ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.395.2019:42
sp. zn. 2 As 395/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: M. S., zastoupen Mgr.
Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 529/5, Praha 1, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 4. 2017, č. j. MSMT-13333/2017-4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 9. 2019, č. j. 30 A
106/2017 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žádostí podle §89 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách
a o změně a doplnění dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o vysokých školách“),
ze dne 30. 11. 2010 domáhal u Západočeské univerzity v Plzni (dále jen „ZČU“) uznání
zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v navazujícím
magisterském studijním oboru Právo se specializací Právo a právní věda, získaného studiem
na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě (dále jen „Zakarpatská univerzita“) na Ukrajině
v letech 2005 až 2010 ve studijním programu Právo a právní věda / Právo (dále jen „žádost“).
ZČU rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011, č. j. PR-P732/10, žádost žalobce o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice zamítla.
[2] O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí ZČU rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne
24. 9. 2012, č. j. MSMT-41313/2012-30, kterým napadené rozhodnutí ZČU zrušil a věc vrátil
k novému projednání. Dne 11. 2. 2014 žalobce na základě výzvy ZČU doplnil svoji žádost
o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání o požadované listiny a současně požádal
o pokračování v řízení. ZČU následně dne 21. 3. 2014 vydala v řadě druhé zamítavé rozhodnutí,
č. j. ZCU 006947/2014, o žádosti žalobce. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo
rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 10. 2014 č. j. MSMT-26595/2014-2 zamítnuto.
[3] Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou u Krajského soud v Plzni, který
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2014 rozsudkem ze dne 24. 2. 2016,
č. j. 30 A 145/2014 - 106, pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný následně v rámci opakovaného odvolacího řízení vydal rozhodnutí ze dne 21. 7. 2016
č. j. MSMT-22810/2016-1, kterým bylo odvolání znovu zamítnuto a rozhodnutí ZČU potvrzeno.
Toto rozhodnutí bylo následně v přezkumném řízení, zahájeném z moci úřední, pro vady řízení
zrušeno rozhodnutím ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 33965/2016-3 (dále jen „rozhodnutí ministryně školství“). Žalovaný po odstranění
vytknutých vad následně rozhodnutím ze dne 20. 4. 2017, č. j. MSMT-1333/2017-4, (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“), opětovně odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí
potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal opětovně žalobu ke Krajskému soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“).
[4] Krajský soud žalobu v záhlaví specifikovaným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zamítl. Nesdílel názor žalobce, že se jedná o nicotné, případně nepřezkoumatelné rozhodnutí.
[5] Taktéž neshledal důvodnou námitku, že se správní orgán nedržel závazného právního
názoru, vyjádřeného v rozsudku krajského soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 A 145/2014 - 106,
neboť si neopatřil úřední překlady cizojazyčných listin založených ve správním spisu,
a to i přes to, že žalobce uvedl, že těmto listinám nerozumí a nemůže se k nim vyjádřit. Dle
krajského soudu postačoval prostý překlad listin, což žalovaný učinil. Požadavek žalobce
na provedení úředně ověřeného překladu cizojazyčných listin nemá opodstatnění, neboť žalobce
pouze negoval listinu s cizojazyčným obsahem jako takovou a netvrdil konkrétní chyby
či nepřesnosti prostého překladu těchto listin a neuváděl ani, jak by případné chyby a nepřesnosti
mohly změnit výchozí skutkové a z nich učiněné právní závěry. Žalobce pouze setrval
na požadavku provést úředně ověřený překlad těchto listin, spor o správnost prostého překladu
těchto listin nevznikl a neprovedení úředně ověřeného překladu správním orgánem není vadou
řízení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť skutkové závěry žalovaného
opřené též o prostý překlad cizojazyčných listin by nedoznaly změny, pokud by tyto listiny byly
přeloženy úředně ověřeným překladem.
[6] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, ve které žalobce vytýkal správnímu orgánu
neprovedení důkazu e-mailovou komunikací ze dne 5. 4. 2017 a e-mailovou komunikací
uloženou na nosiči CD, který byl správnímu orgánu předložen. Krajský soud shledal obsahovou
totožnost těchto podkladů, dále shledal, že jejich obsah neměl vliv na věcnou správnost
zjištěného skutkového stavu věci, a tím tyto podklady nedoložily nesprávnost nebo neúplnost
výchozího skutkového stavu, který byl podkladem pro rozhodování žalovaného.
[7] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného z důvodu, že se žalovaný nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce
v odvolání proti rozhodnutí ZČU, že žádost žalobce nemůže být zamítnuta pouze proto,
že nedoložil nějaké podklady, a že se žalovaný nezabýval platností nebo neplatností předloženého
vysokoškolského diplomu. Podle krajského soudu byla prioritně povinnost důkazní na straně
žalobce, a výsledek řízení je tak primárně určován procesní aktivitou žalobce. Otázku bezvadnosti
vysokoškolského diplomu krajský soud vyhodnotil jako nerelevantní pro nyní projednávanou věc,
neboť důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce o uznání zahraničního vysokoškolského studia
byla neuznatelnost vzdělání a kvalifikace, které měl žalobce studiem nabýt, nikoliv platnost
diplomu, který absolvování zahraničního vzdělání měl prokazovat.
[8] K námitce nepřezkoumatelnosti z důvodu, že žalovaný bez dalšího přejal stanovisko
příslušného Národního informačního centra akademické mobility (dále jen „ENIC UKR“)
v součinnosti s Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny, krajský soud uvedl, že tato námitka není
důvodná proto, že ENIC UKR je oprávněno poskytovat informace o vnitrostátních právních
předpisech v oblasti vzdělávání, udělování kvalifikace a je pověřeno k provádění výměny
informací v rámci informační sítě s cílem zajistit účinné fungování mechanismu uznávání dokladů
a potvrzení vydávaných na Ukrajině. Pokud si veřejná vysoká škola opatří takové stanovisko
a toto stanovisko není dalšími důkazy ve správním řízení zpochybněno, lze z něj vycházet
bez dalšího prokazování skutečností tam uvedených.
[9] K námitce vnitřní rozpornosti rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí ZČU z důvodu,
že žádost žalobce byla zamítnuta dle §90 odst. 5 zákona o vysokých školách, ačkoliv
k porovnávání studijních programů muselo být vyloučeno tím, že dle žalovaného žalobce vůbec
neabsolvoval uznatelné zahraniční vysokoškolské studium, krajský soud uvedl, že pokud lze
zamítnout žádost o uznání zahraničního studia podle §90 odst. 5 zákona o vysokých školách
tehdy, když se studijní programy vysoké školy, u které je žádost podána, a zahraniční vysoké školy
v podstatných rysech liší, tím spíše bude moci zamítnout žádost podle tohoto ustanovení tehdy,
když se žádost vztahuje k uznání vzdělání, které vůbec nelze považovat za zahraniční
vysokoškolské vzdělání ve smyslu zákona o vysokých školách.
[10] Jako nedůvodnou krajský soud vyhodnotil i námitku žalobce, že došlo k procesnímu
pochybení žalovaného, které mělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť žalobce
nebyl seznámen s některými důkazy provedenými mimo ústní jednání. Tyto důkazy totiž krajský
soud nevyhodnotil jako důkazy, na nichž by bylo založeno rozhodnutí žalovaného,
nebo je vyhodnotil jako důkazy překonané dalšími provedenými důkazy ve správním řízení.
Krajský soud tak dospěl k závěru, že tato procesní vada nedosahovala takové intenzity, aby mohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného.
[11] K námitce nerespektování zásady presumpce správnosti správních aktů (konkrétně
vysokoškolského diplomu) krajský soud zopakoval, že otázka správnosti a platnosti diplomu
předloženého žalobcem nebyla předmětem řízení.
[12] K námitce, že žalovaný neprokázal přímou aplikovatelnost Úmluvy o uznávání kvalifikací
týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, vyhlášené Ministerstvem
zahraničí pod č. 60/2000 Sb.m.s. (dále jen „Lisabonská úmluva“) krajský soud uvedl, že jak
Česká republika, tak Ukrajina jsou smluvními stranami této úmluvy a že její aplikace ve spojení
s aplikací zákona o vysokých školách nebyla v rozporu s Lisabonskou úmluvou.
[13] Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud námitku nedostatečně zjištěného skutkového
stavu a porušení zásady materiální pravdy pro podezření žalobce na manipulaci s e-mailovou
komunikací mezi žalovaným a ENIC UKR, na níž žalovaný založil své rozhodnutí. Krajský soud
uvedl, že e-mailová komunikace mezi žalovaným a ENIC UKR ze dnů 29. 3. 2017 a 5. 4. 2017
vykazuje obsahovou shodnost a že krajský soud nemá pochybnosti o tom, že tato komunikace
mezi příjemci a adresáty jednotlivých zpráv skutečně proběhla. Nadto žalobce neuvedl žádné
konkrétní pochybnosti k obsahu e-mailové komunikace.
[14] Krajský soud nepřisvědčil taktéž námitce žalobce zpochybňující obsah ukrajinského
zákona o vysokých školách, který měl žalovaný při rozhodování o žádosti žalobce o uznání
zahraničního vzdělání aplikovat. Dle krajského soudu se jednalo o obecnou námitku,
aniž by žalobce konkrétně zpochybňoval skutkové a právní závěry žalovaného. Žalobce taktéž
neuvedl, jakým způsobem došlo aplikací ukrajinského zákona o vysokých školách k zásahu
do jeho subjektivních veřejných práv.
[15] K námitce nezákonného přenosu důkazního břemene ze žalovaného na žalobce krajský
soud zopakoval, že v řízení o žádosti je výsledek takového řízení ovlivněn primárně procesní
aktivitou žadatele, neboť ten musí prioritně prokazovat skutečnosti, jichž se dovolává. Námitku,
v níž žalobce uvedl, že jeho vysokoškolské studium je řádným studiem a nikoliv předstíraným
vysokoškolským studiem, krajský soud uvedl, že podstatnou je skutečnost, že studium žalobce
nelze považovat za zahraniční vysokoškolské studium ve smyslu zákona o vysokých školách.
Tuto námitku tak neshledal důvodnou.
[16] Nedůvodnou shledal krajský soud taktéž námitku nicotnosti rozhodnutí ZČU z důvodu,
že jej podepsal v rozporu s §90 odst. 1 zákona o vysokých školách prorektor namísto rektora.
Dle krajského soudu je totiž taková skutečnost otázkou funkční, nikoliv věcné příslušnosti, a jako
taková může založit toliko nezákonnost napadeného rozhodnutí, nikoliv jeho nicotnost.
[17] Konečně námitku porušení zásady legitimního očekávání krajský soud jako nedůvodnou
odmítl z důvodu, že žalovaný dle jeho názoru dostatečně jasně identifikoval odlišnosti nyní
projednávané věci od jiných případů, kdy bylo zahraniční vzdělání absolvované na Zakarpatské
státní univerzitě správními orgány uznáváno, tak aby mohlo dojít k odchýlení od ustálené správní
praxe.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[18] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), požaduje jej zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení krajskému soudu.
[19] Stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, a to z celé řady
důvodů. V první řadě se dle stěžovatele držení se žalovaného v mezích závazného právního
názoru ve zrušujících rozhodnutích ministryně školství, mládeže a tělovýchovy a krajského soudu
(viz bod 3 tohoto rozsudku) nijak nedotýká námitky překvapivosti rozhodnutí žalovaného.
Rozhodnutí může být překvapivé i tehdy, pokud se správní orgán drží závazného právního
názoru nadřízeného orgánu. Zároveň se namítaná překvapivost vztahuje k meritu věci, kdežto
závazné právní názory v rozhodnutích nadřízených správních orgánů se vztahují pouze
k procesní stránce řízení o žádosti žalobce. Stěžovatel dále uvádí, že je nepřípustné, aby centrum
dokazování bylo přeneseno před odvolací orgán, neboť je tím krácen na svých právech.
[20] Napadený rozsudek je dále nepřezkoumatelný proto, že krajský soud nevypořádal
námitku, že žalovaný ignoroval odvolací námitku nerespektování závazného právního názoru
v rozhodnutí ministryně školství týkající se nezbytnosti úředního překladu cizojazyčných listin,
a zároveň se nevypořádal s žalobní námitkou, že žalovaný tento závazný právní názor, vyjádřený
v rozhodnutí ministryně školství, nerespektoval. Stěžovatel k tomu doplňuje, že Nejvyšší správní
soud se nemůže zabývat tím, zda je nezbytné provést úřední překlad cizojazyčných listin,
neboť tato otázka již byla závazně vyřešena v rozhodnutí ministryně školství. Stěžovatel také
uvádí, že nedává smysl, aby byl povinen tvrdit konkrétní nesprávnost neoficiálního překladu
cizojazyčných listin, když těmto listinám nerozumí, a zjevně tak nemůže vědět, jaké konkrétní
nesprávnosti se v nich mohou nacházet. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014 - 60, není případný, protože tento
rozsudek byl vydán před rozhodnutím ministryně školství, a proto nemůže odůvodňovat
odchýlení od závazného právního názoru.
[21] K úvaze dává stěžovatel relevanci e-mailu ze dne 5. 4. 2017, který vyhodnotil krajský soud
jako nerelevantní pro nyní projednávanou věc, a namítá, že tento e-mail nebyl proveden řádně
k důkazu.
[22] Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný proto, že se krajský
soud nevypořádal s námitkami žalobce, podle kterých i rozhodnutí žalovaného bylo
nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný řádně nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele.
Krajský soud se taktéž nezabýval tvrzením stěžovatele, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné proto, že žalovaný pouze bez dalšího přejal stanovisko ENIC URK,
aniž by aplikaci ukrajinského práva řádně odůvodnil vlastní argumentací.
[23] Krajský soud dle stěžovatele taktéž zcela pominul námitku presumpce správnosti diplomu
stěžovatele jako právního aktu, který prokazuje, dokud není prokázán opak, že stěžovatel
absolvoval řádné zahraniční vysokoškolské vzdělání. Krajský soud se také nevěnoval námitkám
stěžovatele rozporujícím neplatnost jím předloženého vysokoškolského diplomu,
s odůvodněním, že tato otázka není relevantní pro nyní projednávanou věc. Tato otázka naopak
dle stěžovatele byla zásadní pro rozhodnutí o jeho žádosti. Nadto stěžovatel opakuje, že dle jeho
názoru nelze z jednoho ustanovení ukrajinského zákona o vysokých školách dospět k závěru,
že diplom žalobce je neplatný.
[24] Rozsudek krajského soudu má být dále nepřezkoumatelný proto, že krajský soud neuvedl,
na základě čeho považuje zdroj, ze kterého žalovaný zjistil obsah ukrajinského zákona o školách,
za oficiální zdroj, z něhož lze oficiální znění tohoto zákona získat.
[25] Stěžovatel dále namítá, že se krajský soud vůbec nezabýval přímou aplikovatelností
Lisabonské úmluvy. Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný neuvedl, na základě čeho dovozoval,
že ustanovení Lisabonské úmluvy jsou přímo aplikovatelná na jednotlivce. Krajský soud se však
zabýval pouze souladem rozhodnutí žalovaného s touto mezinárodní smlouvou.
[26] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu dále spočívá taktéž v tom,
že krajský soud vůbec neuvádí, na základě čeho shledal, že obsah e-mailové komunikace mezi
žalovaným a ENIC UKR je pravý a pravdivý. Stěžovatel se přitom snažil v řízení před krajským
soudem prokázat, že obsah prosté e-mailové komunikace je lehce manipulovatelný. Krajský soud
však důkazním návrhům nevyhověl, aniž by to zdůvodnil, což založilo vadu opomenutých
důkazů.
[27] Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku taktéž ve způsobu
vypořádání námitky stěžovatele, že rozhodnutí ZČU nepodepsala k tomu oprávněná osoba
dle §90 odst. 1 zákona o vysokých školách. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalovaného nemůže být z uvedeného důvodu nicotné, ale nanejvýš nezákonné, neboť jde
o otázku funkční, nikoliv věcné příslušnosti. Stěžovatel však namítal taktéž nezákonnost
rozhodnutí žalovaného z tohoto důvodu, s čímž se krajský soud již nevypořádal. Krajský soud
taktéž neprovedl navrhovaný důkaz správními spisy, kterými chtěl stěžovatel prokázat ustálenou
rozhodovací praxi ve věcech uznávání zahraničního vzdělání ZČU a shodnost skutkových
okolností v nyní projednávané věci s těmi, za kterých ZČU zahraniční vzdělávání uznávala.
[28] Konečně stěžovatel nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že důkazní břemeno
ve správním řízení nebylo nezákonně přeneseno ze správního orgánu na stěžovatele,
neboť správní řízení v nyní projednávané věci bylo řízením o žádosti, které je vedeno prioritní
důkazní povinností žadatele. Dle stěžovatele měl podklady pro posouzení toho, zda zahraniční
vysokoškolské vzdělání poskytovala instituce k tomu oprávněná, opatřit správní orgán (ZČU),
nikoliv stěžovatel, bez ohledu na skutečnost, že se jedná o řízení o žádosti.
[29] Žalovaný se ve svém vyjádření plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem a svým
rozhodnutím.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[30] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[31] Kasační stížnost není důvodná.
[32] Napadený rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Je z něho zřejmé, na jaké
argumentaci soud založil svůj názor, že rozhodnutí žalovaného je správné a argumentace
stěžovatele v žalobě nedůvodná.
[33] Pokud se správní orgán či soud podstatou námitky řádně zabývá a vysvětlí, proč
nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje
na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky, o nepřezkoumatelnost rozhodnutí se nejedná.
Správní orgány a soudy zároveň nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud
proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek
neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, dostupné na www.nalus.usoud.cz, a rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, nebo ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 8 Afs 267/2017 - 38).
[34] Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu nebo soudu není
nepřezkoumatelné, pokud je odpověď na dílčí námitku alespoň implicitně obsažena
ve vypořádání jiné námitky nebo pokud správní orgán postaví proti námitkám vlastní ucelenou
argumentaci, vedle níž námitka neobstojí. Zbývá dodat, že o nepřezkoumatelnost nejde ani tehdy,
pokud je námitka, kterou správní orgán nebo soud pominul, pro posouzení věci zjevně
irelevantní.
[35] Krajský soud se se všemi námitkami stěžovatele přinejmenším implicitně vypořádal.
Z ucelené argumentace krajského soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné,
proč podle soudu žalobní námitky stěžovatele neobstojí. Nadto je ze stížní argumentace zjevné,
že stěžovatel rozporuje z velké části (byť nikoliv výlučně) právní hodnocení skutkového stavu
krajským soudem, nikoliv skutečnost, že by krajský soud námitky stěžovatele pominul.
[36] Nejvyšší správní soud se v první řadě zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud
nesprávně vypořádal námitku překvapivosti rozhodnutí žalovaného, neboť žalovaný rozhodl
na základě jiné právní argumentace než ZČU. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá,
že za překvapivé lze považovat takové rozhodnutí, „jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového
stavu předvídat. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud zejména na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně,
jehož právní posouzení otázky náhrady nákladů řízení bylo zcela odlišné od právního posouzení, jež učinil
odvolací soud. Dospěl-li odvolací soud k zcela jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. To však neučinil a rozhodl sám bez ústního jednání, čímž zbavil možnosti
stěžovatele, aby se v tomto směru bránil.“ (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 220/04, SbNU, sv. 34, č. 129
nebo nález sp. zn. II. ÚS 523/02, SbNU, sv. 29, č. 12). Nejvyšší správní soud ve své judikatuře
dále rozvádí, že „námitka o porušení zásady dvojinstančnosti má dle ustálené rozhodovací praxe prostor tam,
kde je odňata reálná a efektivní možnost právně a skutkově argumentovat, tedy zejména v případech tzv.
překvapivých rozhodnutí“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014,
č. j. 9 As 128/2013 - 45).
[37] S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyšší správní soud uvádí, že se ztotožňuje
se závěry krajského soudu, a naopak nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, že závazný právní
názor, který v průběhu řízení o žádosti stěžovatele krystalizoval na základě jednotlivých
zrušujících rozhodnutí nadřízených orgánů, se vztahoval vždy výlučně k procesní stránce řízení
o žádosti. Žalovaný totiž již v rozhodnutí č. j. MSMT-41313/2012-30 uvedl, že „uvedené skutečnosti
mohou vést k pochybnostem, zda absolvovaný studijní program je autentický se studijním programem Zahraniční
univerzity v rozsahu licence a atestace udělených Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny a jsou tak naplněny
pojmové znaky a předpoklady uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle §89 a 90
zákona o vysokých školách a zda v případě, že se nejedná o autentický studijní program Zahraniční univerzity,
by případné uznání takového vzdělání nebylo v rozporu s principem ochrany veřejného pořádku a s věřeným
zájmem na naplenění účelu zákona o vysokých školách (…)“, a dále že „při novém projednání věci bude třeba,
aby Univerzita mj. zjistila (…) zda vůbec žadatel v zahraničí studoval v autentickém vysokoškolském studijním
programu zahraniční vysoké školy Zakarpatské státní univerzity a zda je tedy jeho žádost o uznání zahraničního
vysokoškolského vzdělání a kvalifikace podle zákona o vysokých školách právně přípustná.“
[38] Na základě takto vysloveného závěru dospěla v navazujícím řízení ZČU k závěru,
že „(h)lavním důvodem pro neuznání zahraničního vzdělání je skutečnost, že žadatel nepředložil ZČU doklad
o tom, že předložená kvalifikace je kvalifikací vydanou vysokou školou, která je součástí vysokoškolského
vzdělávacího systému Ukrajiny, kterou by bylo možné uznat dle ustanovení Lisabonské úmluvy a zákona
o vysokých školách, a to za situace, kdy ZČU oprávněně pochybuje o tom, že předložený diplom je v souladu
se Zákonem Ukrajiny o vysokoškolském vzdělávání.“ V odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaného o odvolání stěžovatele pak žalovaný uvedl, že „na základě všech těchto skutečností
ministerstvo došlo k závěru, že Diplom předložený Žadatelem není platný, kdy Žadatel neabsolvoval studium,
které by šlo považovat za vysokoškolské, a které by mohlo být uznané postupem dle §89 a násl. zákona
o vysokých školách.“ Z citovaných pasáží odůvodnění rozhodnutí ZČU a žalovaného
v přecházejícím řízení je zjevné, že žalovaný zavázal ZČU určitým právním názorem, na základě
kterého ZČU dospěla k závěru, že studium stěžovatele nelze uznat jako zahraniční vysokoškolské
vzdělání podle Lisabonské úmluvy a diplom předložený stěžovatelem je v rozporu s ukrajinským
právem, což následně žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší správní soud
neshledává žádné ze závěrů žalovaného překvapivými s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem
nyní projednávané věci.
[39] Nadto je potřeba uvést, že porušením dvojinstančnosti správního řízení by nemohlo být
shledáno a priori ani zpřesnění závěrů či provedení dílčích korekcí rozhodnutí ZČU ze strany
žalovaného, pokud žalovaný dospěl k závěru, že právní názor ZČU jako celek proti odvolání
stěžovatele obstojí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2013,
č. j. 4 As 10/2012 – 48).
[40] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že se krajský soud nesprávně
vypořádal s porušením vázanosti právním názorem nadřízených orgánů ze strany žalovaného,
když žalovaný neprovedl úřední překlady cizojazyčných listin ve správním spise. Ministryně
školství totiž v stěžovatelem odkazovaném bodě [18] rozhodnutí č. j. MSMT-33965/2016-3
nezavázala žalovaného k vyhotovení úředního překladu cizojazyčných listin. Ministryně školství
v tomto bodě uvedla, že žalovaný měl ohledně vyhotovení překladů cizojazyčných listin
respektovat závazný právní názor vyjádřený v rozsudku krajského soudu
č. j. 30 A 145/2014 - 106, a následně pouze dodala, že měl tedy žalovaný vyhotovit s odkazem
na závazný právní názor krajského soudu úřední překlady cizojazyčných listin. Jak již však krajský
soud uvedl v napadeném rozsudku, k úřednímu překladu cizojazyčných listin žalovaný krajským
soudem zavázán nebyl. Žalovaný se tak nedopustil vady řízení, když nerespektoval právní názor
vyjádřený v rozhodnutí ministryně školství č. j. MSMT-33965/2016-3, neboť tento závazný
právní názor spočíval v tom, že měl žalovaný respektovat závazný právní názor vyjádřený
v rozsudku krajského soudu č. j. 30 A 145/2014 - 106. Tím však nebyla žalovanému uložena
povinnost vyhotovit úřední překlady cizojazyčných listin ve spise.
[41] K samotné skutečnosti, že překlady byly vyhotoveny jako prosté, a k jejich obsahu
Nejvyšší správní soud poukazuje na právní názor vyjádřený již v usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014 - 60, že „součástí právního řádu
České republiky není (na rozdíl od jiných států) žádný zákon o státním jazyce. Ani Ústava nestanoví, že státním
(úředním) jazykem je český jazyk. Je tím bezpochyby zdůrazněno, že Česká republika je státem založeným
na principu občanském (viz Preambule Ústavy), dle článku 1 ‚na úctě k právům a svobodám člověka
a občana‘. Příslušnost k národnosti české (byť většinové) nepožívá žádných ústavních výhod, naopak
dle článku 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen ‚Listina‘) ‚[p]říslušnost ke kterékoli národnosti
nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu‘. Článek 25 odst. 2 Listiny proto také garantuje
občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám za podmínek stanovených zákonem mj. i právo
užívat jejich jazyka v úředním styku (k tomu srov. §9 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků
národnostních menšin). Článek 37 odst. 4 Listiny stanoví, že ten ‚[k]do prohlásí, že neovládá jazyk, jímž
se vede jednání, má právo na tlumočníka‘. Takto stanovené ústavní mantinely, prováděné řadou právních
předpisů, zejména procesních, sledují legitimní cíl, a to, aby v řízeních vedených orgány veřejné moci (správními
orgány a soudy) účastníci řízení neutrpěli na svých právech újmu z důvodu, že neovládají jednací jazyk, a nebyli
tím znevýhodněni. Respektuje tak zásadu rovnosti zbraní. Nesporně stejný cíl sleduje obecně požadavek zákona,
aby naopak v řízení předložená, popř. k důkazu provedená cizojazyčná listina byla přeložena do jazyka, jemuž
účastník rozumí (přitom nemusí jít vždy současně o úřední jednací jazyk).“ Rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v citovaném usnesení dále dospěl k závěru, že „(n)evyžádal-li správní orgán
předložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny navržené k provedení důkazu po účastníkovi, který
listinu předložil, nebo neprovedl-li (ani prostý) překlad cizojazyčné listiny, kterou opatřil sám, lze předpokládat,
že obsahu této listiny rozumí. Požadavku účastníka, který takové listině nerozumí, správní orgán pak snadno
dostojí provedením prostého překladu či sdělením jejího obsahu (dle §53 odst. 6 správního řádu z roku 2004).
Setrvá-li i poté účastník na požadavku úředně ověřeného překladu, resp. vznikne-li spor o správnost prostého
překladu a jeho význam pro závěr rozhodnutí ve věci samé, nemusí vždy ani následné neprovedení úředně
ověřeného překladu správním orgánem být vadou řízení, která má za následek nezákonnost rozhodnutí.“
[42] S ohledem na citovanou judikaturu rozšířeného senátu tak lze dospět k závěru,
že vyhotovení prostého překladu cizojazyčných listin zpravidla dostojí požadavku na seznámení
účastníka řízení s poklady pro vydání rozhodnutí ve správním řízení v jazyce, kterému rozumí.
K vyhotovení úředního překladu pak bude zpravidla nezbytné přistoupit tedy, pokud vznikne
spor o obsah vyhotoveného prostého překladu. Nejvyšší správní soud však souhlasí s krajským
soudem, že takový spor nemůže vyvolat pouhé obecné konstatování, že stěžovatel má
pochybnosti o správnosti obsahu prostého překladu ze strany žalovaného. Výklad opačným
způsobem by totiž fakticky zpochybnil názor vyjádřený v již citovaném usnesení rozšířeného
senátu, neboť pouhé konstatování, že účastník řízení má pochybnosti o obsahu prostého
překladu cizojazyčné listiny by vyústilo v nezbytnost vyhotovit překlad úřední. To by v praxi
znamenalo vyprázdnění možnosti vyhotovit prostý překlad listiny a dalo prostor pro obstrukční
jednání ve správním řízení, což by bylo v rozporu se zásadou ekonomie správního řízení. Pokud
tedy má ze skutkových okolností případu vyplynout nezbytnost úředního překladu cizojazyčné
listiny, je povinností účastníka řízení předestřít alespoň základní skutečnosti, na kterých své
pochybnosti staví. Takové skutečnosti mohou představovat například nesrovnalosti ve větné
stavbě překladu, absence logické struktury vět nebo smysluplnosti překladu ve svém celku
nebo jeho jednotlivých částech nebo alternativně odkaz na zpochybňující odborné vyjádření
osoby specializující se v oblasti překladu z jazyka, ve kterém je listina vyhotovena, do jazyka,
kterému účastník rozumí. Žádné takové skutečnosti stěžovatel v nyní projednávané věci
nepředestřel. Ohledně správnosti obsahu překladu cizojazyčných listin do českého jazyka tedy
nejsou dány pochybnosti, na jejichž základě by vyvstala ve správním řízení potřeba opatření
úředního překladu.
[43] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani stížní námitce, že krajský soud se dostatečně
nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného, kterou
stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že se žalovaný nevypořádal se všemi námitkami v odvolání
proti rozhodnutí ZČU. V první řadě Nejvyšší správní soud odkazuje na právní názor, vysloveny
již v bodech [33] a [34] tohoto rozsudku, podle kterého správní orgány ani soudy v zásadě
povinnost vypořádat se s každým dílčím tvrzením účastníků řízení nemají. Jak přitom plyne
z bodu IV.a) žaloby proti napadenému rozsudku krajského soudu, v němž stěžovatel uvádí,
že „z porovnání odvolacích námitek a odůvodnění rozhodnutí Žalovaného je zřejmé, že některým se zcela
vyhnul…“, přesně to stěžovatel po žalovaném požadoval. Stěžovatel jinými slovy vzal seznam
všech námitek vyslovených v průběhu odvolacího řízení a odůvodnění napadeného rozhodnutí
žalovaného a postupně „odškrtával“, zda se žalovaný s jednotlivými námitkami vypořádal.
Povinnost správních orgánů a soudů přezkoumatelně se vypořádat s tvrzeními účastníků řízení
však v takové činnosti spatřovat nelze. Obzvláště za situace, kdy stěžovatel v citovaném bodě
žaloby pouze odkazuje na souhrn velkého množství odvolacích námitek vyjádřených v různých
podáních a uvádí, že se žalovaný „některým zcela vyhnul“, aniž by bylo z podání stěžovatele
zjevné, které konkrétní námitky žalovaný opomenul a jaký význam to má pro možnost přezkumu
rozhodnutí žalovaného, nelze dospět k závěru, že by taková námitka byla předurčena k úspěchu
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
[44] Za jednu z klíčových námitek považuje Nejvyšší správní soud námitku stěžovatele,
že se krajský soud nevypořádal s názorem stěžovatele, že žalovaný nepřípustně přejal hodnocení
zahraničního studia stěžovatele od ENIC UKR a na jeho základě rozhodl, aniž by uznatelnost
studia stěžovatele podrobil vlastnímu právnímu posouzení. Námitka stěžovatele je však
nedůvodná, neboť krajský soud v bodě [37] napadeného rozsudku zcela správně konstatoval,
že pokud si veřejná vysoká škola rozhodující o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského
studia podle §89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách vyžádá stanovisko příslušného
národního informačního střediska pro akademickou mobilitu a uznávání (ENIC) v souladu
s Lisabonskou úmluvou, z něhož plyne, že žadatelem předložený diplom není dokladem
o kvalifikaci uznávané v zemi původu zahraniční vysoké školy, a toto stanovisko není dalšími
důkazy ve správním řízení zpochybněno, lze na jeho podkladě žádost zamítnout bez bližšího
prověřování skutečností tam uvedených. Tento závěr ostatně vychází z rozhodovací praxe
krajských správních soudů (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2019,
č. j. 30 A 241/2017 - 117, nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2021,
č. j. 10 A 24/2019 - 45), která byla potvrzena i Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 As 268/2021 - 36). S ohledem
na skutečnost, že stěžovatel věcné hodnocení studia stěžovatele ze strany ENIC UKR nijak
nerozporoval, nedopustil se žalovaný vady řízení, když z tohoto stanoviska bez dalšího
při hodnocení žádosti stěžovatele vycházel.
[45] K námitce stěžovatele, že se krajský soud nezabýval presumpcí správnosti, platnosti
a pravdivosti předloženého diplomu, Nejvyšší správní soud pouze ve stručnosti uvádí, že tato
otázka není vůbec relevantní pro nyní projednávanou věc. I za předpokladu platnosti, správnosti
a pravdivosti stěžovatelem předloženého diplomu totiž tento diplom prokazuje přinejlepším to,
že stěžovatel absolvoval vzdělání, které není uznatelné podle §89 a §90 zákona o vysokých
školách, jak vyplývá ze stanoviska ENIC UKR získaného k hodnocení uznatelnosti vzdělání
stěžovatele ze strany žalovaného. Ze stejného důvodu nemá smysl zabývat se obsahem
a výkladem ukrajinského práva a jeho dopady na platnost diplomu stěžovatele. Ze stanoviska
ENIC UKR totiž jasně vyplývá, že diplom stěžovatele je ve formátu, který není souladný
s ukrajinskými standardy pro státem vydané osvědčení o dosaženém vysokoškolském vzdělání,
a že ani vzdělávací program, který stěžovatel absolvoval, není programem, který by byl uznávaný
Ministerstvem školství a vědy Ukrajiny. Byť tedy může být diplom stěžovatele platný v tom
smyslu, že se jedná o dokument vydaný na základě smlouvy mezi Mezinárodním institutem
podnikatelství a práva s.r.o. a Zakarpatskou univerzitou a údaje v něm mohou být v tomto
ohledu správné a pravdivé, nic to nemění na skutečnosti, že tento diplom není osvědčením
o dosažení zahraničního vysokoškolského vzdělání uznatelného podle Lisabonské úmluvy.
[46] Nejvyšší správní soud uznává částečně důvodnou námitku stěžovatele, že se krajský soud
nezabýval žalobní námitkou, že Lisabonská úmluva není přímo aplikovatelná. Z bodu [42]
napadeného rozsudku, v němž se krajský soud této námitce stěžovatele věnuje, totiž krajský soud
hodnotil pouze zákonnost aplikace ustanovení Lisabonské úmluvy ze strany žalovaného,
aniž by předtím vyhodnotil, zda vůbec mohla být v případě rozhodování o konkrétní žádosti
o uznání zahraničního vysokoškolského studia Lisabonská úmluva použita, tj. zda obsahuje
přímo aplikovatelná ustanovení, která jsou způsobilá založit konkrétním adresátům práva
a povinnosti. Nejvyšší správní soud však s ohledem na skutkové okolnosti nyní projednávané
věci konstatuje, že tato vada nemá za následek nezákonnost napadeného rozsudku krajského
soudu. Otázka přímé aplikace Lisabonské úmluvy totiž není pro nyní projednávanou věc
relevantní.
[47] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v bodě [44] tohoto rozsudku, při hodnocení žádosti
o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání je možné vycházet a priori ze stanoviska
příslušného ENIC, není-li toto stanovisko věcně zpochybněno. K takovému zpochybnění v nyní
projednávané věci nedošlo, a k zamítnutí žádosti stěžovatele tak bylo přistoupeno primárně
na základě obsahu stanoviska ENIC UKR. V takové situaci tak není potřeba zabývat se přímou
aplikovatelností ustanovení Lisabonské úmluvy, neboť tato ustanovení k rozhodnutí o žádosti
stěžovatele vůbec nebylo potřeba aplikovat. Jediným rozhodným ustanovením Lisabonské
úmluvy, které bylo potřeba v nyní projednávané věci aplikovat, byl čl. IX.2 odst. 2. písm. c), který
však nebyl aplikován přímo, nýbrž pouze jako výkladové hledisko při hodnocení důkazní
hodnoty stanovisek národních informačních středisek pro akademickou mobilitu a uznávání. To,
že se krajský soud nezabýval přímou aplikovatelností ustanovení Lisabonské úmluvy, tak nebylo
vadou, která by byla způsobilá zkrátit stěžovatele na jeho subjektivních veřejných právech, a tudíž
ani vyvolat nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu.
[48] Nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud také námitku stěžovatele, podle které není
možné vzít jako důkaz prostý, nijak neověřený e-mail, kterým žalovaný prokazoval komunikaci
mezi ním a ENIC UKR, a že se krajský soud nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele,
kterými chtěl stěžovatel prokázat, že obsah e-mailové komunikace je snadno manipulovatelný.
Nejvyšší správní soud v první řadě předestírá, že předmětem sporu dle jeho názoru není
skutečnost, že správní spis žalovaného obsahuje jako důkaz e-mailovou komunikaci mezi
žalovaným a ENIC UKR týkající se žádosti o informace ve věci uznatelnosti vzdělání stěžovatele
podle Lisabonské úmluvy, resp. podle §89 a §90 zákona o vysokých školách, a to jak v listinné
podobě, vč. překladu do českého jazyka, tak v podobě elektronické na CD nosiči. Zároveň není
předmětem sporu, že žalovaný byl s těmito podklady dne 6. 4. 2017 seznámen a měl možnost
se k nim vyjádřit. Nejvyšší správní soud primárně nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že listinnou
kopii prosté e-mailové zprávy nelze bez dalšího použít jako důkazní prostředek. Opačný závěr
neplyne ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2018, č. j. 9 As 183/2017 - 41,
citovaného stěžovatelem. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uvedl, že „výtisk e-mailové
hlášenky není nenapodobitelný, a proto v případě pochybností o odeslání zprávy nebude postačovat
k prokázání tohoto odeslání“, a že tudíž „ žalobci zpravidla postačí navrhnout důkaz prostým ‚print screenem‘
a až v případě, že je takový důkaz rozporován , je třeba navrhnout důkazy další“ (zvýrazněno
Nejvyšším správním soudem).
[49] Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu tak vyplývá přesný opak toho,
co namítá stěžovatel, a sice že listinná kopie (print screen) e-mailové komunikace může být
zpravidla použita jako důkazní prostředek ve správním řízení, pokud není obsah tohoto
důkazního prostředku předmětem sporu. Pokud by pak stěžovatel chtěl namítat, že předmětem
sporu e-mailovou komunikaci mezi žalovaným a ENIC UKR učinil, ani s tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Stěžovatel totiž, jak ostatně správně uvádí krajský soud,
pouze v naprosto obecné rovině konstatuje, že obsah e-mailové komunikace lze manipulovat,
z čehož pramení jeho pochybnosti o obsahu e-mailové komunikace mezi žalovaným a ENIC
UKR, resp. pochybnosti o tom, že se jedná o e-mailovou komunikaci mezi žalovaným a ENIC
UKR. Je zcela jistě pravdou, že obsah e-mailové zprávy lze určitým způsobem manipulovat. To
však ani nebylo předmětem sporu (z důvodu čehož nebylo potřeba provádět důkazy stěžovatele,
kterými chtěl prokázat obecnou možnost manipulace s obsahem e-mailové zprávy). Stěžovatel
však v žalobní ani stížní argumentaci nenabízí žádná alespoň základní vodítka, na jejichž podkladě
by bylo možno o obsahu komunikace mezi žalovaným a ENIC UKR pochybovat. Tím se nyní
projednávaná věc liší od skutkového stavu, za něhož rozhodoval Nejvyšší správní soud
č. j. 9 As 183/2017 - 41. Pochybnost této věci totiž spočívala v určení dne doručení podání
ze strany účastníka řízení. Odvolací správní orgán měl v této věci konkrétní pochybnost,
založenou na skutečnosti, že odvolání účastníka řízení bylo doručeno do e-mailové schrány
po lhůtě k podání odvolání, a účastník řízení se snažil print screenem odeslané e-mailové zprávy
prokázat, že k odeslání došlo ve lhůtě pro odvolání. Konkrétní pochybnost tak spočívala
v rozporu data, v němž bylo odvolání doručeno do e-mailové schrány odvolacího správního
orgánu, a data, o němž účastník řízení tvrdil, že bylo dnem odeslání odvolání.
[50] V nyní projednávané věci žádná taková pochybnost ze strany stěžovatele nevyvstala.
Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že obsahem správního spisu žalovaného je i CD nosič
se záznamy e-mailové komunikace mezi žalovaným a ENIC URK, konkrétně zpráv „Bez názvu“
ze dne 26. 1. 2017, „RE“ ze dne 29. 3. 2017 a „FW“ ze dne 5. 4. 2017, které odpovídají obsahu
listinných kopií zpráv na č. l. 6, 10, 14 správního spisu žalovaného. Zprávy s názvem „RE“
a „FW“ přitom obsahují internetová záhlaví, jejichž součástí jsou podrobné informace o povaze
těchto zpráv, jako jsou IP adresy příjemce a adresáta, názvy e-mailových schránek a servery,
ze kterých a na které byly zprávy poslány, čas odeslání a časové pásmo, a zejména také detail
„cesty“ e-mailové zprávy. Z těchto internetových záhlaví je zcela zjevné, že e-mailové zprávy byly
odeslány z e-mailové adresy X, IP X, serveru server.apostille.in.ua, a to přímo na e -mailovou
adresu X, a zároveň že tato zpráva byla přijata serverem jarilo.msmt.cz pro e-mailovou adresu X.
Z metadat elektronické verze e-mailových zpráv, které jsou součástí správního spisu, je tak zcela
seznatelné, že e-mailové zprávy byly odeslány z e-mailové adresy X, že jako adresát zprávy byla
uvedena adresa X a že na tuto adresu také byly zprávy doručeny. Nejvyšší správní soud se taktéž
ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že obsah e-mailové zprávy z 5. 4. 2017 je obsahově
totožný s obsahem e-mailové zprávy ze dne 29. 3. 2017, o čemž stěžovatel musí vědět, neboť byl
s těmito podklady rozhodnutí seznámen. Není tak vadou řízení, pokud žalovaný neprovedl jako
důkaz mimo ústní jednání e-mailovou zprávu ze dne 5. 4. 2017, neboť tento důkaz jednak je
nadbytečný pro rozhodnutí ve věci, jednak neobsahuje nic, s čím by stěžovatel nebyl v průběhu
řízení řádně obeznámen, což muselo být stěžovateli zjevné s ohledem na skutečnost, že
s obsahem e-mailové zprávy ze dne 5. 4. 2017 byl seznámen.
[51] Nejvyšší správní soud tak má za to, že správní spis obsahuje naprosto dostatečné
informace pro vyhodnocení správnosti, pravdivosti a věrohodnosti e-mailové komunikace mezi
ENIC UKR a žalovaným, obsahující stanovisko o uznatelnosti vzdělání stěžovatele podle
Lisabonské úmluvy. S ohledem na tuto skutečnost tak Nejvyšší správní soud nevyhodnotil jako
důvodnou ani námitku stěžovatele, že krajský soud neprovedl znalecký posudek k posouzení
pravosti a pravdivosti e-mailové komunikace mezi žalovaným a ENIC UKR, neboť znalecký
posudek ke zhodnocení tohoto důkazního prostředku byl zcela nadbytečný. Na druhou stranu
je krajskému soudu potřeba vytknout, že se s důkazními návrhy stěžovatele nevypořádal,
a vystavil se tak riziku založení tzv. opomenutých důkazů. Jelikož tyto důkazní návrhy byly
s ohledem na obsah správního spisu Nejvyšším správním soudem vyhodnoceny jako nadbytečné,
nezakládá v nyní projednávané věci s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem tato
vada nezákonnost napadeného rozsudku, protože z obsahu správního spisu je zjevné, že krajský
soud by ani v případě odmítnutí důkazních návrhu stěžovatele nepochybil, a na výsledku řízení
tak neprovedení tohoto důkazu nemohlo ničeho změnit.
[52] Námitce, že krajský soud se v napadeném rozsudku zabýval pouze tvrzenou nicotností
rozhodnutí ZČU z důvodu, že je toto rozhodnutí podepsané prorektorem, nikoliv rektorem,
ačkoliv stěžovatel namítal taktéž nezákonnost rozhodnutí ZČU z tohoto důvodu, Nejvyšší
správní soud taktéž nepřisvědčil. Krajský soud se výslovně zabýval skutečně pouze namítanou
nicotností rozhodnutí ZČU a uvedl, že námitka stěžovatele směřuje k funkční, nikoliv věcné
nepříslušnosti, která nemůže způsobit nicotnost, nýbrž nezákonnost rozhodnutí správního
orgánu. Dle Nejvyššího správního soudu však z odůvodnění napadeného rozsudku plyne,
že krajský soud neshledal rozhodnutí ZČU ani nezákonným z důvodu funkční nepříslušnosti,
neboť v bodě [49] napadeného rozsudku odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle které prorektoři mohou zastupovat rektora nikoliv pouze v samosprávných záležitostech.
Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 9 As 286/2015 – 60, pak
přímo obsahuje právní názor, že „dle §10 odst. 4 zákona o vysokých školách rektora zastupují v jím
určeném rozsahu prorektoři. Zcela v souladu se smyslem citovaného ustanovení je to, aby se rektor dal zastupovat
prorektorem i ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace veřejnou vysokou školou.“
Odkazem na citovanou judikaturu tak krajský soud implicitně vyhodnotil námitku stěžovatele
vztahující se k nezákonnosti rozhodnutí ZČU pro podpis rozhodnutí neoprávněnou osobou jako
nedůvodnou, protože podpisem rozhodnutí prorektorem nebyl dán nedostatek funkční
příslušnosti, s čímž se Nejvyšší správní soud s odkazem na stejnou judikaturu ztotožňuje.
[53] Ani námitka porušení zásady legitimního očekávání není důvodná. Tato zásada spočívá
v tom, že správní orgán rozhoduje ve skutkově shodných případech obdobně a ve skutkově
odlišných situacích odlišně [§2 odst. 4 správního řádu]. Ne každá správní praxe je však způsobilá
založit ustálenou praxi, které by se mohl účastník řízení dovolávat. Rozšířený senát v usnesení
ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, uvedl, že „správní praxe zakládající legitimní očekávání
je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje
určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Jen taková správní praxe
je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě. Správní praxi
zakládající legitimní očekávání lze změnit, pokud je taková změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají
možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi. Libovolná (svévolná) změna výkladu
právních předpisů směřující k tíži adresátů není přípustná. Za racionální (nikoliv svévolnou) změnu správní
praxe lze přitom s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem považovat změnu interpretovaného zákona, změnu
zákonů souvisejících s interpretovaným předpisem (systematický výklad) a změnu skutečností rozhodných
pro interpretaci zákona (teleologický výklad).“ Legitimní očekávání však obecně mohou založit „pouze
jednání a postupy, které jsou v souladu se zákonem a v jeho mezích, tedy secundum et intra legem, nikoli
contra legem, a s ohledem na princip enumerativnosti státních pretenzí, resp. legality výkonu veřejné moci (čl. 2
odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, též §2 odst. 1 správního řádu)
ani praeter legem […]. Nezákonná správní praxe očekávání, natož legitimní, založit nemůže,
neboť nezákonnou správní praxí […] nemůže být správní orgán do budoucna vázán“; ve zcela mimořádných
situacích lze od tohoto požadavku ustoupit, a to při absenci konkurujícího závažného veřejného
zájmu, v zájmu obecné spravedlnosti a (samozřejmě) se zohledněním individuálních okolností
daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2017,
č. j. 6 As 98/2016 - 54).
[54] Nejvyšší správní soud tak uvádí, že v nyní projednávané věci nebyl postup ZČU, případně
žalovaného, způsobilý založit ustálenou správní praxi, pokud ve skutkově shodném případě, jako
je případ žalobce, rozhodovali tak, že uznávali vzdělání dosažené shodným způsobem, jaký
deklaroval žalobce, podle Lisabonské úmluvy, resp. podle §89 a 90 zákona o vysokých školách.
Toto vzdělání totiž nebylo způsobilé k tomu, aby bylo kvalifikováno jako zahraniční
vysokoškolské vzdělání podle Lisabonské úmluvy, resp. podle §89 a §90 zákona o vysokých
školách. Jinými slovy, legitimní očekávání stěžovatele nemohla založit skutečnost, že správní
orgány ve skutkově obdobných případech nezákonně uznávaly vzdělání, o jehož uznání žádal
stěžovatel, jako zahraniční vysokoškolské vzdělání podle §89 a §90 zákona o vysokých školách.
Z toho důvodu považuje Nejvyšší správní soud za irelevantní návrh stěžovatele na provedení
dokazování správními spisy v jiných řízeních o žádostech o uznání zahraničního vysokoškolského
vzdělání, kterými chtěl stěžovatel prokázat ustálenou praxi ZČU, dle které mu svědčilo legitimní
očekávání ve vyhovění jeho žádosti. Krajský soud tak nepochybil, pokud navrhované důkazy
neprovedl.
IV. Závěr a náklady řízení
[55] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl
podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[56] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému
nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu