ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.232.2021:19
sp. zn. 7 Azs 232/2021 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: S. P., zastoupený
opatrovníkem JUDr. Mgr. Milanem Dočkalem, advokátem se sídlem Plovární 478/1, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2021,
č. j. 60 Az 60/2020 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému opatrovníku žalobce advokátovi JUDr. Mgr. Milanu Dočkalovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením ze dne 8. 12. 2020, č. j. MV-190706-2/OAM-2020, žalovaný zastavil správní
řízení o další opakované žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §11a odst. 3
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 60 Az 60/2020 - 66. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítal, že krajský soud
nesprávně posoudil právní otázku spočívající v přípustnosti opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany podle §11a odst. 1 zákona o azylu. Má za to, že uvedl nové skutečnosti,
které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Tyto nové skutečnosti svědčí o tom,
že může být v případě návratu do vlasti vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu, nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a téhož zákona, a to v důsledku
majetkových sporů při uplatňování svého vlastnického práva v rámci dědického řízení. Okolnosti
pronásledování a vydírání ze strany bratra státního zástupce Vinohradovského okresu,
který se hodlá na úkor stěžovatele obohatit, neuvedl v předcházejících řízeních, protože měl
důvodnou obavu, aby tím nezpůsobil újmu svým sourozencům žijícím na Ukrajině. Bratr státního
zástupce je osobou mající značný vliv na místní policii, která stěžovatele křivě obvinila
z nelegálního nakládání s drogami. Nové okolnosti svého azylového příběhu neuvedl
v předcházejících řízení rovněž z důvodu, že se domníval, že k udělení mezinárodní ochrany
postačí jeho zdravotní potíže. Stěžovatel má za to, že přestože se jedná o další opakovanou
žádost o udělení mezinárodní ochrany, nezbavuje to správní orgán povinnosti řádně zjistit
skutkový stav věci tak, jak je uvedeno v §2 a §3 správního řádu. Krajský soud se bez dalšího
ztotožnil se skutkovými zjištěními a nesprávnými právními závěry žalovaného, když nebylo
dostatečným způsobem zdůvodněno zejména to, z jakých důvodů byla tvrzení stěžovatele
považována za nevěrohodná. Napadený rozsudek krajského soudu je proto nepřezkoumatelný.
Nad rámec uvedeného stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil
rovněž otázku rozsahu odměny ustanoveného zástupce, když mu nepřiznal odměnu za nahlížení
do příslušného soudního spisu jakožto samostatný úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a to v rozporu se závěry Ústavního soudu
vyplývajícími z nálezu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17.
[4] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich
základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této
souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky
neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou
stěžovatelem a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace
a vypořádat se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 – 130). V tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[9] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal celkem 12 žádostí o udělení mezinárodní
ochrany (22. 2. 2011, 29. 1. 2014, 3. 9. 2015, 2. 11. 2015, 26. 10. 2016, 4. 6. 2017, 26. 9. 2017,
22. 11. 2018, 5. 2. 2019, 9. 8. 2019, 12. 3. 2020 a 2. 12. 2020). Jako důvod své první žádosti uvedl
obavu z návratu do vlasti, protože se bojí pomsty od člověka, kterého nazývá „klient“
a který se údajně na Ukrajině léčí ze zranění ledvin, které mu stěžovatel měl způsobit, protože mu
tento údajně nezaplatil za odvedenou práci. Ve své druhé žádosti stěžovatel zopakoval svou
obavu z pomsty od „klienta“ a dále uvedl, že se na Ukrajině nemá kam vrátit a má zdravotní
problémy s nohama. Ve své třetí žádosti stěžovatel uvedl stejné důvody neochoty vrátit
se na Ukrajinu jako v předchozích dvou žádostech, kdy konkrétně sdělil, že jde o pomstu
ze strany „klienta“ a zdravotní stav. Dále doplnil, že by na Ukrajině zemřel, protože by se tam
nemohl léčit. Ve své čtvrté žádosti stěžovatel opět uvedl své zdravotní problémy a to, že nemá
na Ukrajině kam jít a nemá tam kde bydlet. Rovněž v páté až jedenácté žádosti stěžovatel uváděl
naprosto stejné důvody svého odchodu z vlasti a neochoty se na Ukrajinu vrátit jako sdělil
v předchozích žádostech. Ve dvanácté (nyní posuzované) žádosti o udělení mezinárodní ochrany
však stěžovatel uvedl naprosto odlišné důvody odchodu z vlasti a obav z návratu na Ukrajinu, než
uváděl v předchozích jedenácti žádostech. Nyní nově uvedl, že po smrti své matky v roce 2007
zdědil v rámci pozůstalosti 3/4 domu, ve kterém však nebydlel. Když se později v domě chtěl
stavit, nebyl do něj vpuštěn cizími lidmi. Následně vyšlo najevo, že dům byl bez jeho vědomí
prodán. Poté začal dostávat výhrůžky od nového vlastníka domu, který je bratrem náměstka
státního zástupce Vinohradovského okresu. Obrátil se proto začátkem roku 2008 na policii,
ale ti ho místo pomoci zadrželi a zmlátili. Později proti němu zahájili trestní stíhání a obvinili jej
z distribuce drog. Poté, co strávil několik dní na policii, mu bylo sděleno, aby odjel a zapomněl
na svůj dům, protože v opačném případě skončí na dlouhou dobu ve vězení. Proto dne 2. 4. 2008
opustil Ukrajinu a nemůže se tam vrátit, protože má strach o svůj život.
[10] K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud
podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65. Svůj závěr pak
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného
řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění
těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost
již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, dospěl k závěru,
že „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu
s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající
se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových
skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost
o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou
žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti
podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ V rozsudku ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 - 74,
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, který formuloval do právní věty: „Bylo-li řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli
se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda
jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je
nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.“ Lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne
7. 12. 2005, č. j. 4 Azs 151/2005 – 86, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Dle názoru
Nejvyššího správního soudu existují v rámci azylového řízení dvě základní povinnosti – břemeno tvrzení
a břemeno důkazní. Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení
leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení
žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi
původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést
veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí. Pokud žadatel neunese
břemeno tvrzení, správní orgán de facto nemá o čem rozhodovat.“ Jak dále konstatoval Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 17. 2. 2011, č. j. 9 Azs 36/2010 – 76, platí, že „pokud žadatel neuvedl všechny
důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, aniž by mu v tom bránil nějaký objektivní důvod, jedná
se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu, a nelze akceptovat, že by toto neunesení břemena tvrzení mohl zhojit
pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“
[11] Krajský soud správně identifikoval předmět řízení jako otázku, zda stěžovatel podal další
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a zda se lze s ohledem na předchozí řízení
nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu nebo k hrozbě vážné újmy podle §14a téhož zákona důvodně
domnívat, že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování, že mu hrozí vážná újma nebo
že již splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle
§13 a 14a zákona o azylu. Pokud žalovaný při posuzování další opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany dospěl k závěru, že tomu tak není, již nebyl povinen provádět pohovor
[§23 odst. 2 písm. b) zákona o azylu]. Stěžovateli přitom v souladu se zákonem bylo umožněno
sdělit důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany písemně. Z porovnání stěžovatelových
žádostí o udělení mezinárodní ochrany je přitom zřejmé, že tento ve své nynější opakované
žádosti uvedl naprosto jiné důvody jejího podání, než jaké uvedl v předchozích jedenácti
správních řízeních, tedy potíže s novým majitelem jím zděděného domu a místní policií, přičemž
k těmto tvrzeným událostem mělo dojít již v roce 2008 před jeho odjezdem z Ukrajiny. Pokud jde
o tyto nově namítané skutečnosti, pak je nutno ve shodě s krajským soudem uvést, že tyto
stěžovatel neuvedl v rámci předcházejících řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany, ač tak
bezpochyby učinit mohl a měl, neboť nejde o nově vzniklé či nově mu známé skutečnosti,
které by v těchto předchozích řízeních nemohl objektivně uvést. Tvrzení stěžovatele, že tak
neučinil z důvodu své obavy, aby tím nezpůsobil újmu svým sourozencům žijícím na Ukrajině,
a dále z důvodu, že se domníval, že k udělení mezinárodní ochrany postačí jeho zdravotní potíže,
lze přitom s ohledem na předešlá správní řízení považovat za účelová. Navíc je třeba poukázat
na to, že poté, co byl stěžovatel při kontrole na ubytovně zajištěn policejní hlídkou,
neboť provedenou lustrací v dostupných informačních systémech bylo zjištěno, že jde
o nežádoucí osobu, které je zakázán vstup do schengenského prostoru, do protokolu o podání
vysvětlení ze dne 27. 11. 2020 stěžovatel výslovně uvedl, že Ukrajina je pro něj bezpečná země
a žádné nebezpečí ani trestní stíhání mu tam nehrozí. Tato nová a zjevně účelová tvrzení proto
nelze považovat za podstatnou změnu okolností, která by měla vést k opětovnému meritornímu
posuzování žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany. Rovněž z písemných informací,
které jsou součástí správního spisu, nevyplývá, že by na Ukrajině došlo v mezidobí k zásadní
negativní změně politické či bezpečnostní situace, která by vyžadovala opětovné meritorní
posouzení žádosti stěžovatele. Žalovaný tedy nepochybil, pokud řízení o žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany zastavil podle §11a odst. 3 zákona o azylu.
[12] Je třeba poukázat rovněž na to, že stěžovatel pobývá na území České republiky
již od roku 2008, přičemž z důvodu jeho dlouhodobého nelegálního pobytu mu bylo orgány
policie opakovaně uloženo správní vyhoštění a byl opakovaně za účelem jeho realizace umístěn
do zařízení pro zajištění cizinců (naposledy byl zajištěn za účelem správního vyhoštění
rozhodnutím Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 27. 11. 2020, č. j. KRPA-
303272-13/ČJ-2020-000022-ZZC). Lze proto předpokládat, že o udělení mezinárodní ochrany
požádal, aby si legalizoval svůj pobyt na území České republiky a vyhnul se tak správnímu
vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat účelovost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54, a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
[13] Na závěr Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že prostřednictvím azylového řízení
nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád
České republiky jiné nástroje, konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 - 57).
Stěžovatel si nemůže zvolit využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu
cizinců, neboť mezinárodní ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své
vlasti pronásledováni či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci
pobytu. Právě instituty právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny
pro případy tohoto druhu, když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální
pobyt v České republice. Pokud má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde, je třeba,
aby o to usiloval prostřednictvím institutů zákona o pobytu cizinců.
[14] Pokud jde o námitku, že krajský soud měl ustanovenému opatrovníku stěžovatele přiznat
odměnu za nahlížení do příslušného soudního spisu jakožto samostatný úkon právní služby
ve smyslu §11 odst. 3 advokátního tarifu, tato je nedůvodná. Jak správně uvedl krajský soud,
první nahlížení do spisu je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu třeba považovat
za součást úkonu převzetí a příprava zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu,
nikoli za samostatný úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. f), podle nějž se za úkon
považuje prostudování spisu při skončení vyšetřování (viz usnesení ze dne 29. 4. 2008,
č. j. 5 Azs 33/2008 – 40, či rozsudek ze dne 14. 1. 2021, 9 Azs 228/2020 – 53). V tomto
konkrétním případě nahlížení do spisu navíc nahrazuje první poradu s klientem, která s ohledem
na realizaci vyhoštění stěžovatele na Ukrajinu nemohla proběhnout a která je jinak podmínkou
pro přiznání odměny za tento úkon. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne
9. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17, je pak nepřípadný. Ústavní soud se zabýval problematikou
přiznání náhrady za úkon nahlížení do spisu v průběhu trestního řízení, přičemž jeho závěry nelze
bez dalšího aplikovat na první nahlížení do soudního spisu za situace, kdy je zástupce ustanoven
soudem. Prostudování spisu ve správním soudnictví se pokládá za nezbytný krok na počátku
zastupování v řízení, aby se ustanovený advokát s věcí seznámil, nejde tedy o úkon srovnatelný
s prostudováním trestního spisu podle §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, k němuž dochází
v průběhu trestního řízení. Postup krajského soudu i výše uvedená judikatura Nejvyššího
správního soudu tedy není v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu.
[15] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[16] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[17] Ustanovenému opatrovníku stěžovatele, který je advokátem, Nejvyšší správní soud
přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) v souladu s §7, §9 odst. 4
písm. d) a §11 ve spojení s §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v částce
3 100 Kč, výdaje nahrazované paušálně v souladu s §13 odst. 4 advokátního tarifu v částce
300 Kč za tento úkon právní služby a náhrady odvodu daně z přidané hodnoty ve výši 21 %
z nahrazované odměny a hotových výdajů, tj. v částce 714 Kč. Celkem tedy odměna činí
4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2021
Mgr. David Hipšr
předseda senátu