidel nebo jejich součástí, pro něž
žádá o oprávnění k provozování STK.
[24] Z výše uvedeného je patrné, že krajský úřad rozhodnutím ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK
86642/2011, udělil oprávnění k provozování STK ev. č. 37.17, kterou do té doby provozoval
stěžovatel, společnosti Smetana a Smetana s.r.o., ovšem zahájení provozu touto společností
podmínil mj. tím, že v důsledku tohoto rozhodnutí oprávnění svědčící stěžovateli „pozbude
platnosti“.
[25] Dle §54 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb., v tehdejším znění, mohla STK provozovat
právnická nebo fyzická osoba, která měla k jejímu provozování oprávnění udělené a osvědčení
vydané krajským úřadem, přičemž „[p]říslušným k rozhodování o udělení oprávnění je krajský úřad, v jehož
správním obvodu bude provozovatel stanice technické kontroly vykonávat svoji činnost“.
[26] Podmínky pro udělení oprávnění k provozování STK upravoval obecně §54 odst. 3
zákona č. 56/2001 Sb.: „Oprávnění může krajský úřad udělit žadateli jen tehdy, je-li záměr provozovat
stanici technické kontroly v souladu se stanoveným způsobem a rozsahem pokrytí správního obvodu činnostmi
stanic technické kontroly. Na udělení oprávnění nevzniká právní nárok.“ Podmínky byly dále rozvedeny
v odst. 4 a 5 téhož ustanovení.
[27] Zákon č. 56/2001 Sb., ve znění účinném ke dni podání zmiňované žádosti i vydání
uvedeného rozhodnutí, výslovně neupravoval možnost, jež je od 1. 1. 2015 stanovena v §59a
tohoto zákona: „Pokud je současně s žádostí o odnětí oprávnění k provozování stanice technické kontroly podle
§59 písm. c) doručena krajskému úřadu žádost o udělení oprávnění k provozování stejné stanice technické
kontroly při nezměněných podmínkách podle §56 odst. 1 právnickou nebo fyzickou osobou, na kterou
provozovatel hodlá převést provozování stanice technické kontroly, krajský úřad rozhodne o obou žádostech
ve společném řízení. Podmínka podle §54 odst. 3 se v takovém případě považuje za splněnou.“ Zákon
č. 56/2001 Sb., ač je to nelogické, v době rozhodování krajského soudu ani výslovně neřešil
odnětí či zánik oprávnění k provozování STK na základě takto projevené vůle jejího dosavadního
provozovatele. V současné době je tato úprava obsažena v §59 písm. c) uvedeného zákona,
ve znění účinném od 1. 1. 2015, podle něhož „[k]rajský úřad odejme oprávnění k provozování stanice
technické kontroly, jestliže o to provozovatel stanice technické kontroly požádal“. Tehdejší znění §59
citovaného zákona výslovně počítalo pouze s možností odnětí oprávnění z následujících důvodů:
„Krajský úřad odejme oprávnění k provozování stanice technické kontroly, jestliže a) při provádění technických
prohlídek jsou závažným způsobem porušovány povinnosti stanovené tímto zákonem, b) ministerstvo v rámci
výkonu státního odborného dozoru nařídilo zastavení provádění technických prohlídek, c) jestliže uplynula doba,
na niž bylo vydáno osvědčení k zahájení provozování stanice technické kontroly, a provozovatel do uplynutí této
doby nezískal nové osvědčení.“
[28] V nyní posuzované věci se však Nejvyšší správní soud nemůže zabývat otázkou
zákonnosti posuzovaného rozhodnutí krajského úřadu, ale pouze otázkou jeho tvrzené
nicotnosti. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, nicotnost rozhodnutí zakládají pouze
nejzávažnější vady, jako jsou například (avšak nejen) těžké vady působnosti a příslušnosti
správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy, požadavek
plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu,
co v právním slova smyslu vůbec neexistuje, atd. S institutem nicotnosti rozhodnutí je vzhledem
k míře nejistoty, kterou vnáší do právních vztahů, zapotřebí nakládat velmi obezřetně. Pokud
podle stěžovatele nicotnost rozhodnutí má zakládat skutečnost, že krajský úřad nebyl k jeho
vydání vůbec věcně příslušný, nemůže mu Nejvyšší správní soud přisvědčit.
[29] Výrok rozhodnutí ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, lze rozdělit do dvou částí:
Krajský úřad především udělil oprávnění k provozování STK č. 37.17 společnosti Smetana
a Smetana s.r.o., přičemž stanovil podmínky pro zahájení provozu dané STK, mezi něž zařadil
i to, že udělením oprávnění společnosti Smetana a Smetana s.r.o. pozbývá platnost oprávnění
dříve udělené stěžovateli.
[30] K udělení zmiňovaného oprávnění byl dle výše citovaného §54 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. krajský úřad nepochybně věcně příslušný, to ostatně nerozporuje ani stěžovatel.
Problematickým momentem daného rozhodnutí je dle stěžovatele část výroku o pozbytí platnosti
jemu svědčícího oprávnění. Ustanovení §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 56/2001 Sb., v tehdejším
znění, ovšem výslovně opravňovalo krajský úřad k tomu, aby v rozhodnutí o udělení oprávnění
k provozování STK stanovil další podmínky pro zahájení činnosti provozování STK vedle těch
vymezených v písm. a) až e) daného ustanovení. Navíc ze znění hlavy II části čtvrté tohoto
zákona (zejména z výše citovaného §54 odst. 2 a dále z §55 zákona, který upravuje požadavky
na žádost o udělení oprávnění k provozování STK) je patrné, že smyslem zákona je, aby stanice
technické kontroly provozovaly pouze osoby, které splňují nezbytné (zejména) odborné a osobní
předpoklady, disponují potřebným technickým vybavením a odpovídajícím zázemím, a projeví
vůli tuto činnost vykonávat.
[31] Ze spisové dokumentace přitom vyplývá, že stěžovatel dal krajskému úřadu podáním
doručeným dne 10. 6. 2011 zcela jednoznačně najevo, že nadále nechce danou STK provozovat
a že si je vědom důsledků tohoto podání. Stěžovatel v průběhu řízení nezpochybňoval,
že zmiňovanou žádost krajskému úřadu zaslal, naopak to opakovaně potvrdil, přičemž pouze
uvedl, že jednal v omylu (aniž by uvedl, v čem tvrzený omyl spočíval), respektive, že se jednalo
o žádost nepřípustnou. Pokud se jedná o průjev vůle společnosti Smetana a Smetana s.r.o.
jako „nového provozovatele“ dané STK, je zapotřebí uvést, že správní spis předložený Nejvyššímu
správnímu soudu skutečně neobsahuje žádost této osoby o udělení oprávnění k provozu dané
STK, která měla být dle posuzovaného rozhodnutí krajského úřadu doručena společně s žádostí
stěžovatele. O této písemnosti se zmiňuje pouze sběrný archiv spisu, který však odkazuje
na žádost podanou stěžovatelem. Z dalšího obsahu spisu, zejména z žádosti společnosti Smetana
a Smetana s.r.o. o vydání osvědčení k provozování dané STK, z doložené smlouvy o nájmu
nemovitých věcí ze dne 7. 6. 2011 a z prohlášení společnosti Smetana a Smetana s.r.o. ze dne
28. 5. 2011 je však zájem uvedené společnosti provozovat danou STK zcela evidentní. Ač tedy
ve spise není přiložena krajským úřadem zmiňovaná žádost uvedené společnosti o vydání
oprávnění k provozování dané STK, což je nepochybně závažný nedostatek spisové
dokumentace, je zde založena řada podkladů, jež dokládají další procesní kroky, které společnost
v tomto řízení činila. Lze rovněž dodat, že na poslední straně samotného rozhodnutí ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, je mimo jiné otištěno razítko společnosti Smetana a Smetana
s.r.o. doplněné textem „Převzal dne 28. 6. 2011“ a podpisem, který se zjevně podobá podpisu
jednatele společnosti uvedenému na jiných společností zaslaných písemnostech obsažených
ve spise. Ze spisu nevyplývá ani to, že by snad společnost Smetana a Smetana s.r.o. proti danému
rozhodnutí uplatnila jakoukoliv procesní obranu, o její vůli provozovat danou STK tedy
nevyvstaly žádné důvodné pochybnosti. Lze tedy uzavřít, že ze spisu je patrné, že stěžovatel
a společnost Smetana a Smetana s.r.o. svými jasnými a bezrozpornými podáními učiněnými vůči
krajskému úřadu usilovali o navození právního stavu, kdy danou STK bude oprávněna
provozovat toliko společnost Smetana a Smetana s.r.o., nikoliv stěžovatel, a to za shodných
podmínek, za nichž ji provozoval stěžovatel.
[32] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že i přes ne zcela
vhodnou a přesnou formulaci o pozbytí platnosti původního oprávnění nelze rozhodnutí
krajského úřad ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, považovat za nicotné, neboť jím byla
naplněna výše popsaná vůle stěžovatele jako dosavadního provozovatele dané STK i společnosti
Smetana a Smetana s.r.o. jako provozovatele nového, a současně jím byl sledován smysl a účel
zákonné úpravy, kterým bylo mimo jiné to, aby STK provozovaly toliko osoby, které tuto činnost
provozovat chtějí. Požadovaného stavu krajský úřad dosáhl především za použití pravomocí,
kterou mu svěřovaly §54 odst. 2 a §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 56/2001 Sb., v tehdejším znění,
přičemž zahájení provozování STK novým provozovatelem, jemuž bylo uděleno oprávnění, bylo
skutečně fakticky podmíněno zánikem oprávnění provozovatele stávajícího. Zákon totiž
nepočítal s možností provozování téže STK dvěma provozovateli současně, resp. stanovil limity
týkající způsobu a rozsahu pokrytí daného správního obvodu činnostmi stanic technické
kontroly. Proto také krajský úřad v odůvodnění posuzovaného rozhodnutí zdůraznil,
že „[p]odmínka uvedená ve výroku rozhodnutí, tj. ukončení činnosti původního provozovatele T.C.A. - v.o.s.
Technik Control Assistance, […] je zásadní z důvodu regulačních opatření týkajících se stanic technické kontroly
ve správním obvodu“. I kdyby tedy tento postup krajského úřadu měl být považován za nezákonný,
nejednalo by se o exces, který by svou intenzitou způsoboval nicotnost tohoto rozhodnutí, neboť
v daném případě nelze v žádném případě hovořit o tom, že by dané rozhodnutí vydal správní
orgán k tomu absolutně věcně nepříslušný či že by byl dán jiný z výše zmiňovaných důvodů
nicotnosti.
[33] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že nicotnost posuzovaného rozhodnutí
krajského úřadu neshledal ani Krajský soud v Brně ve zmiňovaném rozsudku ze dne 24. 6. 2021,
č. j. 62 A 76/2019 – 81, jehož zákonnost však bude předmětem přezkumu Nejvyššího správního
soudu ve věci sp. zn. 4 As 233/2021.
[34] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal rozhodnutí krajského úřadu ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, nicotným, zabýval se dále otázkou, zda bylo toto rozhodnutí
v době rozhodování městského soudu pravomocné. Podstatou argumentace stěžovatele je, že mu
uvedené rozhodnutí nebylo doručeno, resp. oznámeno, bezprostředně po jeho vydání, nýbrž
až při nahlížení do správního spisu dne 6. 4. 2017.
[35] Městský soud se v této souvislosti ztotožnil se závěry, k nimž dospěl v již zmiňovaném
rozsudku ze dne 10. 11. 2019, č. j. 10 A 206/2017 – 57, vydaném v jiné související věci
stěžovatele. V něm městský soud uzavřel, že odvolání bylo podáno opožděně. Konstatoval,
že na poslední straně daného rozhodnutí je v rámci „rozdělovníku“ uvedeno mj. „1x TCA – v.o.s.
Technik Control Assistance“ a dále se zde nachází tužkou psaný text „předáno“, u něhož je otištěno
razítko stěžovatele a dva totožné podpisy neidentifikované osoby, které se však vizuálně shodují
s podpisem B. B., který byl dle údajů v obchodním rejstříku oprávněn jednat za stěžovatele až do
20. 5. 2015 a který za něj jednal rovněž při podání žádosti ze dne 10. 6. 2011. Městský soud
přitom neshledal důvodnou argumentaci stěžovatele, podle něhož je parafa na zmiňovaném
rozhodnutí nečitelná a nelze z ní zjistit, kdo rozhodnutí převzal, ani nepřisvědčil tvrzení, podle
něhož mělo být dané rozhodnutí stěžovateli doručeno prostřednictvím jeho datové schránky.
V této souvislosti soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že je-li
adresát s obsahem písemnosti obeznámen, pak nedodržení formy oznámení samo o sobě
neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda se daná písemnost dostala do
rukou adresáta.
[36] Městský soud připustil, že z daného rozhodnutí nevyplývá, kdy přesně bylo předáno
osobě, která jeho přijetí za stěžovatele potvrdila, přičemž zde absentuje také projev vůle, jímž
by se stěžovatel vzdal práva na odvolání, a není ani zřejmé, jak mohlo rozhodnutí dle vyznačené
doložky nabýt právní moci dne 28. 6. 2011, když se práva na odvolání vzdal tohoto dne výslovně
jen budoucí provozovatel stanice technické kontroly. I přes tyto problematické aspekty však
městský soud konstatoval, že faktické předání rozhodnutí stěžovateli nebylo věrohodně
zpochybněno, přičemž stěžovatel a společnost Smetana a Smetana s.r.o. jednali od počátku řízení
ve vzájemné shodě a krajský úřad (byť chybně) vyznačil na rozhodnutí datum nabytí právní
moci dne 28. 6. 2011, tj. den, kdy se práva na odvolání vzdal budoucí provozovatel stanice.
Z uvedeného dospěl soud k závěru, že krajský úřad při vyznačování doložky právní moci musel
vycházet z toho, že rozhodnutí již předtím převzala i podepsaná osoba oprávněná jednat
za stěžovatele. Pokud se jedná o chybějící prohlášení o vzdání se práva na odvolání, uvedl
městský soud, že tato lhůta by stěžovateli uplynula nejpozději 15. dnem ode dne převzetí
rozhodnutí, tj. nejpozději dne 14. 7. 2011, což však již nemůže změnit nic na tom, že právní moc
rozhodnutí nastala s několikaletým předstihem před 6. 4. 2017, kdy se měl stěžovatel dle svého
tvrzení s daným rozhodnutím seznámit. Soud rovněž poukázal na to, že věrohodnost tvrzení
stěžovatele je oslabena také postupem obou účastníků daného správního řízení, který následoval
po vydání rozhodnutí, kdy se stěžovatel bránil proti tomu, že mu rozhodnutí o jeho žádosti
ze dne 10. 6. 2011 nebylo doručeno do datové schránky.
[37] Je sice pravdou, že uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2019,
č. j. 10 A 206/2017 – 57, byl následně zrušen již zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2020, č. j. 1 As 449/2019 – 32, v němž však Nejvyšší správní soud pouze
konstatoval, že se městský soud vůbec neměl danou otázkou zabývat, neboť rozhodoval o žalobě
proti nečinnosti Ministerstva dopravy ve věci odvolání stěžovatele proti rozhodnutí krajského
úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011; posouzením dané otázky tedy městský soud
vykročil mimo předmět daného řízení. Věcnou správností výše rekapitulovaných závěrů se však
Nejvyšší správní soud v daném rozsudku nezabýval.
[38] Pro úplnost je zapotřebí dodat, jak již bylo rovněž konstatováno, že Krajský soud v Brně
v průběhu řízení o nyní posuzované kasační stížnosti zamítl rozsudkem ze dne 17. 6. 2021,
č. j. 62 A 126/2020 – 126, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2020,
č. j. 57/2017-150-STK3/23, na které stěžovatel upozorňoval ve vyjádření ke kasační stížnosti
a jímž bylo jako opožděné dle §92 odst. 1 správního řádu zamítnuto odvolání podané
stěžovatelem dne 21. 4. 2017 proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011, č. j. JMK
86642/2011. V daném rozsudku přitom krajský soud dospěl ke shodným závěrům jako dříve
městský soud, jeho názor nezměnily ani stěžovatelem předložené důkazy v podobě čestných
prohlášení osob oprávněných jednat za stěžovatele o tom, že dané rozhodnutí nepřevzaly a jeho
převzetí nepotvrdily. Krajský soud nad rámec již uvedeného zejména dodal, že stěžovatel
odkazoval na obsah daného rozhodnutí v řadě podání, která učinil přede dnem 6. 4. 2017; v dané
souvislosti krajský soud citoval podání stěžovatele doručená správním orgánům dne 18. 3. 2015
a dne 6. 2. 2014. Nejvyšší správní soud ovšem podotýká, že i tento rozsudek krajského soudu
bude teprve předmětem přezkumu ze strany Nevyššího správního soudu, a to ve zmiňované věci
sp. zn. 4 As 232/2021.
[39] Stěžovatel v projednávané kasační stížnosti v dané otázce v podstatě pouze setrval
na uplatněné žalobní argumentaci, aniž by reagoval na závěry, které ve vztahu k ní přijal městský
soud (byť formou citace ze svého předcházejícího rozhodnutí). Nejvyšší správní soud tedy
v tomto směru pouze uvádí, že se městský soud s danou argumentací přesvědčivě vypořádal,
přičemž se s jeho závěry lze ztotožnit. Ačkoliv u podpisů uvedených v „rozdělovníku“
rozhodnutí krajského úřadu u razítka stěžovatele není uvedeno jméno podepsané osoby,
je pouhým pohledem patrné, že se podpis vizuálně shoduje s podpisem či parafou B. B., který za
stěžovatele podal například samotnou žádost o změnu provozovatele STK. Z výše citované
poznámky u „rozdělovníku“ („1x TCA – v.o.s. Technik Control Assistance“) pak vyplývá, že jedno
vyhotovení daného rozhodnutí bylo předáno právě této osobě. Stěžovatel přitom pravost daného
podpisu v tomto řízení nezpochybňoval, pouze tvrdil, že z podpisu není zřejmé, komu patří, a
tedy z něj nelze vyvozovat žádné závěry; tuto otázku přitom městský soud věrohodně vysvětlil.
Stěžovatel rovněž nepředložil žádné alternativní tvrzení, které by přítomnost daného podpisu
(resp. dvou podpisů) vysvětlovalo. Tvrzení stěžovatele, že se s daným rozhodnutím seznámil až
při nahlížení do spisu dne 6. 4. 2017 tedy nemůže ve světle uvedeného obstát, a to zvláště za
situace, kdy z řady předchozích podání stěžovatele vyplývá, že mu byl obsah rozhodnutí
krajského úřadu znám již několik let před nahlížením. Lze tedy vycházet z toho, že stěžovateli
bylo uvedené rozhodnutí doručeno již dne 28. 6. 2011, přičemž z hlediska účinků doručení je
lhostejné, že se tak stalo „krátkou cestou“, a nikoli doručením do datové schránky stěžovatele.
Není tedy ani třeba argumentovat §84 odst. 2 ve spojení s §83 odst. 2 správního řádu, který
dopadá na situace, kdy rozhodnutí účastníkovi řízení oznámeno vůbec nebylo, on se s ním však
jiným způsobem prokazatelně seznámil.
[40] Ani námitku týkající se otázky nabytí právní moci rozhodnutí krajského úřadu ze dne
17. 6. 2011, č. j. JMK 86642/2011, tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
IV.
Závěr a náklady řízení
[41] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[42] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu proto
vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 3. prosince 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu