ECLI:CZ:NSS:2022:7.AFS.39.2022:18
sp. zn. 7 Afs 39/2022 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobce: REKOMET
STEEL s. r. o., se sídlem J. Jabůrkové 308, Otrokovice, zastoupen Mgr. Jakubem Hajdučíkem,
advokátem se sídlem Sluneční nám. 14/2588, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 62 A 99/2021 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou na ochranu proti nečinnosti domáhal u Krajského soudu v Brně (dále
též „krajský soud“) určení, že žalovaný je nečinný v řízení o odvolání žalobce proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 16. 3. 2018, č. j. 468703/18/3306-52525-708414.
Požadoval, aby krajský soud žalovanému uložil povinnost vydat v daném řízení rozhodnutí
o odvolání do tří dnů od právní moci rozsudku.
II.
[2] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Neshledal, že by žalovaný byl
v předmětném odvolacím řízení nečinný. Podle krajského soudu nelze přisvědčit žalobci,
že žalovaný měl postupovat podle §71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) a rozhodnutí o odvolání vydat bezodkladně,
nejpozději pak ve lhůtě 30 dní ode dne vydání rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
1. 7. 2021, č. j. 62 Af 44/2019 - 151, kterým došlo ke zrušení předchozího rozhodnutí žalovaného
o odvolání vydaného v dané věci (dále též „předchozí zrušující rozsudek“). Žalobcem
odkazované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005,
č. j. 2 Afs 144/2004 - 110 (dále též „usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 144/2004 - 110“)
se týká zcela odlišné situace, a to stanovení lhůty k vydání rozhodnutí o námitkách proti postupu
pracovníků správce daně v daňové kontrole podle §16 odst. 4 písm. d) přechozí právní úpravy,
tj. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „zákon o správě daní a poplatků“).
Krajský soud dále konstatoval, že při posuzování nečinnosti je nezbytné zohlednit i to, v jaké
procesní situaci se žalovaný po vydání předchozího zrušujícího rozsudku nachází. Přestože
po vrácení spisového materiálu byla mezi jednotlivými úkony žalovaného prodleva, s ohledem
na rozsáhlost zjišťovaných skutečností se podle krajského soudu nejednalo o nečinnost.
Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu) je v plném znění odstupný na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Měl za to, že v souladu s výše uvedeným
usnesením rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 144/2004 - 110 je správce daně povinen vydat
rozhodnutí o odvolání ve lhůtách podle §71 odst. 3 správního řádu. Vzhledem k tomu, že zákon
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“) neobsahuje
lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání, jedná se o pravou mezeru v právu, kterou je třeba
odstranit aplikací lhůt dle správního řádu. Nesouhlasil ani se závěrem krajského soudu,
že usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 144/2004 - 110 se vztahuje výlučně na řízení
o námitkách proti postupu pracovníka správce daně při daňové kontrole. V rámci další kasační
námitky pak stěžovatel konstatoval, že by bylo eventuálně možné lhůtu pro vydání rozhodnutí
o odvolání odvozovat z §156 odst. 2 daňového řádu, který stanoví třicetidenní lhůtu pro vydání
rozhodnutí o posečkání. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas se závěry krajského soudu.
Ani stěžovatelem odkazovaná judikatura nedokládá, že by na vydání rozhodnutí o odvolání bylo
možné použít úpravu lhůt ve správním řádu. Nelze bez dalšího zaměňovat rozhodnutí o odvolání
s rozhodnutím o námitkách proti postupu pracovníka správce daně při daňové kontrole.
V podrobnostech žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Předmětem sporu je posouzení, zda byl žalovaný nečinný, pakliže nevydal rozhodnutí
o odvolání ve lhůtách podle §71 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen vydat
rozhodnutí bezodkladně, nejpozději pak do 30 dnů ode dne zahájení řízení.
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný měl o podaném odvolání rozhodnout ve lhůtě
třiceti dnů ode dne vydání předchozího zrušujícího rozsudku. Krajský soud podle stěžovatele
nesprávně posoudil otázku aplikace správního řádu v daňovém řízení, konkrétně možnost
aplikace lhůt dle správního řádu při vydávání rozhodnutí o odvolání. Podle stěžovatele je třeba
v důsledku absence lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání v daňovém řádu aplikovat (v souladu
s usnesením rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 144/2004 - 110) právní úpravu lhůt dle správního
řádu.
[9] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Plně se ztotožnil s posouzením věci
provedeným krajským soudem, jehož závěry plně přejímá. Nad jeho rámec dodává ke kasačním
námitkám následující.
[10] Předně nelze souhlasit s tím, že by nutnost aplikovat lhůty dle správního řádu na odvolací
daňové řízení měla plynout z usnesení rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 144/2004 - 110. Právní
názor ohledně povinnosti rozhodnout bezodkladně, eventuálně ve lhůtě třiceti dnů, byl totiž
v označeném rozhodnutí rozšířeného senátu vysloven ve vztahu k rozhodnutí o námitkách
proti postupu pracovníka správce daně v daňové kontrole (podle dřívější procesní úpravy
daňového řízení, tj. podle zákona o správě daní a poplatků). Nejvyšší správní soud přitom nesdílí
názor stěžovatele, že by se závěry citovaného usnesení měly vztahovat i na odvolací řízení
dle daňového řádu. Takový závěr rozšířený senát v odkazovaném usnesení nevyslovil. Jeho
rozhodnutí se týkalo výhradně námitek proti postupu pracovníků správce daně při daňové
kontrole. V tomto ohledu nelze přehlédnout skutečnost, že rozhodování o námitkách
a rozhodování o odvolání představují zásadně odlišné procesní instituty uplatňované v odlišných
fázích daňového řízení. Podle §16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků měl daňový
subjekt, u něhož byla prováděna daňová kontrola, právo podávat námitky proti postupu
pracovníka správce daně. Námitky vyřizoval pracovník správce daně nejblíže nadřízený tomu,
vůči němuž směřovaly. Tento nadřízený pracovník námitce buď vyhověl a zajistil nápravu,
nebo daňovému subjektu sdělil písemně důvody, pro které nebylo možno námitce vyhovět.
Proti rozhodnutí o námitce se nebylo možno samostatně odvolat (§16 odst. 6 zákona o správě
daní a poplatků). Z uvedeného plyne, že námitkami se bylo možno operativně (a méně formálně
než v případě jiných opravných prostředků – např. odvolání) bránit proti postupům pracovníka
daně, a to výhradně při provádění daňové kontroly. Vypořádání námitek pak bylo taktéž do jisté
míry neformální. Správce daně měl buď zajistit nápravu, nebo písemně sdělit důvody nevyhovění.
Námitky přitom vyřizoval ten stejný správce daně; námitky tedy neměly devolutivní účinek.
Právní úprava nepočítala ani s tím, že by se za účelem vyřízení námitek provádělo dokazování.
[11] Vzhledem k tomu, že daňová kontrola představuje postup zásadním způsobem zasahující
do práv daňového subjektu a ovlivňující jeho ekonomickou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 5. 2019, č. j. 1 Afs 139/2018 - 57), bylo žádoucí, aby správce daně
při této kontrole (a i při vyřizování souvisejících námitek) jednal co možná nejrychleji
a nejefektivněji. Jinými slovy, byl-li namítán nesprávný postup pracovníků správce daně
v probíhající daňové kontrole, bylo nutno takové tvrzení prověřit co nejrychleji a případně
odstranit zjištěný závadný stav v době, kdy tento ještě bylo možno reálně odstranit. K tomu
odkazuje soud i na rozsudek ze dne 21. 3. 2019, č. j. 7 Afs 519/2018 - 22, podle něhož smyslem
ochrany proti nečinnosti je „zabránění bezdůvodného prodlužování kontrolního postupu, a tím bezúčelného
oddalování konečného zjištění, zda daňový subjekt přiznal daň ve správné výši (v případě kontrolního postupu
před vyměřením), resp. zda mu byla vyměřena daň ve správné výši (v případě kontrolního postupu po vyměření).
Je proto žádoucí, aby správce daně při kontrolním postupu jednal co možná nejrychleji, neboť jeho výsledek může
podstatným způsobem ovlivňovat ekonomickou činnost daňového subjektu.“
[12] Uvedené závěry přitom mají předobraz právě v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Afs 144/2004 - 110. V něm soud uvedl zejména následující: „Námitky
proti postupu pracovníka správce daně (pokud nejsou vyloženě jednoduchými případy), spadají
nejvýše do kategorie případů nikoliv jednoduchých a nikoliv složitých. Námitky mohou být
různého druhu a tomu musí odpovídat i rychlost reakce nejblíže nadřízeného pracovníka správce daně povolaného
k jejich vyřízení, a to tím spíše, že jejich podání nemá suspenzívní účinek. Tento požadavek na co nejrychlejší
zjednání jistoty o zákonnosti postupu správce daně vedoucí buď k dosažení nápravy v rámci
samotného daňového řízení nebo otevření cesty k soudní ochraně práv ostatně odpovídá jedné z vůdčích zásad, jimiž
je daňové řízení ovládáno, formulované v §2 odst. 1 a 2 daňového řádu: dbát na zachování práv a právem
chráněných zájmů daňových subjektů a volit jen takové prostředky, které tyto subjekty co nejméně zatěžují (a stále
ještě vedou k cíli, jímž je stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy).“ (důraz přidán).
[13] Z uvedeného plyne, že námitky bylo nutno a taktéž možno (z důvodu jisté neformálnosti
jejich vyřizování a z důvodu, že se typově jednalo o právně nenáročné a skutkově jednoduché
případy) vyřídit v relativně krátkých lhůtách (v tomto ohledu je možno odkázat na rámcově
obdobný institut stížnosti podle §261 daňového řádu). I proto rozšířený senát v usnesení
č. j. 2 Afs 144/2004 - 110 na vyřízení námitek aplikoval lhůty podle správního řádu.
[14] Odvolací řízení podle aktuálně účinného daňového řádu však na rozdíl od námitek
představuje značně formalizovaný postup, v rámci kterého odvolací orgán komplexně posuzuje
správnost a zákonnost rozhodnutí prvostupňového správce daně a správnost a zákonnost
postupu předcházejícího vydaní tohoto rozhodnutí. Daňový řád relativně obsáhle popisuje
náležitosti odvolání, průběh odvolacího řízení atp. Stanoví rozsah přezkumu napadeného
rozhodnutí, postup při dokazování, možné způsoby rozhodnutí o odvolání atp. Daňový řád
přitom ukládá povinnost rozhodnout o odvolání formalizovaným způsobem, tedy vydáním
rozhodnutí se zákonnými náležitostmi. Odvolání přitom má na rozdíl od námitek devolutivní
účinek, neboť o odvolání rozhoduje správce daně nejblíže nadřízený správci daně, který
napadené rozhodnutí vydal (§114 daňového řádu). Předmětem odvolacího řízení přitom není
„pouhý“ jednotlivý úkon pracovníka správce daně při daňové kontrole. Odvolací orgán je
povinen se komplexně zabývat správností i zákonností jak samotného napadeného rozhodnutí,
tak i zákonností a správností postupu prvostupňového správce daně, který vydání napadeného
rozhodnutí předcházel. Podle §114 odst. 2 a 3 daňového řádu odvolací orgán přezkoumá
napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Není však vázán návrhy
odvolatele. Vyjdou-li v odvolacím řízení najevo nesprávnosti nebo nezákonnosti odvolatelem
neuplatněné, které mohou mít vliv na výrok rozhodnutí o odvolání, odvolací orgán je povinen
tyto prověřit. Na takové prověření přitom odvolací orgán z logiky věci potřebuje odpovídající čas.
Tento čas bude jistě odvislý od povahy přezkoumávaného rozhodnutí, tj. od jeho právní
složitosti, skutkové rozsáhlosti atp. Výjimkou přitom nejsou ani odvolací řízení týkající
se skutkově obsáhlých a právně složitých případů, na jejichž posouzení odvolací orgán potřebuje
delší časový prostor.
[15] Uvedené svědčí o zásadní odlišnosti institutu odvolacího řízení od institutu námitek
podle §16 odst. 4 písm. d) zákona o správě daní a poplatků. Důsledkem této odlišnosti je
mj. právě skutečnost, že na odvolací řízení nelze automaticky aplikovat pravidla správního řádu,
dle kterých musí správní orgán vydat rozhodnutí bezodkladně, nejpozději pak ve lhůtě 30 dní
(shodně viz bod 35 rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2020,
č. j. 22 A 31/2019 - 83).
[16] Oporu pro závěr stěžovatele přitom nelze nalézt ani v dalších jím odkazovaných
rozhodnutích zdejšího soudu. V rozsudcích ze dne 7. 12. 2020, č. j. 3 Afs 167/2020 - 57, a ze dne
25. 6. 2020, č. j. 3 Afs 164/2019 - 29, totiž Nejvyšší správní soud neaplikoval na odvolací daňové
řízení lhůty dle správního řádu, nýbrž využil obecné principy správního řízení týkající se
společného a samostatného řízení ve věci žádosti o prominutí pokuty za nepodání kontrolního
hlášení.
[17] Nejvyšší správní soud z opatrnosti dodává, že výše uvedené nelze chápat tak, že by měl
odvolací orgán (žalovaný) neomezenou lhůtu k vydání rozhodnutí o odvolání,
resp. že by se nemohl nikdy dopustit nečinnosti v souvislosti s vydáváním rozhodnutí o odvolání.
Podle §7 daňového řádu má správce daně postupovat bez zbytečných průtahů a tak, aby nikomu
nevznikaly zbytečné náklady. Posouzení dodržení uvedeného imperativu je odvislé
od konkrétních okolností věci. Z hlediska dané věci je tak nutno posoudit například v jaké fázi
se odvolací řízení nachází, jaké konkrétní kroky odvolací orgán činí, celkový kontext věci atd.
V nynější věci přitom soud ověřil, že správní spis byl žalovanému po vydání předchozího
zrušujícího rozsudku vrácen dne 8. 7. 2021. Žalovaný dne 12. 10. 2021 uložil prvostupňovému
správci daně povinnost doplnit řízení o dokazování, přičemž tato uložená povinnost odpovídá
důvodům, pro které bylo rozhodnutí o odvolání zrušeno, a zároveň je účelná a nezbytná
pro vydání samotného rozhodnutí o odvolání (žalovaný prvostupňovému správci daně uložil,
aby doplnil dokazování o případná další zjištění prokazující existenci chybějící daně, jako
podmínky pro závěr o existenci podvodu na dani z přidané hodnoty). Žalovaný správci daně dále
uložil, aby posoudili obsah doplnění odvolání stěžovatele (ze dne 11. 7. 2021). Za této situace lze
souhlasit s krajským soudem, že tříměsíční prodlevu mezi vrácením spisu a uložením doplnění
odvolacího řízení je sice nutno považovat za hraniční, avšak nejedná se o nečinnost, u které
by měl soud sjednat nápravu. Žalovaný potřeboval určitý časový prostor pro seznámení se
s předchozím zrušujícím rozsudkem a pro formulaci požadavku na doplnění odvolacího řízení.
[18] Nejvyšší správní soud přitom nezpochybňuje, že lhůtu pro realizaci pravomoci si mohou
správní orgány stanovit také samy, a to prostřednictvím správní praxe vyplývající ze zásady
legitimního očekávání. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 2 Ans 1/2005 - 57, publikovaného pod č. 605/2005 Sb. NSS, platí, že pokud se vytvořila
na základě pokynu Ministerstva financí správní praxe spočívající ve stanovení lhůt pro správce
daně, je pro správce daně takováto správní praxe právně závazná. Jestliže se takováto praxe
vytvořila, správní orgán se od ní nemůže v jednotlivém případě odchýlit, neboť takový jeho
postup by byl nepřípustnou libovůlí. Totéž plyne i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 1. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132. Takovým pokynem je bezpochyby i Pokyn č. MF-5,
č. j. MF-21968/201539, o stanovení lhůt při správě daní (dále též „Pokyn č. MF-5“). Ten přitom
upravuje i lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání. Podle čl. I bodu 1 písm. a) Pokynu č. MF-5
lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání dle §116 odst. 1 daňového řádu činí 6 měsíců. Čl. II
pak stanoví, že: „Dojde-li ke zrušení rozhodnutí ve správním soudnictví a vrácení věci správci daně k dalšímu
řízení, běží lhůty stanovené v čl. I pro vydání nového rozhodnutí ve věci znovu ode dne, kdy se správci daně vrátí
od soudu spisový materiál“. Lhůty v tomto pokynu jsou stanoveny s ohledem na běžnou náročnost
jednotlivých úkonů při správě daní a jsou akceptovány jak orgány finanční správy, tak správními
soudy, jako „lhůty obvyklé“ ve smyslu §38 daňového řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 599/2000). Jejich účelem je minimalizovat disproporce mezi
jednotlivými správci daně při vyřizování jednotlivých podání. Jak přitom vyplývá z výše
provedené spisové rekapitulace, v dané věci byl správní spis žalovanému vrácen dne 8. 7. 2021.
Toho dne se tedy rozběhla nová šestiměsíční lhůta. Vzhledem ke skutečnosti, že dne 12. 10. 2021
žalovaný uložil správci daně povinnost doplnit řízení a stanovil mu k tomu lhůtu do 31. 12. 2021,
tato lhůta se přerušila do dne doplnění požadovaných podkladů v souladu s čl. II bodem 2
Pokynu č. MF-5.
[19] K tvrzení stěžovatele, že bylo možno eventuálně lhůtu k vydání rozhodnutí o odvolání
odvodit od lhůty pro vydání rozhodnutí o posečkání podle §156 odst. 2 daňového řádu,
pak Nejvyšší správní soud uvádí, že tuto argumentaci stěžovatel neuplatnil v žalobě. Nemohl se jí
proto nyní zabývat ani Nejvyšší správní soud. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního
soudu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti
uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 5
s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co byl vydán přezkoumávaný akt, uplatňovaly
skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování
nepřihlíží (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ze dne 30. 3. 2012,
č. j. 4 Azs 1/2011 - 89, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2018,
č. j. 8 Azs 259/2017 - 67). Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním
soudem připuštěno uplatnění skutkových a právních novot, vedlo by to fakticky k popření
kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2012, č. j. 4 Azs 1/2011 - 89).
Z procesní opatrnosti Nejvyšší správní soud k danému tvrzení dodává, že nesdílí názor
stěžovatele, že by se v dané věci mělo analogicky aplikovat ustanovení §156 odst. 2 daňového
řádu. Institut posečkání úhrady daně není ani v základních obrysech obdobný institutu
odvolacího řízení. Třicetidenní lhůta stanovená zákonem pro vydání rozhodnutí o posečkání
přitom odpovídá typové obtížnosti a v zásadě menší rozsáhlosti rozhodování o posečkání úhrady
daně a taktéž kopíruje zásadní potřebu rozhodnout o žádosti o posečkání s co největším
urychlením (posečkání úhrady daně má své místo například v situacích, kdy by neprodlená úhrada
daně znamenala pro daňový subjekt vážnou újmu či vedla k zániku jeho podnikání nebo ohrožení
výživy daňového subjektu nebo osob odkázaných na jeho výživu; §156 odst. 1 daňového řádu).
[20] Ani žádná další stížní argumentace neměla potenciál vyvolat zrušení rozsudku krajského
soudu. Nejvyšší správní soud nezjistil ani existenci žádné vady, ke které je třeba přihlížet z úřední
povinnosti (srov. §109 s. ř. s.).
[21] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu