ECLI:CZ:NSS:2021:9.AZS.256.2020:37
sp. zn. 9 Azs 256/2020 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: S. K., zast.
Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 6. 2020, č. j. OAM-686/ZA-ZA11-ZA17-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2020, č. j. 19 Az 36/2020 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“), rozhodnutím
ze dne 10. 6. 2020, č. j. OAM-686/ZA-ZA11-ZA17-2019, zamítlo žádost žalobce o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 19 Az 36/2020 - 32.
Hlavním důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcova neochota vrátit
se do Turecka, tj. země jeho původu, jelikož by musel splnit svou občanskou povinnost v podobě
výkonu základní vojenské služby. Dále tvrdil, že Kurdové jsou v Turecku považováni za „občany
druhé kategorie“ a že mají například zhoršený přístup k zaměstnání. V zemi původu existuje napětí
mezi tureckou většinou a kurdskou menšinou. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného,
že žalobcem uváděné okolnosti samy o sobě nemohou založit hrozbu vážné újmy dle §14a zákona
o azylu a že se v jeho případě ani nejedná o pronásledování ve smyslu §12 písm. b) tohoto zákona.
Dokumenty ohledně situace v Turecku, které si obstaral žalovaný, sice potvrzují žalobcem tvrzené
skutečnosti, ty však nepřekračují hranici problémů, které lze nalézt ve většině společností, kde vedle
sebe žijí velké etnické skupiny. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“)
týkající se pronásledování kurdské menšiny v Turecku, a to usnesení ze dne 10. 12. 2015,
č. j. 9 Azs 250/2015 - 23, nebo usnesení ze dne 15. 1. 2020, č. j. 1 Azs 358/2019 - 42, ve kterých
dospěl k závěru, že případné obtíže tureckých Kurdů nelze považovat za natolik intenzivní, aby je bylo
možné podřadit pod pronásledování nebo pod vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu.
[3] Ohledně branné povinnosti, kterou bude žalobce po návratu do země původu muset splnit,
odkázal krajský soud na závěr z rozsudku NSS ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, dle kterého
je pravděpodobnost vojenského nasazení Kurdů do operací na jihovýchodě Turecka proti jejich vůli
nepatrná. NSS taktéž uvedl, že potenciální hrozbu trestního stíhání pro nenastoupení vojenské služby
není možné považovat za pronásledování. Tím by byl případ, kdy by trestní sankce byla důsledkem
toho, že se branec odmítl účastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo pokud
by mu hrozil trest, který by zakládal porušení lidských práv. Trest, který hrozí kurdským brancům,
není uplatňován diskriminačním způsobem jen vůči nim a jeho výkon není nepřiměřený či nelidský.
Ohledně aktuálního vývoje v Turecku souvisejícího s operací „Pramen míru“, spočívající ve vpádu
ozbrojených sil Turecka do severní oblasti Sýrie, krajský soud odkázal na usnesení NSS
ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 - 46, dle kterého nelze říct, že by se jednalo o ozbrojený
konflikt či válečný stav na celém území Turecka. Nesouhlasil s tvrzením žalobce, že z rozhodnutí
žalovaného není zřejmé, na základě jakých podkladů vyloučil, že bude nucen páchat válečné zločiny
nebo se podílet na jiných nelidských věcech. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vycházel
z podkladů správního spisu obsahujícího informace o situaci na turecko-syrské hranici, situaci Kurdů
a z informací ohledně vojenské služby. Z těchto materiálů žalovaný vycházel i při svém posouzení
postavení Kurdů při výkonu základní vojenské služby. Dostatečně se zabýval i možností udělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Z výpovědi žalobce nebyly zjištěny žádné důvody, které
by nasvědčovaly nebezpečí vážné újmy po návratu do země původu. Z ničeho neplyne, že by měl
vážné problémy se státními orgány. Po svém návratu do země původu se může vrátit do místa svého
posledního pobytu, kde žije jeho rodina, anebo může využít institutu vnitřního přesídlení. Jeho
případné vycestování tak nezakládá rozpor s mezinárodními závazky dle §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Žalovaný ani krajský soud se dostatečně nezabývali postavením Kurdů v turecké armádě.
Podle rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2019, č. j. 43 Az 27/2018 - 51,
by hrozba postihu za odmítnutí výkonu vojenské služby v turecké armádě příslušníkem kurdské
menšiny mohla založit odůvodněnou obavu z pronásledování dle §12 zákona o azylu. Žalovaný vztah
Kurdů k výkonu vojenské služby hodnotil pouze vágně, když uvedl, že turecká armáda již na samotný
výkon základní vojenské služby klade menší důraz a že představy o vysílání mladých branců
do ohnisek bojů lze považovat za nesmyslné. Ohledně Kurdů pouze uvádí, že není známo nic o tom,
že by s nimi bylo kvůli jejich příslušnosti zacházeno odlišně než s Turky. Z rozhodnutí však nevyplývá,
z jakých zdrojů vycházel, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Z nepochopitelných důvodů
v podkladech správního spisu scházejí aktuální zprávy dvou organizací významných z hlediska
ochrany lidských práv, a to Human Rights Watch a Amnesty International. Žalovaný neopatřil dostatek
důkazů, resp. relevantních podkladů, na jejichž základě by bylo možné vyloučit nedůstojné postavení
Kurdů při absolvování základní vojenské služby. Ohledně páchání válečných zločinů tureckou
armádou při operacích v jihovýchodním Turecku a severní Sýrii stěžovatel odkázal na zprávu Amnesty
International ze dne 21. 10. 2019. Turecko je dále vojensky činné a naposledy bylo zapojeno do sporu
o Náhorní Karabach. Žalovaný a krajský soud tak nedostatečně vyvrátili stěžovatelovy obavy ohledně
nastoupení základní vojenské služby s ohledem na jeho kurdskou příslušnost a jeho obavy ohledně
zapojení do bojů, které turecká armáda vede.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí. Jak rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany, tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Je patrné, že se krajský soud při svém rozhodování zabýval celým spisem a žalobními námitkami.
Rozsudek je srozumitelný a je opřen o dostatek důvodů, ze kterých je zřejmé, z jakých důvodů
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Rozsudek je též v souladu s ustálenou judikaturou
NSS dopadající na tento případ.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Vzhledem k tomu, že se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, NSS se zabýval
v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém interpretoval neurčitý
právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou NSS; (2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[10] Stěžovatel jako hlavní důvod pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvádí svou
příslušnost ke kurdské menšině žijící v Turecku. K situaci Kurdů v Turecku se NSS již opakovaně
vyjádřil ve své dřívější judikatuře (např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28,
ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46,
či ze dne 30. 4. 2020, č. j. 7 Azs 127/2019 - 54; podrobněji např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012,
č. j. 4 Azs 34/2011 - 154), ve které vyslovil závěr, že kurdští příslušníci v Turecku (nejedná-li
se o politicky aktivně činné osoby, resp. osoby zapojené do neúspěšného státního převratu v roce
2016) nejsou na celém území Turecka tak běžně a závažně pronásledováni, že by tuto skutečnost bylo
možné považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany.
[11] Vývoj v Turecku na podzim roku 2019 na výše uvedených závěrech sám o sobě nic nemění,
jak plyne z bodu 23 rozsudku NSS ze dne 11. 11. 2020, č. j. 1 Azs 288/2020 - 27, v němž odkázal
i na další aktuální judikaturu k postavení Kurdů v Turecku a uvedl: „Problematikou vývoje v Turecku
na podzim roku 2019 se již Nejvyšší správní soud zabýval v několika svých rozhodnutích (kupříkladu usnesení
ze dne 7. 11. 2019, č. j. 2 Azs 75/2019 - 46, ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 359/2019 – 50, či ze dne
17. 9. 2020, č. j. 6 Azs 203/2020 - 28). K vojenské operaci (označované jako ‚Pramen míru‘) spočívající ve vpádu
ozbrojených sil Turecka do severní Sýrie kontrolované kurdskými milicemi v usnesení č. j. 7 Azs 359/2019 - 50
Nejvyšší správní soud uvedl, že ‚tento ozbrojený konflikt je lokalizován výhradně na konkrétním území (část hranice
se Sýrií), které již žalovaný s krajským soudem dříve hodnotili jako bezpečnostně problematické; nelze však bez dalšího
říci, že se jedná o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území Turecka‘. I v posuzované věci žalovaný
připustil, že se žalobce mohl setkat v místě svého bydliště s předpojatostí vůči své osobě z důvodu kurdské národnosti,
dovodil však, že svou situaci může řešit vnitřním přesídlením. Tyto závěry korespondují s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu, který se již situací kurdského obyvatelstva v Turecku opakovaně zabýval (např. rozsudek
ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 - 154, usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 - 28,
ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 - 46 a mnoho dalších)
a vývoj v této zemi na podzim roku 2019 na uvedených závěrech sám o sobě nic nemění.“
[12] Krajský soud správně vyhodnotil, že důvodem pro udělení mezinárodní ochrany nemůže být
ani případný výkon vojenské služby či jeho odepření. NSS již opakovaně ve své judikatuře vyslovil
závěr, že odmítání výkonu vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího
považovat za akt pronásledování nebo hrozbu vážné újmy (tedy za důvod pro udělení azylu
nebo doplňkové ochrany), zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným přesvědčením,
ať už politickým, náboženským či morálním (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či výše citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 17/2012 - 44). Stěžovatelem uváděnou
hrozbu, že by mohl být povolán do bojů proti příslušníkům svého etnika, je nutno hodnotit jako
hypotetickou, ostatně stěžovatel nepředložil a žalovaný nezjistil nic, z čeho by taková možnost mohla
plynout.
[13] K námitce nedostatečného posouzení situace kurdské menšiny žalovaným NSS uvádí, že touto
situací se zabýval na straně 4 napadeného rozhodnutí, kde vycházel z podkladů ve správním spise,
a to konkrétně z Informace MV Velké Británie, Turecko, z března 2020 Zpráva ze zjišťovací mise
říjen 2019 (Kurdové). Otázkou postavení Kurdů v turecké armádě se zabýval na straně 5
a 8 napadeného rozhodnutí, přičemž vycházel z informace Turecko - Zákon č. 1111 ze dne
21. 6. 1927, Překlad obecné části zákona o vojenské službě, listopad 2018; dále z Informace Turecko –
Zákon č. 7146 ze dne 26. 7. 2018, Novelizace zákona o vojenské službě, listopad 2018; ze Zprávy
BBC ze dne 26. 6. 2019, Nový turecký systém pro vojenskou službu vstupuje v platnost, z března
2020; a ze Zprávy MV Velké Británie, Turecko: Vojenská služba, září 2018, přičemž tyto dokumenty
byly součástí správního spisu.
[14] Nasazení tureckých vojáků v oblasti turecko-syrské hranice se žalovaný věnoval na straně 9,
kde uvedl, že v oblasti u východní hranice Turecka operují profesionální turecké vojenské síly spojené
s tamním ruským kontingentem, a je proto nepravděpodobné, že by tam měl být vyslán voják základní
vojenské služby. Tyto informace žalovaný dovodil zejména z Informace OAMP, Turecko - Sýrie,
Situace na turecké straně hranice, z dubna 2020, kde je podrobně popsána povaha a průběh
nedávných konfliktů na tomto území. Z této zcela aktuální informace také plyne, že turecké vojenské
operace „Pramen míru“ i „Olivová ratolest“ byly ukončeny, což stěžovatel nerozporuje. Poukazuje
pouze obecně na skutečnost, „že je Turecko stále poměrně vojensky činné, kdy bylo naposledy vojensky zapojeno
do sporu o Náhorní Karabach a v současné době v rámci mírové mise dohlížející na příměří stále zapojeno je.“ Z toho
však nijak neplyne, že by stěžovateli jako kurdskému odvedenci mohlo hrozit nasazení v bojích
na kurdském území. Na straně 8 svého rozhodnutí se pak žalovaný podrobně zabýval postavením
branců plnících povinnou vojenskou službu v turecké armádě, včetně postavení kurdských odvedenců.
K nim uvedl, že turecká základní vojenská služba trpí problémy, které jsou chronické ve většině armád
světa (případy bití, šikany či sebevražednosti vojáků) a pro Kurdy mohou být podmínky výkonu služby
tvrdší v závislosti na tom, do jakých kolektivů se dostanou. Jde však o jevy, které se turecká vojenská
správa snaží potírat.
[15] NSS tudíž dospěl k závěru, že se žalovaný i krajský soud dostatečně zabývali stěžovatelovou
situací, řádně se vypořádali s jeho námitkami a jejich závěry neodporují ustálené judikatuře.
I pohledem aktuálních informací shromážděných žalovaným a pohledem výše citované aktuální
judikatury NSS obstojí závěry rozsudku č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, z nějž krajský soud zejména vycházel.
Rozhodnutí žalovaného je založeno na dokumentech, které tvoří podklady správního spisu, obsahují
dostatek informací potřebných k rozhodnutí a lze je považovat za aktuální.
[16] K založení přijatelnosti kasační stížnosti je třeba shledat, že v projednávané věci nastal jeden
z případů uvedených ve výše citovaném usnesení NSS č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Nejvyšší správní soud
však neshledal důvody, proč by závěry z judikatury citované krajským soudem ohledně situace kurdské
menšiny v Turecku a postavení kurdské menšiny v turecké armádě, zejména z podrobného rozsudku
NSS č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, nebyly obecně použitelné i na nynější případ. Stěžovatel neuvádí ani jiná
rozhodnutí NSS, ve kterých by byla jeho situace posuzována odlišně, souhlasně poukazuje pouze
na jeden rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové. Ani odkaz na zprávy Human Rights Watch
a Amnesty International (její zpráva ze září 2018 navíc byla jedním z podkladů citovaných ve Zprávě MV
Velké Británie, Turecko: Vojenská služba, z níž žalovaný vycházel a je založena na č. l. 58 správního
spisu) sám o sobě nezakládá důvod, proč by citovaná judikatura neměla být použitelná na stěžovatelův
případ. Stěžovatel na tyto dvě zprávy odkázal, aniž by konkrétně rozvedl, co z nich vyvozuje
a v čem zpochybňují skutkový stav objasněný žalovaným. Polemika s rozhodnutím žalovaného
a odkaz na rozsudek jiného krajského soudu v obdobné skutkové situaci nemůže přijatelnost kasační
stížnosti bez dalšího založit.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] NSS neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, neboť svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Situace stěžovatele a jím vznesené
námitky nepřináší žádnou novou právní otázku, kterou NSS dosud neřešil, či potřebu se od dříve
přijatého řešení odchýlit, anebo otázku, kterou NSS řešil v rámci jednotlivých senátů odlišně. Nedošlo
ani k žádnému pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. NSS
proto odmítl kasační stížnost podle §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou.
[18] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2021
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu