ECLI:CZ:US:2000:1.US.426.2000
sp. zn. I. ÚS 426/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti F. G., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., proti sdělení obvinění Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 18. 5. 2000, č.j. ČVS: ÚVP-7811-2000-145, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. Nt 254/2000, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 44 To 711/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným sdělením obvinění Policie ČR stěžovateli oznámila, že jej stíhá jako obviněného z trestného činu vraždy podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) k ustanovení §219 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona a z trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) k ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že v přesně nezjištěnou dobu, nejpozději však dne 9. 3. 2000 na přesně nezjištěném místě prostřednictvím dosud nezjištěného muže pověřil V. M. usmrcením tří dosud neztotožněných mužů a způsobením zranění dalšímu neztotožněnému muži. V. M. - prý v úmyslu stěžovateli vyhovět - kontaktoval M. A. a Z. Š., kterým tlumočil "všechny potřebné informace" získané od stěžovatele, na základě nichž se M. A. a Z. Š. dne 10. 3. 2000 pokusili požadavky stěžovatele realizovat, "přičemž k dokonání trestného činu nedošlo díky náhle vzniklým okolnostem nezávislým na jejich jednání."
Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví označeným usnesením vzal stěžovatele do vazby z důvodů podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu, a to ode dne 18. 5. 2000.
V odůvodnění tohoto usnesení obvodní soud především uvedl, že vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) je dán tím, že se jedná o cizince, který na území ČR sice žije již 9 let, je zde ženat a také zde podniká, nicméně jeho majetkové poměry mu umožňují vycestování z ČR, a to i s rodinou, čímž by se stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným. Nelze též přehlédnout, že mu se zřetelem ke kvalifikaci činu hrozí vysoký, popřípadě i výjimečný trest. Tzv. koluzní vazební důvod [§67 odst. 1 písm. b) trestního řádu] spatřuje obvodní soud v tom, že by se stěžovatel mohl domlouvat se spoluobviněnými na dalším způsobu vedení obhajoby a že by mohl působit i na podezřelé, kteří dosud nebyli zadrženi a rovněž na svědky takovým způsobem, aby vypovídali v jeho prospěch a aby bylo mařeno objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Vyšetřování se totiž nachází teprve v počátku a je nutno provést celou řadu vyšetřovacích úkonů. Konečně předstižný vazební důvod [§67 odst. 1 písm. c) trestního řádu] je podle názoru obvodního soudu dán tím, že hrozí důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl v trestné činnosti stejného charakteru pokračovat, popř. že by dokonal trestný čin, o který se již pokusil.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 zamítl.
V jeho odůvodnění Městský soud v Praze konstatoval, že v době sdělení obvinění nebyla zjištěna řada skutečností, která v něm nemohla být řádně vyjádřena (doba spáchání trestné činnosti, přesné místo, osoby poškozených). V daném případě však prý nelze dovodit, že by obvinění bylo sděleno v rozporu s ustanovením §160 trestního řádu, takže by to mělo za následek procesní vadu, která zabraňuje vzetí stěžovatele do vazby. Je totiž údajně nutno přihlédnout i k okolnostem trestné činnosti, k její závažnosti a k hrozícímu nebezpečí, z ní vyplývajícímu. V momentě zadržení obviněných totiž zřejmě hrozilo nebezpečí následku předpokládané v ust. §219 odst. 1, 2a trestního zákona a zákrok policie proto byl nezbytný, byť v té době ještě nebyla známa totožnost poškozených. V současném stádiu řízení již byly osoby poškozených "ztotožněny a vyslechnuty", je však věcí dalšího dokazování, aby byla vina stěžovatele prokázána. Ohledně vazebních důvodů se Městský soud v Praze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Stěžovatel je cizím státním příslušníkem, který má nepochybně větší možnosti vycestovat z území republiky než český občan. Navíc prý ze zjištěných skutečností vyplývá, že disponuje dostatečnými finančními prostředky k vycestování. Protože stěžovatel je obviněn ze spáchání společensky vysoce nebezpečné trestné činnosti a hrozí mu citelný trest odnětí svobody, který může být ze zákona pouze nepodmíněný, je dán tzv. útěkový vazební důvod podle ustanovení §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Existenci koluzního vazebního důvodu [§67 odst. 1 písm. b) trestního řádu] spatřuje Městský soud v Praze v tom, že v dané věci je stíháno více pachatelů a je třeba zabránit domluvě mezi nimi a jejich působení na svědky, kteří dosud nebyli vyslechnuti, přičemž v tomto stádiu trestního řízení údajně ještě není možno určit všechny svědky, neboť jejich přesný okruh teprve vyplyne z dalšího dokazování. Konečně k existenci tzv. předstižné vazby [§67 odst. 1 písm. c) trestního řádu] Městský soud v Praze uvedl, že je dána reálnou obavou, že obvinění se již jednou pokusili skutek dokonat a bylo jim v tom zabráněno pouze okolnostmi nezávisejícími na jejich vůli. Z dalšího průběhu jejich jednání a z telefonátů údajně vyplývá, že hodlali skutek (tj. zavraždění poškozených) dokonat. Z odposlechu bylo rovněž zjištěno, že obvinění měli být na této činnosti finančně motivováni a že právě stěžovatel si je na tuto činnost najal. Městský soud v Praze je si vědom toho, že se jedná o mimořádně složitou a obtížnou věc - zejména proto, že obvinění nevypovídají - leč poukázal na to, že vazba je jen zajišťovacím institutem a že zejména předstižná vazba je v daném případě nezbytná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu může být sděleno obvinění, je-li dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba. V daném případě je prý však sdělení obvinění naprosto nekonkrétní ve vztahu ke skutku, kterého se měl stěžovatel dopustit a není zřejmé, z jakých podkladů vyšetřovatel vycházel. Přesto na základě tohoto sdělení obvinění byl stěžovatel zbaven osobní svobody uvalením vazby. Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka a tento trestný čin je trestným činem úmyslným. Tvrzení obsažená ve sdělení obvinění však stěžovatel pokládá za domněnku či hypotézu, a to zcela nepravdivou. Tím prý došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Tuto protiústavnost stěžovatel spatřuje - kromě již uvedených důvodů - i v tom, že ve sdělení obvinění není uvedena subjektivní stránka trestného činu a že toto sdělení celkově není dostatečně odůvodněno. V této souvislosti se odvolal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96. Proto stěžovatel navrhl, aby byla všechna napadená rozhodnutí zrušena.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná.
Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzení stěžovatele, že mu nebylo sděleno řádné obvinění, neboť citované sdělení obvinění bylo zcela nekonkrétní a především v něm není obsažena subjektivní stránka trestného činu. Na podporu svých tvrzení se dovolává rovněž nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 5, str. 363 a násl.). Z tohoto nálezu především vyplývá, že jde-li o úmyslný trestný čin, musí být v záznamu o sdělení obvinění uvedena i subjektivní stránka trestného činu, protože v opačném případě by se jednalo o chybějící podstatnou náležitost sdělení obvinění, zakládající jeho protiústavnost. Stěžovatel se domnívá, že tvrzené nedostatky sdělení obvinění mají za následek i protiústavnost následných rozhodnutí obecných soudů o vazbě.
V daném případě však Ústavní soud dovozuje, že se skutkové a právní okolnosti souzené věci od citovaného nálezu Ústavního soudu podstatným způsobem odlišují. V souzené věci totiž předmětné sdělení obvinění sice nebylo zcela konkrétní, jak ostatně (a dostatečně odůvodnil) v napadeném usnesení uvedl i Městský soud v Praze, nicméně je z něj zřejmé, pro jaký trestný čin bylo stěžovateli obvinění sděleno a je v něm alespoň rámcově vymezena doba jeho spáchání; protože stěžovatel byl obviněn z toho, že si objednal spáchání trestného činu vraždy a ublížení na zdraví, jsou ve sdělení obvinění uvedeny i osoby, které tyto trestné činy měly provést a také místo a čas, kdy k pokusu o spáchání těchto trestných činů došlo. Vymezení subjektivní stránky trestného činu přímo vyplývá již z jeho specifikace ve sdělení obvinění, jelikož z povahy věci je zřejmé, že "pověření" jiné osoby usmrcením a způsobením zranění dalších osob, pojmově subjektivní stránku trestného činu, tzn. v tomto případě stěžovatelův úmysl nechat někoho zavraždit a zranit, obsahuje.
Ústavní soud v citovaném nálezu, jehož se stěžovatel dovolává (str. 369), konstatoval, že bližší okolnosti týkající se úmyslu obviněného mohou být prokázány až v průběhu přípravného řízení, že je však nutno, aby okolnosti základní - nasvědčující spáchání úmyslného trestného činu obviněným - existovaly již v době zahájení trestního stíhání. Tento právní názor Ústavní soud respektuje i v této souzené věci. Dospěl totiž k závěru, že základní okolnosti nasvědčující spáchání úmyslného trestného činu, pro který bylo stěžovateli sděleno obvinění (popis skutku, doba jeho spáchání, úmysl, důvody trestního stíhání), v konkrétním případě dány byly a že proto předmětné sdělení obvinění lze považovat za řádně učiněné ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud zde respektuje i skutečnost, že jeho ingerence do rozhodování orgánů činných v trestním řízení by měla být ve stádiu přípravného řízení trestního spíše výjimečná a že připadá v úvahu toliko za mimořádných okolností (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/99 ze dne 2. 8. 1999, dosud nepublikováno).
Protože stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil v záhlaví označená usnesení obecných soudů (především existenci jednotlivých vazebních důvodů) z jiných hledisek, než pro tvrzené nedostatky předmětného sdělení obvinění, a protože ani sám Ústavní soud - který není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž pouze jejím petitem - jejich protiústavnost neshledal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 11. 2000
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu