ECLI:CZ:US:1998:2.US.268.96
sp. zn. II. ÚS 268/96
Usnesení
II. ÚS 268/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti B.Ř., právně zastoupeného advokátem JUDr. J.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1036/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, čj. 19 Co 560/93-77, za vedlejší účasti ZD K., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 3. 10. 1996 podal stěžovatel ústavní stížnost v souladu s ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze.
Stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) se domáhal náhrady za znehodnocení zemědělských budov a dalších staveb dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně vydal dne 14. 1. 1993 pod čj. 12 C 71/92-63 rozsudek, kterým byla ZD K., uložena povinnost zaplatit stěžovateli (v řízení před obecnými soudy žalobci) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.078.348,- Kč, když současně bylo řízení ohledně další částky ve výši 3.750,- Kč zastaveno a požadavek navrhovatele na přiznání úroků z prodlení přesahujících 3 % byl zamítnut.
Přisouzená částka se skládala z náhrady za znehodnocené budovy ve výši 818.347,34 Kč, z částky 249.390,80 Kč za budovy, které žalovaný (před Ústavním soudem vedlejší účastník) vystavěl bez stavebního povolení na pozemcích, jež byly žalobci vráceny, z částky 10.112,85 Kč za znehodnocení rybníčku a z částky 498,- Kč za porosty. Řízení bylo zastaveno v důsledku částečného zpětvzetí žaloby ohledně zaplacení částky 2.231,15 Kč (za drenážní systém) a částky 1.518,75 Kč (za kanalizační odpad).
II. ÚS 268/96
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 k odvolání žalovaného a rozsudkem ze dne 31. 1. 1994, čj. 19 Co 560/93-77, jej potvrdil co do částky náhrady 818.845,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku jej změnil tak, že ohledně požadované úhrady co do částky 259.503,- Kč žalobu zamítl. V odůvodnění pak se odvolací soud neztotožnil se závěrem obvodního soudu, co se týče přiznání náhrady v částce 249.390,- Kč za objekt pro ustájení býků a objekt přístavek, když dle názoru soudu by přiznání takové náhrady bylo v rozporu s ust. §28 zákona o půdě.
Tyto stavby vybudoval žalovaný na pozemcích žalobce (stěžovatele) bez stavebního povolení a bez kolaudačního rozhodnutí, které žalobce od žalovaného nepřevzal. Tyto částky žalobce (stěžovatel) požadoval proto, že by mu mohlo být nařízeno jejich odstranění. Stěžovatel (žalobce) u odvolacího soudu namítal, že se nejedná o náhradu za objekty vystavěné protiprávně ZD K., nýbrž o nárok plynoucí z rozdílu mezi hodnotou usedlosti ke dni odnětí a dni vydání.
Odvolací soud vyslovil názor, že uvedenou částku nelze žalobci přiznat, neboť v tomto případě nejde o objekty, za které by bylo možno poskytnout náhradu podle §14 a §16 zákona o půdě a přiznání takové náhrady by bylo v rozporu s ustanovením §28 zákona o půdě. Stejně tak žalobci nepřiznal náhradu za rybníček (v žalobním požadavku vyčíslena částkou 10.112,85 Kč), protože tento rybníček nebyl věcí, za kterou se podle zákona o půdě poskytuje náhrada.
Stěžovatel (žalobce) poté podal dovolání, o kterém rozhodl rozsudkem dne 30. 4. 1996, čj. 3 Cdon 1036/96, Nejvyšší soud ČR. Tímto rozsudkem došlo k částečnému zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, čj. 19 Co 560/93-77, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 1. 1993, čj. 12 C 71/92-63, ve výrocích, které se týkaly zaplacení částky 10.112,85 Kč s 3% úrokem, jakož i nákladů řízení před soudy 1. a 2. stupně a úhrady soudního poplatku, přičemž v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu 1. stupně.
Dovolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku stěžovatele (žalobce) na přiznání částky 249.390,80 Kč v rámci náhrady za znehodnocení vydávaných objektů. Dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, posuzoval-li žalobcovy nároky podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě; ustanovení §28 zákona o půdě dle Nejvyššího soudu pro daný případ neplatí. "Do výpočtu náhrady se nemohou nijak promítnout ceny jiných budov (staveb), tedy ani těch, které jsou a zůstávají ve vlastnictví povinných osob, a které nejsou oprávněné osobě vydávány. Právní vztahy, které vznikly nebo v budoucnu mohou vzniknout jako důsledek skutečnosti, že žalobce je vlastníkem pozemků, na nichž byly vystavěny objekty ve vlastnictví žalovaného, mohou vyústit v jiné nároky, které však nelze řešit v rámci sporu o náhrady podle zákona o půdě". Potud právní názor Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nepolemizuje s výše uvedeným právním názorem, obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, považuje ho za správný, odmítá však jeho aplikaci tak, jak se promítla do výrokové části rozsudku.
Dle mínění stěžovatele nelze akceptovat názor Městského soudu v Praze, vyjádřený v odůvodnění rozsudku čj. 19 Co 560/93-77, jakož i názor Nejvyššího soudu ČR uvedený v odůvodnění rozsudku čj. 3 Cdon 1036/96, kde tyto soudy dospívají k závěru, že poskytnutím náhrady by došlo k porušení ust. §28 zákona o půdě. Toto ustanovení je třeba klást do vazby
II. ÚS 268/96
k dalším ustanovením tohoto zákona, též uvedeným v §4 a §5 a zejména pak v §6 téhož zákona, z něhož je patrné, že nárok na vydání nemovitostí se váže toliko na důvody v zákoně uvedené, s nimi pak zákon spojuje nároky na náhrady ve smyslu ust. §14 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících. Názor, jenž by odůvodňoval povinnost započítávat na vrub poskytovaných náhrad cenu objektů, i když osobou povinnou zbudovaných na pozemcích vydávaných, postrádá zákonnou oporu.
V daném případě je stěžovatel přesvědčen, že postupem jak Nejvyššího soudu ČR, tak Městského soudu v Praze, bylo porušeno jeho ústavou zaručené právo vlastnit při současném porušení ustanovení §14 odst. 3 zákona o půdě.
Za účelem správného zjištění si vyžádal Ústavní soud spisy Obvodního soudu pro Prahu 10 12 C 71/92 a 12 C 58/96.
Z ústavní stížnosti, jakož i ze spisu, Ústavní soud ČR zjistil, že podstata stížnosti směřuje proti výrokům rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR v té části, kde shodně rozhodly o tom, že stěžovatel nemá nárok na náhradu podle příslušného ustanovení zákona o půdě ve vztahů k objektům přístavku a objektu ustájení býků ve výši 249.390,80 Kč, které podle shodných prohlášení účastníků postavilo ZD K - v likvidaci, resp. jeho právní předchůdce. Je skutečností, že tyto objekty nebyly nikdy zkolaudovány. Nicméně i přes tento nedostatek jsou i nadále ve vlastnictví vedlejšího účastníka a tvrzení stěžovatele, že hodnota obou objektů představuje znehodnocení jiných jeho hospodářských budov, za které mu přísluší náhrada, když se jedná o nárok plynoucí z rozdílu mezi hodnotou usedlosti ke dni odnětí a dni vydání, resp. ke dni zpracování znaleckého posudku, nebylo soudy při aplikaci zákona o půdě na daný případ akceptováno. V ústavní stížnosti pak stěžovatel opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95, I. ÚS 194/96...), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ze spisu přitom vyplývá, že stěžovatel pouze opakuje argumenty, které již uplatnil u obecných soudů.
Obecným soudům pak vytýká nesprávnou aplikaci výše cit. ustanovení zákona o půdě, i když jim přiznává jak správné skutkové, tak i v podstatě správné právní posouzení věci.
Pravomoc ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí obecných soudů s nespecifikovaným tvrzením, že bylo porušeno stěžovatelovo Ústavou zaručené právo vlastnit.
Lze se domnívat, že dle stěžovatele mělo dojít k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v některém z jeho pěti odstavců. S tímto závěrem nelze souhlasit. V čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové a jde tedy již o vlastnické právo konstituované, existující a nikoliv pouze o tvrzený nárok na ně (i v tomto směru viz bohatou judikaturu Ústavního soudu - viz I. ÚS 115/94). Pouhý spor, v němž existence vlastnického práva má být teprve zjištěna, nebo takové právo teprve konstituováno, ústavně chráněn není. Navíc spor nebyl ani veden o vydání věcí, tedy ani ve smyslu restitučních
II. ÚS 268/96
zákonů o vznik vlastnického práva stěžovatele k dříve odňatým věcem, ale o finanční náhradu za ně.
Ústavní soud nemůže pokračovat v dalším řízení o náhradu za znehodnocení nemovitostí. Nepřísluší mu to. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ani Městského soudu v Praze nedošlo.
Proto Ústavní soud ČR ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud ČR příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 1998
Vojtěch Cepl
soudce ústavního soudu