ECLI:CZ:NSS:2022:4.AFS.409.2021:51
sp. zn. 4 Afs 409/2021 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. J. J., zast. JUDr. Ludmilou
Pávkovou, advokátkou, se sídlem Na Maninách 1424/25, Praha 7, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8.
2018, č. j. 36160/18/5100-41457-712276, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, č. j. 5 Af 41/2018 - 71,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2021, č. j. 5 Af 41/2018 - 71,
se z r ušuj e a věc se v rac í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“) ze dne 26. 10. 2017,
č. j. 7674445/17/2008-51524-108436 (dále též „platební výměr“), kterým byla žalobci podle §101h
odst. 1 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „ZDPH“), uložena
pokuta ve výši 30.000 Kč za nepodání následného kontrolního hlášení na základě výzvy
ke změně, doplnění či potvrzení údajů uvedených v podaném kontrolním hlášení za období
měsíce března roku 2016.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v níž namítl, že platební výměr
byl pro žalobce překvapivý, když finanční správa v roce 2017 slibovala, že za prohřešky
u kontrolních hlášení nebude do zmírnění sankčního režimu pokuty udělovat. Správní orgány
porušily zásadu ústnosti a zásadu projednací, když žádný přestupek nebyl s žalobcem projednán
a žalobci ani nebylo umožněno se k věci před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Ustanovení §101h
odst. 1 písm. d) ZDPH neobsahuje žádný liberační důvod, pro který by se žalobce mohl zprostit
odpovědnosti, což představuje porušení zásady spravedlivého řízení. Stanovení pevné částky
v korunách pro všechny subjekty bez ohledu na důvod porušení pouhého interního předpisu
finanční správy je neproporcionální. Uložená pokuta je nespravedlivá, neboť žalobce neporušil
žádnou zákonem stanovenou povinnost a ani neztížil výběr daní. Správce daně neplnil zákonnou
povinnost ve smyslu §92 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a to prokazovat
skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinnosti při správě daní. V průběhu
řízení žádná skutečnost o tom, že by žalobce následné kontrolní hlášení nepodal,
nebyla prokázána a ani žalovaný se jí fakticky nezabýval.
[3] Uložení povinnosti žalobci podat kontrolní hlášení ve smyslu §101c ZDPH
je nezákonné, když obsah kontrolního hlášení není stanoven zákonným předpisem,
ani podzákonným předpisem či zveřejněn v písemné podobě tak, aby byl pro žalobce seznatelný
a závazný. Žalobci nemohla být po právu uložena pokuta platebním výměrem, jelikož zákonná
povinnost vyplnit a podat formulář mu nevznikla, neboť nebyla uložena zákonem. Správce daně
nebyl oprávněn vydat výzvu ze dne 2. 5. 2016, kterou byl žalobce vyzván k doplnění údajů
uvedených v oddílu A. 4 kontrolního hlášení za období od 1. 3. 2016 do 31. 3. 2016. Na tuto
výzvu i na výzvu ze dne 12. 6. 2016 žalobce reagoval, přičemž uvedl, že změnu nelze zaslat
elektronicky, jelikož elektronické podání neumožňuje zadat stejné číslo dokladu v jednotlivých
řádcích. Žalobce žádal, aby správce daně opravil softwarové prostředky a situaci vyřešil. Správce
daně na tuto žádost reagoval sdělením, ve kterém uvedl, že pokud plátce uskutečnil plnění
pro pět různých odběratelů, má povinnost za každé z těchto plnění vystavit samostatný daňový
doklad s unikátním číslem. Namítaný problém s podáním kontrolního hlášení tudíž dle správce
daně nebyl na straně EPO, ale byl způsoben pochybením žalobce při vystavování daňových
dokladů. V obsahu tohoto sdělení shledával žalobce nesprávný úřední postup úřední osoby,
proti němuž podal stížnost, neboť v tomto sdělení úřední osoba uvedla své osobní názory
na vystavování daňových dokladů a fakturaci v případě spoluvlastnictví věci. Státní moc
však lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem.
[4] Vadu programového nastavení EPO správce daně neodstranil, a žalobce tak nemohl
podat elektronické kontrolní hlášení. Stížnost žalobce byla vyřízena vyrozuměním ze dne
15. 11. 2016, ve kterém správce daně uvedl, že na výzvu k odstranění vad podání zástupce
žalobce reagoval podáním ze dne 14. 6. 2016. Toto tvrzení však není pravdivé. Žalobce
pak nesouhlasil ani s konstatováním správce daně, že problém s podáváním kontrolního hlášení
byl způsoben chybným číslováním u několika různých daňových dokladů s totožným evidenčním
číslem. Žalobce číslováním daňových dokladů neporušil žádné zákonné ustanovení. Na žalobce
nedopadá zákon o účetnictví, žalobce není účetní jednotkou. Ani správce daně neuvádí žádné
indicie, z kterých by se dalo dovodit, že je žalobce povinen dodržovat §11 odst. 1 písm. a)
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Argumentace správce daně tak na žalobce nedopadá
a je nepřezkoumatelné. Daň z přidané hodnoty není na účetnictví navázána, přičemž správce
daně žádnou souvztažnost neuvedl. Povinnost k podání kontrolního hlášení je stanovena
v rozporu s Listinou základních práv a svobod a mimo zákonná ustanovení daně z přidané
hodnoty, a to pouhým obsahem formuláře vydaným finanční správou. Evidence žalobce
jsou průkazné, ZDPH žalobci nebrání vystavit jeden daňový doklad s jedním evidenčním číslem
více daňovým subjektům na jedno společné plnění více odběratelům – spoluvlastníkům
nemovitostí. Takový způsob je naopak jednoduchý a přehledný, a to pro všechny strany
a s ohledem na princip spoluvlastnictví běžně užívaný. Žalobce bezezbytku splnil své zákonné
povinnosti, když na daňový doklad uvedl evidenční číslo dokladu. Požadavek správce daně
je rozporný se zásadou minimalizace zásahů státu do osobní sféry jednotlivce a zásadou
hospodárnosti. Pokud si správce daně vynucuje podání elektronickou formou, musí zároveň
fakticky žalobci umožnit vyžadované podání učinit. Žalobce byl nucen na své nemalé náklady
udělat úpravy softwaru a vedení evidencí, a to pouze z důvodu nezákonného obsahu formuláře
pro kontrolní hlášení.
[5] Formát a struktura podání nejsou zveřejněny v zákoně, v právním státě však lze ukládat
povinnosti občanům pouze zákonem. To se však nestalo, a proto je předmětný platební výměr
nezákonný. Požadavek na předkládání kontrolního hlášení ve formátu XML je nezákonný
také proto, že je to formát pro žalobce nečitelný. Žalobce má právo komunikovat se státní
správou v českém jazyce. V případě podání ve formátu XML neví, jaké podání a o jakém obsahu
činí. Požadavek na podávání kontrolního hlášení či následného kontrolního hlášení
v požadovaném formátu a struktuře neprojde testem proporcionality mezi veřejným zájmem
na výběr daní a právem žalobce na informační sebeurčení. Žalobce při podávání následného
kontrolního hlášení neporušil žádnou zákonnou povinnost, a tudíž zde není ani přestupku,
a proto správce daně nebyl oprávněn žalobci uložit pokutu.
[6] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Ztotožnil se s úvahami
žalovaného, považoval je za ucelené a logické. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé,
že se žalovaný odvolacími námitkami podrobně zabýval. Soud proto odkázal na argumentaci
předestřenou žalovaným v napadeném rozhodnutí a připomněl judikaturu, podle níž není úkolem
soudu opakovat argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. Dospěl dále k závěru,
že správní orgány unesly důkazní břemeno podle §92 odst. 5 písm. e) daňového řádu. Pokud
se jedná o námitky směřující k podání následného kontrolního hlášení, žalovaný se touto otázkou
zabýval v bodech 38. a 39. napadeného rozhodnutí, ve kterém uvedl, že žalobce byl podle §101g
odst. 3 ZDPH povinen podat následné kontrolní hlášení ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy ze dne
2. 5. 2016, která byla žalobci doručena dne 12. 5. 2016. Soud po porovnání obsahu spisového
materiálu, jakož i právní úpravy dopadající na nyní projednávanou věc dospěl ke shodnému
závěru jako žalovaný. Jelikož žalobce v žalobě v podstatě doslovně okopíroval znění jednotlivých
částí podaného odvolání a nad rámec odvolacích důvodů nic neuvedl, není třeba ničeho dále
dodávat. Rovněž námitky týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí žalobce uvedl
již v odvolání a žalovaný se s nimi vypořádal v bodech 46. a 47. napadeného rozhodnutí,
ve kterém popsal, z jakých důvodů považuje námitky žalobce týkající se překvapivosti rozhodnutí
za nedůvodné. Soud s žalovaným souhlasí a na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.
Žalobce v zásadě dostal odpověď na jím vznesené argumenty proti rozhodnutí správce daně
a není úkolem soudu veškeré závěry z napadeného rozhodnutí znovu opakovat. Porušení zásady
ústnosti a zásady projednávací žalobce rovněž namítal v odvolání a žalovaný se s jeho námitkami
vypořádal v bodě 42. napadeného rozhodnutí, s tímto posouzením se soud ztotožnil.
[7] Rovněž otázkou liberačních důvodů a proporcionality sankce se již žalovaný zabýval,
a to v bodech 43. a 44. napadeného rozhodnutí. K tvrzení žalobce, že neporušil žádnou
zákonnou povinnost, soud odkázal na bod 39. napadeného rozhodnutí, ve kterém žalovaný
dospěl k závěru, že žalobce následné kontrolní hlášení za období březen roku 2016 ve lhůtě dle
§101g odst. 3 ZDPH nepodal, čímž porušil povinnost dle tohoto ustanovení. Soud s tímto
posouzením souhlasil a dodal, že z vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 7. 12. 2018 a k němu
přiložené kopie rozhodnutí ve věci prominutí pokuty za nepodání kontrolního hlášení
za zdaňovací období březen 2016 je zřejmé, že řízení o prominutí předmětné pokuty
bylo zastaveno, neboť žalobce přes výzvu nezaplatil správní poplatek za žádost o prominutí
pokuty. K polemice žalobce nad smyslem a účelem kontrolního hlášení soud uvedl, že je-li
institut kontrolního hlášení souladný s ústavním pořádkem, nepřísluší soudům hodnotit
jeho smysl a efektivnost.
[8] Námitkou týkající se formátu, struktury a obsahu kontrolního hlášení se žalovaný zabýval
v bodech 62. až 64. napadeného rozhodnutí. V bodě 63. popsal, že povinnost podat kontrolní
hlášení a následné kontrolní hlášení nebyla žalobci dána pouze formulářem, nýbrž zákonem,
konkrétně §135 odst. 1 daňového řádu ve spojení s §101c odst. 1 ZDPH, §101g odst. 3 ZDPH,
a proto argumentaci žalobce označil za účelovou. Odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze
sp. zn. 5 A 20/2016, podle kterého „formátem a strukturou podání dle §72 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je nutno rozumět uspořádání informací v souboru v takové formě, aby s ním počítačové
aplikace určené právě pro práci s daty v takovém formátu a struktuře mohly pracovat. Konkrétně v případě
souboru ve formátu a struktuře XML je nutné, aby s tímto souborem dokázaly pracovat aplikace určené k práci
se soubory ve formátu XML, jako například aplikace EPO. Z požadavků na formát a strukturu souboru nelze
vyvodit žádné požadavky na název souboru.“ Soud neshledal skutkových ani právních důvodů odklonit
se od citované judikatury a shledal požadavek finanční správy za souladný se zákonem. Námitkou
nezákonnosti výzvy ze dne 3. 6. 2016, kterou byl žalobce vyzván k odstranění vad podání ze dne
19. 5. 2016, se žalovaný zabýval v bodě 61. napadeného rozhodnutí. Konstatoval, „že otázka
zákonnosti výzvy ze dne 3. 6. 2016, kterou byl odvolatel vyzván k odstranění vad podání ze dne 19. 5. 2016,
jakož i otázka toho, zda odvolatel účinně podal kontrolní hlášení dne 19. 5. 2016 či nikoliv, není v tomto
odvolacím řízení relevantní, neboť odvolatel dané podání učinil až po uplynutí lhůty dle ust. §101 g odst. 3
ZDPH.“ Namítaný nesprávný úřední postup správce daně, který žalobce spatřuje v obsahu
sdělení ze dne 11. 7. 2016, ani námitky směřující proti vyrozumění ze dne 15. 11. 2016, proto
neshledal žalovaný v nyní posuzované věci relevantní s tím, že ani v případě důvodnosti daných
námitek by nemohla být dotčena zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud úvahy žalovaného
plně aproboval a dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný, a to, že předmětné námitky
nesouvisí s předmětem řízení. Soud se ztotožnil též s hodnocením žalovaného stran námitky
nezveřejnění adresy datové schránky na úřední desce správce daně. Dodal, že z obsahu spisového
materiálu je komunikace skrze datovou schránku mezi správcem daně a zmocněncem žalobce
zcela nepochybná. Uzavřel, že žalobce byl v projednávané věci sankcionován pokutou ve výši
30.000 Kč za nepodání následného kontrolního hlášení za období března roku 2016 ve lhůtě, tj.
do 17. 5. 2016, nikoli za nedodržení struktury a formátu.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika žalobce
[9] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační
stížnost, v níž předně namítl nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů. Městský soud totiž zcela opomněl vypořádat jeden ze včas uplatněných
žalobních bodů, a to že žádný právní předpis nezakazuje vystavit jeden daňový doklad
s jedním evidenčním číslem pro více odběratelů (spoluvlastníků nemovitosti), pokud
je pro ně uskutečněno jedno společné plnění. V návaznosti na to nemůže stěžovatel
být sankcionován za to, že nesplnil povinnost podat následné kontrolní hlášení elektronicky,
protože nesplnění této povinnosti bylo způsobeno výlučně technickými důvody na straně správce
daně. Žalobce tento žalobní bod uplatnil jak v žalobě, tak v řízení před správcem daně.
[10] Stěžovatel nemohl podat následné kontrolní hlášení v elektronické formě,
a to z technických důvodů na straně správce daně, který v aplikaci EPO znemožnil opakované
zadání stejného evidenčního čísla daňového dokladu vystaveného pro více odběratelů. Zákon
o dani z přidané hodnoty nevylučuje variantu vystavit pod jedním evidenčním číslem daňový
doklad pro více odběratelů. Tuto variantu přitom v případě stěžovatele nevylučuje ani zákon
o účetnictví, neboť stěžovatel není účetní jednotkou ve smyslu uvedeného zákona. Navíc
z hlediska správy DPH není rozhodující, zdali daňový doklad splňuje všechny požadavky zákona
o účetnictví. Vystavení dokladu pod jedním evidenčním číslem pro více odběratelů nijak
nekoliduje s požadavkem na průkaznost účetních dokladů, který je zakotven v §11 odst. 1
zákona o účetnictví. Stěžovatel stejným způsobem vystavoval doklady již od roku 1993 a správce
daně nikdy nevznesl vůči tomuto způsobu vystavování dokladů jakoukoli námitku. Jeden daňový
doklad s jedním evidenčním číslem pro více odběratelů nenarušuje správu DPH ani průkazné
vedení účetnictví.
[11] Stěžovatel několikrát vyzýval správce daně k tomu, aby nastavení aplikace EPO opravil
tak, aby bylo možné zadat vícekrát stejné evidenční číslo daňového dokladu vystaveného pro více
odběratelů. Správce daně však stěžovateli sdělil, ať vystavuje daňové doklady jednotlivě
pro jednotlivé odběratele, aniž by přesvědčivě odůvodnil, z čeho by vyplývala povinnost zvolit
pouze takový postup vystavování daňových dokladů. Tento nezákonný požadavek sebou nese 4
až 6 hodin práce navíc, které stěžovatel následně musí proplatit své účetní. Správce daně
v projednávané věci porušil zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, když nastavením
aplikace EPO fakticky omezil stěžovateli jako plátci DPH jednu z jinak zákonem nezakázaných
možností vystavování daňových dokladů. Správce daně dále porušil zásadu legální licence,
neboť v důsledku nastavení aplikace EPO stěžovatel nemohl vyplnit a odeslat následné kontrolní
hlášení v elektronické formě s údaji o daňovém dokladu, který byl vystaven způsobem, který
není zákonem zakázán.
[12] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný označil za podstatné to, že stěžovatel byl podle
§101g odst. 3 ZDPH povinen podat následné kontrolní hlášení do 17. 5. 2016. Jelikož
tak neučinil, porušil povinnost k podání následného kontrolního hlášení, kterou mu ukládá
zákon. Správce daně tudíž zcela po právu vydal dne 26. 10. 2017 platební výměr, kterým
byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 30.000 Kč za nepodání kontrolního hlášení ve lhůtě podle
§101g odst. 3 ZDPH. Tvrzení ohledně důvodů, pro které stěžovatel nemohl podat kontrolní
hlášení, a následná reakce správce daně, byly obsahem stížnosti dle §261 daňového řádu,
a vyrozumění správce daně ze dne 15. 11. 2016, kterým tuto stížnost vyřídil. Námitky stěžovatele
ohledně nemožnosti podat kontrolní hlášení nemají povahu samostatné žalobní námitky, která
by směřovala do rozhodnutí o odvolání, jež bylo řešeno v rámci dotčeného řízení. Pokud se soud
výslovně nezabýval touto částí žaloby, nemůže se jednat o pochybení, které by způsobilo
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tato námitka byla navíc obsahem části, jež byla jako
celek vyhodnocena jako žalobní námitka týkající se nezákonnosti výzvy ze dne 3. 6. 2016, kterou
byl stěžovatel vyzván k odstranění vad podání. Městský soud se pak k námitce nezákonnosti
výzvy vyjádřil v bodu 57. napadeného rozsudku, kde s odkazem na rozhodnutí o odvolání
konstatoval, že otázka zákonnosti výzvy, jakož i otázka toho, zda stěžovatel účinně podal
kontrolní hlášení či nikoliv, nebyla v tomto řízení relevantní, neboť stěžovatel dané podání učinil
až po uplynutí lhůty dle §101g odst. 3 ZDPH. Městský soud tedy pasáž žaloby obsahující výtky
proti vyrozumění o šetření stížnosti nepřehlédl, avšak vyhodnotil ji jako irelevantní.
[13] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel uvedl, že se městský soud s námitkou
stěžovatele ohledně vystavování jednoho daňového dokladu s jedním evidenčním číslem pro více
odběratelů (pokud je pro ně uskutečněno jedno společné plnění), nevypořádal ani výslovně,
ani fakticky, ani vlastní ucelenou argumentací. Pro posouzení věci se jedná o otázku stěžejní,
protože stěžovatel chtěl řádně splnit svou povinnost podat kontrolní hlášení, avšak právě
z důvodů souvisejících s číslováním daňových dokladů svou povinnost objektivně splnit nemohl.
Pokud by soud dospěl k závěru, že způsob, jakým stěžovatel vystavil v předmětné věci daňový
doklad, byl v souladu se zákonem, pak by to znamenalo, že správce daně nezákonně znemožnil
stěžovateli podat řádné kontrolní hlášení, a rozhodnutí o pokutě by tak bylo nezákonné.
Napadený rozsudek je tedy v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Řízení o prominutí pokuty
za nepodání kontrolního hlášení bylo sice správcem daně zastaveno z důvodu nezaplacení
správního poplatku, tato skutečnost však nemůže mít na posouzení nynější věci vliv.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadá rozsudek městského soudu
mimo jiné pro vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku je přitom vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí podle §109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i tehdy, pokud
by ji stěžovatel sám nenamítal.
[17] Nejvyšší správní soud také vyslovil, že s kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost
se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen a s konečnou platností
vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení, ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení
před správními soudy (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[18] Problematika nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
je v judikatuře NSS bohatě zastoupena (srov. např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads
58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004
- 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze
dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při
naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod určitou právní normu. O
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě, kdy soud opomněl
vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění napadeného rozhodnutí
obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo skutkově i právně odlišné věci,
aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených v takovém rozhodnutí na posuzovaný
případ.
[19] Stěžovatel dovozuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů
z toho, že městský soud zcela opomněl vypořádat stěžejní žalobní bod, a sice že žádný právní
předpis nezakazuje vystavit jeden daňový doklad s jedním evidenčním číslem pro více odběratelů
(spoluvlastníků nemovitostí), pokud je pro ně uskutečněno jedno společné plnění. V návaznosti
na to nemůže stěžovatel být sankcionován za to, že nesplnil povinnost podat následné kontrolní
hlášení elektronicky, protože nesplnění této povinnosti bylo způsobeno výlučně technickými
důvody na straně správce daně.
[20] Nejvyšší správní soud v tomto přisvědčil stěžovateli a shledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Městský soud se totiž k předmětné žalobní
argumentaci nikterak nevyjádřil, přičemž její obsah a smysl ani nevypořádal za pomoci
posouzení ostatních žalobních bodů (srov. a contrario rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Městský soud sice v bodu 57. napadeného rozsudku aproboval závěry
žalovaného, že „ otázka zákonnosti výzvy ze dne 3. 6. 2016, kterou byl odvolatel vyzván k odstranění vad podání
ze dne 19. 5. 2016, jakož i otázka toho, zda odvolatel účinně podal kontrolní hlášení dne 19. 5. 2016 či nikoliv, není v
tomto odvolacím řízení relevantní, neboť odvolatel dané podání učinil až po uplynutí lhůty dle ust. §101 g odst. 3 ZDPH“,
převzetí tohoto závěru však nikterak nevypořádává žalobní argumentaci obsaženou zejména
v bodech 56. - 65. žaloby, v níž žalobce opakovaně akcentoval, že v důsledku chybného nastavení
aplikace EPO nemůže podávat elektronicky kontrolní hlášení dle požadavku správce daně (bod
59. žaloby), a v níž dále zpochybňoval aplikaci zákona o účetnictví na jeho případ (bod 65.
písm. a. žaloby) a namítal, že mu zákon nebrání vystavit jeden daňový doklad s jedním
evidenčním číslem více daňovým subjektům [bod 65. písm. d) žaloby]. V této souvislosti kasační
soud připomíná, že „[n]ezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal
na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec
neřešilo, nelze než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]“ (viz rozsudek NSS ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62). Návazně
stěžovatel v této argumentaci dále pokračoval v tom smyslu, že k nepodání kontrolního hlášení
došlo výlučně v důsledku chybného nastavení aplikace EPO orgány finanční správy,
neumožňující vložit do formuláře více daňových dokladů opatřených stejným evidenčním číslem.
Celkově se jedná o oddíl II. f) žaloby (5 stran textu).
[21] V posuzovaném případě se přitom jednalo o stěžejní žalobní argumentaci, kterou
stěžovatel namítal již v rámci řízení před správními orgány (viz zejm. bod 18 platí doplnění
odvolání ze dne 4. 1. 2018), a od níž odvíjel další části žaloby (viz např. bod 37. žaloby). Z bodu
57. napadeného rozsudku současně nikterak nevyplývá (a ostatně ani ze zbylé části napadeného
rozsudku), že by městský soud považoval předmětnou žalobní argumentaci za irelevantní,
jak se snažil předestřít žalovaný. Akceptování takového vypořádání žalobních bodů by znamenalo
domýšlet za soud odůvodnění, které v napadeném rozsudku prostě chybí, přičemž tato absence
není zhojena na žádném místě napadeného rozsudku a ani prostřednictvím vypořádání
jiné z žalobních námitek stěžovatele. Nejvyšší správní soud uznává, že žaloba podaná
stěžovatelem je velmi rozsáhlá (27 stran) a v tomto ohledu je pochopitelné, že v množství
stěžovatelem uplatněných námitek tuto městský soud pominul. Přesto má Nejvyšší správní soud
za to, že se jedná o jádro stěžovatelovy argumentace, které není možné jednoduše vypořádat
odkazem na napadené rozhodnutí žalovaného, s nímž se městský soud ztotožnil. K tomu
Nejvyšší správní soud doplňuje, že ani v rozhodnutí žalovaného nenalezl bližší vypořádání
této argumentace stěžovatele, vyjma krátké poznámky v bodě 53 rozhodnutí žalovaného, jedná
se ovšem toliko o konstatování, že postup stěžovatele spočívající ve vystavování více daňových
dokladů s jedním evidenčním číslem je v rozporu se zákonem.
[22] Za situace, kdy městský soud zcela opomněl vypořádat stěžejní žalobní námitku, nemohl
Nejvyšší správní soud postupovat jinak, než shledat napadený rozsudek nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů. Vzhledem k tomu, že zbylá kasační argumentace přímo souvisí
s námitkou, jejíž vypořádání ze strany městského soudu bylo shledáno nepřezkoumatelné, není
tuto možné podrobit dalšímu soudnímu přezkumu. K dalším námitkám stěžovatele se tudíž
kasační soud nemůže vyjádřit. Má napadené rozhodnutí z vyložených důvodů
za nepřezkoumatelné a není tu tedy prostor pro detailní vypořádání všech námitek.
[23] Závěrem kasační soud poznamenává, že i další části odůvodnění napadeného rozsudku
jsou velmi strohé. Městský soud sice postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 119/2005 - 118,
č. 1350/2007 Sb. NSS, a ze dne 13. 2. 2019, č. j. 5 Afs 126/2017 - 43), dle které lze za určitých
podmínek odkázat na odůvodnění rozhodnutí žalovaného a toto si se souhlasnou poznámkou
osvojit, současně však na mnoha místech městský soud tyto odkazy blíže nerozvedl a zcela
minimalisticky odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž by konkretizoval, z jakých
důvodů se s napadeným rozhodnutím ztotožnil. Takový postup však nemusí být vždy
vhodný (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 5. 2022, č. j. 8 As 393/2021 – 32, ze dne 19. 4. 2022,
č. j. 3 As 223/2020 – 66, z 10. 2. 2022, č. j. 9 Afs 274/2020 – 61).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[24] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Rozsudek městského soudu
podle §110 odst. 1 věty prvé s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský
soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[25] Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu