ECLI:CZ:NSS:2020:7.AZS.359.2019:50
sp. zn. 7 Azs 359/2019 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: B. E., zastoupen
JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem Hybešova 2378/17, Boskovice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2019, č. j. 33 Az 20/2018 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi JUDr. Ondřeji Šmídovi, Ph.D.,
se p ři zn áv á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 6. 2018, č. j. OAM-309/ZA-ZA11-ZA17-2018, žalovaný
rozhodl, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji
zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 33 Az 20/2018 – 40. Rozsudek krajského soudu, stejně
jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud
na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel namítal, že krajský soud rozhodoval na základě skutkového stavu, který již
nebyl aktuální, a jeho rozhodnutí bylo založeno na „neaktuálních informacích, které se mohou
změnit ze dne na den“. Stěžovatel poukazoval na to, že mezi vydaným rozhodnutím správního
orgánu a rozsudkem krajského soudu uběhl více než rok. Podle čl. 46 odst. 3 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních
pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, by měl soud v případech mezinárodní
ochrany přihlédnout k aktuálnímu stavu věci právě z toho důvodu, aby bylo rozhodnutí v souladu
se skutkovým stavem v době přezkumu. Krajský soud se nedostatečně věnoval aktuální situaci
v zemi, do které by se měl stěžovatel vrátit. Konflikty se organicky vyvíjí „a nelze se tak spokojit
s ohledem na délku řízení, s tím, že postačí týdny či měsíce staré informace“. Stěžovatel dále
uváděl, že je příslušníkem kurdské menšiny a tato menšina je v Turecku plošně pronásledována,
utlačována a zastrašována. Kurdům není poskytována zdravotní péče v lékařských zařízeních,
jsou považováni za teroristy a nikdo je nechce zaměstnat. Stěžovatel je ateista, pročež mu
v Turecku hrozí perzekuce. Stěžovatel není sympatizantem současného politického vedení
Turecka a za tento politický názor mu rovněž hrozí perzekuce ze strany státních orgánů.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich
základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této
souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky
neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou
stěžovatelem a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace
a vypořádat se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 – 130). V tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[9] V průběhu správního řízení stěžovatel uvedl, že je kurdské národnosti, bez náboženského
vyznání, není členem žádné politické strany, přičemž se o politiku ani nezajímá. Je svobodný
a bezdětný. Po zdravotní stránce je v pořádku. V Turecku žil spolu s rodiči a sourozenci ve městě
Izmir a pracoval v zemědělství. Má základní vzdělání. Základní vojenskou službu absolvoval
v letech 2016 a 2017 jako řadový voják. Na vojně zažil různé formy šikany. Ve vlasti nebyl nikdy
trestně stíhán a uvězněn, ani neměl žádný konflikt se státními orgány. Turecko opustil nelegálně
prostřednictvím převaděčů v kamionu dne 6. 4. 2018 s cílem vycestovat do České republiky, kde
má bratra a další vzdálené příbuzné. K důvodům pro podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany toliko obecně uvedl, že jako Kurd byl v Turecku různě utlačován, což ho hodně
ovlivnilo. Podle jeho názoru jsou Kurdové vytlačováni ze společnosti, nesmějí mluvit kurdsky
a psát své názory na internet. Do Turecka se vrátit nechce, protože to není dobrá země
pro klidný život.
[10] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že v poslední době odmítl kasační stížnosti
založené na námitce nesprávného posouzení otázky pronásledování kurdské menšiny v Turecku
např. v usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28, ze dne 17. 1. 2019,
č. j. 5 Azs 106/2018 - 30, ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46, ze dne 7. 11. 2019,
2 Azs 75/2019 – 46, ze dne 30. 4. 2020, č. j. 7 Azs 127/2019 - 54; podrobně se pak touto
problematikou zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011 - 154, či ze dne
10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015 - 23. Již dříve uvedl, že se „zabýval také postavením kurdské menšiny
v Turecku, přičemž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru, že obtíže spojené s příslušností
k této etnické skupině nedosahují intenzity pronásledování ve smyslu §12 písm. a) či b) zákona o azylu,
případně vážné újmy podle §14a odst. 2 téhož zákona. Kasační stížnost obsahuje značně obecná tvrzení o tom,
že po státním převratu, k němuž došlo dne 15. 7. 2016, se v důsledku následující reakce státní moci
a intenzívních opatření vůči domnělým pučistům, politickým oponentům a jiným osobám, mohou za určitých
okolností některé osoby obávat pronásledování. (…) Tyto obavy z pronásledování by mohly být namístě zejména
u politicky aktivně činných osob, resp. osob zapojených do neúspěšného státního převratu, takové skutečnosti však
stěžovatel neuvedl“ (usnesení ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018 – 28). Dále taktéž naznal,
že „nelze stěžovateli přisvědčit, že by kurdští příslušníci v Turecku byli na celém území státu tak běžně
a závažně pronásledováni, že by tato skutečnost zakládala důvod pro udělení mezinárodní ochrany“ (usnesení
ze dne 25. 4. 2019, č. j. 8 Azs 352/2018 – 46). Nejvyšší správní soud v projednávaném případě
neshledal žádnou specifickou okolnost, pro niž by se měl od výše citované judikatury odchýlit;
ta neplyne z tvrzení samotného stěžovatele ani zjištění žalovaného. Stěžovatel v Turecku nebyl
nikdy sám politicky aktivní jako člen konkrétní politické strany, taktéž se nezúčastnil žádné
demonstrace ani neúspěšného pokusu o státní převrat. Se státními orgány své vlasti neměl
jakékoli obtíže trestněprávního charakteru, neboť se o politiku nezajímal a tak se do žádného
konfliktu se státem jako takovým nikdy nedostal. Rovněž lze poukázat na to, že stěžovatel
před svým odchodem z Turecka pobýval v Izmiru, tedy nikoliv na problematickém území
v blízkosti hranice se Syrskou arabskou republikou. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje,
že situace ohledně dodržování základních lidských práv v Turecku je problematická. V této
souvislosti však odkazuje na rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, kde uvedl:
„Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních
důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti
ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země
s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici,
resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“
[11] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že reflektoval (což ostatně
učinil i krajský soud ve svém rozsudku) též aktuální vývoj v Turecku ve vztahu ke kurdské
menšině, který souvisí s tureckou operací „Pramen míru“ spočívající ve vpádu ozbrojených sil
Turecka do severní Sýrie v oblasti Eufratu, která je pod kontrolou kurdských milic. Konstatuje
však, že tento ozbrojený konflikt je lokalizován výhradně na konkrétním území (část hranice
se Sýrií), které již žalovaný s krajským soudem dříve hodnotili jako bezpečnostně problematické;
nelze však bez dalšího říci, že se jedná o vnitřní ozbrojený konflikt či válečný stav na celém území
Turecka. Především však Nejvyšší správní soud odkazuje na obecné pravidlo §75 odst. 1 s. ř. s.,
které zakazuje správnímu soudu přihlížet ke skutkovým novotám, jež neexistovaly v době vydání
rozhodnutí správního orgánu, byť judikatura dovodila možnost prolomení tohoto pravidla
v některých výjimečných případech. Specificky pro oblast mezinárodní ochrany platí, že „soud bude
povinen prolomit pravidlo stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s. a přihlédnout k novým skutkovým okolnostem
z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) pouze
ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud cizinec v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly
až po právní moci rozhodnutí správního orgánu nebo nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání
správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a soud neshledá dostatečné záruky, že tyto
nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení“ (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65); dále upřesnil, že „v rámci soudního přezkumu
správních rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany může nastat situace, kdy je třeba na základě čl. 10 Ústavy
České republiky upřednostnit před aplikací §75 odst. 1 s. ř. s. užití čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., (dále jen „Úmluva“). Tato situace však nastává pouze
tehdy, pokud by ve smyslu uvedených ustanovení Úmluvy mohlo navrácením žadatele o mezinárodní ochranu dojít
k porušení zásady non-refoulement, respektive k ohrožení práva na život nebo k porušení zákazu mučení
v důsledku zhoršení situace, ke kterému v zemi žadatele o mezinárodní ochranu došlo až po vydání
rozhodnutí správního orgánu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014,
č. j. 4 Azs 119/2014 – 43). Dostatečné záruky respektování zásady non-refoulement navíc poskytuje
řízení o správním vyhoštění (srov. §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů), v němž by aktuální
politický a bezpečnostní vývoj v zemi stěžovatelova původu musel být zohledněn.
[12] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že nikterak nezlehčuje pozici stěžovatele a chápe
jeho obtížnou situaci. Prostřednictvím azylového řízení však nelze žádat o legalizaci pobytu
v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje,
konkrétně instituty podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 57). Stěžovatel si nemůže zvolit
využití institutů zákona o azylu namísto institutů zákona o pobytu cizinců, neboť mezinárodní
ochrana je specifický institut sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni
či ohroženi vážnou újmou, nikoli univerzálním nástrojem pro legalizaci pobytu. Právě instituty
právní úpravy pobytu cizinců na území České republiky jsou určeny pro případy tohoto druhu,
když stěžovatel ve správním řízení sám uvedl, že usiluje o legální pobyt v České republice. Pokud
má stěžovatel zájem setrvat v České republice a žít zde, je třeba, aby o to usiloval prostřednictvím
institutů zákona o pobytu cizinců.
[13] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony
právní služby - první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační
stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši
2 x 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5 advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada
hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu,
že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka
daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 1 428 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného
advokáta činí částku ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2020
Mgr. David Hipšr
předseda senátu