ECLI:CZ:NSS:2022:3.AZS.395.2020:38
sp. zn. 3 Azs 395/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: L. D. T.,
zastoupený Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 1233/22, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí
Hrdinů 1634/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 25. 11. 2020, č. j. 43 A 97/2018-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2018, č. j. OAM-3263-22/ZR-2017, zrušilo Ministerstvo
vnitra (dále jen „ministerstvo“) výrokem I. žalobcovo povolení k trvalému pobytu podle
§87l odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 222/2017 Sb. (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a výrokem II. žalobci uložilo výjezdní příkaz na dobu 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, případně od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Odvolání žalobce žalovaná
rozhodnutím ze dne 12. 7. 2018, č. j MV-56428-5/SO-2018 zamítla a rozhodnutí ministerstva
potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který
ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud vycházel po skutkové stránce na základě
obsahu správního spisu mj. z toho, že žalobce byl v České republice celkem čtyřikrát odsouzen,
naposledy za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, kterého se dopustil
tím, že zprostředkoval jinému neoprávněně psychotropní látku a čin spáchal ve velkém rozsahu.
Za tento zločin mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočkou v Liberci
ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 52 T 14/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
31. 5. 2017, sp. zn. 11 To 19/2017, uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a propadnutí
věci. Počátek výkonu trestu byl dne 8. 4. 2015 a předpokládaný konec dne 8. 4. 2022. Žalobce
měl povolení k trvalému pobytu od roku 1997. S bývalou manželkou M. S. má dceru C. S., nar. X,
s nynější manželkou L. T. B. N. má syna A. T. L. nar. X; obě děti jsou vietnamské státní
příslušnosti. Dále má osvojeného syna T. L. T., r. n. X. Od roku 2002 bydlí v bytě s rodinou a
synem A. T. L.
[3] Krajský soud nejprve konstatoval, že žalobní námitka, dle které správní orgány chybně
určily okruh účastníků správního řízení, když mezi ně nezařadily děti žalobce ani jeho bývalou
a současnou manželku, není důvodná. Upozornil, že pokud s nimi správní orgány nejednaly jako
s účastníky řízení, mohly tím zasáhnout pouze do jejich právní sféry, nikoli do právní sféry
žalobce. Žalobci proto v této námitce nesvědčila aktivní věcná legitimace.
[4] Dále krajský soud neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
správních orgánů. Uvedl, že z jejich odůvodnění je zřejmé, z jakých podkladů správní orgány
vycházely, a rovněž jakými úvahami byly vedeny při jejich hodnocení a při aplikaci právní úpravy.
Dle krajského soudu správní orgány přihlédly ke všem relevantním okolnostem. Dodal, že ačkoliv
je na žalobce třeba ve vztahu ke třem předchozím odsouzením hledět, jako by nebyl odsouzen,
neznamená to, že by správní orgány nemohly při rozhodování o pobytu žalobce k jeho
předchozímu protiprávnímu jednání vůbec přihlížet.
[5] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, dle které správní orgány zjišťovaly
pouze okolnosti svědčící v jeho neprospěch a rezignovaly na zjištění okolností pro něj příznivých.
Uvedl, že správní orgány mají při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobce
zohlednit jednak kritéria stanovená v §174a zákona o pobytu cizinců, jednak kritéria vytvořená
judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli je řízení o zrušení platnosti povolení
k pobytu zahajováno z úřední povinnost, je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým
způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání takového rozhodnutí.
V posuzovaném případě přitom správní orgány důkladně zjišťovaly dopady rozhodnutí
na rodinný a soukromý život žalobce a vzaly v potaz dobu jeho pobytu na území České republiky;
jeho rodinný život tak, jak jej žalobce popsal, nijak nezpochybnily. Správní orgány také zohlednily
ekonomickou situaci žalobce i jeho rodiny, a objasnily, proč považují spáchání zločinu žalobcem
za zvlášť závažné narušení veřejného pořádku. Zvážily tedy všechny skutečnosti, na které žalobce
v žalobě poukazoval; žalobce přitom neuvedl, v jakém směru byla jejich skutková zjištění
nedostatečná. Správní orgány vyhodnotily, že do rodinného života žalobce a jeho nejbližších
bude zrušením trvalého pobytu negativně zasaženo, avšak neshledaly tento zásah nepřiměřeným
vzhledem k závažnosti trestné činnosti žalobce. S tímto posouzením se krajský soud ztotožnil
a zdůraznil, že si žalobce měl a mohl být při páchání natolik závažného úmyslného trestného činu
vědom veškerých možných důsledků, které s sebou odhalení předmětné trestné činnosti ponese,
a to jak v rovině trestněprávní, tak i rovině zákona o pobytu cizinců.
[6] Krajský soud dále uvedl, že správní orgány v souladu s judikaturou Evropského soudu
pro lidská práva zohlednily rovněž situaci nezletilých dětí žalobce; vzaly v úvahu jejich věk,
konkrétní okolnosti jejich pobytu v České republice a míru závislosti na péči žalobce. Zohlednily,
že rozhodnutí neovlivní pobytový status syna a manželky žalobce, a přihlédly též k tomu,
že rodina se již musela vyrovnat s odlukou žalobce zapříčiněnou výkonem trestu odnětí svobody.
Neshledaly přitom žádné mimořádné okolnosti, jež by vyžadovaly trvalou přítomnost žalobce,
respektive důvody, pro které by se rodina nebyla schopna nadále o sebe postarat i bez žalobce.
Krajský soud se ztotožnil se správními orgány, že zejména s ohledem na věk syna blížící
se zletilosti a jeho postupné osamostatňování nelze rozhodnutí (a s ním související odloučení)
považovat za nepřiměřené vzhledem k závažnosti a společenské nebezpečnosti zločinu, jehož
se žalobce na území České republiky dopustil.
[7] Konečně, krajský soud nepřisvědčil ani námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu
věci s ohledem na neprovedení výslechu manželky a mladšího syna žalobce. Dle krajského soudu
byly okolnosti rodinného života žalobce zjištěny dostatečně zejména jeho výslechem, přičemž
ani z žaloby se nepodává, jaké další rozhodné skutečnosti měly být provedením výslechů zjištěny.
I bez výslechu členů rodiny žalobce správní orgány získaly dostačující povědomí o fungování
rodiny pro to, aby mohly kvalifikovaně posoudit dopad ztráty povolení k trvalému pobytu
na žalobce a ostatní rodinné příslušníky. Krajský soud ve shodě se správními orgány uzavřel,
že dojde k intenzivnímu zásahu do rodinného života žalobce, avšak s ohledem na trestnou
činnost žalobce a na veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku nelze shledat dopad
rozhodnutí správních orgánů do rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků
nepřiměřeným. Zdůraznil, že žalobce zná jazyk země původu (naopak český jazyk neovládá)
a z ničeho nevyplývá, že by nebyl schopen se v zemi původu o sebe postarat. V posuzovaném
případě tak nebyl porušen ani namítaný §174a zákona o pobytu cizinců, ani čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
[8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody
podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Opět
namítl, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů,
a že správní orgány i krajský soud nesprávně posoudily otázku naplnění zákonných předpokladů
pro aplikaci §87l odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Zopakoval, že správní orgány
nedostatečně posoudily také otázku přiměřenosti rozhodnutí ministerstva ve vztahu k jeho
soukromému a rodinnému životu, neprovedly v tomto ohledu dostatečná šetření; zjišťovaly
zejména okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Stejně jako v žalobě poukázal na to, že v České
republice přebývá od roku 1996, má zde celou rodinu a veškerý majetek. Žije ve společné
domácnosti s manželkou a synem, ve Vietnamu nemá žádné vazby. Správní orgány měly možnost
za účelem ujasnění relevantních okolností významných pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí
například vyslechnout manželku i děti stěžovatele, neprojevily však o to žádnou snahu. Krajský
soud nadto při posuzování dopadů rozhodnutí ministerstva do života stěžovatele mylně vycházel
z toho, že syn stěžovatele je občanem Vietnamu, nikoli České republiky. Ani správní orgány,
ani krajský soud se rovněž nevypořádaly s otázkou souladu rozhodnutí ministerstva s Listinou
základních práv a svobod, s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
s Úmluvou o právech dítěte a s §174a zákona o pobytu cizinců.
[9] Stěžovatel dále namítl, že správní orgány dostatečně nezkoumaly naplnění pojmu
„závažného narušení veřejného pořádku“, pokud jedinou okolností pro jeho aplikaci bylo spáchání
trestné činnosti stěžovatelem. Přitom podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 5 As 73/2011, a rovněž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva,
je pro aplikaci tohoto pojmu nutné posoudit také například závažnost trestných činů či hrozbu
opakování trestné činnosti do budoucna. Stěžovatel konečně uvedl, že závěr o naplnění
§87l odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců je v rozporu s čl. 27 odst. 2 Směrnice 2004/38/ES,
podle kterého opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu
se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení
pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí
představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
Odůvodnění:
, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.
Stěžovateli byl zrušen trvalý pobyt, aniž by správní orgány (či krajský soud) zdůvodnily, proč jeho
chování představuje nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost do budoucnosti. Stěžovatelovo
aktuální chování (vzorný výkon trestu a bezproblémové chování po podmíněném propuštění)
značí, že se napravil a není již nebezpečím pro veřejný pořádek. Tyto skutečnosti však správní
orgány, ale ani krajský soud, nijak nezohlednily.
[10] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla, aby byla jako nedůvodná zamítnuta.
Uvedla, že kasační stížnost nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která
by zpochybňovala správnost rozhodnutí; v podrobnostech odkázala na spisový materiál.
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané
kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je opravný prostředek proti
pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§102 s. ř. s.). Nejvyššímu správnímu soudu
nepřísluší v kasačním řízení přezkoumávat opětovně rozhodnutí správního orgánu v rozsahu
přezkumu provedeného již krajským soudem. Předmětem přezkumu může být proto pouze
posouzení, zda rozhodnutí krajského soudu v kontextu námitek uvedených v kasační stížnosti
z pohledu zákona obstojí. Nejvyšší správní soud je přitom povolán pouze k přezkumu v rozsahu
vymezeném stěžovatelem. Řízení o kasační stížnosti je totiž ovládáno zásadou dispoziční; obsah,
rozsah a kvalita kasační stížnosti tak předurčují rozsah a podrobnost rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu. Je nutné upozornit, že kasační soud není povinen ani oprávněn domýšlet
argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu,
ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014-20, ze dne
27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009-99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007-46, ze dne
17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008-60, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2020,
sp. zn. II. ÚS 875/20, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. I. ÚS 776/21).
[14] Ve světle výše uvedených skutečností je podstatné, že stěžovatel v převážné části kasační
stížnosti (viz odstavec [8] tohoto rozsudku) toliko opakuje svou žalobní argumentaci. Tato
tvrzení jsou však v souladu s §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná, protože neobsahují žádnou reakci
na závěry krajského soudu (v nichž stěžovatel obdržel odpověď na uplatněnou žalobní
argumentaci) nebo polemiku s nimi, ale vymezují se pouze proti postupu správních orgánů
(srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 3 Azs 345/2017-36). Z tohoto důvodu
se tedy Nejvyšší správní soud danou částí kasační stížnosti dále nezabýval a pouze nad rámec
nutného odůvodnění stěžovatele odkazuje na odstavce [25] až [43] odůvodnění napadeného
rozsudku, kde se krajský soud (v rámci uplatněných žalobních námitek) posouzením zákonných
předpokladů pro aplikaci §87l odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců velmi důkladně
vypořádal.
[15] Rovněž obecně formulovaná námitka, že se správní orgány, ale ani krajský soud,
nevypořádaly s otázkou souladu rozhodnutí žalované s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, a s §174a zákona o pobytu cizinců, není důvodná. Krajský soud
se (k žalobní námitce stěžovatele) souladem správních rozhodnutí s těmito právními předpisy
důkladně zabýval, a to v odstavcích [28] až [43] odůvodnění svého rozsudku, na které Nejvyšší
správní soud, jako na zcela přiléhavé, pro stručnost odkazuje.
[16] Co se týče souladu rozhodnutí krajského soudu (případně rozhodnutí žalované) s Listinou
základních práv a svobod a s Úmluvou o právech dítěte, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že uvedená námitka je v této části definována již natolik obecně, že ji není možné vůbec
považovat za kasační námitku ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s.; touto argumentací se proto nemohl
věcně zabývat (k tomu srov. například rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS).
[17] Stěžovatel dále namítá, že jeho syn A. T. L., nar. X, je občanem České republiky; krajský
soud však mylně vycházel z toho, že je občanem Vietnamu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí,
že krajský soud převzal informaci o vietnamském občanství syna stěžovatele z obsahu správního
spisu, přičemž s touto informací ve svém rozhodnutí operovalo jak ministerstvo, tak i žalovaná
(viz například str. 3 rozhodnutí žalované). Stěžovatel v žalobě otázku občanství svého syna přesto
nikterak nerozporoval a krajský soud tedy neměl povinnost ani důvod se tímto (mezi účastníky
nesporným, nikým nezpochybňovaným) aspektem věci (který nadto nepředstavuje ratio dané věci)
sám zabývat. Tato kasační námitka tedy představuje skutečnost, která byla uplatněna až poté, co
ve věci rozhodl krajský soud, a Nejvyšší správní soud se jí proto ve smyslu ustanovení §109 odst.
5 s. ř. s. nezabýval.
[18] Ke kasační argumentaci rekapitulované pod bodem [9] tohoto rozsudku Nejvyšší správní
soud uvádí, že stěžovatel žalobou fakticky brojil toliko proti (i) tvrzenému procesnímu pochybení
správních orgánů v otázce vymezení okruhu účastníků řízení a (ii) proti nedostatečnému
skutkovému a právnímu posouzení přiměřenosti rozhodnutí správních orgánů ve vztahu
k rodinnému a soukromému životu stěžovatele. Naopak naplnění pojmu „závažného narušení
veřejného pořádku“, tj. otázku povahy a závažnosti dotčeného veřejného zájmu (jím spáchanou
trestnou činností), a otázku doby, jež uplynula od spáchání trestného činu a chování stěžovatele
v této době, v žalobě vůbec nerozporoval. Totéž platí o nyní namítaném rozporu „závěru
o naplnění §87l odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců s čl. 27 odst. 2 Směrnice 2004/38/ES“,
a tvrzeném nedostatečném zdůvodnění, proč dřívější chování stěžovatele představuje nebezpečí
pro veřejný pořádek do budoucnosti. Krajský soud, při respektování dispozitivní zásady
žalobního řízení (§75 odst. 2 věta první s. ř. s.), tudíž neměl povinnost ani důvod se těmito
aspekty věci sám zabývat. S ohledem na tuto skutečnost jsou tedy uvedené kasační námitky
rovněž nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovateli nic nebránilo uplatnit tyto námitky
již v žalobě; pouze v takovém případě by bylo povinností krajského soudu i tyto vypořádat.
[19] Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není
(v rozsahu projednatelné kasační námitky – viz odst. [15] výše) důvodná. Za podmínek
vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná sice měla ve věci plný úspěch, nevznikly jí však žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2022
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu