ECLI:CZ:NSS:2022:3.AZS.46.2021:23
sp. zn. 3 Azs 46/2021 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: T. T. N., zastoupený
JUDr. Hugem Körblem, advokátem se sídlem Hybernská 1007/20, Praha 1, proti žalovanému:
Velvyslanectví České republiky v Hanoji, se sídlem 13 Chu Van An, Hanoi, Vietnam,
o ochraně před nezákonným zásahem spočívajícím v informaci o nepřijatelnosti žalobcovy
žádosti o vydání zaměstnanecké karty z důvodu naplnění kvót stanovených vládou České
republiky, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021,
č. j. 15 A 91/2020 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) bránil žalobou
proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v zaslání záznamu o vydání usnesení ze dne 11. 8. 2020,
č. j. 1914-2/2020-HANOKO (dále jen „informace“), kterým jej žalovaný informoval
o nepřijatelnosti jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty s odůvodněním, že žalovaný v daném
kalendářním měsíci již přijal maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, který lze podat
v rámci vládou schváleného programu, nebo maximální počet ostatních žádostí
o zaměstnaneckou kartu podle nařízení vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí
o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu
(dále též „nařízení vlády“), a dle §169h odst. 4 ve spojení s §181b odst. 1 písm. c)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
[2] Byť žalobce nerozporoval oprávnění vlády České republiky (dále jen „vláda“) stanovit
kvóty pro přijetí žádostí o pobytová oprávnění v České republice, považoval konkrétní počty
stanovené tímto nařízením za problematické, neboť vláda si je podle jeho přesvědčení nemůže
stanovit zcela libovolně. Měl za to, že kvóty pro občany Vietnamu jsou ve srovnání s kvótami
určenými pro jiné země nastaveny diskriminačně a protiprávně. Nesouhlasil s tím,
aby jeho žádost o vydání zaměstnanecké karty byla vyřízena jako nepřijatelná z důvodu naplnění
kvót. Proto navrhl, aby soud určil, že informace byla nezákonná a aby žalovanému uložil
povinnost přijmout žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty.
[3] Městský soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť podle něj chyběla podmínka řízení spočívající v připustitelném
tvrzení nezákonného zásahu. Městský soud, obdobně jako ve věci vedené
pod sp. zn. 3 A 100/2020, dospěl k závěru, že postup žalovaného není výkonem veřejné správy,
z něhož by žalobci vznikla veřejná subjektivní práva, a proto zde není dána pravomoc soudu věc
projednat a rozhodnout. Žalobce ve skutečnosti napadá obsah nařízení vlády vydaného v souladu
s čl. 78 Ústavy České republiky. Městský soud v této souvislosti upozornil, že žalobce
nijak nezpochybnil legitimitu postupu vlády při vydání zmíněného nařízení. Bránil se pouze
proti nastavení konkrétních kvót, které jsou v něm uvedeny. Městský soud konstatoval,
že je-li obecně závazný předpis vydán v mezích pravomoci a působnosti příslušného státního
orgánu, nemůže se jednat o nezákonný zásah, pokyn či donucení správního orgánu ve smyslu
§82 s. ř. s. Samotné nastavení jednotlivých kvót upravené nařízením vlády nepředstavuje
nezákonný zásah, neboť žalobci nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo, aby jeho žádost
o vydání zaměstnanecké karty byla přijata a ani na stanovení jiného maximálního počtu žádostí
o zaměstnaneckou kartu, které by bylo možné v určitém časovém období na určitém
zastupitelském úřadě podat. Uzavřel proto, že postup žalovaného při oznámení předmětné
informace, který byl v souladu s nařízením vlády, nemůže být z povahy věci nezákonným
zásahem. Taktéž dospěl k závěru, že nařízení vlády není v rozporu se zákonem nebo mezinárodní
smlouvou, a proto nevyužil možnosti postupovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností
z důvodu, který lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[5] Souhlasil s městským soudem, že nemůže napadnout samotné nařízení vlády,
a ani netvrdí, že by nebylo přijato v řádném legislativním procesu. Má však za to, že může
napadnout zásah žalovaného, který není „v souladu s právem“. Městský soud
není dle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán nařízením vlády jako podzákonným
předpisem, a měl tak při svém hodnocení kvóty nastavené nařízením vlády ignorovat,
resp. navrhnout přezkum nařízení vlády Ústavnímu soudu, a žalovanému přikázat přijmout
žádost stěžovatele. Ochrana ze strany soudní moci se má v tomto případě vztahovat i na obsah
nařízení vlády, které není v souladu s vůlí zákonodárce stanovené v §181 (pozn. soudu: myšlen
zřejmě §181b) zákona o pobytu cizinců. Nesouhlasil s městským soudem, že by na místě
stěžovatele absentovalo veřejné subjektivní právo podat si žádost o pobytové oprávnění.
Vláda dle jeho názoru nemůže libovolně stanovovat kvóty, naopak by je měla zvažovat velmi
pečlivě a „v souladu s právem“. To však vláda neprovedla a namísto toho postupovala
diskriminačním způsobem. Stěžovatel upozornil, že se žalobou nebránil proti vydání právního
předpisu, ale proti informaci žalovaného, kterou považuje za nezákonný zásah. Pokud by nebylo
možné se proti tomuto postupu bránit soudní cestou, jak tvrdí městský soud, došlo by k naprosto
zásadnímu omezení práv jednotlivých subjektů. Na závěr se stěžovatel vyjádřil k věci vedené
u městského soudu pod sp. zn. 3 A 100/2020, přičemž soud v této věci měl dle něj odmítnout
žalobu na základě jiné právní konstrukce, než v nyní posuzovaném případě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[7] Soud na úvod předesílá, že v projednávané věci stěžovatel kasační stížností napadl výrok
usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby. Takovou kasační stížnost lze opřít,
jak to i stěžovatel činí, pouze o důvody nezákonnosti tohoto usnesení
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98). Předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu
je tak pouze otázka, zda městský soud postupoval správně, když žalobu stěžovatele
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Nebude se tedy zabývat věcnými důvody kasační
stížnosti, konkrétně zda postup vlády při stanovování předmětných kvót byl diskriminační.
[8] Kasační soud dospěl k závěru, že navzdory nesprávným důvodům, na kterých městský
soud založil své usnesení, není kasační stížnost důvodná.
[9] K odmítnutí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu z důvodu chybějící podmínky řízení spočívající v připustitelném (plausibilním)
tvrzení nezákonného zásahu [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] se již vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 Aps 6/2007 - 247. Posouzení,
zda úkon správního orgánu může být pojmově nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
ve smyslu §82 s. ř. s., je podle něj otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé),
nikoli otázkou existence podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozšířený senát dospěl
k závěru, že „[p]osouzení jednotlivých definičních znaků tvrzeného nezákonného zásahu (zkrácení na právech,
nezákonnost zásahu) představuje vždy úvahu ve věci samé, která v konečném důsledku může vést nanejvýš
k zamítnutí žaloby (se závěrem, že k tvrzenému zásahu vůči žalobci nedošlo, nebo že k němu sice došlo, nebyl
však nezákonný, anebo sice nezákonným byl, avšak žalobce jím nebyl přímo zkrácen na svých subjektivních
právech) - §87 odst. 3 s. ř. s., - nikoliv k jejímu odmítnutí pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Jednotlivé definiční znaky aktivní legitimace k žalobě podle §82 s. ř. s. nepředstavují speciální formulace
podmínek řízení, při jejichž „zjištěné absenci“ se klade absolutní překážka postupu procesu, takže soud nemůže
vydat rozhodnutí o věci, o kterou běží.“
[10] Rozšířený senát následně své závěry uvedené ve výše citovaném usnesení zpřesnil
v rozsudku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 - 160. Podle něj je odmítnutí žaloby z důvodu
chybějící podmínky řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu
namístě, „je-li nemožnost, aby v žalobě tvrzené jednání bylo nezákonným zásahem, zjevná a nepochybná“.
Přitom je třeba „přihlížet též k závěrům ustálené judikatury, která dále vysvětluje, které úkony veřejné správy
nezákonným zásahem nejsou a nemohou být […] Existuje-li rozumná pochybnost, například není-li zcela
zřejmé, že jednání osoby které je za nezákonný zásah označeno, vskutku nelze přičítat veřejné správě, je třeba
zkoumat další ‚procesní‘ podmínky včetně projednatelnosti žaloby, a pokud jsou splněny, žalobu věcně projednat“.
Ačkoliv byl citovaný rozsudek rozšířeného senátu zrušen nálezem Ústavního soudu
ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 635/18, závěry zde uvedené nebyly Ústavním soudem jakkoliv
zpochybněny a jsou tak nadále považovány za platné a relevantní.
[11] Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, že zásahovou žalobu je možné odmítnout s ohledem
na chybějící podmínku řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného
zásahu pouze v případech, kdy se již na první pohled o nezákonný zásah, pokyn nebo donucení
správního orgánu jednat nemůže. Budou to případy, kdy příslušné jednání či stav nelze přičítat
orgánu veřejné správy (např. venku často prší) nebo kdy je předmětná otázka judikatorně
postavena najisto (např. upozornění na nedoplatek podle §153 odst. 3 daňového řádu
není zásahem ve smyslu §82 s. ř. s.).
[12] Dle §169h odst. 4 zákona o pobytu cizinců v případě rozvržení maximálního počtu žádostí
o víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání a o zaměstnaneckou kartu na maximální počet žádostí,
které lze podat v rámci jednotlivých vládou schválených programů, a maximální počet ostatních žádostí, je žádost
rovněž nepřijatelná, pokud byl v příslušném kalendářním měsíci na příslušném zastupitelském úřadu podán
maximální počet žádostí stanovený nařízením vlády vydaným podle §181b odst. 2 pro jednotlivé vládou schválené
programy nebo pro ostatní žádosti.
[13] Dle §181b odst. 1 zákona o pobytu cizinců vláda nařízením stanoví maximální počet žádostí,
které lze podat v rámci období 1 roku rozvrženého rovnoměrně na jednotlivé kalendářní měsíce na příslušném
zastupitelském úřadu, jde-li o žádosti o a) vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, b) povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem investování, nebo c) zaměstnaneckou kartu.
[14] Dle §1 odst. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb. maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu,
které lze v rámci období 1 roku podat na zastupitelském úřadu, je uveden ve sloupci 2 přílohy č. 2
k tomuto nařízení.
[15] Dle přílohy č. 2 k nařízení č. 220/2019 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2020,
činí maximální počet žádostí, které lze podat v rámci období 1 roku na Velvyslanectví České
republiky v Hanoji, celkem 200, přičemž všechny připadají na žádosti v rámci Programu vysoce
kvalifikovaného zaměstnance nebo Programu klíčového a vědeckého personálu.
[16] Městský soud odůvodnil odmítnutí zásahové žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
tím, že žalobce ve skutečnosti napadá obsah nařízení vlády a ne výkon veřejné správy,
z něhož by žalobci vznikla veřejná subjektivní práva. Obecně závazný předpis vydaný v mezích
pravomoci a působnosti příslušného státního orgánu dle něj nemůže být nezákonným zásahem,
pokynem či donucením správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s., a to obzvláště za situace,
kdy žalobci nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo, aby jeho žádost o vydání zaměstnanecké
karty byla přijata.
[17] K možnosti napadnout obsah právního předpisu se Nejvyšší správní soud v nedávné
době vyjádřil v souvislosti s přezkumem krizových opatření vlády, které Ústavní soud označil
za právní předpis sui generis (srov. nález ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 113/20) V rozsudku
ze dne 10. 6. 2021, č. j. 6 As 41/2021 - 74: uvedl, že„[…] krizová opatření vlády jako tzv. jiné právní
předpisy nemohou být zásahem ve smyslu §82 s. ř. s. Proti těmto předpisům, ani proti jejich přímým
následkům/účinkům, se proto nelze bránit zásahovou žalobou, která je obecně přípustná teprve proti konkrétním
postupům správních orgánů, které se v aplikační praxi o tyto předpisy opírají (incidenční soudní přezkum).
Městský soud proto v napadeném usnesení dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalovatelným zásahem
by mohla být až aplikace právního předpisu (krizového opatření vlády) orgánem veřejné moci vůči konkrétnímu
jednotlivci.“ Na tento rozsudek následně navázal i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu,
který v rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 As 264/2020 - 51 uvedl, že „ve vztahu k normativním
právním aktům, jako jsou i krizová opatření vlády podle krizového zákona, platí obecně to, že je lze přezkoumat
jen ve spojitosti s nějakým individuálním správním aktem, který byl na jejich základě vydán
(v řízení o žalobě proti rozhodnutí podle §65 s. ř. s.) nebo ve spojitosti s nějakým individuálně adresovaným
úkonem správního orgánu, který by měl povahu zásahu ve smyslu §82 s. ř. s.“ Rozšířený senát dospěl
k závěru, že „[n]ormotvornou činnost ani samotné důsledky obecně formulované právní normy tudíž nelze
považovat za zásah […] Všechny základní typy správních žalob vyžadují, aby existovalo konkrétní zkrácení
práv žalobce. Soudní řád správní nezná actio popularis, tedy žalobu ve veřejném zájmu, kterou by mohl podat
kdokoliv. To platí též o zásahové žalobě, upravené v §82 násl. s. ř. s. Aby se pojmově mohlo jednat o zásah
ve smyslu §82 s. ř. s., musí být přímo zasažena práva daného žalobce. Žalobce musí přesně specifikovat, jak bylo
zasaženo přímo do jeho práv, kým a kdy. Původcem zásahu musí být správní orgán ve smyslu legislativní zkratky
§4 písm. a) s. ř. s.“. Závěry Nejvyššího správního soudu aproboval taktéž Ústavní soud ve svém
nálezu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 34/21, podle něhož „[ž]alobou podle §82 soudního řádu
správního se tedy přímo proti krizovému opatření, jako právnímu předpisu, bránit nelze, a to ani tak,
že se napadnou jeho přímé ‚účinky‘, ‚důsledky‘ apod. Bránit se oproti tomu lze, jak uvedl Nejvyšší správní soud
ve vyjádření k ústavní stížnosti, proti účinkům konkrétním a individuálním a proti jiným orgánům veřejné moci,
než je vláda jako orgán, který krizové opatření jako právní předpis přijal. V podmínkách posuzované věci
to znamená, že se stěžovatel teoreticky mohl bránit proti silničním kontrolám, kterým byl dle ústavní stížnosti
podrobován.“
[18] Závěry uvedené v předchozím bodě, které se vztahují ke krizovým opatřením vlády,
jsou dle názoru kasačního soudu plně použitelné i v případě nařízení vlády. Byť se nelze bránit
přímo vůči obsahu právního předpisu, se kterým adresát právní normy nesouhlasí,
a není tudíž možné žalovat vládu za nezákonný zásah způsobený přijetím právního předpisu
obsahujícího domnělá protizákonná či protiústavní ustanovení, je naopak v rámci incidenčního
přezkumu možné se soudně bránit vůči konkrétnímu aktu či jednání orgánu veřejné moci,
které vzešlo z postupu stanoveného podzákonným předpisem. Stěžovatel ve své kasační stížnosti
správně upozorňuje, že svou žalobou nenapadal přímo obsah nařízení vlády, ale informaci,
kterou ho žalovaný vyrozuměl o nepřijatelnosti jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že jedním z obligatorních znaků nezákonného zásahu
je právě jeho nezákonnost. Soud má proto zkoumat, zda postup správního orgánu nebyl
v rozporu se zákonem, nikoliv s podzákonnými právními předpisy. Podle Nejvyššího správního
soudu nelze v těchto případech ani bez dalšího konstatovat, že se nikdy nemůže jednat
o nezákonný zásah správního orgánu, neboť soud má oprávnění postupovat podle čl. 95 odst. 1
Ústavy České republiky a věc posoudit jen na základě zákonné úpravy či mezinárodní smlouvy.
[19] V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud v napadeném
usnesení nejprve paradoxně prohlásil, že v nyní projednávané věci chybí podmínka řízení
spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu a nikdy
se tak v tomto případě nemůže o nezákonný zásah jednat, v bodě 8. napadeného usnesení
však případ věcně posoudil a dospěl k závěru, že nařízení vlády není v rozporu se zákonem
nebo mezinárodní smlouvou, a proto nevyužil možnosti postupovat podle čl. 95 odst. 1 Ústavy
České republiky. Tím v zásadě popřel svoji dříve uplatněnou argumentaci.
[20] Byť kasační soud dospěl k závěru, že městský soud nepostupoval správně, pokud žalobu
stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, zároveň konstatuje, že odmítnutí
stěžovatelovy žaloby bylo namístě, neboť ta byla podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nepřípustná.
[21] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 82/2018 - 19, dovodil,
že usnesení o nepřijatelnosti žádosti o pobytové oprávnění podle §169h odst. 3 zákona o pobytu
cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.,
neboť autoritativně a závazně určuje, že řízení o žádosti o povolení k pobytu či dlouhodobé
vízum nebylo zahájeno a na tuto žádost se hledí, jako by nebyla podána. Proti takovému
rozhodnutí nejsou v systému veřejné správy přípustné žádné opravné prostředky, neboť se jedná
o usnesení, které se pouze poznamenává do spisu (§76 odst. 5 správního řádu);
lze je však napadnout přímo správní žalobou (srov. též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 - 36). Na tomto právním názoru setrval
Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 16. 5. 2018, č. j. 6 Azs 80/2018 - 19,
ze dne 27. 6. 2018, č. j. 1 Azs 26/2018 - 37, ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 Azs 123/2018 - 26,
a ze dne 15. 8. 2018, č. j. 4 Azs 150/2018 - 35.
[22] Na základě předchozího bodu je tedy zřejmé, že se stěžovatel měl správně bránit žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu vůči samotnému usnesení poznamenanému do spisu,
kterým žalovaný autoritativně a závazně určil, že řízení o vydání zaměstnanecké karty nebude
zahájeno a na žádost stěžovatele se hledí, jako by nebyla podána. Samotné vyrozumění,
prostřednictvím kterého žalovaný stěžovatele informoval o vydání usnesení poznamenaného
do spisu, a vůči němuž se stěžovatel bránil podáním zásahové žaloby, totiž samo o sobě
do jeho veřejných subjektivních práv nijak nezasahuje. V českém správním soudnictví přitom
platí, že přednost má právě možnost obrany proti formalizovaným úkonům správních orgánů
cestou žaloby proti rozhodnutí, a to proto, že právě toto řízení nejlépe naplňuje principy,
na nichž je správní soudnictví v České republice vybudováno, zatímco řízení o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem má pouze doplňkovou (subsidiární) povahu (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2019, čj. 1 As 436/2017 - 43).
Zásahovou žalobu tak je možné uplatnit teprve v případě, kdy žalobu proti rozhodnutí správního
orgánu ani žalobu proti jeho nečinnosti nebude z povahy věci možné podat.
[23] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že v nyní řešeném případě byly splněny podmínky
pro odmítnutí žaloby podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť žaloba je nepřípustná
z toho důvodu, že se stěžovatel domáhal svých práv za pomocí nevhodného žalobního typu
a navíc proti úkonu, který do jeho práv nemohl pojmově vůbec zasáhnout. Navzdory tomu,
že Nejvyšší správní soud městskému soudu vytkl nesprávně zvolený důvod zamítnutí
stěžovatelovy žaloby, jeho pochybení napravil tím, že sám odůvodnil, proč výrok napadeného
usnesení o odmítnutí žaloby obstojí. Zrušení napadeného usnesení a vrácení věci zpět městskému
soudu přitom kasační soud neshledal důvodné, neboť konečný výrok v dané věci (žaloba
se odmítá) by zůstal stejný a naopak by se nedůvodně prodloužila délka trvajícího soudního
řízení, která by nepřinesla jiný výsledek ve věci.
[24] Kasační soud taktéž nepovažuje zvolený postup za překvapivý, neboť judikatura uvedená
v bodě [21] tohoto rozsudku, která se týká povahy usnesení o nepřijatelnosti žádosti
podle §169h zákona o pobytu cizinců, již mohla a měla být stěžovateli v době podání jeho žaloby
známa, a to obzvláště za situace, kdy je již od samotného podání zastoupen advokátem
Hugo Körblem. Nebránila mu tudíž žádná objektivní překážka v tom, aby pro ochranu
svých práv zvolil správný žalobní typ.
[25] Nejvyšší správní soud s ohledem na svou vlastní judikaturu (již dříve zmíněný rozsudek
rozšířeného senátu č. j. 7 As 155/2015 - 160), jakož i judikaturu Ústavního soudu
(nález ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2398/18), považuje za vhodné vyjádřit
se taktéž k povinnosti soudu vyzvat žalobce k případné úpravě zvoleného žalobního typu.
Kasační soud je toho názoru, že dané poučení o změně žalobního typu nebylo
v nyní projednávaném případě namístě, neboť kromě nesprávně zvoleného žalobního typu
se stěžovatel bránil rovněž proti nesprávně určenému úkonu žalovaného. Namísto usnesení,
jímž byla deklarována nepřijatelnost jeho žádosti, se stěžovatel ve své žalobě bránil
proti vyrozumění o vydání usnesení, které, jak již bylo výše řečeno, samo o sobě nijak do jeho
veřejného subjektivního práva nezasáhlo. Stěžovatel by tak musel od základu změnit celou
svoji původní žalobu, nejen její typ, ale i předmět, což v rámci pouhé výměny žalobního typu
není možné.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení
proto nemá. Žalovaný byl ve věci úspěšný, ten ale náhradu nákladů nepožadoval a ze spisového
materiálu nevyplývá, že by mu nějaké náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti
vznikly. Nejvyšší správní soud proto nepřiznal náhradu nákladu řízení ani jednomu z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu