ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.29.2022:39
sp. zn. 4 Azs 29/2022 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: S. I. R., zast. Mgr.
Faridem Alizeyem, advokátem, se sídlem Stodolní 834/7, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
16. 6. 2020, OAM-2699-25/ZR-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2021, č. j. 25 A 171/2020 - 49,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2021, č. j. 25 A 171/2020 - 49,
se zru š u j e.
II. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 6. 2020, OAM-2699-25/ZR-2019,
se odmí t á a věc se post u puje Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu
cizinců.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zrušil podle §77 odst. 2 písm. a)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), platnost povolení k trvalému
pobytu žalobce na území České republiky a současně stanovil žalobci lhůtu k vycestování z České
republiky, a to z toho důvodu, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne
17. 5. 2019, č. j. 72 T 50/2019 – 705, pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 4 let za současného omezení
spočívajícího v zákazu styku s poškozenou za spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí dle §199 odst. 1 a 2 písm. d), zločinu vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), přečinu
ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 a přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 zákona
č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Nesouhlasil, že by jeho chování
na území České republiky narušovalo veřejný pořádek. Žalobce se již minimálně rok žádné
protiprávní činnosti nedopouští, za předchozí trestnou činnost si odpykává uložený trest, pracuje
na obnově řízení a žije spořádaný život jako plnohodnotný člen společnosti. Žalovaný dostatečně
nezvážil všechna fakta a nezohlednil dostatečně všechny dopady rozhodnutí ve smyslu §174a
odst. 1 zákona o pobytu cizinců; tuto zákonnou povinnost žalovaný ignoroval, čímž učinil své
rozhodnutí nepřezkoumatelným. Napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, neboť za dlouhou dobu pobytu si žalobce v České republice
vybudoval soukromé a ekonomické zázemí. Jeho rodinný život napadené rozhodnutí narušuje,
neboť žalobci zpřetrhává vazby s nejbližšími příbuznými, kteří žijí v České republice a se kterými
má blízký vztah. Žalobce nemá v zemi původu žádné blízké příbuzné, natož rodinné zázemí.
Nepřiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do života stěžovatele je v rozporu se zásadou
legitimního očekávání.
[3] Krajský soud v Ostravě nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Vyjádřil
nesouhlas s řešením otázky, zda bylo v předmětné době přípustné odvolání proti napadenému
rozhodnutí, tak jak jej předestřel NSS v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 6 Azs 192/2020 - 21,
č. 4078/2020 Sb. NSS, a jež bylo následováno dalšími rozsudky kasačního soudu. Závěry šestého
senátu představují rozvrat judikatorně, doktrinálně i legislativně dlouhodobě a ustáleně
traktovaného pojmu „právní moc“, a to nejen v oblasti práva správního, nýbrž ve všech právních
odvětvích, kde dochází k vydávání aktů státní moci, kterými je autoritativně rozhodováno
o právech a povinnostech osob. Fundamentálním definičním znakem právní moci
je inapelačnost, jež bývá také nazývána formální právní mocí. Taktéž judikatura soudů všech
soustav a specializací konstantně akcentuje, že nemožnost podání řádného opravného prostředků
je esenciální součástí právní moci, tato formální právní moc je východiskem pro materiální právní
moc a jakékoli řízení právní mocí řádně končí. Judikát šestého senátu se však ke slučitelnosti
či neslučitelnosti svých závěrů s doktrinálním, judikatorním a legálním vymezením právní moci
nevyjadřuje. S ohledem na zcela jasné vymezení formální právní moci je ustanovení zákona,
že prvostupňové rozhodnutí nabývá právní moci jeho oznámením, plnohodnotným ekvivalentem
ustanovení, že řádný opravný prostředek se nepřipouští. Z §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
tudíž bylo možno jednoznačně dovodit nepřípustnost odvolání i před novelou č. 274/2021 Sb.
V projednávané věci proto nebyla žaloba podána před vyčerpáním řádných opravných prostředků
ve smyslu §68 písm. a) s. ř. s., neboť se zde žádné nenabízely.
[4] Žalobní body korelují s námitkami, které žalobce uvedl v řízení před správním orgánem.
Soud proto odkázal na napadené rozhodnutí, které se s nimi pečlivě a obsáhle vypořádalo
a s jehož závěry se soud zcela ztotožnil. K námitkám žalobce ohledně jím iniciované obnovy
řízení krajský soud uvedl, že k této námitce učinil dotazem na Okresní soud v Ostravě zjištění,
že žádné řízení o povolení obnovy dosud zahájeno nebylo. Správní orgán správně vycházel
z pravomocného trestního rozsudku, jehož výrokem je vázán. S ohledem na hypotézu normy,
podle níž bylo rozhodováno, je tento rozsudek klíčovým podkladem. Žalovaný dostatečně zjistil
osobní, rodinné a majetkové poměry žalobce. Žalobce prožil celé dětství v Bangladéši, je dospělý,
v ČR má dospělé příbuzné, kteří na něm nejsou existenčně závislí. Jeho obchodní společnost
je v insolvenci a on nemá takové závazky či ekonomickou činnost, pro které by bylo ve veřejném
zájmu, aby setrval v ČR. Soud nepokládal dobu po propuštění žalobce z vazby za dostatečnou
k vyslovení, že zde již nehrozí narušení veřejného pořádku, kdy před tím páchal opakovaně
po delší dobu závažnou trestnou činnost na osobě blízké a byl řešen i pro přestupky proti
občanskému soužití. Navíc je žalobce nyní motivován snahou, aby mu podmíněný trest nebyl
přeměněn na nepodmíněný. K úvahám o možném osvědčení je třeba také přihlédnout k době
pro zahlazení odsouzení, stanovené trestním řádem. Tato však zdaleka ještě ke dni rozhodování
správního orgánu neuplynula.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Vyjádřil nesouhlas se závěry krajského soudu ohledně nemožnosti podat odvolání proti
napadenému rozhodnutí. Z ustálené judikatury a rozhodovací praxe je zřejmé, že účastník řízení
má právo podat opravný prostředek, tj. odvolání, proti rozhodnutí správního orgánu. Závěry
krajského soudu nejsou patrné ani z jím citované judikatury. Krajský soud právo na řádný
opravný prostředek popírá, přestože sám většinový názor judikatury v napadeném rozsudku
deklaruje.
[6] Zrušení trvalého pobytu stěžovatele představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého
a rodinného života. Zásadní skutková tvrzení stěžovatele v této souvislosti však nebral žalovaný
ani krajský soud v potaz. Stěžovatel žije na území České republiky více než 10 let, vykonává
po celou dobu ekonomickou činnost, není zátěží zdejšího sociálního systému, naopak se podílí
na rozvoji místní ekonomiky, po delší dobu byl jediným společníkem a jednatelem obchodní
společnosti BENGAL FOOD s.r.o., nyní je zaměstnán jako kuchař a vykonává tlumočnickou
činnost, což činí rovněž ve veřejném zájmu. Po tuto dobu si stěžovatel vytvořil pevné vazby
na území, jak ekonomické, tak sociální. Žije zde v současnosti jeho nejužší rodina a v zemi
původu žádné zázemí nemá. Krajský soud blíže stěžovatelem namítané nedostatky posouzení
dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života nevypořádal. Stěžovatelovo právo
není vyváženo relevantním důvodem pro jeho odcestování vyjma formalistického pojetí zákona
s poukazem na potencionální narušení veřejného pořádku. Krajský soud vyšel toliko z tvrzení
možné hrozby narušení veřejného pořádku, avšak její intenzita neodůvodňuje legitimitu
napadeného rozhodnutí a zásah do sféry soukromého života stěžovatele v míře, kterou do něj
neopodstatněně dopadá napadené rozhodnutí. Nejedná se totiž o aktuální, skutečné a dostatečně
závažné ohrožení veřejného pořádku.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku
krajského soudu. Současně však uvedl, že pod tíhou judikatury změnil praxi a začal do poučení
rozhodnutí přijatých z důvodů podle §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvádět, že proti
rozhodnutí je možno podat odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační dle §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Shledal přitom vadu řízení
před krajským soudem podle §109 odst. 4 s. ř. s., k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Jedním z důvodů nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je případ,
kdy žalobce nevyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky,
které připouští zvláštní zákon [§68 písm. a) s. ř. s.]. V posuzované věci stěžovatel žalobou napadl
rozhodnutí žalovaného o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu dle §77 odst. 2 písm. a)
zákona o pobytu cizinců, které dle §168 odst. 3 téhož zákona nabývá právní moci
jeho oznámením. S ohledem na toto zákonné ustanovení žalovaný stěžovatele v napadeném
rozhodnutí poučil, že odvolání není přípustné.
[10] Otázkou přípustnosti odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra vydaným z důvodů
uvedených v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění zákona č. 176/2019 Sb., se Nejvyšší
správní soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 8. 2020, č. j. 6 Azs 192/2020 – 21, č. 4078/2020 Sb.
NSS. Dospěl přitom k závěru, že právo účastníka správního řízení na odvolání (§170b odst. 1
zákona o pobytu cizinců) zůstalo nedotčeno zákonem č. 176/2019 Sb. Proti rozhodnutím
Ministerstva vnitra vydaným z důvodů taxativně vymezených v §168 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců, ve znění účinném do 1. 8. 2021, tak lze nadále podat odvolání, přestože v těchto
případech směřují proti pravomocným správním rozhodnutím. V odůvodnění citovaného
rozsudku se v bodech 13 a 14 k této otázce uvádí: „Z §81 odst. 1 (resp. §152 odst. 1) správního řádu
vyplývá obecná a tradiční zásada dvojinstančnosti správního řízení. Jedná se o jednoznačný projev vůle
zákonodárce připustit odvolání (resp. rozklad) proti rozhodnutím správních orgánů jakožto obecné pravidlo
s možnými výjimkami stanovenými buď samotným správním řádem, nebo jiným zákonem. Z §170b odst. 1
zákona o pobytu cizinců vyplývá procesní právo každého cizince podat odvolání proti každému rozhodnutí
Ministerstva vnitra ke Komisi. Vůči §81 odst. 1 (resp. §152 odst. 1) správního řádu se jedná o zvláštní právní
úpravu, byť totožného obsahu, určující navíc speciální odvolací správní orgán. Řízení dle zákona o pobytu cizinců
jsou tedy vedena jako dvojinstanční, tzn. že jejich účastníci mají právo na odvolání. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že ze samotného textu novelizovaného §168 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců nelze vyloučení odvolání dovodit. Úvahy vycházející z právní teorie, že rozhodnutí v právní moci nelze
napadat řádným opravným prostředkem (formální aspekt právní moci), na které stěžovatel poukazuje v kasační
stížnosti, jsou sice obecně platné, avšak nemohou překonat situaci nastolenou zvláštní právní úpravou, k níž došlo
neuváženým zásahem zákonodárce do zákona o pobytu cizinců a která s ohledem na znění §170b odst. 1
zákona o pobytu cizinců ve svých důsledcích znamená připuštění odvolání i proti těmto pravomocným rozhodnutím.
Úvahám stěžovatele, že novela sice nevyloučila právo na odvolání výslovně, ale fakticky ano, nelze přitakat, neboť
právo na odvolání opírající se o výslovné znění §170b odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemůže být popřeno
textem §168 odst. 3 zákona, jehož znění o odvolání vůbec nepojednává“.
[11] Právě citované závěry přitom přejal Nejvyšší správní soud v následné rozhodovací
praxi (viz např. rozsudky NSS ze dne ze dne 2. 9. 2020, č. j. 6 Azs 140/2020 - 27, ze dne
3. 9. 2020, č. j. 2 Azs 206/2020 - 15, ze dne 25. 9. 2020, č. j. 8 Azs 84/2020 - 43, ze dne
1. 10. 2020, č. j. 8 Azs 78/2020 – 29, ze dne 21. 10. 2020, č. j. 6 Azs 280/2020 - 23, ze dne
12. 11. 2020, č. j. 7 Azs 245/2020 - 20, ze dne 18. 12. 2020, č. j. 10 Azs 304/2020 – 30, ze dne
21. 12. 2020, č. j. 10 Azs 329/2020 – 32, ze dne 22. 2. 2021, č. j. 4 Azs 187/2020 – 40, či ze dne
26. 10. 2021, č. j. 6 Azs 279/2020 – 27). Označení těchto závěrů nesprávnými (obiter dictum)
v rozsudku třetího senátu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 Azs 189/2020 - 26, jehož se krajský soud
dovolává, na této jednotné judikatuře NSS nemůže ničeho změnit.
[12] Jakkoli se v případě posuzovaném v rozsudku č. j. 6 Azs 192/2020 - 21 jednalo o zrušení
povolení k trvalému pobytu dle §87l odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nic to nemění na tom,
že závěry tam vyslovené dopadají i na nyní posuzovanou věc, kdy stěžovateli byl zrušen trvalý
pobyt dle §77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V obou případech se totiž jedná
o rozhodnutí Ministerstva vnitra, která jsou uvedena v §168 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
v rozhodném znění s tím, že nabývají právní moci oznámením, z čehož žalovaný mylně
dovozoval, že proti nim není odvolání přípustné.
[13] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného
je rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, proti kterému je přípustný řádný opravný
prostředek (odvolání), proto je nutné žalobu stěžovatele posoudit jako odvolání,
neboť rozhodnutí žalovaného obsahovalo nesprávné poučení, že proti němu není přípustné
odvolání. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený
rozsudek krajského soudu a současně rozhodl dle §46 odst. 5 s. ř. s. o odmítnutí žaloby
a o postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako odvolacímu orgánu
příslušnému k rozhodnutí o odvolání k vyřízení tohoto opravného prostředku dle §170b odst. 1
zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 4 Ads 190/2015 - 72).
Komisí vydané rozhodnutí bude následně za zákonem stanovených podmínek podléhat
soudnímu přezkumu ve smyslu §65 a násl. s. ř. s.
[14] Z uvedeného důvodu se zároveň Nejvyšší správní soud nemohl zabývat meritem věci
a posuzovat důvodnost argumentace stěžovatele uvedené v kasační stížnosti, neboť by to bylo
v tomto stádiu věci předčasné.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud tedy zrušil rozsudek krajského soudu z důvodu vady řízení
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Zároveň rozhodl dle §110 odst. 1 části věty prvé za středníkem
ve spojení s §46 odst. 5 s. ř. s. o odmítnutí žaloby a postoupení věci Komisi pro rozhodování
ve věcech pobytu cizinců jako orgánu příslušnému k vyřízení opravného prostředku
proti napadenému rozhodnutí žalovaného.
[16] Současně Nejvyšší správní soud rozhodl dle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. a podle §60
odst. 3 téhož zákona o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti, neboť žaloba byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu