ECLI:CZ:NSS:2022:8.AZS.155.2020:76
sp. zn. 8 Azs 155/2020-76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra
Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: M. K., zastoupený Mgr. Přemyslem Hoke,
advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2018 čj.
OAM-56/LE-LE05-ZA08-PD1-2011, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 29. 6. 2020, čj. 13 Az 67/2018-184,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2020, čj. 13 Az 67/2018-184,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2018 čj. OAM-56/LE-LE05-ZA08-PD1-2011,
se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povi n en zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 368 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Přemysla
Hoke, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného z 13. 4. 2016 čj. OAM-56/LE-LE05-ZA14-R3-2011, byla
žalobci na dobu 12 měsíců udělena doplňková ochrana podle §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, z důvodu, že žalobci ve vlasti hrozilo riziko mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestání, a to vzhledem k jeho postavení v gruzínské společnosti,
k okolnostem jeho zapojení do státního aparátu v minulosti, k jeho podnikatelským a obchodním
aktivitám a kontaktům a vztahům jeho bývalých obchodních partnerů či konkurentů (dále též
„rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany“). Uvedeným rozhodnutím zároveň žalovaný žalobci
neudělil azyl dle §12, §13 a §14 zákona o azylu.
[2] Dne 28. 2. 2017 požádal žalobce o prodloužení doplňkové ochrany. Žádost odůvodnil
politickou situací v zemi původu, nejasnou situací spojenou se soudním řízením vedeném
proti jeho osobě, odročením soudního jednání na dobu neurčitou, a tím, že představitel
protistrany A. T. má neomezený vliv na vládu, soud a státní zastupitelství. Žalobce tedy nemůže
prokázat svou nevinu.
[3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl podle §53a odst. 4 zákona o azylu
o neprodloužení doplňkové ochrany, neboť již pominuly důvody, pro něž byla žalobci v roce
2016 doplňková ochrana udělena, a v případě návratu do země původu mu již nehrozí nebezpečí
vážné újmy dle §14a zákona o azylu.
[4] Žalobu proti rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany Městský soud v Praze výše
uvedeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce nebyl ve správním řízení jakkoli
zkrácen na svých právech a žalovaný své závěry dostatečně a přezkoumatelným způsobem
odůvodnil. Městský soud se ztotožnil s žalovaným, že přes přetrvávající potíže v oblasti
fungování a nezávislosti justice došlo v Gruzii k takovým podstatným změnám ve vztahu
k potížím uváděným žalobcem, že doplňkové ochrany již není potřeba, neboť žalobci již
v případě jeho návratu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Na uvedeném dle městského
soud ničeho nemění ani to, že žalobce byl gruzínským parlamentem označen za politického
uprchlíka. Důvodem pro prodloužení doplňkové ochrany nejsou ani žalobcovy zdravotní potíže,
neboť v Gruzii je dostupná lékařská péče a státem financovaný všeobecný zdravotní systém,
a to i navrátilcům, neboť občané Gruzie mají automaticky přístup do státního pojištění.
[5] K námitce argumentující rodinnými důvody městský soud uvedl, že žalobce se nedomáhal
prodloužení doplňkové ochrany z důvodu rodinných vazeb na území České republiky. Navíc,
napadeným rozhodnutím nebyl žalobci zakázán pobyt na území České republiky a nic mu nebrání
v tom, aby požádal o některou z forem povolení k pobytu dle zákona o pobytu cizinců a následně
realizovat svůj rodinný a pracovní život na území České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s., tj. přesah vlastních zájmů
stěžovatele, spatřuje v tvrzeném porušování základních lidských práv v Gruzii, na něž je třeba
upozornit a chránit tak občany před zlovůlí tamní moci. Současně není judikatura stran
ustanovení §12, §14 a §14a zákona o azylu jednotná, a dosud ani nebyla komplexně vyřešena
otázka azylu ve vztahu k tvrzením stěžovatele v návaznosti na humanitární azyl, doplňkovou
ochranu a překážku vycestování. Městský soud v podstatě nerespektoval ustálenou judikaturu
a též hrubě pochybil při aplikaci a výkladu jak hmotného, tak i procesního práva.
[8] Stěžovatel namítá, že žalovaný byl veden snahou vyhovět Gruzii, a proto rezignoval
na správné, úplné, nezávislé a nestranné zjišťování aktuálního stavu věci. Žalovaný opakovaně
bezdůvodně neuděluje azyl žadatelům z Gruzie, aniž se zabývá jejich skutečnými důvody
a reálným stavem dodržování lidských práv v jejich vlasti. V případě stěžovatele pak dostatečně
nezvážil konkrétní okolnosti, zejména vliv místního oligarchy T., jenž je hlavním svědkem
v trestním řízení vedeném v Gruzii proti stěžovateli, na justiční systém. Žalovaný jen velmi
obecně zjistil toliko pozitivní zprávy, aniž vzal v úvahu řadu negativních. Žalovaný ani městský
soud neprovedly, resp. se nevypořádaly se stěžovatelem předloženými důkazy o tom, že situace
v Gruzii není tak ideální, jak je v pozitivních zprávách prezentováno. Stěžovatel nesouhlasí
se závěry žalovaného a městského soudu, že Gruzie prošla reformami, nyní je tam již vše
v pořádku, a proto mu v případě jeho návratu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy.
[9] Stěžovatel rovněž opakovaně odkázal na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu
a městského soudu ve věci extradice, jakož i městského soudu a Nejvyššího správního soudu
ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V nyní projednávané věci pak městskému soudu
vytknul, že nepostupoval v souladu se svým názorem vyjádřeným v předchozím rozsudku
z 23. 6. 2015, čj. 1 Az 20/2014-47, ve věci původní azylové žádosti stěžovatele, neboť překvapivě
nevzal v úvahu okolnosti stran trestního řízení v Gruzii zjištěné v rámci extradičního řízení.
Přitom nedošlo ke změně okolností, neboť A. T. je místním oligarchou, stále se jej nepodařilo
vyslechnout a stěžovateli v zemi jeho původu i nadále hrozí, že by trestní řízení neodpovídalo
zásadám čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“)
a ani případný trest odnětí svobody by nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy.
V jeho případě neexistují záruky spravedlivého procesu, jimiž nemohou být ani záruky
poskytnuté gruzínskými trestními orgány, kterým stěžovatel nevěří. Uvedené je umocněno tím,
že úroveň gruzínského vězeňského systému neodpovídá českým, resp. unijním standardům.
Stěžovatel má proto naprosto důvodné obavy o svůj život a zdraví. Podle stěžovatele nelze
přehlížet důkazy o účelovosti a nezákonnosti jeho trestního stíhání, jež předložil v extradičním
i azylovém řízení. Žalovaný ani městský soud je však nevzali v úvahu. Stěžovatel rovněž namítá
nesprávnou aplikaci §14a a §53a odst. 4 zákona o azylu.
[10] Stěžovatel dále namítá, že městský soud dal žalovanému ve všem zcela nekriticky
za pravdu, aniž se vůbec zabýval podstatou žádosti, žalobou a tam vznesenými námitkami. V této
souvislosti je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť městský soud neučinil žádná
relevantní zjištění stran aktuálního stavu v Gruzii a stejně jako žalovaný se věcí zabýval pouze
obecně, aniž přihlédl ke konkrétním okolnostem stěžovatelova případu. Městský soud v bodě 35
napadeného rozsudku odkázal na zprávu Ministerstva zahraničních věcí Spojených států
amerických z 20. 4. 2018 o dodržování lidských práv v roce 2017 v Gruzii, podle níž jsou případy
špatného zacházení ve věznicích vyšetřovány a dochází i k obviňování úředníků, policistů
a zaměstnanců věznic z nelidského a ponižujícího zacházení či zneužití pravomoci. Z toho
vyplývá, co stěžovatel celou dobu tvrdí, totiž že v případě jeho návratu do Gruzie mu hrozí
nelidské a ponižující zacházení či trestání. Přesto však dle žalovaného ani městského soudu nemá
právo na doplňkovou ochranu. Stěžovatel je naopak názoru, že je-li zde byť jen malá hrozba,
že by mohl být vystaven takovému zacházení či trestání, je na místě udělení doplňkové ochrany,
přičemž obecně poukázal na neustálenost rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu
ohledně zrušení §91 zákona o azylu účinného do 31. 8. 2006 upravujícího překážky vycestování
a zavedení doplňkové ochrany.
[11] Stěžovatel též namítá, že žalovaný měl zvážit i udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu z důvodu jeho invalidity s podstatnou vadou zraku, neboť zdravotní péče, jež
by se stěžovateli mohlo dostat v Gruzii, navíc ve vazbě či výkonu trestu, neodpovídá základním,
natož v ČR běžně dostupným standardům. Žalovaný ani městský soud nevzali v úvahu pro účely
§14 odst. 2 písm. d) zákona o azylu ani extrateritoriální aspekt čl. 8 Úmluvy v případě narušení
rodinného života stěžovatele spočívajícího v soužití s manželkou a dcerami, které legálně pobývají
v ČR.
[12] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu
i napadené rozhodnutí a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
[13] Žalovaný předně uvedl, že kasační stížnost obsahuje řadu obdobných námitek jako
žaloba, k nimž se již dostatečně vyjádřil ve svém rozhodnutí i vyjádření k žalobě, a proto
nepovažuje za nutné, svá vyjádření k dané věci opakovat. Odkazy stěžovatele na zprávy o zemi
jeho původu považuje za zcela obecné bez souvislosti s jeho osobou a příběhem. Naopak zprávy
použité žalovaným k posouzení případu stěžovatele považuje za zcela dostatečné, neboť z nich
jednoznačně vyplývá, že v období od udělení doplňkové ochrany stěžovateli došlo v Gruzii
k podstatnému vývoji, a to nejen ohledně tvrzeného vlivu zmíněného podnikatele na státní
orgány, ale především v práci samotné justice a státních orgánů. Není důvod domnívat se,
že by návrat do vlasti pro stěžovatele mohl představovat skutečné nebezpečí vážné újmy, pro nějž
by mohla být doplňková ochrana udělena. Stěžovatel neuvedl a správní orgán nezjistil žádné
skutečnosti, které by jej vedly k udělení doplňkové ochrany ani s ohledem na existenci jiných
relevantních důvodů. Důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem přesně
vymezeny, jsou poměrně úzké a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv tak, jak jsou
různými mezinárodními smlouvami uznávána. Stěžovatel pouze domýšlí krajní scénáře v případě
jeho návratu do země původu a snaží se žalovanému i soudu podsunout své domněnky jako
skutečnost, aniž mají jakoukoli reálnou spojitost s jeho azylovým příběhem.
[14] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Jelikož jde o věc mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu
s §104a s. ř. s. nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) Nejvyšší správní soud
pro stručnost odkazuje na své usnesení z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS.
[16] Stěžovatel spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v nejednotnosti judikatury Nejvyššího
správního soudu, jakož i v pochybení městského soudu při aplikaci a výkladu hmotného
i procesního práva. Podle Nejvyššího správního soudu je v dané věci kritérium přijatelnosti
naplněno, nikoli však z důvodu tvrzeného stěžovatelem. Nejvyšší správní soud kasační stížnost
přijal k meritornímu přezkumu, neboť se dotýká otázek, které dosud nebyly judikaturou řešeny
(zda změny, ke kterým došlo v Gruzii v návaznosti na změnu politické situace, jsou takového
charakteru, že stěžovateli, nacházejícím se ve specifickém postavení, již v zemi původu nehrozí
skutečné nebezpečí vážné újmy, pro které mu byla udělena doplňková ochrana).
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Stěžovatel velmi obecně namítl nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Tato
námitka není důvodná, neboť odůvodnění netrpí nedostatkem důvodů pro vyslovené právní
závěry, ani není nesrozumitelné. Důvodem nepřezkoumatelnosti není bez dalšího ani to,
ztotožní-li se krajský (městský) soud plně se závěry žalovaného. Tato námitka je zřejmým
odrazem jeho nesouhlasu s věcnými závěry městského soudu. Tvrzené nedostatky
v přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu však zjevně nebrání stěžovateli vést věcnou
polemiku se závěry soudu a nebrání ani Nejvyššímu správnímu soudu v přezkumu napadeného
rozsudku. K těmto námitkám se proto soud vyjádří v rámci věcného přezkumu u jednotlivých
dílčích otázek.
[19] Podle §53a odst. 4 zákona o azylu osoba požívající doplňkové ochrany je oprávněna požádat
o prodloužení doby, na kterou je doplňková ochrana udělena. Tuto žádost musí osoba požívající doplňkové
ochrany podat nejpozději 30 dnů před uplynutím doby, na níž je jí doplňková ochrana udělena. Pokud podání
žádosti o prodloužení doplňkové ochrany ve stanovené lhůtě zabrání důvody na vůli osoby požívající doplňkové
ochrany nezávislé, je oprávněna tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po odpadnutí těchto důvodů. Ministerstvo
prodlouží dobu, po kterou je udělena doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále
hrozí vážná újma (§14a) a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§17a). Doplňková ochrana se prodlouží
nejméně o 2 roky; je-li důvodné nebezpečí, že by osoba požívající doplňkové ochrany mohla závažným způsobem
narušit veřejný pořádek nebo ho již narušuje, prodlouží se doplňková ochrana o 1 rok. Při prodlužování
doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny se postupuje obdobně.
[20] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto
zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti
z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud
by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[21] Podstatou námitek je přesvědčení stěžovatele, že jsou v jeho případě nadále splněny
podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu. Tyto námitky vede
dvojím směrem. Jednak nesouhlasí se zjištěními a závěry žalovaného, potvrzenými městským
soudem, že se od roku 2016, kdy mu byla udělena doplňková ochrana, situace v Gruzii natolik
změnila k lepšímu, že mu již v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy.
Žalovanému i městskému soudu v této souvislosti rovněž vytýká, že neprovedli, resp.
se nevypořádali se stěžovatelem předloženými důkazy o tom, že situace v Gruzii není
ve skutečnosti taková, jak je dovozováno z žalovaným shromážděných podkladů (zpráv).
[22] Námitky týkající se procesní stránky věci (postupu při dokazování), zmíněné opakovaně
na více místech kasační stížnosti ovšem stěžovatel formuluje často jen obecně. Ne vždy t otiž
upřesnil, co konkrétně má ve vztahu k němu a jeho situaci z těchto jiných důkazů vyplývat
a jakým způsobem tyto důkazy vyvracejí závěry učiněné žalovaným a městským soudem. Učinil
tak pouze v některých případech.
[23] Stěžovatel jako „opomenuté důkazy“ výslovně zmínil extradiční spis, resp. v extradičním
řízení předložené důkazy a zjištěné okolnosti ohledně trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
Nejvyšší správní soud zjistil, že městský soud uvedené důkazy sice neprovedl, avšak svůj postup
řádně a adekvátně zdůvodnil v bodu 32 svého rozsudku. Konkrétně ve vztahu ke všem
navrhovaným důkazům, jež časově předchází rozhodnutí žalovaného o udělení doplňkové
ochrany, městský soud uvedl, že se vztahují k situaci, která v zemi žalobcova původu panovala
v období do let 2014, 2015 a trvala i v roce 2016, nikoli však v roce 2018, kdy bylo rozhodováno
o žádosti žalobce o prodloužení doplňkové ochrany. Z toho důvodu se nejedná o opomenuté
důkazy [např. nález Ústavního soudu z 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU
259)]. S tímto odůvodněním se Nejvyšší správní soud nadto ztotožňuje, neboť s ohledem
na podstatu posuzované věci není třeba zjišťovat, co bylo důvodem nevydání stěžovatele
do Gruzie ještě před udělením doplňkové ochrany (to v zásadě není sporné), ale zda tyto důvody
trvají i nadále. Výslovně stěžovatel ještě zmínil zprávu bývalého ombudsmana Gruzie S. S., který
byl ombudsmanem v letech 2005 – 2009. Ta má pojednávat o podobném případu
neoprávněného nárokování majetku. Tuto zmínku však stěžovatel neučinil v souvislosti
s opomenutými důkazy, ale navrhl ji provést k důkazu v kasačním řízení na podporu svého
tvrzení, že je nevinen, pokud jde o obvinění ze strany A. T. ze zpronevěry. Nejvyšší správní soud
tento důkaz neprovedl (viz bod [42] tohoto rozsudku).
[24] Dále již stěžovatel vůbec neupřesnil, jaké konkrétní jiné důkazy, jež dle jeho názoru
vyvracejí závěry žalovaného, měly být podle jeho názoru ze strany městského soudu přehlédnuty.
Touto konkretizací není ani seznam důkazů, které stěžovatel navrhuje provést v řízení o kasační
stížnosti, uvedený v závěru kasační stížnosti. Pokud tedy sám stěžovatel neupřesnil, co konkrétně
má ve vztahu k němu a jeho situaci z těchto jiných důkazů vyplývat a jakým způsobem tyto
důkazy vyvracejí závěry učiněné žalovaným a městským soudem, odkazuje Nejvyšší správní soud
na to, že městský soud v bodě 38 napadeného rozsudku neprovedení stěžovatelem navrhovaných
důkazů zdůvodnil. Protože stěžovatel tyto závěry žádnou konkrétnější argumentací nenapadá,
Nejvyšší správní soud se k nim nebude blíže a konkrétněji vyjadřovat.
[25] Kromě neprovedení důkazů stěžovatel namítal též učinění nesprávných závěrů z důkazů
žalovaným provedených. Konkrétně argumentoval, že žalovaný dostatečně nezjistil skutečný stav
věci v rozsahu, jenž by odůvodňoval závěr o takovém zlepšení situace v Gruzii, že mu již v zemi
původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Až tato argumentace je podstatou kasační
stížnosti.
[26] Pro vypořádání této námitky je podle Nejvyššího správního soudu stěžejní porovnat
podklady, na nichž žalovaný založil důvody vedoucí k udělení doplňkové ochrany v dubnu 2016
s podklady, o něž opřel svůj závěr o neprodloužení doplňkové ochrany v říjnu 2018. Pouze
tak lze dostatečně přezkoumat, zda žalovaný, a potažmo městský soud, správně a dostatečně
zjistili stav věci v tom smyslu, že opravdu v Gruzii v daných oblastech došlo k natolik
významnému zlepšení, jež odůvodňovalo neprodloužení doplňkové ochrany stěžovateli. V tomto
ohledu se musí jednat o nové a aktuální poznatky a informace, jež přiléhavě reflektují změnu
v čase.
[27] Základem řízení o prodloužení doplňkové ochrany je totiž posouzení toho,
zda se významně a dlouhodobě změnily okolnosti, pro které byla žadateli udělena doplňková
ochrana (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 11. 2. 2021, čj. 7 Azs 249/2020-29, bod 12).
Z dikce §53a zákona o azylu plyne, že je presumována existence důvodů pro udělení doplňkové
ochrany do doby, než je prokázán opak. Žalovaný proto nese důkazní břemeno v otázce,
zda nadále trvá původní důvod udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace
v domovském státě cizince stabilizovala a tato změna je natolik významné a trvalé povahy,
že cizinci nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy a odůvodňuje to zamítnutí žádosti o prodloužení
doplňkové ochrany (rozsudek Nejvyššího správního soudu z 24. 7. 2013, čj. 6 Azs 15/2013-35,
bod 22).
[28] Ve stěžovatelově případě shledal žalovaný nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání.
Udělení doplňkové ochrany v dubnu 2016 odůvodnil v návaznosti na stěžovatelovu obavu,
že bude vydán k trestnímu stíhání do Gruzie a tam souzen a vězněn, zjištěními o zasahování
výkonné moci do soudnictví, nedostatcích v oblasti právního státu, případech mučení a špatného
zacházení ze strany příslušníků orgánů pověřených vymáháním zákonnosti, aniž by ti byli voláni
k zodpovědnosti, přetrvávajícím špatným zacházením s vězni kritizovaném Benátskou komisí
Rady Evropy, existencí zájmu osob disponujících neformálním vlivem na výkon všech složek
státní moci a dosud nestabilním fungováním státního aparátu. Žalovaný uvedl, že ačkoli někteří
pozorovatelé v několika posledních letech zaznamenali zlepšení, Benátská komise Rady Evropy
kritizovala, že tyto problémy přetrvávají. V konkrétním případě stěžovatele pak žalovaný
zohlednil jeho postavení v gruzínské společnosti, okolnosti jeho zapojení do státního aparátu,
obchodní a podnikatelské aktivity a v neposlední řadě kontakty, vztahy a vazby jeho bývalých
obchodních partnerů či konkurentů.
[29] Neprodloužení doplňkové ochrany v napadeném rozhodnutí pak žalovaný zdůvodnil
v obecné rovině tím, že od nástupu nové vlády politické strany Gruzínský sen – demokratická
Gruzie v roce 2012 se uskutečnila řada personálních a společenských změn napříč
celou gruzínskou společností. Jak je patrné také ze zprávy Freedom House: Svoboda ve světě
2018 – Gruzie, z 27. 2. 2018, a Výroční zprávy Human Rights Watch 2018 z 18. 1. 2018,
demokratický vývoj v zemi a boj s korupcí vykazují v posledních letech v mnoha ohledech
významné zlepšení. Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických
z 20. 4. 2018, o dodržování lidských práv v roce 2017 v Gruzii, dle žalovaného plyne, že i přes
některé nedostatky gruzínská vláda podnikla kroky k vyšetření některých nařčení z porušení
lidských práv, státní orgány prováděly vyšetřování na základě jednotlivých nařčení z krutého,
nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání, a úřad veřejného ochránce práv vyslovil vládě
dokonce pochvalu za některá vyšetřování.
[30] Žalovaný se také se zabýval osobou A. T., přičemž vyšel z informace Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 23. 1. 2018, čj. 125668/2017-LPTP, „Gruzie – Podnikatel A. T.,
ovlivňování státních institucí a kriminální praktiky při jeho podnikání“, která vychází z odpovědí
zastupitelského úřadu v Tbilisi. Z informace MZV plyne, že A. T. byl v období vlády
Sjednoceného národního hnutí (2004 – 2012) dobře postaveným podnikatelem s napojením
na tehdejší vládu. Nyní se ale jedná o běžného podnikatele bez zvláštního napojení na současnou
vládu. Od roku 2012 tak jeho postavení nepřesahuje postavení jiných podnikatelů či lobbistů
v zemi. Dle informace v současné době (2018) již není spojen s kriminálními strukturami
a nepoužívá kriminální praktiky, jako tomu údajně bylo do roku 2012, přičemž vyšetřování těchto
případů neprobíhalo až do roku 2012 transparentně. Od nástupu nové vlády se však situace
zlepšovala.
[31] Dále žalovaný odkázal na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne
2. 1. 2018, čj. 123372/2017-LPTP, resp. ze dne 15. 12. 2016, čj. 123646/2016-LPTP, „Gruzie –
Kriminalizace občanů bezpečnostními složkami, ochranné mechanismy proti kriminalizaci“.
Z nich plyne, že kriminalizace občanů bezpečnostními složkami se údajně objevovala
za předchozí vlády mezi lety 2003 – 2012. Poté se již však nevyskytuje. Navíc, v případě,
že by se dotyčný cítil poškozený státními orgány či jejich nečinností, je dle informace Ministerstva
zahraničních věcí ze dne 2. 1. 2018, čj. 123496/2017-LPTP, možnost obrátit se na policii
v případě poškození způsobeného trestnou činností v Gruzii stejně reálná jako v kterékoli
evropské zemi. Stížnost na jednání policie nebo prokuratury je možné podat na Generální
inspekci. Se stížnostmi na jednání či nečinnost úřadů se lze obrátit rovněž na veřejného ochránce
práv (ombudsmana), jehož institut je v Gruzii velmi silný.
[32] Mimo jiné i na základě výpovědi stěžovatele během doplňujícího pohovoru dne
26. 2. 2018, že v reakci na stížnost došlo k výměně soudce řešícího stěžovatelovo trestní řízení,
jakož i zmíněným případům vyšetřování či odsouzení státního zástupce či bývalého ministra
vnitra, žalovaný dospěl k závěru, že „justice v Gruzii funguje do značné míry nezávisle“. V závěru
pak uzavřel, že v období od udělení doplňkové ochrany stěžovateli došlo v Gruzii k podstatnému
vývoji, a to nejen ohledně vlivu A. T. na státní orgány, ale především v práci samotné justice
a státních orgánů. Ačkoli Gruzie nemá zcela nezávislý mechanismus pro vyšetření případů
mučení, země přijala řadu reforem, přičemž i přes některá podezření, že existují politicky
motivovaná trestní stíhání, není gruzínská justice ani zdaleka pod totální kontrolou vlády
a zachovává si poměrně vysokou míru autonomie.
[33] Stěžovatel oproti tomu tvrdí, že v trestním řízení, které je v jeho případě vedeno, i nadále
neexistují žádné garance řádného a spravedlivého procesu a respektování presumpce neviny. Jeho
trestní stíhání je důsledkem perzekuce jeho osoby ze strany gruzínských úřadů, a to v návaznosti
na široký vliv A. T. Tvrdí, že pokud bude vydán do Gruzie, nebo se tam dostane, bude uvězněn
a hrozí mu nelidské a ponižující zacházení a trestání. Na tuto část argumentace se Nejvyšší
správní soud zaměřil.
[34] Ohledně důvodů uvedených žalovaným pro neprodloužení doplňkové ochrany Nejvyšší
správní soud zjistil, že jsou zčásti zavádějící. Jak již bylo shora popsáno, jedním z důvodů, o které
žalovaný opřel závěr o neprodloužení doplňkové ochrany, byla změna situace v Gruzii. V této
části musí Nejvyšší správní soud dát zapravdu stěžovateli, že žalovaný (slovy stěžovatele)
z podkladů vyhodnotil toliko pozitivní zprávy, aniž vzal v úvahu řadu negativních. Je tomu
tak v případě zprávy Freedom House z 27. 2. 2018, z níž žalovaný citoval pouze z kontextu
vytrženou část o významném zlepšení demokratického vývoje v Gruzii. Nehledě na to,
že samotný demokratický vývoj ještě nemusí mít vliv na stav právního státu, žalovaný pominul
hned následující informaci (větu), že oligarchové však mají nepřiměřeně velký vliv na strategická
a politická rozhodnutí a nezávislost soudů je nadále narušována zájmy výkonné a zákonodárné
složky státní moci. Stejně tak žalovaný pominul odpověď na otázku „F1. Existuje zde nezávislé
soudnictví?“. Zde se uvádí, že rušivé zasahování do činnosti soudů ze strany výkonné
a zákonodárné moci zůstává podstatným problémem, stejně jako nedostatečná transparentnost
a profesionalita soudních řízení, vč. konkrétního příkladu možného politického rozhodnutí
Nejvyššího soudu zkritizovaného později Evropským soudem pro lidská práva. Ve vztahu
k zárukám řádného procesu zpráva uvádí, že tato ochrana není v praxi vždy respektována a úřad
veřejného obhájce nebo ombudsman zaznamenali případy porušení zákonů, včetně nevykonání
rozsudků Ústavního soudu v plném rozsahu, administrativních prodlev v soudních řízeních,
porušení práva obviněného na presumpci neviny, než je vina prokázána a odepírání přístupu
k právníkovi po zatčení. Dále organizace sledující dodržování lidských práv i ombudsman nadále
vyjadřovali znepokojení nad porušováním lidských práv zadržených osob, kterého se dopouští
policie, přičemž ombudsman hovořil o nedávném zvýšení počtu zatčených osob přicházejících
do vazebních zařízení se zraněními, která lze možná připsat na vrub špatného zacházení ze strany
policie. Násilí ve věznicích je nadále problémem. Přetrvávajícím problémem zůstala též korupce
ve státní správě, jež může mít podobu úplatků, výměny důvěrných interních informací
a zastrašování. Uplatňování protikorupčních opatření ve vysoce postavených kruzích bylo
nedostatečné.
[35] Obdobně selektivně žalovaný pracoval i se zprávou Ministerstva zahraničních věcí USA
z 20. 4. 2018. Uvedl sice, že vláda podnikla kroky k vyšetření některých nařčení z porušení
lidských práv, avšak již nezmínil druhou část téže věty, že zde přetrvávaly nedostatky. Stejně
tak zmiňovaná pochvala vlády veřejným ochráncem práv je vytržena z kontextu, neboť se jedná
o dílčí pochvalu v rámci jinak kritického hodnocení, že se pracovníci státních orgánů nadále
dopouštějí mučení a jiného nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestání. Úřad veřejného
ochránce práv referoval o zvýšení počtu stížností na špatné zacházení ze strany policie, přičemž
dle jeho názoru není vyšetřování účinné, nezávislé, pohotové ani nestranné. Ve zprávě se dále
uvádí, že i v roce 2017 nadále existovaly známky narušování nezávislosti a nestrannosti soudů
a soudci byli ovlivněni politickým tlakem přicházejícím zevnitř i z vnějšku justičního systému.
Veřejný ochránce práv též referoval o četném porušování práva na spravedlivý soudní proces,
přičemž dle nevládních organizací toto právo nebylo v některých mediálně sledovaných
a politicky citlivých případech naplňováno. Tato zpráva také poukazuje na to, že i přes celkové
zlepšení podmínek ve věznicích a vazebních zařízeních jsou i nadále podmínky v některých
zařízeních nelidské (nedostatečné větrání, nedostatek přirozeného světla, minimální životní
prostor a nedostatečná zdravotní péče).
[36] Podmínkami ve věznicích se přitom žalovaný v rozhodnutí o neprodloužení doplňkové
ochrany vůbec nezabýval, ačkoli i to byl aspekt, který žalovaný zvažoval při rozhodnutí o udělení
doplňkové ochrany (poukazoval na podprůměrné vězeňské podmínky a přetrvávající špatné
zacházení s vězni kritizované Benátskou komisí Rady Evropy.
[37] Pokud jde o výše uvedenou informaci, že oligarchové mají nepřiměřeně velký vliv
na strategická a politická rozhodnutí a nezávislost soudů je nadále narušována zájmy výkonné
a zákonodárné složky státní moci, je si Nejvyšší správní soud vědom toho, že se žalovaný zabýval
osobou A. T., o níž stěžovatel tvrdí, že má i nadále široký vliv. Na základě informace Ministerstva
zahraničních věcí čj. 125668/2017-LPTP žalovaný konstatoval, že ke ztrátě jeho významného
vlivu na státní aparát došlo již v závěru roku 2012 s koncem vlády Sjednoceného národního
hnutí, na níž byl napojen. Pakliže ale žalovaný v dubnu 2016 udělil stěžovateli doplňkovou
ochranu mj. z důvodu významného vlivu A. T. na státní aparát, přestože ten již byl dle nyní
použité zprávy téměř čtyři roky „mimo hru“, pak v úvaze žalovaného, že v tomto ohledu po roce
2016 došlo k významné a trvalé změně, jež by v této dílčí části odůvodňovala závěr o pominutí
hrozby vážné újmy, panují vnitřní rozpory. V dalším řízení tedy bude zapotřebí objasnit, proč
v roce 2016 bylo třeba ke kontaktům této osoby přihlédnout, zatímco v řízení o prodloužení
doplňkové ochrany má dle žalovaného jít již o skutečnost irelevantní. Tato úvaha chybí, a proto
je v této části rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[38] Ačkoli z uvedených zpráv o zemi původu plynou jistá zlepšení, nelze přehlédnout, že řada
výtek přetrvává. Jde přitom o výtky relevantní ve vztahu k situaci stěžovatele, kterému v Gruzii
hrozí trestní stíhání a uvěznění. S těmito výtkami je třeba se v dalším řízení vypořádat. Za tím
účelem bude třeba provést doplňující pohovor, jehož úkolem bude zjistit, zda trestní řízení
v Gruzii stále probíhá a jaký je jeho vývoj, jakož i obstarat nové zprávy o zemi původu a z nich
zjistit, jaká je úroveň nezávislosti justice, neboť z výše reprodukovaných zpráv plyne, že částečná
zlepšení nelze prozatím považovat za jednoznačná a řada problémů přetrvává, a jaké jsou
podmínky vězněných osob (a to i pokud jde o poskytovanou zdravotní péči). Jak již bylo
uvedeno výše, bude zapotřebí také objasnit, proč v roce 2016 bylo ještě třeba přihlédnout
ke kontaktům A. T. na státní aparát, zatímco v řízení o prodloužení doplňkové ochrany již nikoli.
[39] Z výše uvedeného tak dle Nejvyššího správního soudu plyne, že skutkový stav, který vzal
žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve shromážděných podkladech, resp.
je s nimi v rozporu, ve smyslu §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a z části je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pokud pak městský soud napadené
rozhodnutí přes uvedené vady řízení nezrušil, zatížil sám své rozhodnutí vadou dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
[40] Tyto vady nebrání tomu, aby se Nejvyšší správní soud ve stručnosti vyslovil i k dalším
kasačním námitkám. Některé kasační námitky se nicméně poněkud míjely s předmětem
posuzované věci a to do značné míry i činilo samotnou kasační řízení méně přehlednou. Tyto
kasační námitky také nereagovaly na argumentaci městského soudu, což je hlavním účelem
kasační stížnosti. V prvé řadě jsou to námitky poukazující na dosavadní extradiční řízení a s tím
spojené důkazní návrhy. Městský soud přiléhavě vysvětlil, že veškerá tato argumentace časově
předchází rozhodnutí žalovaného o udělení doplňkové ochrany a vztahuje se k situaci, která
v zemi žalobcova původu panovala v období do let 2014, 2015 a trvala i v roce 2016, nikoli
však v roce 2018, kdy bylo rozhodováno o žádosti žalobce o prodloužení doplňkové ochrany.
Předmětem nyní posuzovaného správního řízení pak nebylo vydání stěžovatele do Gruzie,
ale prodloužení mezinárodní ochrany. Podstatu tohoto řízení městský soud chápe správně, stejně
jako podstatu institutu mezinárodní ochrany, jak plyne z bodu 39 jeho rozsudku. V rámci tohoto
řízení také nebylo možné přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení v zemi původu
žalobce, jakož ani vinu stěžovatele. A už vůbec není možné vyžadovat jakékoli informace
od gruzínských státních orgánů, tedy například informace z trestního spisu, čehož se stěžovatel
dovolává (sic!). Jde o jednu ze základních zásad řízení ve věci mezinárodní ochrany (viz §19
odst. 2 zákona o azylu, podle něhož žalovaný, popřípadě další orgány veřejné moci, nesdělí
žádným způsobem informace jakkoli se vztahující k žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, azylantovi nebo osobě požívající doplňkové ochrany
a nezíská informace o žadateli o udělení mezinárodní ochrany, azylantovi nebo osobě požívající
doplňkové ochrany od údajných původců pronásledování nebo vážné újmy). Irelevantní je také
argumentace v tom směru, že by žalobci měl být pro jeho zdravotní stav udělen humanitární azyl,
neboť i tento argument pomíjí, co bylo předmětem správního řízení, tím nebylo řízení o udělení
azylu, nýbrž řízení o prodloužení doplňkové ochrany.
[41] Poslední námitkou se stěžovatel dovolává §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu,
a to s odkazem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svůj rodinný život na území České
republiky. Obecně není vyloučeno, aby osoba požívající doplňkové ochrany předestřela nová
tvrzení, jež by mohla odůvodnit prodloužení této ochrany z jiného důvodu, než z toho, na jehož
základě byla tato ochrana původně udělena (viz rozsudek NSS čj. 6 Azs 15/2013-35, body 14
až 16). Ve vztahu k této námitce judikatura Nejvyššího správního soudu dovodila, že zásah
do rodinného života cizince může představovat důvod pro mimořádné udělení doplňkové
ochrany jen za velmi výjimečných okolností (rozsudky NSS z 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71,
ze 17. 9. 2010, čj. 2 Azs 14/2010-92, a z 11. 3. 2015, čj. 3 Azs 256/2014-27). Takové okolnosti
nemohou spočívat pouze v tom, že na území České republiky legálně pobývá manželka a zletilé
dcery stěžovatele. Ve vztahu k argumentaci vycházející ze zdravotního stavu stěžovatele (oční
vadu) Nejvyšší správní soud odkazuje na svou judikaturu, podle níž nižší úroveň zdravotnictví
v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení mezinárodní
ochrany (srov. rozsudky NSS z 18. 10. 2005, čj. 3 Azs 226/2005-68, nebo z 26. 7. 2007,
čj. 2 Azs 30/2007-69). Nelze vyloučit, aby byla doplňková ochrana udělena žadateli
o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní
péče v zemi původu, ale to pouze ve velmi výjimečných případech (srov. judikaturu citovanou
v rozsudku NSS z 1. 4. 2021, čj. 2 Azs 383/2020-24, body 18–20). Podle rozsudku Evropského
soudu pro lidská práva z 13. 12. 2016 ve věci Paposhvili v. Belgie, stížnost č. 41738/10, půjde
o případy vážně nemocných osob, „u nichž se lze ze závažných důvodů domnívat, že v přijímající zemi
by nedostatek vhodné péče či přístupu k ní představoval skutečné riziko, že se zdravotní stav nemocné osoby vážně,
rychle a nevratně zhorší, a to by vedlo k intenzivnímu utrpení této osoby nebo k výraznému snížení předpokládané
délky jejího života“ (bod 183). O takový případ (tedy že by stěžovatel trpěl tak závažnou chorobou,
která by bez dalšího měla mít za následek přiznání doplňkové ochrany) se však u stěžovatele
nejedná.
[42] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že důkazní návrhy stěžovatele považoval
za nadbytečné, a to zejména s ohledem na důvody, pro které zrušil rozhodnutí žalovaného. Řada
důkazních návrhu také směřovala k prokázání skutečností, které nebyly pro posouzení věci
podstatné (viz body [23] a [24] tohoto rozsudku). Obecně pak lze uvést, že ačkoli není vyloučeno
provádění dokazování v řízení před krajským soudem, jde-li o důkazy navrhované ve vztahu
k prokázání skutečností tvrzených již v řízení před Nejvyšším správním soudem, nemělo by být
toto právo nadužíváno, protože by se tím popíral přezkumný charakter řízení o kasační stížnosti.
Na situaci, kdy krajský soud neprovede navrhované důkazy, je totiž třeba reagovat důslednou
argumentací směřující proti důvodům, kterými krajský soud neprovedení jednotlivých důkazů
odůvodnil, a nikoli prostým zopakováním důkazních návrhů v kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil. Zruší-li
Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu, a pokud již v řízení před městským soudem
byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí městského soudu může sám
podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným
právním názorem neměl jinou možnost, než zrušit napadené rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší
správní soud v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1, 3 a 4 s. ř. s. tak, že sám
napadené rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[44] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení
vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[45] Stěžovatel tak má právo na náhradu nákladů v plné výši, neboť ve věci měl úspěch.
Pokud jde o náklady řízení o žalobě, ty spočívají v odměně advokáta, která zahrnuje odměnu
za deset úkonů právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepsání žaloby, sepsání
repliky k vyjádření žalovaného, účasti na dvou jednáních před městským soudem konaných
ve dnech 18. 6. 2020 a 29. 6. 2020, a pěti dalších poradách s klientem konaných ve dnech
27. 12. 2018, 8. 1. 2019, 19. 3. 2020, 17. 6. 2020 a 26. 6. 2020 [dle §11 odst. 1 písm. a), c), d) a g)
advokátního tarifu], tj. 10 x 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu],
a paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy
10 x 300 Kč. Odměna advokáta činí 34 000 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně,
tj. o 7 140 Kč. Celkově tedy náklady řízení před městským soudem činí 41 140 Kč.
[46] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v odměně advokáta, která zahrnuje odměnu
za dva úkony právní služby spočívající v jedné další poradě s klientem konané 14. 8. 2020
a sepsání kasační stížnosti vč. jejího doplnění [dle §11 odst. 1 písm. c) a d) advokátního tarifu],
tj. 2 x 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši
300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 2 x 300 Kč. Odměna advokáta činí
6 800 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tj. o 1 428 Kč. Celkově tedy náklady řízení
před Nejvyšším správním soudem činí 8 228 Kč.
[47] Náhradu nákladů řízení v celkové výši 49 368 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Přemysla Hoke,
advokáta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. února 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu