ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.28.2020:38
sp. zn. 5 Azs 28/2020 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: D. H. T., zastoupen
Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph. D., advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti
žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 14. 1. 2020, č. j. 57 A 96/2019 - 43,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2020, č. j. 57 A 96/2019 – 43,
se ruší.
II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 25. 4. 2019,
č. j. MV-47936-4/SO-2019, se ruší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 456 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce
Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph. D., advokáta se sídlem Opletalova 25, Praha 1.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Plzni, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ze dne 25. 4. 2019, č. j. MV-
47936-4/SO-2019, jímž žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 20. 2. 2019, č. j. OAM-2719-15/ZR-2018.
Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně zrušil platnost povolení k trvalému pobytu
žalobce dle §77 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
a podle §77 odst. 3 téhož zákona mu stanovil lhůtu k vycestování v délce 30 dnů od právní moci
předmětného rozhodnutí, případně do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
[2] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce dle své výpovědi přicestoval do České republiky
dne 5. 6. 1987, přičemž ode dne 20. 8. 2007 zde pobýval na základě povolení k trvalému pobytu.
Před výkonem trestu odnětí svobody žil žalobce ve společné domácnosti se svou manželkou T.
T. B., nar. X, vietnamské státní příslušnosti, která disponuje povolením k trvalému pobytu na
území České republiky, a je otcem N. S. T., nar. X, který je státním příslušníkem České republiky
a v době zahájení řízení krátkodobě studoval v zahraničí. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze
dne 5. 1. 2018, č. j. 2 T 16/2015 – 2844, spolu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
24. 8. 2018, sp. zn. 3 To 17/2018, byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání pokračujícího
zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1,
odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6
let, současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1 mil. Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty
v podobě spoluvlastnického podílu jedné poloviny pozemku parc. č. X, jehož součástí je stavba č.
p. X, v k. ú. H. u Ch. Uvedeného trestného činu se žalobce dopustil tím, že v období od
1. 1. 2008 do 22. 4. 2014 se záměrem nezaplatit daň z příjmů fyzických osob a DPH spolu se
svými spolupachateli koupil a odebral na živnostenský list jiného státního příslušníka Vietnamské
socialistické republiky, který dne 7. 1. 2006 vycestoval z České republiky do Vietnamu a jehož
živnostenské oprávnění zaniklo k 30. 6. 2008, tabákové výrobky, které žalobce a jeho
spolupachatelé následně prodali za cenu stanovenou podle §13 odst. 11 zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách s odkazem na §103 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a správci daně
nepřiznali za příslušná zdaňovací období povinnost zaplatit DPH za dodání uvedeného zboží ani
daň z příjmů fyzických osob. V důsledku toho žalobci ani jeho spolupachatelům nebyly příslušné
daně správcem daně vyměřeny, takže státu nezaplatili DPH v celkové výši 6 444 458 Kč a žalobce
nezaplatil ani daň z příjmů fyzických osob v celkové výši 5 945 475 Kč. V současné době se
stěžovatel nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, jehož konec připadá na 25. 6. 2024.
[3] Na základě těchto skutečností správní orgán prvního stupně zahájil vůči žalobci dne
19. 11. 2018 řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu a dne 20. 2. 2019 vydal zmiňované
rozhodnutí prvního stupně. Vycházel přitom z toho, že žalobce byl ve smyslu §77 odst. 1 písm.
h) zákona o pobytu cizinců, v rozhodném znění, pravomocně odsouzen soudem České republiky
za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce
přesahující 3 roky.
[4] Správní orgán prvního stupně odmítl argumentaci žalobce, podle níž je zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu rozporné s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“). Správní orgán má zákonný důvod k zásahu do soukromého
a rodinného života žalobce, zásah je v souladu se zájmem na ochraně veřejné bezpečnosti,
hospodářského blahobytu země, předcházení zločinnosti a rovněž na ochraně práv a svobod
druhých. Žalobce jednáním, za něž byl odsouzen, ohrozil blahobyt hostitelské země, neboť řádný
výběr daní je pilířem ekonomiky České republiky, a poškodil práva druhých, v tomto případě
České republiky, neboť jí způsobil škodu ve výši 4 299 675 Kč (správně má být 5 945 475 Kč –
pozn. NSS) nezaplacením daně z příjmů fyzických osob a spolu s dalšími osobami i škodu ve výši
4 946 635 Kč (správně má být 6 444 458 Kč – pozn. NSS), a to nezaplacením DPH. S odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 – 30 (všechna
zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), správní
orgán prvního stupně dodal, že v předmětné věci nejsou naplněny ani podmínky
extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy, neboť žalobce neuvedl skutečnosti, které by svědčily
o tom, že by návrat žalobce do země původu nebyl možný. Délka jeho pobytu v České republice
takovým důvodem není. Vzhledem k tomu, že trestnou činnost páchal s dalšími občany
Vietnamu, nelze uzavřít, že by byl zcela odstaven od vietnamského jazyka a kultury. Manželka
ani syn nejsou na žalobci závislí svým pobytem.
[5] Odkazy žalobce na rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
13. 6. 2018, č. j. 50 A 13/2018 – 39 a č. j. 57 A 4/2018 – 35, a Nejvyššího správního soudu
ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 Azs 201/2016 – 46, a ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 – 29, jsou
podle správního orgánu prvního stupně nepřípadné, neboť se vztahují ke zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy z důvodu,
že cizinec pobýval nepřetržitě déle než 12 měsíců mimo území států EU. Tento důvod nelze
stavět na roveň s důvodem dle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Na straně druhé
ovšem správní orgán prvního stupně konstatoval, že oba tyto důvody zrušení trvalého pobytu
jsou zařazeny v prvním odstavci §77 citovaného zákona, přičemž s odkazem na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 377/2018 – 32, a ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, správní orgán prvního stupně uzavřel, že jestliže dle těchto rozsudků
není na místě zabývat se přiměřeností zrušení pobytového oprávnění v případě dlouhodobé
nepřítomnosti cizince na území České republiky, pak tím spíše není na místě se jí zabývat
v případě jeho trestního odsouzení, neboť tento důvod zrušení pobytového oprávnění
je podstatně závažnější. Stejně jako v případě zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
z důvodu dle §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců i nyní mohl žalobce snadno předejít
zrušení svého pobytového oprávnění tím, že se mohl vyvarovat páchání trestné činnosti.
[6] Ačkoli měl tedy správní orgán prvního stupně za to, že mu nepřísluší zkoumat
přiměřenost svého rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života
žalobce, nakonec přistoupil k jejímu hodnocení, neboť se domníval, že podle judikatury
Nejvyššího správního soudu, pokud účastník tuto námitku uplatní, musí se s ní správní orgán
vypořádat. Ačkoliv žalobce žije v České republice dlouho a má zde manželku a syna, který se zde
narodil a je občanem České republiky, nebude zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu
nepřiměřené. Ani jeden z příbuzných není na žalobci závislý svým pobytem. Syn žalobce je již
dospělý, plnoletý a momentálně studuje v zahraničí, odluka od otce pro něj tedy nebude
nepřekonatelnou překážkou. Navíc se syn i manželka žalobce musejí vyrovnat s šest let trvající
odlukou způsobenou výkonem trestu odnětí svobody. Žalobce spáchal pokračující zvlášť
závažný zločin, kterým způsobil hostitelskému státu výše uvedenou škodu. I v době, kdy žalobce
páchal trestnou činnost, zákon o pobytu cizinců obsahoval ustanovení, na jehož základě bylo
možné jeho pobytové oprávnění zrušit, nemohl tedy spoléhat na to, že se tak nestane.
[7] Pokud jde o důkazy navržené žalobcem, uvedl správní orgán prvního stupně, že výpis
z obchodního rejstříku sice nebyl k vyjádření žalobce přiložen, nicméně z informací dostupných
na internetových stránkách www.justice.cz je zřejmé, že byl žalobce zapsán jako společník
společnosti X až dne 27. 11. 2018 na základě rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 11. 2018.
Vzhledem k tomu, že dne 19. 11. 2018 převzal žalobce oznámení o zahájení řízení, jeví se
předmětný zápis jako účelově provedený. Společnost sama o sobě existuje již ode dne
30. 11. 2017, přičemž jednatelkou je T. T. B., bude tedy i nadále fungovat bez ohledu na zrušení
pobytového oprávnění žalobce, který se v současnosti na jejím chodu stejně podílet nemůže.
Vzhledem k uvedenému nedojde zrušením platnosti povolení žalobce k trvalému pobytu ani ke
zhoršení finanční situace rodiny, neboť žalobce momentálně nemůže podnikat. Navrhované
výslechy žalobce, jeho manželky a syna správní orgán prvního stupně neprovedl, neboť je shledal
nadbytečnými. Žalobce se již vyjádřil písemně. Výpovědi syna a manželky žalobce nemohou pro
řízení přinést ničeho nového, proto správní orgán prvního stupně tyto výslechy s odkazem na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2018, č. j. 4 Azs 153/2018 – 57, rovněž
neprovedl. Správní orgán nezpochybňuje rodinné vazby žalobce, ten přitom neuvedl žádné další
skutečnosti, které by měly být uvedenými důkazy prokázány.
[8] Skutečnost, že žalobce uhradil veškeré peněžní závazky vyplývající z trestních rozsudků
a že nastoupil výkon trestu, nelze zohlednit, neboť v případě nesplnění těchto povinností
mu hrozily další sankce. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením žalobce, podle něhož bylo jeho trestní
odsouzení jediným excesem z jinak bezúhonného života. Ačkoliv byl žalobce odsouzen poprvé,
nelze opomenout, že šlo o pokračující trestný čin páchaný po dobu dvou let (ve skutečnosti
se tak dělo po dobu více než šesti let – pozn. NSS), kterým byla České republice způsobena škoda
téměř 9 milionů Kč (správně má být více než 12 mil. Kč – pozn. NSS). Správní orgán prvního
stupně zdůraznil, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs
312/2016 – 59, je míra integrace cizince do české společnosti irelevantní, pokud spáchá závažný
trestný čin.
[9] Správní orgán prvního stupně přitom vycházel z §2 odst. 4 správního řádu. Ve veřejném
zájmu jistě není, aby na území České republiky pobýval cizinec s povolením k trvalému pobytu,
jakožto nejvyšším cizineckým pobytovým oprávněním, který zde páchal závažnou daňovou
trestnou činnost. Je svrchovaným právem státu rozhodovat o vstupu a pobytu cizinců na své
území, právo pobytu cizince tedy není základním lidským právem.
[10] Správní orgán prvního stupně uzavřel, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
nelze dávat na roveň trestu vyhoštění, k jehož uložení trestní soudy v případě žalobce
nepřistoupily, neboť s vyhoštěním je spojen rovněž zákaz pobytu na území ČR, resp. EU, kdežto
zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu představuje pouhé odnětí nejvyššího cizineckého
pobytového oprávnění.
[11] Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které
žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím zamítla a potvrdila správní rozhodnutí prvního
stupně. Žalovaná zopakovala, že z opisu z evidence rejstříku trestů a z trestních rozsudků, které
jsou součástí spisu, je prokázáno, že podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
dle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců byly naplněny, neboť žalobce byl odsouzen
k šestiletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
[12] Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je patrné, z jakých důvodů bylo vydáno,
na základě jakých podkladů správní orgán rozhodoval a jak je hodnotil. Skutkový stav byl zjištěn
dostatečně. K porušení §68 odst. 3 správního řádu tedy nedošlo. Pokud jde o neprovedení
žalobcem navržených výslechů, žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 441/2018 – 32, uvedla, že tvrzení žalobce týkající se jeho rodinných
poměrů vzal správní orgán prvního stupně za prokázaná, žalobci tedy nemohlo být neprovedení
dalšího dokazování v tomto ohledu na újmu.
[13] Jednání, za něž byl žalobce odsouzen, nelze považovat za ojedinělý exces v jeho jinak
řádném životě, neboť se jednalo o pokračující zvlášť závažný zločin, který byl páchán po několik
let.
[14] S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs
218/2015 – 51, ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs
147/2016 – 30, a ze dne 5. 12. 2018, č. j. 1 Azs 377/2018 – 32, žalovaná uvedla, že v případě
rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemá
správní orgán povinnost posuzovat dopad příslušného rozhodnutí do soukromého ani rodinného
života cizince. Test proporcionality provedl již zákonodárce při přijímání této zákonné úpravy.
Vzhledem k tomu, že správní orgán prvního stupně nemá povinnost hodnotit dopad
předmětného rozhodnutí do soukromého ani rodinného života žalobce, nebyl v tomto směru
ani povinen vést dokazování.
[15] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který ji jako
nedůvodnou zamítl.
[16] V odůvodnění rozsudku krajský soud s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, zejména na rozsudky ze dne 12. 3. 2019, č. j. 4 Azs 391/2018 – 38, a ze dne
31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 46/2016 – 53, uvedl, že v případě řízení o zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu jsou správní orgány povinny se přiměřeností rozhodnutí z hlediska dopadů
do soukromého a rodinného života cizince zabývat. Dále krajský soud poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019 – 34, podle něhož správní
orgán při zjišťování podstatných skutečností zpravidla může vycházet jen z toho, co uvede
a osvědčí účastník, respektive „nemůže dál, než kam jej účastník pustí“, a na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2018, č. j. 1 Azs 259/2018 – 29, podle něhož, pokud cizinec
pouze tvrdí, že má rodinného příslušníka na území České republiky, aniž jakkoliv individualizuje
svůj vztah k němu, může se správní orgán s tímto tvrzením vypořádat s mírou odpovídající
kvalitě a konkrétnosti takové námitky. Neprovedení navržených výslechů nemohlo vést
k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť všechna tvrzení žalobce ve vztahu k jeho
soukromým a rodinným poměrům vzaly správní orgány za prokázané.
[17] Jak podle krajského soudu vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 554/2018 – 31, břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně soukromých
a rodinných poměrů tíží žalobce a tudíž nelze klást k tíži správních orgánů, pokud přiměřenost
svých rozhodnutí hodnotily pouze v intencích toho, co jim bylo o žalobci známo ze správního
řízení. V tomto směru krajský soud odkázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 – 34, z něhož rozsáhle citoval.
[18] Krajský soud shledal vypořádání námitky nepřiměřenosti žalobou napadených rozhodnutí
z hlediska jejich dopadů do soukromého a rodinného života žalobce a jeho rodinných příslušníků
ze strany správních orgánů dostačujícím. Správní orgány nepominuly žádnou skutečnost tvrzenou
žalobcem, všechny skutečnosti popsaly, uvážily a dospěly k logickému a přesvědčivému závěru,
že rozhodnutí není nepřiměřené, a s tímto závěrem se krajský soud ztotožnil. Námitky žalobce
zůstaly v obecné rovině. Z tvrzení žalobce nevyplývá, že by nemohl po propuštění z výkonu
trestu odnětí svobody přesunout rodinný život s manželkou do vlasti, kde si může vytvořit
zázemí, o němž tvrdí, že jej tam nemá. S ohledem na závažnost žalobcovy trestné činnosti a její
dlouhodobé páchání není takový zásah nepřiměřený. Kromě toho žalobce nebyl vyhoštěn a může
tedy o povolení k pobytu v České republice znovu zažádat.
II.
Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované a repliky stěžovatele
[19] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce („stěžovatel“) původně blanketní kasační
stížnost, v jejímž doplnění namítá kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[20] Stěžovatel správním orgánům vytýká, že dostatečně nezjistily skutkový stav věci. Správní
orgány sice uznaly svou povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí s ohledem na soukromý
a rodinný život stěžovatele, ovšem jejich posouzení zůstalo toliko na formální úrovni, správní
orgány zohlednily pouze skutečnosti hovořící v neprospěch stěžovatele, které navíc neměly oporu
v dokazování. Naopak nebyly zohledněny silné rodinné vazby stěžovatele na území České
republiky, jeho předchozí příkladný život, vyšší věk a problémy, které nastanou při jeho
reintegraci ve Vietnamu, kde nežije již déle než 30 let a nemá zde žádné příbuzné. Vzhledem
k tomu, že v době, kdy bude stěžovatel propuštěn z výkonu trestu, mu bude 62 let, lze očekávat
zhoršení jeho zdravotního stavu. Život v prostředí, kde již nemá žádné hlubší vazby, by pro něj
v takovém případě znamenal sociální izolaci.
[21] Pokud jde o povinnost stěžovatele vyvíjet aktivitu k prokázání skutkového stavu, je třeba
odlišit označování důkazů od jejich provádění. Stěžovatel opakovaně poukazoval na potřebu
provést výslech jeho manželky a syna, aby mohl správní orgán získat úplné informace o povaze
a intenzitě jejich rodinných vazeb. Neprovedení těchto důkazů se pak promítlo do odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který předjímal, že pokud se manželka se synem
musí vyrovnat s šestiletým odloučením od stěžovatele v době výkonu trestu, nebude ani jejich
další odloučení problém. Jedná se o pouhé hypotetické úvahy ohledně velmi individuálního
prožívání nepřítomnosti blízkého člověka, které nejsou podepřeny relevantními informacemi ani
důkazy. Obdobně nepodložený je i závěr, že bude případně možné, aby rodina přenesla svůj život
do Vietnamu. Správní orgán prvního stupně neměl žádné informace o zázemí manželky ani syna
stěžovatele ve Vietnamu, ani se nezabýval otázkou, zda je možné, aby tam rodina přenesla své
ekonomické aktivity a zda tam může žít v důstojných podmínkách. Takový přístup k dokazování
nese znaky nepřípustné libovůle správního orgánu. Tyto závěry přitom převzal i krajský soud.
[22] K samotnému posouzení přiměřenosti dopadů žalobou napadených rozhodnutí
stěžovatel namítá, že se správní orgán prvního stupně zaměřil pouze na ochranu veřejného zájmu
a intenzitu narušení veřejného pořádku. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 – 46, je přitom při posuzování přiměřenosti vždy třeba poměřovat
něco k něčemu – tedy v tomto případě zájem na ochraně veřejného pořádku s právem
na soukromý a rodinný život. Navíc správní orgán prvního stupně nevzal v potaz ani doporučení
Rady Evropy č. 1504 z r. 2001, o nevyhošťování dlouhodobých imigrantů, v němž je uvedeno,
že by k vyhoštění mělo být přistupováno pouze výjimečně v situacích, kdy další setrvání cizince
představuje skutečnou hrozbu pro stát. Stěžovatel si je vědom toho, že v předmětném případě
nejde o vyhoštění, nicméně s přihlédnutím k situaci ve Vietnamu a na tamním zastupitelském
úřadu ČR se důsledky zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatele značně podobají
důsledkům správního vyhoštění. S ohledem na délku svého pobytu stěžovatel spadá do kategorie
dlouhodobých imigrantů a vzhledem k jeho osobě, zejména předchozímu řádnému životu,
nepředstavuje hrozbu do budoucna, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by se měl dopouštět další
trestné činnosti.
[23] Dále stěžovatel odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne
2. 8. 2001, Boultif proti Švýcarsku, stížnost č. 54273/00, a na rozsudek velkého senátu ESLP ze dne
18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, v nichž ESLP formuloval kritéria, která
je třeba hodnotit v případě rušení pobytového oprávnění cizince. Správní orgán prvního stupně
kladl důraz zejména na délku uloženého trestu odnětí svobody, kterou odůvodňoval závažnost
trestného činu spáchaného stěžovatelem, aniž by zohlednil další hlediska, jako je hierarchie
trestných činů uvedená ve zvláštní části trestního zákoníku. Hospodářské trestné činy jsou
uvedeny až v hlavě VI., což odráží i význam chráněných hodnot. V tomto ohledu stěžovatel
poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs
383/2019 – 40. S odkazem na již uvedený rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner stěžovatel
dodal, že pokud správní orgán prvního stupně uvádí, že stěžovatel udržoval vztahy
s vietnamskými občany, nebyl odtržen od tamní kultury a jazyka, nelze takovou skutečnost
vnímat jako důkaz vazeb na zemi původu, nýbrž na Českou republiku, kde tyto osoby žijí. Dále
stěžovatel upozornil na to, že byl po celou dobu manželství hlavním živitelem rodiny, která čítá
pouze tři členy, jeho vycestování tedy bude mít zásadní ekonomický dopad na její ostatní členy.
Stěžovatel dodal, že test proporcionality měl být o to důslednější, pokud bylo dříve v rámci
trestního řízení shledáno nepřiměřeným uložení trestu vyhoštění. Byť se jedná o jiný institut,
s ohledem na již uvedené je dopad žalobou napadených rozhodnutí do života stěžovatele de facto
shodný. Tuto skutečnost správní orgán prvního stupně nezohlednil, ač tak měl dle již uvedeného
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, 5 Azs 383/2019 – 40, učinit. Pokud
trestní soud nepřistoupil k uložení trestu vyhoštění s ohledem na nepřiměřenost takového zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele, měly správní orgány zhodnotit i rodinné vazby
stěžovatele.
[24] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku i rozhodnutí
žalované.
[25] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti se žalovaná ztotožnila s napadeným rozsudkem
krajského soudu a odkázala na své vyjádření k žalobě a na odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud
jde o kasační argumentaci vycházející z toho, že stěžovateli nebyl uložen trest vyhoštění, uvedla
žalovaná, že zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je jiný právní institut, jehož důsledky
jsou méně závažné, neboť s trestem vyhoštění je spojen nejméně roční zákaz pobytu na území
ČR. Pouhé zrušení pobytu tyto důsledky nemá, jde pouze o odnětí nejvyššího cizineckého
pobytového oprávnění, jímž by stěžovatel neměl disponovat vzhledem k závažnosti trestné
činnosti, které se dopustil. Ani §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, na rozdíl od odst. 2 téhož
ustanovení, výslovně nepřipouští zohledňování soukromých a rodinných poměrů cizince.
Žalovaná nepopírá judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je třeba posuzovat
přiměřenost rozhodnutí i v případě zrušení pobytového oprávnění dle §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců. Správní orgány tak učinily, avšak neshledaly s ohledem na závažnost jednání
stěžovatele, že by dopady předmětného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života byly
nepřiměřené.
[26] Na vyjádření žalované ke kasační stížnosti reagoval stěžovatel dvěma replikami
doručenými Nejvyššímu správnímu soudu dne 1. 4. 2020 a dne 9. 4. 2020. V nich zopakoval,
že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav a neposoudily přiměřenost dopadů
předmětného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, naopak rozsáhle
zdůvodňovaly, proč tuto skutečnost není možné v případech zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu z důvodu dle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců posoudit. Takový
postup je v rozporu nejen s čl. 8 Úmluvy, ale též s čl. 6 odst. 2 ve spojení s čl. 17 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny
(dále jen „směrnice 2003/86/ES“), jak byly vyloženy Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku
ze dne 12. prosince 2019, G.S. a V.G., C-381/18 a C-382/18, ECLI:EU:C:2019:1072. Stěžovatel
dodal, že ochrana rodinného života se týká nejen stěžovatele, ale i jeho manželky a syna. K závěru
krajského soudu, podle něhož se do problematické situace uvedl sám svým protiprávním
jednáním, stěžovatel uvedl, že tato skutečnost vyplývá již z podstaty §77 odst. 1 písm. h) zákona
o pobytu cizinců a není tedy relevantní. Dále stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 347/2019 – 33, v němž se Nejvyšší správní soud
zabýval povinností správních orgánů provést výslech rodinných příslušníků cizince za účelem
posouzení přiměřenosti dopadů jejich rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
uplatněných kasačních námitek; zkoumal rovněž, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[28] Podle §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, v relevantním znění, Ministerstvo
vnitra zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen
soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem
České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
[29] O tom, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání
úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky,
není v předmětné věci sporu. Spornou však zůstává otázka posouzení přiměřenosti zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatele s ohledem na jeho soukromý a rodinný život.
[30] Pokud jde o povinnost správního orgánu posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí
o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu z důvodu podle §77 odst. 1 písm. h) zákona
o pobytu cizinců do práva na osobní a rodinný život cizince, lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40. Ten se sice zabýval zamítnutím
žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, v něm uvedené
závěry však lze přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, o to i z toho důvodu, že hodnotí
vývoj právní úpravy i judikatury vztahující se mj. právě k §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu
cizinců:
„Krajský soud svůj právní názor opřel mj. o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016,
č. j. 2 Azs 147/2016 – 30, který se ovšem v případu jím posuzovaném právě rozsáhle zabýval přiměřeností
dopadů do soukromého a rodinného života cizince u rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle
§77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 17. 12. 2015, podle něhož „ministerstvo
platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky
za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, za podmínky, že toto rozhodnutí
bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince“. Nejvyšší správní soud
následně pouze v závěru svého rozsudku obiter dictum poukázal na pozdější právní úpravu účinnou
od 18. 12. 2015, konkrétně na §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, podle něhož „ministerstvo zruší
platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání
úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky anebo byl
cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody“. Ve vztahu k této právní úpravě, která ovšem na případ posuzovaný
Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 2 Azs 147/2016 vůbec nedopadala, dospěl druhý senát Nejvyššího
správního soudu k závěru, že zákonodárce uvedenou legislativní změnou zamýšlel dosáhnout toho, aby
v případech, na něž se vztahuje §77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, nebyla přiměřenost dopadů
rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu vůbec posuzována.
Tento svůj úmysl zákonodárce v obecné rovině následně skutečně potvrdil novelou zákona o pobytu
cizinců provedenou zákonem č. 222/2017 Sb., jež s účinností od 15. 8. 2017 vložila do §174a zákona
o pobytu cizinců definujícího hlediska, k nimž jsou správní orgány povinny přihlédnout při posuzování
přiměřenosti dopadů jednotlivých rozhodnutí vydaných dle tohoto zákona, následující odstavec třetí: „Přiměřenost
dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně
stanoví.“ Nicméně, ještě před tím Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 20. 9. 2018, č. j. 10 Azs
127/2018 – 30, (…), dospěl k závěru, že povinnost správních orgánů, dlouhodobě potvrzovaná judikaturou
Nejvyššího správního soudu, vždy zkoumat přiměřenost dopadů svých rozhodnutí vydaných dle zákona o pobytu
cizinců, která mají potenciální dopad do soukromého a rodinného života cizince (s tím není v rozporu ani
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, …), vyplývá přímo
z čl. 8 Úmluvy. Ten dle citovaného rozsudku Českou republiku zavazuje k respektu vůči soukromému
a rodinnému životu každého jednotlivce a, lze dodat, má samozřejmě před zákonem o pobytu cizinců přednost
(viz čl. 10 Ústavy ČR). Na tom nemohl nic změnit ani do zákona následně vložený třetí odstavec §174a
zákona o pobytu cizinců, jak Nejvyšší správní soud potvrdil např. v rozsudku ze dne 19. 12. 2018, č. j 8 Azs
290/2018 – 27, publ. pod č. 3852/2019 Sb. NSS. V něm totiž shledal ve vztahu k rozhodnutí správního
orgánu o uložení povinnosti opustit území ČR rovněž rozpor tohoto ustanovení zákona s čl. 5 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/15/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. V nyní posuzované
věci zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU lze jen opakovat,
že uplatnění §174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců by bylo vedle příslušné výše citované unijní právní úpravy
(srov. též čl. 7 Listiny základních práv EU a rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 26. 3. 2019,
SM, C-129/18, ECLI:EU:C:2019:248) především v přímém rozporu s čl. 8 Úmluvy, (…), a toto ustanovení
musí proto zůstat v daném případě neaplikováno.“
[31] Na uvedeném postupu nic nemění ani další recentní rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 – 39, jenž se týká zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, u něhož, obdobně jako
u písm. c) téhož ustanovení, je důvodem zrušení delší, resp. v tomto případě dlouhodobá
nepřítomnost cizince na území. Ovšem úvaha správních orgánů v nyní posuzované věci o tom,
že pokud není na místě zabývat se přiměřeností zrušení pobytového oprávnění v případě
dlouhodobé nepřítomnosti cizince na území České republiky, pak tím spíše není na místě
se jí zabývat v případě jeho trestního odsouzení, neboť tento důvod odnětí pobytového
oprávnění je podstatně závažnější, je nesprávná, neboť závěry judikatury Nejvyššího správního
soudu k tomuto důvodu zrušení platnosti trvalého pobytu jsou založeny na tom, že cizinec právě
svou dlouhodobou nepřítomností na území ČR dává zpravidla najevo, že svůj osobní a rodinný
život nespojuje nutně s Českou republikou, což rozhodně není případ důvodu zrušení platnosti
trvalého pobytu nyní posuzovaného. Nicméně i k případům spadajícím pod §77 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců, a do určité míry ke všem důvodům zrušení platnosti trvalého pobytu
dle prvního odstavce tohoto ustanovení Nejvyšší správní soud v zmiňovaném rozsudku ze dne
22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 – 39, poznamenal:
„„Obecný“ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu do rodinného
a soukromého života cizince provedl v §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců již zákonodárce. Z hlediska
vnitrostátní právní úpravy – v běžných případech a v obecné rovině – lze předpokládat, že soustavný a dlouhodobý,
více než 6 let trvající pobyt cizince mimo ČR zpřetrhá vazby k ČR (rozsudek ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs
338/2016-39, bod 16). Řízení vycházející z naplnění skutkových podstat vyjmenovaných v §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců zákonodárce pojal tak, aby ministerstvo nemuselo v každém jednotlivém případě zkoumat
přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince dle §174a zákona o pobytu cizinců
(srov. rozsudky ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, bod 16; ze dne 5. 12. 2018, čj. 1 Azs
377/2018-32, bod 21, a další).
Z tohoto pravidla existují výjimky, v nichž vyvstane potřeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí
přímo z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; k tomu naposledy rozsudek
ze dne 12. 12. 2019, čj. 10 Azs 310/2019-32, bod 13, a judikatura tam citovaná). NSS výjimečné případy
shledal jen ve sporech, kdy šlo o rodinný život cizince. Pokud by v těchto kauzách nebyla řádně posouzena
přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného života cizince, byli by rodiče odděleni od svých nezletilých dětí, což
zjevně odporuje nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). (…)
NSS si je vědom toho, že článek 8 Úmluvy je samozřejmě přímo aplikovatelný a má přednost před
zákonem. Avšak k jeho potenciální aktivaci musí cizinec v řízení, jako je to nynější, vznést konkrétní námitku
nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života. Teprve pak se správní orgán s touto námitkou musí
vypořádat (srov. nedávno též rozsudek ze dne 23. 12. 2019, čj. 10 Azs 262/2019-31, bod 15). V tomto
případě je navíc třeba konstatovat, že čl. 8 Úmluvy může být použit jen za předpokladu, že konkrétně
vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života cizince není na prvý pohled
nemyslitelná, tzn. že cizincem tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí není jen zdánlivá či zjevně nespadá pod
ochranu čl. 8 Úmluvy. Proto ministerstvo ani žalovaná nemusejí nutně vypořádávat všechny výtky nepřiměřenosti,
rozhodně ne ty, které ani při vší představivosti nemohou aktivovat ochranu dle čl. 8 Úmluvy.“
[32] Nejvyšší správní soud tedy i v citované věci dospěl k závěru, že v některých případech
je třeba čl. 8 Úmluvy aplikovat přímo i přesto, že s takovým postupem §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců výslovně nepočítá, a to konkrétně tehdy, kdy cizinec jednak vznese konkrétní
námitku nepřiměřenosti rozhodnutí, jednak jím tvrzená nepřiměřenost dopadů rozhodnutí
do soukromého či rodinného života není již na prvý pohled nemyslitelná či zdánlivá. V nyní
posuzované věci se jedná právě o takový případ, neboť stěžovatel namítal nepřiměřenost
rozhodnutí správních orgánů s ohledem na jejich dopady do jeho soukromého a rodinného
života již ve svém vyjádření k podkladům pro vydání prvostupňového rozhodnutí a jeho
argumentaci přitom nelze prima facie označit za nemyslitelnou či zdánlivou. Správní orgány tedy
v předmětné věci byly povinny posoudit přiměřenost rozhodnutí s ohledem na soukromý
a rodinný život stěžovatele.
[33] Vzhledem k tomuto závěru se již Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou stěžovatele,
uplatněnou navíc až v replice k vyjádření žalované ke kasační stížnosti (tedy až po uplynutí
měsíční lhůty k doplnění jeho původně blanketní kasační stížnosti – viz §106 odst. 3 s. ř. s.),
podle níž ke stejnému výsledku vede i povinnost postupovat v souladu se směrnicí 2003/86/ES,
jak je vykládána Soudním dvorem mj. ve zmiňovaném rozsudku ve věci G.S. a V.G. (C-381/18
a C-382/18). Navíc v této věci se nejedná o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny ve smyslu §46a zákona o pobytu cizinců a ani ze správního
spisu není zcela zřejmé, že by na tento případ uvedená směrnice dopadala.
[34] To ovšem nic nemění na tom, že závěr žalované, podle něhož nebyly správní orgány
v předmětném případě povinny posuzovat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života
stěžovatele, je v tomto případě, jak vyplývá z výše uvedeného, nesprávný. Vzhledem k tomu,
že žalovaná vůbec nepřezkoumala úvahy správního orgánu prvního stupně o přiměřenosti
předmětného rozhodnutí, když pouze konstatovala, že hodnocení přiměřenosti rozhodnutí
nebylo na místě, upřela tím stěžovateli právo na přezkum rozhodnutí v odvolacím řízení
zakotvené v §89 správního řádu. Její rozhodnutí je tedy v daném ohledu zcela nepřezkoumatelné
a již jen z tohoto důvodu mělo být krajským soudem zrušeno namísto toho, aby krajský soud,
v rozporu s obsahem žalobou napadeného rozhodnutí, konstatoval, že „žalovaná aprobovala závěry
prvoinstančního orgánu k přiměřenosti rozhodnutí“.
[35] Je ovšem pravdou, že správní orgán prvního stupně dopad svého rozhodnutí
do soukromého a rodinného života stěžovatele (i přes své přesvědčení, že tak nemusí činit),
do určité míry posoudil, a ačkoliv žalovaná se přiměřeností svého rozhodnutí po věcné stránce
nezabývala, krajský soud následně úvahy správního orgánu prvního stupně rekapituloval
a ztotožnil se s nimi, Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné s k těmto úvahám,
i z hlediska dalšího postupu v řízení, vyjádřit.
[36] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů
rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[37] Při hodnocení soukromých a rodinných vazeb stěžovatele vyšel správní orgán prvního
stupně z jeho tvrzení uvedených ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne
18. 1. 2019, která správní orgán nijak nerozporoval a v odůvodnění svého rozhodnutí s nimi
skutečně pracoval, výslechy stěžovatelovy manželky a syna však neprovedl, jelikož je shledal
nadbytečnými. Jak připomněl i stěžovatel, otázkou neprovedení důkazů výslechy rodinných
příslušníků cizince pro jejich nadbytečnost se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém nedávném
rozsudku ze dne 27. 3. 2020, č. j. 5 Azs 347/2019 – 33, v němž dospěl k závěru, že neprovedení
uvedených důkazů mělo za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu. Skutkové okolnosti
uvedeného případu se však podstatně lišily od nyní posuzované věci, neboť rodina tehdejšího
stěžovatele zahrnovala nezletilé dítě, jehož zájmy byly správní orgány povinny hodnotit dle čl. 3
Úmluvy o právech dítěte. Naproti tomu synovi nynějšího stěžovatele bylo v době rozhodování
správních orgánů 24 let. S dospíváním člověka je v zásadě spojeno i jeho postupné osamostatnění
a pokles jeho bezprostřední závislosti na rodině. V případě stěžovatelova syna je tedy možno
s ohledem na jeho věk a studium v zahraničí dospět k závěru, že je natolik samostatný,
že případné odloučení od stěžovatele spojené se zrušením platnosti jeho povolení k trvalému
pobytu nebude nepřiměřené v porovnání se závažností trestné činnosti, které se stěžovatel
dopustil na území České republiky. Stěžovatel přitom neuvedl žádné specifické okolnosti, které
by tento závěr zpochybňovaly, respektive neargumentoval v tom směru, že by jeho rodinní
příslušníci nesli vzájemné odloučení, které nastalo již s jeho nástupem do výkonu trestu odnětí
svobody, hůře, než je obvyklé. To, že rodina špatně snáší vzájemné odloučení, je do jisté míry
přirozené a správní orgány k tomuto zjištění nepotřebují vést dokazování. Lze tedy uzavřít,
že z tohoto pohledu provedení výslechů rodinných příslušníků stěžovatele, resp. i jeho samého,
v předmětné věci sice mohlo dokreslit rodinnou situaci a vzájemné vztahy mezi jednotlivými
členy rodiny, nebylo však pro rozhodnutí správních orgánů zcela nezbytné.
[38] Věcnou stránkou posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti
trvalého pobytu do soukromého a rodinného života cizince se Nejvyšší správní soud zabýval
rovněž ve svém rozsudku ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28, v němž mimo jiné
rekapituloval judikaturu ESLP k této otázce:
„Např. v relativně nedávném rozsudku ze dne 9. dubna 2019, I. M. proti Švýcarsku, stížnost
č. 23887/16, ESLP shrnul svou dosavadní judikaturu k této otázce tak, že předně připomněl zásadu
mezinárodního práva, podle které jsou státy oprávněny, aniž jsou přitom dotčeny jejich závazky vyplývající
z Úmluvy, kontrolovat vstup cizinců na své území. Úmluva nebrání oprávnění států vyhostit (a tedy ani zrušit
povolení k trvalému pobytu - pozn. NSS) v zájmu zachování veřejného pořádku cizince s oprávněným pobytem
na jejich území, který se dopustil trestné činnosti; ke své slučitelnosti s článkem 8 Úmluvy však taková rozhodnutí
musí být nezbytná v demokratické společnosti, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě a být zejména
přiměřená sledovanému legitimnímu cíli (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. října 2003, Slivenko proti
Lotyšsku, stížnost č. 48321/99, bod 113). ESLP v této souvislosti odkázal též na rozsudek svého velkého
senátu ze dne 18. října 2006, Üner proti Nizozemsku (stížnost č. 46410/99, body 54 až 60) v němž byla
shrnuta kritéria, jimiž se mají státy při svém rozhodování při posouzení nezbytnosti zásahu do soukromého
a rodinného života takového cizince řídit:
– povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem,
– délka jeho pobytu v hostitelské zemi,
– doba od spáchání trestného činu a chování stěžovatele během ní,
– státní občanství různých dotčených osob,
– rodinná situace stěžovatele, zejm. doba trvání manželství, jakož i ostatní okolnosti svědčící o existenci
skutečného rodinného života páru,
– otázka, zda manžel stěžovatele při vzniku rodinného pouta věděl o trestné činnosti stěžovatele,
– otázka, zda z manželství vzešly děti, a jejich věk,
– závažnost obtíží, kterým by manžel stěžovatele čelil v domovské zemi
– zájem a blaho dětí, zejména s ohledem na obtíže, kterým by čelily v domovské zemi
– pevnost rodinných, sociálních a kulturních vazeb s hostitelskou a domovskou zemí; případně mají zohlednit
další konkrétní okolnosti, například medicínské aspekty nebo dočasnou či trvalou povahu zákazu vstupu
(rozsudek ESLP ze dne 15. listopadu 2012, Shala proti Švýcarsku, stížnost č. 52873/09, bod 46).
Vnitrostátní soudy také musejí podle ESLP dostatečně podrobně odůvodnit svá rozhodnutí. Odůvodnění,
které skutečně nevyvažuje dotčené zájmy, je v rozporu s článkem 8 Úmluvy, zejména když soudy přesvědčivě
neprokáží, že je zásah přiměřený sledovaným cílům, a tedy odpovídá naléhavé společenské potřebě (rozsudek
ze dne 8. listopadu 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, bod 47). Pokud vnitrostátní soudy
dostatečně a přesvědčivě přezkoumaly skutkové okolnosti a relevantní souvislosti a provedly adekvátní posouzení
osobních zájmů stěžovatele a obecnějších zájmů společnosti, nepřísluší ESLP jejich posouzení nahradit svým
vlastním, a to ani v otázce proporcionality sporného opatření, ledaže pro to existují důležité důvody (rozsudek
ESLP ze dne 14. září 2017, Ndidi proti Spojenému království, stížnost č. 41215/14, bod 76).“
[39] Správní orgán prvního stupně se nezaměřil pouze na závažnost stěžovatelova provinění,
ale vzal v úvahu rovněž to, že stěžovatel pobývá na území České republiky již dlouhou dobu
s manželkou a synem. Pobytový režim manželky ani syna nebude podle správního orgánu dotčen,
syn je již dospělý a vzhledem k tomu, že momentálně studuje v zahraničí, nebude pro něj odluka
od otce nepřekonatelným problémem. Navíc se rodina musí vyrovnat s šestiletou odlukou
zapříčiněnou výkonem trestu odnětí svobody stěžovatele. Dále správní orgán prvního stupně
zohlednil argumentaci stěžovatele ohledně jeho členství ve společnosti s ručením omezeným
a ohledně jeho dosavadního řádného života.
[40] Předmětné rozhodnutí již ze své podstaty představuje zásah do soukromého a rodinného
života stěžovatele a jeho rodiny, to konečně uznávají správní orgán prvního stupně i krajský soud.
Stěžovatele bude jeho rodina, bude-li nucen na základě žalobou napadených rozhodnutí
vycestovat z České republiky, nepochybně postrádat, to však samo sobě ještě neznamená,
že je rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění stěžovatele dle §77 odst. 1 písm. h) zákona
o pobytu cizinců nepřiměřené. Nepřiměřenost tohoto rozhodnutí mohou založit, vzhledem
k závažnosti jeho trestné činnosti na území ČR, pouze závažné důvody ve smyslu výše uvedených
kritérií stanovených velkým senátem ESLP ve věci Üner.
[41] Pokud jde v tomto ohledu o ekonomickou závislost rodiny na stěžovateli, je třeba uvést,
že se rodina musela vyrovnat s výpadkem příjmů dosahovaných stěžovatelem již v souvislosti
s výkonem trestu odnětí svobody. V době, kdy stěžovatel uložený trest vykoná, bude jeho synovi
téměř 30 let, lze tedy předpokládat, že již bude ekonomicky soběstačný. Vzhledem k věku
stěžovatele v době jeho předpokládaného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (bezmála
62 let) se však správní orgán prvního stupně měl zabývat především otázkou, zda je vycestování
stěžovatele do země původu přiměřené za situace, kdy by měl ve Vietnamu v uvedeném věku,
přičemž více než polovinu života prožil v České republice, začínat v podstatě nový život, aniž
by bylo zřejmé, že by měl ve Vietnamu jakékoli rodinné zázemí či jiné sociální vazby. Právě
ve skutečnosti, že se správní orgán prvního stupně ani krajský soud touto otázkou nezabývaly,
spatřuje Nejvyšší správní soud druhý zrušující důvod.
[42] Dále je na jedné straně pravdou, že samotný závěr trestních soudů o tom, že uložení
trestu vyhoštění by v případě stěžovatele bylo nepřiměřené, nemůže sám o sobě znamenat
nepřiměřenost zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Se soudním trestem vyhoštění
je vždy spojen zákaz pobytu na území ČR, naproti tomu zrušením povolení k trvalému pobytu
se cizinci „pouze“ odnímá nejvyšší pobytové oprávnění. Na straně druhé je ovšem třeba opět
odkázat na závěry, které Nejvyšší správní soud prezentoval v již citovaném rozsudku ze dne
16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 – 28, byť se týká obdobného srovnání se správním vyhoštěním:
„Je pravdou, že s tímto rozhodnutím není, na rozdíl od rozhodnutí o správním vyhoštění, spojena doba zákazu
pobytu na území ČR, resp. členských států EU, na straně druhé, podobně jako ve věci Nunez proti Norsku
(rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 81),
nelze předvídat, zda by odloučení stěžovatele (…) bylo skutečně jen dočasné, nebo naopak trvalé, ani to, zda
by nižší pobytové oprávnění bylo stěžovateli skutečně uděleno, a to s ohledem na omezené možnosti z hlediska
zákona o pobytu cizinců, které by měl stěžovatel pro umožnění návratu do ČR z jeho vlasti k dispozici. Správní
orgány se touto otázkou nezabývaly a nevěnovaly v tomto směru pozornost ani příslušné správní praxi. Nejvyšší
správní soud odkazuje na svůj nedávný rozsudek ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40, vydaný
v zásadě ve srovnatelné věci, kdy byla cizinci po zrušení povolení k trvalému pobytu zamítnuta i žádost o povolení
pobytu přechodného, a to z důvodu, jehož skutkový základ spočíval v téže trestné činnosti tohoto cizince, která
předtím vedla i ke zrušení povolení k trvalému pobytu. Byť tedy jistě v obecné rovině platí, že zrušení povolení
k trvalému pobytu bude zpravidla méně invazivním zásahem do soukromého a rodinného života cizince,
než např. rozhodnutí o jeho správním vyhoštění, možnost stěžovatele získat povolení k přechodnému pobytu v ČR
se v tomto konkrétním případě jeví být spíše pouhou spekulací správních orgánů.“ Správní orgány pochybily,
když se i v nyní posuzované věci spokojily s pouhým konstatováním, že stěžovatel má v případě
zrušení platnosti stávajícího povolení k trvalému pobytu možnost požádat o vydání nového
pobytového oprávnění, aniž by se zabývaly tím, zda má taková žádost o jiný (byť i pro
stěžovatele méně výhodný) pobytový titul, s ohledem na důvod, pro nějž bylo stěžovateli odňato
oprávnění k trvalému pobytu, vůbec reálnou šanci k úspěchu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[43] V takto vymezeném rozsahu shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek krajského soudu. Zruší-li přitom Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci se vady, pro něž je rozsudek krajského soudu rušen, týkaly již rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2019, č. j. MV-47936-4/SO-2019, zrušil
a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaná dle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. vázána právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto
zrušujícím rozsudku. Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že v dalším řízení jsou správní orgány
povinny posoudit přiměřenost dopadů předmětného rozhodnutí do soukromého a rodinného
života stěžovatele a jeho rodiny, přičemž musí vzít v úvahu ekonomickou situaci stěžovatelovy
rodiny a možnost stěžovatele žít po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mimo území
České republiky zejména s ohledem na jeho věk a sociální a kulturní vazby v zemi původu,
případně jeho skutečnou možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území České republiky
vzhledem k posuzování takových žádostí osob, které byly v ČR pravomocně odsouzeny
za závažnou trestnou činnost.
[44] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
s. ř. s. mu tedy přísluší vůči neúspěšné žalované právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
řízení.
[45] Stěžovatel v řízení před krajským soudem uhradil soudní poplatek ve výši 3000 Kč,
v řízení před kasačním soudem ve výši 5000 Kč.
[46] Stěžovatel dále vynaložil náklady na své zastoupení. V řízení před krajským soudem i před
Nejvyšším správním soudem byl stěžovatel zastoupen advokátem Mgr. et. Mgr. Markem
Čechovským, Ph.D., proto mu náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení
její výše se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“).
[47] Náklady stěžovatele za řízení o žalobě spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3 x 3100 Kč za tři úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení,
podání žaloby a účast na jednání [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d) a g)
advokátního tarifu], a dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 3 x 300 Kč
za tři úkony právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), to vše zvýšeno o částku 2142 Kč
připadající na DPH ve výši 21 % (§57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem tedy náklady vynaložené
stěžovatelem na jeho zastoupení v řízení před krajským soudem činí 12 342 Kč.
[48] Dále stěžovateli přísluší vůči žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem, které spočívají v částce odpovídající odměně advokátovi
za zastupování ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti
[§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], dále v paušální náhradě
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního
tarifu), to vše zvýšeno o částku 714 Kč připadající na DPH ve výši 21 % (§57 odst. 2 s. ř. s.).
Náklady vynaložené stěžovatelem na jeho zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem
tak činí 4114 Kč.
[49] Celkem tedy přísluší stěžovateli náhrada nákladů řízení ve výši 24 456 Kč. K její úhradě
stanovil Nejvyšší správní soud žalované přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2020
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu