ECLI:CZ:US:1998:2.US.367.96
sp. zn. II. ÚS 367/96
Usnesení
II. ÚS 367/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti 1. navrhovatele O.V., a 2. navrhovatelky M.V., obou právně zastoupených advokátem JUDr. V.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. 19, Co 392/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 4. 1993, sp. zn. 4 C 31/93, za vedlejší účasti vedlejších účastníků 1. S Ž., 2. Z.V., 3. V.V., takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli v zákonné lhůtě ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 7. 1996, sp. zn. 19 Co 392/95. Tento rozsudek dle jejich soudu odporuje znění článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na spravedlivý a nestranný soudní proces.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. dubna 1993, čj. 4 C 31/93-21, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 1. 1995, čj. 4 C 31/93-51, jímž byl zamítnut návrh na určení 1. a 2. navrhovatele (před obecnými soudy žalobců), že kupní smlouva, jejímž předmětem byl převod rodinného domku čp. 2054 se stavebním pozemkem č. 2930 v k. ú. R., uzavřená dne 27. října 1992 mezi 1., 2. a 3. vedlejším účastníkem (před obecnými soudy žalovanými), je neplatná.
Odvolací soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že navrhovatelé nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy.
Odvolací soud se podle stěžovatelů nevypořádal dostatečným způsobem s argumenty, které zpochybňovaly rozhodnutí soudu 1. stupně. Stěžovatelé v odvolacím řízení namítali zejména nedostatečné posouzení jejich argumentů, týkajících se otázky jejich aktivní legitimace, jakož i jejich poukazu na absolutní neplatnost kupní smlouvy dle ust. §39 OZ. Dle navrhovatelů "soudy obou stupňů se nezabývaly meritem věci a věc smetly pouze odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu".
II. ÚS 367/96
Účastník řízení, Krajský soud v Praze, ve svém vyjádření odmítá tvrzení navrhovatelů, že by výše označený rozsudek Krajského soudu v Praze odporoval znění čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolal se na odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož je zřejmé, že rozsudek Okresního
soudu v Rakovníku byl potvrzen z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelů na určení neplatnosti smlouvy. Krajský soud v Praze se proto "meritem věci", jak uvádějí stěžovatelé, tj. platností předmětné kupní smlouvy, nezabýval a řízení stěžovatelů v tomto směru nedoplňoval.
Vedlejší účastníci 1., 2. a 3. se shodně domnívají, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze nebylo porušeno v žádném ohledu znění článku 36 odst. 1 Listiny, neboť proto, že se soud nejdříve vypořádal s otázkou aktivní legitimace, nelze tento soudní proces hodnotit jako proces nespravedlivý a proces jednostranně vedený.
Za účelem správných zjištění si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 4 C 31/93.
Ze spisu vyplývá, že v dané věci se stěžovatelé u obecných soudů domáhali určení, že kupní smlouva o převodu rodinného domku p. 2054 se stav. parc. č. 2930 v kat. území R., uzavřená do 27. 10. 1992 mezi 1. vedlejším účastníkem na straně jedné a 2. a 3. vedlejším účastníkem na straně druhé, je neplatná. Naléhavý právní zájem spatřovali v tom, že v případě soudem vyslovené neplatnosti smlouvy bude 1. vedlejší účastník povinen prodat ideální polovinu domku žalobcům, kteří v domku užívají jednu bytovou jednotku. Naléhavý právní zájem spatřují i v tom, že vedlejší účastníci č. 2 a č. 3 podali proti stěžovatelům žalobu na přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu a garáže v uvedeném domě.
Odvolací soud stejně jako okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelé (žalobci) nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy.
V napadeném rozsudku se krajský soud ve svém odůvodnění vyslovil v tom smyslu, že žalobci (u Ústavního soudu stěžovatelé) nebyli a nejsou nijak účastni kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými a nebyli a nejsou účastníky tohoto právního vztahu. Ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nestanoví, že v určovacím petitu smí jít pouze o určení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nebo o právo žalobce vůči žalovanému. Nelze proto obecně vyhovět, aby žalobci, kteří nebyli účastníky smlouvy, jejíž neplatnosti se dovolávají, žalobu na určení neplatnosti smlouvy podle shora citovaného ustanovení podali. Úspěch připuštění takové žaloby by byl však podmíněn tím, že určení existence neplatnosti smlouvy by ovlivnilo právní postavení žalobců. V opačném případě by nebylo možno žalobcům přiznat právní zájem na tomto určení. Nemohli by tedy za vyhovění výše uvedené podmínky se žalobci úspěšně domáhat určení neplatnosti smlouvy, jen pokud by se jejich právní postavení požadovaným určením změnilo.
Požadovaným určením neplatnosti smlouvy by se však v dané věci právní postavení žalobců nezměnilo. Pokud by totiž bylo žalobě vyhověno a kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými byla prohlášena za neplatnou, vlastníkem nemovitosti by zůstal 1. žalovaný. Vyhovění žalobě by žalobcům vlastnické právo k nemovitosti nevzniklo, neboť je právem vlastníka, jakým způsobem bude se svým vlastnictvím disponovat. Žádné kogentní ustanovení neukládá povinnost 1. žalovanému prodat nemovitost žalobcům. Takto nelze vykládat ani §14 odst. 7 vyhl. č. 119/1988 Sb.
II. ÚS 367/96
Dle obecných soudů tak není splněna podmínka existence naléhavého právního zájmu na žádném určení na straně žalobcův dané věci.
Z rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 11. 1984, sp. zn. 4 C 524/84, Ústavní soud dále zjistil, že tímto rozsudkem bylo zrušeno užívací právo M.V., zootechničce, trvale bytem R., užívat byt o velikosti 1 + 3 s příslušenstvím a garáží v 1. patře domu č. 2054 v R., z důvodu, že se jedná o podnikový byt státního statku s. p. J., u něhož přestala být M.V. zaměstnána. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 12. 1984.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých konkrétních poměrů žalobce vychází a jakého konkrétního určení se domáhá.
Navrhovatelé v ústavní stížnosti namítají, že uplatnili proti kupní smlouvě důvody neplatnosti absolutní, jichž se - na rozdíl od důvodů neplatnosti relativní - může dovolat každý, tedy i subjekt, který stojí mimo právní úkon.
Oprávnění domáhat se určení absolutní neplatnosti právního úkonu, jež podle hmotného práva svědčí každému, je omezeno právě procesní podmínkou, že na tomto určení bude naléhavý právní zájem.
Ve sporu o určení neplatnosti právního úkonu přitom nejde jen o to, zda konkrétní subjekt (v daném případě navrhovatelé) mohl mít podle hmotného práva vliv na vznik právního úkonu subjektu jiného či nikoli, resp. dotkl-li se jej právní úkon při svém vzniku, ale též o to, jak se promítne do jeho právních poměrů následné určení, že úkon byl učiněn neplatně.
Ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 4 C 31/93, ústavní soud zjistil, že obecné soudy provedly potřebné dokazování za tím účelem, aby se s otázkou, zda zde naléhavý právní zájem je či není, tak jak je nastíněno výše, mohly vypořádat.
Odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozsudku vypořádává nejen s otázkou, zda navrhovatelé mohli mít vliv na uzavření kupní smlouvy vedlejšími účastníky, ale i tím, jaké by nastalo právní postavení navrhovatelů požadovaným určením neplatnosti smlouvy a dospívá k závěru, že by se v dané věci jejich právní postavení nikterak nezměnilo.
Otázka posouzení toho, zda na určení neplatnosti právního úkonu naléhavý právní zájem je či není, spadá plně do kompetence obecných soudů. Obecné soudy provedly potřebná šetření a ve věci rozhodly. V tom, jak se krajský soud vypořádal s otázkou splnění podmínky existence naléhavého právního zájmu, nelze spatřovat porušení práva domáhat se
II. ÚS 367/96
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nedostatek naléhavého právního zájmu je důvodem k zamítnutí žaloby.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95, I. ÚS 194/96...), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ze spisu přitom vyplývá, že stěžovatelé pouze opakují argumenty, které již uplatnili u obecných soudů.
Ústavní soud nemůže pokračovat v dalším řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy. Nepřísluší mu to. Pro úspěch v řízení o ústavní stížnosti je rozhodující, zda pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci bylo porušeno základní právo nebo svoboda. K takovému zásahu rozhodnutím Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Rakovníku nedošlo.
Proto senát Ústavního soudu ČR ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 4. listopadu 1998 předseda senátu Ústavního soudu
-114