ECLI:CZ:NSS:2022:6.AFS.273.2020:38
sp. zn. 6 Afs 273/2020 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: JUDr. Ing. Ivan Rott,
sídlem Musílkova 1311/5e, Praha, insolvenční správce dlužnice H. K., zastoupený JUDr. Janem
Havlíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2018, č. j. 4544/18/5200-10422-705050, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2020,
č. j. 62 Af 37/2018 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnost.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Správce daně – Finanční úřad pro Kraj Vysočina – vydal dne 30. 6. 2017 dodatečný
platební výměr na daň z příjmů fyzických osob, kterým byla daňovému subjektu – H. K. –
doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 podle pomůcek ve výši
363 877 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 72 775 Kč.
[2] Žalovaný nevyhověl odvolání daňového subjektu a dodatečný platební výměr
rozhodnutím ze dne 19. 8. 2020 potvrdil.
[3] Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že při stanovení daně
podle pomůcek nebyla daň stanovena spolehlivě, neboť správce daně ani žalovaný se nezabývali
porovnáním ekonomických ukazatelů srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových
povinností. Došlo tak k porušení cíle správy daní. Žalobce dále namítal porušení §145 odst. 2
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť správce daně nevyzval k podání dodatečného
daňového přiznání, a daňová kontrola tak byla zahájena nezákonně. V této souvislosti žalobce
namítal rovněž porušení základních zásad správy daní.
[4] Krajský soud se ztotožnil s žalovaným a zdůraznil, že s ohledem na rozsah
zpochybněných výdajů (nebyly odstraněny pochybnosti ve vztahu k plněním, která představují
přibližně 87 % veškerých uplatněných daňových výdajů) nebylo možno zjistit rozsah a druh
skutečně nakupovaných prací daňovým subjektem. Nebylo tak možno zajistit jako relevantní
pomůcky údaje od srovnatelných subjektů, a proto správce daně v souladu se zákonem uznal jako
výdaje částku odpovídající 80 % zdanitelných příjmů.
[5] Krajský soud dále zdůraznil, že daňový subjekt neprokázal, že mu deklarovaní dodavatelé
poskytli tvrzená plnění, ale ani možnost využívat pozemky, kterých se dle tvrzení daňového
subjektu měla týkat obchodní činnost v roce 2013, resp. ani nebylo zjištěno, že by uvedené práce
vykonával sám. Nelze tedy dovozovat, že by byl správce daně povinen při stanovení daně
vycházet z údajů týkajících se výdajů běžných pěstitelů česneku na Vysočině. Ze zprávy o daňové
kontrole je zjevné, že nebylo možné postavit najisto, jakým způsobem daňový subjekt získal
česnek, který následně prodal; v takovém případě nemohl být srovnatelným subjektem běžný
pěstitel na Vysočině.
[6] Ve shodě s žalovaným krajský soud připustil, že v obecné rovině lze sice dovozovat, jaké
činnosti obecně jsou nezbytné k pěstování česneku, včetně pořízení sadby česneku, neznamená to
však ještě možnost stanovení daně podle ekonomických ukazatelů srovnatelných subjektů
provozujících obdobnou činnost jako daňový subjekt. Nebyly odstraněny oprávněné pochybnosti
správce daně, jakým způsobem daňový subjekt jím prodávaný česnek nabyl, zda pouze z pěstební
činnosti nebo pořízením česneku určeného přímo k dalšímu prodeji.
[7] Dále krajský soud uvedl, že z ničeho neplyne, že by jako pomůcky nebylo možné použít
postup dle §7 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů. Podle krajského soudu správce daně
nepochybil, když využil jako pomůcku pro stanovení daně údaje uvedené daňovým subjektem
v jeho daňové evidenci a příjmy daňového subjektu tak stanovil ve výši 10 811 218 Kč s odkazem
na §98 odst. 3 písm. a) daňového řádu, a s ohledem na skutečnost, že výdaje nebylo možné
spolehlivě stanovit, podle §7 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů uznal jako výdaje částku
ve výši 80 % zdanitelných příjmů.
[8] K námitce porušení §145 odst. 2 daňového řádu krajský soud zdůraznil, že kontrola
na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 byla zahájena více než rok
předtím, než byla ukončena zprávou o kontrole daňová kontrola DPH. S odkazem na výsledky
kontroly DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2013 nemohly být správci daně při zahájení
daňově kontroly na daň z příjmů fyzických osob známy takové skutečnosti, jež by vedly
k důvodnému předpokladu, že daňovému subjektu bude doměřena daň. Správce daně neměl
k dispozici dostatečné podklady pro to, aby mohl formulovat spolehlivý závěr o nesprávnosti
poslední známé daně; zda byla daňovým subjektem daň z příjmů i DPH tvrzena ve správné výši,
bylo předmětem rozsáhlého postupu správce daně v rámci daňové kontroly, při níž správce daně
teprve ověřoval rozsah a správnost deklarovaných údajů.
[9] Krajský soud proto nepřisvědčil ani námitce porušení základních zásad správy daní.
Žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž stejně jako v žalobě namítal, že stanovení daně podle pomůcek bylo provedeno nezákonně,
výpočet daňové povinnosti podle pomůcek neodpovídá požadavku spolehlivého stanovení daně.
Správce daně a následně žalovaný uznali daňovému subjektu v rámci stanovení daně
podle pomůcek s odkazem na §7 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů jako daňově účinné
výdaje částku ve výši 80 % ze zdanitelných příjmů. Takto stanovená daň je však daní stanovenou
dokazováním a nikoliv podle pomůcek ve smyslu §98 daňového řádu. Uplatnění daňového
paušálu dle stěžovatele není pomůckou.
[11] Stanovená výše nákladů v částce odpovídající 80 % zdanitelných příjmů je nejnižší možná
výše nákladů uplatňovaná subjekty působící na relevantním trhu (a splňující ostatní podmínky
pro uplatnění paušálních výdajů). Došlo tedy ke stanovení daně v maximální možné výši.
[12] Účelem stanovení daně podle pomůcek je zohlednění specifik subjektu na trhu. Stěžovatel
zdůraznil, že je povinností správce daně ve smyslu §98 odst. 3 daňového řádu vždy identifikovat
a posoudit ekonomické ukazatele (zejména daňové povinnosti) srovnatelných daňových subjektů.
Následně je podle §98 odst. 2 daňového řádu povinností správce daně přihlédnout
k okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt. Za takovou výhodu lze označit právě
uplatnění paušálních výdajů v případě, že by při porovnání srovnatelných daňových subjektů
vyšla daň vyšší než v případě uplatnění paušálních výdajů.
[13] Žalovaný neunesl své důkazní břemeno, když v rozporu s §98 odst. 3 daňového řádu
neporovnal srovnatelné daňové subjekty a jejich ekonomické ukazatele a neprovedl správní
uvážení, z nějž by bylo patrné, že stanovená daň podle pomůcek je stanovena dostatečně
spolehlivě v souladu s §98 daňového řádu.
[14] Dále stěžovatel namítal porušení §145 odst. 2 daňového řádu, neboť správce daně
nevyzval stěžovatele k podání dodatečného daňového přiznání před zahájením daňové kontroly,
a daňová kontrola tak byla zahájena nezákonně. Daňová kontrola tedy trpí zásadní právní vadou
způsobující nezákonnost vydaného platebního výměru a návazně na to i rozhodnutí o odvolání.
Již v okamžiku zahájení daňové kontroly daně z příjmů měl správce daně pochybnosti
o uplatněných nárocích na odpočet daně, a tedy o uplatněných daňových nákladech daňového
subjektu. Ze zjištění uvedených ve zprávě o daňové kontrole DPH, kterou prováděla táž úřední
osoba správce daně, je nesporné, že měl prvoinstanční správce daně při zahajování daňové
kontroly daně z příjmů fyzických osob pochybnosti o správnosti stanovené daně.
[15] V souvislosti s námitkou porušení §145 odst. 2 daňového řádu stěžovatel namítal
porušení zásady hospodárnosti a zásady spolupráce.
[16] Stěžovatel rovněž namítal, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Krajský
soud argumentoval tím, že v soudním řízení pod sp. zn. 62 Af 44/2018 byla přezkoumávána
zákonnost doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí 2013.
Ve skutečnosti však šlo o doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 3. čtvrtletí
2014. Stěžovatel tedy namítal, že právní závěry krajského soudu neodpovídají projednávané věci
a jsou ovlivněny posouzením nesprávných skutečností.
[17] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu.
[18] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správce daně stanovil daň
dostatečně spolehlivě. Správce daně použil jako pomůcky pro určení příjmů daňového subjektu
důkazní prostředky, které nebyly zpochybněny. Tvrzení ohledně výdajů nebyla prokázána,
správce daně proto logicky použil výdajový paušál stanovený zákonodárcem pro podnikatele
podnikající v obdobném předmětu podnikání jako daňový subjekt. Použití výdajového paušálu
bylo řádně odůvodněno.
[19] Dále žalovaný uvedl, že správce daně před zahájením daňové kontroly na daň z příjmů
za zdaňovací období roku 2013 nedisponoval informacemi či důkazními prostředky a nemohl mít
takový přehled o aktivitách daňového subjektu, který by odůvodnil vydání výzvy dle §145 odst. 2
daňového řádu, a to ani s odkazem na výsledky daňové kontroly na DPH za zdaňovací období
1. až 4. čtvrtletí roku 2013.
[20] K porušení základních zásad správy daní dle žalovaného nedošlo.
[21] Rozsudek krajského soudu dle žalovaného není nepřezkoumatelný, krajský soud se pouze
dopustil chyby v psaní. V projednávané věci nevzal krajský soud v potaz žádné skutečnosti,
které vyšly najevo v řízení pod sp. zn. 62 Af 44/2018.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[23] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť teprve shledá-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
přezkoumatelným, lze se jím zabývat i věcně.
[25] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb.
ÚS, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS). V rozsudku ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, Nejvyšší správní soud vyslovil, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ V rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, pak Nejvyšší
správní soud uvedl, že lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí
soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl,
případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co
odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního
rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[26] Z judikatury rovněž vyplývá, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů
musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, jímž je nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí,
neboť z napadeného rozhodnutí nelze zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Zrušení napadeného rozsudku
pro nepřezkoumatelnost přichází v úvahu zejména tehdy, opomene-li správní soud na námitku
účastníka zcela reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013,
č. j. 1 Afs 92/2012- 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64).
[27] Vadou nepřezkoumatelnosti ve výše popsaném smyslu napadený rozsudek krajského
soudu netrpí. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že krajský soud v bodu 27 rozsudku
nesprávně označil období, jichž se týkala daňová kontrola DPH. Ze spisu správce daně vyplývá,
že daňová kontrola se týkala zdaňovacích období 1. až 4. čtvrtletí roku 2013, nikoli 1. až 3.
čtvrtletí roku 2014, jak uvedl krajský soud. Tuto nesprávnost v odůvodnění rozsudku krajského
soudu Nejvyšší správní soud vyhodnotil jako vadu v psaní, která argumentaci krajského soudu
nečiní nesrozumitelnou a nic nemění na logice argumentace, že s ohledem na daňovou kontrolu
DPH, která byla ukončena výrazně později, než byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů
fyzických osob, nebyly známy skutečnosti, jež by vedly k důvodnému předpokladu, že daňovému
subjektu bude doměřena daň z příjmů fyzických osob. Nejvyšší správní soud se neztotožnil
s pochybnostmi stěžovatele, zda právní závěry krajského soudu odpovídají projednávané věci.
[28] Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k věcnému přezkumu.
[29] Mezi účastníky řízení není sporné, že byly splněny předpoklady pro stanovení daně
podle pomůcek. Stěžovatel však namítá, že správce daně spolu s žalovaným při stanovení daně
prostřednictvím pomůcek postupovali v rozporu se zákonem, neboť použití výdajového paušálu
dle §7 odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů nemůže být pomůckou.
[30] Podle §98 odst. 1 věta první a druhá daňového řádu platí, že nesplní-li daňový subjekt
při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň
stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které
si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Podle §98 odst. 3 daňového řádu pomůckami jsou
zejména a) důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny, b) podaná vysvětlení, c) porovnání
srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností, d) vlastní poznatky správce daně získané při správě
daní.
[31] Primární iniciativa a břemeno tvrzení a prokazování správnosti stanovení výše daňové
povinnosti přísluší daňovému subjektu, který v procesu dokazování vedeném správcem daně
musí toto své důkazní břemeno unést, jinak se vystavuje možnému (kontumačnímu) stanovení
daně podle pomůcek.
[32] Stanovení daně za použití pomůcek je postupem „náhradním“. Jakkoliv má i použití
pomůcek vést k tomu, aby se výsledná daň pokud možno co nejvíce blížila realitě, již z povahy
věci není možné určit její výši zcela přesně. Jedná se o výjimku ze zásady materiální pravdy, která
ukládá daňovému subjektu povinnost nést následky jeho pochybení v podobě stanovení daně
„pouze“ kvalifikovaným odhadem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2021, č. j. 7 Afs 129/2021 - 21).
[33] Výčet pomůcek v §98 odst. 3 daňového řádu je demonstrativní. Pomůckou může být
jakýkoliv poznatek, který byl získán v souladu se zákonem a jenž umožní správci daně stanovit
kvalifikovaný odhad reálné výše daňové povinnosti (srov. Baxa, J. Daňový řád. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer, 2011, §89). Volba, kterou z dostupných a způsobilých pomůcek správce daně
pro onen kvalifikovaný odhad použije, je na správci daně. Požadavek stěžovatele, aby správce
daně vždy identifikoval a posoudil ekonomické ukazatele srovnatelných daňových subjektů, proto
nemá oporu v zákoně.
[34] Jak správně s odkazem na konstantní judikaturu uvedl krajský soud, volba konkrétní
pomůcky správcem daně je omezena pouze v tom smyslu, že nesmí dojít k hrubému
či jednoznačnému excesu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014,
č. j. 9 Afs 77/2013 - 67). Z §98 odst. 4 daňového řádu vyplývá požadavek dostatečně
spolehlivého stanovení daně pomocí pomůcek, nicméně nelze vyhovět námitkám, jimiž je sice
zpochybňováno dostatečně spolehlivé stanovení daně podle pomůcek, ale zároveň není
poukazováno na žádné hrubé pochybení správce daně založené na logické neudržitelnosti úvahy
správce daně (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 1 Afs 8/2019 - 56). Oprávnění daňového subjektu zpochybňovat adekvátnost správcem daně
použitých pomůcek je třeba vnímat značně restriktivně (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 1 Afs 20/2014 - 40).
[35] Nejvyšší správní soud takové hrubé vybočení či zásadní pochybení založené na logické
neudržitelnosti úvahy správce daně v nyní projednávaném případě neshledal. Pro určení příjmů
správce daně použil důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny. Možnost
takového postupu při stanovení daně podle pomůcek výslovně předpokládá §98 odst. 3 písm. a)
daňového řádu. Pro určení výdajů správce daně použil jako pomůcku výdajový paušál dle §7
odst. 7 písm. a) zákona o daních z příjmů. Již v rozsudku ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 4 Afs 108/2018 - 36, Nejvyšší správní soud potvrdil, že použití výdajového paušálu jako
pomůcky pro stanovení daně je možné. Samo o sobě tedy není pochybením správce daně
(natož zásadním pochybením), které by stanovení daně prostřednictvím pomůcek
diskvalifikovalo.
[36] Oporu v zákoně nemá ani požadavek stěžovatele, aby správce daně porovnal výsledky
aplikace různých pomůcek a pro vyměření daně použil pomůcku pro daňový subjekt
nejvýhodnější. Za výhodu ve smyslu §98 odst. 2 daňového řádu je považována zákonem
nárokovatelná položka typu slevy na dani či odčitatelné položky na daních z příjmů (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 162/2006 - 114), nikoli volba
nejvýhodnější pomůcky.
[37] Dále stěžovatel namítal, že správce daně porušil §145 odst. 2 daňového řádu tím,
že před zahájením daňové kontroly na daň z příjmů stěžovatele nevyzval k podání dodatečného
daňového přiznání. Svou námitku stěžovatel opírá o skutečnost, že před zahájením daňové
kontroly daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 prováděla u stěžovatele
táž úřední osoba správce daně I. stupně daňovou kontrolu DPH za zdaňovací období 1. až 4.
čtvrtletí 2013.
[38] Podle §145 odst. 2 daňového řádu pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může
správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Nevyhoví-li
daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně doměřit daň podle pomůcek.
[39] Jak z citovaného ustanovení vyplývá, k podání dodatečného daňového přiznání správce
daně může vyzvat daňový subjekt, může-li důvodně předpokládat, že poslední známá daň,
daňovým subjektem přiznaná a správcem daně vyměřená, je v nesprávné výši. Povědomí správce
daně o tom, že dosud pravomocně stanovená daň není stanovena ve správné výši, tedy musí mít
rozsah či intenzitu důvodného předpokladu. Nestačí pouhá pochybnost správce daně, kterou
správce daně nemůže opřít o souhrn dostatečně určitých indicií či o konkrétní důvody.
To potvrzuje i konstantní judikatura správních soudů (srov. např. rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 45 Af 25/2012 - 59, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014 - 55, č. 3566/2017 Sb. NSS, rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2016, č. j. 6 Afs 79/2015 - 39, č. 3398/2016 Sb. NSS,
ze dne 19. 1. 2017, č. j. 9 Afs 46/2016 - 33, ze dne 10. 4. 2019, č. j. 9 Afs 364/2018 - 76).
[40] V nyní projednávaném případě Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem
a žalovaným, že ustanovením §145 odst. 2 daňového řádu očekávaná míra konkrétnosti
poznatků a důvodů správce daně před zahájením daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2013 naplněna nebyla. Obsah spisu nenasvědčuje, že by správce daně
k tomuto okamžiku disponoval dostatečně určitými informacemi o skutečnostech odůvodňujících
předpoklad, že daň měla být daňovým subjektem přiznána a správcem daně vyměřena v jiné výši,
a to ani ve spojení s daňovou kontrolou k DPH za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 2013.
Důvodný předpoklad, který by umožnil výzvu k dodatečnému daňovému přiznání dle §145
odst. 2 daňového řádu, v projednávané věci dán nebyl, jak správně shrnul krajský soud.
[41] Citovaná judikatura správních soudů současně vychází z toho, že výzvu k podání
dodatečného daňového tvrzení musí správce daně zásadně upřednostnit před zahájením kontroly.
To ovšem nelze po správci daně požadovat, není-li takový postup způsobilý vést k naplnění účelu
daňového řízení a jeho základních zásad. Z obdobných důvodů, jako tomu bylo v judikaturou
dovozených případech (např. podvodné jednání daňového subjektu či pouze dílčí poznatek
nedostatečný pro závěr o potřebě doměření daně – vedle výše citované judikatury (srov. též cit.
komentář k daňovému řádu, k §145), je nutno za takovou situaci považovat i natolik obecné
pochybnosti o činnosti daňového subjektu a jeho daňových povinnostech, které nejsou
odstranitelné ani dodatečným daňovým přiznáním daňového subjektu a vyžadují další
prověřování. I podle krajského soudu vyvstala taková pochybnost v nyní projednávané věci,
neboť nebylo zřejmé zda, případně v jakém rozsahu, daňový subjekt prodává svou vlastní
zemědělskou produkci.
[42] Stěžovatel namítal také rozpor se základními zásadami správy daní, jmenovitě se zásadou
hospodárnosti dle §7 odst. 2 daňového řádu a zásadou spolupráce dle §5 odst. 3 daňového řádu.
Tuto námitku stěžovatel vznesl v návaznosti na námitku rozporu s §145 odst. 2 daňového řádu,
nijak podrobněji či samostatně námitku rozporu se základními zásadami správy daní
neodůvodnil. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud neshledal námitku porušení §145
odst. 2 daňového řádu důvodnou, stejně jako krajský soud neshledal v této souvislosti
ani porušení základních zásad správy daní.
[43] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud se vypořádal se všemi žalobními
námitkami, žalobu správně shledal nedůvodnou a odpovědi krajského soudu na žalobní námitky
jsou dostatečně a konsekventně odůvodněny. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod
pro kasační zásah.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[45] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu