ECLI:CZ:NSS:2021:6.AO.29.2021:14
sp. zn. 6 Ao 29/2021 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj), soudce JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyně Mgr. Veroniky Juřičkové v právní věci
navrhovatelky: VESTAR GROUP a.s., sídlem Rozvadov 7, zastoupená JUDr. Petrem
Zákouckým, LL.M., advokátem, sídlem V Celnici 1034/6, Praha 1, proti odpůrci: Ministerstvo
zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2, týkající se návrhu na vyslovení
nezákonnosti mimořádného opatření odpůrce ze dne 14. května 2021 č. j. MZDR-14601/2021-
12/MIN/KAN v části čl. I bod 5,
takto:
I. Návrh se odm ít á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Navrhovatelce se vrací zaplacený soudní poplatek za návrh ve výši 5 000 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jejího zástupce
JUDr. Petra Zákouckého, LL.M., advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 17. června 2021 se navrhovatelka
domáhala zrušení, alternativně vyslovení nezákonnosti čl. I bodu 5 mimořádného opatření
odpůrce označeného v návětí, vydaného s odkazem na §80 odst. 1 písm. g) zákona
č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále
jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a §2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných
opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále
jen „pandemický zákon“).
[2] Napadeným opatřením odpůrce s odkazem na §69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2 zákona
o ochraně veřejného zdraví a na §2 odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona omezil řadu
činností, zejména obchod, služby a setkávání osob. Článkem I bodem 5, proti němuž směřuje
projednávaný návrh, odpůrce omezil poskytování krátkodobých a rekreačních ubytovacích
služeb.
[3] Navrhovatelka uvedla, že čl. I bod 5 mimořádného opatření zasahuje do jejího práva
podnikat. Mimořádné opatření sice bylo s účinností ode dne 24. května 2021 zrušeno
mimořádným opatřením odpůrce ze dne 19. května 2021 č. j. MZDR 14601/2021-
13/MIN/KAN, avšak způsobem, který fakticky eliminuje účinný soudní přezkum. Odpůrce
vydává mimořádná opatření s frekvencí nepřesahující v průměru sedm dní, avšak na předem
neurčenou dobu. Adresáti mimořádných opatření tedy reálně nemají možnost proti opatření
brojit. Navrhovatelka uznává, že ve striktně formálním smyslu již zanikl předmět řízení,
avšak neměla by jí být upřena soudní ochrana. Domáhá se analogického postupu podle §13
odst. 4 pandemického zákona, tedy vyslovení nezákonnosti napadené části mimořádného
opatření, přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. dubna 2021
č. j. 8 Ao 2/20021 - 38. Navrhovatelce v důsledku mimořádného opatření vznikla škoda,
jejíž náhradu nemůže požadovat, aniž by bylo opatření zrušeno či prohlášeno za nezákonné.
K věci samé pak navrhovatelka uvedla, že pandemický zákon vůbec neumožňuje omezovat
poskytování ubytovacích služeb, a i kdyby umožňoval, napadená část mimořádného opatření je
fakticky zákazem (se stanovenými výjimkami), nikoli omezením. Navrhovatelka poukázala též
na nedostatečné odůvodnění mimořádného opatření. Dále uvedla, že ani zákon o ochraně
veřejného zdraví neskýtá oporu pro plošný a preventivní zákaz poskytování ubytovacích služeb.
[4] Nejvyšší správní soud shledal, že v projednávané věci nejsou splněny podmínky řízení.
[5] Napadené mimořádné opatření má formu opatření obecné povahy (§3 odst. 6
pandemického zákona). Jednou z podmínek řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
podle §101a a následujících zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je
existence předmětu tohoto řízení, tedy napadeného opatření obecné povahy (například usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2012 č. j. 8 Ao 8/2011 - 129). Pokud opatření
obecné povahy před rozhodnutím o návrhu pozbylo platnosti (nikoli jen účinnosti – srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2021 č. j. 6 As 114/2020 - 63), musí být
návrh bez meritorního posouzení odmítnut podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Z tohoto pravidla existuje výjimka pro mimořádná opatření vydaná podle pandemického
zákona a mimořádná opatření s celostátní působností vydaná podle §69 odst. 1 b) nebo i) zákona
o ochraně veřejného zdraví ve stavu pandemické pohotovosti za účelem likvidace epidemie
COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku, zakotvená v §13 odst. 4 pandemického
zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že pozbylo-li mimořádné opatření platnosti v průběhu řízení
o jeho zrušení, nebrání to dalšímu postupu v řízení. Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy
nebo jeho části byly v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci,
anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, v rozsudku vysloví tento závěr.
[7] Z citovaného zákonného textu vyplývá, že pokud mimořádné opatření vydané za účelem
likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku pozbude v průběhu řízení
o jeho zrušení platnosti, neodpadá předmět řízení, soud v řízení pokračuje a v případě důvodnosti
návrhu vysloví nezákonnost mimořádného opatření (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. dubna 2021 č. j. 8 Ao 1/2021 - 133). Z §13 odst. 4 pandemického zákona však nelze
dovodit, že by bylo možné věcně přezkoumat i návrh směřující proti mimořádnému opatření,
které pozbylo platnosti ještě před podáním návrhu. Naopak, takový výklad by byl v přímém
rozporu s textem tohoto ustanovení: pozbylo-li mimořádné opatření platnosti v průběhu řízení
o jeho zrušení, nebrání to dalšímu postupu v řízení (zvýraznil Nejvyšší správní soud).
[8] Nejvyšší správní soud připomíná, že smyslem přijetí §13 odst. 4 pandemického zákona
„bylo reagovat na situace, kdy odpůrce opakovaně vydává obsahově podobná mimořádná
opatření v krátkých časových intervalech, čímž reálně znemožňuje jejich soudní přezkum“
(usnesení ze dne 27. dubna 2021 č. j. 6 Ao 10/2021 - 35). K takové situaci však v projednávaném
případě nedošlo. Napadené mimořádné opatření odpůrce bylo platné od 14. května 2021
a nabylo účinnosti dne 17. května 2021 (jak vyplývá z návětí jeho čl. I). Ve lhůtě jednoho měsíce
od nabytí účinnosti bylo možné je napadnout návrhem na zrušení (§13 odst. 1 a 2 pandemického
zákona). S účinností ode dne 24. května 2021 bylo napadené mimořádné opatření
zrušeno mimořádným opatřením odpůrce ze dne 19. května 2021 č. j. MZDR 14601/2021-
13/MIN/KAN [a to v celém rozsahu, neboť rozsudek ze dne 21. května 2021
č. j. 6 Ao 22/2021 - 44, jímž Nejvyšší správní soud zrušil čl. I bod písm. a) a čl. I bod 4 písm. a)
mimořádného opatření, nabyl právní moci až o den později, 25. května 2021]. O každém návrhu,
který byl podán do jeho zrušení, Nejvyšší správní soud meritorně rozhodl (respektive rozhodne,
pokud tak dosud neučinil). Tím se současná situace výrazně liší od případů, které správní soudy
rozhodovaly před rokem, kdy v důsledku zrušení mimořádných opatření před meritorním
rozhodnutím soudu odpadal předmět řízení, což v řadě případů znemožňovalo účinnou soudní
ochrany adresátů mimořádných opatření (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. června 2020 č. j. 6 As 88/2020 - 44, č. 4060/2020 Sb. NSS).
[9] Navrhovatelka namítala, že jí odpůrce znemožnil využít celou měsíční lhůtu pro podání
návrhu na zrušení mimořádného opatření (§13 odst. 3 pandemického zákona). To je sice pravda,
nejde však o okolnost, která by navrhovatelce zcela znemožnila domáhat se soudní ochrany,
neboť tak mohla učinit po celou dobu platnosti mimořádného opatření. V době,
kdy navrhovatelka podala nyní projednávaný návrh, však již napadený čl. I bod 5 mimořádného
opatření do jejích práv nemohl nijak zasahovat, neboť již více než tři týdny nebyl platný
ani účinný.
[10] Ustanovení §13 odst. 4 pandemického zákona se tedy uplatní jenom tehdy,
pokud v okamžiku podání návrhu napadené mimořádné opatření existovalo (byly splněny
podmínky řízení). Pokud byl návrh podán až poté, co mimořádné opatření pozbylo platnosti
(bylo zrušeno), uplatní se obecné pravidlo, že neexistence takového opatření, jež má být
předmětem řízení, zakládá neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
[11] Opačný výklad nevyplývá ani z výše citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 8 Ao 2/2021 - 38, jehož se navrhovatelka dovolávala. Právě naopak, v bodě 7 tohoto
usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že neshledal důvod pro postup podle §13 odst. 4
pandemického zákona ani pro případnou změnu návrhu, neboť tehdy napadené mimořádné
opatření nepozbylo platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení, ale již před podáním návrhu.
[12] Nejvyšší správní soud proto návrh odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[14] Jelikož Nejvyšší správní soud návrh odmítl, rozhodl zároveň o vrácení již zaplaceného
soudního poplatku ve výši 5 000 Kč navrhovatelce (§10 odst. 3 věta třetí zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů), a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení (§10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu