ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.165.2020:17
sp. zn. 5 Azs 165/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: H. O. I., alias H. S., nar.
zastoupen Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, se sídlem
Závodní 386/100, Karlovy Vary, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2020, č. j. 17 A 30/2020 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Marka Hudlického se u r č u j e
částkou 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského
soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 2. 2020,
č. j. KRPK-12758-28/ČJ-2020-190022. Tímto rozhodnutím žalovaná dle §129 odst. 1 a 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobce zajistila za účelem jeho předání
podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie – nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“)
na dobu 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. ode dne 7. 2. 2020.
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že dne 7. 2. 2020 hlídková služba policie kontrolovala
v prostorách hlavní budovy vlakového nádraží v Chebu žalobce, který sdělil, že u sebe nemá
žádné doklady. Žalobce na výzvu policie, aby předložil svůj cestovní doklad, prokázal svou
totožnost a oprávněnost pobytu na území ČR, prostřednictvím posunků, francouzského,
anglického a dle jeho slov arabského jazyka, sdělil, že u sebe žádné doklady nemá. Žalobce ukázal
orgánu policie igelitový sáček, na kterém byla jmenovka H. O. I., nar. X, a dal najevo, že jde o
jeho jméno a datum narození. Vzhledem k tomu, že totožnost žalobce nebyla prokázána, byl
žalobce podle §63 odst. 3 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o
policii“) předveden k provedení úkonů směřujících ke zjištění jeho totožnosti. Žalovaná zjistila,
že žalobce dne 14. 1. 2020 požádal v Německu o mezinárodní ochranu, neměl tam povolený
pobyt a je po něm vyhlášeno pátrání pro krádež a neplnění povinné platby. Žalobce byl
v Německu veden pod jménem S. H.l, nar. X. Dne 8. 2. 2020 v 3:00 hod. byl žalobce zajištěn
podle §27 odst. 1 písm. d) zákona o policii, neboť byl důvod se domnívat, že neoprávněně
vstoupil na území ČR nebo zde neoprávněně pobývá. V průběhu provádění úkonů spojených
s ukončením pobytu žalobce na území ČR bylo ze systému Eurodac zjištěno, že žalobci byly
opakovaně odebrány daktyloskopické otisky z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu
(dne 13. 5. 2016 v Itálii, dne 11. 8. 2016 ve Francii, dne 14. 1. 2020 v Německu).
[3] Při podání vysvětlení dne 8. 2. 2020 žalobce vypověděl, že v roce 2004 utekl z Čadu,
i když tam neměl žádné problémy. Cestovní pas neměl. Z Afriky do Evropy (z Libye do Itálie)
přicestoval na nafukovací lodi s dalšími běženci. Za převoz zaplatil převaděčům 700 euro.
Z Itálie se dostal do Francie a následně do Německa. V Evropě nikoho nemá, ani si zde nikoho
nenašel. V Německu se žalobci nelíbilo. Sdělil, že se najednou ocitl v České republice, ani neví
jak. Žalobce nemá žádné peníze ani zázemí, toulá se a přespává na ulici. Nemá příbuzné, kteří
by byli občany Evropské unie, Islandu, Švýcarska, Norska či Lichtenštejnska ani zde nemá žádné
rodinné příslušníky. O mezinárodní ochranu žádal v Itálii, Francii i v Německu. Do Německa
se žalobce již nechce vrátit, jelikož je tam draho; chtěl by se dostat do Francie. V České republice
žalobce nechce žádat o mezinárodní ochranu, tuto zemi zná jen díky fotbalu. Žalobce sdělil,
že neexistují žádné důvody, které by mu bránily ve vycestování, nemá v České republice stálé
bydliště ani doručovací adresu či telefon. Ke svému zdravotnímu stavu žalobce sdělil, že se cítí
dobře, jen se mu chvíli motala hlava.
[4] V napadeném rozhodnutí o zajištění žalovaná konstatovala, že na základě zjištěných
skutečností dospěla k závěru, že existuje vážné nebezpečí útěku žalobce ve smyslu §129 odst. 4
zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce překračoval hranice schengenského prostoru, opakovaně
žádal o mezinárodní ochranu (v Itálii, Francii a Německu), přičemž všechny tyto země následně
opustil a systematicky tak porušoval právní předpisy těchto zemí. Okolnosti projednávané věci
přitom znemožňovaly uložení mírnějších opatření ve smyslu §123b zákona o pobytu cizinců,
neboť žalobce nemá v České republice zajištěno žádné ubytování, nemá zde žádné zázemí
a žalobce nedisponuje ani potřebnými finančními prostředky ke složení finanční záruky.
K zajištění žalobce přispěl podle žalované i celkový způsob jeho dosavadního jednání a přístup
k dodržování českého právního řádu stejně jako zjištění, že žalobce nemá platný cestovní doklad,
vízum či jiné platné oprávnění.
[5] Žalovaná se zabývala také tím, zda je předání žalobce do Itálie, Francie či Německa reálně
možné, a dospěla k závěru, že neexistují závažné důvody se domnívat, že v těchto státech dochází
k systémovým nedostatkům azylového řízení nebo podmínek přijetí žadatelů, které s sebou nesou
riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv
Evropské unie. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 2 Azs 304/2016 – 24 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná též na www.nssoud.cz), žalovaná konstatovala, že je třeba důkladně zvažovat možnost
předání cizinců do Itálie, jelikož bylo poukázáno na některé nedostatky italského azylového
systému.
[6] Přesto žalované nejsou známy žádné skutečnosti, které by mohly nasvědčovat existenci
systémových nedostatků italské, francouzské nebo německé azylové praxe. Žalované není známo,
že by existovaly zprávy mezinárodních, mezivládních, vládních nebo nevládních organizací
či rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora Evropské unie nebo soudů
jiných evropských zemí, které by naznačovaly nedodržování standardů ochrany lidských práv
v rámci azylové procedury v Itálii, ve Francii nebo v Německu. Stejně tak žalované není známo,
že by Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky aktuálně požadoval,
aby se členské státy EU zdržely realizace transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie,
Francie či Německa. Systémové nedostatky neosvědčuje ani Sdělení Komise Evropskému
parlamentu a Radě o aktuálním stavu provádění prioritních opatření v rámci Evropského
programu pro migraci ze dne 10. 2. 2016. Itálie, Francie a Německo jsou vyspělé, bezpečné země,
které jsou způsobilé zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů. Tyto státy ratifikovaly
a dodržují mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a mají efektivně
fungující azylový systém s vysokou úrovní dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní
ochrany a podmínek jejich přijetí. Předání do některého z těchto států s sebou nenese riziko
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalovaná v této souvislosti upozornila
na zásadu vzájemné důvěry členských států EU, podle které se vychází z vyvratitelné domněnky,
že všechny členské státy EU dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo
uznává. Žalovaná tak konstatovala, že předání žalobce do Itálie, Francie či Německa je reálně
možné a bude uskutečněno v nejbližším možném termínu tak, jak ukládá zákon. Závěrem
žalovaná konstatovala, že stanovená doba zajištění v délce 30 dnů nepřekračuje limity stanovené
čl. 28 nařízení Dublin III.
[7] Doba zajištění žalobce byla následně rozhodnutím žalované ze dne 3. 3. 2020,
č. j. KRPK-12758-51/ČJ-2020-190022, prodloužena o 32 dnů, a to na žádost Ministerstva vnitra,
které žalovanou informovalo o tom, že Itálie vyslovila konkludentní souhlas (nereagovala
v příslušné lhůtě na žádost ČR) s přijetím žalobce zpět. Následně, vzhledem k tomu,
že se přemístění žalobce do Itálie nepodařilo realizovat, vydala žalovaná rozhodnutí ze dne
7. 4. 2020, č. j. KRPK-12758-61/ČJ-2020-190022, jímž žalobci dle §50a odst. 1 písm. a) a odst. 3
zákona o pobytu cizinců uložila povinnost opustit území ČR do 60 dnů ode dne oznámení
tohoto rozhodnutí, a zároveň mu týmž rozhodnutím uložila dle §123b odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců zvláštní opatření za účelem vycestování z území ČR v podobě povinnosti
zdržovat se v Pobytovém středisku Zastávka a každý den být v době od 10.00 do 11.00 hod.
v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly. V návaznosti na toto
rozhodnutí byl žalobce dle §127 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců dne 8. 4. 2020
propuštěn ze zajištění.
[8] Žalobce podal proti původnímu rozhodnutí žalované o zajištění žalobu ke Krajskému
soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 16. 4. 2020, č. j. 17 A 30/2020 – 44, zamítl. Krajský
soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jelikož žalovaná se možností přemístění
žalobce do Itálie, Francie či Německa a existencí případných nedostatků zabývala dostatečným
způsobem a své závěry řádně odůvodnila. Následně se krajský soud zabýval otázkou existence
systémových nedostatků v uvedených zemích potenciálně příslušných k posouzení žádosti
žalobce o mezinárodní ochranu a podmínkami, při jejichž naplnění není možno přemístit žadatele
o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný dle nařízení
Dublin III. Soud nejdříve vymezil obecná východiska nemožnosti přemístění žadatelů
o mezinárodní ochranu, přičemž vycházel z judikatury Evropského soudu pro lidská práva,
Soudního dvora Evropské unie a následně Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29,
publ. pod č. 3773/2018 Sb. NSS, nebo např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2019, č. j. 6 Azs 59/2019 – 38). Tato východiska krajský soud následně aplikoval na nyní
posuzovanou věc a konstatoval, že žalovaná se otázkou systémových nedostatků v rámci řízení
o zajištění zabývala zcela dostatečně i přesto, že žalobce žádné nedostatky ani v jedné ze zemí,
kde o mezinárodní ochranu žádal, nenamítal a žádná konkrétní tvrzení, proč nemůže být předán
(přemístěn) do Itálie, Francie či Německa, neuplatnil.
[9] Krajský soud zdůraznil, že žalovaná musí o případném zajištění cizince rozhodnout
do 48 hodin od prvotního omezení jeho svobody, proto po ní nelze spravedlivě požadovat,
aby vyčerpávajícím způsobem vyřešila veškeré otázky týkající se cizince a jeho osudu v členských
zemích EU. Řízení o zajištění podle §129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců je v tomto smyslu
nutné odlišit od tzv. dublinského řízení o přemístění cizince, vedeného Ministerstvem vnitra,
v němž je konkrétní stát žádán o převzetí cizince zpět na své území a je v něm z věcného
i časového hlediska dán širší prostor pro posouzení individuální situace cizince.
[10] K námitce žalobce, že napadené rozhodnutí je protiústavní, neboť předáním do Itálie,
Francie či Německa je žalobce z důvodu epidemie onemocnění COVID-19 ohrožen na životě
a zdraví, krajský soud konstatoval, že žalobce obavu o svůj život a zdraví z důvodu epidemie
onemocnění COVID-19 poprvé zmínil až v žalobě. Krajský soud z obecně známých informací
zjistil, že Světová zdravotnická organizace vyhlásila ve vztahu k onemocnění COVID-19
celosvětovou pandemii dne 11. 3. 2020, tedy až po vydání napadeného rozhodnutí (8. 2. 2020).
Nebylo možné po žalované požadovat, aby při posuzování, zda je možné žalobce předat
do Itálie, Francie či Německa, brala v potaz výskyt onemocnění COVID-19 v těchto zemích,
když pandemie a s ní zvýšené nebezpečí tohoto onemocnění byly vyhlášeny až po jeho vydání.
Krajský soud podle §75 odst. 1 s. ř. s. vycházel při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, žalovaná tak nepochybila,
pokud se nezabývala rizikem onemocnění COVID-19, neboť jeho reálné nebezpečí a celosvětový
dosah byl potvrzen Světovou zdravotnickou organizací až po jeho vydání.
[11] Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce, dle které napadené rozhodnutí postrádá
úvahy o přiměřenosti rozhodnutí ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (Úmluva), přičemž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil,
že Úmluva má aplikační přednost před zákonem. Žalovaná je tak povinna se přiměřeností
dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života zabývat i tehdy, když to zákon výslovně
neukládá, je však třeba, aby žalobce v této souvislosti tvrdil a doložil konkrétní skutečnosti.
V nyní posuzované věci však žalobce nesdělil žádné skutečnosti, které by zakládaly nepřiměřenost
dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce naopak při své výpovědi
uvedl, že na území ČR nemá žádnou rodinu, zázemí ani finanční prostředky. Vzhledem k tomu,
že žalobce netvrdil, že by rozhodnutí o zajištění mohlo být nepřiměřené, nebylo povinností
žalované se v tomto případě zkoumáním přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života žalobce
zabývat. Jestliže by bylo třeba přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného
života zkoumat vždy, došlo by k překročení §174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a takový
výklad dle krajského soudu nelze akceptovat.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[12] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž odkázal
na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Stěžovatel namítal, že napadené rozhodnutí žalované je protiústavní a v rozporu
se zásadou non-refoulement, jelikož stěžovatel již v žalobě poukazoval na stav epidemie onemocnění
COVID-19, přičemž právě dotčené státy – tj. Itálie, Německo a Francie byly jedny z nejvíce
zasažených v Evropě, a to výrazně více než Česká republika. Stěžovatel tak mohl být předáním
do některého z uvedených států ohrožen na zdraví či životě. Z pohledu systémových nedostatků
státu, kam má být cizinec předán, je podle stěžovatele nutné zvažovat nejen otázku průběhu
a výsledku azylového řízení, ale musí být vyhodnocena celková situace panující v daném státě.
[14] Stěžovatel dále namítal, že čl. 8 Úmluvy má aplikační přednost před zákonem
a přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života je třeba se zabývat
i v případech, kdy to zákon výslovně nestanoví. S ohledem na zásadu vyšetřovací a na postavení
cizince při zajištění za účelem předání do jiného státu nelze spoléhat pouze na jeho vyjádření, ale
je namístě chránit jeho oprávněné zájmy vhodně zvolenými postupy. Stěžovatel je tak
přesvědčen, že i v případě rozhodování o zajištění cizince dle §129 zákona o pobytu cizinců
je namístě aplikovat zásadu non-refoulement, zkoumat existenci důvodů uvedených v §179 zákona
o pobytu cizinců a v článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
[15] Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaná ve vyjádření ke kasační odkázala na své vyjádření k žalobě, ztotožnila
se s rozsudkem krajského soudu a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[18] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie“, jímž je v současné
době nařízení Dublin III. Podle odst. 3 téhož ustanovení „[n]elze-li předání cizince uskutečnit ve lhůtě
do 48 hodin, (…) policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání vydá rozhodnutí, které je prvním
úkonem v řízení“.
[20] Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, „[n]ení-li možné přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát“. Třetí pododstavec téhož ustanovení dále stanoví, že „[p]okud podle tohoto odstavce nelze provést
přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního
členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu,
se stává příslušným členským státem“. (pozn. NSS: i přesto, že české znění čl. 3 odst. 2 druhého
pododstavce nařízení Dublin III používá výraz „systematické nedostatky“, podrží se zdejší soud
i v tomto rozsudku přesnější formulace „systémové nedostatky“, která odpovídá např.
francouzskému i anglickému znění téhož ustanovení nařízení jakož i předcházející judikatuře
Soudního dvora EU, kterou toto ustanovení kodifikuje).
[21] Předně je třeba zdůraznit, že v rozhodnutí o zajištění za účelem předání do jiného
členského státu správní orgán (Policie ČR) předběžně posuzuje, zda je možné naplnit účel
zajištění – tj. zda je přemístění stěžovatele do jiného členského státu příslušného pro posouzení
jeho žádosti o mezinárodní ochranu alespoň potenciálně možné. Není-li naplnění účelu zajištění
možné, stává se zbavení osobní svobody jakožto velmi výrazný zásah do základních práv
zajištěného cizince nezákonným. Při rozhodování o zajištění však postačí úvaha o potenciální
možnosti naplnění jeho účelu – v tomto případě úvaha o potenciální možnosti přemístění
do daného členského státu (přiměřeně viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS).
[22] Jak již Nejvyšší správní soud mnohokrát zdůraznil, např. v rozsudcích ze dne 8. 1. 2021,
č. j. 5 Azs 114/2018 – 63, či ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 49/2020 – 39, policie má ve velmi
omezeném časovém rámci, který má k dispozici pro vydání svého prvotního rozhodnutí
o zajištění, povinnost zkoumat uvedenou překážku přemístění jen v rozsahu, zda není účel
zajištění, tedy přemístění žadatele do příslušného členského státu, a priori vyloučen, přičemž
těžiště v nezbytných případech mnohem detailnějšího zkoumání této otázky, včetně příslušného
dokazování, musí být až v navazujícím dublinském řízení ve věci vydání rozhodnutí o přemístění
cizince do příslušného členského státu, vedeném Ministerstvem vnitra, které posuzuje danou
otázku, s výhradou soudního přezkoumání, s konečnou platností [viz §8 písm. b) a c) a §10a
odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu].
[23] Krajský soud v této souvislosti správně poukázal na zmiňovaný rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, který sjednotil
do té doby nejednotné požadavky judikatury zdejšího soudu na to, do jaké míry a v jakém
rozsahu se má již policejní orgán v rozhodnutí o zajištění cizince danou otázkou zabývat.
Rozšířený senát přijal následující závěr: „V rozhodnutí o zajištění cizince dle §129 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, za účelem jeho předání do jiného členského státu
podle nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 604/2013 („Dublin III“), se nemusí správní
orgán vyslovit k otázce systémových nedostatků ve státě, kam má být cizinec předán, jsou-li současně splněny tři
předpoklady: taková námitka nebyla v řízení před správním orgánem vůbec uplatněna, správní orgán poté,
co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě předání nedochází,
a o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti.“
[24] V nyní posuzované věci stěžovatel v rámci své výpovědi před vydáním rozhodnutí
o zajištění neuvedl nic, co by systémovým nedostatkům v příslušných členských státech, tedy
v Itálii, Francii nebo v Německu, mohlo nasvědčovat. Stěžovatel ke svému pobytu v těchto
státech uvedl pouze to, že do Itálie přicestoval na nafukovací lodi s dalšími běženci, z Itálie
odcestoval do Francie a pak do Německa. Sdělil, že v Německu se mu nelíbilo, jelikož je tam moc
draho. Lze proto konstatovat, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, ani v podané
žalobě či kasační stížnosti neuplatnil konkrétní tvrzení o systémových nedostatcích v Itálii,
Francii či Německu, pouze obecně namítal nedostatečné vypořádání se s touto otázkou. Navíc
stěžovatel v rámci své výpovědi před vydáním rozhodnutí o zajištění uvedl, že je zdravotně
v pořádku, a ani z lékařské zprávy ze dne 8. 2. 2020 o vyšetření stěžovatele, která je součástí
spisového materiálu, neplyne, že by stěžovatel měl jakékoli zdravotní problémy. Jedná se tedy
o dospělého muže v produktivním věku, jehož zdravotní stav neindikoval žalované jakékoli
zvláštní okolnosti, pro něž by se měla otázkou přijímacích podmínek či azylového řízení v Itálii,
Francii či Německu již v řízení o jeho zajištění detailněji zabývat.
[25] V takové situaci by byla žalovaná v souladu s výše citovaným rozsudkem rozšířeného
senátu povinna hodnotit v rozhodnutí o zajištění otázku systémových nedostatků azylového
řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Itálii, Francii či Německu z úřední
povinnosti či k této otázce dokonce provádět dokazování pouze tehdy, pokud by jí takové
nedostatky byly z úřední činnosti známy či by se jednalo o obecně známou skutečnost, nebo
by i z jiných důvodů o neexistenci těchto nedostatků panovaly důvodné pochybnosti (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2021, č. j. 5 Azs 372/2020 – 28, a ze dne
12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 – 26). K takovému závěru zjevně nedospěla, neboť
v rozhodnutí o zajištění uvedla, byť zcela obecně, že dle dostupných informací italský,
francouzský ani německý azylový systém takto závažnými nedostatky netrpí.
[26] Jde jistě o velmi stručné a obecné vyjádření k otázce možných systémových nedostatků
azylových systémů těchto států a ve vztahu k Itálii i o vyjádření nelogické, neboť žalovaná
na jednu stranu připustila, že problémům italského azylového systému (vyplývajícím z jeho
přetíženosti) je třeba věnovat vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)
vztahující se k této zemi (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 4. 11. 2014 ve věci Tarakhel proti
Švýcarsku, stížnost č. 29217/12) a na ni navazující, výše zmiňované, judikatuře Nejvyššího
správního soudu zvýšenou pozornost, aby vzápětí, v rozporu s tímto požadavkem, hodnocení
situace v Itálii „odbyla“ společnou obecnou formulací, jež byla zároveň věnována i situaci
ve Francii a v Německu. I přesto je možné, vzhledem k již konstatovanému velmi omezenému
časovému rámci, který má žalovaná k dispozici pro vydání svého prvotního rozhodnutí
o zajištění, a rovněž popsanému omezenému rozsahu posuzovaní dané otázky (pouze v tom
ohledu, zda není účel zajištění, tedy přemístění žadatele do příslušného členského státu, a priori
vyloučen), i zhodnocení situace v Itálii žalovanou ještě akceptovat, jelikož ani přemístění
žadatele o mezinárodní ochranu do Itálie na základě nařízení Dublin III skutečně bez
dalšího vyloučeno není, zvláště, jedná-li se, jako v případě stěžovatele, o zdravého, svobodného
muže v produktivním věku (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2021,
č. j. 5 Azs 114/2018 – 63).
[27] K námitce stěžovatele, dle které je napadené rozhodnutí žalované protiústavní, jelikož
stěžovatel by předáním do některého z těchto států mohl být ohrožen na životě z důvodu
tehdejšího stavu epidemie onemocnění COVID-19, Nejvyšší správní soud dodává, že orgány
členských států jsou povinny zabývat se nejen existencí systémových nedostatků azylového řízení
či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, ale musí
si rovněž všímat případných individuálních rizik ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne
16. 2. 2017, C-578/16 PPU, C. K. a další, ECLI:EU:C:2017:127, kdy by vzhledem k okolnostem
případu již samo přemístění představovalo riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
čl. 4 Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Úmluvy. Opět je ovšem třeba upozornit na charakter
rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání (přemístění) podle nařízení Dublin III
a omezený časový i věcný rámec pouze předběžného posouzení otázky realizovatelnosti
samotného přemístění, které jinak v plném rozsahu přísluší provést Ministerstvu vnitra
v dublinském řízení.
[28] Nejvyšší správní soud neshledal a ani stěžovatel neuvedl nic, co by svědčilo o tom,
že by v případě stěžovatele existovala individuální rizika nelidského či ponižujícího zacházení,
na základě kterých by bylo vyloučeno přemístění stěžovatele do jiného členského státu. Námitka
stěžovatele, dle níž by byl ohrožen na životě v důsledku onemocnění COVID-19, je formulována
pouze velmi obecně. Zajištění stěžovatele by bylo vyloučeno pouze v případě, že by tehdejší
epidemická situace virového onemocnění COVID-19 v Itálii, Francii nebo Německu zcela zjevně
a priori znemožňovala předání (přemístění) stěžovatele do těchto států. V době rozhodování
žalované však nic nenasvědčovalo tomu, že by byl stěžovatel v důsledku pandemické situace,
která byla v Evropě v té době (počátkem února 2020) ještě na samém počátku, ohrožen na životě
či na zdraví a bylo by vyloučeno jeho přemístění do Itálie, Francie či Německa (byť v těchto
zemích byl následně, tedy v průběhu jara 2020, průběh tzv. první vlny epidemie skutečně
závažnější než v ČR; v následujících obdobích se ovšem „karta obrátila“). Nelze tedy dospět
k závěru, že by bylo přemístění stěžovatele do těchto států a priori vyloučeno z důvodu situace
způsobené pandemií onemocnění COVID-19.
[29] Také k námitce stěžovatele týkající se povinnosti žalované zabývat se přiměřeností
dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu čl. 8
Úmluvy, Nejvyšší správní soud opětovně připomíná, že na základě žalobou napadeného
rozhodnutí nemělo dojít k předání (přemístění) stěžovatele do jiného členského státu (a už vůbec
ne do země původu), ale rozhodovalo se o jeho zajištění za účelem přemístění. Je pravdou,
že čl. 8 Úmluvy dopadá i na případy, kde zákon o pobytu cizinců s posuzováním přiměřenosti
rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života cizince nepočítá. I v případech
takových rozhodnutí je třeba se touto otázkou zabývat, pokud cizinec vznese konkrétní
námitku nepřiměřenosti rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého či rodinného života
a tato námitka není již na první pohled nemyslitelná či zdánlivá (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 5 Azs 28/2020 – 38, či ze dne 22. 1. 2020,
č. j. 10 Azs 256/2019 – 39, publ. pod č. 3990/2020 Sb. NSS).
[30] Stěžovatel však před žalovanou (ani později) nenamítal, že by jeho samotné zajištění
bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého či rodinného života, a nenamítal ani
to, že by takovým zcela zjevně nepřiměřeným zásahem bylo jeho přemístění (vzetí zpět)
do některého ze zmiňovaných členských států, takže by účel zajištění nemohl být z tohoto
důvodu naplněn. Stěžovatel naopak výslovně uvedl, že v České republice nemá žádné známé,
rodinné příslušníky, zázemí ani stálé bydliště. I žalobní a kasační námitka stěžovatele ohledně
neposouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí ve smyslu čl. 8 Úmluvy zůstala ve zcela
obecné rovině. Žalovaná tak nepochybila, když se přiměřeností žalobou napadeného rozhodnutí
s ohledem na čl. 8 Úmluvy výslovně nezabývala.
[31] Nejvyšší správní soud v této souvislosti pro úplnost připomíná, že nařízení Dublin III
má vlastní nástroje sloužící k ochraně rodinného a soukromého života žadatelů o mezinárodní
ochranu, resp. osob, na něž toto nařízení dopadá. Konkrétně se jedná o články 8 až 11 a čl. 16
nařízení Dublin III, které stanoví taková kritéria pro určení příslušného členského státu
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, jež zaručují zachování celistvosti rodiny,
respektování nejlepšího zájmu dítěte a zachování péče o závislou osobu. Dále k tomuto účelu
slouží i článek 17 nařízení, který obsahuje v odstavci 1 tzv. klauzuli suverenity, podle níž si každý
členský stát může vyhradit (i z humanitárních důvodů podle odstavce 2) posouzení konkrétní
žádosti o mezinárodní ochranu, byť by jinak nebyl podle dublinských kritérií k tomuto posouzení
příslušný, a dále byla do odstavce 2 uvedeného ustanovení promítnuta tzv. humanitární klauzule,
podle níž může členský stát, který vede dublinské řízení, nebo takto určený příslušný členský stát
kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného členského státu, aby
žadatele převzal z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních
důvodů, s cílem sloučit i jiné členy rodiny než ty, na které dopadají kritéria uvedená v článcích
8 až 11 a 16. Jak již však bylo řečeno, nic nenasvědčovalo tomu, že by uvedená ustanovení měla
být použita v posuzované věci, navíc předmětem přezkoumání správních soudů je v tomto
případě nikoliv dublinské rozhodnutí o přemístění vydané Ministerstvem vnitra, ale rozhodnutí
žalované o zajištění cizince za účelem přemístění.
[32] Pokud jde o opět velmi obecné tvrzení stěžovatele, podle něhož měla žalovaná aplikovat
zásadu non-refoulement či zkoumat existenci důvodů uvedených v §179 zákona o pobytu cizinců
a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, není zřejmé, co konkrétně tím stěžovatel nad
rámec již vypořádaných námitek týkajících se otázky systémových nedostatků přijímacích
podmínek či azylového řízení v členských státech, do nichž mohl být stěžovatel přemístěn,
či individuálních překážek přemístění, míní (navíc, pokud by se jednalo o samostatnou kasační
námitku, musela by být dle §104 odst. 4 s. ř. s. hodnocena jako nepřípustná, neboť ji stěžovatel
neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl). Jsou to totiž právě čl. 3 odst. 2
druhý a třetí pododstavec nařízení Dublin III a dále výše citovaná judikatura Soudního dvora
k individuálním překážkám přemístění, které brání tomu, aby byl přemístěním žadatele do jiného
členského státu porušen čl. 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv EU, resp. čl. 3 Úmluvy, jež
právě zavazují členské státy EU, resp. smluvní strany Úmluvy respektovat princip non-refoulement.
Proto se vedle případných individuálních překážek přemístění, které mohou mít svůj původ např.
v nepříznivém zdravotním stavu žadatele, dublinská judikatura ESLP, Soudního dvora EU
i vnitrostátních soudů členských států zaměřuje jednak na podmínky přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu v členském státě, do něhož má být žadatel přemístěn, tak, aby
nedocházelo k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení s tímto žadatelem přímo v uvedeném
členském státě, jednak na dostatečné záruky azylového řízení v tomto cílovém členském státě, aby
nemohlo dojít k tzv. chain refoulement, tedy k následnému navrácení žadatele daným členským
státem do země původu (kde by mu případně mohlo také hrozit špatné zacházení), aniž by byla
řádně posouzena jeho žádost o mezinárodní ochranu. Řádný průběh azylového řízení v cílovém
členském státě, tedy ochrana před chain refoulement, zároveň zaručuje, že bude respektována rovněž
poněkud odlišně formulovaná zásada nenavracení dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků, který zakazuje, až na stanovené výjimky, navrácení uprchlíka do země, kde by jeho
život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. Opět je třeba opakovat, že v posuzované
věci nic nenasvědčovalo tomu, že by přemístěním stěžovatele do některé ze zmiňovaných zemí
jakožto členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu mělo dojít
k porušení uvedených zásad, a že navíc detailní posouzení této otázky příslušelo Ministerstvu
vnitra v jiném řízení, než které vedla žalovaná.
[33] Pokud jde o §179 zákona o pobytu cizinců, toto ustanovení stanoví důvody znemožňující
vycestování cizince do jeho země původu, na nyní přezkoumávané rozhodnutí o zajištění
stěžovatele dle §129 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho přemístění do členského státu EU
(Itálie, Francie nebo Německa) příslušného pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu
(tedy nikoliv do země jeho původu, jíž je dle dostupných informací Čadská republika) vůbec
nedopadá. Již zmiňovaná ochrana před chain refoulement má být zvažována v rámci případného
uplatnění čl. 3 odst. 2 druhého a třetího pododstavce nařízení Dublin III, a to v konečném
důsledku v jiném řízení, než které vedla žalovaná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[34] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první za použití §120 s. ř. s. Žalovaná byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná,
příslušelo by jí tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů řízení, ovšem podle obsahu spisu jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné
administrativní činnosti nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
[36] V řízení o kasační stížnosti pokračovalo zastoupení stěžovatele advokátem Mgr. Markem
Hudlickým, kterého stěžovateli ustanovil již krajský soud (§35 odst. 10 poslední věta s. ř. s.).
Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, hradí
v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud zástupci přiznal odměnu výši 3 100 Kč za jeden
úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu], a dále paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč
za tento úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy částku 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. června 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu