ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.234.2020:35
sp. zn. 5 As 234/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce:
Letiště Praha, a. s., se sídlem K Letišti 1019/6, Praha, zast. JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Opletalova 39, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského
kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
PRAGOSOUND s.r.o., se sídlem Radčina 523/16, Praha 6, zast. Mgr. Ing. Václavem
Staňkovským, LL.M., advokátem se sídlem Slezská 1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2020, č. j. 45 A 140/2017 – 64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
21. 8. 2017, č. j. 102287/2017/KUSK, ve věci umístění stavby osoby zúčastněné na řízení.
Rozhodnutím žalovaného bylo odvolání stěžovatele zamítnuto jako nepřípustné.
[2] Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení bylo u Městského úřadu Hostivice vedeno
územní řízení o umístění stavby „Novostavba – provozní areál firmy PRAGOSOUND - parc. č. 86/37
kat. území Kněžívka“. Stavba byla navrhována jako výstavba skladové haly s administrativní částí
sloužící jako sídlo firmy, součástí stavby jsou vnitroareálové komunikace, zpevněné plochy,
úprava stávajícího vjezdu. V dané lokalitě není přípustné dle platné územní plánovací
dokumentace bydlení či individuální rekreace.
[3] Stavební úřad dne 13. 4. 2017 vydal rozhodnutí o umístění výše uvedené stavby; jako druh
a účel umisťované stavby je v rozhodnutí uvedeno, že jde o výstavbu provozního areálu osoby
zúčastněné na řízení se skladovou halou a administrativní částí sloužící jako sídlo firmy.
[4] Dne 3. 5. 2017 stěžovatel zaslal stavebnímu úřadu podání nazvané „žádost o přiznání
postavení účastníka řízení a odvolání proti rozhodnutí ze dne 13. 4. 2017“; v něm namítal, že měl být
v územním řízení označen jako účastník podle §85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), tedy jako osoba, jejíž vlastnické nebo
jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může
být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Uvedl k tomu, že je provozovatelem Letiště Václava
Havla Praha a zároveň je zcela ovládán společností Český Aeroholding, a. s., která vlastní veškeré
nemovité věci v areálu letiště, a rozvedl další argumenty, které měly svědčit jeho účastenství
v územním řízení.
[5] Odvolání stěžovatele žalovaný zamítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru,
že stěžovatel není účastníkem řízení. Dle žalovaného stěžovatel nesplnil základní formální
předpoklady účastenství dle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona; nebyl totiž vlastníkem ani
neměl věcná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám na nich; je pouze provozovatelem
letiště, jeho jediným akcionářem je společnost Český Aeroholding, a.s., která je vlastníkem
nemovitostí v areálu letiště. Skutečnost, že Český Aeroholding, a.s., je jediným akcionářem
stěžovatele, který stěžovatele zastupoval na základě plné moci, byla dle žalovaného zcela
irelevantní pro naplnění prvního z předpokladů účastenství podle stavebního zákona. Tvrzení,
že byl stěžovatel jakožto provozovatel letiště dotčen na svých právech ke stavbám a pozemkům
v areálu letiště označil žalovaný za zcela irelevantní z hlediska §85 odst. 2 písm. b) stavebního
zákona; účastenství nelze dovodit ani z §85 odst. 3 stavebního zákona, který výslovně vylučuje
z účastenství na územním řízení nájemce bytů, nebytových prostor nebo pozemků. Pokud tedy
nebyla splněna první podmínka účastenství (existence vlastnického či jiného věcného práva),
je vyloučeno, aby došlo k naplnění druhé z podmínek, tj. přímému dotčení těchto práv územním
rozhodnutím. Žalovaný dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 - 83, připomněl, že účastník řízení není v územním řízení oprávněn
hájit jiné než své vlastní zájmy. K námitce, že stěžovatel má povinnost zajistit na své náklady
protihluková opatření, žalovaný uvedl, že tato povinnost se týká pouze určitých typů staveb
(bytové domy, rodinné domy, stavby pro předškolní a školní výchovu, stavby pro zdravotní
a sociální účely apod.), nikoli provozního areálu jako v tomto případě.
[6] V žalobě stěžovatel setrval na své argumentaci, že s ním mělo být v územním řízení
jednáno jakožto s účastníkem řízení podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Zopakoval,
že je provozovatelem letiště, zároveň je zcela vlastněn společností Český Aeroholding, a.s., která
vlastní veškeré nemovité věci v areálu letiště. Namítá, že jeho vyjádření bylo správním orgánem
nesprávně posouzeno, neboť v něm uvedl skutečnosti, které měly být posouzeny jako
skutečnosti, které zakládají jeho postavení účastníka řízení. Odkázal na §28 správního řádu
a zdůraznil, že správní orgán má vycházet především z materiálního pojetí účastenství, nikoli
formálního. Dle stěžovatele stavební úřad jej měl na základě jeho vyjádření z 26. 1. 2017
považovat za účastníka řízení. Bylo zde totiž jasně uvedeno, že územním rozhodnutím
z 8. 1. 2004 bylo vyhlášeno ochranné hlukové pásmo a stěžovatel je dotčen jako provozovatel
letiště na svých právech ke stavbám a pozemkům v areálu letiště umístěním stavby, neboť tato
stavba byla umístěna v ochranném hlukovém pásmu. Je tak dotčeno jeho právo k provozování
letiště a jejím prostřednictvím i vlastnická práva k nemovitostem vlastněným mateřskou
společností stěžovatele; zde odkazuje na §31 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví
a o změně některých souvisejících zákonů s tím, že jako provozovatel letiště má povinnost na
svůj náklad provést a zajistit protihluková opatření, aby byly aspoň uvnitř staveb splněny
hygienické limity hluku. Ze zákona je mu tak dána povinnost, aby něco konal (zajistil
protihluková opatření). Umisťovanou stavbou jsou dotčena jeho práva, neboť se umisťuje
v ochranném hlukovém pásmu. Dále připomíná, že ve svém vyjádření z 26. 1. 2017 zmiňoval,
že dojde ke zhoršení dopravní obslužnosti letiště.
[7] V žalobě dále stěžovatel zdůraznil, že provozování letiště je specifikum a jakožto jeho
provozovatel by měl být účastníkem řízení, neboť je nositelem tohoto specifika a je dotčen
na svých právech provozovat letiště. Ustanovení §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona
naplňuje tím, že jeho vlastníkem je společnost Český Aeroholding, a.s., který sdružuje společnosti
působící v oblastech souvisejících s provozováním mezinárodního letiště. Jediným akcionářem
Českého Aeroholdingu, a. s., je stát zastoupený Ministerstvem financí. Stěžovatel se zabývá
zejména provozováním veřejného mezinárodního letiště a je osobou ovládanou společností
Český Aeroholding, a.s., která se zabývá zejména pronájmem nemovitostí. Zmíněné propojení
však žalovaný ve svém rozhodnutí nezohlednil. Výsledkem argumentace žalovaného je situace,
kdy společnost Český Aeroholding, a.s., by nemohla hájit svá práva k nemovitým věcem, protože
není provozovatelkou letiště, a stěžovateli je upíráno hájit svá práva jako provozovatel, neboť
není vlastníkem pozemků. Dle stěžovatele byl žalovaný povinen jednat s ním jako s účastníkem
řízení, a pokud měl pochyby o jeho účastenství, mělo být podle §28 odst. 1 správního řádu
rozhodnuto, že účastníkem není, což se nestalo. Řízení je tak navíc zatíženo vadou, která
znemožnila stěžovateli účinně se bránit proti argumentům ohledně nepřiznání postavení
účastníka řízení; žalovaný tak zamítl jeho odvolání nezákonně.
[8] Krajský soud neshledal žalobní námitky důvodné a žalobu zamítl. Soud předeslal,
že stavební zákon disponuje v §85 speciální úpravou účastníků tohoto řízení, tudíž aplikace
obecné úpravy účastenství podle §27 správního řádu není na místě (viz §192 odst. 1 stavebního
zákona a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2012, č. j. 29 A 21/2011 - 35).
S odkazem na znění §85 stavebního zákona účinného do 31. 12. 2017 krajský soud konstatoval,
že ve věci není sporu, že stěžovatel nebyl a neměl být účastníkem řízení podle §85 odst. 1 ani
podle §85 odst. 2 písm. a) a c) stavebního zákona. Neztotožnil se s námitkou, že stěžovateli
svědčilo účastenství dle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona; odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí, v němž je přesvědčivě zdůvodněno, proč stěžovateli postavení účastníka
územního řízení nesvědčilo; poukázal na to, že stěžovatel v žalobě primárně opakuje svoji
argumentaci z odvolání. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel především nebyl přímo osobou,
která měla vlastnické či jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům
nebo stavbám na nich. Už jen proto nemohl být v postavení účastníka územního řízení podle
citovaného ustanovení; další zákonnou podmínkou je pak dle §85 odst. 2 písm. b) stavebního
zákona možnost přímého dotčení tohoto vlastnického či jiného věcného práva k sousedním
stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám územním rozhodnutím. S ohledem na to,
že stěžovatel žádným takovým právem nedisponoval, logicky nemohlo dojít ani k jeho dotčení.
[9] K poukazu stěžovatele na „specifické“ propojení se společností Český Aeroholding, a.s.
krajský soud konstatoval, že se jedná o dvě odlišné právnické osoby, přičemž každá je nadána
vlastní právní osobností, tj. způsobilostí mít práva a povinnosti; neztotožnil se s tvrzením
stěžovatele, že mezi ním a společností Český Aeroholding, a.s. není jasná „dělicí čára“,
za irelevantní označil namítaný vztah ovládané a ovládající osoby ve smyslu zákona o obchodních
korporacích. Krajský soud poukázal na to, že v případě účastenství v územním řízení podle
§85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona je účastenství každé osoby odvozováno od možnosti
dotčení výhradně jejích práv a je vyloučeno, aby se domáhala ochrany práv jiných osob
či odvozovala své účastenství od možného dotčení práv jiných osob; odkázal přitom na četnou
konstantní judikaturu NSS; dodal, že pokud došlo k dotčení práv společnosti Český Aeroholding,
a.s., nic jí nebránilo, aby se sama domáhala ochrany svých práv.
[10] K námitce stran navýšení dopravy v důsledku umístění stavby krajský soud uvedl,
že ve smyslu §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona musí jít o dotčení práv citovaných v tomto
ustanovení, tedy ve vztahu k vlastnickému či jinému věcnému právu k sousední stavbě nebo
sousednímu pozemku nebo stavbě na nich; k takovému dotčení však nedošlo, resp. nemohlo
dojít. K tvrzené povinnosti provozovatele letiště provést na své náklady protihluková opatření
podle §31 odst. 4 zákona o ochraně veřejného zdraví krajský soud konstatoval, že tato povinnost
na projednávanou věc vůbec nedopadá; územním rozhodnutím bylo rozhodnuto o umístění
provozního areálu se skladovou halou a administrativní částí sloužící jako sídlo firmy, nikoli
„bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní
a sociální účely a funkčně obdobných staveb“, na které toto ustanovení zákona dopadá; s touto námitkou
se vypořádal dostatečně žalovaný, přičemž stěžovatel pouze opakuje svoji argumentaci
v odvolání; navíc zde opět chybí, a to i v rovině tvrzení, přímé dotčení práv uvedených v §85
odst. 2 písm. b) stavebního zákona.
[11] Pokud jde o vyjádření stěžovatele k projektové dokumentaci ze dne 26. 1. 2017, krajský
soud přisvědčil žalovanému, že z něj nikterak nelze dovozovat naplnění podmínek účastenství
v územním řízení; z obsahu tohoto vyjádření rozhodně neplyne, že by stěžovatel měla vlastnické
či jiné věcné právo k sousedním nemovitostem ve smyslu §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona
a mohl být tedy vůbec dotčen na těchto svých právech; postavení účastníka řízení se ve vyjádření
stěžovatel ani explicitně ani implicitně nedomáhal; stavebnímu úřadu proto nelze vyčítat, že v této
jasné situaci s ním jako s účastníkem řízení nezacházel, ani že o tom, že není účastníkem, nevydal
deklaratorní rozhodnutí podle §28 odst. 1 věty druhé správního řádu. Skutečnost, že územní
rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky stěžovatele, nezakládá jeho účastenství v územním
řízení, v tomto směru ani nezakládá legitimní očekávání; ostatně stěžovatel v rozhodnutí není ani
uveden mezi účastníky řízení.
[12] V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. Stěžovatel má za to, že soud v napadeném
rozsudku nesprávně posoudil právní otázku, zdali měl být účastníkem územního řízení; soud dále
nepřesvědčivě vyřešil otázku stěžovatelem tvrzeného přímého dotčení práv. Stěžovatel namítá,
že se nikdy nedomáhal účastenství dle §27 správního řádu, krajský soud tak zcela nepřípadně
na neaplikaci tohoto ustanovení v bodu 13 napadeného rozsudku poukazuje. Stěžovatel naopak
tvrdil, že na danou věc by měla být použita úprava dle §28 správního řádu, která upravuje postup
v případech, kdy jsou o účastenství ve správním řízení pochybnosti. Stavební zákon takovouto
úpravu neobsahuje a není tedy v tomto ohledu zákonem speciálním vůči správnímu řádu. Užití
§28 správního řádu na stavební řízení není tedy v žádném případě vyloučeno. Argumentace
soudu je tedy irelevantní ve vztahu k tvrzením stěžovatele ve správní žalobě.
[13] Stěžovatel nesouhlasí s tím, že z podání ze dne 27. 1. 2017 nelze dovozovat jeho
účastenství, resp. že toto podání neobsahovalo žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu,
že stěžovatel měl vlastnické právo k sousedním nemovitým věcem, případně, že by měl
k sousedním nemovitým věcem věcné právo ve smyslu §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona.
Stěžovatel se domnívá, že jeho záměr býti účastníkem řízení lze jasně vyčíst z podání minimálně
v implicitní rovině. Správní orgán by měl podání hodnotit podle svého obsahu a nikoliv
formálně. Skutečnost, že podání nebylo označeno „žádost o přiznání statusu účastníka“, ještě
neznamená, že takovouto vůli nelze z tohoto podání vyčíst. V tomto podání stěžovatel dal
najevo, že mu plynou z opatření obecné povahy určité povinnosti a že má zájem, aby bylo toto
v rámci územního řízení respektováno, tedy, aby stěžovatel mohl do územního řízení zasahovat
a vystupovat v něm za účelem ochrany svých práv a zajištění povinností, které má.
[14] Stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že vztah mezi ním a společností Český
Aeroholding, a.s., byl velmi specifický a svým způsobem se jednalo o „dvojjedinou entitu“,
což bylo později vyřešeno mimo jiné tím, že došlo k přeměně společností a právním nástupcem
se od 1. 1. 2 018 stala společnost Letiště Praha a.s., která je od tohoto okamžiku jak vlastníkem
sousedních nemovitostí, tak provozovatele mezinárodního civilního letiště Praha Ruzyně.
Stěžovatel provozuje mezinárodní civilní letiště a v územním řízení došlo pouze k dotčení jeho
práv, nikoli práv jiné osoby, jak tvrdil žalovaný a krajský soud; od 1. 1. 2018 mu svědčí práva
účastníka - i jakožto vlastníka pozemku. Společnost Český Aeroholding, a.s. by tehdy nemohla
splnit požadavky přímého dotčení a tyto mohly být splněny pouze stěžovatelem jakožto
provozovatelem letiště. Stěžovatel tak nadále trvá na tom, co tvrdil již v řízení před správním
orgánem a co tvrdil i ve správní žalobě, tedy, že v územním řízení byla přímo dotčena jeho práva,
a to práva plynoucí z jeho pozice jako provozovatele mezinárodního civilního letiště, jemuž
svědčí ochranné hlukové pásmo.
[15] Stěžovatel poukazuje na to, že soud se v napadeném rozsudku dovolává stavu v době
rozhodování správního orgánu dle §75 s. ř. s. (tedy v době rozhodnutí krajského úřadu) a velmi
tvrdě lpí na formálním rozdělení stěžovatele a společnosti Český Aeroholding, a.s., přestože vztah
těchto byl nad míru propojen a bylo tedy velmi složité správně uplatňovat za jednu či druhou
společnost práva právě kvůli této skutečnosti. Dle stěžovatele měl soud vzít v potaz výše
popisovaný specifický vztah mezi stěžovatelem a společností Český Aeroholding, a.s., který byl
z formálního hlediska později změněn, avšak v době rozhodování správního orgánu již existoval.
[16] Krajský soud v odůvodnění uvádí, že povinnost provést protihluková opatření
v souvislosti s ochranným hlukovým pásmem letiště Praha Ruzyně, které bylo vyhlášeno
územním rozhodnutím č.j. SÚ-6537/03-Ga vydaným dne 8. 1. 2004,, stavebním úřadem
v Hostivici pro katastrální území Kněžívka a Tuchoměřice, na daný případ nedopadá, jelikož
se tato povinnost dle §31 odst. 4 zákona o ochraně veřejného zdraví vztahuje pouze na bytové
domy, rodinné domy, stavby pro předškolní a školní výchovu a vzdělávání, stavby pro zdravotní
a sociální účely a funkčně obdobné stavby. K tomu stěžovatel uvádí, že tento pohled na ochranné
hlukové pásmo pokrývá pouze jednu funkci ochranného hlukového pásma, a to funkci ochrany
veřejného zdraví – ochrany okolí před negativními vlivy, v tomto případě hlukovými, z letiště.
Soud však v napadeném rozsudku naprosto pomíjí další funkci ochranného hlukového pásma,
a tou je ochrana letiště před negativními vlivy okolí. Stávající ochranné hlukové pásmo
mezinárodního civilního letiště je ochranným hlukovým pásmem zřízeným jak podle zákona
o ochraně veřejného zdraví, tak podle zákona o civilním letectví. Soud tuto skutečnost naprosto
pominul, jedná se o specifikum tohoto konkrétního ochranného hlukového pásma, které
je ochranou jak dovnitř tak navenek daného letiště. Takto s ochrannými pásmy počítá i důvodová
zpráva zákona o civilním letectví, ve které je uvedeno, že účelem ochranných pásem dle zákona
o civilním letectví je ochrana bezpečnosti leteckého provozu, tj. ochrana letiště před vnějšími
vlivy. Ochranné hlukové pásmo patří mezi jedno z ochranných pásem předpokládaných zákonem
o civilním letectví, a to dle §37 odst. 3 písm. e). Je tedy důležité vzít v potaz nejen skutečnost,
jestli je ohroženo veřejné zdraví v rámci hlukového pásma, ale také, zdali je chráněno letiště před
vlivy okolí. Toto stěžovatel tvrdí již od počátku řízení, avšak správní orgány a soud se pouze
omezily na konstatování, že stavba nespadá do dikce §31 odst. 4 zákona o ochraně veřejného
zdraví. K tomuto stěžovatel dále již od začátku řízení uváděl přímé dotčení také v podobě zvýšení
dopravního vytížení, přičemž s tímto se soud nevypořádal z důvodu, že je nutné, aby bylo
dotčeno vlastnické či jiné věcné právo, vzhledem k odůvodnění výše a v předchozích podáních,
že takové právo stěžovatele dotčeno bylo. Stěžovatel dále odkazuje na komentář ke stavebnímu
zákonu, §85, C.H. Beck, 2013: „Pro vyloučení účastenství nepostačuje pouhé zjištění, že u dotčené nemovitosti
nebudou překročeny povolené imisní limity, je třeba zohlednit kombinaci různých vlivů (např. hluk, stroboskopické
efekty a zhoršený výhled způsobené větrnou elektrárnou vzdálenou 700 m od nemovitosti, jejíž vlastník
se domáhal účastenství v územním řízení) (srov. rozsudek NSS z 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008-111
[2029/2010 Sb.NSS]). Zpravidla je třeba při posuzování otázky účastenství v územním řízení vycházet z toho,
že územní řízení by mělo být do značné míry otevřené, posuzování účastenství v řízení by mělo být spíše extenzivní,
tj. v pochybnostech je třeba s vlastníkem jakékoli nemovitosti, u níž přichází v úvahu konkrétní dotčení, zacházet
jako s účastníkem podle §85 odst. 2 písm. b) StavZ. To platí tím spíše, pokud se vlastník takové nemovitosti
sám přihlásí a domáhá se účastenství na základě konkrétních tvrzení o dotčení svých práv k nemovitosti (…)
Dokud se neprokáže opak, je s takovouto osobou tvrdící své účastenství v územním řízení stavební úřad povinen
jednat jako s účastníkem (§28 odst. 1 SpŘ), přičemž stavební úřad je oprávněn takovéto pochyby odstranit tím,
že podle §28 odst. 1 SpŘ rozhodne, že určitá osoba účastníkem je nebo není. Proti usnesení o tom, že určitá
osoba je či není účastníkem územního řízení, je přípustné odvolání, které však nemá odkladný účinek (§76
odst. 5 SpŘ), a stavební úřad tak může i přes podané odvolání pokračovat v řízení. V případě, že by bylo
vyhověno odvolání osoby vyloučené usnesením z řízení, může takováto osoba podle §28 odst. 2 SpŘ po dobu
15 dnů od doručení rozhodnutí o odvolání učinit úkony, které zmeškala v důsledku vyloučení svého účastenství.“
Soud v napadeném rozsudku nesprávně posoudil právní otázku, zdali stěžovatel měl být
účastníkem územního řízení a řízení tím bylo zatíženo vadou, jež má za následek nezákonné
rozhodnutí o umístění předmětné stavby pod č. j. 06447/17/SÚ vydané správním orgánem.
[17] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její odůvodněnost a navrhl její
zamítnutí; uvedl, že vyjádření stěžovatele z ledna 2017 nebylo žádostí o účastenství v řízení,
ale obsahovalo pouze doporučení projednat záměr s Řízením letového provozu; z obsahu
nevyplývají žádné námitky či připomínky, z nichž by se dalo usuzovat na argumentaci pro
účastenství; z rozsudku NSS ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007-83, jasně vyplývá, že stěžovatel
musí konkrétně namítat, proč měl být účastníkem řízení, ne toliko požadovat dodržení právních
předpisů; musí hájit rovněž jen své zájmy, nikoli zájmy jiných osob. Pokud stěžovatel opakovaně
své účastenství v řízení zakládá na specifickém vztahu se společností Český Aeroholding,
má žalovaný za to, že stěžovatel hájí práva jiné osoby, resp. přes vlastníka pozemků, který se však
do řízení nepřihlásil, dovozuje dotčení svých práv. Vlastníkem pozemků v areálu letiště nebyl
stěžovatel, ale společnost Český Aeroholding; tedy vlastnické právo k těmto nemovitým věcem,
které se nacházejí v areálu letiště, svědčilo zcela jinému subjektu než stěžovateli. Skutečnost,
že společnost Český Aeroholding byla jediným akcionářem stěžovatele, stejně jako skutečnost,
že tato společnost podala žádost o přiznání účastenství a odvolání v zastoupení stěžovatele
na základě plné moci, je dle žalovaného irelevantní pro naplnění prvního z předpokladů
účastenství v řízení.
[18] Co se týče tvrzení, že práva stěžovatele byla dotčena z důvodu, že měl jako provozovatel
letiště ze zákona povinnost „obecně u staveb“ nacházejících se v ochranném hlukovém pásmu
zajistit na své náklady protihluková opatření, žalovaný uvedl, že předmětem řízení nebyla stavba,
u které by zákon vyžadoval zřízení protihlukového opatření, tato povinnost se vztahuje pouze
na určité typy staveb, a to v případě „bytových domů, rodinných domů, staveb pro předškolní a školní
výchovu a vzdělávání, staveb pro zdravotní asociální účely a funkčně obdobných staveb umístěných v ochranném
hlukovém pásmu‘‘. Uvedená povinnost provozovatele letiště se tedy nevztahuje na projednávanou
stavbu provozního areálu osoby zúčastněné na řízení. K námitce ohledně dlouhodobě
nedořešené dopravní obslužnosti dané lokality žalovaný uvedl, že tato námitka je pouze
obecného charakteru. Dopravní obslužnost se nedotýká práv stěžovatele přímo, a to vzhledem
k rozsahu projednávaného záměru souvisejícího s umísťovanou stavbou. Již v rozhodnutí
o odvolání proti územnímu rozhodnutí pro danou stavbu je uvedeno, že žalovaný je toho názoru,
že intenzita provozu související s projednávaným záměrem stavby v rozsahu jednoho nákladního
automobilu do 12 t, dvou užitkových automobilů do 3,5 t a sedmi osobních automobilů denně
není s to způsobit zátěž pro dopravní obslužnost letiště.
[19] Osoba zúčastněná na řízení konstatuje, že se kasační stížnost opírá o shodné argumenty,
se kterými se již řádně a úplně vypořádal krajský soud; jeho rozsudek není ani nezákonný ani
nepřezkoumatelný, jak tvrdí stěžovatel. Uvádí, že u stěžovatele nejsou a nebyly naplněny základní
formální předpoklady pro účastenství v územním řízení stanovené zákonem, stěžovatel není
a nemohl být účastníkem územního řízení. V rozhodné době byl stěžovatel pouze
provozovatelem Letiště Václava Havla Praha, vlastníkem staveb a pozemků v areálu letiště však
nebyl stěžovatel, ale společnost Český Aeroholding, a.s. Skutečnost, že u společností Český
Aeroholding, a.s. a stěžovatele došlo k přeměně společností a právním nástupcem se od ledna
2018 stala společnost Letiště Praha a.s., je irelevantní pro naplnění prvního z předpokladů
účastenství stěžovatele. Při přezkoumání rozhodnutí musí vycházet soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, což ostatně sám stěžovatel
konstatoval v kasační stížnosti. Jelikož nebyla u stěžovatele splněna první podmínka účastenství
v územním řízení (tj. existence vlastnického nebo věcného práva k sousedním stavbám
a pozemkům), je vyloučeno, aby došlo k naplnění druhé z podmínek účastenství, tedy přímé
dotčení územním rozhodnutím na svých vlastnických, resp. věcných právech; stěžovatel na svých
vlastnických ani věcných právech k sousedním stavbám a pozemkům nemohl být jakkoli dotčen,
pokud takovými právy vůbec nedisponoval. Skutečnost, že lokalita záměru se nachází
v ochranném hlukovém pásmu letiště, byla v předmětném řízení zohledněna, a to nejprve
v závazných stanoviscích příslušných dotčených orgánů před vydáním územního rozhodnutí
(zejm. ve stanovisku Úřadu pro civilní letectví a stanovisku Krajské hygienické stanice
Středočeského kraje) a následně byly tyto podmínky dotčených orgánů uvedeny v územním
rozhodnutí jako podmínky pro umístění stavby. Přímé dotčení je tedy s ohledem na charakter,
resp. povahu předmětné stavby zcela nepochybně vyloučeno. K argumentu stěžovatele, že dojde
ke zvýšení dopravního vytížení, osoba zúčastněná na řízení uvedla, že by musela být překročena
určitá hladina intenzity a míra negativních efektů s tím spojených s ohledem na povahu provozu
umísťované stavby. V daném případě k tomu ale nedochází; intenzita provozu, která
je se záměrem spojena, není s to způsobit zátěž pro dopravní obslužnost letiště. Je třeba rovněž
dodat, že v dané lokalitě (Tuchoměřice) se nachází frekventovaná komerční zóna - The Prague
Outlet (Galleria Moda). Jedná se o největší outletové obchodní centrum v České republice
s rozlohou 30 000 m
2
a 2 400 parkovacích stání pro automobily a 10 parkovacích stání pro
autobusy. Přístup k obchodnímu centru z letiště je zajištěn přes komunikace Aviatická-Lipská,
kde se v současnosti nachází stěžovatelem zmiňovaná mimoúrovňová křižovatka.
Do obchodního centra již nyní jezdí 5 x za hodinu několik linek autobusů pražské integrované
dopravy. V tomto kontextu tak zcela nepochybně nemůže předmětný záměr stavebníka
s ohledem na charakter povolované stavby představovat hrozbu zvýšené zátěže pro dopravní
obslužnost v zájmovém území; tato argumentace stěžovatele je zcela účelová; přímé dotčení
vlastníka pozemků nebo staveb v areálu letiště z důvodu údajného navýšení provozu je tedy
s ohledem na charakter a povahu provozu předmětné stavby, intenzitu dopravy související
se záměrem a míru negativních efektů s tím spojených zcela nepochybně vyloučeno.
[20] K vyjádření osoby zúčastněné na řízení stěžovatel podal repliku, v níž s argumentací
osoby zúčastněné na řízení nesouhlasí. Je především názoru, že specifikum v provozování letiště
stěžovatelem bylo v době rozhodnutí soudu důvodem pro naplnění hypotézy §85 odst. 2
stavebního zákona, a že je stěžovatel přímo dotčen na těchto svých právech. Tvrzení osoby
zúčastněné nejsou dle stěžovatele založena na správném právním názoru ani skutečnostech;
co se týče přímého dotčení, zdůrazňuje, že v souvislosti se stavbou dojde ke zvýšení provozu, což
je samo o sobě dostačující k tomu, aby byl stěžovatel na svých právech dotčen. V situacích, jako
je tato, může mít, byť drobné zvýšení dopravního vytížení, dalekosáhlé následky na dopravní
obslužnost. Počet parkovacích míst a intenzita dopravy v souvislosti s provozováním The Prague
Outlet není v tomto smyslu významná, navíc stěžovatel nikdy netvrdil, že s tímto souhlasil,
případně, že při stavbě The Prague Outlet neměl připomínky k tomu, jaké bude mít tato stavba
dopady na dopravní obslužnost v daném místě. Argument, že je určitý záměr horší, není
dostatečným argumentem pro ospravedlnění jiného záměru. Co se týče argumentu ohledně
hlukového pásma, stěžovatel opakuje, že ochranné hlukové pásmo nemá svůj účel pouze dle
zákona o veřejném zdraví, ale má také svůj účel dle zákona o civilním letectví. Dle zákona
o civilním letectví pak slouží ochranné pásmo k ochraně bezpečnosti leteckého provozu,
tj. k ochraně letiště před vnějšími vlivy.
[21] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského sodu v rozsahu a z důvodů,
které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, současně zkoumal, zda napadený rozsudek krajského
sodu netrpí vadami, k nimž by byl kasační soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[22] Kasační stížnost není důvodná.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti shodně jako již v odvolání a poté i v žalobě tvrdí,
že je osobou, jejíž práva a povinnosti jsou v územním řízení dotčena, jelikož v jeho prospěch
je vyhlášeno ochranné hlukové pásmo a náleží mu de facto veškerá práva, která náleží vlastníkovi
pozemků; vlastník pozemků nemůže být v územním řízení na svých právech dotčen právě proto,
že není provozovatelem letiště. Tvrdí, že mělo být jeho specifické postavení řešeno dle §28
správního řádu, jelikož tato specifičnost není obsažena v §85 stavebního zákona.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelem v obecné rovině uplatněnou
námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu; tuto neshledal důvodnou.
[25] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje
právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků
řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu,
že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž
je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Současně z rozsudku musí být
patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní
žalobní argumentací. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo
by nereflektovalo na žalobní námitky a na zásadní argumentaci, o kterou se opírá, mělo
by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[26] Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu kritéria přezkoumatelnosti napadený
rozsudek krajského soudu splňuje. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými
úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru
na jejich základě dospěl; v dané věci se krajský soud vypořádal se všemi námitkami v návaznosti
na argumentaci, kterou stěžovatel předestřel a přihlížel k veškerým skutečnostem, které byly pro
posouzení věci rozhodné, vycházel z důkazů, které mají oporu ve spisech. Skutečnost,
že stěžovatel s posouzením věci krajským soudem nesouhlasí, resp. že má na věc jiný názor,
nepřezkoumatelnost rozsudku nezakládá. To, zda krajský soud zjistil skutkový stav rozhodný pro
posouzení věci dostatečně, jakož i to, zda jej správně právně zhodnotil, je otázkou věcného
posouzení, k čemuž Nejvyšší správní soud přistoupil následně.
[27] Platná právní úprava obsažená v §85 stavebního zákona rozděluje účastníky územního
řízení obdobně jako správní řád (viz §27 odst. 1 až 3 správního řádu) na dvě kategorie: 1)
na esenciální -„hlavní“ (§85 odst. 1 stavebního zákona; §27 odst. 1 správního řádu); do této
kategorie účastníků řadí platná právní úprava pouze dva subjekty, a to žadatele a obec, na jejímž
území má být požadovaný záměr uskutečněn; a 2) parciální -„vedlejší“ (§85 odst. 2 stavebního
zákona; §27 odst. 2 a 3 správního řádu); okruh účastníků územního řízení v ní je pozitivně
vymezen jako skupina rozdělená do třech kategorií [viz písm. a) až c)]; ty lze dále rozdělit na dvě
subkategorie; jde jednak o ty účastníky řízení, kteří jsou účastníky územního řízení přímo
na základě zákona [subjekty uvedené pod písm. a)], a jednak o ty, kteří toto postavení mají jen
v případě, že splní ještě další zákonem stanovené podmínky [subjekty uvedené pod písm. b) a c)].
[28] Účastníkem územního řízení je vždy, bez splnění jakékoliv další podmínky, vlastník
pozemku (v případě nové stavby, resp. její přístavby) nebo stávající stavby (v případě nástavby
nebo stavební úpravy), na kterých má být požadovaný záměr uskutečněn, a to v případě, kdy není
sám žadatelem. Žadatelem tak bude v těchto případech např. nájemce pozemku, resp. stavby
u nástavby (stavební úpravy), na základě nájemní smlouvy s vlastníkem, popřípadě osoba, která
předloží souhlas vlastníka pozemku (viz §86 odst. 3 stavebního zákona); v těchto případech se,
zejména když jde o umístění stavby na „cizím“ pozemku, vychází z toho, že již tímto samotným
faktem musí být vlastnické právo k pozemku vždy přímo dotčeno, a proto zákon tuto podmínku
pro účastenství v řízení, na rozdíl od kategorie uvedené v §85 odst. 2 písm. b), logicky již
neklade. Totéž se týká i případu provádění nástavby nebo stavební úpravy osobou odlišnou
od vlastníka stavby, kdy jde vždy o dotčení vlastnického práva ke stavbě, která má být měněna.
[29] Vedle vlastníka pozemku nebo stavby jsou účastníky řízení i všichni, kdo mají k pozemku
nebo stavbě „jiné věcné právo“. Věcná práva lze definovat jako absolutní práva, jejichž
předmětem je věc hmotná (např. pozemek nebo stavba), anebo právo, jehož předmětem je věc
hmotná. Výčet věcných práv v občanském zákoníku je taxativní a nemůže být na rozdíl
od závazkových práv smluvní cestou dále rozšiřován. To znamená, že si strany nemohou
smlouvou zřídit věcné právo, které není jako věcné právo výslovně v zákoně uvedeno, resp. není
v zákoně výslovně dovoleno, aby si je strany samy zřídily (domluvily). Věcná práva k nemovitým
věcem se zapisují do katastru nemovitostí.
[30] Ani v případě této „subkategorie“ účastníků územního řízení není jejich postavení jako
účastníků (svědčí-li jim některé z věcných práv) již ničím podmíněno, a to z důvodů shodných
s těmi jako u první podskupiny účastníků řízení v rámci této kategorie. Stěžovateli žádné právo
ve smyslu výše uvedeného zjevně nenáleželo, což ostatně ani netvrdí. Stěžovatel nebyl vlastníkem
pozemků a nesvědčilo mu ani žádné věcné právo k nim se vztahující. Vlastnická práva
k pozemkům náležela jiné osobě, která má vlastní právní subjektivitu, v její prospěch byla
vlastnická práva zapsána rovněž v katastru nemovitostí. Pouze tato osoba tudíž mohla být
v postavení účastníka řízení ve smyslu §85 odst. 2 písm. a), resp. b) stavebního zákona, resp.
takového postavení byla oprávněna se domáhat.
[31] Účastníky územního řízení jsou také osoby, jejichž „vlastnické nebo jiné věcné právo
k sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím „přímo
dotčeno“. Klíčovými pojmy pro objasnění rozsahu okruhu účastníků územního řízení podle
tohoto ustanovení jsou pojmy „soused“, resp. „sousední pozemek“ a „sousední stavba“ a možné
„přímé dotčení“ (vlastnického nebo jiného věcného práva) k těmto pozemkům nebo stavbám.
K pojmu „soused“ lze odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99 ze dne 22. 3. 2000;
tímto rozhodnutím se obsah pojmu „soused“ zásadně změnil tak, že dnes tento pojem vlastně
nemá žádný obsah, neboť sousedem může být v řízeních podle stavebního zákona teoreticky
kdokoliv, i „velmi vzdálený soused“ jako vlastník velmi vzdáleného pozemku nebo stavby.
Nicméně jakkoli vzdálený soused, musí vždy splňovat podmínku vlastnictví či existence jiného
věcného práva k pozemku. Jak zcela správně uvedl žalovaný i krajský soud, vzhledem k tomu,
že stěžovatel nebyl vlastníkem žádného sousedního pozemku ani mu nesvědčilo žádné věcné
právo k němu, nemohl být již z tohoto důvodu logicky na svých „neexistujících“ právech dotčen.
[32] Přímým dotčením lze nepochybně rozumět i dotčení hlukem, prachem, pachem,
zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod. Přímým dotčením sousedních (okolních)
nemovitostí může nepochybně být i jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy (a jí
bezprostředně způsobenou zvýšenou hlučností, prašností, pohybem osob atd.) v místě stavby
vzhledem k jejímu účelu. Rovněž v daném případě je však podmínkou, aby se přímé dotčení
týkalo vlastníka pozemků, resp. osoby, které svědčí jiné věcné právo k dotčeným pozemkům.
Přímé dotčení však nelze dovozovat zprostředkovaně per majetkové či personální vazby
se skutečným vlastníkem pozemků.
[33] V případech, kdy stavební úřad dojde k závěru, že soused domáhající se práva být
účastníkem řízení buď navrhovanou stavbou není dotčen vůbec, anebo sice dotčen je (může být),
ale pouze nepřímo, musí rozhodnout o tom, že účastníkem řízení není. To znamená, že jej musí
vyloučit z okruhu účastníků řízení postupem podle §28 odst. 1 věta druhá správního řádu, tedy
vydat usnesení, že daná osoba není účastníkem konkrétního územního řízení, a toto své
rozhodnutí musí řádně odůvodnit. Toto usnesení se oznamuje pouze osobě, o jejíž účasti v řízení
bylo takto rozhodnuto, a ostatní účastníci řízení se o něm pouze vyrozumí (§28 odst. 1 věta
druhá spr. ř.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel zjevně nebyl v postavení vlastníka pozemku
či nositele odvozeného věcného práva k pozemku, na němž byla stavba umísťována, a ani
se postavení účastníka řízení nedomáhal, nebyl stavební úřad povinen žádné takové
rozhodnutí vydávat. Nejvyšší správní soud rovněž souhlasí s žalovaným, potažmo krajským
soudem, že z podání z ledna 2017, na které se stěžovatel odvolává, nejsou seznatelné žádné
konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že by byl stavební úřad povinen se otázkou účastenství
stěžovatele zabývat. Uvádí se zde, že záměr se nachází v ochranných pásmech letiště a je třeba
je respektovat, pročež se doporučuje záměr projednat s Řízením letového provozu ČR, s. p.; pro
případnou výstavbu objektu k trvalému bydlení by realizace stavby byla možná za předpokladu
provedení protihlukových opatření, která zajistí splnění hygienických limitů hluku v chráněném
vnitřním prostoru staveb v souladu se zákonem č. 285/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví před
nepříznivými účinky hluku a vibrací; dále se zde uvádí, že v lokalitě, v níž je záměr umístěn,
nejsou evidovány inženýrské sítě ve správě Letiště Praha, a. s. ani Českého Aeroholdingu, a.s.
Dále se v podání upozorňuje na dlouhodobě nedořešenou dopravní obslužnost lokality
a dořešení mimoúrovňové křižovatkyAviatická/Lipská. Tímto vyjádřením vyslovil stěžovatel
nesouhlas s projektovou dokumentací pro územní řízení, nicméně neuvedl, jaká konkrétní práva
k dotčeným pozemkům mu svědčí, či na jakých věcných právech k nim byl přímo dotčen.
Nejvyšší správní soud se se závěry žalovaného, potažmo krajského soudu, že stěžovatel
se postavení účastníka řízení nedomáhal, zcela shoduje. Jestliže někdo tvrdí, že s ním má být
v řízení jednáno v procesní pozici účastníka řízení, musí především právo potenciálně
rozhodnutím zasažené a stavebně správními předpisy chráněné specifikovat a dále své tvrzení
opřít o konkrétní skutkové důvody; vyjádření stěžovatele, jehož se dovolává, však obsahovalo
pouze informace a doporučení pro stavebníka; povinnost provést na své náklady protihluková
opatření se umísťované haly vůbec netýkala, ani tvrzená zhoršená dopravní obslužnost letiště
nepředstavuje přímé dotčení na právech stěžovatele.
[34] Co se týče námitek stěžovatele stran ochranného hlukového pásma, ze spisu vyplývá,
že umísťovaný záměr byl projednán s příslušnými dotčenými orgány; konkr. Řízení letového
provozu České republiky k záměru a k projektové dokumentaci zaujalo souhlasné stanovisko dne
7. 6. 2017, souhlasné stanovisko vydal dne 20. 12. 2016 rovněž Úřad pro civilní letectví jakožto
věcně a místně příslušný orgán dle §89 odst. 2 písm. e) zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví.
Stěžovatel nebyl osobou, které by svědčilo postavení účastníka řízení ani z důvodu, že se stavba
umísťovala v lokalitě ochranného hlukového pásma; žádné povinnosti s tím spojené mu, jak
zdůvodnil žalovaný i krajský soud, při umísťování stavby provozní haly nevznikly, na žádných
právech v tomto směru nebyl a ani nemohl být dotčen, ostatně žádná práva ani povinnosti
nespecifikoval. Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel v žalobě argumentoval svými
povinnostmi pouze ve smyslu §31 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví
(na svůj náklad provést protihluková opatření). Pokud v kasační stížnosti stěžovatel vyčítá
krajskému soudu, že naprosto pomíjí další funkci ochranného hlukového pásma, a tou je ochrana
letiště před negativními vlivy okolí, je tato námitka zcela nedůvodná; neuplatnil - li ji totiž
stěžovatel v žalobě, nemohl se jí logicky krajský soud zabývat.
[35] Nejvyšší správní soud pouze nad rámec dodává, že účastníkem územního řízení
do 31. 12. 2017 byla dle §85 odst. 1 písm. c) stavebního zákona kromě subjektů, kterým toto
postavení přiznává přímo stavební zákon [§85 odst. 1 a 2 písm. a), b) zákona], i každá osoba,
o které tak stanovil zvláštní zákon (jednalo se o občanská sdružení, popř. jiné spolky, jejichž
předmětem činnosti je ochrana veřejných zájmů chráněných podle zvláštních právních předpisů);
účastenství takovým osobám přímo vyplývalo např. ze zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování
vlivů na životní prostředí a o změně souvisejících zákonů, zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně
nerostného bohatství (horní zákon), zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákona
č. 254/2001 Sb., vodní zákon. Takovým subjektem, který by byl v postavení obdobném
občanskému sdružení, stěžovatel zcela jistě nebyl a ani ze zákona o civilním letectví, resp. zákona
a ochraně veřejného zdraví, jehož se dovolá, mu postavení účastníka řízení nevyplývalo.
[36] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že §85 odst. 2 písm. b)
stavebního zákona určuje postavení účastníka řízení osobám, u nichž existuje možnost dotčení
jejich vlastnických nebo jiných práv k pozemkům nebo stavbám na nich v určitém stupni
intenzity; musí se jednat o přímé dotčení práv, nikoli o dotčení nepřímé, resp. zprostředkované.
Skutečnost, že stěžovatel je provozovatelem letiště a 100% dceřinou společností vlastníka
pozemků, na věci nic nemění. Protože jde o kumulativní požadavky, musí tato osoba splňovat
oba zákonné požadavky §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona současně, což se v případě
stěžovatele nestalo.
[37] Stěžovatel a společnost Český Aeroholding, a. s. jsou (resp. v době rozhodování byly)
právnické osoby, přičemž každá z nich byla nadána vlastní právní osobností, tj. způsobilostí mít
práva a povinnosti. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem, že společnost Český Aeroholding
nemohla svá práva hájit, neboť nebyla provozovatelem letiště. Nelze se ani ztotožnit s tvrzením
stěžovatele, že mezi ním a společností Český Aeroholding nebyla jasná „dělicí čára“ v tom, kdy
se jednalo o hájení jeho práva a kdy společnosti Český Aeroholding. Na tom nic nemění ani dle
stěžovatele specifický vztah ovládané a ovládající osoby. Účastenství každé osoby je odvozováno
od možnosti dotčení výhradně jejích práv a je vyloučeno, aby se domáhala ochrany práv jiných
osob či odvozovala své účastenství od možného dotčení práv jiných osob (srov. např. rozsudky
NSS ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007-83, ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010-98, ze dne
20. 12. 2012, č. j. 1 As 139/2012-40, či ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 As 246/2016-32). V rozsudku
sp. zn. 2 As 10/2007 Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl: „Je-li účastenství určité osoby (kromě
navrhovatele) odvozeno od možnosti dotčení jeho práv, pak v mezích tohoto možného dotčení práv mu přísluší
výkon účastnických práv a ochrana jeho hmotných práv. To znamená, že vyjádření a námitky, které je takový
účastník v řízení oprávněn uplatnit, se musejí vztahovat k jeho právům. Je tak vyloučeno, aby se stěžovatel
domáhal ochrany práv osob jiných, jejichž zcela samostatná práva přísluší hájit pouze jim a je jejich věcí, zda
tak učinili do důsledků či nikoli.“ Došlo-li k dotčení práv společnosti Český Aeroholding, nic
jí nebránilo, aby se sama domáhala ochrany svých práv.
[38] Stěžovatelem popsaná „specifická situace“ nemohla založit ani žádnou výjimku z postupu
krajského soudu dle §75 s. ř. s. Došlo-li ke změně poměrů po lednu 2018, zcela jistě to mělo vliv
na procesní postavení stěžovatele (který vstupuje rovněž do procesního postavení původního
vlastníka sousedních nemovitostí) v následných dalších řízeních vedených po tomto datu, nelze
je však zohledňovat retrospektivně. Úkolem správního soudu je na základě žaloby prověřit,
zda veřejná správa vykonávala či vykonává své kompetence v souladu se zákonem, a pokud
ne, zjednat nápravu. Přezkumnou činnost však krajský soud vždy musí vázat ke skutkovému
a právnímu stavu, který zde byl (resp. měl být) v době rozhodování správního orgánu. Jiný
postup by zcela vybočil z podstaty správního soudnictví.
[39] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v řízení před krajským soudem bylo dostatečně zjištěno
a odůvodněno, že stěžovatel neměl vlastnické či jiné věcné právo k sousedním nemovitostem,
předmětem řízení nebyla stavba, u které by zákon vyžadoval zřízení protihlukového opatření,
záměr umístění stavby nezvyšuje zátěž pro dopravní obslužnost letiště. Stěžovatel
se do územního řízení nikdy nepřihlásil, správní orgán nebyl tudíž ani povinen vydávat usnesení
o tom, zda stěžovatel je či není účastníkem řízení dle §28 odst. 1 správního řádu.
[40] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto je dle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl.
[41] O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 a 5 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovanému, kterému by dle pravidla úspěchu v řízení náhrada nákladů řízení náležela, žádné
náklady nad rámec správní činnosti nevynaložil, soud mu proto náhradu nákladů v řízení
o kasační stížnosti nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; tak tomu v projednávané
věci nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu