ECLI:CZ:NSS:2021:7.AZS.248.2020:27
sp. zn. 7 Azs 248/2020 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: A. N., zastoupena
Mgr. Terezou Smutnou, advokátkou se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích
ze dne 15. 7. 2020, č. j. 36 Az 1/2020 - 63,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 7. 2020,
č. j. 36 Az 1/2020 - 63, se v e v ýrocích I a II z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2019, č. j. OAM-182/ZA-06-ZA17-PD3-2010,
se z r ušuj e a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Tereze Smutné, advokátce, se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2013, č. j. OAM-182/ZA-06-ZA14-R2-2010, udělil žalovaný
žalobkyni doplňkovou ochranu podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o azylu“) na dobu 12 měsíců. Poukázal na to, že podle zpráv o zemi
původu zintenzivnil vládní dohled nad organizacemi a aktivisty občanské společnosti, nadále
se objevovala obvinění z mučení a špatného zacházení ve vazbě a že režim Alexandra Lukašenka
nadále tvrdě zasahoval proti všem formám protestu. Po zhodnocení výpovědí žalobkyně (která
vyjádřila obavu z jednání policie vůči její osobě, jelikož se státní orgány zajímají o jejího manžela)
a posouzení jejích motivů k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a aktuálních informací
o zemi původu dospěl žalovaný k závěru, že nebylo lze vzhledem k nastalé nepříznivé
bezpečnostní situaci v Bělorusku v případě návratu žalobkyně do vlasti jednoznačně vyloučit,
že by mohla být vystavena přímému a bezprostřednímu nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu.
[2] Doplňková ochrana byla žalobkyni následně opakovaně prodloužena (rozhodnutími
ze dne 22. 8. 2014 a ze dne 16. 8. 2016, vždy o dalších 24 měsíců), neboť v Bělorusku nedošlo
k podstatné změně situace s ohledem na potíže žalobkyně. Důvody udělení doplňkové ochrany
tak trvaly nadále a nenastaly okolnosti pro její odnětí.
[3] Dne 26. 7. 2018 podala žalobkyně žádost o prodloužení doplňkové ochrany podle §53a
zákona o azylu. Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2019, č. j. OAM-182/ZA-06-ZA17-PD3-2010,
žalovaný rozhodl podle §53a odst. 4 zákona o azylu, že se žalobkyni neprodlužuje doplňková
ochrana.
II.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným
rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav. Jeho závěr
o podstatném zlepšení bezpečnostní situace v Bělorusku a klasifikace žalobkyně jako osoby, které
při návratu nehrozí žádné příkoří ze strany běloruských státních orgánů, je přezkoumatelný
a podložený obsahem aktuálních zpráv o zemi původu. Bělorusko sice nelze považovat
za prototyp rozvinuté demokracie, avšak nelze tvrdit, že by osobám v postavení žalobkyně
hrozila při návratu do vlasti vážná újma. Určité ústrky, nepříjemnosti či příkoří musí v Bělorusku
strpět víceméně „jen“ protirežimní aktivisté, obhájci lidských práv či bývalí političtí vězni.
Takovou osobou žalobkyně není. Žalobkyně netvrdila ani z ničeho nevyplývá, že by byla jakkoli
politicky angažována. Úvahu, že by žalobkyně mohla být po návratu do vlasti pronásledována
pro určitou trestní minulost svého manžela, krajský soud vyhodnotil jako nevěrohodnou.
Nedůvodná je rovněž její obava z návratu do vlasti pro její náboženské vyznání. Ze správního
spisu neplynou ani žádné specifické okolnosti, pro které by nucené vycestování žalobkyně bylo
nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života. V podrobnostech odkazuje
zdejší soud na rozsudek krajského soudu, který je stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího
správního soudu k dispozici na www.nssoud.cz.
III.
[5] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Vymezila se proti závěru krajského
soudu a žalovaného, že v Bělorusku došlo k podstatné změně bezpečnostní situace. Poukázala
na aktuální situaci po prezidentských volbách, kdy se protesty a demonstrace setkaly s krutým
zásahem režimu a bylo uvězněno několik tisíc lidí, kteří se snažili pouze vyjádřit svůj nesouhlas
s výsledkem voleb. K tomu odkázala na stanovisko Rady Evropské unie ze dne 11. 8. 2020.
Z tohoto vývoje plyne, že v Bělorusku hrozí příkoří všem, kdo se ohradí proti vládě prezidenta
Lukašenka. Závěr žalovaného o zlepšení bezpečnostní situace je tak nepřezkoumatelný. Žalovaný
vycházel z malého množství zpráv, které navíc samy obsahovaly negativní informace o oblasti
dodržování lidských práv. Tyto však nebyly do rozhodnutí účelově promítnuty. Informace
OAMP, z níž žalovaný vycházel, se nadto týká situace v Bělorusku v roce 2015. Stěžovatelka
položila otázku, jak je možné, že jí žalovaný prodloužil v roce 2016 doplňkovou ochranu,
přestože se podle jeho aktuálního názoru bezpečnostní situace tak výrazně zlepšila s odkazem
na tuto zprávu. Stěžovatelka zdůraznila, že podle rozsudku zdejšího soudu ve věci
sp. zn. 7 Azs 21/2011 musí dojít ke kvalifikované změně okolností, které vedly k udělení
doplňkové ochrany. To se v případě Běloruska nestalo. Z aktuálního vývoje je naopak evidentní,
že se politická a bezpečnostní situace v Bělorusku rapidně zhoršila. Stěžovatelka dále namítla
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tu spatřuje v závěru krajského soudu,
že stěžovatelkou předložené podklady nejsou v rozporu se zprávami o zemi původu, ze kterých
vycházel žalovaný. Krajský soud uvedené podklady chybně vyhodnotil. Neposoudil dostatečně
ani její konkrétní životní situaci. Stěžovatelčin manžel je v Bělorusku předmětem zájmu státních
orgánů. Stěžovatelčina matka žijící na území Běloruska musí několikrát do roka čelit nečekaným
návštěvám státních orgánů, které zjišťují, kde se stěžovatelka s rodinou nachází. Pronásledování
stěžovatelce hrozí také z důvodu její příslušnosti k církvi Svědků Jehovových. Chybný je také
závěr krajského soudu, že stěžovatelka má na území České republiky pouze širší rodinné vazby.
Dcera a vnučky stěžovatelky jsou její nejbližší rodinou, stěžovatelka je s nimi úzce spjata a je
s nimi v pravidelném kontaktu. Na území České republiky si vytvořila pevné rodinné a sociální
vazby. Neudělením doplňkové ochrany by došlo k nepřiměřenému zásahu do jejího rodinného
a soukromého života. Stěžovatelka proto navrhla, aby zdejší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil námitky stěžovatelky za zcela
neopodstatněné. Uvedl, že u stěžovatelky nebyly vůbec dány azylově relevantní důvody ve formě
pronásledování z politických či náboženských důvodů. Doplňková ochrana jí byla udělena
z důvodu špatných poměrů stran lidských práv v Bělorusku po restriktivní legislativní novele
z roku 2012, která zpřísnila dohled nad politickými aktivisty. V nastalých nepřehledných
poměrech žalovaný přistoupil k udělení a prodlužování doplňkové ochrany. Podle aktuálních
zpráv však netrvají důvody k prodloužení doplňkové ochrany s ohledem na stěžovatelkou
prezentované potíže. Přestože i v současnosti není situace v Bělorusku zcela uspokojivá, osobní
profil stěžovatelky nebrání tomu, aby se do vlasti vrátila. Stěžovatelka rovněž v průběhu řízení
o prodloužení doplňkové ochrany neuvedla žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by patřila
mezi skupinu osob (aktivně vystupující disidenti), které jsou v Bělorusku vystaveny potížím
se státními orgány. K otázce stěžovatelčiny víry žalovaný uvedl, že Svědkové Jehovovi jsou
v Bělorusku sice nepodporovanou, ale přesto tolerovanou náboženskou skupinou, které čelí
potížím toliko při registracích svých lokálních skupin. Ani aktuální informace o Bělorusku
nenasvědčují tomu, že by zde mělo docházet k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy směrem
k členům této církve. Co se týče zásahu do soukromého a rodinného života, stěžovatelce nic
nebrání v tom, aby svou situaci řešila dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaným
obstarané informace o zemi původu jsou pak veskrze aktuální, skutkový stav byl zjištěn řádně.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[9] Stěžovatelka neuvedla nic bližšího k tomu, proč se domnívá, že je kasační stížnost
přijatelná. Z jejího obsahu vyplývá, že důvod přijatelnosti stěžovatelka spatřuje především v tom,
že krajský soud přejal závěr žalovaného o podstatné změně situace v Bělorusku, aniž by podklady
založené ve správním spise svědčily o tom, že se jedná o změny natolik zásadní a trvalé,
aby odůvodňovaly zamítnutí žádosti stěžovatelky o prodloužení doplňkové ochrany.
[10] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud při hodnocení bezpečnostní
situace v Bělorusku dopustil pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatelky. Skutková podstata užitá žalovaným totiž nemá oporu ve spisech, což krajský soud
nesprávně přehlédl. Z uvedeného důvodu vyhodnotil kasační stížnost nejen jako přijatelnou,
ale i jako důvodnou.
[11] Kasační soud na tomto místě poznamenává, že o totožných otázkách rozhodoval ve věci
kasační stížnosti manžela stěžovatelky pod sp. zn. 7 Azs 249/2020. S ohledem na totožnost
kasačních námitek a skutkovou provázanost obou věcí dospěl Nejvyšší správní soud v nyní
posuzované věci ke stejným závěrům jako v rozsudku ve věci kasační stížnosti manžela
stěžovatelky ze dne 11. 2. 2021, č. j. 7 Azs 249/2020 - 29.
[12] Podle §53a odst. 4 věty čtvrté zákona o azylu [m]inisterstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena
doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§14a)
a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§17a).
[13] Základem řízení o prodloužení doplňkové ochrany je posouzení toho, zda se významně
a dlouhodobě změnily okolnosti, pro které byla žadateli udělena doplňková ochrana (srov. též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 1 Azs 34/2009 - 55).
Ve stěžovatelčině případě shledal žalovaný nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 písm. b),
spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání.
[14] Správní orgán pak nese důkazní břemeno v otázce, zda nadále trvá původní důvod
udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace v domovském státě cizince stabilizovala
a tato změna je natolik významné a trvalé povahy, že cizinci nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy
a odůvodňuje to zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany (srov. bod 22 rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 35).
[15] Dle Nejvyššího správního soudu však žalovaný v tomto stěžejním bodě neunesl své
důkazní břemeno.
[16] Stěžovatelce byla udělena doplňková ochrana vzhledem k nastalé nepříznivé bezpečnostní
situaci v Bělorusku. Dle zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný při udělení doplňkové ochrany
vycházel, se zintenzivnil vládní dohled nad organizacemi a aktivisty občanské společnosti, nadále
se objevovala obvinění z mučení a špatného zacházení ve vazbě a režim tvrdě zasahoval proti
všem formám protestu. U stěžovatelky, která ve svých výpovědích opakovaně vyjádřila obavy
z jednání policie vůči její osobě z důvodu kriminální minulosti jejího manžela, tak nebylo možné
jednoznačně vyloučit, že by mohla být v případě návratu do vlasti vystavena přímému
a bezprostřednímu nebezpečí vážné újmy. Při prodloužení doplňkové ochrany v roce 2014
doplnil žalovaný správní spis o zprávu Ministerstva zahraničí USA ze dne 27. 2. 2014, podle níž
ze strany příslušníků bezpečnostních orgánů docházelo k bití zadržovaných osob a demonstrantů,
tyto osoby byly údajně během výslechů a ve vězení mučeny nebo s nimi bylo špatně zacházeno.
Úřady na všech úrovních jednaly beztrestně a nepřijímaly kroky k trestnímu stíhání nebo
potrestání těch činitelů ve státní správě nebo bezpečnostních silách, kteří se dopustili porušování
lidských práv. Dle výroční zprávy Human Rights Watch 2016, která byla doplněna do správního
spisu při posledním prodloužení doplňkové ochrany stěžovateli v roce 2016, sice prezident
Lukašenko propustil z humanitárních důvodů 6 lidí z opozice, vězněných na základě politicky
motivovaných důvodů, avšak celková situace lidských práv v Bělorusku se nezlepšila.
[17] V napadeném rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany žalovaný odkázal
na celkem čtyři zprávy o zemi původu [(1) Informace Jamestown Foundation / Euroasia Daily
Monitor ze dne 18. 1. 2018; (2) Zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování
lidských práv v roce 2018 ze dne 13. 3. 2019; (3) Informace OAMP - Bezpečnostní a politická
situace v zemi ze dne 14. 6. 2019; (4) Informace MZV ČR č. j. 113939-6/2019-LPTP, ze dne
6. 6. 2019]. Po zhodnocení jejich obsahu konstatoval, že v Bělorusku došlo v období od udělení
doplňkové ochrany k podstatnému vývoji v zahraničně-politickém směřování země, dochází
k postupnému sbližování se západními zeměmi, což se pozitivně projevuje právě v oblasti
dodržování lidských práv. Jelikož stěžovatelce byla doplňková ochrana udělena z důvodu celkové
neuspokojivé situace v oblasti dodržování lidských práv v Bělorusku, odpadly vzhledem k vývoji
tamní situace okolnosti, pro které byla doplňková ochrana udělena.
[18] Nejvyšší správní soud nesdílí názor žalovaného, že by z obsahu jím shromážděných zpráv
o zemi původu bylo možno usuzovat na významnou změnu poměrů v oblasti lidských práv
v Bělorusku, která by odůvodňovala zamítnutí žádosti stěžovatelky o prodloužení doplňkové
ochrany.
[19] Informace OAMP - Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 14. 6. 2019 v bodě 1,
který se věnuje oblasti politické situace a lidských práv výslovně uvádí: „Ačkoliv běloruské zákony
zakazují prakticky mučení a jiného krutého, ponižujícího a nelidského zacházení nebo trestání, běloruské
bezpečnostní složky se k tomuto postupu uchylovaly, např. používaly bití vyslýchaných. (…) V případě porušování
lidských práv nebo mučení docházelo k potrestání pachatelů dopustivších se podobných provinění pouze sporadicky.
Mučení a nelidského zacházení se dopouštěly zejména běloruská policie a tajné služby, objevovalo se též mezi
branci v armádě. Mučení bylo jedním z hlavních témat bilaterálního dialogu o lidských právech s EU.“
Dle shrnutí ve zprávě Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v roce
2018 ze dne 13. 3. 2019 se mezi problémy v dodržování lidských práv řadilo „mučení, svévolné
zatýkání a věznění, život ohrožující podmínky ve věznicích, svévolné či nezákonné zasahování do soukromí,
neopodstatněné omezování svobody projevu, tisku a internetu včetně cenzury, blokování webových stránek, (…).
Činitelé na všech úrovních fungovali beztrestně a nepodnikali kroky ke stíhání či potrestání úředníků ve vládě
či bezpečnostních složkách, kteří se dopustili porušení lidských práv.“ V části C pak tato zpráva upřesňuje,
že „[p]říslušníci Výboru státní bezpečnosti (KGB), pořádkové policie a dalších bezpečnostních složek však přesto
své zadržené příležitostně bili, často když pracovali v utajení a v civilním oděvu. Bezpečnostní složky údajně
rovněž špatně zacházely s osobami během vyšetřování. Policisté příležitostně bili osoby během zatýkání.“
V navazující části D je dále uvedeno, že policie běžně ignoruje pravidlo o povinnosti požádat
prokurátora o povolení zadržet osobu na dobu delší než 3 hodiny. Úřady smí podezřelého
zadržet až na 10 dní bez vznesení formálního obvinění a následně až na 18 měsíců po vznesení
obvinění, zadržení lze prodlužovat bez souhlasu soudce. Případné stížnosti ohledně zákonnosti
uvěznění jsou často zastavovány a ignorovány. Podle Informace MZV ČR č. j. 113939-6/2019-
LPTP, ze dne 6. 6. 2019 lze zobecnit, že pokud byla určitá osoba před opuštěním země
v hledáčku milice (obdoba naší policie), budou se o ni tyto instituce zajímat i po jejím návratu
do země po delším pobytu v zahraničí.
[20] Při porovnání obsahu zpráv o zemi původu, z nichž žalovaný vycházel při udělení
doplňkové ochrany stěžovatelce a výše citovaných aktuálních zpráv lze konstatovat, že závěry
žalovaného o podstatném zlepšení bezpečnostních poměrů jsou v rozporu se správním spisem
a rovněž jsou částečně nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud žádné zásadní změny v oblasti
lidských práv z obsahu správního spisu nerozpoznal. Z informací shromážděných ve správním
spisu a shrnutých výše naopak vyplývá, že situace v Bělorusku se nijak zásadně nezměnila.
Nejvyššímu správnímu soudu tak není jasné, na jakých skutkových a právních závěrech stojí
závěr žalovaného o neexistenci vážné újmy. Skutečnost, že stěžovatelka není představitelkou
opozice a ani nebyla pronásledována za uplatňování politických práv, je v tomto ohledu
nerozhodná, jelikož tomu tak bylo i v době udělení doplňkové ochrany (a jejího předchozího
prodlužování). Tehdy přitom žalovaný na stěžovatelku evidentně nahlížel jako na osobu,
které může hrozit nebezpečí z důvodu, že o jejího manžela běloruské státní orgány projevovaly
zvýšený zájem, byť tomu nebylo pro zastávání politických názorů či uplatňování občanských
práv. Dle tvrzení stěžovatelky vyvíjely KGB a policie tlak na to, aby s nimi manžel stěžovatelky
spolupracoval, opakovaně jej bezdůvodně vyhledávaly, zatýkaly a obviňovaly z trestných činů,
které nespáchal, vyhrožovaly mu a při zatčeních byl rovněž bit. I s ohledem na tuto tvrzenou
existenci intenzivního dohledu policie pak žalovaný dovodil, že u stěžovatelky nelze v případě
návratu do vlasti jednoznačně vyloučit, že by mohla být vystavena přímému a bezprostřednímu
nebezpečí vážné újmy. Z aktuálních zpráv o zemi původu, které jsou součástí správního spisu,
přitom nevyplývá, že by se porušování lidských práv ze strany bezpečnostních složek omezovalo
„jen“ na politické a občanské aktivisty či představitele opozice, tj. že by se stěžovatelka stala
s ohledem na svůj profil nezájmovou osobou, které již obdobné zacházení nehrozí. Tento závěr
žalovaného tedy nemá oporu ve správním spise. Bude proto na žalovaném, aby se těmito
skutečnostmi zabýval a opětovně je právně vyhodnotil.
[21] Pro úplnost nutno dodat, že pro nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2020, č. j. 10 Azs 20/2020 - 40, na něž odkazoval
krajský soud. V uvedené věci žadatel dovozoval hrozbu vážné újmy z toho, že mu byla v ČR
udělena doplňková ochrana, nikoliv proto, že byl v minulosti vystaven intenzivnímu dohledu
běloruské policie. Ve věci posuzované desátým senátem žalovaný rovněž vyvrátil, že by daného
žadatele běloruské státní orgány považovaly za spolupracovníka politické opozice, jakož i tvrzení
o jeho politické aktivitě. Není zde tedy dána podobnost s věcí nyní projednávanou.
[22] V řízení ve věci prodloužení doplňkové ochrany musí správní orgán doložit, že skutkové
okolnosti, které jej dříve vedly k udělení doplňkové ochrany, již nyní nejsou dány. Na přesnou
povahu potíží, které hrozily stěžovatelce při návratu do vlasti, lze usuzovat pouze z obsahu
správního spisu. Soud tedy nehodnotí, jestli je současná situace v Bělorusku obecně mírnější
než byla ta předchozí. Zkoumá, jaké argumenty vedly správní orgán k udělení doplňkové ochrany
a zda tyto argumenty byly aktuálními zprávami o zemi původu vyvráceny. Byla-li stěžovatelce
udělena doplňková ochrana – slovy žalovaného – z důvodu celkové neuspokojivé situace
v oblasti dodržování lidských práv, musí se soud nyní ptát, jestli je nyní v této souvislosti už vše
v pořádku. Nemůže tak obstát argument, podle nějž stěžovatelka není zájmovou osobou
z hlediska uplatňování politických či občanských práv: stejně tak totiž stěžovatelka nebyla
takovou osobou v době udělení mezinárodní ochrany, přesto však žalovaný dovodil,
že by se mohla stát předmětem nevítaného zájmu státních orgánů. A aktuální zprávy o zemi
původu existenci takového nevítaného zájmu (který by mohl vyústit v přímé a bezprostřední
nebezpečí vážné újmy) nijak nevylučují, naopak o něm nadále svědčí. V podrobnostech odkazuje
soud na rozsudek ve věci sp. zn. 7 Azs 249/2020.
[23] Nejvyšší správní soud naopak neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že se krajský
soud nesprávně vypořádal s otázkou hrozící vážné újmy z důvodu příslušnosti stěžovatelky
k církvi Svědků Jehovových. Závěry krajského soudu plně odpovídají zjištěnému skutkovému
stavu. Již v původním rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ze dne 2. 10. 2013 žalovaný
uvedl, že z informace Ministerstva zahraničních věcí vztahující se k danému období vyplynulo,
že za pouhé členství v uvedené náboženské organizaci a činnost v ní žádný postih nehrozí.
Stěžovatelka nadto sama potvrdila, že v místě jejího bydliště v Bělorusku její souvěrci oficiálně
působí. Žalovaný na podkladě shora uvedeného učinil na s. 5 napadeného rozhodnutí závěr,
že Svědkové Jehovovi nejsou sice v Bělorusku podporovanou náboženskou organizací, státní
orgány však jejich činnost tolerují. Obtíže mají toliko s registracemi svých lokálních skupin. Nic
však nenasvědčuje tomu, že by řadoví členové, jako je stěžovatelka, byli jakýmkoli způsobem
pronásledováni či jim s ohledem na jejich víru hrozila vážná újma. Ani z přiložených
internetových článků nikterak nevyplývá hrozba pronásledování či postihu takovýchto osob
po návratu do vlasti. Navíc oba články jsou již staršího data (2002, 2013). Závěr krajského soudu,
že stěžovatelce s ohledem na její vyznání nehrozí nebezpečí ve smyslu §14a zákona o azylu, má
plnou oporu ve spisovém materiálu, a nelze mu nic vytknout.
[24] Co se týče namítaného zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky jakožto
důvodu pro udělení doplňkové ochrany, touto otázkou se Nejvyšší správní soud opakovaně
zabýval. Dlouhodobě vychází z premisy, že rodinné poměry žadatele o mezinárodní ochranu
mohou být důvodem pro udělení některého z pobytových oprávnění podle zákona o pobytu
cizinců, mimo zcela výjimečné případy však nepostačují pro udělení doplňkové ochrany
(viz rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). Rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany naopak zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince
na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva
předpokládala jeho pobyt na území České republiky (viz usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 - 52, či ze dne 29. 3. 2018, č. j. 2 Azs 21/2018 - 59).
Doplňková ochrana podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu je pak vyhrazena pouze pro zcela
mimořádné případy, kdy by samotné vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne
21. 3. 2018, č. j. 6 Azs 6/2018 - 33, ze dne 26. 3. 2020, č. j. 6 Azs 258/2019 - 31, č. 4030/2020
Sb. NSS, ze dne 21. 10. 2020, č. j. 6 Azs 184/2020 - 48, či ze dne 8. 6. 2011,
č. j. 2 Azs 8/2011 - 55, a usnesení ze dne 30. 8. 2016, č. j. 4 Azs 142/2016 - 41, ze dne 18. 5 2017,
č. j. 9 Azs 13/2017 - 32, či ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 Azs 201/2017 - 37, ze dne 19. 2. 2020,
č. j. 9 Azs 354/2019 - 40). Stran hrozícího porušení práva na soukromý a rodinný život Nejvyšší
správní soud takový závěr výjimečně učinil v případě cizince, jehož manželka i malá dcera (obě
české občanky) byly prakticky odkázány na jeho péči (rozsudek ze dne 11. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 256/2014 - 27). Jak ovšem správně konstatoval krajský soud, o takový výjimečný
případ se nyní nejedná. Příbuzní, vůči kterým by mělo dle stěžovatelky dojít k zásahu
do rodinného života, nejsou na stěžovatelce nijak závislí. Vyjádření krajského soudu, že se jedná
o vztahy širší rodiny, je nutno rozumět tak, že se jedná o vztah stěžovatelky a jejího již dospělého
dítěte, které na ní není závislé. Závěry krajského soudu plně korespondují výše uvedené
judikatuře zdejšího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
[25] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou, neboť závěr žalovaného
o podstatné změně situace v Bělorusku nemá oporu ve spisech. Proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a to ve výrocích I a II. Nezrušil pouze výrok III,
neboť jím byla ustanovené zástupkyni přiznána odměna za zastupování v řízení o žalobě. Jelikož
již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného,
přistoupil Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4
s. ř. s. rovněž ke zrušení tohoto rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je
v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto
rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[26] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatelka měla ve věci úspěch, náleží jí proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení.
Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu ovšem nevyplývá, že by jí v řízení
o kasační stížnosti či v řízení před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady
vznikly. Stěžovatelka neměla náklady se zaplacením soudního poplatku, neboť cizinci jsou
v řízení ve věcech mezinárodní ochrany osvobozeni od placení soudního poplatku podle §11
odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Neměla ani náklady spojené s právním zastoupením, neboť v řízení před krajským soudem byl
stěžovatelce ustanoven advokát podle §35 odst. 10 s. ř. s. V takovém případě platí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Stěžovatelce tak
žádnou náhradu nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem
nelze přiznat. Žalovaný na náhradu nákladů řízení jako neúspěšný účastník nemá právo. Proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[27] Zástupkyní stěžovatelky byla usnesením krajského soudu ze dne 10. 2. 2020 ustanovena
Mgr. Tereza Smutná, advokátka, jejíž odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby, kterým je sepsání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Za provedený úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4
písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokátka je plátcem daně
z přidané hodnoty, odměna je proto dále zvýšena o částku odpovídající této dani, která činí
714 Kč. Celkem tedy odměna ustanovené advokátky činí 4 114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2021
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu