ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.257.2020:93
sp. zn. 5 As 257/2020 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. M.,
zastoupený Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020,
č. j. 10 A 109/2019 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Františka Drlíka se u rču j í
částkou 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, odkud bývá eskortován
za účelem účasti na soudních jednáních mimo jiné do Vazební věznice Praha – Pankrác
a Vazební věznice Praha – Ruzyně. Žalobce původně podal u Městského soudu v Praze dvě
samostatné žaloby, jimiž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. V případě
první žaloby původně projednávané pod sp. zn. 10 A 109/2019 měl nezákonný zásah žalovaného
spočívat v tom, že proti žalobci při eskortách z Vazební věznice Praha – Pankrác k soudním
jednáním a v průběhu soudních jednání používá donucovací prostředky dle §17 odst. 2 písm. c)
a e) zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon
o vězeňské službě“). V případě druhé žaloby projednávané původně pod sp. zn. 10 A 110/2019
měl nezákonný zásah žalovaného spočívat v tom, že proti žalobci při eskortě z Vazební věznice
Praha – Ruzyně k soudním jednáním, v průběhu soudních jednání a rovněž při jeho předvádění
v prostorách věznice používá donucovací prostředky dle §17 odst. 2 písm. c), e) a h) zákona
o vězeňské službě. Oběma žalobami se žalobce domáhal toho, aby městský soud uložil
žalovanému povinnost upustit od daného nezákonného zásahu a zaslat žalobci písemnou
omluvu.
[2] Městský soud uvedená řízení usnesením ze dne 23. 6. 2020, č. j. 10 A 109/2019 – 80,
spojil ke společnému projednání pod sp. zn. 10 A 109/2019 a následně o věci rozhodl rozsudkem
ze dne 29. 6. 2020, č. j. 10 A 109/2019 – 91, tak, že výrokem I. žalobu odmítl v části,
v níž se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti používání donucovacích prostředků
v průběhu soudních jednání, výrokem II. žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal
vyslovení nezákonnosti používání donucovacích prostředků během eskorty z Vazební věznice
Praha – Pankrác, a výrokem III. žalobu zamítl v části, v níž se žalobce domáhal
vyslovení nezákonnosti používání donucovacích prostředků v průběhu eskorty z Vazební věznice
Praha – Ruzyně a při výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Výroky IV. a V. městský soud
rozhodl o náhradě nákladů řízení a odměně ustanoveného zástupce.
[3] V odůvodnění rozsudku se městský soud nejdříve zabýval vymezením předmětu řízení,
tedy tvrzeného nezákonného zásahu. Dospěl k závěru, že se žalobce domáhá ochrany proti
trvajícímu nezákonnému zásahu spočívajícímu v tom, že žalovaný vůči žalobci s ohledem
na poznatky o jeho osobě dlouhodobě (nejméně od roku 2017) používá donucovací prostředky.
Žalobce tedy nebrojí proti použití donucovacích prostředků v konkrétním jednotlivém případě,
neboť žádnou takovou situaci konkrétně nevymezil, naopak se domáhal, aby soud zakázal
žalovanému pokračovat v nezákonném zásahu, snažil se tedy docílit toho, aby žalovaný obecně
do budoucna upustil od nepřiměřeného používání donucovacích prostředků. Vzhledem
k uvedenému shledal soud žalobu včasnou.
[4] Ve vztahu k užití donucovacích prostředků při soudních jednáních dospěl městský soud
k závěru, že toto jednání nelze přičítat žalovanému, neboť o použití donucovacích prostředků
během soudního jednání rozhoduje předseda senátu, popř. samosoudce, který v takovém případě
vykonává pravomoc soudu jako orgánu moci soudní, nikoliv pravomoc správního orgánu,
správní soudy tedy vůbec nejsou věcně příslušné k přezkoumání takového opatření. Odškodnění
za případný zásah do práv žalobce nesprávným úředním postupem, pokud by spočíval
v nezákonném ponechání donucovacích prostředků při jednání, se lze (po uplatnění tohoto
nároku u Ministerstva spravedlnosti) domáhat dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), žalobou v občanském soudním řízení. Městský soud tedy žalobu v části, jíž
se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti použití donucovacích prostředků během soudních
jednání, dle §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl a zároveň žalobce poučil, že ve lhůtě jednoho měsíce
od nabytí právní moci jeho rozsudku může podat k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 uvedenou
žalobu.
[5] Následně se městský soud zabýval posouzením zásahu proti žalobci spočívajícího
v používání donucovacích prostředků během eskort na soudní jednání a při předvádění
ve Vazební věznici Praha – Ruzyně. Městský soud v prvé řadě dospěl k závěru, že tato jednání
jsou přičitatelná žalovanému a soudu přísluší je přezkoumat v řízení o zásahové žalobě dle §82
a násl. s. ř. s.
[6] Městský soud dále obsáhle popsal skutková zjištění týkající se okolností odsouzení
žalobce k trestu odnětí svobody a poznatky vyplývající ze spisové dokumentace, jež se týkají
osobnosti žalobce, zejména jeho chování v průběhu trestního řízení a rovněž během výkonu
trestu, a konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný vůči žalobci při
eskortách v různé kombinaci používá donucovací prostředky specifikované v žalobách – pouta,
pouta s poutacím opaskem a služebního psa. Následně stručně shrnul obsah účastnické výpovědi
žalobce a podrobně popsal právní rámec upravující použití donucovacích prostředků žalovaným.
[7] V této souvislosti městský soud mj. konstatoval, že používáním donucovacích prostředků
je zasahováno do několika ústavně garantovaných základních práv žalobce, především práva
na nedotknutelnost a soukromí dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod, práva na zachování
lidské důstojnosti dle čl. 10 Listiny a svobody pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny. Městský soud
následně popsal zákonnou úpravu jednotlivých donucovacích prostředků a jejich použití dle
§17 zákona o vězeňské službě a zdůraznil, že donucovací prostředky plní preventivní funkci pro
zajištění bezpečnosti, ochrany zdraví a udržení veřejného pořádku. Jejich kombinace vede
k minimalizaci potenciálního násilného a nebezpečného jednání eskortované osoby, přičemž
jejich použití je tím důležitější, čím více je u předváděné osoby odůvodněno riziko násilného
chování. Z provedeného dokazování dle městského soudu vyplynulo, že žalobce nepochybně
vykazuje sklony k agresivitě, neboť byl již v roce 2016 odsouzen za zvlášť závažný násilný zločin,
v roce 2017 projevoval verbální agresivitu vůči předsedkyni senátu soudu, ve Věznici Mírov byl
od roku 2014 do roku 2018 veden jako možný pachatel násilí a později pronesl na jednání soudu
zbraň (předmět, který mohl být jako zbraň užit), přičemž následně sám upozornil městské
státní zastupitelství, že má v úmyslu ve svém jednání pokračovat, a dne 17. 1. 2019 byl následkem
toho zařazen do přehledu vězněných osob s bezpečnostními poznatky ve Vazební věznici
Praha – Ruzyně. I přes již uvedené byly u žalobce i následně při osobní prohlídce v roce 2019
nalezeny předměty, které by mohly být použity jako zbraň (asi 5 cm dlouhý ocelový vrut
a příborový nůž) spolu s písemnostmi, v nichž žalobce vyhrožoval útěkem a napadením
příslušníků eskorty. Žalobce rovněž v květnu 2019 sám poslal do Vazební věznice – Ruzyně dva
dopisy, v nichž vyhrožuje možným násilným jednáním. Své jednání žalobce nepopřel, v rámci
účastnického výslechu během jednání soudu se naopak přihlásil k pronesení potenciální zbraně
na jednání soudu a k pokusu o pronesení dalších předmětů.
[8] Právě popsaný postoj žalobce k jeho jednání považoval městský soud za rozhodující pro
posouzení dané věci, neboť to byl žalobce, kdo úmyslně, aktivně, opakovaně a dlouhodobě
utvářel poznatky žalovaného o možném násilném jednání nebo o úmyslu uprchnout při eskortě,
bude-li mít k tomu příležitost. Městský soud neakceptoval argumentaci, podle níž se tímto
způsobem žalobce oprávněně bránil nezákonnému používání donucovacích prostředků. Žalobce
svým počínáním naopak pouze potvrdil své sklony k agresivnímu a nevyzpytatelnému chování,
které utvrdilo žalovaného v přesvědčení o jeho nebezpečnosti. Měl-li žalobce za to,
že donucovací prostředky jsou vůči němu používány nezákonně a nepřiměřeně, mohl se domáhat
ochrany zákonem předvídanými právními prostředky (nikoliv způsobem, který žalobce zvolil).
Městský soud zdůraznil, že není na místě podceňovat možné násilné a agresivní jednání žalobce,
a uzavřel, že poznatky o jednání žalobce a o jeho sklonech k agresivitě, které vyplynuly
z dokazování, jsou dostačujícím a věrohodným východiskem pro rozhodování žalovaného
o používání donucovacích prostředků vůči němu. Městský soud připustil, že od posledního
v řízení prokázaného excesu žalobce uplynul již zhruba rok, s ohledem na dlouhodobost jeho
předchozího patologického jednání nelze z této skutečnosti dovodit, že důvody pro používání
donucovacích prostředků již v daném případě pominuly. Dále městský soud dodal,
že by žalovaný měl vyhodnocovat, zda podmínky užití jednotlivých donucovacích prostředků
stále trvají, je však na žalobci, aby pochopil důsledky svého jednání a sám uznal, že pokud
se bude navenek projevovat popsaným způsobem, bude na jeho chování ze strany žalovaného
(příp. dalších orgánů veřejné moci) adekvátně reagováno. Za vylíčené skutkové situace tedy
městský soud shledal používání donucovacích prostředků během eskorty a předvádění žalobce
ve věznici za přiměřené a souladné s §17 zákona o vězeňské službě a žalobu tedy v daném
rozsahu zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a dalších podání žalobce
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) původně blanketní kasační
stížnost, kterou však následně na výzvu soudu včas doplnil. Jak v blanketní kasační stížnosti, tak
v jejím doplnění stěžovatel výslovně uvádí, že napadá toliko výrok II. napadeného rozsudku, jímž
byla jeho žaloba zamítnuta v části, v níž se domáhal vyslovení nezákonnosti používání
donucovacích prostředků během eskort z Vazební věznice Praha – Pankrác. Důvody své kasační
stížnosti stěžovatel podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Konkrétně namítá,
že „argumentace soudu, která vedla k vydání napadeného rozsudku, nemůže obstát v rovině úvah o porušení
práva na spravedlivý soudní proces, které žalobce v řízení bez úspěchu uplatnil“, a že se městský soud
dostatečně nezabýval „odůvodněním použití vhodných donucovacích prostředků ad hoc“. Stěžovatel
má za to, že o něm žalovaný v průběhu řízení uvedl pouze negativa, a trvá na tom, že použití
donucovacích prostředků nebylo přiměřené a že městský soud dostatečně nezohlednil obsah jeho
účastnického výslechu. Opakuje, že s ním nebyly a nejsou žádné výchovné problémy.
[10] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť městský soud dle
jeho názoru dostatečně neposoudil otázku, která byla předmětem řízení, a nezjistil dostatečně
skutkový stav věci. Dle stěžovatele mělo být vedeno další dokazování ohledně toho, jakým
způsobem byl podroben donucovacím prostředkům ve Věznici Mírov, a tato skutečnost měla být
posouzena. Soud měl tedy dle stěžovatele provést důkaz jeho spisem vedeným Věznicí Mírov
a spisem Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. KDT 1011/2018 a Vrchního státního
zastupitelství v Praze sp. zn. VDT 424/2018, ve kterých jsou popisována jeho předvedení. Tento
postup je dle stěžovatele v rozporu se závěrem městského soudu, podle něhož stěžovatel
nekonkretizoval, kdy a k jakému konkrétnímu zásahu do jeho práv mělo dojít.
[11] Dále stěžovatel uvedl, že ve Vazební věznici Praha – Ruzyně proti němu byla při každém
pobytu užita pouta současně s pouty s poutacím opaskem a služební pes, pro což stěžovatel
nevidí důvod a daný postup považuje za hraničící s nelidským a ponižujícím zacházením.
Stěžovatel konkrétně popsal, jakým způsobem v takovém případě probíhá jeho předvedení,
a dodal, že nebylo zjišťováno, zda věznice stejným způsobem jedná rovněž s jinými vězni.
I kdyby tomu tak bylo, považuje stěžovatel takové jednání za necitlivé a nelidské. Dle názoru
stěžovatele se jedná o zneužití donucovacích prostředků. Zmínil další případy, kdy proti němu dle
jeho tvrzení bylo postupováno obdobným způsobem, naposledy v souvislosti s jeho účastí
na soudních řízeních v roce 2020. Dodal, že musel v poutech rovněž do sprchy. Stěžovatel
navrhl provést důkaz svědeckou výpovědí jeho rodičů a tehdejšího ředitele Vazební věznice
Praha – Ruzyně plk. Mgr. T. H., LLM. V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby byl
napadený rozsudek zrušen a věc vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil tvrzení stěžovatele, že otázka,
která byla předmětem řízení, byla soudem posouzena nedostatečně a že nebyl dostatečně zjištěn
skutkový stav věci, spojené s požadavkem na doplnění dokazování, za nadmíru troufalé.
Zmiňované důkazní návrhy městský soud posoudil, přičemž provedení těchto důkazů shledal
nadbytečným. Tvrzení stěžovatele, že o něm žalovaný uvedl pouze negativa, že nikdo nezkoumal,
zda se obdobně jedná rovněž s jinými odsouzenými, a že věznice zneužívají donucovacích
prostředků, nezakládají nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel dle žalovaného
opakuje dříve uplatněná tvrzení, která byla shledána nedůvodnými, a neuvádí, v čem dle jeho
názoru spočívá nesprávné posouzení právní otázky městským soudem.
[13] Na vyjádření žalovaného reagoval stěžovatel vlastnoručně sepsanou replikou, jež je sice
čitelná, avšak z větší části stěží srozumitelná. Je z ní však patrné, že stěžovatel trvá na uplatněné
kasační argumentaci a použití donucovacích prostředků považuje za neodůvodněné. Tvrzení
žalovaného pokládá za tendenční. Zásahy, proti nimž žaloba směřovala, stěžovatel dostatečně
specifikoval odkazy na spisy státních zastupitelství, v nichž jsou dané zásahy dostatečně popsány.
Stěžovatel připustil, že městský soud z těchto spisů při jednání četl, dostatečné dokazování tím
však dle jeho názoru neprovedl, neboť uvedené spisy neprovedl k důkazu jako celek. Dále
stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tvrzeními předestřenými žalovaným „v bodě IV. odst. 3 a odst. 4,
neboť žalobce tyto námitky uvedl i v rámci svého úč. výslechu a tedy ne rozhodně až v řízení o kasační stížnosti“.
Dále stěžovatel uvedl: „Žalobce může opakovat tvrzení v řízení při MS Praha, na druhou stranu žalobce
má množství pochval, což žalovaná nezohlednila.“ Stěžovatel trvá na tom, že jeho stížnosti byly shledány
důvodnými, městský soud však neprovedl k důkazu celý spis. Žalovaný se nevyjádřil k tomu, proč
je stěžovatel poután při koupání. Stěžovatel opakuje, že o něm žalovaný uvádí pouze negativa
a že jeho postup považuje za ponižující. Dále stěžovatel bez dalšího odkázal na nález Ústavního
soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 366/14 (který citoval již městský soud), a na čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod a blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu.
[14] Stěžovatel zaslal soudu rovněž další vyjádření k posuzované věci, v nichž opět obecně
odkázal na svůj účastnický výslech, při němž sdělil, co vedlo k nezákonnému zásahu, a zopakoval,
že chápe použití donucovacích prostředků při eskortě a v průběhu soudních jednání,
nerozumí však jejich použití při předvádění ve věznici, kdy dle jeho názoru nejsou taková
opatření nezbytná. Opět zmínil své kladné hodnocení v průběhu výkonu trestu, odkázal
na nekonkretizovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na zájem na ochraně jeho
zdraví a důstojnosti a požádal soud o pochopení jeho situace.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud dále považuje za nezbytné vyjádřit se k rozsahu podané kasační
stížnosti. Stěžovatel výslovně uvádí, že brojí toliko proti výroku II. napadeného rozsudku,
tj. výroku, jímž byla žaloba zamítnuta v části, v níž se stěžovatel domáhal vyslovení nezákonnosti
používání donucovacích prostředků během eskort z Vazební věznice Praha – Pankrác, uplatněné
námitky však svou podstatou evidentně směřují rovněž proti výroku III. rozsudku městského
soudu, jímž byla žaloba zamítnuta v části, v níž se stěžovatel domáhal vyslovení nezákonnosti
používání donucovacích prostředků v průběhu eskort z Vazební věznice Praha – Ruzyně
a při výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Petit kasační stížnosti je pak formulován zcela
obecně – stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu.
Nejvyšší správní soud dospěl s ohledem na uvedené k závěru, že se stěžovatel domáhá přezkumu
napadeného rozsudku v rozsahu výroků II. a III. (a s nimi souvisejícího výroku IV. o náhradě
nákladů řízení), proti nimž uplatnil více či méně konkrétní kasační námitky. Vůči výroku I.
stěžovatel ničeho nenamítal, Nejvyšší správní soud se tedy přezkumem tohoto výroku rozsudku
nezabýval.
[17] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
zmiňovaného rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí
městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[18] Ačkoliv Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, co měl stěžovatel přesně na mysli,
uvedl-li v kasační stížnosti, že „argumentace soudu, která vedla k vydání napadeného rozsudku, nemůže
obstát v rovině úvah o porušení práva na spravedlivý soudní proces, které žalobce v řízení bez úspěchu uplatnil“,
z kasační stížnosti jako celku je patrné, že stěžovatel městskému soudu zejména vytýká,
že se nedostatečně zabýval předmětem řízení a náležitě nezjistil skutkový stav, napadený rozsudek
tedy stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný.
[19] K otázce přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře vyjádřil již mnohokrát. Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je dána
především tehdy, opřel-li soud rozhodné důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí
správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz) nebo pokud zcela opomenul vypořádat
některou z klíčových námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být
vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro
nemožnost zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, publ. pod
č. č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat
a vztáhnout jej i na případy, kdy se soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá
a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění
rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky. Soudy totiž nemají
povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví
právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 – 19, nebo ze dne 7. 5. 2019,
č. j. 7 As 382/2018 – 21). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy
stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, resp. o tom, jak by měla
být zodpovězena právní otázka, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje
přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 – 24). Za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů lze
považovat rovněž rozsudek krajského (městského) soudu vydaný poté, co krajský (městský) soud
neprovedl důkaz navrhovaný účastníkem, aniž by vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Ze žádné zásady dokazování v řízení před soudem však nevyplývá povinnost soudu
provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 – 108, a ze dne 8. 12. 2020, č. j. 2 As 243/2020 – 26).
[20] Nejvyšší správní soud v dané souvislosti dále připomíná, že v případě žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem je na žalobci, aby dostatečně konkrétně a jasně vymezil, v čem
(tj. v jakém postupu jakého správního orgánu) spatřuje nezákonný zásah. Právě vymezením
zásahu totiž žalobce předurčuje předmět daného soudního řízení a tedy i rozsah potřebného
dokazování.
[21] Stěžovatel formuloval popis tvrzeného nezákonného zásahu v každé z podaných žalob
mírně odlišně. V žalobě původně projednávané pod sp. zn. 10 A 109/2019 zejména uvedl:
„Žalobce byl a v současné době je pravidelně eskortován k soudním jednáním na území hl. města Prahy, kdy
eskortu provádění příslušníci VS ČR VV PRAHA – PANKRÁC. U soudních jednání příslušníci vytasí
papír a na základě jejich rozhodnutí žalobci ponechají pouta a další donucovací prostředky.“ Konkrétně pak
vymezil nezákonný zásah tak, že Vězeňská služba ČR, Vazební věznice Praha – Pankrác, zasáhla
do jeho práv tím, že užívala „při projednání u soudu (trestní i civilní) při předvádění k soudu jako donucovací
prostředek v souladu s §17 odst. 2 e) c) z. č. 555/1992 Sb. o VS a JS ČR. Ty ale při jednání nesnímala!
Čímž zasáhla do práv žalobce“. V žalobním petitu stěžovatel požadoval, aby městský soud
žalovanému uložil povinnost „upustit od zásahu dle znění §82 s. ř. s. a to, že žalobce nebude dál
bezdůvodně poután“. V žalobě původně projednávané pod sp. zn. 10 A 110/2019 stěžovatel uvedl:
„Žalobce byl a v současné době je pravidelně eskortován k soudním jednáním na území hl. města Prahy, kdy
eskortu provádí příslušníci VS ČR – VV PRAHA RUZYNĚ. Žalobce je na základě rozhodnutí ředitele
věznice při předvádění u soudu, ale i v budově věznice omezen donucovacími prostředky, které řediteli dávají
pravomoc i k předvádění po budově věznice dle ust. §17 odst. 1, odst. 2 písm. c, e, h, odst. 5 z. č. 555/1992 Sb.
o VS JS ČR. “ Napadený zásah dále konkrétně vymezil tak, že žalovaný zasáhl do jeho práv tím,
že „při jednání u soudu nesnímá pouta na rukách = čímž žalobci bez právního zastoupení brání v aktivní
obhajobě a porušuje práva žalobce, tedy bezdůvodně zasahuje do jeho sféry a vystavuje jej nelidskému
a ponižujícímu zacházení. Žalovaná vychází z rozhodnutí a nařízení ředitele včetně zákonné úpravy §17 odst. 1
odst. 2 c, e, h, odst. 5 z. č. 555/1992 Sb. o VS a JS ČR. Předvádění v poutech včetně vedení doprovázení
psovodem se služebním psem, kdy ve zmíněných opatřeních žalobce opět vidí zásah do svých práv“. V žalobním
petitu stěžovatel požadoval, aby městský soud žalovanému uložil povinnost „upustit od zásahu dle
znění §82 s. ř. s., a to, že žalobce nebude dál při předvádění poután veřejnou správou“.
[22] Ačkoliv stěžovatel formuloval své žaloby poněkud kostrbatě, je z citovaných pasáží
zřejmé, že za nezákonné označil použití konkrétních druhů donucovacích prostředků (pouta,
pouta s poutacím opaskem, popř. služební pes), které jsou proti němu ze strany příslušníků
vězeňské služby Vazební věznice Praha – Ruzyně a Vazební věznice Praha – Pankrác používány
při soudních jednáních, při eskortě a případně rovněž při předvádění v rámci věznice, přičemž
se domáhal toho, aby městský soud žalovanému uložil povinnost upustit do budoucna
od používání daných donucovacích prostředků vůči stěžovateli. Městský soud tedy identifikoval
předmět řízení zcela v souladu s formulacemi obsaženými v žalobách – stěžovatel se domáhal
posouzení zákonnosti používání vymezených donucovacích prostředků vůči němu v obecně
vymezených situacích (při soudním jednání, při eskortě a při předvádění ve věznici), nikoliv
přezkumu zákonnosti použití donucovacích prostředků v jednom či více individuálně určených
případech (tj. např. při konkrétním soudním jednání či konkrétní eskortě). Takové individuální
situace totiž stěžovatel v žalobě skutečně nevymezil. Pouhý odkaz stěžovatele na spisy státních
zastupitelství či žalovaného, v nichž by měly být konkrétní situace dle jeho tvrzení popsány, nelze
v žádném případě považovat za vymezení předmětu řízení. Měl-li stěžovatel v úmyslu brojit
podanými žalobami proti postupu žalovaného v konkrétních případech, bylo na něm, aby tyto
domnělé zásahy sám jasně identifikoval. Není na soudu, aby ve stěžovatelem označených spisech
hledal zmínky o postupech žalovaného, které by potenciálně mohly představovat nezákonný
zásah. V dané souvislosti lze rovněž dodat, že ze záznamu jednání městského soudu založeného
v jeho spise je patrné, že předsedkyně senátu účastníkům při jednání jasně sdělila, co považuje
s ohledem na formulaci žalob za předmět řízení. Stěžovatel tedy měl možnost odstranit případné
nejasnosti, což však neučinil.
[23] K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu Nejvyšší správní soud především
opakuje, že rozsah potřebného dokazování vyplývá z vymezení předmětu řízení. Jak již bylo
uvedeno výše, stěžovatel svými žalobami brojil proti používání specifikovaných donucovacích
prostředků proti němu v obecně vymezených situacích. O tom, že jsou vůči stěžovateli při
eskortách z Vazební věznice Praha – Ruzyně a Vazební věznice Praha – Pankrác a rovněž při
pobytu ve Vazební věznice Praha – Ruzyně používány v žalobě uvedené donucovací prostředky,
nebylo (jak správně uvedl městský soud) mezi účastníky řízení sporu a tato skutečnost vyplývala
rovněž z provedených listinných důkazů. V tomto směru tedy nebylo zapotřebí vést další
dokazování. Stěžovatel městskému soudu vytýká, že k důkazu neprovedl jeho spis vedený Věznicí
Mírov ani výše zmiňované spisy státních zastupitelství sp. zn. KDT 1011/2018 a sp. zn. VDT
424/2018, v nichž mají být popsána jeho předvedení, neuvádí však, jaké konkrétní dosud
neprokázané skutečnosti relevantní pro posouzení předmětu řízení měly být těmito spisy
doloženy. Používání donucovacích prostředků proti stěžovateli příslušníky vězeňské služby
Věznice Mírov vůbec nebylo zmíněno v žádné z žalob a není tedy předmětem řízení. Navrhuje-li
účastník řízení provedení důkazu, je současně povinen sdělit, jaká skutečnost relevantní pro
posouzení věci má být daným důkazem prokázána; to však stěžovatel neučinil, městský soud tedy
neprovedením uvedených důkazů nepochybil. Současně lze dodat, že ze záznamu z jednání
je patrné, že stěžovateli byl opakovaně poskytnut prostor k označení dalších důkazů, včetně
specifikace relevantních částí spisů sp. zn. KDT 1011/2018 a sp. zn. VDT 424/2018, jež navrhl
k dokazování; veškeré stěžovatelem označené písemnosti či jejich části přitom byly jako důkazy
provedeny. Městský soud vycházel rovněž ze správního spisu žalovaného ke stížnostem
stěžovatele na použití donucovacích prostředků, který dle vyjádření soudu nebylo třeba provádět
k důkazu, přičemž ani tuto argumentaci stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybnil.
[24] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, podle níž městský soud dostatečně
neodůvodnil závěr o přiměřenosti použití daných donucovacích prostředků. Posouzením
zákonnosti a přiměřenosti použití donucovacích prostředků vůči stěžovateli se městský soud
zabýval v podstatné části odůvodnění napadeného rozsudku (body 28 – 59), přičemž konkrétní
hodnotící úvahy soudu jsou popsány zejména v bodech 52 – 59 rozsudku. Městský soud vzal
v úvahu okolnosti odsouzení stěžovatele, jeho vystupování během trestního řízení i v průběhu
výkonu trestu. Vyšel přitom mimo jiné i z listinných důkazů označených samotným stěžovatelem
(zejména sdělení, jimiž zmiňovaná státní zastupitelství stěžovatele informovala o vyřízení jeho
podnětů týkajících se používání donucovacích prostředků), z odborných posudků týkajících
se osobnostní charakteristiky stěžovatele a z účastnického výslechu stěžovatele provedeného při
jednání. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, jak městský soud o věci uvážil a jaké skutečnosti
považoval za podstatné pro její posouzení. Namítá-li stěžovatel, že soud nezohlednil okolnosti
svědčící v jeho prospěch, přičemž konkrétně zmiňuje kázeňské pochvaly, které mu dle jeho
tvrzení byly uděleny, nelze než uvést, že městský soud toto jeho tvrzení vzal v potaz
(viz rekapitulace výslechu stěžovatele v bodě 39 napadeného rozsudku), v úvahách soudu však
zjevně převážila řada důkazů svědčících o nevyzpytatelnosti a násilném chování stěžovatele.
To, že se městský soud ke zmíněné skutečnosti výslovně nevyjádřil, nezakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť soud není povinen reagovat na každý dílčí
žalobní argument a obsáhle jej vyvracet, jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem
žalobní argumentace (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2021,
č. j. 9 As 245/2019 – 38). Této své povinnosti městský soud v posuzovaném případě dostál.
Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry městského soudu pak nemůže založit nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
[25] Stěžovatel dále namítal nesprávnost posouzení přiměřenosti použití donucovacích
prostředků vůči němu, daná argumentace stěžovatele však zůstává v podstatě pouze na úrovni
obecného nesouhlasu se závěry městského soudu. Stěžovatel zopakoval tvrzení, která uvedl při
svém účastnickém výslechu – zejména opětovně popsal, jakým způsobem proti němu byly
v minulosti donucovací prostředky uplatňovány, neuvedl však žádné konkrétní argumenty, jimiž
by polemizoval se závěrem městského soudu o přiměřenosti daného postupu. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry, k nimž dospěl např. v rozsudku ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 As 92/2015 – 29: „Nejvyšší správní soud předně připomíná, že je na stěžovateli, aby upřesnil každý
důvod, o který opírá svou kasační stížnost, a to po stránce právní i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není
pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní
situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává
rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující
závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 1. 2015, čj. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140 a judikatura tam citovaná). Dále soud doplňuje,
že žalobní či kasační bod je způsobilý projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován (viz rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58, č. 835/2006 Sb. NSS).“ V tomto
směru tedy obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné
činnosti, ale i obsah rozsudku soudu (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 1. 2019, č. j. 9 As 380/2017 – 46). Nejvyšší správní soud se tedy zabýval danou otázkou
v obecnosti odpovídající míře obecnosti uplatněných kasačních námitek.
[26] Stěžovatel v kasační stížnosti především popisuje některé konkrétní situace, kdy jsou proti
němu donucovací prostředky používány (zdůrazňuje například jejich používání ve sprše). V dané
souvislosti je však třeba zopakovat, že předmětem řízení je posouzení zákonnosti používání
donucovacích prostředků žalovaným vůči stěžovateli v té podobě, jak ji stěžovatel definoval
v žalobách. Míra obecnosti přezkumu postupu žalovaného v řízení před městským soudem
(a tedy rovněž v řízení o kasační stížnosti) vyplývá z obecnosti vymezení zásahu, jak jej stěžovatel
učinil v žalobách.
[27] Pro úplnost Nejvyšší správní soud v dané souvislosti poukazuje rovněž na určitou vnitřní
nekonzistentnost argumentace stěžovatele, která se projevila již v řízení před městským soudem.
Stěžovatel totiž na jednu stranu v žalobách i v kasační stížnosti označil za nezákonné mj. obecně
použití donucovacích prostředků proti němu při eskortě k jednání a při předvádění ve věznici,
ve vyjádření ze dne 2. 8. 2021 však naopak uznává oprávněnost jejich použití při eskortách a při
soudních jednáních, trvá však na nepřiměřenosti jejich použití při předvádění v prostorách
věznice. V obdobném smyslu se stěžovatel vyjádřil rovněž při svém účastnickém výslechu před
městským soudem.
[28] Obecné podmínky použití donucovacích prostředků ze strany příslušníků žalovaného
jsou zakotveny v §17 odst. 1 zákona o vězeňské službě: „Pokud je to nezbytné k zajištění pořádku
a bezpečnosti, je příslušník při plnění svých úkolů oprávněn použít donucovací prostředky proti osobám, které
ohrožují život nebo zdraví, úmyslně poškozují majetek nebo násilím se snaží mařit účel výkonu zabezpečovací
detence, výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, anebo narušují pořádek nebo bezpečnost v prostorách
Vězeňské služby, ve věznici pro místní výkon trestu, v budovách soudů, jakož i jiných místech činnosti soudů,
budovách státních zastupitelství nebo ministerstva, v zařízeních mimovězeňských poskytovatelů zdravotních služeb
a v blízkosti střežených objektů.“ Jednotlivé druhy donucovacích prostředků jsou upraveny v odstavci
2 téhož ustanovení, přičemž mezi ně patří mj. pouta [písm. c)], pouta s poutacím opaskem [písm.
e)] a služební pes [písm. h)]. Odstavec 3 daného ustanovení dále stanoví: „Příslušník rozhoduje, který
z donucovacích prostředků použije podle konkrétní situace tak, aby dosáhl účelu sledovaného služebním
zákrokem. Přitom je povinen dbát, aby použití donucovacího prostředku bylo přiměřené účelu zákroku a aby jím
nebyla způsobena újma zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání.“ Dle odstavce 4
daného ustanovení platí: „Při předvádění osoby ve výkonu zabezpečovací detence, výkonu vazby nebo výkonu
trestu odnětí svobody mimo objekt ústavu lze použít donucovací prostředky uvedené v předchozím odstavci pod
písmeny b), c) a e) i bez splnění podmínek uvedených v odstavci 1. Příslušník je oprávněn je použít, pokud
to je ke splnění účelu úkonu nezbytné.“ Odstavec 5 tohoto ustanovení pak uvádí: „Je-li vzhledem
k předchozímu chování obviněného, chovance nebo odsouzeného důvodná obava, že by se mohl chovat násilným
způsobem, lze při jeho předvádění použít donucovací prostředky uvedené v odstavci 2 písm. b), c) nebo e) i bez
splnění podmínek stanovených v odstavci 1. Příslušník je oprávněn takové donucovací prostředky použít, pokud
to je ke splnění účelu úkonu nezbytné. Příslušník je oprávněn omezit volný pohyb osoby, která fyzicky napadá
příslušníka nebo jinou osobu, ohrožuje vlastní život, poškozuje majetek nebo se pokusí o útěk, připoutáním
k vhodnému předmětu, zejména pomocí pout. Toto omezení musí být ukončeno v okamžiku, kdy je zřejmé,
že osoba takové jednání nebude opakovat, nejdéle však po uplynutí 2 hodin od okamžiku připoutání.“
[29] Podmínky použití jednotlivých donucovacích prostředků dále konkretizuje nařízení
generálního ředitele Vězeňské služby ČR č. 23/2014 o vězeňské a justiční stráži, tedy vnitřní
předpis, jehož relevantní pasáže městský soud provedl k důkazu při jednání. Dle §11 uvedeného
nařízení se služební psi využívají zejména „a) k zajišťování bezpečnosti příslušníků, popřípadě jiných osob,
b) jako donucovací prostředek, c) k bezprostřednímu pronásledování uprchlých vězněných osob, d) k zajištění
bezpečnosti při provádění eskort, e) při mimořádných bezpečnostních opatřeních k zajištění bezpečnosti, f)
k vyhledávání nepovolených látek a předmětů“. Dle §34 téhož nařízení platí: „Příslušníci jsou oprávněni
k zajištění bezpečnosti použít předváděcích řetízků, pout nebo pout s poutacím opaskem proti vězněným osobám
ve věznici při předvádění, jestliže lze vzhledem k jejich předchozímu chování důvodně předpokládat násilné chování
vůči jiným osobám. O přiložení těchto donucovacích prostředků rozhodne vedoucí oddělení nebo vedoucí oddělení
výkonu vazby a trestu, oddělení výkonu trestu, oddělení výkonu vazby nebo oddělení výkonu zabezpečovací detence
(dále jen „oddělení výkonu trestu“, není-li dále stanoveno jinak) a v jeho nepřítomnosti službu konající vrchní
inspektor strážní služby. Při použití donucovacích prostředků je třeba přihlédnout ke zdravotnímu stavu vězněné
osoby.“ Dle §42 odst. 4 uvedeného nařízení „[p]ři eskortě k soudnímu řízení se eskortovanému přikládají
minimálně pouta, pokud vedoucí oddělení v odůvodněných případech nerozhodne jinak. Stanovisko lékaře
k omezení použití donucovacích prostředků je závazné“. Obdobně §44 odst. 2 věta první nařízení
stanoví: „V rámci eskorty za účelem umístění a přemístění se jako minimální donucovací prostředek
přikládají eskortovaným pouta, vyjma případů, kdy omezení použití donucovacích prostředků doporučí
lékař; stanovisko lékaře je závazné.“ Speciální režim eskort osob zařazených na seznam
vězněných osob s bezpečnostními poznatky upravuje v rámci Vazební věznice Praha – Ruzyně
dále nařízení ředitele Vazební věznice Praha – Ruzyně č. 35/2014 o vedení přehledu
vězněných osob s bezpečnostními poznatky a stanovení preventivních opatření ve Vazební
věznici Praha – Ruzyně (dále jen „nařízení č. 35/2014“). Podle jeho čl. 5 odst. 1 lze k zajištění
bezpečnosti při eskortě, předvádění ve vazební věznici a dalších činnostech u vězněné osoby,
která je zařazena do přehledu, uplatnit mj. následující preventivní opatření: „d) při předvádění
ve vazební věznici použít pouta s poutacím opaskem, e) při předvádění ve vazební věznici použít pouta, f)
předvádění ve vazební věznici realizovat za účasti psovoda se služebním psem, i) při eskortě použít pouta
s poutacím opaskem, j) při eskortě osobu poutat i na nohou“.
[30] Z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1458/2015, pravomocně odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu
vraždy dle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 let
ve věznici se zvýšenou ostrahou. Z podkladů obsažených ve spise žalovaného, Vazební věznice
Praha – Pankrác sp. zn. VS-73481/ČJ-2020-800012-STG, týkajícím se stížnosti stěžovatele
na používání donucovacích prostředků proti němu, zejména z podkladů zpracovaných
odbornými zaměstnanci věznice (komplexní zpráva a záznamy zpracované těmito zaměstnanci)
a také ze sdělení Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství
v Praze týkajících se opakovaných stížností stěžovatele na postup žalovaného je patrné,
že stěžovatel v minulosti opakovaně projevoval sklony k agresivitě, a to včetně opakovaného
slovního i fyzického napadání spoluvězňů a slovního napadení soudkyně JUDr. Radkovské
v roce 2017. Zejména tento incident byl impulsem, který vedl k tomu, že vůči stěžovateli byla při
eskortách a v průběhu soudních jednání používána pouta s poutacím opaskem. Dne 27. 11. 2017
stěžovatel zaslal řediteli Vazební věznice Praha – Pankrác dopis, v němž mj. vyhrožoval,
že se hodlá chovat ještě hůře než na předcházejícím jednání. I přes přijatá bezpečnostní opatření
se stěžovateli podařilo pronést na soudní jednání dne 30. 11. 2017 potenciálně nebezpečný
předmět – dle údajů ve spise patrně část příčky od postele, kterou následně sám předložil
předsedkyni senátu. Obdobných excesů se stěžovatel dopustil rovněž dne 24. 1. 2019, kdy u něj
byl při osobní prohlídce nalezen asi 5 cm dlouhý kovový vrut spolu s dopisem, v němž popisuje,
že jej chtěl použít k útěku či k napadení příslušníků vězeňské služby, a dne 14. 3. 2019, kdy byl
u něj nalezen příborový nůž a dva listy potrhaného papíru s nadpisem „příprava a plán napadení
a útěku“, kde stěžovatel popsal, jakým způsobem by provedl napadení eskorty a následný útěk.
Dne 17. 1. 2019 byl stěžovatel zařazen do přehledu vězněných osob s bezpečnostními poznatky
vedeného Vazební věznicí Praha – Ruzyně dle nařízení č. 35/2014. Uvedené skutečnosti
stěžovatel v průběhu řízení nezpochybňoval, své výše popsané jednání se snažil ospravedlnit tím,
že se z jeho strany jedná o jakousi protestní reakci na dle jeho názoru nepřiměřené používání
donucovacích prostředků žalovaným.
[31] Z uvedených skutečností je zřejmé, že u stěžovatele byly již s ohledem na násilný
charakter trestného činu, za který byl odsouzen, odůvodněné obavy z jeho dalšího agresivního
chování. Namísto toho, aby se stěžovatel snažil tyto obavy rozptýlit a osvědčit svým chováním,
že takové nebezpečí z jeho strany již nadále nehrozí, projevoval se opakovaně agresivním
způsobem, a sám tak potvrzoval, že obavy z jeho nevyzpytatelného a násilného chování jsou
i nadále zcela oprávněné. Svou agresivitu stěžovatel směřoval jak proti spoluvězňům, tak
na verbální úrovni vůči soudkyni a rovněž proti příslušníkům žalovaného (byť v tomto případě
se pohyboval toliko na úrovni plánování a příprav). S ohledem na okolnosti stěžovatelova
odsouzení však rozhodně nelze podceňovat ani toto jeho chování. Naopak žalovaný postupoval
v souladu s §17 zákona o vězeňské službě i s ústavním pořádkem, pokud za dané situace
reagoval na chování stěžovatele použitím zmiňovaných donucovacích prostředků, které se jeví
ve světle dosavadního chování žalovaného jakožto nezbytné k dosažení účelu daných služebních
zákroků a tomuto účelu přiměřené, přičemž újma způsobená těmito donucovacími prostředky
stěžovateli nebyla zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti jeho výše popsaného
protiprávního jednání (§17 odst. 3 zákona o vězeňské službě). Dával-li sám stěžovatel opakovaně
najevo úmysl narušovat průběh eskort, napadnout příslušníky žalovaného a popřípadě se pokusit
o útěk, a dokonce za tímto účelem činil přípravné kroky, nelze žalovanému vyčítat, pokud vůči
němu v zájmu ochrany příslušníků vězeňské služby, ostatních vězňů a rovněž dalších osob
používal donucovací prostředky případně i ve větším rozsahu, než vůči některým jiným vězňům.
To, že by žalovaný postupoval mírněji vůči jiným obdobně nebezpečně vystupujícím vězněným
osobám, a tedy by vůči stěžovateli jednal diskriminačně, stěžovatel v řízení před městským
soudem netvrdil, ani za tímto účelem nepředložil žádné důkazy, městský soud tedy nebyl povinen
se touto otázkou zabývat.
[32] V žádném případě přitom nelze akceptovat argumentaci stěžovatele, který své počínání
líčí jako oprávněnou obranu proti nezákonnému postupu žalovaného. Považoval-li stěžovatel
postup žalovaného za nezákonný či nepřiměřený, měl možnost brojit proti němu zákonem
předvídanými právními prostředky, tedy podněty adresovanými příslušným statním
zastupitelstvím nebo správní žalobou (jak posléze učinil). Ani skutečnost, že byl při uplatnění
daných prostředků neúspěšný, nečiní z pronášení potenciálně nebezpečných předmětů na jednání
soudu a z výhružek násilím legitimní prostředky ochrany proti domnělé zvůli žalovaného.
Případné kázeňské pochvaly udělené stěžovateli, o nichž však nejsou ve spisové dokumentaci
žádné doklady, nemohou v žádném případě převážit nad riziky vyplývajícími z jeho dosavadního
dlouhodobého chování, které je naopak ve spisové dokumentaci důkladně zdokumentováno.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěry městského soudu a rovněž stížní námitky
nezákonnosti napadeného rozsudku městského soudu hodnotí jako nedůvodné.
[33] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že pouhé obecné odkazy stěžovatele
na ustanovení právních předpisů či soudní rozhodnutí nelze považovat za projednatelné kasační
námitky, to platí tím spíše o odkazech na nespecifikovanou judikaturu.
[34] Návrhu na doplnění dokazování o výslech někdejšího ředitele Vazební věznice
Praha - Ruzyně, plk. Mgr. T. H., LL.M. (jeho vyjádření ke stížnostem stěžovatele je součástí
spisové dokumentace) a rodičů stěžovatele soud nevyhověl, neboť stěžovatel neozřejmil, jakým
způsobem by tyto důkazy měly přispět k objasnění skutkového stavu a proč jejich provedení
nenavrhl již v řízení před městským soudem. Dle §109 odst. 5 s. ř. s. totiž platí, že ke
skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až po té, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského
(městského) soudu, Nejvyšší správní soud nepřihlíží.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[36] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči neúspěšnému
stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
[37] V řízení o kasační stížnosti pokračovalo zastoupení stěžovatele advokátem
Mgr. Františkem Drlíkem, kterého stěžovateli ustanovil již městský soud (§35 odst. 10 poslední
věta s. ř. s.). Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu
za zastupování, hradí v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci odměnu ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 v yhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu, celkem tedy 3400 Kč. Vzhledem k tomu, že je zástupce stěžovatele plátcem
DPH, zvyšuje se uvedená částka o tuto daň (21 %, tj. 714 Kč). Ustanovenému zástupci tedy
náleží odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4114 Kč, která mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu