ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.139.2020:19
sp. zn. 7 Azs 139/2020 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: D. T. X., zastoupený
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2020,
č. j. 30 A 208/2018 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce dne 7. 3. 2017 podal na Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o vydání
zaměstnanecké karty podle §42g odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Dne 9. 8. 2017 žalobce požádal o povolení změny obsahu žádosti o vydání
zaměstnanecké karty a předložil nové náležitosti. V této žádosti žalobce uvedl, že vzhledem
k délce řízení o něj dosavadní zaměstnavatel již nemá zájem, a proto si našel nového
zaměstnavatele.
[3] Usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. OAM-9346-15/ZM-2017, Ministerstvo vnitra (dále jen
„ministerstvo“) změnu obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty nepovolilo, neboť shledalo,
že pro takový postup nebyly splněny podmínky podle §41 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Proti tomuto usnesení
se žalobce odvolal.
[4] Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2017, č. j. OAM-9346-19/ZM-2017, ministerstvo žádost
žalobce o vydání zaměstnanecké karty zamítlo podle §46 odst. 6 písm. b) zákona o pobytu
cizinců, neboť žalobce nesplňoval podmínku uvedenou v §42g odst. 2 písm. a) téhož zákona,
tedy že účelem jeho pobytu na území je zaměstnání na jedné z pracovních pozic uvedených
v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Proti
tomuto rozhodnutí se žalobce rovněž odvolal.
[5] Rozhodnutím ze dne 15. 8. 2018, č. j. MV-13985-5/SO-2018, žalovaná odvolání žalobce
proti usnesení ministerstva ze dne 4. 10. 2017, č. j. OAM-9346-15/ZM-2017, zamítla a uvedené
usnesení potvrdila.
[6] Rozhodnutím ze dne 15. 8. 2018, č. j. MV-13985-6/SO-2018, žalovaná odvolání žalobce
proti rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 12. 2017, č. j. OAM-9346-19/ZM-2017, zamítla
a uvedené rozhodnutí potvrdila.
II.
[7] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 8. 2018, č. j. MV-13985-6/SO-2018,
žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 30 A 208/2018 - 34,
zrušil rozhodnutí žalované i rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 12. 2017, č. j. OAM-9346-
19/ZM-2017, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[8] Krajský soud poukázal na nesprávný výklad žalované k §41 odst. 1 správního řádu
a přiblížil obsah pojmu „hrozící vážná újma“ podle §41 odst. 8 téhož zákona. Podle jeho názoru
se správní orgány nedostatečně vypořádaly s argumentací žalobce. Nedostatečně se zabývaly
délkou řízení, která vedla k tomu, že o něj zaměstnavatel ztratil zájem; vynaloženými náklady jako
hrozící vážnou újmou či možností podat novou žádost o zaměstnaneckou kartu. Krajský soud
v této souvislosti připomněl stávající situaci, kdy byl příjem žádostí o povolení dlouhodobému
pobytu za účelem zaměstnání zcela pozastaven, a předtím, kdy se vyžadovala registrace
prostřednictvím systému Visapoint. Postoj ministerstva, že žalobce si může podat novou žádost
o vydání zaměstnanecké karty, tak již není aplikovatelný. Dále krajský soud poukázal
na nedostatečné vypořádání námitky porušení legitimního očekávání. Žalovaná totiž toliko
uvedla, že v žalobcem citovaných případech se jednalo o jiného zaměstnavatele a okolnosti
případu jsou individuální. Není tedy zřejmé, jaké překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí
již vede k umožnění změny obsahu žádosti a jakou roli hraje totožnost zaměstnavatele v rámci
rozhodování o změně obsahu žádosti. Žalobce uváděl závažná tvrzení, která by mohla svědčit
o vážné újmě, která by mu hrozila v případě nepovolení změny obsahu původní žádosti. Žalobce
tak splnil povinnost tvrzení. Pokud měly správní orgány tvrzení žalobce za sporná, měly jej
vyzvat k jejich prokázání a poučit ho o případných následcích. Správní orgány však, aniž by se
věcí patřičně zabývaly, shledaly, že v případě žalobce nebyla splněna podmínka hrozby vážné
újmy. V této souvislosti krajský soud přitom shledal, že interpretace vážné újmy správními orgány
nemá oporu v zákoně ani v ustálené soudní praxi či respektované odborné literatuře.
III.
[9] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[10] Stěžovatelka poukázala na to, že žalobce dne 13. 3. 2018 podal novou žádost o vydání
zaměstnanecké karty. Tato skutečnost je zřejmá z výpisu z cizineckého informačního systému
ze dne 18. 6. 2018, který je obsažen ve spisovém materiálu pod č. j. MV-13985-3/SO-2018
a který měl krajský soud k dispozici. Této žádosti bylo následně ministerstvem vyhověno
a zaměstnanecká karta byla žalobci vydána s platností od 13. 11. 2018 do 12. 11. 2020. Tato
skutečnost prokazuje, že veškerá argumentace žalobce ohledně nemožnosti podat novou žádost
je nepravdivá. Žalobce mohl podat novou žádost o vydání zaměstnanecké karty, tuto žádost také
dne 13. 3. 2018 podal, následně jí bylo vyhověno a v současnosti žalobce pobývá na území
na základě vydané zaměstnanecké karty. Krajský soud tedy nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobce
dne 13. 3. 2018 podal novou žádost o vydání zaměstnanecké karty, čímž zapříčinil
nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Vzhledem k výše uvedenému je
zřejmé, že krajský soud vydal rozsudek, který naprosto nezohledňuje individuální okolnosti
případu žalobce. Jelikož v současnosti žalobce pobývá na území na základě vydané
zaměstnanecké karty, je stěžovatelka toho názoru, že není dán důvod pro zrušení vydaných
správních rozhodnutí. Krajský soud v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s. nevycházel ze skutkového
stavu v době rozhodování stěžovatelky, neboť nezohlednil, že žalobce podal novou žádost
o vydání zaměstnanecké karty, ačkoli k tomu měl podklad v podobě výpisu z cizineckého
informačního systému ze dne 18. 6. 2018.
[11] Stěžovatelka je dále toho názoru, že námitky žalobce byly v průběhu správního řízení
vypořádány přiměřeným způsobem s ohledem na individuální okolnosti jeho případu.
Stěžovatelka odlišnost případu žalobce od případů jiných žadatelů zcela přezkoumatelným
způsobem objasnila. Není možné po správních orgánech požadovat, aby přesně stanovily délku
překročení lhůty, při níž by již nastala vážná újma. Tato se bude v jednotlivých případech lišit
s ohledem na individuální okolnosti případu. Stěžovatelka také nemůže dopodrobna rozebírat
odlišnost jiných případů, kdy bylo žádosti o změnu obsahu podání vyhověno, neboť by tím
zasáhla do práva jiných cizinců na ochranu osobních údajů. V případě, na který odkázal žalobce,
se nejednalo o totožné skutkové okolnosti, neboť v namítaném případě byl vážný důvod
pro povolení změny obsahu podání dán nepřiměřenou délkou řízení o podané žádosti, kdy řízení
trvalo téměř dva roky, přičemž cizinec požádal o změnu obsahu podání na pracovní pozici
u stejného zaměstnavatele, tedy zaměstnavatel se neměnil. Rozdíl tohoto případu od případu
žalobce byl natolik zřejmý, že bližší upřesnění nebylo třeba.
[12] V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatelka obsáhle argumentovala délkou platnosti
původní pracovní smlouvy přiložené k žádosti o vydání zaměstnanecké karty a reálností jejího
plnění v závislosti na rozhodování správních orgánů. Poukazovala na to, že žalobce neprokázal,
že zaměstnavatel od pracovní smlouvy platně odstoupil pro nenastoupení žalobce do práce. Dále
poukazovala na to, že dne 31. 5. 2017 byl v centrální evidenci volných pracovních míst snížen
počet volných pracovních míst s tím, že tuto skutečnost nelze klást k tíži ministerstvu, ale je
na odpovědnosti zaměstnavatele, přičemž žalobce měl možnost se zaměstnavatelem ještě před
podáním jeho žádosti výslovně dohodnout na nesnižování počtu volných pracovních míst a tím
tvrzené újmě předejít. Pokud rozhodnutím zaměstnavatele o snížení počtu volných pracovních
míst v centrální evidenci volných pracovních míst vznikla žalobci jakákoli újma, bylo třeba toto
řešit v rovině soukromého práva ve vztahu žalobce a jeho zaměstnavatele, nikoliv v rovině
správního práva ve vztahu žalobce a správních orgánů. Jediným přímým důsledkem zamítnutí
žádosti žalobce je nemožnost pobývat a vykonávat zaměstnání na území České republiky
na základě povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty. V důsledku
nevydání zaměstnanecké karty by tak zůstal zachován stávající stav. Jelikož neexistuje ústavně
zaručené právo cizinců na pobyt na území, nemůže být žalobci způsobena vážná újma jen tím,
že nebude jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty vyhověno pro nesplnění zákonných
podmínek. Stěžovatelka má rovněž za to, že případná nemožnost podání nové žádosti nemůže
představovat vážnou újmu. Eventuální pochybení správních orgánů při podání nové žádosti
o vydání zaměstnanecké karty může být napraveno v rámci zákonem předvídaných procesních
postupů, nelze jej však napravovat v řízení o žádosti ze dne 7. 3. 2017. Krajský soud rovněž
nesprávně dovodil, že bylo třeba žalobce vyzývat k prokázání hrozící vážné újmy, kterou tvrdil,
a poučit jej o případných následcích. Je totiž zřejmé, že i kdyby žalobce prokázal, že mu vzniknou
další náklady na podání nové žádosti, nebo za podání stávající žádosti, má možnost je požadovat
po subjektu, který jeho situaci zapříčinil, tj. po zaměstnavateli, který snížil počet volných
pracovních míst v centrální evidenci volných pracovních míst.
[13] Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Jelikož stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu také pro jeho nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto stížní námitkou, protože by bylo předčasné,
aby se zabýval právním posouzením věci samé, pokud by byl napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
[17] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek
splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci
v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl.
Skutečnost, že stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod
pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[18] Jádro sporu v posuzované věci představuje zodpovězení otázky, zda byly v případě
žalobce splněny podmínky pro povolení změny obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
Skutkově a právně velmi obdobnými případy státních příslušníků Vietnamské socialistické
republiky (žadatelů o zaměstnaneckou kartu) se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích
ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Azs 7/2020 – 39, a ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 Azs 389/2020 – 36.
S argumentací uvedenou v citovaných rozsudcích se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, a proto ji
přebírá i v tomto rozsudku.
[19] Relevantní ustanovení §41 odst. 8 správního řádu stanoví, že „[p]ožádat o povolení změny
obsahu podání účastník může pouze do vydání rozhodnutí (§71). Správní orgán může povolit zpětvzetí nebo
změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná újma; tím není dotčeno ustanovení §45 odst. 4.
Ustanovení odstavců 2 až 4, 6 a 7 platí obdobně.“
[20] Hovoří-li se v §41 odst. 8 správního řádu o „hrozící závažné újmě“, jde, jak správně
uvedl krajský soud, o neurčitý právní pojem. Ten je potřeba v souvislosti s existujícím skutkovým
stavem vyložit (interpretovat). Při výkladu tohoto pojmu bude bezesporu hrát svou roli
systematika ustanovení pravidla chování (právní normy), ve kterém se neurčitý právní pojem
nachází, jakož i účel tohoto pravidla chování. Neodmyslitelnou roli pak, jak je výše uvedeno,
též mají skutkové okolnosti případu, vývoj procesní situace, ale především půdorys hmotného
práva, na němž se odehrává správní řízení, jehož obsah má být modifikován.
[21] Ustanovení §41 správního řádu se vztahuje na případy navrácení věci v předešlý stav,
tedy prominutí zmeškání úkonu pro závažnou překážku (velmi závažný zdravotní stav, těžkou
osobní či rodinnou situaci apod.), která nastala bez zavinění žadatele. Jde tak o možnost učinit
určitý úkon i po uplynutí lhůty – pokračovat v řízení a mít možnost dobrat se pozitivního
(chtěného) výsledku.
[22] Odst. 8 výše uvedeného ustanovení správního řádu hovoří o povolení změny obsahu
podání. Změna obsahu podání bude zpravidla sledovat taktéž potenciální možnost uspět se svou
žádostí, podáním či jiným úkonem.
[23] Žádost o změnu obsahu podání (zde žádosti o zaměstnaneckou kartu) podle §41 odst. 8
správního řádu je zajisté podáním návrhovým, se kterým je spjata nejenom povinnost tvrzení,
ale i důkazní, tedy nejenom tvrdit určité skutečnosti, ale je i prokázat či alespoň k prokázání
těchto navrhnout provedení důkazních prostředků. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 403/2019 – 28, „[ž]adatel o povolení změny obsahu podání musí tvrdit a
prokázat, že mu hrozí vážná újma. Na správním orgánu pak je, aby při posouzení žádosti o změnu obsahu
podání zhodnotil, zda účastníkem řízení tvrzené a prokázané skutečnosti spadají do rozsahu neurčitého právního
pojmu „hrozba vážné újmy“, a zda je tedy možno žádosti vyhovět.“
[24] V projednávané věci žalobce tvrdil, že mu v důsledku prodlení správních orgánů a jejich
procesního postupu vznikla finanční újma – zbytečně vynaložené náklady, nedosažení
očekávaného příjmu v České republice a další náklady spojené s podáním nové žádosti by mu
vznikly v budoucnu, např. nutnost koupit si registraci v systému Visapoint od prostředníků,
případně by se mu podat žádost regulérním způsobem nemuselo vůbec podařit, a jeho újma
by se tak ještě prohloubila.
[25] Správní orgány se k finanční újmě vyjádřily tak, že každý žadatel v případě zamítnutí
žádosti musí počítat s tím, že jeho finanční prostředky budou investovány marně. Finanční újma
obecně může být újmou vážnou pouze tehdy, měla-li by pro dotčenou osobu bez jejího zavinění
likvidační charakter. Toto v případě žadatele nebylo tvrzeno ani prokázáno. Nebylo vlastně
ani prokázáno, jaké náklady dosud žadatel uhradil.
[26] Krajský soud nevylučuje, že by finanční újma nemusela sama o sobě představovat hrozící
vážnou újmu podle §41 odst. 8 správního řádu. S tím Nejvyšší správní soud souhlasí.
V projednávané věci leželo břemeno důkazní na žalobci, který výši újmy a s ní spojené následky
do jeho ať již osobní, majetkové či rodinné situace neuvedl. Správní orgány však mají ze své
úřední činnosti také dostatek informaci a znalostí skutečného stavu podávání a přijímání žádostí.
O tom, že tento stav je dlouhodobě nevyhovující, svědčí i uskutečňované změny systému.
[27] Žalobce dále tvrdil, že kromě finanční újmy za „hrozící vážnou újmu“ považuje
skutečnost, že s ohledem na průtahy ministerstva nebude moci podat novou žádost
o zaměstnaneckou kartu. V tomto ohledu zdejší soud souhlasí s krajským soudem, že hrozící
vážnou újmu může představovat i prodlení správního orgánu, jeho procesní postup a výsledek,
za existence systému přijímání žádostí, ve kterém nelze lidsky důstojným způsobem podat novou
žádost o zaměstnaneckou kartu.
[28] Situace ohledně lidsky důstojného podávání žádosti o zaměstnanecké karty (a i další
pobytové tituly) v systému Visapoint byla v minulosti velice podrobně popsána v rozsudku
rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, publ. pod č. 3601/2017 Sb.
NSS. Netransparentnost systému Visapoint, jakož i telefonického objednávání v kombinaci
s problémy se „živou frontou“ před velvyslanectvím České republiky v Hanoji připouští
v rozhodném období ostatně i sama stěžovatelka. Závěr krajského soudu, že správní orgány
v rozhodnutí o změně obsahu žádosti nedostatečně zdůvodnily své tvrzení o možnosti podat
novou žádost o zaměstnaneckou kartu, pro výše uvedené obstojí. Navíc se jedná o okolnost,
která může ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi a procesním postupem správního orgánu
naplnit onu „hrozící vážnou újmu“ podle §41 odst. 8 správního řádu (viz dále).
[29] Stěžovatelka poukazovala zejména na to, že žalobce podal novou žádost o udělení
zaměstnanecké karty v březnu 2018, což podle jejího názoru prokazuje, že mu nic nebránilo
novou žádost podat. Nejvyšší správní soud nepovažuje toto tvrzení za důvodné. Předně nelze
přehlédnout, že žalobce podal žádost o změnu obsahu podání již dne 9. 8. 2017, tedy ještě v době
fungování systému Visapoint. Z právě uvedeného je zřejmé, že žalobce neměl minimálně
po dobu několika měsíců možnost novou žádost lidsky důstojným způsobem podat, neboť
systém Visapoint takový postup neumožňoval a po jeho zrušení (31. 10. 2017) bylo podávání
žádostí do 1. 12. 2017 zcela pozastaveno. Poté bylo k podání žádosti o pobytové oprávnění
vyžadováno objednání prostřednictvím telefonické linky, přičemž i na tento nový objednací
systém bylo možno vztáhnout tytéž výhrady, které měl Nejvyšší správní soud k systému
Visapoint. Skutečnost, že žalobce měl podat novou žádost (až) v březnu 2018, tedy sama o sobě
neprokazuje, že měl reálnou možnost podat novou žádost o zaměstnaneckou kartu rovněž
v době rozhodování ministerstva a nemůže být brána jako zásadní důvod pro nepovolení změny
obsahu žádosti (usnesení ministerstva o zamítnutí žádosti bylo vydáno v říjnu 2017). Ostatně ani
tato skutečnost (podání nové žádosti o zaměstnaneckou kartu) není v rozhodnutí správních
orgánů reflektována. Soud je povinen přezkoumat rozhodnutí správních orgánů podle
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. §75
odst. 1 s. ř. s.). V opačném případě by se dopouštěl tzv. předsudku zpětného hodnocení, tedy
hodnotil by tehdejší situaci se znalostí pozdějších informací. Toto učinila stěžovatelka, když
s odvoláním na informace z vlastní úřední činnosti fakt podání nové žádosti žalobcem v roce
2018 použila jako argument pro neexistenci vážné újmy v roce 2017.
[30] Stěžovatelka v kasační stížnosti nezpochybnila, že o původní žádosti o zaměstnaneckou
kartu nerozhodla v zákonné lhůtě. V řízení o zaměstnanecké kartě průtahy správního orgánu
přitom za existence systému pro podávání a vyřizování žádostí o zaměstnaneckou kartu jako byl
Visapoint (ve kterém fakticky nebylo možno podat žádost lidsky důstojným způsobem)
pro žadatele zpravidla znamenaly jediné - „kontumaci“ výsledku jeho žádosti. Postup správního
orgánu se mohl projevit i v chování toho, kdo nabízel volné pracovní místo v očekávání, že bude
včas a bez zbytečné byrokracie obsazeno. Plynutím času totiž každý zaměstnavatel nevyhnutelně
ztrácí zájem o konkrétního žadatele o pracovní místo z jiného státu (potřebuje pracovní sílu
v konkrétním čase). Pokud tak zájem potenciálního zaměstnavatele „vyprchá“ a žadatel nemůže
(lidsky důstojným způsobem) podat novou žádost, nezbývá mu než požádat o změnu obsahu
podání (k tomu si obstarat v krátkém čase potřebné podklady a doložit je k žádosti), a to nikoliv
s ohledem na vlastní pochybení. Bylo by tedy logické, aby správní orgány změnu obsahu povolily
a dokončily řízení. Uplynulá i očekávaná doba trvání správního řízení tedy ve spojení s dalšími
okolnostmi věci může představovat „hrozící vážnou újmu“ podle §41 odst. 8 správního řádu.
[31] V projednávané věci však správní orgány bez dalšího odmítly posoudit, zda délka řízení,
ve spojení s dalšími skutečnosti, mohla být „hrozící vážnou újmou“. Toliko konstatovaly,
že délka řízení pro změnu obsahu podání důvodem není. Ministerstvo poté rozhodlo o tom,
že žalobce nesplnil jednu z podmínek pro vydání zaměstnanecké karty. Využilo k tomu zjištění,
že původní potencionální zaměstnavatel posléze omezil již ke dni 31. 5. 2017 nabídku volných
pracovních míst na nulu. Správní orgány však nevzaly v úvahu dostatečně další důležité okolnosti.
[32] Po zjištění, že původní přislíbené místo není k dispozici, nezbylo žalobci než požádat
o přerušení běžícího řízení a pokusit se najít si nové pracovní místo (u jiného zaměstnavatele)
odpovídající zákonným podmínkám. Ostatně jako důvod pro přerušení uvedl právě potřebu
získání potřebného času, aby si jiné zaměstnanecké místo našel. Ministerstvo bylo tedy s jeho
důvody srozuměno a deklarovalo je v důvodech svého rozhodnutí o přerušení řízení. Požádal-li
žalobce posléze o pokračování v řízení a v tomto kontextu o povolení změny obsahu původně
podané žádosti v podstatě jen ohledně druhu práce a místa jejího výkonu a osoby zaměstnavatele
(ostatní náležitosti zůstaly nezměněny), bylo logické, aby správní orgány takovou změnu povolily
a dokončily řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Navíc měly přihlédnout k tomu,
že žalobce tuto situaci nevyvolal.
[33] Správní orgány však v projednávané věci svého prodlení na místo toho využily proti
žalobci, resp. k němu v rámci výkladu pojmu „hrozící vážná újma“ vůbec nepřihlédly, ač mělo
pro žádost o zaměstnaneckou kartu fatální důsledky. Nechaly stranou smysl a účel aplikovaného
hmotného práva, kterým je především uskutečňovat státní politiku zaměstnanosti za situace,
kdy existuje určitý objem pracovních míst a jejich struktura, jež se nedaří obsazovat tradičním
působením trhu pracovních sil z „domácích“ zdrojů. Stát zákonnou cestou vytváří podmínky
a pobídky pro obě strany pracovněprávního vztahu, tedy zaměstnavatele i zaměstnance, a svou
nabídku adresuje prostřednictvím zákona do cizinecké oblasti. Naplnění tohoto smyslu by mělo
být vůdčím principem pro správní orgány, které se (spolu)podílejí na uskutečňování této státní
politiky. Správní orgány na místo toho použily izolovaně ustanovení procesního práva, které jistě
jinak má své místo ve správním řízení a zabraňuje potenciálnímu svévolnému chování účastníků
v řízení o žádostech (což nebyl tento případ), a žádosti žalobce postupně zamítly.
[34] Postup správních orgánů neberoucí v úvahu fakt značné obtížnosti až nemožnosti lidsky
důstojně učinit nové podání (zde žádost o zaměstnaneckou kartu) tak vylučuje naplnění účelu
řízení o zaměstnanecké kartě (nechat se při splnění zákonných podmínek zaměstnat na vybrané
a přislíbené volné pracovní místo), a představuje tedy „hrozící vážnou újmu“ podle §41 odst. 8
správního řádu.
[35] Nedůvodnou Nejvyšší správní soud shledal konečně i námitku stěžovatelky,
že se dostatečně zabývala námitkou porušení legitimního očekávání. Stěžovatelka námitce žalobce
stran legitimního očekávání nevyhověla s ohledem na jiné skutkové okolnosti věci, které však
specifikovala toliko odlišnou (nepřiměřenou) délkou řízení o podané žádosti (téměř dva roky)
a netotožným zaměstnavatelem. Krajský soud proto správně označil vypořádání této námitky
za nedostatečné.
[36] Kasační soud se otázkou stability správní praxe (právní jistoty) a její vynutitelnosti
před správními soudy opakovaně zabýval již dříve (srov. např. rozsudek ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 2 Ans 1/2005 - 57, publ. pod č. 605/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 2 As 7/2005 – 86, rozsudek ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007 - 251,
publ. pod č. 1383/2007 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS). V posledně zmíněném rozhodnutí
rozšířený senát mezi jinými dospěl k závěru, že správní praxe zakládající legitimní očekávání je
pro správní orgány závazná. Otázka porušení legitimního očekávání proto může mít přímý vliv
i na to, zda jsou rozhodnutí o zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání zákonná, a to bez ohledu
na existenci „hrozící vážné újmy“ podle §41 odst. 8 správního řádu.
[37] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[38] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu