ECLI:CZ:NSS:2022:9.AFS.6.2022:32
sp. zn. 9 Afs 6/2022 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně:
Krajská správa a údržba silnic Karlovarského kraje, příspěvková organizace, se sídlem
Chebská 282, Sokolov, zast. JUDr. Richardem Šenderou, advokátem se sídlem Karla Havlíčka
Borovského 692/63, Sokolov, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem
Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022,
č. j. 3 A 36/2021 - 100,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 3 A 36/2021 - 100, se z r ušuj e
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V projednávané věci je řešena otázka, zda je možné se bránit nečinnostní žalobou
proti pasivitě správce daně týkající se žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku
podle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“), a otázka, který správní orgán je příslušný k vyřízení takové žádosti, byla-li
Regionální rada regionu soudržnosti Severozápad (jako původní příslušný orgán) k 31. 12. 2021
zrušena novelou zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o podpoře regionálního rozvoje“).
[2] Žalobkyni byly čtyřmi platebními výměry ze dne 7. 1. 2014 uloženy poskytovatelem
dotace Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad odvody za porušení rozpočtové
kázně v celkové výši 58 935 789 Kč. Žalobkyně následně požádala o prominutí odvodu,
na základě čehož jí Regionální rada rozhodnutími ze dne 5. 2. 2014 částečně vyhověla
a prominula jí mezi 75 % a 90 % výše jednotlivých odvodů. Zároveň se žalobkyně proti
platebním výměrům odvolala k Ministerstvu financí, které jako odvolací orgán snížilo částky
uložené za porušení rozpočtové kázně na celkovou částku 7 033 367 Kč. Tuto částku žalobkyně
uhradila a následně požádala Úřad Regionální rady o vrácení části uhrazených odvodů
odpovídající procentuálnímu prominutí, o kterém bylo rozhodnuto dříve, v celkové výši
5 932 226 Kč.
[3] Tyto žádosti byly přípisy předsedy Regionální rady ze dne 18. 12. 2017 zamítnuty.
K odvolání žalobkyně proti těmto přípisům Ministerstvo financí konstatovalo, že přípisy vykazují
takové vady, že je nelze považovat za rozhodnutí, o žádostech tak nebylo dosud řádně
rozhodnuto a odvolání žalobkyně jsou předčasná. Dne 8. 1. 2020 podala žalobkyně podnět
k učinění opatření proti nečinnosti Úřadu Regionální rady, který Ministerstvo financí shledalo
důvodným a nařídilo mu příkazem ke zjednání nápravy ze dne 27. 5. 2020 napravit nežádoucí
stav tím, že vrátí na účet žalobkyně daňový přeplatek podle jejích žádostí.
[4] Vzhledem k tomu, že Úřad Regionální rady tuto povinnost nesplnil, domáhala
se žalobkyně u Městského soudu v Praze ochrany proti nečinnosti Ministerstva financí.
K poučení soudu žalobkyně mj. změnila žalovaný správní orgán na Úřad Regionální rady regionu
soudržnosti Severozápad. Změnou právní úpravy v průběhu soudního řízení zákonem
č. 251/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 251/2021 Sb.“),
kterým byly všechny regionální rady zrušeny, vstoupila dle názoru městského soudu podle
přechodných ustanovení tohoto zákona do všech soudních řízení Česká republika, jejímž jménem
jedná Ministerstvo pro místní rozvoj. To se tak stalo v souladu s §69 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalovaným. Následně
městský soud žalobě vyhověl a nařídil Ministerstvu pro místní rozvoj vydat meritorní rozhodnutí
o žádostech žalobkyně o vrácení vratitelných přeplatků.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek městského soudu
kasační stížností s jedinou kasační námitkou – nesouhlasí s tím, že je orgánem příslušným
k vydání rozhodnutí o předmětných žádostech.
[6] Dle stěžovatele postupoval městský soud pouze podle čl. II bodu 1. zákona
č. 251/2021 Sb., přičemž nereflektoval právní úpravu v čl. IX bodu 1. a 2. téhož zákona.
Dle názoru stěžovatele přešla působnost rozhodovat v této věci podle citovaných ustanovení
nikoliv na něj, ale na Finanční úřad Karlovarského kraje. Navrhuje tak, aby Nejvyšší správní soud
uložil povinnost rozhodnout o žádostech žalobkyně tomuto finančnímu úřadu a zároveň
mu uložil uhradit náhradu nákladů řízení žalobkyni (namísto něho). Zároveň stěžovatel požádal
o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[7] Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry městského soudu. Dle jejího názoru
je řízení o vrácení vratitelných přeplatků daňovým řízením vedeným podle daňového řádu,
a nikoliv řízením nebo jiným postupem při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně,
na které čl. IX bod 1. zákona č. 251/2021 Sb. dopadá. Tyto postupy totiž zahrnují řízení
o prominutí či snížení odvodů za porušení rozpočtové kázně (kde se rozhoduje se správním
uvážením), a nikoliv již vrácení vratitelného přeplatku (kde se rozhoduje bez volní úvahy).
Žalobkyně navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen osobou
s právnickým vzděláním (§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost je důvodná.
III.a Ke zmatečnosti řízení před městským soudem
[10] Podle §109 odst. 4, část věty za středníkem, s. ř. s. není Nejvyšší správní soud vázán
důvody kasační stížnosti mimo jiné v případě zmatečnosti řízení před krajským (zde městským)
soudem. K té dochází v případě, kdy chyběly podmínky řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.],
což je případ projednávané věci, neboť žádný právní předpis neukládá povinnost vydat
rozhodnutí o žádosti o vrácení vratitelných přeplatků.
[11] Předně Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §81 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje krajský
soud nejen na základě skutkového stavu ke dni svého rozhodnutí, ale i stavu právního. K témuž
právnímu stavu pak rozhoduje i Nejvyšší správní soud (rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2004,
č. j. 6 Ans 1/2003 - 101, č. 652/2005 Sb. NSS; nebo rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2015,
č. j. 3 As 96/2014 - 40).
[12] Podle dřívější právní úpravy §155 odst. 4 daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2020,
vydával správce daně o žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku rozhodnutí.
Dle novely tohoto ustanovení provedené zákonem č. 283/2020 Sb., kterým se mění zákon
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen
„zákon č. 283/2020 Sb.“), která je účinná od 1. 1. 2021 [tj. v době podání žaloby (29. 3. 2021)
i v době rozhodnutí městského soudu (18. 1. 2022)], se o této žádosti již rozhodnutí nevydává.
Při nevyhovění žádosti stanoví §155 odst. 5 daňového řádu nově pouze vyrozumění daňového
subjektu vhodným způsobem. Tomuto závěru odpovídá i znění důvodové zprávy zákona
č. 283/2020 Sb. Ta výslovně uvádí, že je „navrženo zjednodušení v podobě opuštění institutu rozhodnutí,
který se v případě institutu žádosti o vrácení, použití nebo převedení vratitelného přeplatku jeví jako zbytečně
formální úkon prodlužující celý proces a vytvářející zbytečnou administrativu a náklady spojené s formálním
doručováním rozhodnutí“ (důvodová zpráva k bodu 78, k odst. 5).
[13] Dále je nutné zohlednit, že čl. II zákona č. 283/2020 Sb. neobsahuje přechodné
ustanovení řešící procesní režim podaných, ale nevyřízených žádostí o vrácení vratitelného
přeplatku (bod 4. tohoto ustanovení se zabývá pouze během lhůt pro vrácení). V takovém
případě se uplatní obecná zásada nepravé retroaktivity procesních norem (srov. rozsudek NSS
ze dne 25. 7. 2007, č. j. 1 Azs 55/2006 - 60, č. 1349/2007 Sb. NSS; či nověji rozsudek NSS
ze dne 16. 6. 2016, č. j. 10 Afs 49/2016 - 33, č. 3438/2016 Sb. NSS, odst. [14] a judikaturu tam
citovanou; nebo rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2019, č. j. 1 As 333/2018 - 85, odst. [39]. Ústavní
konformnost nepravé retroaktivity procesních norem potvrdil i Ústavní soud, viz nález ÚS
ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 574/03). To znamená, že od účinnosti nové procesní právní
úpravy postupuje správní orgán podle nové právní úpravy i v řízeních zahájených dříve.
[14] Z toho vyplývá, že správce daně příslušný k vyřízení žádosti o vrácení vratitelného
přeplatku nyní nevydává jakékoliv rozhodnutí. Městský soud tak v předcházejícím řízení uložil
povinnost vydat rozhodnutí, jehož vydání zákon vůbec nepředpokládá. Kasační soud se proto
zabýval důsledky této situace.
[15] Z judikatury k podmínkám řízení u zásahové žaloby, která je aplikovatelná i v řízení
na ochranu proti nečinnosti (viz rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2018, č. j. 2 Ads 249/2018 - 41,
odst. [23]; či nověji rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2020, č. j. 2 Ads 249/2018 - 41, odst. [16]),
vyplývá, že žaloba musí být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., pokud „je zjevné
a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným
okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v §84 s. ř. s., i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá, […]
jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu.“
(rozsudek rozšířeného senátu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 - 160, č. 3687/2018 Sb.
NSS, odst. [63]. Ačkoliv bylo toto rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem, stalo se tak pro jiné
důvody, proto z něj lze nadále vycházet – srov. např. rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2020,
č. j. 6 Azs 89/2020 - 22, odst. [16]).
[16] V případě nečinnostní žaloby absentuje zmíněné plausibilní tvrzení o takovém
nezákonném jednání, jehož existence je podmínkou meritorního posouzení věci, pokud
se účastník řízení domáhá vydání rozhodnutí, které nelze podle platného práva vydat a k jehož
vydání nemá pravomoc žádný orgán. Jinými slovy, pokud se účastník řízení domáhá uložení
povinnosti, kterou ovšem není možné žádnému orgánu uložit, chybí podmínky řízení
a je na místě žalobu odmítnout (srov. již citovaný rozsudek NSS č. j. 2 Ads 249/2018 - 41,
odst. [23]).
[17] Ke stejnému závěru se kloní i starší judikatura, která se zabývala otázkou přípustnosti
nečinnostní žaloby při stanovení povinnosti provést záznam v katastru nemovitostí. Ta dovodila,
že jelikož záznam v katastru nemovitostí není rozhodnutím ve věci samé nebo osvědčením, které
by měl povinnost správní orgán vydat, je na místě takovou žalobu odmítnout
pro neodstranitelnou vadu řízení (rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64,
č. 670/2005 Sb. NSS; nebo rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2007, č. j. 7 Ans 8/2006 - 67).
[18] Z toho vyplývají pro projednávanou věc následující závěry. Relevantní znění §155
a násl. daňového řádu nestanovuje žádnému orgánu povinnost vydat rozhodnutí o žádosti
o vrácení vratitelného přeplatku, takže zjevně nejsou splněny podmínky řízení na ochranu proti
nečinnosti. Jelikož však městský soud žalobu meritorně projednal a v napadeném rozsudku uložil
stěžovateli vydat rozhodnutí o těchto žádostech, zatížil soudní řízení zmatečností. K této vadě
přihlédl Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti.
[19] Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že výše citovanou judikaturou rozšířeného
senátu a kasačního soudu byl překonán dříve přijímaný závěr o meritorním zamítnutí žaloby
v případě absence zákonné povinnosti vydat rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. 8. 2004, čj. 52 Ca 28/2004 - 67, č. 362/2004 Sb. NSS).
[20] Kasační soud připomíná, že žalobce nemůže mít újmu ze zvolení nesprávného žalobního
typu. Dospěje-li soud k tomu, že žalobce užil nesprávný žalobní typ, nemůže odmítnout žalobní
návrh bez dalšího, nýbrž nejprve žalobce poučí a poskytne mu lhůtu k úpravě žaloby
(srov. nejnověji rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2022, č. j. 1 As 158/2021 - 28, odst. [10] a judikaturu
tam citovanou; či nález ÚS ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV.ÚS 3523/20, bod 26.). V nyní
projednávaném případě by v úvahu přicházela zásahová žaloba, neboť nezákonná „nečinnost“
správního orgánu spočívající v něčem jiném, než v nevydání rozhodnutí nebo nevydání
osvědčení, může být nezákonným zásahem (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021,
č. j. 6 As 108/2019 - 39, č. 4178/2021 Sb. NSS, odst. [69]). Městský soud musí nicméně nejdříve
učinit úvahu, zda pro její podání jsou splněny procesní podmínky včetně podmínek §85 s. ř. s.,
v návaznosti na koncipování žaloby jako deklaratorní či zápůrčí, a v druhém případě zároveň zda
byly vyčerpány opravné prostředky (zejména §159 odst. 1 a 6 daňového řádu).
III.b K pasivní legitimaci Ministerstva pro místní rozvoj
[21] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval kasační námitkou stěžovatele. Otázkou je výklad
a aplikace přechodných ustanovení v čl. II a čl. IX zákona č. 251/2021 Sb. Kasační soud shledal
námitku důvodnou. Žalovaným má být v tomto případě příslušný finanční úřad a nikoliv
Ministerstvo pro místní rozvoj.
[22] Městským soudem aplikovaný čl. II bod 6. zákona č. 251/2021 Sb., dle kterého Česká
republika vstupuje namísto Regionálních rad do všech soudních, správních a jiných řízení
zahájených přede dnem jejich zrušení, přičemž jménem České republiky jedná Ministerstvo
pro místní rozvoj, se v projednávané věci neuplatní. Třebaže právním nástupcem Regionálních
rad je Česká republika (srov. bod 1. citovaného ustanovení), toto právní nástupnictví se vztahuje
toliko k situacím, kde Regionální rady vystupovaly jako právnické osoby (kterými byly podle §16
odst. 2 zákona o podpoře regionálního rozvoje, ve znění do 31. 12. 2021). Tomu odpovídá
i úprava dalších bodů čl. II zákona č. 251/2021 Sb. zabývajících se přechodem vlastnických práv
a dalších práv a povinností (bod 2. ustanovení) a práv a povinností z pracovněprávních vztahů
(bod 4. ustanovení), stejně jako znění důvodové zprávy, která k čl. II zákona č. 251/2021 Sb.
uvádí, že „je nutné zajistit plynulý přechod práv a povinností z regionálních rad na právního nástupce, Českou
republiku – MMR. Přechodná ustanovení […] jsou proto formulována tak, aby zajistila od 1. 1. 2022
nezbytná opatření vázaná na zrušení §16 až 17 vztahující se k přechodu práv a povinností na právního
nástupce, Českou republiku – MMR.“
[23] Změnu pravomoci ve věcech odvodů za porušení rozpočtové kázně v případě prostředků
poskytnutých z rozpočtu Regionální rady, což je případ projednávané věci, řeší čl. IX
zákona č. 251/2021 Sb. Toto ustanovení reflektuje přechod této pravomoci z úřadů regionálních
rad [§22 odst. 11 písm. b) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních
rozpočtů, ve znění do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o územních rozpočtech“)] na finanční úřady.
Dle čl. IX bodu 1. zákona č. 251/2021 Sb. „řízení nebo jiné postupy při správě odvodů za porušení
rozpočtové kázně v případě dotace poskytnuté z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti, které byly zahájeny
přede dnem 1. ledna 2022, se dokončí podle zákona č. 250/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem
1. ledna 2022,“ přičemž zahájená řízení a postupy dokončí finanční úřad (bod 2. tamtéž).
[24] Pod uvedený pojem „řízení nebo jiné postupy při správě odvodů“, na které se citované
ustanovení vztahuje, se podřazuje i vyřízení žádosti o vrácení vratitelného přeplatku podle §155
a násl. daňového řádu, který vznikl zaplacením vyššího než uloženého odvodu.
[25] Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že podle §22 odst. 15, věty první, zákona
o územních rozpočtech, se „při správě odvodů a penále […] postupuje podle daňového řádu“. Jelikož
se odvody v souladu s §22 odst. 4 zákona o územních rozpočtech odvádí do rozpočtu, z něhož
byly prostředky poskytnuty, jedná se o případ procesní dělené správy (§161 odst. 1 daňového
řádu), neboť odvodová povinnost je ukládána na základě „nedaňového“ zákona, nicméně
procesní postup upravuje daňový řád.
[26] V důsledku toho je na odvod za porušení rozpočtové kázně pohlíženo jako na daň
[§2 odst. 3 písm. b) daňového řádu], přičemž správou daně podle §1 odst. 2 daňového řádu je
„postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady.“ Jde tak o pojem širší,
než žalobkyní uváděné pouhé odpuštění a prominutí stanoveného odvodu, a zahrnuje i další
postupy týkající se daně. To vyplývá i z komentářové literatury, dle které „pojem „správa daně“
zahrnuje veškeré postupy správce daně a uskutečňování práv a povinností osob zúčastněných na správě daní; jedná
se tedy o širší pojem, než je daňové řízení“ (srov. LICHNOVSKÝ, Ondřej, ONDRÝSEK, Roman
a kol. Daňový řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 3).
[27] Na základě toho byl úřad regionální rady správcem daně [§161 odst. 2, věta první,
daňového řádu; a §10 odst. 1 daňového řádu ve spojení s §22 odst. 11 písm. b) zákona
o územních rozpočtech], který vyřizoval žádost o vrácení vratitelného přeplatku porušitele
rozpočtové kázně, majícího postavení daňového subjektu (§161 odst. 2, věta druhá, daňového
řádu; a §22 odst. 15, věta druhá, zákona o územních rozpočtech) v době před novelizací zákona
o územních rozpočtech provedenou zákonem č. 251/2021 Sb.
[28] Není pak důvodu, aby pojem „řízení nebo jiné postupy při správě odvodů“ v čl. IX
bodě 1. zákona č. 251/2021 Sb. byl vykládán jinak. Pokud podle zákona o územních rozpočtech,
ve znění do 31. 12. 2021, prováděl správu odvodu (vč. vyřízení žádosti o vrácení vratitelného
přeplatku na odvodu) úřad regionální rady, v souladu s čl. IX bodem 2. zákona č. 251/2021 Sb.
dokončí tuto správu odvodu příslušný finanční úřad. Nejvyšší správní soud z těchto důvodů
nepřisvědčil argumentaci žalobkyně.
[29] Z uvedeného vyplývá, že správa odvodů za porušení rozpočtové kázně týkající
se prostředků poskytnutých z rozpočtu regionálních rad přešla k 1. 1. 2022 z úřadů regionálních
rad na příslušné finanční úřady, a to i v neskončených řízeních. To dopadá na projednávanou
situaci, neboť – jak bylo uvedeno výše – vrácení vratitelného přeplatku je součástí správy odvodů
za porušení rozpočtové kázně. Žalovaným před městským soudem tak měl být příslušný finanční
úřad a nikoliv Ministerstvo pro místní rozvoj.
[30] Tento závěr vyplývá i ze znění čl. IX bodu 6. zákona č. 251/2021 Sb., dle kterého „jsou-li
v rozhodnutích nebo jiných písemnostech vydaných při správě odvodů za porušení rozpočtové kázně v případě
dotace poskytnuté z rozpočtu Regionální rady regionu soudržnosti uvedeny úřad Regionální rady regionu
soudržnosti nebo Ministerstvo financí, rozumí se jimi orgány Finanční správy České republiky nebo Ministerstvo
financí, příslušné ode dne 1. ledna 2022.“ Ministerstvo financí ve svém příkaze ke zjednání nápravy
ze dne 27. 5. 2020, č. j. MF-698/2020/1203-9, vyřizujícím podnět k učinění opatření žalobkyně,
shledalo, že podnět je důvodný, proto „tímto Ministerstvo financí jako nadřízený správce daně přikazuje
Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, aby neprodleně po doručení tohoto příkazu napravil
nežádoucí stav a vrátil na účet předkladatele podnětu daňový přeplatek dle jeho žádostí“. V souladu
s citovaným ustanovením došlo ke změně „Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti
Severozápad“ v citovaném textu na příslušný finanční úřad, nikoliv na Ministerstvo pro místní
rozvoj.
[31] Zároveň je tento závěr konzistentní i s čl. IX bodem 5. zákona č. 251/2021 Sb.,
který upravuje předávání spisů. Dle jeho znění mají být spisy úřadů regionálních rad vztahující
se ke správě odvodů za porušení rozpočtové kázně v případě dotace poskytnuté z jejich rozpočtu
předány Ministerstvu pro místní rozvoj. Důvodová zpráva k tomu doplňuje, že „spisy v započatých
kauzách by přešly na nově příslušné orgány FS, zatímco spisy už uzavřené regionálními radami by převzal právní
nástupce Česká republika – MMR.“
[32] Dle shora uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud měl po zániku
původního žalovaného (tj. Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad) jednat
v souladu s čl. IX zákona č. 251/2021 Sb. s příslušným finančním úřadem jako se žalovaným,
a nikoliv s Ministerstvem pro místní rozvoj.
[33] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že nerozhodl tak, jak stěžovatel navrhoval,
neboť takovou možnost nemá. Namísto krajského soudu může spolu se zrušením jeho rozsudku
kasační soud rozhodnout pouze v případě, že by řízení zastavil, návrh odmítl či věc postoupil
(§110 odst. 1, část věty první za středníkem, s. ř. s.), anebo v případě zrušení napadeného
správního rozhodnutí, opatření obecné povahy nebo referenda (§110 odst. 2 s. ř. s.). Žalobě
na ochranu proti nečinnosti ovšem sám vyhovět nemůže.
[34] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím ve věci samé se tato žádost stala bezpředmětnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek
městského soudu zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[36] K dalšímu postupu městského soudu, který je v tomto rozsudku vyjádřeným názorem
vázán (§110 odst. 4 s. ř. s.), kasační soud shrnuje, že bude jednat s příslušným finančním úřadem,
namísto s Ministerstvem pro místní rozvoj, jako žalovaným a zváží jiné možnosti soudní ochrany
žalobkyně.
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 3,
věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. března 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu