ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.82.2021:39
sp. zn. 2 As 82/2021 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Řešíme pokuty, o.s., se sídlem
Příkop 838/6, Brno, zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10,
Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Tomáše Bati 21, Zlín, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2019, č. j. KUZL-36540/2019-3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 15. 3. 2021,
č. j. 72 A 38/2019 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutím ze dne 6. 8. 2019, č. j. KUZL-36540/2019-3
(dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu
Valašské Meziříčí ze dne 15. 4. 2019, č. j. MeUVM 128432/2018 (dále jen „prvostupňové správní
rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán odpovědným za přestupek podle §125f odst. 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen „zákon o silničním provozu“), který spáchal tím,
že jako provozovatel motorového vozidla Jaguar XF RZ X v rozporu s §10 odst. 3 cit. zákona
nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť dne 5. 4. 2018
v 9.04 h na ulici Vsetínská v obci Valašské Meziříčí, poblíž proluky na ulici Příční, ve směru jízdy
k obci Vsetín, v místech, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena obecnou úpravu provozu na
pozemních komunikacích na 50 km/h, blíže neustanovený řidič řídil výše uvedené vozidlo a jel
rychlostí nejméně 63 km/h, což bylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem
používaným bez obsluhy při dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích,
tedy nejvyšší dovolenou rychlost v obci překročil o nejméně 13 km/h. Tímto jednáním nezjištěný
řidič porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se jednání majícího znaky
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Za spáchání přestupku byla žalobci
uložena pokuta ve výši 1700 Kč a dále povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši
1000 Kč.
[2] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že žalobce dne 29. 10. 2019 ve věci podal
druhé odvolání. Žalovaný usnesením ze dne 29. 11. 2019, č. j. KUZL-76235/2019-2, v souladu
s §66 odst. 1 písm. e) ve spojení s §93 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), toto
odvolací řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté.
[3] Žalobou se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení. Namítal neexistenci zmocnění pana P. K., kterému bylo v průběhu řízení před správními
orgány doručováno, z čehož dovozoval nezákonnost napadeného rozhodnutí. Dále tvrdil
existenci likvidačního stanoviště, kde byla policií zastavována vybraná vozidla, a poukazoval na
to, že použitý rychloměr nebyl automatizovaným prostředkem bez obsluhy. Procesní vadu
spatřoval v provádění dokazování bez jeho přítomnosti. Namítal rovněž nevypořádání důkazu
k určení nejvyšší dovolené rychlosti v místě spáchání přestupku, porušení zásady zákazu dvojího
přičítání při stanovování výše pokuty a nelegálnost provedeného měření rychlosti, neboť policie
nebyla oprávněna k pořizování záznamu.
I.A Rozsudek krajského soudu
[4] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 3. 2021,
č. j. 72 A 38/2019 – 29 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014,
č. j. 7 As 75/2014 – 27, uvedl, že P. K. jakožto zmocněnec žalobce udělenou plnou moc
konkludentně přijal, když se správním orgánem komunikoval a o vzniku jeho zmocnění není
pochyb.
[6] K nepřípustnému důkazu výstupem z rychloměru konstatoval, že se jedná o stacionární
radar umístěný v souladu s §79a zákona o silničním provozu a místo měření bylo schválené
Policií ČR. Ze sdělení městské policie zjistil, že se jedná o rychloměr instalovaný na základě
určení Policie ČR, zjistil nejvyšší dovolenou rychlost v místě a že jde o dvousměrné měření.
Krajský soud s ohledem na fakt, že se žalobce nedostavil k projednání přestupku, nedoplnil
blanketní odvolání a námitku vznesl až v soudním řízení, uzavřel, že je dostačující, že informace
o umístění rychloměru a úseku schváleném Policií ČR byla obsahem oznámení přestupku
městskou policií a součástí správního spisu, se kterým se žalobce mohl seznámit. K tomu
poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018,
č. j. 9 As 212/2017 – 47.
[7] Opodstatněnou neshledal krajský soud ani námitku poukazující na nevypořádání
navržených důkazů (výpověď řidiče a ohledání místa), neboť oznámení přestupku spolu
s výstupem z rychloměru a fotografii s údajem o nejvyšší dovolené rychlosti shledal k osvědčení
nejvyšší dovolené rychlosti v době a místě spáchání projednávaného přestupku dostačující. Tento
přístup odpovídá důvěře v údaje poskytnuté policisty a potřebné míře ověření těchto skutečností
v případě přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 – 70; a ze dne 19. 6. 2015,
č. j. 2 As 202/2014 – 50). Nadto krajský soud podotkl, že je mu nejvyšší dovolená rychlost
v místě známa z věci sp. zn. 72 A 24/2019. Ztotožnil se tedy se správními orgány, že další
dokazování ke stanovení nejvyšší dovolené rychlosti by bylo nadbytečné i s ohledem na fakt,
že žalobce nevnesl do zjištěného skutkového stavu důvodné pochybnosti.
[8] Dále se krajský soud zabýval rozdílem mezi automatizovaným a neautomatizovaným
technickým prostředkem používaným k měření rychlosti. Ze záznamu o přestupku a fotografie na
čl. 3 správního spisu, záznamu z rychloměru a ověřovacího listu vzal za prokázané, že měření
bylo provedeno stacionárním rychloměrem, který lze považovat za automatizovaný technický
prostředek používaný bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních
komunikacích podle §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu.
[9] Popis snímku z rychloměru v napadeném rozhodnutí krajský soud nepovažuje
za provádění dokazování, ale popis skutkového zjištění. Oprávněná úřední osoba k němu byla
povolaná a kompetentní, popis zjištěných skutečností je přezkoumatelný a nelze mu nic vytknout,
proto nedošlo ke zkrácení práv žalobce, navíc měl možnost se ke snímku vyjádřit v průběhu
celého řízení.
[10] Krajský soud neshledal ani překročení či zneužití mezí správního uvážení, udělená sankce
byla přiměřená a odůvodněná. Uznal, že nelze přihlížet ke skutečnostem, které tvoří skutkovou
podstatu, opětovně při stanovení sankce, ale vzhledem ke zbytku odůvodnění a výši pokuty nemá
tato vada vliv na zákonnost rozhodnutí. Závěrem krajský soud shrnul, že skutkový stav byl
správními orgány správně zjištěn a subsumován pod správné právní předpisy, na základě čehož
správní orgány vyvodily správné skutkové i právní závěry, se kterými se krajský soud ztotožnil.
II. Kasační stížnost žalobce
[11] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Stěžovatel je s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2019,
č. j. 4 As 29/2019 – 33, přesvědčen, že v řízení před správními orgány nebylo zmocnění udělené
panu P. K. platné, neboť plná moc byla z datové schránky žalobce zaslána bez podpisu Ing. J. K.,
který neprokázal oprávnění k jednání za žalobce.
[13] Nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem spatřuje stěžovatel i v závěru,
že použitý rychloměr byl automatizovaným technickým prostředkem. Argumentuje tím,
že jediným kritériem pro posouzení není režim měření, ale i to, že identita řidiče musí být
nezjistitelná, na místě však bylo zřízeno likvidační stanoviště. K tomuto v žalobě navrhoval
důkazy; nebyly však provedeny.
[14] Zkrácení svých práv spatřuje stěžovatel v provádění rozboru snímku, tedy dokazování,
v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel k němu nebyl přizván, přitom žalovaný na něm staví své
rozhodnutí. Nejedná se pouze o popis snímku, jak tvrdí.
[15] Správní orgány neprovedly stěžovatelem navržené důkazy k prokázání nejvyšší dovolené
rychlosti v místě spáchání přestupku. Krajský soud tuto námitku řádně nevypořádal. Údaje,
ze kterých vycházel, nejsou věrohodné, neboť jejich původ je nejasný. Odkaz krajského soudu
na věc sp. zn. 72 A 24/2019 není korektní, neboť v této věci není nejvyšší dovolená rychlost
posuzována; nadto kauza stěžovateli není známa. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 2 As 74/2018 – 38, stěžovatel argumentuje tím, že nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav.
[16] Stěžovatel považuje za nezákonný výrok o sankci, neboť tento porušuje zásadu zákazu
dvojího přičítání, protože správní orgány přihlédly k míře překročení nejvyšší dovolené rychlosti
jako k přitěžující okolnosti.
[17] Závěrem stěžovatel obsáhle vyjadřuje nesouhlas se zveřejněním osobních údajů svých
a svého advokáta na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.
[18] Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je přípustná ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou naplněny i obsahové
náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[20] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel napadá rozsudek
krajského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
III. A Námitka neexistence zmocnění
[22] Nejvyšší správní soud se v první řadě zabýval námitkou neplatnosti udělení plné moci
Ing. J. K. P. K., kterému bylo následně ve správním řízení doručováno a který v něm za
stěžovatele jednal.
[23] Podle §30 odst. 1 s. ř. platí, že „[j]ménem právnické osoby činí úkony ten, kdo je k tomu oprávněn
v řízení před soudem podle zvláštního zákona“. Správní řád zde odkazuje na §21 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle kterého platí, že „[z]a právnickou osobu jedná člen statutárního orgánu;
tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen,
který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která
je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo její zaměstnanec (člen), který tím byl
statutárním orgánem pověřen, nebo vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo
její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně“. Podle odst. 5 téhož ustanovení může
za právnickou osobu současně jednat jediná osoba.
[24] Podle §33 odst. 1 s. ř. si účastník ve správním řízení „může zvolit zmocněnce. Zmocnění
k zastoupení se prokazuje písemnou plnou mocí. Plnou moc lze udělit i ústně do protokolu. V téže věci může mít
účastník současně pouze jednoho zmocněnce.“
[25] Forma listiny či např. nutnost obsahu akceptačního projevu zmocněnce vyžadovanými
náležitostmi nejsou. Plná moc je jednostranným právním úkonem, kterým zmocněnec prokazuje
vůči třetím osobám své oprávnění činit právní úkony za zmocnitele; tedy pouze prokazuje
existenci dohody o plné moci (ta má soukromoprávní povahu), kterou si zmocněnec a zmocnitel
ujednali zmocnění a jeho rozsah (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 11. 2014, č. j. 7 As 75/2014 – 27). Existenci dohody o plné moci lze přitom prokázat i jiným
způsobem než předložením podepsané plné moci; průkazná může být například vědomost
zmocnitele o tom, že někdo vystupuje jako jeho zástupce, a skutečnost, že se chová tak, jako
by ho daná osoba zastupovala (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2022,
č. j. 10 Afs 205/2021 - 44). Z uvedeného rozsudku přitom vyplývá, že rozhodující není platnost
průkazu zmocnění, ale to, zda materiálně bylo zmocnění uděleno. To bylo v tamní věci
akceptováno za situace, kdy zmocněnkyně za zastoupeného relevantně jednala, přičemž z jejích
úkonů byla zjevná vědomost zastoupeného o tomto zastoupení. V posuzovaném případě je tedy
třeba posoudit jednak oprávnění Ing. J. K. jednat jménem stěžovatele (spolku) a dále průkaznost
zmocnění P. K. k zastupování ve správním řízení.
[26] Sdělení o zmocnění bylo stěžovatelem zasláno datovou schránkou. Podle §2 odst. 1
zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (dále jen
„zákon o elektronických úkonech“), „[d]atová schránka je elektronické úložiště, které je určeno k doručování
orgány veřejné moci, provádění úkonů vůči orgánům veřejné moci, dodávání dokumentů fyzických osob,
podnikajících fyzických osob a právnických osob“.
[27] Podle §5 odst. 5 zákona o elektronických úkonech „[ž]ádost o zřízení datové schránky
právnické osoby musí obsahovat úředně ověřený podpis osoby oprávněné jednat jménem právnické osoby“.
[28] Podle §18 zákona o elektronických úkonech platí, že „[f]yzická osoba, podnikající fyzická
osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku
a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky. Úkon učiněný osobou uvedenou v §8
odst. 1 až 4 nebo pověřenou osobou, pokud k tomu byla pověřena, prostřednictvím datové schránky má stejné
účinky jako úkon učiněný písemně a podepsaný, ledaže jiný právní předpis nebo vnitřní předpis požaduje společný
úkon více z uvedených osob.“ (zvýraznil Nejvyšší správní soud).
[29] Ze správního spisu je zřejmé, že do datové schránky stěžovatele byla odeslána dne
12. 4. 2018 Výzva k zaplacení částky (doručena 16. 4. 2018) a dne 27. 6. 2018 pak Příkaz
o uložení pokuty právnické osobě (doručen 3. 7. 2018). V návaznosti na to podal prostřednictvím
této datové schránky stěžovatel (konkrétně Ing. J. K.) dne 9. 7. 2018 odpor. Následně byl
stěžovateli dne 16. 7. 2018 zaslán dokument Seznámení s podklady rozhodnutí (doručen 23. 7.
2018). Poté požádal stěžovatel (opět Ing. J. K.) prostřednictvím datové schránky o nařízení
ústního jednání a dále uvedl: „Tímto volíme jako zmocněnce pana P. K. […] který nás bude v celém řízení
zastupovat, a to v plném rozsahu.“
[30] Vzhledem k tomu, že za stěžovatele jednal Ing. J. K. prostřednictvím stěžovatelovy
datové schránky, lze mít za prokázané, že Ing. J. K. byl určenou osobou k jednání za stěžovatele
(pokud sám nebyl oprávněnou osobou už na základě zakladatelského právního jednání).
[31] Nad rámec této úvahy Nejvyšší správní soud upozorňuje na to, že v době udělení plné
moci byl s pravděpodobností hraničící s jistotou Ing. J. K. „President“ spolku, tedy logicky byl
oprávněn za stěžovatele jednat. Z listiny ‘Zápis z členské schůze občanského sdružení „Řešíme
pokuty, o. s.“ ze dne 31. 7. 2019‘ uložené ve sbírce listin v obchodním rejstříku (založena pod
číslem L 25643/SL8/MSPH) vyplývá, že k tomuto dni byl Ing. J.K. „člen grémia a President
sdružení“, neboť tohoto dne na funkci sám z časových důvodů rezignoval a ze spolku vystoupil.
P. K. dle této listiny byl ke dni schůze členem. Z listiny založené pod číslem L
25643/SL13/MSPH pak vyplývá, že členem byl i ke dni 20. 11. 2021.
[32] Oprávnění ke zmocnění k zastupování přitom v daném případě odpovídá i požadavkům
plynoucím z §444 odst. 1, §446 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
[33] O existenci platného zastoupení svědčí i to, že stěžovatel jak v žalobě, tak v kasační
stížnosti přejímá tvrzení P. K. z Vyjádření k věci zaslaného správnímu orgánu dne 20. 3. 2019.
Shodně tvrdí, že na místě bylo zřízeno likvidační stanoviště (včetně argumentace neprovedením
navržených důkazů), použitý rychloměr RAMER 10 T se umisťuje na trojnožce, a vzhledem
k tomu se nejednalo o automatizované měření bez obsluhy, a že v místě přestupku byla nevyšší
dovolená rychlost 70km/h na základě místní úpravy. Navíc je třeba podotknout, že přisvědčení
názoru stěžovatele o nezpůsobilosti Ing. J. K. jednat jeho jménem by znamenalo, že by nemohl
být akceptován ani jím podaný odpor.
[34] Stěžovatel poukazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2019,
č. j. 4 As 29/2019 – 33, kde v dle stěžovatele identické situaci nebylo zmocnění uděleno platně.
Argumentace tímto rozsudkem však není přiléhavá; situace identická nebyla. Jednalo se o řízení
před soudem, kdy byla správní žaloba s prostou plnou mocí udělenou Ing. J. K. podána z datové
schránky zástupce stěžovatele bez doložení oprávnění Ing. K. za stěžovatele jednat. Krajský soud
tak měl pochybnosti o tom, zda byla plná moc udělena, či nikoliv. Proto žalobce vyzval k nápravě
vady podání ve stanovené lhůtě a k předložení kopie stanov a dalších dokumentů prokazujících
jednatelské oprávnění Ing. J. K. uvedeného v zastoupení zmocnitele na plné moci k jednání za
stěžovatele. Výzvě ani po uplynutí nově stanovené lhůty nebylo vyhověno tak, jak krajský soud
určil, proto podle §37 odst. 5 s. ř. s. žalobu odmítl. V nyní posuzované věci se jedná o správní
řízení, ve kterém správnímu orgánu pochybnosti o platnosti uděleného zmocnění nevznikly. Ve
správním řízení navíc platí obecná zásada, že „v případě, kdy plná moc není dána určitě, je nutno situaci
řešit podle zásady in dubio pro reo ve prospěch zastoupeného. Východiskem je zde ústavní princip zakotvený v
článku 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož má veřejná moc sloužit občanům, a zásady dobré správy, z nichž plyne, že
každou pochybnost a nejasnost je nutno vykládat ve prospěch účastníka řízení a umožnit mu ochranu jeho práv.“
(MATES, Pavel. Zastoupení ve správním řízení. Bulletin advokacie, 2015, č. 4, s. 13-18). Ve
správním řízení, v němž byla projednávána odpovědnost účastníka řízení, je nutno tento
prospěch spatřovat v tom, že byl akceptován podaný odpor a v dalším řízení nebyly vyloučeny
úkony zástupce, které byly součástí obrany zastoupeného. Správní orgán takové úkony buď
akceptuje, nebo v pochybnostech vyzve k jejich odstranění; v daném případě důvod
k pochybnostem nebyl zjevný.
[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že veškeré tyto skutečnosti tvoří uzavřený okruh,
na základě kterého není pochyb o tom, že Ing. J. K. byl oprávněn za stěžovatele v řízení jednat a
zmocnění udělené P. K. bylo uděleno platně, a jeho jednání je tedy přičitatelné stěžovateli.
[36] Než kasační soud přistoupí k vypořádání dalších kasačních námitek, považuje za vhodné
obecně zhodnotit důvěryhodnost argumentů stěžovatele. Stěžovatel v řízení před krajským
soudem neučinil žádné důkazní návrhy, pouze poukazuje na to, že správní orgán se s nimi
nevypořádal; nicméně veškeré tyto důkazní návrhy ve správním řízení učinil P. K., o kterém
stěžovatel tvrdí, že neměl oprávnění za něj jednat. Věrohodnost jeho tvrzení je tak významně
snížena tím, že stěžovatel se zjevně snaží hromadit různorodé námitky proti správnímu
rozhodnutí, aniž by si uvědomil, že tyto námitky jsou vnitřně rozporné. To však neznamená,
že kasační soud nebude stěžovatelovým námitkám věnovat patřičnou pozornost.
III. B Automatizovaný prostředek bez obsluhy
[37] Stěžovatel ve své druhé námitce rozporuje, že použitý rychloměr byl automatizovaným
technickým prostředkem. Argumentuje tím, že jediným kritériem pro posouzení není režim
měření, ale i to, že identita řidiče musí být nezjistitelná, ale na místě bylo zřízeno likvidační
stanoviště, kde byla některá vozidla zastavována. K tomuto v žalobě navrhoval důkazy; nebyly
však provedeny.
[38] Jak plyne z rozsudku krajského soudu i judikatury Nejvyššího správního soudu, žádný
právní předpis nedefinuje, co se rozumí automatem ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona
o silničním provozu. Jedná se především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla
(nikoliv však výlučně) pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost
obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně
spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení
ovládala. Charakter automatu je tak dán automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu
obsluhy. Jediným dělícím kritériem je tedy režim měření, kdy v případě automatického jsou
snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě
manuálního výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru.
[39] O tom, že rychloměr byl skutečně stacionární - automatizovaný, svědčí záznam
o přestupku na č. l. 3 správního spisu, v němž je uvedeno, že měření proběhlo
v automatizovaném režimu měření. Z ověřovacího listu č. 169/17 založeném na č. l. 4 správního
spisu kasační soud ověřil, že pro dané měření byl použit silniční radarový rychloměr RAMER10
T. Tato zjištění korespondují s informacemi uvedenými v Oznámení o podezření ze spáchání
přestupku městské policie z 12. 4. 2018. Ze stejných důkazů vycházel i krajský soud. Nejvyšší
správní soud ve shodě s ním a s právním názorem vysloveným ve svém rozsudku ze dne
31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 - 37, má tak za prokázané, že měření bylo provedeno
stacionárním rychloměrem, který lze považovat za automatizovaný technický prostředek
používaný bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích
(srov. také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 – 38,
a ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 As 172/2016 - 36).
[40] Nejvyšší správní soud odkazuje rovněž na svůj rozsudek ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 9 As 220/2018 - 70, kde uvedl: „[r]ychloměry nelze rozlišovat na základě toho, zda jsou nastaveny jen
jednou a následně se stále nachází na jediném místě, nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných
stanovištích. Jediným dělícím kritériem je režim měření, tedy automatický, kdy jsou snímána veškerá projíždějící
vozidla a zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí sama
obsluha rychloměru (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016 - 38,
ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 - 37).“ I pokud by bylo měřidlo umisťováno na trojnožce,
jak tvrdí stěžovatel, na rozhodnutí ve věci by to ničeho nezměnilo. O automatizovaný prostředek
bez obsluhy se může jednat například i v těch případech, kdy je měřidlo umístěno přímo
v policejním autě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č. j. 1 As
138/2019 - 28).
[41] Pokud stěžovatel v kasační stížnosti argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 – 37, není kasačnímu soudu jasné, jak má citovaný bod
stěžovatelovu argumentaci podpořit; tento rozsudek jasně říká, že jediným dělícím kritériem
je režim měření; koneckonců z něj kasační soud vycházel i v tomto rozhodnutí (bod 42). Pokud
je v rozsudku sp. zn. 9 As 213/2017 řečeno, že v posuzované věci byly splněny i podmínky dle
stanoviska Ministerstva dopravy č. j. 102/2013-160-ODS/4, je to uvedeno nad rámec. Navíc
závěr tohoto stanoviska, že automatické měření není takové, u kterého se nacházejí policisté
a některá vozidla zastavují, je s ohledem na výše uvedené (body 41-43 tohoto rozsudku)
irelevantní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018
- 70). Nadto není s výše uvedeným v rozporu - podmínka, že identita řidiče v daném okamžiku
není zjistitelná, tedy že kontrolované vozidlo není zastavováno a jeho řidič zjištěn, byla také
splněna; jinak by správní orgán projednal přestupek přímo s řidičem vozidla, nikoli
s provozovatelem, kterého vyzýval k tomu, aby identitu řidiče sdělil.
III. C Dokazování provedené v nepřítomnosti stěžovatele
[42] Ohledně namítaného provádění dokazování odvolacím orgánem v nepřítomnosti
stěžovatele kasační soud ve shodě se soudem krajským konstatuje, že se skutečně o dokazování
nejednalo. Oprávněná úřední osoba pouze přezkoumala napadené prvostupňové správní
rozhodnutí na základě podaného blanketního odvolání; nebyla přizvána další zvlášť proškolená
osoba. Pomocí kontrolní šablony se na základě snímku jednoduše ověřuje správnost
provedeného měření (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2021,
č. j. 3 As 430/2019 – 41; a ze dne 20. 2. 2020, č. j. 6 As 182/2019 - 38).
[43] Podle §53 odst. 6 s. ř. platí, že „[o] provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu.
Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede
tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“ Z judikatury však vyplývá, že „v případě listin, jež zůstávají
součástí spisu po celou dobu řízení, by bylo trvání na aplikaci §53 odst. 6 s. ř. přepjatým formalismem“ (viz
rozsudek ze dne 15. 11. 2017, č. j. 1 Afs 205/2017 – 65).
[44] Prvostupňový správní orgán na ústním jednání dne 20. 3. 2019 prováděl dokazování,
mimo jiné předmětnou fotografií, vůči které námitka stěžovatele míří. K tomuto jednání byl
stěžovatel řádně předvolán. Stěžovatel byl rovněž v průběhu správního řízení vyzván k seznámení
se s podklady rozhodnutí. Listina s fotografií je po celou dobu součástí spisu. Stěžovatel
o nařízení jednání odvolací správní orgán nepožádal. I pokud by odvolací správní orgán prováděl
dokazování a nedodržel zákonem stanovené podmínky (neoznámil provedení důkazu mimo
jednání, nesepsal protokol o provedení důkazu), nemohlo by dojít k zasažení do práv stěžovatele;
stěžovateli byla oznámena možnost seznámit se se shromážděnými podklady, jistě by mohl
namítat případné nedostatky či se jinak k důkazu vyjádřit, nic takového však neučinil (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 - 163). Konečně
stěžovatel sám ani nijak nerozporuje závěr odvolacího orgánu o správnosti měření, v kasační
stížnosti (odst. 27) dokonce uvádí, že „údaj o naměřené rychlosti je údajem relativně věrohodným, neboť
je generován rychloměrem, který byl ověřen“.
III. D Nevypořádání důkazů
[45] Stěžovatel dále tvrdí, že v žalobě namítal, že správní orgány neprovedly jím navržené
důkazy, a krajský soud tuto jeho námitku řádně nevypořádal.
[46] Ze správního spisu je zřejmé, že zmocněnec stěžovatele v písemném vyjádření ze dne
20. 3. 2019 navrhl provedení důkazu výslechem svědka Ing. J. K., který vozidlo řídil, a výslechem
policisty obsluhujícího radar, a to k tomu, jakým typem radaru bylo měřeno a jaká byla v daném
místě nejvyšší dovolená rychlost. V odvolání ovšem neprovedení důkazů nenamítal. Nelze proto
vytýkat žalovanému, že nereagoval na konkrétní odvolací námitky a důkazní stav posoudil
z hlediska úplnosti skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí. V žalobě stěžovatel
neprovedení důkazů konkretizoval ve shodě s návrhem podaným ve správním řízení. Krajský
soud se těmito žalobními námitkami zabýval z hlediska potřebnosti navržených důkazů
k objasnění věci; přitom veškerá skutková zjištění podrobně popsal a zhodnotil. Závěru krajského
soudu o nadbytečnosti navržených důkazů lze přisvědčit. Jak plyne z konstantní judikatury,
provede správní orgán důkaz jen tehdy, pokud má za to, že by mohl přispět k objasnění věci.
Pokud shledá, že navržený důkaz není způsobilý vyjasnit účastníkem rozporované okolnosti
projednávaného případu, návrhu na provedení důkazu nevyhoví; musí to však řádně zdůvodnit
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115,
ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 – 60). Pro odvolací řízení pak platí, že odvolací správní
orgán přezkoumává napadené rozhodnutí v plném rozsahu. „Musí tedy plně přezkoumat jeho
zákonnost i věcnou správnost (tedy jak bylo uplatněno správní uvážení) bez ohledu na to, jestli je to odvolatelem
namítáno, resp. jestli to vyžaduje veřejný zájem. Přihlížet se nemusí pouze k bagatelním nedostatkům, které nejsou
způsobilé samy o sobě napadené rozhodnutí z hlediska jeho zákonnosti či správnosti zpochybnit.“ (JEMELKA,
Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon
o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 814, marg. č. 4.).
[47] V daném případě nejvyšší povolená rychlost vyplývá z Oznámení podezření ze spáchání
přestupku, Záznamu o přestupku a Informace k radarovému měřidlu ve Valašském Meziříčí
městské policie se seznamem úseků určených PČR k měření rychlosti motorových vozidel;
odvolací správní orgán rovněž poukázal na to, že je mu nejvyšší dovolená rychlost známa
z úřední činnosti a místní znalosti. Pokud správní orgány neprovedly navrhované důkazy
pro nadbytečnost, kasační soud v tomto postupu neshledal žádné pochybení. Nepochybil proto
ani krajský soud, pokud žalobní námitce nepřisvědčil.
[48] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že je obtížně představitelné, aby,
jak je ze spisu zřejmé, v místě naproti škole pro sluchově postižené, kde se nachází několik
přechodů pro chodce (ke školským zařízením a nemocnici, což správní orgán vzal v potaz jako
přitěžující okolnost) byla zvýšena rychlost na 70 km/h. Účelem instalace měřidla bylo (jak vyplývá
z vyjádření ředitele Městské policie Valašské Meziříčí i z logiky věci), aby došlo ke zklidnění
dopravy a snížení počtu překročení rychlosti v dané lokalitě, a tím pádem ke zvýšení bezpečnosti
silničního provozu. Zvýšení dovolené rychlosti právě v tomto místě by postrádalo jakýkoliv
smysl.
[49] K námitce neprovedení důkazů lze závěrem poukázat na názor vyslovený Ústavním
soudem, podle něhož neakceptování důkazního návrhu lze co do věcného obsahu založit
v podstatě toliko třemi důvody: prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili
ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz
navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
III. E Porušení zásady zákazu dvojího přičítání
[50] Stěžovatel namítal také porušení zásady zákazu dvojího přičítání při určování výše pokuty,
konkrétně poukazoval na znění rozhodnutí žalovaného, který argumentoval mírou překročení
rychlosti.
[51] Významem zásady zákazu dvojího přičítání je „zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost
určité kvantity a kvality (intenzity) přičítala pachateli dvakrát, a to jednou jako znak skutkové podstaty
(při hodnocení viny) a podruhé jako okolnost přitěžující či polehčující (při hodnocení ukládaného trestu).
V případě zákazu dvojího přičítání se jedná o otázku rozlišování (odstupňování) intenzity nezbytné k naplnění
skutkové podstaty na jedné straně a intenzity další (vyšší, z hlediska naplnění skutkové podstaty nevyčerpané),
která teprve může mít význam z hlediska úvah o trestu jako okolnost přitěžující či polehčující, na straně druhé.“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 4 Ads 114/2011-105).
[52] O dvojí přičítání se v obecné poloze nejedná, pokud správní orgán vezme při stanovování
výše pokuty v úvahu, jak výrazně byla překročena rychlost. Předmětné ustanovení §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu zakládá přestupek při překročení rychlosti v obci
o méně než 20 km/hod. Je zřejmé, že je závažnější přestupek spočívající v překročení rychlosti
o 19 km/hod než o např. o 1 km /h. I z toho důvodu bylo stanoveno rozmezí pokuty od 1500
do 2500 Kč (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 10 As 238/2017 – 54; nebo ze dne 20. 12. 2017, č. j. 6 As 297/2017 – 34).
[53] Krajský soud v daném případě určité pochybení v rozhodnutí žalovaného shledal,
nepřikládal mu však význam s ohledem na ostatní skutečnosti rozhodné pro výši pokuty.
Je pravdou, že prvostupňové správní rozhodnutí konstatuje míru překročení rychlosti současně
s dalšími skutečnostmi, jako je blízkost přechodu pro chodce a školy pro sluchově postižené atd.
Výslovně ovšem uvádí, že i s ohledem na naměřenou rychlost byla pokuta stanovena při spodní
hranici sazby. Nelze říci, že rychlost vozidla prvostupňový správní orgán hodnotil jako přitěžující
okolnost. Žalovaný ve svém rozhodnutí v naměřené rychlosti shledal důvod pro zvýšení pokuty
oproti dolní hranici sazby o 200 Kč (sazba 1500 Kč - 2500 Kč, pokuta 1700 Kč); i zde lze uzavřít,
že posuzoval závažnost skutku a že nepřičítal naměřenou rychlost k tíži přestupce, ale konstatoval
tuto skutečnost v rámci posouzení adekvátnosti uložené pokuty. Nejvyšší správní soud
se neztotožňuje s nepříliš odůvodněným názorem krajského soudu o pochybení žalovaného.
Proti tomuto posouzení krajského soudu však kasační stížnost nemíří (ani nemůže) a kasační
soud v něm neshledal vadu, pro kterou by měl napadený rozsudek zrušit nad rámec kasačních
námitek.
[54] Polemikou zástupce stěžovatele stran nezveřejňování osobních údajů a plné anonymizace
rozsudků se již Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, proto nebude své úvahy opakovat
a ve stručnosti odkazuje na svá četná předchozí rozhodnutí, která jsou zástupci stěžovatele známa
(usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 – 161, rozsudky ze dne 6. 2. 2019,
č. j. 9 As 429/2018 – 35, a ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 As 106/2019 – 33, aj., nebo také přípis
předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7). Navíc lze dodat,
že uvedený požadavek stěžovatele je již mimo rámec samotné projednávané věci a není
přípustnou kasační námitkou, neboť nesměřuje proti napadenému rozsudku a opírá se o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.). Toho si je ostatně vědom
i stěžovatel, jenž výslovně uvádí, že se o kasační námitku nejedná (odstavec 58 kasační stížnosti).
IV. Závěr a náklady řízení
[55] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[56] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o
kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo na
náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu