ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.1.2022:66
sp. zn. 4 As 1/2022 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: JUDr. F. K., zast. Mgr. Petrou
Raškovou, advokátkou, se sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvková organizace, se sídlem
Na Pankráci 546/56, Praha 4, zast. Mgr. Jiřím Sitou, advokátem, se sídlem Rybná 14, Praha 1,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2021, č. j. KUKHK-34752/DS/2021-2
(Ma), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 - 109,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Městský úřad Jaroměř rozhodnutím č. 103/2021 ze dne 30. 7. 2021,
sp. zn. VÝST-3885/2016-W-86, č. j. PDMUJA 30905/2021, podle §24 odst. 2 a 3 písm. a) bodu
3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě
(zákon o vyvlastnění), ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o vyvlastnění“),
rozhodl, že vlastnické právo žalobce k pozemku pozemková parcela X v katastrálním území H.,
[kód:X], obci H. [kód: X], okresu N. [X], ve výměře 1161 m 2, evidovaného v druhu pozemku
orná půda, zapsaného na listu vlastnictví X u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrálního
pracoviště N., se odnímá a přechází na Českou republiku s tím, že příslušnou k hospodaření
s touto nemovitostí je osoba zúčastněná na řízení. Dále vyvlastňovací úřad prvního stupně
ve vztahu k ustanovení §3c zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní
a energetické infrastruktury, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „liniový zákon“),
podle §24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění určil, že s užíváním předmětu vyvlastnění
k účelu, pro který se vyvlastňuje, musí být vyvlastnitelem započato nejpozději do 48 měsíců
od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž za účel vyvlastnění se považuje provádění
veřejně prospěšné stavby „Dálnice D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř“, o jejímž umístění bylo
rozhodnuto na podkladě územního rozhodnutí stavebního úřadu č. 41/05 ze dne 15. 12. 2005,
č. j. Výst.3510/41/05-Kt, které nabylo právní moci dne 26. 1. 2006, a na podkladě
pravomocného stavebního povolení. Současně vyvlastňovací úřad prvního stupně ve vztahu
k ustanovením §10 odst. 1 písm. a) a odst. 3 až 5 zákona o vyvlastnění, podle §24 odst. 4
písm. a) téhož zákona stanovil výši náhrady pro žalobce v celkové výši 30.190 Kč a vyvlastniteli
uložil, aby nejdéle ve lhůtě 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí
vyvlastňovanému náhradu ve stanovené výši zaplatil jednorázově v penězích.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2021, č. j. KUKHK-34752/DS/2021-2 (Ma), podle §90
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni 14. 6. 2016
(dále jen „správní řád“), odvolání žalobce zamítl a uvedené rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu
prvního stupně potvrdil.
[3] Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 30 A 91/2021 - 109,
žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného o odvolání zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce o nicotnosti rozhodnutí
vyvlastňovacích úřadů obou stupňů kvůli chybnému označení listu vlastnictví, na němž
je v katastru nemovitostí veden vyvlastňovaný pozemek. K této chybě došlo v důsledku
procesního vývoje vyvlastňovacího řízení, neboť vyvlastňovaný pozemek byl zapsán na listu
vlastnictví X ke dni podání žádosti i v době vydání původního rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu
prvního stupně ze dne 2. 12. 2019, č. 164/2019. V důsledku jeho zrušení rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, a opětovného nabytí vlastnického
práva žalobcem, pak katastrální úřad přidělil předmětnému pozemku nový list vlastnictví, což
vyvlastňovací úřady ve svých rozhodnutích nezohlednily. Tato vada však není natolik závažná,
že by jejím důsledkem byla právní neexistence příslušných správních aktů či jejich nezákonnost.
Číslo listu vlastnictví totiž není závazným údajem pro katastr nemovitostí, který by bylo zapotřebí
správně uvádět při právním jednání a úkonech činěných ve vztahu ke katastru nemovitostí. Navíc
z rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů plyne, že předmětný pozemek je správně identifikován
parcelním číslem, označením katastrálního území, obce i okresu, uvedením výměry i druhu
pozemku a identifikací vlastníka, jemuž se odnímá vlastnické právo. Dále není zcela zřejmé,
jakým způsobem by žalobcem tvrzená následná nemožnost zápisu vyvlastnění mohla zasáhnout
do jeho práv.
[5] Krajský soud nepovažoval za důvodný ani žalobní bod o podjatosti vyvlastňovacích úřadů
a pověřených úředních osob a v tomto směru učinil závěr o nepotřebnosti provádění dokazování.
Žalobcova tvrzení se totiž fakticky míjí s podstatou systémové podjatosti definované ve správním
řádu a judikatuře správních soudů. Ze smluv či dalších jednání, jež jsou v rámci jiných
vyvlastňovacích řízení a výkupů pozemků iniciována či řešena žalovaným jako územním
samosprávným celkem odlišným od České republiky, nelze ve vztahu k jednání za ni vystupující
osobou zúčastněnou na řízení činit jakékoliv závěry ohledně údajné diskriminace či podjatosti,
pokud se jedná o nabídku za odkup pozemků či jejich oceňování. Jinými slovy v dané věci jako
vyvlastňovací úřady vystupují orgány jiných subjektů pověřených výkonem státní správy, a nejde
tak o orgány České republiky. Důvod podjatosti vyvlastňovacího úřadu prvního stupně nelze
spatřovat ani v tom, že nařídil ústní jednání v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto
Vrchním soudem v Praze o tom, zda žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného
obohacení za neoprávněné užívání pozemku v souvislosti s geologickým průzkumem pro stavbu
dálnice D11 je součástí vyvlastňovacího řízení a má o něm být rozhodnuto. Uvedená skutečnost
totiž nezasahovala do veřejných subjektivních práv žalobce, neboť v tomto směru docházelo
jen k rozhodnutí o charakteru jím uplatněného nároku a o tom, kdo jej má posuzovat. Zaslání
rozhodnutí týkajícího se v řadě aspektů totožné problematiky a vydaného v navazující věci
bez vyžádání podřízenému správnímu orgánu, k němuž přistoupil Mgr. Bc. D. M. vůči R. W.,
nemůže zakládat podjatost těchto úředních osob ve smyslu §14 odst. 5 správního řádu.
S ohledem na složitost řešeného záměru (výstavba úseku dálnice D11) je totiž pochopitelná
intenzivní spolupráce Královéhradeckého kraje, žalovaného, Ministerstva dopravy, Policie České
republiky, obce, osoby zúčastněné na řízení a dalších subjektů. Rovněž je nutností, aby jednotlivé
orgány sdílely úkony, které v této souvislosti vydávají, aby byla zachována provázanost
příslušných procesů a dílčích kroků. V tomto ohledu přitom nelze aplikovat žalobcem uváděná
rozhodnutí týkající se důvodů podjatosti soudců na postavení zaměstnanců územních
samosprávných celků, kteří nedisponují atributy nezávislosti.
[6] Dále se krajský soud neztotožnil s žalobní námitkou o věcné nepříslušnosti odvolacího
správního orgánu. Orgánem pověřeným zákonem k vedení vyvlastňovacího řízení je totiž v dané
věci úřad obce s rozšířenou působností a krajský úřad, jehož vnitřní organizace a členění není
z hlediska pravomoci, příslušnosti a působnosti rozhodující.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani žalobnímu bodu o neúplnosti rozhodnutí vyvlastňovacích
úřadů. Výrok o odměně advokátky žalobce v nich nemohl být obsažen, neboť se podle §79
odst. 3 správního řádu jedná o náklad účastníka řízení, který si nese sám, přičemž v dané věci
není možné aplikovat §141 odst. 11 téhož zákona, neboť se nejedná o sporné řízení, jak vyplývá
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016. Podle závěru
obou správních orgánů nárok na úhradu znalečného žalobci nevznikl, neboť jím předložený
znalecký posudek nebyl vyhotoven podle pravidel stanovených v §20 odst. 1 zákona
o vyvlastnění. I kdyby však tento znalecký posudek byl řádně uplatněn a o náhradě za něj
by nebylo rozhodnuto, nejednalo by se o vadu, která by byla důvodem pro zrušení žalobou
napadeného rozhodnutí ve správním soudnictví. Stanovení náhrady za vypracování znaleckého
posudku totiž představuje akcesorický výrok k výroku o náhradě za vyvlastnění, jež projednávají
civilní soudy. Požadavek na zřízení sjezdu/vjezdu na zbytkové pozemky pak nepředstavuje formu
majetkové úhrady za vyvlastnění, přičemž žalobce ve smyslu §4 odst. 3 zákona o vyvlastnění
nepožádal o rozšíření vyvlastnění o tyto jeho další nemovitosti, ačkoliv si této možnosti byl
vědom. Navíc o zřízení přístupu na své pozemky může žalobce požádat v územním řízení,
ve kterém se bude řešit otázka umístnění konkrétního záměru.
[8] Žalobní námitkou o nedostatku aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení k podání žádosti
o vyvlastnění pro střet zájmů se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 10. 2020,
č. j. 6 As 171/2020 - 66, v němž byl učiněn závěr, že tato osoba v řízení o vyvlastnění
nevystupuje jako organizační složka státu, nýbrž jako státní příspěvková organizace jednající svým
jménem, ovšem na účet státu. K témuž závěru dospěl krajský soud i v tomto žalobním řízení,
na čemž podle něho nemohlo nic změnit ani poněkud zmatečné tvrzení o střetu zájmů
mezi osobou zúčastněnou na řízení a Českou republikou kvůli údajnému rozporu příslušné
právní úpravy s mezinárodními smlouvami. Stát totiž splnil své mezinárodní závazky právě tím,
že přijal daný právní předpis.
[9] Krajský soud se rovněž neztotožnil s žalobní námitkou o nesplnění podmínek pro zahájení
vyvlastňovacího řízení. Vyvlastňovací úřad prvního stupně totiž nemohl přihlížet k dřívějšímu
jednání o dobrovolném odkupu předmětného pozemku, které bylo zahájeno v letech 2009
až 2010, neboť soukromoprávní jednání osoby zúčastněné na řízení a žalobce bylo provedeno
znovu za aktuální právní úpravy podstatné pro rozhodování o vyvlastnění v rámci nyní vedeného
vyvlastňovacího řízení. Osoba zúčastněná na řízení tak nemohla použít znalecké posudky,
které by určovaly cenu pozemku za dříve platných a neaktuálních zákonných pravidel
neodpovídajících požadavkům liniového zákona. Jednání s žalobcem o vyvlastnění předmětného
pozemku pak bylo po zastavení předchozího řízení pro zpětvzetí žádosti zahájeno během roku
2015 zasláním návrhu na uzavření dohody s navrhovanou kupní cenou ve výši 297.280 Kč,
která byla oproti znaleckému posudku navýšena šestnáctkrát. Předmětem přezkumu řádného
průběhu kontraktačního procesu ve správním soudnictví je přitom znalecký posudek
Ing. Alexandra Mikuláše, který byl zpracován k žádosti osoby zúčastněné na řízení podle §3b
odst. 2 liniového zákona. Tento znalec splňoval všechny předpoklady stanovené zákonem
pro výkon znalecké činnosti, znalecký posudek zpracoval podle pokynů zadavatele, uvedl v něm,
z jakých podkladů vycházel a obvyklou cenu předmětného pozemku ocenil ve výši 18.580 Kč,
která s ohledem na vývoj cen přibližně odpovídá částce 30.190 Kč, již jako obvyklou cenu
pozemku stanovil znalec Ing. Stanislav Čermák ve svém posudku vypracovaném
ve vyvlastňovacím řízení. Chybějící znalecká doložka představuje pouhou formální vadu
znaleckého posudku vypracovaného podle §3b odst. 2 liniového zákona. Proto tvrzení žalobce
o neodbornosti, podjatosti a ekonomické závislosti znalce Ing. Mikuláše na osobě zúčastněné
na řízení, jakož i o nedostatcích jeho posudku, není důvodné. S v něm provedeným stanovením
ceny předmětného pozemku žalobce nebyl spokojený a požadoval jeho ocenění jako stavebního
(nikoli zemědělského) pozemku, nicméně z pohledu ochrany jeho veřejných subjektivních práv
je rozhodné jen to, že kontraktační proces proběhl řádně a že na základě znaleckého posudku
Ing. Mikuláše mu byla nabídnuta kupní cena, již neakceptoval. Navíc, i pokud by kontraktační
proces neproběhl řádně, nemohlo to mít žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o vyvlastnění.
Problematikou zákonnosti, správnosti a adekvátnosti náhrady za vyvlastnění stanovené
v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu prvního stupně se pak nebylo možné v řízení před správními
soudy zabývat, neboť tu mají řešit civilní soudy v řízení podle části páté občanského soudního
řádu.
[10] Rovněž tak krajský soud nepřisvědčil žalobní námitce, podle níž vyvlastňovací úřady obou
stupňů nedostály závaznému právnímu názoru vyslovenému v předchozím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66. V něm byl žalovaný zavázán
k posouzení, zda byly v případě pozemku žalobce naplněny všechny podmínky pro vyvlastnění,
zejména podmínka nezbytnosti vyvlastnění jako projev jeho subsidiární povahy. Přitom měl
zohlednit mimo jiné existenci smluv uzavřených mezi osobou zúčastněnou na řízení a společností
PRAGOPROJEKT, a.s., které připouští variantní řešení předmětné stavby tak, že by nemusela
zasahovat na žalobcův pozemek. Předmětem první smlouvy ze dne 17. 5. 2018 bylo zpracování
podkladů pro koordinaci stavby „D11 1107 Smiřice - Jaroměř“ se stavbou „Silnice I/33 Jaroměř,
obchvat“. Podle druhé smlouvy ze dne 17. 10. 2019 mělo dojít mimo jiné k vypracování
tří variant silničního a odvodňovacího řešení a jejich posouzení z hlediska časové náročnosti
na inženýrskou činnost, výše stavebních nákladů a požadavků na zábory pozemků.
[11] Uvedené smlouvy si vyvlastňovací úřad prvního stupně podle krajského soudu vyžádal
a velmi důkladně je hodnotil. Dospěl přitom k závěru, že cílem smlouvy č. 02PB-000089 ze dne
17. 5. 2018 a s ní souvisejících příloh není jakákoli změna (neprojektování) okružní křižovatky
a zcela v intencích územního rozhodnutí č. 42/05 zde nedošlo k jakémukoli pokusu o vymístění
stavby D11 1107 z vyvlastňovaného pozemku žalobce a ani to nemělo být cílem smlouvy.
Jednalo se fakticky pouze o koordinaci záměru stavby dálnice D11 a navazující stavby
„Silnice I/33 Jaroměř, obchvat“. Smlouva č. 02PB-000283 ze dne 17. 10. 2019 a související
výstup, který je jejím výsledkem, se týkala prověření tří variant napojení stavby D11 1107
na stávající silnici I/37 mezi obcemi Hořenice a Heřmanice z důvodu dlouhotrvajícího procesu
majetkoprávního vypořádání nyní vyvlastňovaného pozemku a postupu výstavby dálnice
D11 1107. Výstupem na základě této smlouvy byla technická studie č. zak. 19-327-4 z února
2020, která prověřila tři varianty napojení stavby D11 1107 na silnici I/37. V případě variant I.
a II. se jedná pouze o řešení dočasná, která by v dlouhodobém horizontu nebyla použitelná
z hlediska komfortu dopravy, její plynulosti, bezpečnosti, kapacity či již samotného faktu, že tato
řešení nemají návaznost na související stavbu „Silnice I/33 Jaroměř, obchvat“, která je se stavbou
dálnice D11 koordinována. Uvedené varianty navíc neodpovídají normám ČSN 73 6101
a ČSN 73 6102. Varianta III. pak jako jediná prověřila možnost definitivního řešení napojení
SO 130 (Přeložka silnice I/33) na silnici I/37 pomocí výstavby SO 112 (okružní křižovatka
přeložky I/33 a I/37) v odsunuté poloze od stávající silnice I/37 tak, aby nebyl vyvlastňovaný
pozemek stavbou dálnice D11 1107 dotčen. Z předložených pokladů však vyplynulo,
že by se jednalo o řešení, které by oproti dosavadnímu stavu bylo nejen finančně náročnější,
ale současně by si vyžádalo větší trvalý zábor zemědělských pozemků i větší zásah do krajiny,
a to v důsledku toho, že by se stavba nerealizovala v ose dosavadní silnice I/37. Takovou stavbou
by bylo nově dotčeno nemalé množství dalších vlastníků odlišných od žalobce a zároveň by došlo
k oddálení realizace významné stavby. Přitom všem by byl pozemek žalobce dále minimálně
dotčen navazující stavbou „Silnice I/33 Jaroměř, obchvat“, jejíž změna by v důsledku změny
projektovaného řešení dálnice D11 musela být též projednána. V neposlední řadě by se snížil
komfort nájezdu na okružní křižovatku ze silnice I/37 v obou směrech.
[12] Vyvlastňovací úřad prvního stupně se vyjádřil také k žalobci tvrzenému dalšímu variantnímu
řešení, jež mělo plynout z prohlášení tehdejšího ministra dopravy z ledna 2018, podle něhož
pozemek žalobce nebude potřeba. Existence této varianty však podle krajského soudu
kromě žalobcova tvrzení nemá žádnou další oporu a vyvlastňovací úřady postupovaly správně,
pokud v tomto směru odmítly provést výslech tehdejšího ministra, neboť by to znamenalo
jen další prodlužování řízení. Uvedené prohlášení totiž jen reagovalo na situaci vzniklou
v důsledku podávání námitek systémové podjatosti žalobcem, které pozastavily vyvlastňovací
řízení od jara 2018 do podzimu 2019. S ohledem na dlouhodobý vývoj vyvlastnění pozemku
žalobce se uvažovalo, jakým způsobem situaci řešit tak, aby došlo k realizaci předmětného
záměru bez průtahů a způsobem, který nesníží komfort stavby. V této souvislosti se tehdejší
ministr mohl v rámci politické proklamace vyjádřit v tom smyslu, že pozemek žalobce nebude
s ohledem na dosavadní vývoj věci potřeba, neboť realizace stavby povede jinudy. Na to ostatně
navazují výše specifikované smlouvy, které zpracovávají variantní řešení pro realizaci daného
záměru. Navíc žalobce započal hovořit o existenci dalšího variantního řešení až po předchozím
rozsudku Nejvyššího správního soudu, i když se má jednat o alternativu dřívější,
kterou v předchozím řízení o žalobě ani v kasační stížnosti neuplatnil, což působí spíše jako
zneužití práva. Každopádně však ze shora uvedených smluv je zřejmé, že existence další možné
varianty je vyloučena.
[13] Krajský soud tedy dospěl k závěru, že za daných skutkových okolností vyvlastňovací úřady
dostály své povinnosti prokázat zákonné podmínky pro vyvlastnění pozemku žalobce,
jakož i požadavkům, které na ně byly v tomto směru kladeny v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66. Za účelem kompletního vypořádání
uvedeného žalobního bodu krajský soud považoval za nutné posoudit žalobcovo tvrzení,
že vydáním rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2021, č. j. KUKHK-23962/DS/2021-8(TI),
o změně stavby D11 1107 před jejím dokončením došlo vlastně k potvrzení toho, že předmětný
pozemek nebyl pro danou stavbu potřebný. Z výrokové části tohoto rozhodnutí však vyplývá,
že se jedná o dočasné a provizorní řešení vzhledem k probíhajícímu majetkoprávnímu
řešení vyvlastňovaného pozemku, přičemž lhůta k odstranění dočasných konstrukcí byla
stanovena do 6 měsíců od doby získání vlastnických práv stavebníka k pozemku a stavba
následně měla být dokončena podle stavebního povolení žalovaného ze dne 6. 5. 2019,
č. j. KUKHK-4834/DS/2019-13(TI).
[14] Krajský soud neshledal důvodným ani žalobní bod, podle něhož se vyvlastňovací úřady
řádně nezabývaly námitkou, že osoba zúčastněná na řízení některé pozemky nevyvlastňuje
pro stavbu silnic a dálnic, ale za skrytým účelem, neboť všechny pozemky jsou okamžitě po jejich
vyvlastnění již po celou řadu let zatěžovány nezákonně vedenou exekucí. Touto velmi obecnou
námitkou žalobce se však vyvlastňovací úřady zabývaly, což vyplývá například z odstavců 25 a 26
prvoinstančního rozhodnutí. S ní se argumentačně vypořádal i krajský soud v souvislosti
s rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku v jiných věcech, v nichž uvedl, že neshledává
nebezpečí exekučního zatížení vyvlastňovacích pozemků.
[15] Závěrem se krajský soud zabýval návrhem žalobce na přerušení řízení a předložení věci
Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení právní úpravy, která stanoví dvojkolejnost soudního
přezkumu rozhodnutí o vyvlastnění, když výrok o vyvlastnění přezkoumávají správní soudy
a výrok o náhradě za vyvlastnění civilní soudy. Poukázal přitom na skutečnost, že obdobný návrh
již byl vznesen v předchozím řízení o kasační stížnosti, přičemž v této souvislosti odkázal
na závěry vyslovené v odstavcích 21 až 24 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66.
II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení
[16] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost.
[17] V jejím doplnění učiněném v měsíční lhůtě stanovené ve výzvě soudu namítl nicotnost
vyvlastňovacího rozhodnutí prvního stupně, neboť pozemek zapsaný na listu vlastnictví X
nevlastní. V této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 61/99,
podle něhož předmět vyvlastnění musí být přesně specifikován ve výroku rozhodnutí
a objektivně určitý, tedy jasný všem, nikoli jen účastníkům právního vztahu. V tomto judikátu
Nejvyšší soud vysvětlil, že některé údaje specifikující nemovitost sice výrok zahrnovat nemusí,
avšak pokud je obsahuje, musí odpovídat skutečnému stavu věci. Krajský soud se přitom
v napadeném rozsudku zabýval nicotností a vadami rozhodnutí spíše z hlediska obecného,
konstatoval judikaturu a literaturu se k této problematice vztahující, avšak naprosto pominul
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 61/99, ačkoliv na něho bylo v žalobě poukázáno.
V dané věci tak prvoinstanční rozhodnutí obsahuje chybu v označení listu vlastnictví,
přičemž výrok žádného dalšího správního rozhodnutí ji nenapravil. Správní soud přitom opravit
rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů nesmí, a to ani v důvodech svého rozhodnutí, jak nepřípustně
krajský soud učinil.
[18] Dále stěžovatel namítl nedostatky řízení před krajským soudem a nesprávnost i neúplnost
jeho závěrů při vypořádání žalobní námitky o systémové podjatosti a konkrétní podjatosti
jednotlivých pracovníků obou vyvlastňovacích úřadů.
[19] Krajský soud totiž řádně nezhodnotil argumentaci o systému dvojích cen při vyvlastňování
soukromých osob pro účely staveb silnic a dálnic ve Východočeském kraji (některým vlastníkům
se vyplácí tržní hodnota pozemků a ostatním jen třetina až polovina jejich skutečné tržní
hodnoty) a o spolupráci mezi osobou zúčastněnou na řízení, oběma vyvlastňovacími úřady
a třetími osobami, přičemž k těmto tvrzením neprovedl žádné dokazování. Dále konstatoval,
že systém dvojích cen je v pořádku, neboť Česká republika a Královéhradecký kraj jsou jinými
subjekty, hospodaří s odlišnými prostředky a vyvlastňovací úřady vystupují jako státní orgány.
Tyto závěry krajského soudu jsou však nezákonné a protiústavní, neboť systém dvojích cen
za vyvlastnění téhož majetku, ve stejném čase a lokalitě odporuje principu rovnosti zakotvenému
v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, který je pro ochranu vlastnictví speciálně vyjádřen
v jejím čl. 11 odst. 1, podle něhož vlastnické práv všech vlastníků má stejný zákonný obsah
a ochranu. V majetkoprávních vztazích vznikajících v důsledku dohody o vykupování pozemků
určených pro silnice I. a II. třídy uzavřené mezi osobou zúčastněnou na řízení
a Královéhradeckým krajem jednají tytéž osoby, které jsou současně úředníky státu.
Právě pro dvojjedinou roli týchž osob se nelze dovolávat skutečnosti, že v určitých situacích
jednají jako úředníci státu a v jiných jako zaměstnanci Královéhradeckého kraje. V tomto ohledu
stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 7 As 202/2014 - 66, a uvedl, že jím tvrzená a prokázaná dohoda Královéhradeckého kraje
s osobou zúčastněnou na řízení i přizvanými třetími osobami zakládá důvod systémové podjatosti
žalovaného.
[20] Navíc se krajský soud vůbec nevyjádřil k tvrzení, že on sám v souběžně vedené věci
sp. zn. 30 A 42/2021 potvrdil, že osoba zúčastněná na řízení prostřednictvím intervence
pracovníka obchodní společnosti Valbek, s.r.o. pana P. K. nezákonně ovlivnila termín nařízení
jednání vyvlastňovacího úřadu tak, aby vyhovoval jejím zájmů. Rovněž krajský soud chybně
posoudil tvrzení a k němu nabídnuté důkazy o nerovném procesním přístupu vyvlastňovacích
úřadů při projednání věci. Ani v době nařízeného jednání totiž nebylo vyvlastňovacímu orgánu
jasné, jak bude rozhodnuto Vrchním soudem v Praze o věcné příslušnosti k části nároku, který
stěžovatel ve vyvlastňovacím řízení uplatnil. Krajský soud taktéž dezinterpretoval námitku
ovlivnění úředníka vyvlastňovacího úřadu prvního stupně R. W. a v tomto ohledu se nevypořádal
ani s namítanou judikaturou. Zaslal-li totiž úředník žalovaného Mgr. Bc. D. M. z vlastní iniciativy
úředníku podřízeného vyvlastňovacího úřadu dopis s návodem, jak v dané věci rozhodnout,
přičemž ten tak učinil a Mgr. Bc. M. jeho rozhodnutí následně potvrdil, nemohou tato jejich
rozhodnutí obstát. Požadavky kladené na úřední osoby rozhodující o vyvlastnění přitom
nemohou být jiné než u soudců, a proto lze vycházet z příslušných soudních rozhodnutí
týkajících se důvodů podjatosti soudců. Uvedené skutečnosti tedy zakládají důvodné pochybnosti
o nepodjatosti úředních osob vyvlastňovacích úřadů ve smyslu §14 správního řádu.
[21] Stěžovatel doplnil námitku systémové podjatosti vyvlastňovacích úřadů o skutečnosti zjištěné
po podání žaloby. Z dopisu bývalého ministra dopravy, v němž se výslovně prezentuje i jako
zástupce osoby zúčastněné na řízení, je totiž zřejmé ovlivňování vyvlastňovacích úřadů v obvodu
Královéhradeckého kraje tak, aby nebyly respektovány příslušné nálezy Ústavního soudu.
Dále je namístě uvést, že ačkoliv se bývalý ministr dopravy ve svém dopise staví na obranu
liniového zákona jako nepřekročitelné hranice při stanovení náhrad za vyvlastnění (i proti dikci
Ústavy České republiky), sám jej jako exministr průmyslu a obchodu přinejmenším obcházel.
Z procesu uzavírání smluv je totiž zřejmé, že jen menší část prostředků na kupní ceny pozemků
byla hrazena Královéhradeckým krajem a větší část z dotace poskytnuté Ministerstvem průmyslu
a obchodu, jak vyplývá ze tří usnesení Zastupitelstva Královéhradeckého kraje. Podobně
byly státem dotovány i další tržní kupní ceny, a to jen některým majitelům půdy podle neznámého
klíče, což je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[22] Podle další stížnostní námitky bylo rozhodnutí o odvolání vydáno neoprávněnou osobou,
neboť jej podepsal úředník začleněný do věcně nepříslušného odboru dopravy a silničního
hospodářství žalovaného, a nikoliv úředník odboru stavebního, který by vykonával funkci
stavebního a vyvlastňovacího úřadu. Nelze se přitom ztotožnit s názorem krajského soudu,
podle něhož orgánem pověřeným k vyvlastnění je krajský úřad jako celek a jeho vnitřní
organizace a členění není rozhodující. V takovém případě by totiž mohl vydat vyvlastňovací
rozhodnutí jakýkoliv úředník krajského úřadu. Takto širokou autonomii však tento správní orgán
nemá, což je zřejmé i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020,
č. j. 6 As 171/2020 - 66. Zbývá doplnit, že v organizační struktuře žalovaného odbor stavební
se stavebním úřadem i vyvlastňovacím úřadem ke dni zahájení vyvlastňovacího řízení existoval
a dosud existuje, avšak vyvlastňovací agenda byla převedena organizačním opatřením do odboru
dopravy a silničního hospodářství.
[23] Stěžovatel namítl též procesní nedostatek spočívající v absenci rozhodnutí vyvlastňovacích
úřadů o celém předmětu řízení, neboť nebylo rozhodnuto o dalších náhradách za vyvlastnění,
a to konkrétně za znalecký posudek, zastoupení advokátkou a zrušený přístup z veřejné
komunikace ke zbytkovým pozemkům. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2017, č. j. 7 As 335/2016 - 52, byl užit nepřípadně,
neboť toto rozhodnutí bylo vydáno za situace, kdy došlo k zastavení vyvlastňovacího řízení.
Naproti tomu v dané věci k vyvlastnění došlo, a proto nároky vyvlastňovaného na náhradu
vyplývají přímo z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné
toto právo konstituovat předpisem nižší právní síly. Také z rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva (č. 24638/94 ve věci Carbonara a Ventura proti Itálii, bod 67, č. 61582/00 ve věci
Biozokat A.E. proti Řecku, bod 29, č. 22432/03 ve věci Chinnici proti Itálii a č. 19639 ve věci
Aka proti Turecku) vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, která nestanoví bez dalšího odškodnění
za vyvlastnění a ukládá dotčeným jednotlivcům povinnost domáhat se svých práv v dalších
řízeních, nesplňuje požadavky stanovené v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod. K obdobnému závěru dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve věci
C-235/17, Komise proti Maďarsku, bod 127 až 129. Uvedené soudy tak jednoznačně upřednostňují
uplatnění všech s vyvlastněním souvisejících nároků v jednom řízení, což ve svém důsledku
znamená, že o nich má rozhodnout již vyvlastňovací úřad. Jakákoliv absence navrhovaných
výroků je tak vadou způsobující nepřípustné oddalování rozhodnutí o náhradách pro osoby,
které přišly o svůj majetek ve veřejném zájmu. Náhradou za vyvlastnění přitom není možnost
požádat o rozšíření vyvlastnění, čímž krajský soud nepřípadně argumentoval.
[24] Dále stěžovatel namítl nedostatek aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení k podání
žádosti o vyvlastnění. Tuto námitku přitom krajský soud nepřesně interpretoval a uvedl,
že již byla zodpovězena v jiném kasačním rozhodnutí. Předmětný střet zájmů mezi Českou
republikou jako právnickou osobou, která je zastupována, a osobou zúčastněnou na řízení je dán
rozporem mezi tím, k čemu se stát v mezinárodní smlouvě zavázal, a tím, co ve skutečnosti
zástupce činí. Jinak řečeno stát se zavázal dodržovat mezinárodní právo upravující podmínky
pro vyvlastnění a stanovení náhrady za něho, avšak osoba zúčastněná na řízení jako jeho zástupce
tyto závazky úmyslně a výslovně popírá a vyvlastňuje podle svých výkladových norem,
jež se s mezinárodními závazky zcela míjejí. Především však před zahájením vyvlastňovacího
řízení zavázala znalce k ocenění vyvlastňovaného pozemku tak, aby jeho výsledná cena byla
podhodnocená, a nikoliv tržní, jak odpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva,
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu ve vztahu k náhradě za vyvlastnění pro potřeby
silnic a dálnic.
[25] Rovněž tak stěžovatel namítl nesplnění podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení.
Znalecký posudek Ing. Alexandra Mikuláše, který měl být podkladem pro stanovení ceny
předmětného pozemku při jeho dobrovolném odkupu, totiž nesplňoval zákonné náležitosti,
a proto jej nebylo možné použít pro vedení následného řízení. Uvedená osoba totiž nemohla
znaleckou činnost vykonávat, neboť v rozhodné době měla jen středoškolské vzdělání,
byla vyloučena pro střet zájmů a porušení principu nestrannosti kvůli jejímu postavení státního
úředníka, pro její ekonomickou závislost na osobě zúčastněné na řízení i pro její prokázané
ovlivnění metodickými pokyny ze strany osoby zúčastněné na řízení a při zpracování posudku
nepostupovala v souladu se svým znaleckým slibem. Ke všem těmto námitkám vůči posudku
Ing. Mikuláše nabídl důkazy, které však krajský soud neprovedl, ačkoli tak byl povinen učinit
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaného v obdobné věci sp. zn. 10 As 365/2021.
K výhradám vůči tomuto posudku se pak odmítl vyjádřit s tím, že to přísluší civilnímu soudu
v řízení podle části páté občanského soudního řádu, ačkoliv takový závěr by byl přiléhavý
jen v situaci, kdyby byl předložen znalecký posudek, který by mohl obstát jako důkaz,
což se z uvedených důvodů nestalo. Krajský soud dále neodstranil dříve specifikované vady
posudku spočívající v absenci znalecké doložky, a to výslechem Ing. Mikuláše. Osoba zúčastněná
na řízení a vyvlastňovaný byli ve fázi předcházející samotnému řízení o vyvlastnění v rovném
postavení. Za této situace není možné ani přijmout argumentaci krajského soudu, že dohoda
z roku 2009, jež předcházela prvnímu vyvlastňovacímu řízení k témuž pozemku a podle níž měl
být vlastníku dodán znalecký posudek na tržní cenu pozemku, neměla pro dané řízení žádné
právní účinky. Uvedený závazek trval, nebylo od něj odstoupeno a nepozbyl platnosti na základě
zákona ani jiné právní skutečnosti, a proto bránil pozdějšímu předložení znaleckého posudku
Ing. Mikuláše, který stanovil cenu pozemku podle netržních principů.
[26] Konečně stěžovatel namítl neprokázání potřeby vyvlastnění předmětného pozemku.
Podle veřejných prohlášení bývalého ministra dopravy i ředitele osoby zúčastněné na řízení totiž
nebylo jeho pozemku pro stavbu dálnice zapotřebí. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, žalovaného zavázal k tomuto tvrzení provést dokazování
a jeho výsledky zhodnotit. Krajský soud věnoval této problematice značnou část odůvodnění
svého rozsudku, avšak závěry kasačního rozhodnutí pominul a příslušná stavební (projektová)
dokumentace nebyla předmětem dokazování, ačkoliv její opatření stěžovatel navrhl ve správním
i soudním řízení. Další variantní řešení stavby pak nezačal zmiňovat až po zrušujícím rozsudku
Nejvyššího správního soudu, jak nesprávně uvedl krajský soud. Již v první žalobě opakovaně
navrhoval vyžádání tří výstupů ze smluv mezi osobou zúčastněnou na řízení a společností
PRAGOPROJEKT a.s., avšak předloženy byly pouze dvě z nich, které nebyly projektovou
dokumentací. S ohledem na znění dodatku ze dne 30. 11. 2016 ke třetí smlouvě ze dne
16. 5. 2016, podle kterého je prodloužen termín k doložení projektové dokumentace z důvodu
nedodání podkladů ze strany osoby zúčastněné na řízení, se pak nabízí logická časová
souslednost, tedy že právě o této projektové dokumentaci hovořil v lednu 2018 bývalý ministr
dopravy ve veřejnoprávní televizi. Tím, že krajský soud neumožnil provedení jeho výslechu,
znemožnil tuto skutečnost prokázat. Ve vztahu k zmínce krajského soudu o pouhém politickém
projevu ministra pak lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž veřejný
politický projev člena vlády učiněný v rámci jeho pravomoci je přičitatelný příslušnému
ministerstvu, v jehož čele stojí. Obsah předmětného projevu bývalého ministra dopravy přitom
nebyl nikterak rozporován a aproboval jej i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 10. 2020,
č. j. 6 As 171/2020 - 66. Dále i přes ujišťování ze strany osoby zúčastněné na řízení,
že činí potřebné kroky k zastavení exekuce, zůstává skutečností, že stále jsou všechny jí získané
pozemky pro stát zatěžovány exekucí nezákonně vedenou JUDr. Janou Fojtovou.
Jestliže se tedy osoba zúčastněná na řízení brání předložení uvedené dokumentace a současně
se staví laxně k nezákonně nařízeným exekucím, posiluje tento její postup podezření, že jedná
se skrytým úmyslem získat pozemky nikoliv pro dálnici, ale u ní. I tato skutečnost svědčí o tom,
že dosud nebyl prokázán důvod pro vyvlastnění předmětného pozemku ve smyslu čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod.
[27] Závěrem stěžovatel znovu podal návrh na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu
soudu za účelem zrušení dvojkolejnosti rozhodování soudů o vyvlastnění a opětovného spojení
obou částí řízení o vyvlastnění tak, aby probíhalo před civilními soudy podle části páté
občanského soudního řádu.
[28] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu a rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů obou stupňů zrušil a pro jejich
systémovou podjatost jim uložil, aby věc předložily nadřízenému orgánu k přikázání věci jinému
správnímu orgánu podle §131 odst. 4 správního řádu.
[29] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje jen za další ze série
nepravdivých, manipulativních a obstrukčních tvrzení stěžovatele, které kontinuálně používá
v řízeních před správními orgány i soudy několik let. Jelikož kasační stížnost nepřináší prakticky
nic nového, odkázal žalovaný na své vyjádření k žalobě.
[30] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že vyvlastňovací řízení
již bylo jednou přezkoumáno Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 8. 10. 2020,
č. j. 6 As 171/2020 - 66, kterým sice bylo zrušeno předchozí rozhodnutí žalovaného,
avšak jen z konkrétního důvodu, který byl následně předmětem dokazování v rámci
pokračujícího vyvlastňovacího řízení a soudního přezkumu. Všechny námitky uvedené v kasační
stížnosti tak byly již Nejvyšším správním soudem posouzeny a shledány nedůvodnými.
Proto se k nim postačí vyjádřit jen v nezbytné míře. Stěžovatel opakovaně předkládá svou
představu o údajné podjatosti a zcela odmítá akceptovat právní názor soudu i Ministerstva
pro místní rozvoj vyjádřený v jeho novém rozhodnutí ze dne 14. 1. 2022,
č. j. MMR-99494/2021-83, že se o žádnou systémovou či osobní podjatost nejedná.
[31] Ve vztahu k otázce nezbytnosti a subsidiarity vyvlastnění pozemku stěžovatele bylo
podle osoby zúčastněné na řízení provedeno dokazování, na základě něhož vyvlastňovací úřady
vyslovily obsáhle odůvodněný závěr, že je vyvlastnění důvodné a nezbytné, neboť trasu dálnice
již bez jakýchkoli pochybností nelze vést jinudy, přičemž krajský soud se s ním ztotožnil.
Stěžovatel přesto odmítá tyto skutečnosti akceptovat a tvrdí existenci utajených projekčních
plánů, opakovaně se odvolává na vyjádření politiků v médiích, jimž přisuzuje stejnou závaznost
jako správním rozhodnutím, a současně navrhuje, aby osoba zúčastněná na řízení doložila
v podstatě cokoliv, co by potvrdilo jeho teorii. Nicméně problém spočívá v tom, že se jedná
o ničím nepodloženou stěžovatelovu fabulaci a jeho fikci o spiknutí a utajení, která zasahuje
i do konspirativní námitky ohledně účelově vedené nezákonné exekuce, která má sloužit blíže
neurčeným cílům a zájmům osoby zúčastněné na řízení.
[32] Dále osoba zúčastněná na řízení uvedla, že stěžovatel opět namítá nedostatek její aktivní
procesní legitimace pro střet zájmů s Českou republikou a s tím související pochybnosti ohledně
oceňování pozemků, kdy opět fabuluje s myšlenkou jakéhosi vyššího zájmu na stanovení ceny
pozemků v neprospěch vyvlastněného. K postavení osoby zúčastněné na řízení lze znovu
odkázat na rozsudek sp. zn. 5 As 52/2016, ve kterém se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil
k povaze vyvlastňovacího řízení a postavení účastníků v něm. Ve spojení s tímto rozhodnutím
je celkem nesporné, že osoba zúčastněná na řízení nemůže být ve střetu zájmů ani není
zástupcem České republiky, jak tvrdí stěžovatel, když toliko vykonává činnost, která jí byla
uložena zřizovatelem.
[33] Podle osoby zúčastněné na řízení tak stěžovatel nepředkládá nic, čím by vyvrátil závěry
krajského soudu, který respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený
v rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, ohledně hodnocení nezbytnosti
a subsidiarity vyvlastnění stěžovatelova pozemku. Celá kasační stížnost je tak v podstatě o tom,
že stěžovatel chce prosadit svou představu náhrady za vyvlastnění, což již sám dříve uvedl.
Z těchto důvodů osoba zúčastněná na řízení navrhla zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
[34] Stěžovatel v replice k tomuto vyjádření osoby zúčastněné na řízení uvedl, že podmínky
pro vyvlastnění předmětného pozemku nebyly splněny a jeho potřebnost prozatím nebyla
prokázána. Nebrojí přitom proti případnému využití svých pozemků pro potřeby dopravní
infrastruktury, ovšem jen v případě, že bude náležitě doložena. V takové situaci je připraven
své pozemky směnit za jiné nebo je státu prodat za podmínek definovaných judikaturou vysokých
soudů. K jednotlivým tvrzením osoby zúčastněné na řízení stěžovatel uvedl, že adresná vyjádření
představitelů státní moci mají povahu oficiálního stanoviska příslušného orgánu a tito činitelé
jsou povinni zveřejňovat jen skutkově důsledně prověřené informace, jak vyplývá například
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 231/2021, a z v něm uvedených
dalších soudních rozhodnutí. Krajský soud tedy postupoval procesně nekorektním způsobem,
když neprovedl navržený důkaz výslechem bývalého ministra dopravy, a následně dovodil,
že stěžovatel svá tvrzení neprokázal. Příslušné orgány, naposledy Ministerstvo pro místní rozvoj
v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2022, č. j. MMR-99494/2021-83, přistupují k namítané podjatosti
úředníků vyvlastňovacích úřadů opačně než Ústavní soud, jehož závěry ve svých rozhodnutích
vůbec nezmiňují, a proto se s nimi ani nevypořádají. K otázce posuzování nestrannosti správního
orgánu se přitom vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09,
v němž s odkazem na svá dřívější rozhodnutí uvedl, že podmínky pro vyloučení soudce
a úředníka správního orgánu se nijak zásadně neliší. Pokud tedy Nejvyšší správní soud v typově
obdobném případě dovodil podjatost soudce, nebylo možné postupovat jinak ohledně správního
řízení, v němž úředník nadřízeného orgánu svým aktivním přístupem ovlivnil rozhodování
podřízeného orgánu. Při poskytování odpovídající náhrady za vyvlastnění stěžovatel pouze
požaduje, aby nejenom vůči němu, nýbrž vůči každému byly respektovány závěry o adekvátní
náhradě za vyvlastňované pozemky odpovídající jejich tržní ceně, a to v blízké časové souvislosti
s pozbytím vlastnictví a s účinky vyvlastnění k rozhodnutí nezávislého soudu, nikoliv správního
orgánu, jak bylo vyjádřeno v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu
a Nejvyššího soudu.
[35] V dalších podáních stěžovatel odkázal na novou judikaturu Ústavního soudu a Evropského
soudu pro lidská práva. Uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 39/18,
se přihlásil ke své předchozí judikatuře ohledně náhrady ve výši tržní ceny vyvlastňovaného
pozemku a vyjádřil se k náležitostem znaleckého posudku jako podmínky pro zahájení
vyvlastňovacího řízení. Znalecká činnost se přitom předpokládá s vynaložením odborné péče,
nezávisle a nestranně, a to se všemi druhy právní odpovědnosti, která s touto vysoce regulovanou
činností souvisí. Dále Ústavní soud zdůraznil povinnost správních soudů poskytnout
vyvlastňovanému soudní ochranu posouzením znaleckého posudku předkládaného
k vyvlastňovacímu řízení. Krajský soud se tak v posuzované věci nemohl vyhnout své povinnosti
přezkoumat postup vyvlastnitele v souvislosti s předloženým znaleckým posudkem ani odkázat
na řízení vedené podle části páté občanského soudního řádu, jak učinil. Již cena stanovená
znaleckým posudkem při zahájení řízení o vyvlastnění totiž musí odpovídat kritériím obvyklé
ceny daného pozemku, jak je stanoveno v tomto judikátu Ústavního soudu. Evropský soud
pro lidská práva v rozsudku ze dne 24. 3. 2022 ve věci č. 30262/13, Pálka a ostatní
proti České republice, se pak vyjadřuje k aktuální právní úpravě náhrady škody za vyvlastnění
uvedené v zákoně o vyvlastnění. Tímto rozhodnutím stěžovatel dokládá nesprávný postup
osoby zúčastněné na řízení před zahájením vyvlastňovacího řízení a vyvlastňovacích úřadů,
které ve své rozhodovací praxi ignorují příslušné nálezy Ústavního soudu a v rozporu
se základními principy právního státu jim nepřikládají žádný význam. Rovněž krajský soud
v tomto směru nesplnil svou povinnost, neboť se k námitce odmítl zabývat tím, zda a jakým
způsobem osoba zúčastněná na řízení v pozici zástupce vyvlastnitele (státu) a oba vyvlastňovací
úřady dodržují nálezy Ústavního soudu vykládající Úmluvu o ochraně lidských práv a základních
svobod. Dále stěžovatel poukázal na veřejnou prezentaci stávajícího hejtmana
Královéhradeckého kraje ze dne 1. 5. 2022, ve které vyjádřil potěšení nad vyvlastněním pozemků
stěžovatele a poděkoval právníkovi, který se tímto problémem na odboru dopravy žalovaného
zabýval.
[36] S ohledem na skutečnost, že povinná fáze předcházející zahájení vyvlastňovacího řízení
neproběhla řádně, neboť nebyla doložena kupní smlouva se znaleckým posudkem zabývajícím
se obvyklou (tržní) cenou, kterou má vyvlastňovaný za svůj majetek získat náhradou, stěžovatel
změnil navrhovaný petit kasační stížnosti tak, že požadoval, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu i obě rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů zrušil a současně řízení
o vyvlastnění předmětného pozemku zastavil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[37] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Stěžovatel v kasační stížnosti neodkázal na žádný z důvodů pro její podání, nicméně
z jejího obsahu je zřejmé, že tak učinil podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[38] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[39] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[40] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[41] Stěžovatel považuje rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu prvního stupně za nicotné s ohledem
na skutečnost, že není vlastníkem pozemku zapsaného na listu vlastnictví X. Za nicotné
se považuje rozhodnutí, které trpí nejzávažnějšími, nejtěžšími a nezhojitelnými vadami,
v důsledku čehož je nutné na něho hledět jako na neexistující, zdánlivé a nezakládající žádné
právní následky. Takové rozhodnutí proto nemusí být respektováno a veřejnou mocí dokonce
ani nesmí být vynucováno, přičemž jeho nicotnost nelze zhojit uplynutím času a může k ní být
přihlédnuto kdykoliv z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, a usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65). Krajský soud
se v napadeném rozsudku nejprve v obecné rovině zabýval výčtem a povahou důvodů nicotnosti
rozhodnutí podle správního řádu a následně neshledal, že by některý z nich dopadal na případ
označení vyvlastňovaného pozemku nesprávným listem vlastnictví, k němuž v posuzované věci
došlo v důsledku přidělení jeho nového čísla po skončení původního vyvlastňovacího řízení,
jež správní orgány obou stupňů nezaznamenaly. S tímto závěrem lze souhlasit, neboť chybné
označení předmětného pozemku ve výroku prvoinstančního vyvlastňovacího rozhodnutí
by způsobilo jeho nicotnost jen za situace, kdyby se jednalo o vadu, která by jej činila právně
neuskutečnitelným ve smyslu §77 odst. 1 věty druhé správního řádu. Muselo by se tedy jednat
o takový správní akt, který by se v důsledku uvedení nesprávného údaje týkal právně neexistující
nemovité věci a na základě něhož by byl objektivně neproveditelný zápis vlastnického práva
do katastru nemovitostí. Jak však správně konstatoval krajský soud, údaj o čísle listu vlastnictví
není závazný pro právní jednání týkající se nemovitostí vedených v katastru, a proto jej není
v tomto směru zapotřebí (správně) uvádět. Podle §51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru
nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, jsou totiž pro úkony činěné
ve vztahu ke katastru nemovitostí závazné pouze údaje o parcelním číslu, geometrickém určení
nemovitosti, názvu a geometrickém určení katastrálního území. Jimi byl předmětný pozemek
v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu prvního stupně správně identifikován, jedná se tak o právně
existující nemovitost, a proto se jen kvůli chybnému uvedení nezávazného údaje o čísle listu
vlastnictví nemůže jednat o nicotný správní akt. Odkaz stěžovatele na rozsudek ze dne
16. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 61/99, není přiléhavý, neboť v něm Nejvyšší soud dovodil
neplatnost darovací smlouvy kvůli omylu o parcelním číslu převáděných nemovitostí,
který měl za následek nemožnost plnění z této smlouvy. Číslo listu vlastnictví přitom oproti
parcelnímu číslu nebylo závazným údajem pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených
v katastru ani podle §20 předchozího zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České
republiky (katastrální zákon). Krajský soud se sice k uvedenému judikátu nevyjádřil,
avšak implicitně se s ním vyrovnal poukazem na nezávaznost údaje o čísle listu vlastnictví
pro katastr nemovitostí, čímž od něho posuzovaný případ odlišil. Navíc správní soudy nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí
věnoval všem stěžejním námitkám účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33). Z uvedených důvodů krajský soud správně
nepřisvědčil žalobnímu bodu o nicotnosti prvoinstančního vyvlastňovacího rozhodnutí a tento
svůj závěr v potřebném rozsahu odůvodnil.
[42] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval kasačními námitkami o systémové podjatosti
vyvlastňovacích úřadů obou stupňů a o individuální podjatosti jejich vyjmenovaných pracovníků.
[43] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 20. 11. 2012,
č. j. 1 As 89/2010 - 119, publikovaném pod č. 2802/2013 Sb. NSS, dovodil, že rozhoduje-li
úředník územního samosprávného celku ve věci, která se přímo nebo nepřímo týká tohoto celku,
není bez dalšího vyloučen z rozhodování pro svoji systémovou podjatost, avšak je u něho dáno
systémové riziko podjatosti, kvůli němuž je nutné otázku jeho případné podjatosti posuzovat
se zvýšenou opatrností oproti jiným věcem, jež se zájmů územního samosprávného celku
nikterak nedotýkají. Ustanovení §14 odst. 1 správního řádu je proto v těchto případech nutné
vykládat tak, že úřední osoba je vyloučena z projednávání a rozhodování věci, pokud je z její
povahy či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku svého zaměstnaneckého poměru
k územnímu samosprávnému celku by mohl být její postoj k řízení ovlivněn i jinými
než zákonnými hledisky. K pochybnostem o nepodjatosti přitom postačí i poměrně nízká míra
podezření, neboť existence systémového rizika podjatosti je sama o sobě signálem ke zvýšené
opatrnosti a podezřívavosti při posuzování důvodů pro vyloučení úřední osoby z úkonů ve věci.
Může se jednat například o jevy v politické či mediální sféře, jež předcházejí příslušnému
správnímu řízení či jej doprovázejí a naznačují zvýšený zájem na určitém výsledku řízení ze strany
politických činitelů či vlivných osob, které mohou disponovat schopností působit na příslušnou
úřední osobu prostřednictvím jejího zaměstnaneckého vztahu k územnímu samosprávnému
celku. Takový zájem lze vysledovat třeba z různých mediálních vyjádření, předvolebních slibů,
konkrétních investičních či jiných obchodních počinů, předchozích snah nasměrovat určité
související rozhodovací procesy určitým způsobem, jakož i ze samotné povahy a podstaty
rozhodované věci, její kontroverznosti či politického významu a s tím spojených zájmů.
Důvodem pro postup podle §14 odst. 1 správního řádu bez dalšího budou podezření z nátlaku
či snahy přímo ovlivnit rozhodování příslušné úřední osoby prostřednictvím jejího
zaměstnaneckého vztahu. Na druhé straně signálem nadkritické míry systémového rizika
podjatosti zpravidla nebude běžné, nekontroverzní a ve své podstatě nevýznamné dotčení zájmů
územního samosprávného celku v důsledku rozhodnutí jeho orgánu.
[44] Z tohoto judikátu rozšířeného senátu, z na něho navazujícího rozsudku ze dne 30. 1. 2013,
č. j. 1 As 89/2010 - 152, jakož i z dalších rozsudků ze dne 4. 7. 2019, č. j. 9 As 70/2019 - 34,
a ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 As 75/2018 - 83, vycházel Nejvyšší správní soud v předchozím řízení
o kasační stížnosti. V rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, přitom v okolnostech
tehdy popsaných stěžovatelem, jež spočívaly v mediálním prohlášení bývalého ministra dopravy,
vyjádření bývalého hejtmana, žádosti tehdejšího zástupce hejtmana tehdejšímu senátoru o pomoc
s vykoupením pozemku a jeho následném prodeji vyvlastniteli za nižší cenu a podezření
na existenci zákulisních vlivových struktur, neshledal pochybnosti o existenci systémové
podjatosti obou vyvlastňovacích úřadů. V této souvislosti zdůraznil, že dlouhotrvající výstavba
dálnice D11 sice představuje politicky citlivé a pro veřejnost významné téma, které přirozeně
vyvolává politický a mediální zájem, avšak s takovým ohlasem se setkává mnoho záměrů, včetně
liniových staveb. Proto nelze vyloučit, že k podobným stavebním záměrům se budou vyjadřovat
osoby z regionální i vrcholné politiky, byť by tak měly činit nanejvýš opatrně, aby nevyvíjely tlak
na rozhodovací orgány. V nyní souzené věci však z mediálních vyjádření ani z jiných skutečností
nebylo možné dovodit překročení kritické míry rizika systémové podjatosti, když navíc
ani neexistoval žádný poznatek, že by se na nich podílel žalovaný či některá z jeho oprávněných
úředních osob.
[45] V novém řízení o kasační stížnosti stěžovatel spatřuje systémovou podjatost vyvlastňovacích
úřadů obou stupňů v existenci systému dvojích cen při vyvlastňování soukromých osob pro účely
staveb silnic ve východních Čechách a v s tím související dohodě mezi osobou zúčastněnou
na řízení, žalovaným, správním orgánem prvního stupně a třetími osobami týkající se výkupu
půdy od vlastníků, kteří ji nebyli ochotni prodat za netržní cenu. Tyto stěžovatelem tvrzené
skutečnosti se však týkají obsahu smluv o získání práv k pozemkům potřebným pro uskutečnění
účelu vyvlastnění ve smyslu §5 odst. 1 a §23 odst. 2 písm. b) zákona o vyvlastnění,
po jejichž uzavření nebylo vyvlastňovací řízení vůbec zahájeno nebo bylo zastaveno.
Proto způsob sjednávání cen pozemků vykupovaných pro účely dálnice D11 a silnic na území
bývalého Východočeského kraje nemá žádný vliv na výsledek vyvlastňovacího řízení, v němž
se výše náhrady pro vyvlastňovaného stanoví na základě znaleckého posudku, jak vyplývá
z §20 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Ani případná protiústavnost systému dvojích cen a dohoda
mezi osobou zúčastněnou na řízení, oběma vyvlastňovacími úřady a třetími osobami při výkupu
pozemků potřebných k uskutečnění účelu vyvlastnění mimo vyvlastňovací řízení tak nevyvolává
žádné podezření, že postoje úředních osob rozhodujících v projednávané věci byly ovlivněny
jinými než zákonnými hledisky. Ve skutečnosti uvedené stěžovatelem tak Nejvyšší správní soud
neshledává žádné systémové riziko podjatosti úředních osob vyvlastňovacích úřadů obou stupňů,
natožpak překročení jeho kritické míry. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 5. 2015, č. j. 7 As 202/2014 - 66, na nějž stěžovatel odkázal, byl učiněn závěr o systémové
podjatosti zaměstnanců krajského úřadu ve věci vydání územního rozhodnutí o umístění stavby,
nicméně se tak stalo z naprosto jiného než nyní stěžovatelem tvrzeného důvodu týkajícího
se náhrady za vyvlastňovaný pozemek, a to konkrétně kvůli nesporné existenci dohody
o partnerství a spolupráci uzavřené mezi žadatelem a krajem, v níž kraj zcela jasně deklaroval
svou podporu předmětnému záměru. Krajský soud tedy nepochybil, když uvedenou námitku
systémové podjatosti neshledal důvodnou a v tomto směru neprovedl žádné dokazování,
byť tak učinil i z jiného důvodu, který nebyl zcela přiléhavý, neboť podle citované judikatury
odlišnost vyvlastňovacích úřadů jako orgánů pověřených výkonem státní správy od obcí či krajů
sama o sobě nevylučuje riziko systémové podjatosti úředních osob, které jsou zaměstnanci těchto
územně samosprávných celků.
[46] V rámci žalobní námitky o podjatosti obou vyvlastňovacích úřadů se krajský soud zmínil
i o odkazu stěžovatele na věc vedenou pod sp. zn. 30 A 42/2021, se kterým se blíže nevypořádal.
Nicméně toto opomenutí nemá žádný vliv na zákonnost jeho rozsudku, neboť údajné nezákonné
ovlivnění termínu nařízení jednání vyvlastňovacího úřadu v jiné věci nemohlo být důvodem
pro závěr o podjatosti pracovníků žalovaného či správního orgánu prvního stupně
v posuzovaném případě. Dále krajský soud správně neshledal důvod pro jejich vyloučení
z projednávání a rozhodování v posuzované věci ani ve stěžovatelově tvrzení, že vyvlastňovací
úřad prvního stupně nařídil ústní jednání v době, kdy ještě nebylo pravomocně rozhodnuto
Vrchním soudem v Praze o tom, zda uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení
za neoprávněné užívání pozemku v souvislosti s geologickým průzkumem na stavbu dálnice D11
představuje součást vyvlastňovacího řízení a má o něm být rozhodnuto. Nevyčkání na rozhodnutí
občanskoprávního soudu o této otázce a nařízení ústního jednání totiž nebylo v rozporu
se zákonem, a jednalo se tak o možný postup v rámci vyvlastňovacího řízení, který sám o sobě
nepředstavuje důvod pro vyloučení úředníků prvostupňového správního orgánu z projednávání
a rozhodování v posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 3. 2007, č. j. 8 As 28/2005 - 120). Ti byli přitom povinni se následným rozhodnutím
Vrchního soudu v Praze řídit, což také učinili.
[47] Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal podjatými oprávněné úřední osoby, které v této
věci vydaly rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu prvního stupně (R. W.) a žalovaného (Mgr. Bc. D.
M.). Mezitímní rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2021, č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-32,
jímž bylo odňato a omezeno vlastnické právo stěžovatele a jeho manželky k několika dalším
pozemkům kvůli realizaci stavby „I/33 Jaroměř-obchvat“, totiž bylo zasláno stručným e-mailem
odeslaným dne 2. 6. 2021, který neobsahoval vůbec žádný komentář natož pokyn k využití tohoto
rozhodnutí pro účely posuzovaného vyvlastňovacího řízení. Z žádných dalších skutečností
obsažených ve správním spise či spise krajského soudu přitom nevyplývá, že by Mgr. Bc. D. M.
zaslal úředníku podřízeného správního orgánu mezitímní rozhodnutí vydané v jiné věci za účelem
ovlivnění výsledku této věci. Proto je nutné vycházet z toho, že uvedená písemnost byla zaslána
R. W. jen na vědomí v rámci vzájemné informovanosti o správních rozhodnutích vydaných
v souvislosti se záměrem na výstavbu úseku dálnice D11, o jejíž potřebě se správně zmínil krajský
soud v napadeném rozsudku. Na tomto závěru nemůže nic změnit oslovení použité v uvedeném
mailu „vážený pane kolego“, neboť se jedná o běžnou frázi, kterou často začíná korespondence
mezi úředníky odlišných správních orgánů a jež sama o sobě nenasvědčuje snaze zasahovat
do rozhodovací činnosti adresáta. Pokud oprávněná úřední osoba použila nějaký závěr
citovaného mezitímního rozhodnutí pro účely prvoinstančního rozhodnutí vydaného
v projednávané věci, jednalo se o v praxi obvyklý postup, v němž nelze spatřovat indicii
o nepřípustném nátlaku ze strany úředníka nadřízeného správního orgánu, nýbrž výraz
ztotožnění se s posouzením shodné otázky, která byla řešena i v jiném řízení. Proto ani pokud
by požadavky kladené na úřední osoby rozhodující o vyvlastnění byly shodné jako u soudců,
a bylo by tak možné vycházet ze stěžovatelem zmíněné judikatury týkající se důvodů
pro podjatost soudců, nemohl by být učiněn závěr o vyloučení zmíněných úředníků
z projednávání a rozhodování nyní posuzované věci jen na základě zaslání zmíněného
mezitímního rozhodnutí. S ohledem na uvedené skutečnosti totiž tento postup sám o sobě
nesvědčí o tom, že mezi úředními osobami nadřízeného a podřízeného správního orgánu
proběhla nepřípustná konzultace, jež by svědčila o jejich zájmu na výsledku posuzovaného
vyvlastňovacího řízení, pro nějž by bylo možné pochybovat o jejich nepodjatosti ve smyslu §14
odst. 1 správního řádu.
[48] Jako novou skutečnost svědčící o systémové podjatosti obou vyvlastňovacích úřadů,
která nemohla být uplatněna v žalobním řízení, stěžovatel zmiňuje dopis bývalého ministra
dopravy bývalé ministryni spravedlnosti, ve kterém se údajně prezentuje i jako zástupce osoby
zúčastněné na řízení. Z přílohy připojené k doplnění kasační stížnosti však vyplývá, že se jedná
o podnět k podání návrhu na zahájení kárného řízení proti stěžovateli jako soudci
a místopředsedovi Vrchního soudu v Praze, který byl pod č. j. MD-40/2021-501/13 vyhotoven
dne 24. 11. 2021, tedy až po vydání rozhodnutí žalovaného o odvolání ze dne 12. 10. 2021,
č. j. KUKHK-34752/DS/2021-2 (Ma), a proto nemohl ovlivnit výsledek vyvlastňovacího řízení.
Ani z jeho obsahu přitom nevyplývá, že by se o to předchozí ministr dopravy pokoušel ve vztahu
k oprávněným úředním osobám obou správních orgánů někdy v minulosti, když v něm pouze
poukazuje na obstrukční a šikanózní jednání stěžovatele, kterým zabraňuje v pokračování dvou
významných staveb dopravní infrastruktury. Pokud stěžovatel v souvislosti s touto písemností
předložil kupní smlouvy, jimiž dokládal výkup jiných vyvlastňovaných pozemků za tržní ceny
jen u některých majitelů půdy, pak je nutné s ohledem na již zmíněné úvahy znovu konstatovat,
že v této skutečnosti není možné v dané věci spatřovat žádné systémové riziko podjatosti
úředních osob vyvlastňovacích úřadů obou stupňů.
[49] Také veřejná prezentace ze dne 1. 5. 2022, při níž současný hejtman Královéhradeckého
kraje vyjádřil potěšení nad vyvlastněním pozemků stěžovatele a poděkoval právníkovi odboru
dopravy žalovaného, který se touto problematikou zabýval, bylo učiněno po vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, a nemohlo mít žádný vliv na jeho výsledek, když ani z jeho obsahu
nevyplývá, že by hejtman do průběhu posuzovaného vyvlastňovacího řízení jakkoliv zasahoval.
[50] Kasační námitky o systémové podjatosti správního orgánu prvního stupně a žalovaného
ani o individuální podjatosti jejich vyjmenovaných oprávněných úředních osob tedy Nejvyšší
správní soud neshledal důvodnými.
[51] Podle stěžovatele dále nebylo žalobou napadené rozhodnutí vydáno oprávněnou úřední
osobou, neboť jej podepsal Mgr. Bc. D. M. z odboru dopravy a silničního hospodářství
žalovaného, a nikoli úředník odboru stavebního, který by vykonával funkci stavebního
a vyvlastňovacího úřadu. Ani s touto kasační námitkou se však nelze ztotožnit. Odvolacím
vyvlastňovacím úřadem byl v dané věci krajský úřad, který podle §67 odst. 1
zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obce v řízení
podle zvláštních zákonů, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu
nebo zákon nestanoví jinak, což zákon o vyvlastnění neučinil. Nebylo tedy rozhodující, jakému
konkrétnímu odboru byla v rámci organizačního uspořádání žalovaného svěřena agenda
vyvlastňovacího řízení. Nicméně nelze zcela přisvědčit názoru krajského soudu, že vnitřní
organizace a členění žalovaného nebyly rozhodující při vydání rozhodnutí o odvolání.
Takto široká autonomie umožňující podepsat meritorní rozhodnutí kteroukoliv úřední osobou
žalovaného neodpovídá ani závěru učiněnému v předchozím rozsudku ze dne 8. 10. 2020,
č. j. 6 As 171/2020 - 66, v němž Nejvyšší správní soud až na základě organizačního řádu
správního orgánu prvního stupně dovodil, že rozhodnutí jím vydané v původním řízení
bylo podepsáno k tomu oprávněnou úřední osobou. Stěžovatel však netvrdil, že by Mgr. Bc. D.
M. nemohl podle organizačního řádu žalovaného podepsat rozhodnutí o odvolání. Naopak sám
připustil, že vyvlastňovací agenda byla v rozhodné době svěřena odboru dopravy a silničního
hospodářství žalovaného, ve kterém uvedená úřední osoba působila. Takové organizační
uspořádání přitom neodporuje žádnému zákonnému ustanovení a ani v prvním řízení o kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud nevyslovil právní názor o nutnosti vydání rozhodnutí úředníkem
stavebního odboru vyvlastňovacího úřadu. Tento závěr byl totiž učiněn pouze ohledně
konkrétního rozhodnutí, které bylo v souladu s tehdejším organizačním řádem prvoinstančního
správního orgánu podepsáno vedoucím jeho oddělení stavebního úřadu.
[52] Dále stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že nebylo rozhodnuto o dalších náhradách
za vyvlastnění, konkrétně za znalecký posudek, zastoupení advokátkou a zrušený přístup
z veřejné komunikace ke zbytkovým pozemkům, které údajně vyplývají z přímé aplikace čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod bez nutnosti tyto nároky konstituovat v předpisech nižší
právní síly a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie.
Výrok o náhradě za vyvlastnění podle §24 odst. 4 zákona o vyvlastnění je však možné projednat
pouze v občanském soudním řízení, jak vyplývá z §28 odst. 1 věty druhé téhož zákona.
Proto Nejvyšší správní soud, který nemá pravomoc tuto část výroku vyvlastňovacích úřadů řešit,
nepovažuje za přípustné ani žádoucí zasahovat do rozhodovací činnosti civilních soudů
a autoritativně řešit, zda součástí rozhodnutí vydaného ve vyvlastňovacím řízení mohou být i jiné
výroky o náhradě za vyvlastnění než ty vyjmenované v ustanovení §24 odst. 4 zákona
o vyvlastnění, případně zda je možné podle jeho písmena d) přiznat vyvlastňovanému v rámci
výroku o náhradě za vyvlastnění také náklady jím vynaložené na vyhotovení znaleckého posudku,
který nebyl předložen v souladu se zněním §20 odst. 1 téhož zákona. Uvedenou kasační
námitkou se tedy Nejvyšší správní soud nezabýval s tím, že v ní obsažené právní otázky se budou
řešit v případném občanskoprávním řízení, v jehož rámci může být náhrada za vyvlastnění
stanovena v odlišné výši oproti rozhodnutí vyvlastňovacích úřadů, a to i z jiných než z těchto
stěžovatelem zmíněných důvodů.
[53] Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66,
dovodil aktivní legitimaci osoby zúčastněné na řízení k podání žádosti o vyvlastnění. S odkazem
na další judikaturu a po rozboru rozhodných právních předpisů uvedl, že osoba zúčastněná
na řízení nevystupuje ve vyvlastňovacím řízení jako organizační složka státu, nýbrž jako státní
příspěvková organizace jednající svým jménem, ovšem na účet státu. Dále zmínil, že stěžovatelem
namítaný střet zájmů mezi osobou zúčastněnou na řízení a Českou republikou spočívající
v údajné neshodě mezi nimi o tom, zda a které pozemky je nutné vyvlastnit a jakou náhradu
poskytnout, nemá žádný vliv na závěr o postavení osoby zúčastněné na řízení jako vyvlastnitele.
Jestliže tedy stěžovatel opětovně argumentuje nedostatkem aktivní legitimace osoby zúčastněné
na řízení k podání žádosti o vyvlastnění pro její střet zájmů s Českou republikou z důvodů rovněž
se týkajících způsobu vyvlastňování a oceňovaní dotčených pozemků, jedná se v tomto směru
o nepřípustnou kasační námitku ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť tato otázka byla
již vyřešena v předchozím řízení o kasační stížnosti. Navíc z hlediska postavení osoby zúčastněné
na řízení jako vyvlastnitele je evidentně vždy rozhodná příslušná právní úprava, a nikoliv
její postup před zahájením dotyčného řízení o vyvlastnění, jiných vyvlastňovacích řízení
nebo jejich průběhu, i kdyby nebyl žádoucí či souladný se zákonem.
[54] Dále se Nejvyšší správní soud neztotožnil s kasační námitkou o nesplnění podmínek
pro zahájení vyvlastňovacího řízení kvůli stěžovatelem tvrzeným vadám znaleckého posudku
Ing. Alexandra Mikuláše ze dne 17. 10. 2014. Osoba zúčastněná na řízení jako vyvlastnitel
totiž v souladu s §18 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění k žádosti o zahájení vyvlastňovacího
řízení připojila jako jednu z listin prokazující splnění podmínky vyvlastnění uvedené v §5 téhož
zákona tento znalecký posudek, na základě něhož byla vyvlastňovanému nabídnuta cena
stanovená podle §3b odst. 2 liniového zákona za získání potřebných práv k pozemku v rámci
návrhu na uzavření příslušné smlouvy, kterou stěžovatel neakceptoval. Znalecký posudek
sice neobsahoval znaleckou doložku, avšak jednalo se jen o formální pochybení, které nemuselo
být napraveno v řízení před krajským soudem. Tento nedostatek znaleckého posudku
Ing. Mikuláše stejně jako jeho další vady tvrzené stěžovatelem (nedostatečné vzdělání znalce,
jeho střet zájmů, závislost na osobě zúčastněné na řízení a porušení znaleckého slibu), i kdyby
k nim skutečně došlo, totiž nemohly mít žádný vliv na stanovení výše náhrady za vyvlastnění
v částce 30.190 Kč, která byla určena v souladu s §20 odst. 1 zákona o vyvlastnění na základě
znaleckého posudku Ing. Stanislava Čermáka ze dne 20. 9. 2019 opatřeného správním orgánem
prvního stupně v průběhu řízení o vyvlastnění. Krajský soud tak nepochybil, ani když neprovedl
dokazování za účelem prověření tvrzení stěžovatele vztahujících se ke znaleckému posudku
Ing. Mikuláše, neboť jeho závěry neměly žádný vliv na výši náhrady pro vyvlastňovaného.
Ostatně o jejich oprávněnosti nesvědčí ani to, že předmětný pozemek byl tímto znalcem oceněn
částkou 18.580 Kč, která s ohledem na cenový vývoj přibližně odpovídá částce 30.190 Kč
stanovené znalcem Ing. Čermákem jako cenu vyvlastňovaného pozemku, jak správně uvedl
krajský soud. Rovněž nelze přisvědčit stěžovateli, že pro účely zahájení tohoto vyvlastňovacího
řízení neměl být předložen znalecký posudek Ing. Mikuláše, nýbrž mělo být vycházeno z dohody
uzavřené v roce 2009 předcházející prvnímu řízení o vyvlastnění. Posuzované vyvlastňovací řízení
totiž bylo zahájeno k žádosti osoby zúčastněné na řízení dne 14. 6. 2016, a proto k ní mohly být
připojeny jen listiny, které prokazovaly neúspěšnou snahu osoby zúčastněné na řízení uzavřít
smlouvu o získání práv k dotyčnému pozemku potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění
za cenu stanovenou v tehdy aktuálním znaleckém posudku Ing. Mikuláše ve lhůtě alespoň 90 dnů
od doručení příslušného návrhu, jak vyplývá ze znění §5 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona
o vyvlastnění. Navíc uvedená námitka stěžovatele se vztahuje výhradně k výroku o náhradě
za vyvlastnění podle §24 odst. 4 téhož zákona, který se projednává v občanském soudním řízení,
jak již bylo zmíněno. Jen v něm se lze proto případně zabývat nejnovější judikaturou Ústavního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na níž v tomto směru stěžovatel odkázal v průběhu
řízení o kasační stížnosti.
[55] Krajský soud se v napadeném rozsudku náležitě zabýval i splněním podmínky nezbytnosti
vyvlastnění předmětného pozemku. Zdůraznil, že vyvlastňovací úřad prvního stupně si v dalším
řízení v intencích závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, opatřil smlouvy uzavřené
mezi osobou zúčastněnou na řízení a společností PRAGOPROJEKT, a.s. za účelem zjištění,
zda neexistuje variantní řešení stavby dálnice D11 1107 nevyžadující vyvlastnění stěžovatelova
pozemku. Záměrem smlouvy č. 02PB-000089 ze dne 17. 5. 2018 a s ní souvisejících příloh
však nebyla změna předmětné stavby ani její vymístění z vyvlastňovaného pozemku stěžovatele
a v tomto směru nedošlo k jakémukoli pokusu. Smlouva č. 02PB-000283 ze dne 17. 10. 2019
a související výstup, který je jejím výsledkem, se pak týkaly tří variant napojení stavby dálnice
D11 1107 na silnici I/37. V případě variant I. a II. by se však jednalo pouze o dočasná řešení,
která by v dlouhodobém horizontu nebyla z dopravního hlediska použitelná a odporovala
by příslušným technickým normám. Varianta III. jako jediná prověřila alternativu definitivního
řešení předmětné stavby bez vyvlastnění stěžovatelova pozemku, které by však bylo finančně
náročnější, vyžadovalo by větší trvalý zábor zemědělských pozemků i zásah do krajiny,
bylo by jím dotčeno nemalé množství dalších vlastníků půdy, došlo by jím k oddálení realizace
stavby, i tak by znamenalo určité dotčení pozemku stěžovatele a snížilo by komfort nájezdu
na okružní křižovatku ze silnice I/37 v obou směrech. Obsah uvedených smluv a dalších listin
k nim se vztahujících tedy zcela jednoznačně svědčí o potřebnosti vyvlastnění předmětného
pozemku stěžovatele, který v kasační stížnosti proti tomuto závěru vyvlastňovacích úřadů obou
stupňů a krajského soudu nic nenamítal. V ní jen brojí vůči jejich závěru o neexistenci další
varianty, která má vyplývat z prohlášení tehdejšího ministra dopravy z ledna 2018, podle něhož
nebude stěžovatelův pozemek z hlediska předmětné stavby potřeba. S tímto posouzením
se však lze ztotožnit, neboť se evidentně jednalo o politickou proklamaci bývalého člena vlády,
jež reagovala na tehdejší průtahy při realizaci záměru stavby dálnice D11 v důsledku prodlužování
posuzovaného vyvlastňovacího řízení, které vedly k úvahám o alternativách nezasahujících
do stěžovatelova pozemku. Ty následně byly zpracovány v technické studii č. zak. 19-327-4
z února 2020, která byla již zmíněným výstupem ke smlouvě č. 02PB-000283. V nich řešené
tři varianty však svědčí o splnění podmínky nezbytnosti vyvlastnění stěžovatelova pozemku,
jak již bylo konstatováno. Jelikož toto alternativní řešení předmětné stavby bylo zpracováno
až dva roky po prohlášení tehdejšího ministra dopravy, je zřejmé, že zde již nadále nemohla
existovat nějaká další varianta, na základě níž by bylo možné se vyhnout vyvlastnění pozemku
stěžovatele. Pokud by existovala nějaká jiná alternativa se stavební dokumentací opatřenou ještě
před inkriminovaným prohlášením bývalého člena vlády z ledna 2018, čemuž však nic
nenasvědčuje, je zřejmé, že by již ve světle zmíněné pozdější studie vyhotovené v únoru 2020
nemohla obstát. Za této situace nebylo nutné ani při zohlednění příslušné judikatury civilních
soudů řešit povahu prohlášení tehdejšího ministra dopravy, neboť bylo nepochybné, že nemohlo
nikterak zpochybnit nezbytnost vyvlastnění předmětného pozemku. Proto krajský soud
nepochybil, když v žalobním řízení neprovedl výslech této osoby ani neučinil žádné úkony
směřující k opatření údajně existující stavební dokumentace vztahující se k jeho prohlášení.
Ani stěžovatelem tvrzené pokračování v zatěžování pozemků získaných osobou zúčastněnou
na řízení nezákonně vedenou exekucí nemůže svědčit o nepotřebnosti pozemku stěžovatele
pro realizaci předmětné stavby, neboť jeho nezbytnost byla v novém řízení o vyvlastnění
prokázána nade všechnu pochybnost, a to především na základě technické studie č. zak. 19-327-4,
která všechna variantní řešení vyhodnotila jako nevyhovující pro uskutečnění účelu vyvlastnění,
jak již bylo zmíněno. Ani kasační námitce o neprokázání potřeby vyvlastnění předmětného
pozemku tedy Nejvyšší správní soud nepřiznal důvodnost.
[56] K stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu za účelem
zrušení dvojkolejnosti rozhodování soudů o vyvlastnění Nejvyšší správní soud pouze odkazuje
na rozsudek ze dne 8. 10. 2020, č. j. 6 As 171/2020 - 66, vydaný v předchozím řízení o kasační
stížnosti, v němž tento návrh nebyl akceptován kvůli ústavnosti příslušné právní úpravy a jejího
souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva. Ani v novém řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledává
žádný důvod pro takový postup.
[57] Lze shrnout, že krajský soud posoudil všechny právní otázky správně, jeho rozsudek
je zákonný i přezkoumatelný a ve vyvlastňovacím ani žalobním řízení nebyly zjištěny vady,
jež by měly za následek nezákonnost v nich vydaných rozhodnutí. Důvody kasační stížnosti
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. tedy nebyly naplněny.
IV. Závěr a náklady řízení
[58] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
podle §60 odst. 1 věty první a §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch a žalovanému v něm
nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Osoba zúčastněná
na řízení má v souladu s §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinností, které jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných
jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Taková situace ovšem
v dané věci nenastala. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že ani osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu