ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.229.2020:32
sp. zn. 7 As 229/2020 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Lenky
Krupičkové a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: Alza.cz, a. s., se sídlem Jankovcova 53,
Praha, zastoupena Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem se sídlem U Pergamenky 1522/2,
Praha, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 796/44, Praha, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020,
č. j. 14 A 118/2019 - 42,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020, č. j. 14 A 118/2019 - 42,
se zru š u j e.
II. Rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 25. 6. 2019,
č. j. ČOI 83388/19/O100/19/Bal/Št, se zru š u je a věc se v ra cí žalované
k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti celkem 24 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Pavla Steinwichta, advokáta, se sídlem
U Pergamenky 1522/2, Praha.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 6. 2019, č. j. ČOI 83388/19/O100/19/Bal/Št, zamítla
odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorát Středočeského
a hlavního města Prahy (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 8. 4. 2019, č. j. ČOI
26104/19/1000 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobkyně uznána vinnou
ze spáchání přestupku dle §3 odst. 1 zákona č. 223/2016 Sb., o prodejní době v maloobchodě
a velkoobchodě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o prodejní době“). Tohoto
jednání se žalobkyně měla dopustit tím, že v den státního svátku dne 26. 12. 2018 v provozovně
na adrese Komunardů 1, 170 00 Praha 7, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
(dále též
„provozovna“), uskutečňovala maloobchodní prodej výrobků spočívající v uzavírání kupních
smluv a plnění uzavřených kupních smluv odevzdáním předmětu koupě. Za spáchání tohoto
přestupku byla žalobkyni podle §3 odst. 2 zákona o prodejní době ve spojení s §93 odst. 1 a §46
odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložena pokuta
ve výši 500 000 Kč.
[2] Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že §1 zákona o prodejní době
výslovně pojednává o zákazu prodeje o vybraných státních svátcích v maloobchodě
a velkoobchodě. Zdůraznila, že pro účely zákona o prodejní době není určující, zda se jedná
o podnikatele vykonávajícího maloobchodní činnost prostřednictvím kamenných provozoven
nebo internetových obchodů, ale zda se jedná o podnikatele s předmětem podnikání „výroba,
obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona“, obor činnosti
„velkoobchod a maloobchod“, „koupě zboží za účelem dalšího prodeje“ či jiný obor činnosti,
který spadá do obsahové náplně maloobchodu a velkoobchodu v souladu s nařízením
vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, či nikoliv. Z obchodního
i živnostenského rejstříku je zřejmé, žalobkyně disponuje živnostenským oprávněním
s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského
zákona“, obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“, na což se primárně specializuje, a proto
na ni zákon o prodejní době dopadá. Žalovaná poukázala na nutnost rozlišovat pojmy okamžik
uzavření kupní smlouvy a prodej, přičemž pojem prodej v sobě zahrnuje i samotný okamžik uzavření
kupní smlouvy. Zákaz prodeje užitý v zákoně o prodejní době žalovaná vyložila tak,
že se vztahuje na jakoukoliv fázi prodeje. K námitkám žalobkyně ohledně pojmu prodejní plocha
žalovaná uvedla, že v souladu s nařízením Komise Evropské unie č. 250/2009 ze dne 11. 3. 2009
(dále také jen „nařízení č. 250/2009“) se do prodejní plochy kontrolované provozovny
kromě výdejního místa a prostor pro přímý prodej započítává i ta část provozovny, ve které je
vystaveno nabízené zboží (tj. showroom).
II.
[3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V podané
žalobě namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť skutkový stav zjištěný
prvostupňovým správním orgánem při kontrole dne 26. 12. 2018 v provozovně žalobkyně
neodpovídá skutečnosti. Městský soud nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí neshledal.
K tomu uvedl, že pokud odůvodnění správního rozhodnutí nekonvenuje názoru účastníka řízení,
nejedná se ještě o nesrozumitelné či neúplné odůvodnění. Správní úřady se vypořádaly
s námitkami žalobkyně, přičemž uvedly skutková zjištění, ta posoudily a provedly právní
hodnocení zjištěného stavu.
[4] Podstatnou námitkou byla tvrzená nezákonnost napadeného rozhodnutí, které je
založeno na chybném výkladu zákona o prodejní době, resp. chybné interpretaci spojení prodej
v maloobchodě a velkoobchodě. Správní orgány obou stupňů zastávají podle žalobkyně chybný názor,
že pod pojem prodej podřazují i akt výdeje zboží, a proto dovodily, že výdej zboží je na základě
zákona o prodejní době ve vymezených dnech zakázán. Podle žalobkyně se zákon o prodejní
době nemůže vztahovat na internetové obchody a jejich výdejny, neboť pod pojem prodej nelze
podřadit pouhý výdej zboží kupujícímu. Výdej zboží je pouze jednou z fází prodeje, resp. jedním
z mnoha způsobů doručení zboží. Kupní smlouva je uzavírána pomocí internetu tzv. distančním
způsobem, tj. mimo prodejny žalobkyně a výdej zboží lze uskutečnit více způsoby. Městský soud
k této námitce uzavřel, že zákon jako obecná právní norma neupravuje právní vztahy konkrétně,
ale vymezuje obecné pravidlo chování. Pokud zákon sám žádné pravidlo pro internetový prodej
nestanoví, vztahuje se jako obecná norma i na něj. Právní úprava tak dopadá na veškerý
maloobchodní a velkoobchodní prodej, a nelze rozlišovat mezi prodejem v kamenných
prodejnách a internetovým prodejem. Uzavřel, že prodej zahrnuje více činností spojených
s převodem vlastnického práva k věcem, je obvyklý pro hospodářskou aktivitu smluvních stran
(typicky podnikatele – mj. i proto jej zahrnuje živnostenské oprávnění žalobkyně) a zahrnuje
i další práva a povinnosti s převodem vlastnického práva související, a nelze jej proto vykládat tak,
že se týká pouze uzavírání kupních smluv v kamenné prodejně, popř. situací, kdy se veškeré fáze
prodeje odehrávají v kamenné prodejně, jak navrhuje žalobkyně. Takový výklad nemá oporu
v §1745 ani §2079 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění
(dále jen „občanský zákoník“) a je v rozporu se společenskou praxí. Výklad zastávaný žalobkyní
pod pojmem prodej jako zákonným znakem objektivní stránky skutkové podstaty deliktu
podle zákona o prodejní době chápe pouze jednu z jeho fází – uzavírání kupní smlouvy, zatímco
jiné vylučuje. Uplatnění zásad in dubio pro libertate, či in dubio pro mitius není na místě, neboť tyto
zásady dopadají na situaci, v níž vedle sebe existují dva srovnatelné právní výklady určitého
ustanovení, přičemž orgán veřejné moci musí volit právní výklad pro jednotlivce příznivější.
[5] Žalobkyně označila napadené rozhodnutí za nezákonné také s ohledem na protiústavnost
interpretace pojmu prodejní plocha ve vztahu ke skutkové podstatě přestupku podle §1 odst. 3
písm. a) zákona o prodejní době. Žalovaná vycházela z definice prodejní plochy dle nařízení
č. 250/2009, avšak aplikaci uvedeného nařízení žalobkyně považuje za užití analogie ve svůj
neprospěch, což je ve správním trestání nepřípustné, neboť v jejím důsledku dochází k porušení
zásady správního trestání nullum crimen sine lege stricta. Definice prodejní plochy, kterou žalovaná
použila, nezohledňuje, zda na dané ploše dochází k přímému prodeji zboží či nikoliv. Jediným
ústavně konformním výkladem je restriktivní výklad, který za prodejní plochu považuje pouze
prostory sloužící k přímému prodeji zboží zákazníkovi. K tomu žalobkyně namítla, že plocha
prodejny nebyla v rozhodné době prokázána. Městský soud k tomu odkázal na rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019, č. j. 31 A 106/2017 - 56, který řešil obdobný právní
problém, přičemž závěry z něj plynoucí aplikoval i na projednávaný případ. Městský soud
ze správního spisu zjistil, že obsahuje kolaudační souhlas, jehož obsahem byl stavební stav
příslušné provozovny s rozpisem jednotlivých prostor (katedrála, showroom A, showroom B,
showroom C, 2x showroom D, info, 2x konference, noční výdej, 2x chodba, kavárna, WC
předsíň, WC muži, WC ženy, expozice). Skutečné provedení provozovny bylo v souladu
s dokumentací ověřenou autorizovaným inspektorem a jeho certifikáty. Ze všech shromážděných
podkladů vyplynulo, že celkový výměr prostor určených pro přístup zákazníkům činí 2192,7 m 2 .
Námitku neprokázání plochy v rozhodné době tak neshledal soud opodstatněnou. Městský soud
dále konstatoval, že žalovaná použila pro posouzení věci zcela správně definici prodejní plochy
uvedenou v nařízení č. 250/2009, když český právní řád takovou definici neobsahuje. Správní
orgány nepoužily analogii v neprospěch žalobkyně, ale vyložily tento pojem tak, jak je definuje
nařízení č. 295/2009, což je logický postup při výslovné absenci vyložení tohoto pojmu přímo
zákonem o prodejní době. Definice uvedená v nařízení pak považuje za prodejní plochu pouze
takovou část provozovny, která je volně přístupná zákazníkům za účelem prodeje zboží.
Do prodejní plochy je proto nutné započítat i plochy tzv. showrooms, ve kterých dochází
k vystavení zboží, buď přímo prodávajícího, nebo jeho smluvního partnera, jelikož právě tyto
plochy jsou obsazeny zbožím, které zákazníka motivuje k jeho nákupu.
[6] Žalobkyně konečně namítala zjevnou nepřiměřenost uložené pokuty, neboť neodpovídá
zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. Jakákoliv sankce by měla být
uložena na spodní hranici zákonného rozpětí, neboť veřejnost se k zákonu o prodejní době staví
negativně, k čemuž žalobkyně uvedla příklady komentářů z internetových diskuzí. Jednáním
žalobkyně rovněž nebyl ohrožen ani porušen žádný relevantní chráněný zájem a výše uložené
pokuty je v rozporu s rozhodovací praxí žalované. Uložení pokuty ve výši 500 000 Kč
za porušení zákona o prodejní době považuje žalobkyně za zcela zjevně nepřiměřené a žádá,
aby v jejím případě bylo od pokuty zcela upuštěno. Městský soud neshledal důvodným ani tento
žalobní bod. Zákonná sazba pokuty činí u tohoto přestupku 5 miliónů korun, uložená pokuta
tak činí zlomek této sazby. Při odůvodnění výše pokuty inspekce vyšla z toho, že žalobkyně
porušila zákaz provozování maloobchodního prodeje dne 26. 12. 2018, tedy na 2. svátek vánoční.
Zákaz prodeje v tyto dny tak nabývá zvláštní důležitosti. Dále správní orgány přihlédly k tomu,
že žalobkyně spáchala přestupek v provozovně s relativně velkou výměrou, umístěné
na frekventovaném místě i k tomu, že se žalobkyně obdobného přestupku dopustila opakovaně.
Pokud se žalobkyně domáhá srovnání s jinými případy, musí aspoň obecně uvést, v čem lze
takové srovnání shledat (např. popisem skutku, vymezení jednotlivých částí deliktního jednání,
osobou delikventa, jeho postavením na trhu apod.). Městský soud se proto domnívá, že pokuta
ve výši 500 000 Kč byla stanovena tak, aby žalobkyni od pokračování v deliktním jednání odradila
(žalobkyně je obchodní společností s ročním obratem pohybujícím se v řádu miliard). Také názor
žalobkyně, že jejím postupem nebyl ohrožen ani porušen žádný relevantní chráněný právní
zájem, je zcela mylný a je v přímém rozporu se smyslem zákonné úpravy. Stejně tak argument
žalobkyně odkazující na negativní postoj veřejnosti pak městský soud odmítl s tím, že pro každý
názor lze dnes najít podporu v diskusních příspěvcích na internetu, záleží pouze na výběru
diskuse a diskusního prostředí, které se v některých diskusních skupinách časem vytváří. Stále
se však jedná o zákonnou povinnost, o které je sice možné volně diskutovat, ale je nutné ji
respektovat.
[7] Městský soud k námitce žalobkyně, že jejím jednání nebyl ohrožen ani porušen žádný
chráněný právní zájem, poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 37/16, jímž byl zamítnut návrh skupiny senátorů Senátu Parlamentu České
republiky na zrušení zákona o prodejní době pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Ústavní soud
mj. zdůraznil, že regulace prodeje či určité výroby ve dnech pracovního klidu je v našich
kulturních podmínkách tradicí více než jedno století a obdobná omezení se vyskytují
i v zahraničních právních úpravách.
III.
[8] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž namítala nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
[9] Stěžovatelka předně namítá, že pojmy prodej a prodejny s prodejní plochou nad 200 m
2
jsou
pojmy, které zákon o prodejní době nijak nedefinuje a které tak podléhají výkladu a plnému
přezkumu ze strany správních soudů. Předně poukazuje na rozdíl mezi neurčitým právním
pojmem a zákonem blíže nedefinovaným pojmem. Tvrdí, že pojem prodej je teorií i judikaturou
vykládán tak, že se skládá z mnoha fází, přičemž aby mohlo dojít k prodeji v kamenné prodejně,
musí se odehrát všechny tyto fáze právě tam (nikoliv prostřednictvím internetu). O prodeji
ve smyslu zákona o prodejní době tak lze dle stěžovatelky hovořit až po uskutečnění všech fází
prodeje (např. samotný výběr zboží nelze označit za prodej). V případě posuzované kontroly
uskutečněné dne 26. 12. 2018 v provozovně stěžovatelky však nedošlo ke všem fázím prodeje.
Zboží bylo vybráno na internetu a stejně tak i kupní smlouva byla uzavřena na internetu.
Samotné internetové stránky nejsou spravovány v jednotlivých provozovnách, ale v řadě serverů
umístěných na několika místech České republiky. Upozorňuje na skutečnost, že i v protokolu
o kontrole, č. 101812260955501, je na str. 2 výslovně potvrzeno, že zboží bylo inspektorovi
po on-line objednávce toliko vydáno, a nikoliv prodáno. Dle stěžovatelky v kontrolované
prodejně došlo pouze k výdeji zboží, což zákon o prodejní době nezakazuje. Současně odkazuje
na zásady in dubio mitius a in dubio pro libertate a zvolení výkladu příznivějšího pro stěžovatelku.
K proměnlivosti vnímání pojmů v čase stěžovatelka cituje rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 8. 2009, č. j. 2 As 13/2009 - 78, a dále rozvíjí úvahy o změnách podoby procesu
prodeje v rámci internetového obchodování (tj. distanční uzavírání smluv).
[10] Stejně tak pojem prodejní plocha, jenž je součástí skutkové podstaty přestupku podle zákona
o prodejní době, je podle stěžovatelky zákonem nedefinovaný právní pojem. Aplikace nařízení
č. 250/2009 porušila dle stěžovatelky princip právní jistoty, pokud se žalovaná autoritativním
pro futuro chopila role zákonodárce a narušila princip dělby moci, a zásadu nullum crimen sine lege.
Nařízení vydané orgánem moci výkonné neprošlo zákonodárným procesem a je určené
k provedení nařízení Evropského parlamentu a Rady, které samo o sobě slouží zcela jiným
účelům a nikdy nepředvídalo, že by bylo užito ke správnímu trestání ve věci českého zákona
o prodejní době. Nadto pojem prodejní plocha dle nařízení je užit právě toliko pro účely tohoto
nařízení, nikoliv pro účely českého zákona, který s existencí tohoto nařízení ani nijak nepočítal.
Odkaz městského soudu na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2019,
č. j. 31 A 106/2017 - 56 považuje za nepřípadný.
[11] Stěžovatelka dále namítá nepřípustnost argumentace úmyslem zákonodárce. Jednotný
úmysl zákonodárného sboru jako celku je podle ní prakticky nezjistitelný, je tedy pouhou fikcí,
tj. uměle vytvořenou konstrukcí, která neexistuje. Právně relevantní je pro státní orgány
v právním státě pouze takový úmysl, který je v zákoně výslovně uveden; v případě opačného
postupu, ke kterému došlo v posuzovaném řízení, dochází k porušení principu právní jistoty.
Výklad úmyslem zákonodárce, tedy výklad historický, je navíc dle všeobecně přijímaného názoru
právní teorie metodou nadstandardní, která má mít při interpretaci právních norem
jen doplňkový charakter. Stěžovatelka proto odmítá výše uvedenou interpretaci zákona
o prodejní době ze strany žalované a městského soudu, neboť v rozporu s všeobecně
přijímanými výkladovými pravidly právních norem staví úmysl zákonodárce nad jazykové znění
zákona.
[12] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelka namítá nepřiměřenost uložené pokuty. Litera
zákona je zcela nejasná a matoucí, čemuž odpovídá i protizákonný a nepřesvědčivý výklad zákona
o prodejní době žalovanou. Smyslem zákona o prodejní době má být sladění pracovního
a rodinného života zaměstnanců, přičemž tohoto cíle má být dosaženo prostřednictvím zákazu
těmto lidem o vymezených dnech pracovat. Podle stěžovatelky je smysl zákona a způsob
dosažení tohoto cíle v přímém rozporu. Zákaz práce pro určitou skupinu zaměstnanců
ve vymezených dnech má za následek zákaz opatřovat si prostředky pro své životní potřeby prací
(oproti jiné skupině zaměstnanců, která naopak ve vymezených dnech pracovat může).
Stěžovatelka proto trvá na tom, že nezasáhla do žádného zákonem chráněného zájmu, a přesto
byla nepřiměřeně sankcionována. Pro srovnání odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 - 23, a rozsudek ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 1 Afs 1/2012 - 36. Vzhledem k výše uvedenému tak stěžovatelka uzavírá, že žalovaná
při ukládání sankce nezohlednila kritéria potřebná pro její individualizaci a rovněž nevzala
v úvahu všechna zákonná kritéria, v důsledku čehož je třeba ji vnímat jako zjevně nepřiměřenou,
a tedy nezákonnou.
[13] Stěžovatelka proto na základě uvedeného navrhuje, aby kasační soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že prodej je ucelený proces, jenž
se skládá z několika fází, které v sobě zahrnují i samotný okamžik uzavření kupní smlouvy
či převzetí výrobku. Je v souladu se zákonem o prodejní době, aby o vybraných státních svátcích
ustala veškerá prodejní činnost. Pro vyslovení zákazu prodeje je rozhodující, zda se určitá fáze
prodeje uskutečňuje o dotčeném státním svátku v prodejně, jejíž prodejní plocha přesahuje
200 m2, jak vyplývá z §1 odst. 3 písm. a) zákona o prodejní době a zároveň nespadá
pod některou z výjimek uvedených v §1 odst. 3 písm. b) až f) tohoto zákona. Jako lichý vnímá
argument, že pokud by pod pojmem prodej bylo třeba vnímat každou jeho dílčí fázi, znamenalo
by to, že by příslušné internetové obchody musely ve státní svátek vypnout své webové stránky.
Z logiky věci omezení nedopadá na provoz internetových stránek, jejichž prostřednictvím
dochází k objednávce zboží, zaplacení kupní ceny atp., nebo na dovoz zboží kurýrem. Současně
uvedla, že městský soud převzal správně výklad pojmu prodejní plocha z rozsudku Krajského soudu
ze dne 3. 4. 2019, č. j. 31 A 106/2017 - 56.
[15] K námitce stěžovatelky ohledně užití nepřípustné analogie v neprospěch
stěžovatelky žalovaná odkázala na závěry rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2019,
č. j. 57 A 150/2019 - 89, dle kterých skutková podstata přestupku nebyla stanovena
v podzákonném právním předpise, nemohlo tudíž dojít k porušení zásady nulla crimen sine lege.
Prostřednictvím právního předpisu podzákonné právní síly došlo výhradně k vymezení pojmu
prodejní plocha. Tímto postupem nedošlo ani k porušení principu právní jistoty, naopak žalovaná
z důvodu naplnění účelu předvídatelnosti zveřejnila svůj postoj k výkladu tohoto pojmu,
aby podnikatelům umožnila včas se seznámit s danou problematikou.
[16] Pokud jde o námitku týkající se nepřípustnosti argumentace úmyslem zákonodárce
vyplývajícím z důvodové zprávy, žalovaný poukázal na to, že i Ústavní soud v nálezu ze dne
26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16, také vycházel z důvodové zprávy při úvahách o legitimitě cíle
této zákonné úpravy. Správní orgány proto postupovaly správně, pokud kromě jazykového
výkladu využily rovněž interpretační metody, které zkoumají, jaký byl úmysl zákonodárce a jaký je
účel předmětného právního předpisu. V této souvislosti žalovaná odkázala na nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 1997, č. j. Pl. ÚS 33/97, dle kterého jazykový výklad představuje pouze
prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, přičemž mechanická aplikace abstrahující smysl
a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity.
[17] Pokud jde o námitku stěžovatelky, která se týká nepřiměřené výše uložené pokuty,
žalovaná uvedla, že její výše byla řádně odůvodněna v napadených rozhodnutích, přičemž
odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového správního orgánu.
Správní orgán se s touto námitkou řádně vypořádal, při určení výměry pokuty zohlednil veškeré
podstatné okolnosti projednávaného případu a neodchýlil se ani od zásady stanovené v §2
odst. 4 správního řádu.
[18] Setrvala na názoru, že zákon o prodejní době nerozlišuje mezi prodejem v kamenných
prodejnách a prodejem na e-shopu. Zákonem stanovený zákaz se vztahuje na podnikatele
s předmětem podnikání „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského
zákona“, obor činnosti „velkoobchod a maloobchod“, „koupě zboží za účelem dalšího prodeje“
či jiným oborem činností, který spadá do obsahové náplně maloobchodu a velkoobchodu
v souladu s nařízením vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností.
Projednávaná věc byla správně právně posouzena a soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele.
Navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
V.
[19] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost je důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově i právně obdobnými případy se zabýval
v nedávných rozsudcích ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020 - 63, ze dne 30. 7. 2021,
č. j. 5 As 92/2020 – 39, ze dne 6. 8. 2021, č. j. 5 As 120/2020 - 53 a č. j. 5 As 158/2020 - 56.
S ohledem na obdobu kasačních námitek i argumentaci obou účastníků při posouzení nyní
rozhodované věci vycházel Nejvyšší správní soud ze závěrů v uvedených rozsudcích učiněných
a v podrobnostech na ně odkazuje.
[22] Z obsahu správního spisu zdejší soud ověřil, že dne 26. 12. 2018 provedli zaměstnanci
prvostupňového správního orgánu kontrolu v provozovně stěžovatelky na adrese Komunardů 1,
170 00 Praha 7. Zaměstnancem správního orgánu (inspektorem) byl projeven zájem o koupi 1ks
počítačové myši, přičemž obsluhou provozovny bylo inspektorovi sděleno, že prodej nelze
uskutečnit z důvodu státního svátku. Uvedl, že lze uskutečnit pouze internetovou objednávku
na požadované zboží a na základě této objednávky lze zboží vydat. Inspektor provedl objednávku
na počítači umístěném pro zákazníky přímo v provozovně a na základě této objednávky mu byl
vydán na místě požadovaný výrobek (počítačová myš), kterou inspektor na místě zaplatil.
[23] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že podstatou sporu je vyřešení otázky, zda jednání
stěžovatelky spočívající v umožnění objednání zboží v e-shopu stěžovatelky pomocí počítače
a ve výdeji a platbě takto objednaného zboží v její provozovně, jež bylo uskutečněno v den
státního svátku dle §1 odst. 1 písm. d) zákona o prodejní době, představuje prodej ve smyslu
§1 odst. 1 zákona o prodejní době, a jako takový tedy podléhá zákazu ve smyslu citovaného
ustanovení zákona o prodejní době.
[24] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelkou, že zákon o prodejní době blíže
nedefinuje pojmy prodej a prodejní plocha nad 200 m
2
. Pokud jde o pojem prodej, je rozhodným
pro posouzení nyní projednávané věci jeho výklad provedený Nejvyšším správním soudem v
rozsudku ze dne 12. 7. 2021, č. j. 4 As 349/2020 - 63, jenž se týkal týchž účastníků řízení. V něm
soud uvedl, že při zjišťování významu tohoto pojmu lze vycházet ze soukromoprávních předpisů,
které s pojmem prodej, resp. koupě pracují. Požadavek stejného náhledu na srovnatelné právní
instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích, vyplývá
z principů jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, na kterých je právní řád obecně
založen (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54,
č. 791/2006 Sb. NSS). Institut prodeje obsažený v zákoně o prodejní době tak lze připodobnit
institutu koupě obsaženému v občanském zákoníku.
[25] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 349/2020 – 63 zdůraznil, že uzavírání kupní
smlouvy distančním způsobem (prostředky komunikace na dálku) je doprovázeno řadou
zvláštností, které reflektuje také právní úprava, zejm. §1820 až 1851 občanského zákoníku,
která zahrnuje nejen proces kontraktace (uzavírání kupní smlouvy), ale také (a to především)
z toho vyplývající práva spotřebitele a povinnosti podnikatele, který takovýmto způsobem kupní
smlouvy uzavírá. Dospěl k závěru, že pojem prodej je širší než samotné uzavření kupní smlouvy,
přestože lze prodej připodobnit koupi ve smyslu občanského zákoníku.
[26] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku také konstatoval, že uzavření kupní smlouvy
představuje pouze jednu z fází prodeje, a proto je zákaz prodeje stanovený zákonem o prodejní
době nezbytné uplatnit pouze tam, kde se všechny fáze prodeje uskuteční v kamenné prodejně
(v prodejně fyzicky proběhne celý prodej). Totožný výklad lze dovodit také z taxativního výčtu
uvedeného v §1 odst. 3 zákona o prodejní době, který obsahuje výjimky, na něž se omezení
prodeje nepoužije (např. čerpací stanice, lékárny či prodejny ve zdravotnických zařízeních). Zákaz
prodeje se tak týká v zásadě pouze prodeje, jehož veškeré fáze proběhnou přímo v konkrétní
prodejně, jejíž prodejní plocha přesahuje 200 m
2
a jež nespadá pod některou z dalších výjimek
uvedených v §1 odst. 3 písm. b) až f) zákona o prodejní době: ,,[v] případě přímého prodeje jsou
uskutečněny všechny výše předestřené fáze prodeje přímo v konkrétní prodejně: zákazník si v prodejně vybere
zboží, které si může bezprostředně prohlédnout a dotázat se na jeho vlastnosti přítomného prodavače. Vybrané
zboží zákazník obvykle odebere přímo z příslušného regálu (pokud se nejedná o pultový prodej) a u pokladny
zaplatí kupní cenu. V případě online prodeje však zákazník vybírá zboží prostřednictvím internetových portálů,
u kterých je možnost podrobnější prohlídky zboží zblízka (či dokonce jejich předvedení nebo vyzkoušení)
vyloučena. Takové zboží zákazník vkládá do „virtuálního košíku“, přitom volí různé možnosti platby a taktéž
způsoby dodání zboží. Způsob dodání zboží – vyzvednutí na prodejně – je přitom pouze jedním ze způsobů,
kterým se realizuje povinnost prodávajícího zakoupenou věc předat a povinnost kupujícího tutéž věc převzít. Tyto
odlišnosti jsou důvodem i výše zmíněné zvláštní právní úpravy smluv uzavíraných prostředky komunikace
na dálku, která uvedené problematické aspekty znevýhodňující spotřebitele kompenzuje určitými zvláštními
právy.“
[27] Samotný výdej zboží tak podle již vysloveného názoru Nejvyššího správního soudu
,,představuje pouze realizaci povinností plynoucích z online uzavřené kupní smlouvy, a to povinnosti prodávajícího
odevzdat kupujícímu zakoupené zboží a povinnosti kupujícího toto zboží převzít [§2079 občanského
zákoníku]. V situaci, kdy k uzavření kupní smlouvy nedojde fyzicky v maloobchodní provozovně, tedy výdej
zboží, které bylo objednáno prostřednictvím internetu, představuje pouze jednu z fází prodeje, a to nikoli
rozhodující. Provozovna pak v přeneseném významu pouze funguje jakožto jakési pomyslné „výdejové okénko“,
prostřednictvím nějž je vydáváno zboží objednané na e-shopu. Takovou službu lze připodobnit službám klasických
zásilkových služeb, či jiných zprostředkovatelů přepravních a dodavatelských služeb, jejichž činnost pod zákaz
vyslovený v §1 odst. 1 zákona o prodejní době bezesporu nespadá.‘‘
[28] Nejvyšší správní soud v projednávané věci ztotožnil s tvrzeními stěžovatelky, že u zboží
zakoupeného zákazníkem prostřednictvím internetového obchodu jeho pouhé vydání
v provozovně, i včetně uskutečnění případné platby za zboží v provozovně, nelze považovat
za prodej v maloobchodě či v provozovně ve smyslu §1 odst. 1, resp. §3 odst. 1 zákona
o prodejní době, neboť rozhodující fáze prodeje (uzavření kupní smlouvy) se neuskutečnila
v provozovně, nýbrž na internetových stránkách. Samotné otevření provozovny pouze pro výdej
zboží zakoupeného zákazníky přes e-shop nepředstavuje porušení označených ustanovení zákona
o prodejní době. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud věc
nesprávně posoudil po právní stránce a nezákonné je z tohoto důvodu i rozhodnutí žalované.
[29] Námitku stěžovatelky stran výkladu pojmu prodejní plocha, Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou. Nesouhlasí s tvrzením, že by skutková podstata přestupku byla stanovena
podzákonným právním předpisem. Porušení zákazu prodeje je sankcionováno jako přestupek
na základě §3 odst. 1 zákona o prodejní době. V projednávané věci žalovaná vycházela z nařízení
č. 250/2009 pouze ve vztahu k výkladu pojmu prodejní plocha, kterou se dle přílohy č. 1 tohoto
nařízení rozumí odhadnutá velikost povrchové plochy (v m
2
) části provozovny, která je určena pro prodej
a vystavení zboží, tj. celková plocha, kam zákazníci mají přístup, včetně zkušebních místností, plocha zabraná
prodejními pulty a výklady, plocha za prodejními pulty, kterou používají prodavači. Do prodejní plochy
se nezahrnují kanceláře, sklady a přípravny, dílny, schodiště, šatny a jiné společenské prostory.
[30] Odkaz stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 8/2011 je
však třeba považovat za nepřípadný, jelikož v posuzovaném případě byla skutková podstata
přestupku stanovena přímo v zákoně o prodejní době, konkrétně v jeho §3 odst. 1. Žalovaná
tudíž nepochybila, pokud při interpretaci pojmu prodejní plocha vyšla z citované pasáže nařízení
č. 250/2009. Za situace, kdy není uvedený termín českým právním řádem definován, jeví
se výklad v souladu s unijním právem nanejvýš logický.
[31] Nejvyšší správní soud tedy v této části přisvědčil městskému soudu, že definice prodejní
plochy převzatá z unijního nařízení jasně a přehledně vymezuje, co se do prodejní plochy
započítává, a co již nikoli. Za prodejní plochu lze považovat převážně prostory, které jsou
přístupné zákazníkům (nebo užívány k jejich přímé obsluze) a jsou určeny k prodeji. Takový
výklad zvolený žalovanou lze považovat za logický, spravedlivý a nikterak nevybočující
z pravomoci žalované. Shodně s městkým soudem lze navíc poukázat na nález Ústavního soudu
ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 37/16, v němž bylo zákonem o prodejní době užité kritérium
prodejní plochy označeno za legitimní a nevybočující z ústavních mezí.
[32] Nejvyšší správní soud musí dát za pravdu městskému soudu v tom, že užití argumentace
historickým úmyslem zákonodárce není podmíněno tím, že si standardní výkladové metody
odporují (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54,
č. 792/2006 Sb. NSS). Historický záměr zákonodárce spočívající ve sladění pracovního
a rodinného života zaměstnanců však nemůže neomezeně sloužit jako odůvodnění extenzivního
výkladu, omezujícího základní práva jednotlivců, respektive zakládající jejich odpovědnost
za přestupek, tj. zde směřujícího k podřazení online prodeje pod zákaz stanovený v §1 odst. 1
zákona o prodejní době, aniž by byly zohledněny faktické a právní odlišnosti internetového
prodeje. Nejvyšší správní soud na okraj upozorňuje, že právě k úmyslu historického zákonodárce
v souvislosti se zákonem o prodejní době se Ústavní soud v rámci posuzování návrhu na zrušení
tohoto zákona vyslovil značně rezervovaně (viz nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 37/16, bod 44). Uvedl,
že „celková konstrukce právní úpravy, (…), je komplexnější, účinnější a zasahující podstatně širší okruh osob,
umožňuje navíc finančně zvýhodnit ty, kteří jsou schopni a ochotni v určitých dnech v roce na rozdíl od jiných
pracovat. Chtěl-li zákonodárce dosáhnout zamýšleného účinku, nabízelo se mu učinit tak parametrickými
změnami v pracovněprávních předpisech, např. zvýšením odměny za práci ve dnech pracovního klidu, a nikoliv
přijetím zvláštního předpisu.“
[33] S ohledem na závěr, že rozhodnutí žalované musí být zrušeno pro nezákonnost z důvodu
nesprávného výkladu zákona o prodejní době, se Nejvyšší správní soud již pro nadbytečnost
nezabýval námitkami stěžovatelky brojícími proti tvrzené nezákonnosti a nepřiměřenosti uložené
pokuty.
[34] Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal kasační stížnost důvodnou, napadený rozsudek
městského soudu proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil (výrok I. tohoto rozsudku).
[35] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení
před městským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad neměl jinou možnost, než rozhodnutí
žalované zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení
s §78 odst. 1 a odst. 4 s. ř. s. rozhodl tak, že rozhodnutí žalované ze dne 25. 6. 2019, č. j. ČOI
83388/19/O100/19/Bal/Št., zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
V dalším řízení je žalovaná vázána výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu [§78
odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[36] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení u městského soudu. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
na základě skutečností zřejmých ze spisu dle §60 ve spojení s §120 s. ř. s. (výrok III. tohoto
rozsudku).
[37] Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch, proto jí podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší
vůči neúspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou tvořeny souhrnnou
částkou 8 000 Kč za soudní poplatky (3 000 Kč za žalobu a 5 000 Kč za kasační stížnost). Dále
jsou náklady řízení tvořeny částkou připadající na zastoupení stěžovatelky advokátem, a to
jak v řízení před městským soudem, tak v řízení před Nejvyšším správním soudem. Pro určení
výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Zástupce stěžovatelky učinil ve věci 4 úkony
právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního
tarifu] a 3 písemná podání (žaloba, replika k vyjádření žalovaného, kasační stížnost) soudu ve věci
samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby v dané věci náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem za jeden úkon právní služby připadá částka 3 400 Kč. Stěžovatelce
tak náleží za vykonané úkony částka 13 600 Kč, která se zvyšuje dle §57 odst. 2 s. ř. s. o daň
z přidané hodnoty (21 %) na částku 16 456 Kč.
[38] Žalovaná je povinna stěžovatelce zaplatit celkovou částku ve výši 24 456 Kč
(8 000Kč + 16 456Kč) do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 24. srpna 2022
David Hipšr
předseda senátu