ECLI:CZ:NSS:2022:1.AZS.77.2022:18
sp. zn. 1 Azs 77/2022 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: O. K.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2021, č. j. OAM-47/LE-VL17-D07-2021, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2022,
č. j. 62 Az 23/2021 - 45,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2022, č. j. 62 Az 23/2021 - 45,
se zru š u je a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný napadeným rozhodnutím zastavil řízení o žádosti žalobce o mezinárodní
ochranu podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť shledal, že státem příslušným
k posouzení jeho žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“),
je Polská republika, a jeho žádost je tedy nepřípustná podle §10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[2] Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že neexistují závažné důvody
se domnívat, že v Polsku dochází ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení k systémovým
nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovaly
možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ostravě.
V žalobě namítal, že takové hodnocení žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť si žalovaný
neobstaral dostatečné množství relevantních zpráv. Žalovaný nadto dostatečně nezjistil skutkový
stav, neboť neposoudil faktickou situaci v Polsku. Vycházel z jediného dokumentu,
a to Informace OAMP Polsko ze dne 10. 8. 2020. V rozhodnutí pouze odkázal na jednotlivá
ustanovení právní úpravy a uvedl nic neříkající statistické údaje o počtu žádostí. Žalovaný
se nadto nijak nevypořádal s individuální situací žalobce, který namítal diskriminační chování
vůči Ukrajincům v Polsku. Dle žalobce naopak v Polsku dochází k vážným systémovým
nedostatkům v oblasti azylového řízení, které prokazují zprávy o zemi původu, zpravodajské
články i rostoucí počet soudních rozhodnutí. Na tyto zprávy žalobce odkázal a citoval
z nich (zpráva ECRE – Evropské rady pro uprchlíky a vysídlené osoby, články UNHCR –
Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, rozsudek odvolacího soudu Nizozemska
AWB 13/11314, dostupný na webu EDAL – Evropské databáze azylového práva).
[4] Krajský soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. Shledal totiž, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů, neboť se žalovaný zcela nedostatečně vypořádal s otázkou existence systémových
nedostatků azylového řízení v Polsku a nepřihlédl ani k individuální situaci žalobce. Nelze
akceptovat pouze obecný odkaz na zprávu OAMP (Odboru azylové a migrační politiky
Ministerstva vnitra) ze dne 10. 8. 2020, neboť ta se jakýmikoli případnými nedostatky nezabývá.
Obsahuje pouze popis azylového systému v Polsku včetně relevantní právní úpravy. Žalovaný
zcela ignoroval jakékoli jiné zdroje informací, kterých je dle soudu dostatek. Krajský soud
proto nemohl posoudit, zda došlo k porušení čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení.
[5] Soud ve smyslu čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU
ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní
ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) zohlednil ruskou invazi na Ukrajinu jako novou
skutečnost, která nastala v zemi původu žalobce po vydání napadeného rozhodnutí. Uvedl,
že je mu známo, že probíhající válečný konflikt v současné době masivně zvýšil migrační nápor
na Polskou republiku, neboť do Polska před válkou uprchlo již asi 2 miliony osob. Azylové řízení
v Polsku je proto třeba posoudit na podkladě nanejvýš aktuálních informací.
[6] Na žalovaném rovněž bude vypořádat se s otázkou přerušení řízení o mezinárodní
ochraně, pokud žalobce požádá o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých
opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk
Ruské federace, který nabyl účinnosti dne 21. 3. 2022.
II. Kasační stížnost
[7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení. Předně se domnívá, že kasační stížnost je přijatelná, neboť
se týká otázek, které doposud nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu,
napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a nezákonný, krajský soud nerespektoval ustálenou
judikaturu a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
[8] Stěžovatel uvedl, že zpráva OAMP ze dne 10. 8. 2020 byla vypracována v souladu
se zprávou Evropského azylového podpůrného úřadu, v souladu s metodikou a na základě
uznávaných a relevantních veřejně dostupných informací. Zdroje (jiné databáze, nevládní
organizace) jsou v textu zprávy uvedeny ve formě poznámek. Tyto okolnosti jsou v úvodu zprávy
popsány a soud se s nimi mohl seznámit. V závěru dané zprávy jsou také citovány použité zdroje.
Stěžovatel tedy neignoroval jiné zdroje informací, neboť byly podkladem k vypracování
této zprávy. Zpráva popisuje azylový systém v Polsku, tamější pobytová střediska a fungování
dublinského systému.
[9] Stěžovatel se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou existence systémových nedostatků
azylového systému v Polsku, konkrétně popsal fungování tamního azylového systému a zabýval
se možnostmi ochrany v případě možných potíží. Dané skutečnosti se týkaly i osoby žadatele,
a hodnocení je proto individuální (viz str. 4 - 5 napadeného rozhodnutí). Nadto z dosavadní
ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že polský azylový systém netrpí
systémovými nedostatky (např. rozsudek ze dne 25. 4. 2019, č. j. 7 Azs 39/2019 - 39).
[10] Krajský soud dle stěžovatele pochybil, neboť nepřezkoumal jeho hodnocení stran
existence systémových nedostatků. Dostatečně nevysvětlil svůj závěr, proč je hodnocení
stěžovatele pouze obecné a není individualizované. Nijak nereagoval na stěžovatelova tvrzení
obsažená ve vyjádření k žalobě. Soud postupoval nezákonně, neboť nevycházel z obsahu
správního spisu a ze sdělení žalobce. Bez existence jakéhokoli vysvětlení stěžovatele zavázal,
aby si opatřil další podklady. Napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný.
[11] Napadený rozsudek je také vnitřně rozporný. Krajský soud v bodě 11 rozsudku uvádí,
že napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, avšak následně v bodech 14 -17
soud provedl ex nunc přezkum.
[12] Pokud měl soud za to, že navýšení počtu ukrajinských uprchlíků zatížilo po počátku války
na Ukrajině azylový systém v Polsku, bylo jeho povinností nařídit soudní jednání, během
něj provést řádný přezkum této otázky, seznámit stěžovatele s touto hypotézou, dát mu možnost
se k tomu vyjádřit, případně obstarat si další podklady. Teprve poté by mohl soud dojít k závěru,
zda zdroj informací, ze kterých stěžovatel vycházel při svém rozhodování, byl dostačující či nikoli
a zda žalobcem uváděné systémové nedostatky v azylovém řízení jsou ve vztahu k jeho osobě
relevantní a způsobilé zpochybnit stěžovatelem zjištěný skutkový stav, z něhož
v rozhodnutí vycházel (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019 - 41).
[13] Stěžovatel rovněž namítal, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud
postupoval v rozporu s požadavky na transparentnost a předvídatelnost soudního rozhodování.
Soud vydal napadený rozsudek dne 25. 2. 2022. V odůvodnění rozsudku soud cituje
zákon č. 65/2022 Sb., účinný od 21. 3. 2022, který v době vydání rozsudku neexistoval. Je zřejmé,
že soud do odůvodnění po vydání rozsudku a po vyhlášení konečného rozhodnutí učinil zásah.
Změnil tak v podstatě nejen odůvodnění, ale doplnil i požadavky kladené na stěžovatele. Soud
zřejmě spoléhal na §54 odst. 4 s. ř. s., avšak takovou opravu nelze považovat za zákonnou.
[14] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem
rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s §104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné
posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut
nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil
podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná.
[16] O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících
typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec
či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře
přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[17] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost jako přijatelnou, neboť se krajský soud
dopustil zásadních pochybení, která mohla mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele,
mj. v posuzované věci nerespektoval ustálenou judikaturu kasačního soudu (k přijatelnosti
kasačních stížností žalovaného viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59).
III.A Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[18] V rámci věcného přezkumu se soud nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel namítá,
že rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť soud dostatečně nevysvětlil svůj závěr,
proč je hodnocení stěžovatele pouze obecné a není individualizované. Rovněž se domnívá,
že napadený rozsudek je vnitřně rozporný, neboť krajský soud v bodě 11 rozsudku uvádí,
že napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů, avšak následně v bodech 14 -17
provedl ex nunc přezkum.
[19] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností a z jakých
důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Současně z rozsudku musí být
patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující žalobní
argumentací.
[20] Napadený rozsudek je přezkoumatelný. Je z něj totiž zřejmé, že krajský soud dospěl
k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele, neboť rozhodnutí obsahuje pouze popis
azylového systému v Polsku včetně relevantní právní úpravy, a protože vycházel pouze ze zprávy
OAMP ze dne 10. 8. 2020, která se jakýmikoli případnými nedostatky nezabývá. Bod 11 není
rozporný s body 14 - 17 napadeného rozsudku. Jedná se spíše o nevhodnou formulaci v bodě 11.
Je totiž zřejmé, že krajský soud se nejprve vypořádal s žalobními body a následně učinil ex nunc
přezkum nad rámec žalobních bodů.
III.B Namítané dostatečné hodnocení existence systémových nedostatků azylového řízení a přijímacích podmínek
v Polsku
[21] Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou, zda je závěr krajského soudu zákonný.
Hodnotil tedy, zda je zpráva OAMP dostatečným podkladem pro posouzení existence
systémových nedostatků a zda se stěžovatel jejich existencí v napadeném rozhodnutí dostatečně
zabýval [kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
[22] Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé dublinského nařízení žádost posuzuje jediný členský stát, který
je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2
větě druhé, dle které není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen
jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud
jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede
řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil,
jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
[23] V rámci dublinského systému tedy nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu
do zemí, v nichž azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu vykazují
natolik závažné, tedy systémové nedostatky z hlediska závazných standardů Společného
evropského azylového systému (resp. z hlediska srovnatelných závazků ostatních zemí
dublinského systému, které nejsou právními předpisy Společného evropského azylového systému
v té či oné míře vázány). Tyto systémové nedostatky musejí dosahovat intenzity, že by v případě
přemístění žadatele do dané země dublinského systému vzniklo riziko nelidského či ponižujícího
zacházení s tímto žadatelem, rozporné s požadavky zejména čl. 4 Listiny základních práv EU,
resp. čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak byly konkretizovány
v judikatuře Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva (přímo
k možnosti vzniku takové újmy v rámci uplatňování dublinského systému srov. zejména rozsudky
velkého senátu Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S. a M. E., C-411/10 a C-493/10,
ze dne 14. 11. 2013, Puid, C-4/11, a ze dne 10. 12. 2013, Abdullahi, C-394/12; a dále rozsudky
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 1. 2011 ve věci M. S. S. proti Belgii
a Řecku, stížnost č. 30696/09, a ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti Švýcarsku,
stížnost č. 29217/12).
[24] Nejvyšší správní soud v této souvislosti již vyslovil, že úvaha správního orgánu týkající
se možnosti přemístění žadatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce dublinského
nařízení musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění žadatele, bez ohledu na to, do
jaké země má být žadatel přemístěn (viz rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27).
Tyto závěry správního orgánu musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému
v tomto státě, případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise (rozsudek
ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 - 22).
[25] Napadené rozhodnutí stěžovatele tyto úvahy obsahuje. Je v něm popsáno řízení
o mezinárodní ochraně v polském právním řádu, dostupné opravné prostředky, kapacita
jednotlivých přijímacích středisek a postup v případě, kdy je žadatel do Polska přemístěn
podle dublinského nařízení. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí rovněž konstatuje, že na úrovni
EU ani Rady Evropy nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí, dle kterého by v Polsku
existovaly systémové nedostatky, co se azylového řízení a přijímacích podmínek týče. Takové
stanovisko nepřijal ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Stěžovatel v rozhodnutí
rovněž uvedl, že Polsko je bezpečnou zemí původu pro ČR i ostatní členské státy EU,
ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o ochraně lidských práv a ročně zde žádají
o mezinárodní ochranu tisíce uprchlíků.
[26] Kasační soud přitom v mnoha svých rozhodnutích (např. ze dne 26. 5. 2016,
č. j. 2 Azs 113/2016 - 26, ze dne 25. 5. 2017, č. j. 7 Azs 38/2017 - 73, či ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 7 Azs 39/2019 - 39), ve kterých přezkoumával hodnocení existence systémových nedostatků
v Polsku, hodnotil jako dostatečné posouzení stěžovatele, který ve správních rozhodnutích
otázku vypořádal obdobným způsobem jako v nyní projednávaném případě. Z rozhodovací
činnosti Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě dublinských přemístění bývá
ve správním spise standardně založena právě pouze zpráva Informace OAMP k Polsku,
vycházející z více zdrojů, a že kasační soud ji v rámci správního řízení obecně považuje
za dostatečný podklad.
[27] Jiná situace však nastane v případě, pokud žadatel namítá konkrétní skutečnosti,
nasvědčující existenci systémových nedostatků v Polsku. Tak tomu bylo i v projednávaném
případě. Žalobce totiž v žalobě poukázal na konkrétní skutečnosti a podpořil je citací zpráv
o zemi původu a zpravodajských článků, kterými se existenci systémových nedostatků snažil
dokázat (zpráva ECRE, články UNHCR, rozsudek odvolacího soudu Nizozemska AWB
13/11314, dostupný na webu EDAL).
[28] Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019,
č. j. 5 Azs 252/2019 - 41, na který odkázal i stěžovatel, pokud žalobce v žalobě výslovně namítl,
že použitá zpráva Informace OAMP není dostatečným zdrojem ke zjištění skutkového stavu,
a uvedl konkrétní důkazy, z nichž dle něj vyplývá, že zjištění uváděná stěžovatelem nejsou
dostatečná, resp. jsou se zjištěními stěžovatele rozporná, je na místě tyto rozpory o tvrzených
systémových nedostatcích v Polsku v řízení před krajským soudem posoudit. V této věci soud
odkázal na rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, ve kterém uvedl, že „§77 s. ř. s.
zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán
ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec
zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce“.
[29] Stěžovateli tedy lze přisvědčit, že bylo namístě, aby se krajský soud jeho hodnocením
a konkrétními námitkami žalobce věcně zabýval. Žalobce namítal konkrétní skutečnosti
a navrhoval konkrétní důkazy, kterými se systémové nedostatky snažil prokázat. Krajský soud
měl proto dle §77 odst. 2 s. ř. s. provést a doplnit dokazování za účelem zjištění, zda skutkový
stav byl stěžovatelem zjištěn dostatečně. Jak konstatoval soud např. v rozsudku
ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 As 203/2015 - 141, „soud může použít i nové důkazy, které sice ve správním
řízení nebyly předloženy, resp. nebyly součástí správního spisu, nicméně jsou schopny vypovídat o skutkovém stavu
v době vydání správního rozhodnutí, a lze jimi tedy potvrdit nebo vyvrátit skutkový stav, který správní orgán
zjistil ve správním řízení.“ Ačkoliv tedy obě strany souhlasily s rozhodnutím bez jednání, bylo
na místě nařídit jednání, provést k důkazu žalobcem označené zdroje informací, dát možnost
stěžovateli se k nim vyjádřit a rozporné informace vyjasnit. Následně by mohl krajský soud
zodpovědět otázku, zda zdroj informací, z něhož stěžovatel vycházel (tj. Informace OAMP
Polsko ze dne 10. 8. 2020) byl dostačující, jednoznačný a zda žalobcem v žalobě uváděné
systémové nedostatky jsou ve vztahu k jeho osobě relevantní a způsobilé zpochybnit
stěžovatelem zjištěný skutkový stav, z něhož v rozhodnutí vycházel či nikoli (shodně viz citovaný
rozsudek č. j. 5 Azs 252/2019 - 41).
III.C Námitka odůvodnění rozsudku neodpovídajícího datu jeho vyhlášení a nezákonného nenařízení jednání
[30] Stěžovateli lze rovněž přisvědčit v tom, že krajský soud do odůvodnění rozsudku zahrnul
skutečnosti, které nebyly v době jeho vydání a vyhlášení známé. Krajský soud rozsudek vyhlásil
dne 25. 2. 2022 na úřední desce soudu, odůvodnění neobsahoval. Písemné vyhotovení rozsudku
je datováno k 30. 3. 2022. Odůvodnění obsahuje úvahy o dopadu možného podání žádosti
o udělení dočasné ochrany žalobcem. Zákon, který postup podání žádosti upravuje a který
krajský soud ve svém rozhodnutí cituje, však nabyl účinnosti až dne 21. 3. 2022. Krajský soud
vzal při svém hodnocení v rámci ex nunc přezkumu v potaz i informaci, že do Polska již dorazilo
přes 2 miliony osob z Ukrajiny. Tento číselný údaj však nemohl být teprve druhý den po počátku
ruské invaze na Ukrajinu pravdivý. Soud tedy do odůvodnění obsaženého v písemném
vyhotovení rozsudku zahrnul skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení rozsudku. Tím se dopustil
jiné vady řízení před soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [kasační
důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. K těmto skutečnostem nicméně krajský soud může
přihlédnout po zrušení napadeného rozsudku v dalším řízení (viz níže).
[31] Jak uvedl krajský soud, platí totiž, že soud v řízeních ve věcech mezinárodní ochrany
při přezkoumání správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu
je v době rozhodování soudu. To vyplývá z přímého účinku čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2017, č. j. 1 Azs 194/2017 - 30).
Z něj vyplývá, že členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc
posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní
ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu
prvního stupně.
[32] Judikatura Nejvyššího správního soudu nadto i v případech přezkumu rozhodnutí
o dublinském přemístění a zvláště pak existence systémových nedostatků v členském státě, kam
má být transfer uskutečněn, dovodila možné překročení rámce žalobních bodů, pokud by striktní
aplikace §75 odst. 2 s. ř. s. vedla k porušení principu non-refoulement (viz rozsudek
ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 Azs 304/2016 - 24.
[33] Ve světle výše uvedené judikatury tak obecně není pochybením krajského soudu, pokud
by přihlédl k vysokému počtu příchozích osob z Ukrajiny do Polska jako k nové skutečnosti,
vycházel-li by ze skutečností, které zde byly již v době vydání a vyhlášení napadeného rozsudku.
Stěžovatel má nicméně pravdu, že tak krajský soud nemohl učinit, aniž by ve věci nařídil jednání
a provedl k těmto skutečnostem důkazy.
[34] Krajský soud ke skokově vyšší zátěži na polský azylový systém přistupoval
jako k notorietě. Skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) obdobně jako skutečnosti známé
správnímu orgánu z úřední činnosti (§50 odst. 1 správního řádu) jsou objektivizované, do značné
míry nesporné skutečnosti, které se v soudním či správním řízení zásadně nedokazují. Účastníci
řízení nicméně mohou svými tvrzeními popírat obsah notoriet (stejně jako skutečností známých
správnímu orgánu z úřední činnosti), mohou také navrhovat provedení důkazů za účelem
prokázání svých odlišných tvrzení. Notoriety mohou být známé úplně každému nebo širokému
okruhu osob v určitém místě a čase (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 - 58).
[35] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře v posledních třech měsících setrvale judikuje,
že takovou notorietou je aktuální válečný konflikt na Ukrajině (viz rozsudky
ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 - 31, ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021 - 49,
či ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022 - 31). Pro posouzení systematických nedostatků
azylového řízení a přijímacích podmínek v Polsku však není podstatný samotný probíhající
konflikt, avšak příliv osob prchajících z Ukrajiny do Polska a jejich nápor na polský azylový
systém. Taková skutečnost však není notorietou.
[36] Bude proto na krajském soudu, aby se v dalším řízení vypořádal nejen s podklady
označenými žalobcem, ale rovněž s aktuálními informacemi o zemi původu, na základě kterých
je možno konstatovat, zda mohou počty příchozích osob z Ukrajiny do Polska v důsledku ruské
invaze na Ukrajinu zvrátit závěr stěžovatele o neexistenci systémových nedostatků azylového
řízení a přijímacích podmínek v Polsku.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] S ohledem na výše uvedené posoudil Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako důvodnou, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1
s. ř. s.). V něm bude vázán shora vysloveným právním názorem (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[38] Krajský soud v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. v dalším řízení rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. června 2022
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu