ECLI:CZ:NSS:2022:7.AZS.117.2022:31
sp. zn. 7 Azs 117/2022 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: A. K., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022,
č. j. 6 A 17/2020 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se v rací soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti ve výši 1 000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu
k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2020, č. j. MV-159351-4/SO-2019, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil usnesení ze dne 17. 10. 2019, č. j. OAM-32920-7/DP-2019, jímž Ministerstvo
vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) zastavilo
podle §169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“)
správní řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem studia (dále též „žádost“), neboť žádost byla podána v době, kdy k tomu nebyl
žalobce oprávněn.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalovanému
v průběhu soudního řízení uložil doplnit spis o doklad o doručení napadeného rozhodnutí
zástupci žalobce, čímž došlo k nápravě vady v doručování tohoto rozhodnutí. Podle městského
soudu nemělo na zákonnost napadeného rozhodnutí vliv ani to, že žalovaný zaevidoval podání
žalobce ze dne 17. 12. 2019 obsahující oznámení o převzetí právního zastoupení a žádost
o nahlédnutí do spisu až dne 8. 1. 2020, v důsledku čehož byl žalobce nucen uplatnit některé
námitky poprvé až v podané žalobě. Žalobce měl totiž doložit důvody na jeho vůli nezávislé,
které by měly směřovat k prominutí zmeškání lhůty, zároveň s podáním žádosti. Nemohl je
tak uvádět až v odvolání či v odvolacím řízení. I pokud by tedy bylo zástupci žalobce umožněno
nahlédnutí do spisu, stále by byly dány důvody pro zastavení řízení o žádosti žalobce. Nadto
žalovaný následně zástupci žalobce umožnil dne 17. 1. 2020 nahlédnout do spisu. I přesto byly
žalobní námitky obsahově shodné s námitkami odvolacími. Správní orgány se podle městského
soudu řádně zabývaly předloženým poukazem na vyšetření jako důvodem pro pozdní podání
žádosti. Z tohoto dokumentu vyplývá pouze to, že žalobce byl od 30. 8. 2019 do 16. 9. 2019
„v léčbě“. Nejsou zde uvedeny žádné podrobnosti stran jeho zdravotního stavu, či jeho indispozice
k podání žádosti. Tu přitom mohl podat rovněž prostřednictvím provozovatele poštovní služby
či zmocněnce. Především však žalobce nesdělil důvod pozdního podání žádosti při jejím podání,
což požaduje zákon. Pro posuzovanou věc pak nejsou relevantní závěry rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 10. 2019, č. j. 29 A 34/2018 - 62, neboť jej Nejvyšší správní soud zrušil
rozsudkem ze dne 7. 1. 2022, č. j. 8 Azs 314/2019 - 44. Zabýval se zde přitom prakticky totožnou
situací, jako je případ žalobce. K povinnosti správních orgánů posoudit před zastavením řízení
podle §169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců dopady tohoto procesního rozhodnutí
do rodinného a soukromého života cizince zde vyslovil, že obecně nepřichází takové posouzení
v úvahu, jelikož o žádosti není věcně rozhodováno. Navíc by prolomení lhůty pro podání žádosti
z důvodu tvrzené nepřiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života bez existence
překážek na vůli cizince nezávislých učinilo tuto lhůtu de facto obsoletní.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítl, že správní orgány
vadně hodnotily lékařské zprávy doložené stěžovatelem při podání žádosti a rezignovaly na bližší
posouzení důvodnosti pozdního podání jeho žádosti. Měly jej vyzvat ke konkretizaci a doplnění
jím tvrzených důvodů pozdního podání žádosti. Odpovědnost za prokázání a zjištění skutkového
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, totiž netíží toliko žadatele, ale především správní
orgány. Ty však žádné dokazování ke skutečnostem relevantním pro posouzení oprávněnosti
opožděného podání žádosti neprovedly. Městský soud pak pouze reprodukoval jejich závěr
o „nevhodnosti“ předložené lékařské zprávy. Dále stěžovatel namítl, že v jeho případě jsou dány
důvody pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života.
V České republice absolvoval základní a střední školu a rovněž zde studoval na vysoké škole.
Pobývá s ním zde jeho matka, která je po smrti otce jeho jedinou rodinou. Zastavení řízení
o žádosti tak má evidentně mimořádně negativní dopady do soukromého a rodinného života
stěžovatele. Podle stěžovatele by měl Nejvyšší správní soud přehodnotit svůj náhled na otázku
posuzování přiměřenosti dopadů u rozhodnutí, která mají procesní charakter. K tomu odkázal
na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) a dovodil,
že zásahem podle jejího článku 8 může být rovněž takovéto procesní rozhodnutí. Zastavení řízení
o žádosti má totiž stejný efekt jako její zamítnutí, a nedává tedy smysl činit v tomto kontextu
rozdíly. Na podporu svého názoru citoval ze dvou odborných článků. Podle stěžovatele
tedy správní orgány pochybily tím, že neučinily jakékoliv kroky, které by jim umožnily provést
řádné posouzení dopadů jejich rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Navrhl
tudíž, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na rozhodnutí správních orgánů
a městského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 zákona s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval obecně namítanou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že rozsudek městského soudu plně dostál
požadavkům ustálené judikatury kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne
26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS, rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76). Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud
vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Jednoznačně z něj vyplývají důvody, které
městský soud vedly k zamítnutí žaloby. Zdejší soud se neztotožňuje s tím, že by městský soud
pouze převzal závěry žalovaného. Městský soud poměrně podrobně odůvodnil své závěry
ve vztahu k jednotlivým žalobním bodům. Neučinil tak přitom pouhými odkazy na závěry
žalovaného, ale vystavěl vlastní plnohodnotnou argumentaci, a to ač bylo odůvodnění odvolání
a žaloby obdobné.
[8] Je to naopak stěžovatel, kdo v kasační stížnosti zčásti opakuje svou žalobní argumentaci,
aniž by reagoval na rozhodovací důvody městského soudu. Již v žalobě uplatnil stěžovatel
námitku, že správní orgány nepostupovaly v souladu se zásadou materiální pravdy, neboť
nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel poukazoval na to,
že se správní orgány blíže nezabývaly důvodem, pro který nepodal svou žádost včas, a proto
řádně nezhodnotily doloženou lékařskou zprávu, podle níž byl od 30. 8. 2019 do 16. 9. 2019
„v léčbě“. Touto námitkou se nicméně městský soud podrobně zabýval. Dospěl k závěru,
že se správní orgány při hodnocení důvodu pozdního podání žádosti ze strany stěžovatele
dostatečně a řádně zabývaly předloženým poukazem na vyšetření a postupovaly rovněž
v intencích §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Neporušily tedy povinnost postupovat
tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu. Jako stěžejní
důvod pro tento svůj závěr označil městský soud skutečnost, že stěžovatel při podání žádosti
vůbec nesdělil důvod, pro který podává tuto žádost opožděně. Poukázal přitom na §47 odst. 3
zákona o pobytu cizinců, podle něhož platí, že „[z]abrání-li včasnému podání žádosti podle odstavce 1
nebo 2 nebo odstavce 6 písm. b) důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 5
pracovních dnů po zániku těchto důvodů. V odůvodněných případech může cizinec žádost podat i dříve, než je
uvedeno v odstavci 1. Důvody pro pozdější podání žádosti podle věty první a pro dřívější podání žádosti podle věty
druhé je cizinec povinen ministerstvu sdělit nejpozději při podání žádosti a na jeho výzvu tyto důvody prokázat“
(důraz přidán). Ačkoliv městský soud formuloval tento svůj závěr zcela jasným a srozumitelným
způsobem [„Za nejpodstatnější pak soud považuje tu skutečnost, že při pozdním podání žádosti důvod vůbec
nebyl sdělen, přičemž to zákon o pobytu cizinců požaduje v ustanovení §47 odst. 3 (…)“], stěžovatel na něj
v kasační stížnosti nijak nereaguje. Nezpochybňuje právní názor městského soudu ani to, že sdělil
důvody pro pozdější podání své žádosti až několik dnů po jejím podání. Lze přitom přisvědčit
městskému soudu, že citované ustanovení skutečně vyžaduje jednak to, aby žadatel podal žádost
do 5 pracovních dnů po zániku důvodů na jeho vůli nezávislých, které mu zabránily podat žádost
včas a současně aby nejpozději při podání žádosti tyto důvody uvedl. V projednávaném případě
doručil stěžovatel svou žádost správnímu orgánu I. stupně dne 17. 9. 2019 (k poštovní přepravě
byla žádost podána dne 16. 9. 2019). Teprve dne 25. 9. 2019 pak bylo správnímu orgánu I. stupně
doručeno podání, jehož součástí byl „Poukaz na vyšetření / ošetření“ stěžovatele vystavený
praktickým lékařem, v němž je uvedeno: „v léčbě od 30. 8. 2019 do 16. 9. 2019“ (k poštovní
přepravě podáno dne 23. 9. 2019). Závěru městského soudu, že stěžovatel nesdělil správnímu
orgánu I. stupně důvod pozdního podání žádosti nejpozději při jejím podání, tedy nelze nic
vytknout. Za situace, kdy stěžovatel tento závěr ani nijak nezpochybňuje, nemůže být jeho
námitka poukazující na nedostatečně zjištěný skutkový stav v otázce důvodu pozdního podání
žádosti důvodná. Postrádalo by totiž smyslu požadovat podrobnější osvětlení okolností léčby
stěžovatele, neboť ani to by nic nezměnilo na skutečnosti, že stěžovatel tento důvod nesdělil
správnímu orgánu I. stupně nejpozději při podání žádosti, kterou považoval městský soud
při posouzení důvodnosti související námitky stěžovatele za nejpodstatnější.
[9] V další kasační námitce stěžovatel brojil proti tomu, že správní orgán I. stupně
před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti nezkoumal dopad tohoto rozhodnutí
do jeho soukromého a rodinného života.
[10] Na uvedenou námitku však dává odpověď konstantní judikatura Nejvyššího správního
soudu, na kterou ostatně v napadeném rozsudku přiléhavě odkázal již městský soud. Vyplývá
z ní, že v případě zastavení řízení o pobytové žádosti nejsou správní orgány povinny posuzovat
přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, jelikož o žádosti
nerozhodují meritorně. Při nesplnění podmínek pro projednání žádosti totiž nemá správní orgán
jinou možnost, než řízení zastavit (viz např. rozsudky ze dne 12. 5. 2022, č. j. 8 Azs 38/2020 - 64,
ze dne 24. 8. 2021, č. j. 1 Azs 212/2021 - 37, ze dne 7. 1. 2022, č. j. 8 Azs 314/2019 - 39,
či ze dne 30. 6. 2022, č. j. 3 Azs 153/2021 - 51). Ve shodě s městským soudem poukazuje
Nejvyšší správní soud na nedávný rozsudek ve skutkově podobné věci č. j. 8 Azs 314/2019 - 39,
kde je vysvětleno, že „[v] případě zastavení řízení o žádosti o vydání (prodloužení doby platnosti) povolení
k dlouhodobému pobytu nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života
žadatele v úvahu, jelikož o žádosti není věcně rozhodováno. Pokud totiž nejsou splněny podmínky projednání
žádosti (…), nemá správní orgán jinou možnost než řízení zastavit. Dodržení závazků vyplývajících z čl. 8
Úmluvy je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince
je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění (viz např. rozsudky NSS ze dne
16. 8. 2016, čj. 1 Azs 108/2016 - 41, ze dne 21. 2. 2018, čj. 4 Azs 246/2017 - 35, ze dne 14. 1. 2021,
čj. 6 Azs 255/2019 - 46, ze dne 24. 8. 2021, čj. 1 Azs 212/2021 - 37, nebo stěžovatelkou citované
rozsudky sp. zn. 1 Azs 266/2018 a sp. zn. 10 Azs 206/2016).“
[11] Z výše uvedeného je tedy jednoznačně patrné, že městský soud nepostupoval v rozporu
s čl. 8 Úmluvy, jestliže uzavřel, že v daném případě nebyla dána povinnost správních orgánů
zabývat se dopady rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti stěžovatele do jeho soukromého
či rodinného života. Samotné důvody vedoucí k zastavení řízení o žádosti stěžovatele jsou
v tomto směru irelevantní, podstatné je, že žádost nebyla posuzována věcně, a tudíž správní
orgány ani nemohly zohlednit, jaké dopady bude mít rozhodnutí o zastavení řízení na rodinné
či soukromé poměry stěžovatele. Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.
[12] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský
soud posoudil projednávanou věc správně. Kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
[14] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo
rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších
podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 3/2003 - 44). Protože Nejvyšší správní soud nerozhodl o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti, rozhodl podle §10 odst. 1 věty prvé
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení zaplaceného soudního poplatku
za tento návrh ve výši 1 000 Kč k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu