ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.82.2020:64
sp. zn. 5 Azs 82/2020 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. S., zastoupen
Mgr. Milanem Janákem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 28, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 16 Az 56/2019 – 25,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 16 Az 56/2019 – 25,
se ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 2. 10. 2019, č. j. OAM-160/LE-LE05-LE05-2018,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Milana Janáka se ur č uj í
částkou 12 342 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobou podanou dne 23. 10. 2019 k Městskému soudu v Praze se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí ze dne 2. 10. 2019, č. j. OAM-160/LE-LE05-LE05-2018, jímž žalovaný
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 16. 8. 2018 žádost o udělení
mezinárodní ochrany. Při pohovoru dne 18. 10. 2018 žalobce uvedl, že je ukrajinské národnosti,
vyznává pravoslavné křesťanství, nemá žádné politické přesvědčení a politicky se neangažuje.
Žalobce je ženatý a má dva nezletilé syny (ročník 2006 a 2011), přičemž manželka i děti pobývají
v České republice na základě povolení k trvalému pobytu. V České republice žádal o mezinárodní
ochranu již v roce 2003, ale jeho žádost byla zamítnuta. Následně odjel na Ukrajinu, kde si vyřídil
vízum, a jezdil do České republiky za prací a poté získal povolení k dlouhodobému pobytu.
V zemi původu žil v obci Bohdan v okrese Rachiv v Zakarpatské oblasti. Z Ukrajiny naposledy
vycestoval dne 5. 10. 2012 automobilem přes Maďarsko a Slovensko do České republiky. Při
odjezdu z Ukrajiny neměl žádné problémy. Do země původu se již nevrátil, jelikož byl v ČR
zatčen. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je zdravotně zcela v pořádku a nemá zvláštní
potřeby či omezení.
[3] Žalobce dále uvedl, že na Ukrajině nikdy nebyl trestně stíhán ani neměl jiné problémy,
pouze zmínil, že dříve měl problém s mafií, ale to je již zapomenuté. Žalobce požádal
o mezinárodní ochranu z toho důvodu, že chce zůstat v České republice především kvůli dětem.
Žalobce rovněž vyjádřil své obavy z války na Ukrajině a uvedl, že i když zatím nebyl do armády
povolán, berou tam každého. Žalobce sdělil, že jeho manželka a děti žijí v České republice
a na Ukrajině již poslední dva roky rodina nebyla, jelikož jeho otec i tchán nežijí a matka
manželky žije v České republice, proto žalobce ani jeho rodina nemají příležitost na Ukrajinu
jezdit. S manželkou i dětmi je žalobce v telefonickém kontaktu a rodina za ním i jezdí
na návštěvy. K dotazu, zda se podílí na materiálním zabezpečení dětí, žalobce sdělil, že (v rámci
výkonu trestu odnětí svobody) pracuje, takže manželce něco posílá.
[4] Žalovaný k věci z rejstříku trestů, resp. příslušných rozhodnutí trestních soudů zjistil,
že žalobce byl v České republice pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 a půl let pro
spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle
§240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nicméně v žalobou
napadeném rozhodnutí neshledal důvody pro použití vylučovací klauzule dle §15a odst. 1 písm.
b) zákona o azylu. Povaha trestného činu, za který byl žalobce odsouzen, přes jeho závažnost,
totiž podle žalovaného neodpovídá pojmu „vážný zločin“ ve smyslu uvedeného ustanovení
zákona o azylu, neboť se nejednalo o útok proti životu, zdraví či tělesné integritě či o jiný násilný
trestný čin.
[5] Na straně druhé dospěl žalovaný k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení jakékoli
formy mezinárodní ochrany. Ve vztahu k doplňkové ochraně dle §14a odst. 1 a 2 písm. d)
zákona o azylu žalovaný konstatoval, že existence soukromých či rodinných vazeb žadatele
nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě. Pokud žadatel hodlá
realizovat své právo na soukromý a rodinný život na území ČR, nezbavuje jej to povinnosti
dodržovat zdejší pravidla pro pobyt cizinců. Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich
společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Z výpovědi žalobce nevyplývá,
že by jemu a jeho rodinným příslušníkům, kteří mají shodnou státní příslušnost, fakticky
něco bránilo v realizaci jejich společného života v zemi původu. Žalobce byl v ČR odsouzen
za páchání rozsáhlé trestné činnosti, o pobytové oprávnění tedy přišel vlastní vinou. Institut
mezinárodní ochrany podle žalovaného nemá sloužit cizinci k vyhnutí se důsledkům jeho
protiprávního jednání.
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou městský soud rozsudkem
ze dne 6. 2. 2020, č. j. 16 Az 56/2019 – 25, zamítl. Městský soud předně uvedl, že vojenská
služba přestavuje legitimní občanskou povinnost a odmítání jejího výkonu nemůže samo o sobě
založit pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy. Žalovaný se podle městského soudu
i s ohledem na konkrétní situaci žalobce důkladně zabýval posouzením jeho obav. K žalobcově
námitce nedostatečného posouzení jeho soukromých a rodinných vazeb městský soud uvedl,
že žalovaný se rodinnými vazbami zabýval zcela dostatečně, avšak jejich relevanci pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu neshledal. Městský soud zdůraznil, že žalobce
sám svým protiprávním jednáním způsobil, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody, a je to tak
on, kdo zapříčinil citelný zásah do jeho rodinných vazeb ve formě odloučení od manželky a dětí.
Žalobce s manželkou ani dětmi trvale nežije a je s nimi pouze v omezeném kontaktu. Podle
městského soudu je možné udržovat telefonický kontakt a poskytovat případnou finanční
výpomoc i z území Ukrajiny. Žalobci navíc nic nebrání, aby se na Ukrajinu vrátil i s celou rodinou
a své rodinné vazby realizoval v zemi původu.
[7] Městský soud dále uvedl, že neudělením mezinárodní ochrany a následným vycestováním
může dojít k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v situaci, kdy
by byl zcela znemožněn rodinný život v zemi původu žalobce. Žalobce však nepoukázal
na žádnou překážku, která by mu bránila realizovat jeho rodinný a soukromý život na Ukrajině,
a městský soud neshledal případ žalobce v tomto směru nijak výjimečným, neboť žalobce
ani nebydlí se členy rodiny ve společné domácnosti, a navíc vlastní vinou způsobil odloučení
od své rodiny. Městský soud připomněl, že smyslem institutu mezinárodní ochrany je pomoci
lidem z oblastí, kde hrozí porušování jejich práv, a nelze tak jeho prostřednictvím nahrazovat
postupy zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobci nic nebrání, aby si pobytové oprávnění
vyřídil, jakmile splní podmínku trestní zachovalosti.
[8] Stejně tak neshledal městský soud v případě žalobce ani naplnění podmínek pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, neboť vycestování žalobce
není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
II.
Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a replika žalobce
[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž odkazuje
na důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s ., fakticky však uplatňuje rovněž důvod dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s . Má za to, že městský soud stejně jako žalovaný nesprávně posoudili, zda
zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života je důvodem pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu.
[10] Stěžovatel v prvé řadě poukazuje na to, že námitku nedostatečného zohlednění jeho
rodinných vazeb na území České republiky uplatňoval ve vztahu k možnosti udělení doplňkové
ochrany, nikoliv k možnosti udělení humanitárního azylu. Městský soud se k rodinným
vazbám stěžovatele vyjádřil při posuzování splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu,
ale dostatečně se s touto námitkou nevypořádal ve vztahu k doplňkové ochraně podle §14a
odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatel má za to, že rozsudek městského soudu je proto
třeba považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[11] Stěžovatel namítá, že žalovaný i městský soud odmítají uznat, že by zásah do soukromého
a rodinného života vyvolaný neudělením mezinárodní ochrany mohl představovat důvod pro
udělení doplňkové ochrany pro rozpor s mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatel
odkázal na důvodovou zprávu k §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, ze které je zřejmé,
že dané ustanovení bylo přijato právě s cílem pokrýt situace, kdy vycestování cizince, které
je přímým následkem neudělení mezinárodní ochrany, bude představovat nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života. To později potvrdila i judikatura Nejvyššího správního
soudu, která uznává, že riziko porušení práva na respektování soukromého a rodinného života
žadatele může v některých případech představovat důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod může v zásadě dojít pouze v situaci, kdy je rodinný život
v zemi původu cizince znemožněn. Je pravdou, že judikatura rozlišuje, zda je cizinci znemožněn
jeho rodinný život existující v České republice, či zda je cizinci znemožněn jeho rodinný život
v zemi původu, ale nelze dospět k závěru, že udělit doplňkovou ochranu lze pouze ve druhém
z uvedených případů. V obou případech totiž dochází k porušení mezinárodních závazků České
republiky a tudíž je dán důvod pro udělení doplňkové ochrany.
[12] Stěžovatel považuje odůvodnění rozsudku městského soudu, které je založeno na tom,
že to byl sám stěžovatel, kdo se pácháním trestné činnosti připravil o možnost legálně pobývat
na území České republiky, za zjednodušující a paušalizující. Stěžovatel s odkazem na judikaturu
Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) i Nejvyššího správního soudu připomněl, že při
posuzování, zda určité opatření nepředstavuje porušení článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, je třeba zohlednit řadu faktorů vyvažujících protichůdné zájmy cizince
a státu. Z této judikatury plyne, že i pokud se cizinec dopustí trestné činnosti, není tím bez
dalšího vyloučen z ochrany poskytované čl. 8 Úmluvy. Povahu této trestné činnosti je třeba
poměřit s dalšími výše uvedenými skutečnostmi, což ovšem městský soud neudělal.
[13] Stěžovatel dále zdůraznil, že byl sice v minulosti odsouzen za spáchání trestného činu
krácení daně, ale nejednalo se o násilnou trestnou činnost a svůj trest stěžovatel vykonal.
Na území České republiky žije (dle jeho tvrzení nyní již bývalá) manželka stěžovatele a jejich dvě
nezletilé děti, které se zde narodily. Všichni mají povolení k trvalému pobytu a budou žádat
o udělení českého státního občanství. Stěžovatel žije s rodinou ve společné domácnosti, městský
soud však vycházel z obsahu pohovoru se stěžovatelem, který s ním byl proveden během jeho
pobytu ve vězení, proto je zřejmé, že v té době s rodinou ve společné domácnosti nežil.
[14] Stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013,
č. j. 5 Azs 7/2012 – 28, publ. pod č. 2836/2013 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz), uzavírá, že v případech, kdy
žadatel v rámci azylového řízení tvrdí případný zásah do rodinného života, musí žalovaný také
zohlednit, zda má žadatel možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území České republiky.
Stěžovatel v žalobě upozorňoval, že pokud bude nucen vycestovat na Ukrajinu, nebude
mu fakticky umožněno vrátit se do České republiky legální cestou minimálně po dobu 5 let,
jelikož nebude splňovat podmínku trestní zachovalosti ve smyslu §174 zákona o pobytu cizinců.
Rozhodné v této souvislosti není podle stěžovatele ani to, zda bude moct realizovat svůj rodinný
život v zemi původu.
[15] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil.
[16] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popřel oprávněnost kasačních námitek,
je přesvědčen o tom, že reagoval na veškeré důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
přičemž podle něj stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by vedly k závěru o naplnění
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. K tvrzení stěžovatele o jeho rodinném životě na území
České republiky žalovaný dodal, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby svůj rodinný život
realizoval v zemi původu. Pokud chce svůj rodinný život realizovat v České republice, může
upravit svůj pobytový status prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Žalovaný odkázal
na obsah správního spisu, žalobou napadeného rozhodnutí, ztotožnil se s rozsudkem městského
soudu a navrhl, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl, případně
aby ji zamítl.
[17] K vyjádření žalovaného podal stěžovatel repliku, v níž uvedl, že nelze pouze konstatovat,
že jeho rodinní příslušníci s ním mohou vycestovat do země původu, a rodina tak může
realizovat svůj rodinný život tam, neboť žalovaný je povinen hodnotit i faktické překážky
takového kroku. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že fakticky nemůže získat žádné jiné oprávnění
k pobytu, což měl žalovaný zohlednit. Ve zbytku stěžovatel odkázal na svou argumentaci
uvedenou v kasační stížnosti.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[20] Stěžovatel v tomto případě namítá zásadní pochybení městského soudu a žalovaného
[ve vztahu k nedostatečnému zhodnocení možných důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle
§14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, tedy otázky, zda by vycestování stěžovatele nebylo
v rozporu s mezinárodními závazky ČR], které by mohlo mít dopad do jeho hmotně právního
postavení a které navíc nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie
vyloučit. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[21] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku městského
soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené
rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že spatřuje pochybení žalovaného i městského
soudu v nedostatečném zohlednění jeho soukromých a rodinných vazeb na území ČR jako
možného důvodu pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona
o azylu.
[23] Nejvyšší správní soud připomíná, že, jak již ve své judikatuře mnohokrát konstatoval
(viz např. usnesení ze dne 8. 11. 2018, č. j. 5 Azs 201/2017 – 37), důvod pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu zavedla ČR nad rámec a v rozporu s právní
úpravou Evropské unie, která je vtělena do čl. 15 směrnice 2011/95/EU o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (přepracované znění) (dále jen
„kvalifikační směrnice“), jemuž v zásadě odpovídají pouze důvody udělení doplňkové ochrany
dle §14a odst. 1 a 2 písm. a) až c) zákona o azylu (srov. rozsudek velkého senátu Soudního dvora
Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, M‘Bodj, C-542/13, ECLI:EU:C:2014:2452), nicméně
k tomuto rozporu s kvalifikační směrnicí nemohou žalovaný ani soudy přihlížet v neprospěch
žadatele o udělení mezinárodní ochrany a musí tedy naopak tuto zákonnou úpravu dle §14a
odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu aplikovat.
[24] Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod a tedy případného udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2
písm. d) zákona o azylu žadateli o mezinárodní ochranu opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu
s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu a §179
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky] (…), od důvodů, pro něž by v rozporu
s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince“. Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl,
„obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR
vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených
závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby,
že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování
z území ČR.“ Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že čl. 8
Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země
jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47). Při stanovení
rozsahu povinností státu je však v každém případě nutné zvážit okolnosti konkrétní věci
a posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého
života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
[25] Z navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013,
č. j. 5 Azs 7/2012 – 28, na který stěžovatel odkázal, vyplynulo, že při posuzování otázky,
zda by již vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu v uvedené věci, která rovněž žila v ČR
společně se svým nezletilým dítětem a manželem, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího
rodinného a soukromého života, a zda tedy jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, se zpravidla nelze spokojit s pouhým
konstatováním, že žadatelka i její rodinní příslušnicí mají občanství země původu, a mohou tam
tedy společně odcestovat a existenci rodiny tím zachovat. Žalovaný je v takovém případě povinen
se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového kroku, mezi něž
by mohl patřit např. nedostatek finančních prostředků žadatelky a jejích rodinných příslušníků
spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu. Není-li přestěhování rodiny
do země původu právně či fakticky možné, je žalovaný dále povinen se zabývat i tím, zda
má žadatelka možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana,
a zda by neudělení doplňkové ochrany dle uvedeného ustanovení nevedlo k takovému odloučení
žadatelky od jejího nezletilého dítěte, které by bylo třeba považovat za nepřiměřený zásah
do jejího rodinného života (srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 162/2020 – 47).
[26] Nejvyšší správní soud rovněž již opakovaně uvedl, že žalovaný je povinen zohlednit
i mezinárodní závazky, které pro Českou republiku vyplývají z Úmluvy o právech dítěte, zejména
vzít v úvahu tzv. nejlepší zájem dítěte, tedy základní hledisko, které jsou smluvní strany Úmluvy
o právech dítěte povinny promítnout do veškerého rozhodování, jež se přímo či nepřímo dotýká
právě zájmů nezletilých dětí. Např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2020, č. j. 5 Azs 404/2019 - 28,
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při posuzování přiměřenosti dopadů do soukromého
a rodinného života cizince je třeba v případě, že se tyto dopady dotýkají nezletilých dětí,
v souladu s judikaturou ESLP k výkladu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, z níž Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku obsáhle citoval, zohledňovat nejlepší
zájem dítěte, tedy zabývat se pečlivě situací těchto nezletilých dětí, brát v úvahu jejich věk,
konkrétní okolnosti jejich pobytu či míru závislosti na péči daného cizince. Nejlepší zájem dítěte
nutně nemusí vždy převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem, nicméně je třeba
ho považovat za středobod úvah, přiznat mu stěžejní význam a dosáhnout spravedlivé rovnováhy
mezi uvedenými konkurujícími zájmy (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 5. 2020, č. j. 5 Azs 220/2019 – 33, publ. pod č. 4034/2020 Sb. NSS, a tam citovaný nález
Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, srov. též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 – 40).
[27] Ačkoli se zmiňovaná judikatura vztahuje primárně k rozhodnutím správních orgánů
přijatým podle zákona o pobytu cizinců, musí být za situace, kdy zákon o azylu ukládá
žalovanému povinnost udělit žadateli doplňkovou ochranu mj. v případě, kdy by jeho vycestování
bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR (tedy např. s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, jak je interpretován v judikatuře ESLP, či s Úmluvou o právech dítěte),
přiměřeně uplatňována právě i na posouzení skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu (srov. např. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 162/2020 – 47).
[28] Na rozdíl od městského soudu shledal Nejvyšší správní soud úvahy žalovaného k dané
otázce zcela nedostatečnými. Výše zmiňované konstatování žalovaného, že „existence soukromých
a rodinných vazeb nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě“, je v rozporu
s citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný nejenže nedostatečně, ale vlastně
v podstatě vůbec neposuzoval možné důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1
a 2 písm. d) zákona o azylu z pohledu osobních a rodinných vazeb stěžovatele na území ČR,
především pak jeho vztahu ke dvěma nezletilým synům, kteří mají na území České republiky
povolen trvalý pobyt.
[29] Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný při svém rozhodování dostatečně nezkoumal
všechny okolnosti, jež mohou být pro jeho rozhodnutí významné. Stěžovatel v azylovém řízení
opřel svou žádost o udělení mezinárodní ochrany o konkrétní tvrzení, že má v České republice
rodinné vazby, neboť zde žijí jeho (nyní již ovšem dle jeho tvrzení bývalá) manželka a jejich dva
nezletilí synové. Žalovaný ani městský soud nijak nezohlednili skutečnost, že stěžovatel je otcem
dvou nezletilých synů, kteří v České republice vyrůstali, mají zde vytvořeny vazby a přerušením
tohoto soužití tím, že by stěžovatel musel vycestovat do země původu, případně by se tam
musela přestěhovat celá rodina společně se stěžovatelem, by zcela jistě bylo zasaženo
do rodinného života stěžovatele i jeho nezletilých dětí. Je sice pravdou, že stěžovatel při
pohovoru uvedl, že si s manželkou a dětmi telefonuje a rodina za ním jezdí na návštěvu, je však
třeba zdůraznit, že pohovor byl se stěžovatelem veden v době, kdy vykonával trest odnětí
svobody, proto je zřejmé, že v té době s rodinou nežil ve společné domácnosti. Ze správního
spisu však vyplývá, že po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody doložil doklad
o zajištění ubytování na adrese, kde žije i jeho bývalá manželka a děti. Tvrzení městského soudu,
že stěžovatel nebydlí s členy své rodiny, zejména se svými nezletilými dětmi, ve společné
domácnosti, tak nemá oporu ve správním spisu.
[30] Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný nedostál své povinnosti dostatečně zjistit
skutkový stav věci, neboť se vůbec nezabýval pevností rodinných vazeb stěžovatele, aby mohl
posoudit, zda je jeho vycestování v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod nebo čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaný se měl s ohledem na citovanou
judikaturu zabývat i faktickými překážkami takového kroku, mezi něž by mohl patřit např.
nedostatek finančních prostředků stěžovatele a jeho rodinných příslušníků spojený s absencí
sociálních a rodinných vazeb v zemi původu.
[31] Ani obecné konstatování žalovaného i městského soudu, že si stěžovatel může legalitu
svého dalšího pobytu na území ČR zajistit prostřednictvím příslušných ustanovení zákona
o pobytu cizinců, byť by to pro ně znamenalo nutnost opustit území ČR, nemůže bez dalšího
obstát, neboť přinejmenším není zřejmé, zda skutečně má stěžovatel možnost získat nějakou
formu pobytového oprávnění na území ČR dle zákona o pobytu cizinců, případně za jakou dobu,
a žalovaný, ač by mu v tomto ohledu řada okolností měla být známa i z úřední činnosti, se touto
otázkou pro účely možných důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d)
zákona o azylu vůbec nezabýval (srov. k této otázce např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 7. 2021, č. j. 5 Azs 161/2020 – 49). Samo o sobě není v případě stěžovatele z hlediska
možného udělení doplňkové ochrany rozhodné ani to, že stěžovatel přišel o své pobytové
oprávnění vlastní vinou tím, že se dopustil trestné činnosti. Jak správně uvedl stěžovatel, není tím
vyloučen z ochrany dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[32] Jak již stěžovatel konstatoval, městský soud se jeho osobnímu a rodinnému životu
věnoval v rámci posuzování důvodů pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu
i přesto, že stěžovatel v žalobě namítal nesprávné právní hodnocení jeho situace, co se týče
možného udělení doplňkové ochrany. V rámci posuzování důvodů pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu městský soud pouze konstatoval,
že vycestování stěžovatele není v rozporu s mezinárodními závazky ČR a nenapravil tak
pochybení žalovaného.
[33] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační námitky důvodnými v tom ohledu,
že žalovaný k otázce, zda by vycestování stěžovatele nebylo v rozporu s mezinárodními závazky
ČR a zda tedy stěžovateli nepřísluší doplňková ochrana dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona
o azylu, nezjistil dostatečně skutkový stav a výše uvedenými hledisky se dostatečně ani
přezkoumatelně nezabýval. Městský soud měl pro tyto důvodně vytýkané vady rozhodnutí
žalovaného zrušit, jestliže tak neučinil, a namísto toho žalobu zamítl, nemůže ani jeho rozhodnutí
v této části obstát.
IV.
Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí (krajského) městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu
může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2
písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním
názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto v souladu
s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný postupovat podle
závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu. Vedle
odstranění výše popsaných deficitů dosavadního řízení a rozhodnutí žalovaný samozřejmě
přihlédne též k aktuální (zejména bezpečnostní, ale i lidskoprávní) situaci na Ukrajině, která
tu bude v době jeho rozhodování a jejíž podobu ani ve vztahu k regionu, odkud stěžovatel
pochází, tedy k Zakarpatské oblasti, byť leží na západě země, momentálně nelze s ohledem
na dramatický vývoj těchto dnů spojený s bezprecedentní vojenskou agresí Ruské federace vůči
Ukrajině predikovat.
[35] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Náklady řízení tvoří v tomto případě
jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel byl na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšný,
měl by tedy vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů.
Stěžovatel ovšem byl ve smyslu §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v relevantním znění, osvobozen od placení soudního poplatku v řízení o žalobě
i o kasační stížnosti a z obsahu spisu městského soudu je patrné, že v řízení před
městským soudem nebyl zastoupen a nedoložil, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly
jakékoli jiné náklady. V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel zastoupen advokátem,
Mgr. Milanem Janákem, kterého mu ustanovil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
22. 4. 2020, č. j. 5 Azs 82/2020 – 21. Stěžovatel tedy nedoložil, že by v řízení o žalobě či v řízení
o kasační stížnosti vynaložil jakékoli náklady, proto mu Nejvyšší správní soud jejich náhradu
nepřiznal.
[36] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený
advokát, Mgr. Milan Janák, učinil tři úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) a d)
advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, doplnění kasační stížnosti a replika), náleží mu
za každý tento úkon odměna 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)], a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu, celkem tedy 10 200 Kč. Tato částka se dále zvyšuje o DPH 21 %, celkem tedy
přísluší zástupci stěžovatele částka 12 342 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. února 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu