ECLI:CZ:US:2001:1.US.230.01
sp. zn. I. ÚS 230/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelky L. G., zastoupené JUDr. F. P., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 9 To 6/2001, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, které Ústavní soud obdržel dne 12. 4. 2001.
V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001,
sp. zn. 9 To 6/2001. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 50 T 40/2000, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu osmnácti měsíců a byla jí uložena povinnost nahradit škodu ve výši 6 000,-- Kč.
Stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, II. ÚS 122/96, III. ÚS 398/97 a III. ÚS 258/99.
Podle názoru stěžovatelky došlo v řízení k deformaci provedených důkazů (jejich zkreslená citace a interpretace, potlačení některých údajů a oproti tomu přidání jiných v důkazech neobsažených), namítá porušení ustanovení §2 odst. 5 (navržené důkazy nebyly provedeny), dále uvádí, že na uplatněné námitky obhajoby nebyl brán zřetel (nebylo reagováno na vznesenou námitku podjatosti vyšetřovatelky), soud prvního stupně své rozhodnutí náležitě neodůvodnil ve smyslu §125 trestního řádu, soud odvolací se pak nevypořádal se všemi vznesenými námitkami uplatněnými v odvolání. Stěžovatelka je i přesvědčena, že skutkové okolnosti neposkytují spolehlivý a zákonný podklad pro odsuzující výrok, přičemž podle jejího názoru byla opomenuta zásada vykládat pochybnosti v její prospěch.
Porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stěžovatelka spatřuje v tom, že jejímu obhájci bylo při hlavním líčení dne 11. 9. 2000 soudem zakázáno klást poškozené otázky, podobně tomu tak bylo i v přípravném řízení při výslechu svědka M. dne 12. 5. 2000.
Stěžovatelce se přes různorodost námitek jeví, že jednotícím momentem je tendence orgánů činných v trestním řízení vést vše tak, aby nakonec byla odsouzena. To se jí zdá být rozhodujícím kritériem při tom, kdy šlo o to, zda důkaz bude proveden či nikoliv i při hodnocení důkazů.
V další části své podrobné ústavní stížnosti stěžovatelka, stejně tak jak to činila již ve svém odvolání, uvádí jednotlivá procesní pochybení, ke kterým došlo v průběhu přípravného řízení a v řízení před obecnými soudy, majícím podle názoru stěžovatelky za následek porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod a ustanovení trestního řádu.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí vlastní verzi obhajoby.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 50 T 40/2000, z jehož obsahu zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 50 T 40/2000, uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále je stěžovatelka podle §59 odst. 2 trestního zákona povinna ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradit poškozené způsobenou škodu a podle §228 odst. 1 trestního řádu nahradit poškozené škodu ve výši 6 000,-- Kč. Trestným činem podvodu byla stěžovatelka uznána vinnou za to, "že poté, co v blíže nezjištěné době přislíbila poškozené M. M., zprostředkování pobytového zájezdu do Velké Británie prostřednictvím S., za poskytnutí slevy na zájezd od Č. o. s., převzala dne 1. 7. 1998 v P., v prodejně matky poškozené M. M. finanční zálohu ve výši 3 000,-- Kč, a následně v přesněji nezjištěné době od 22. 8. do 23. 8. 1998 převzala od poškozené v místě svého bydliště doplatek ve výši 3 000,-- Kč, přičemž pobytový zájezd za přislíbených podmínek vůbec nebyl organizován, čímž způsobila poškozené M. M. škodu ve výši 6 000,-- Kč, když peníze obžalovaná použila pro svou potřebu".
Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatelky věc přezkoumával, odvolání stěžovatelky zamítl podle §256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti bylo třeba nejprve posoudit otázku, zda důvody, které stěžovatelka udává v návrhu ústavní stížnosti ve vztahu k řízení před sdělením obvinění a po zahájení trestního stíhání, měly za následek porušení citovaných článků Listiny základních práv a svobod a ustanovení trestního řádu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti v té části, ve které je stěžovatelkou namítán způsob vedení přípravného řízení, a připojeného vyšetřovacího spisu sp. zn. ČVS:OV9 - 466/2000-72, dospěl k závěru, že se tak nestalo.
V prvé řadě stěžovatelka namítá postup, jakým byl pořízen úřední záznam ze dne 21. 2. 2000 (č.l. 28). Ústavní soud však neshledal nic, co by svědčilo námitce stěžovatelky, že při jeho pořizování došlo k porušení zákona. Ústavní soud konstatuje, že policejní orgán v daném případě zvolil formu úředního záznamu, v němž se nachází pouze jeho sdělení, co od stěžovatelky zjistil významného k předmětné věci. Nejde tedy o doslovné vysvětlení osoby podávající vysvětlení. Součástí této formy záznamu, obsahující toliko sdělení policejního orgánu, co od stěžovatelky zjistil k dané věci, není ani poučení osoby podávající vysvětlení, ani její podpis a není ani s tím spojeno právo záznam číst. Posuzování forem úředního záznamu je třeba provádět s ohledem na jejich účel v operativně pátrací činnosti policejních orgánů a v trestním řízení.
Úřední záznam ze dne 21. 2. 2000 byl policejním orgánem pořízen pro potřeby dalšího šetření ve věci. Žádné další účinky nelze s tímto záznamem spojovat. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na zcela správný závěr odvolacího soudu uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, podle něhož úřední záznamy pořízené před sdělením obvinění stěžovatelce jsou pro soud jako důkaz nepoužitelné.
Dále stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že vyšetřovatelka zasahovala do řízení před sdělením obvinění, o čemž svědčí úřední záznamy z
5. 3. 2000, u kterých přepsala datum na 5. 4. 2000.
Ústavní soud se seznámil s těmito úředními záznamy (čl. 32 a čl. 33) a konstatuje, že z pouhého opravení data ze strany vyšetřovatelky nelze v žádném případě bez dalšího usuzovat na její nezákonné zásahy do řízení před zahájením trestního stíhání sdělením obvinění. Navíc pak vyšetřovatelka ve vyrozumění o vyšetřovacích úkonech adresovanému obhájci stěžovatelky ze dne 13. 4. 2000 (čl. 38) uvedla, že ve zmíněných úředních záznamech založených na čl. 32 a čl. 33 bylo chybně uvedeno datum jejich vypracování. Za správné datum vyšetřovatelka označila datum 5. 4. 2000. Dále v tomto vyjádření uvedla, že není možné, aby tyto záznamy byly vypracovány před sdělením obvinění, neboť předmětný vyšetřovací spis byl Obvodnímu úřadu vyšetřování předán Místním oddělením Policie ČR Horní Počernice, služebna Újezd nad Lesy, dne 15. 3. 2000, kdy bylo stěžovatelce sděleno obvinění.
K porušení norem trestního řádu v části upravující stadium přípravného řízení v dané věci nedošlo ani tím, že i přes opakované výzvy obhájce stěžovatelky nebyla do vyšetřovacího spisu založena korespondence mezi obhajobou a Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 9, týkající se vyřizování žádostí o přezkoumání postupu vyšetřovatele podle §167 trestního řádu. Konkrétně šlo o návrhy obhájce ze dne 12. 4. 2000 a ze dne 12. 5. 2000, učiněné v rámci návrhů na doplnění vyšetřování, aby do vyšetřovacího spisu byl založen dopis obhájce ze dne 24. 3. 2000, kde upozorňuje na porušení práv obhajoby a odpověď Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 6. 4. 2000, sp. zn. 2 Nt 1084/2000.
Skutečnost, že předmětná korespondence není součástí vyšetřovacího spisu, nemá vliv na řádný průběh přípravného řízení, neboť žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele ve smyslu §167 trestního řádu a vyrozumění, resp. přípisy státního zástupce o výsledku přezkoumání, popř. o tom, jaká opatření byla učiněna k nápravě zjištěných nedostatků, jsou součástí dozorového spisu vedeného státním zástupcem vykonávajícím dozor nad přípravným řízením.
Ústavní soud však považuje za rozhodující to, že v rámci postupu podle
§167 trestního řádu dozorový státní zástupce neshledal žádná pochybení ve vedení vyšetřování v trestní věci stěžovatelky, resp. porušení práv obhajoby, což je ostatně konstatováno i v písemném odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 1. 12. 2000.
Konečně pak v souvislosti s námitkou podjatosti vyšetřovatelky vznesené při výslechu svědka M. ze dne 12. 5. 2000 (č.l. 44) obhájcem stěžovatelky s ohledem na její protokolaci výpovědi tohoto svědka, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §30 trestního řádu, kde jsou uvedeny důvody podjatosti.
Podle odst. 1 §30 trestního řádu k vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaných. Použití odst. 2 a 3 téhož ustanovení vzhledem k dané věci nepřichází v úvahu. K vyloučení orgánů činných v trestním řízení, resp. vyšetřovatelky, mohlo dojít jen z důvodů uvedených v odst. 1 §30 trestního řádu. Ústavní soud však v dané věci neshledává důvody, svědčící o tom, že vyšetřovatelka má takový poměr k projednávané věci nebo osobám uvedených v §30 odst. 1 trestního řádu, jenž ji neumožňují nestranně rozhodovat.
Ústavní soud poukazuje i na to, že z protokolu o výslechu tohoto svědka je patrno, že obhájce stěžovatelky podjatost vyšetřovatelky vznesl v souvislosti s protokolací jeho výpovědi, neboť byl toho názoru, že "stěžovatelka odmítá protokolovat to, co svědek uvedl, a místo toho klade další otázky, které směřují k tomu, aby výpověď svědka byla modifikována." Na tomto místě Ústavní soud konstatuje, že jestliže chtěl obhájce namítat při výslechu tohoto svědka závady v protokolaci ze strany vyšetřovatelky, měl možnost podat námitku proti obsahu protokolu o výslechu tohoto svědka ve smyslu §55 odst. 1 písm. f) trestního řádu, což se však nestalo ani v tomto případě ani v případě protokolace výslechů jiných svědků.
Závady nevykazuje ani v ústavní stížnosti popsaný způsob protokolace vyšetřovatelky, spočívající podle stěžovatelky v tom, "že vyšetřovatelka vedla výslech, sama pak zapisovala na psacím stroji." Stěžovatelka tvrdí, že tímto postupem bylo znemožněno obhájci ověřovat správnost zápisu, s tím se mohl seznámit až poté, kdy vyšetřovatelka skončila a dala mu možnost se tázat, což bylo např. za 20, 30 minut od zahájení. Skutečnost, že vyšetřovatelka sama zapisovala výpovědi svědků na psacím stroji neznamená porušení ustanovení upravujících protokolaci výpovědi svědků. Ústavní soud poukazuje i na to, že výslechy svědků byly vedeny vždy v přítomnosti obhájce stěžovatelky a obhájce v souvislosti se žádným protokolem o výslechu svědka nevznesl námitku proti jeho obsahu.
Ústavní soud tak konstatuje, že ani v řízení před sdělením obvinění ani v řízení přípravném stran procesních pochybení nedošlo podle přesvědčení Ústavního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, a to ani v namítaných článcích Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelkou je napadán i způsob a výsledky dokazování v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 i soudem odvolacím a dále tvrdí, že byla zkrácena na svém právu na řádnou obhajobu, když soud prvního stupně zakázal obhájci klást poškozené otázky, čímž znemožnil její obhajobu před soudem. Stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti poukazuje na své písemné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém upozornila a řádně zdůvodnila procesní pochybení orgánů přípravného řízení a soudu, avšak odvolací soud se jimi nezabýval.
Ústavní soud se v souvislosti s námitkou porušení práva na obhajobu soustředil na otázku obhajoby stěžovatelky v průběhu hlavního líčení. Z protokolace hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 9 ze dne 11. 9. 2000 (čl. 62) Ústavní soud zjistil, že obhájce stěžovatelky byl při výslechu svědkyně M. M. samosoudcem upozorněn, že pokud nebudou jeho dotazy směřovat bezprostředně k projednávanému skutku, nebudou mu podle
§215 odst. 1 trestního řádu umožněny. Další dotaz obhájce na charakter známosti svědkyně a J. K. již nebyl připuštěn, a to po námitce státní zástupkyně, že nesouvisí s projednávanou věcí, s čímž se ztotožnil i samosoudce. Konečně pak z protokolu je dále patrno, že samosoudce rozhodl, že další dotazy obhajoba nebude této svědkyni klást s odůvodněním, že se obhájce opětovně ptá svědkyně na již zodpovězené věci (konkrétně na pokutu sestře svědkyně). Dále Ústavní soud poukazuje na to, že i když další otázky obhájce na tuto svědkyni již nebyly umožněny, stěžovatelka měla právo klást otázky, o čemž svědčí záznam z protokolace ("obžalovaná bez dotazů"), čímž výslech této svědkyně skončil.
Ústavní soud uzavírá, že nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že by uvedený postup samosoudce znamenal zkrácení jejího práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod jakož i článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že k porušení výše citovaných článků Listiny základních práv a svobod nedošlo ani v souvislosti s výslechem svědka M. ze dne 12. 5. 2000, a to z důvodů již výše uvedených.
Ústavní soud uvádí, v souvislosti s námitkou stěžovatelky ohledně způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s jejím odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, že z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 9 To 6/2001, je patrno, že odvolací soud podrobil důkladnému přezkumu nejen všechny výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 10. 2000, sp. zn. 50 T 40/2000, z hlediska možných skutkových a právních vad, ale i průběh předchozího řízení.
Stěžovatelka se tak svou ústavní stížností snaží dosáhnout v podstatě revize celého pravomocně skončeného trestního řízení a vznáší stejné námitky, s nimiž se již řádně a přesvědčivým způsobem vypořádal Městský soud v Praze v odvolacím řízení.
Ústavní soud na tomto místě opakovaně připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, nevykonává dozor nad jejich rozhodovací činností, a proto také neprovádí "hodnocení" důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného zhodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
Z předloženého spisového materiálu, zejména pak z rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo ve věci stěžovatelky rozhodováno, je patrno, že k závěru o vině stěžovatelky trestným činem podvodu ve smyslu §250 odst. 1 trestního zákona obecné soudy dospěly především na základě výpovědí poškozené M. M., jejích rodičů, kteří jí poskytli na zájezd finanční částku ve výši 6 000,-. Kč, svědka J. K. a dále na základě listinných důkazů, konkrétně originálu dopisu stěžovatelky adresované poškozené M. M., v němž ji stěžovatelka především upozorňuje na změnu termínu zájezdu a platbu a e-mailu ze dne 28. 1. 1999, který stěžovatelka poslala svědku K. se vzkazem, ať tuto zprávu vyřídí poškozené M. I v této e-mailové zprávě stěžovatelka uvádí skutečnosti týkající se zájezdu, resp. jeho ceny a platby.
Stěžovatelka, jak je patrno z obsahu spisového materiálu, po celé trestní řízení využívá svého práva k věci nevypovídat. Obhajoba přináší vlastní verzi, podle které je obvinění stěžovatelky ze strany poškozené M. M. záležitostí nějaké msty, jiné emoce i možnosti, že si poškozená v obou případech peníze ponechala.
Obhajoba stěžovatelky se snaží napadnout i konkrétní data předání peněz, tj. dny 1. 7. 1998 a 22. - 23. 8. 1998 tvrzením, že v těchto dnech stěžovatelka nebyla v Praze a v důsledku toho nemohla peníze převzít, což se snažila doložit poukazem na svědeckou výpověď svého otce M. G. a své tety V. P.
Svědek M. G. svou svědeckou výpověď z přípravného řízení v hlavním líčení doplnil v tom směru, že dne 22. 8. 1998 v sobotu slavili se stěžovatelkou jeho narozeniny, a to jako každý rok v Děčíně, kam přijeli v pátek a do Prahy odjeli v neděli večer. Na dotaz samosoudce pak sdělil, že o svých narozeninách na policii nevypovídal proto, že se ho na to nikdo neptal.
Svědkyně V. P. pak ve své výpovědi z přípravného řízení, jež byla čtena v řízení před soudem (svědkyně zemřela), uvedla, že stěžovatelka přijela dne 30. 6. 1998 v 18.10 h na nádraží v Děčíně, kde na ni čekala a pak jely na chatu u Děčína, kde se stěžovatelka zdržovala do 5. 7. 1998, kdy odcestovala zpět do Prahy, a dále uvedla, že stěžovatelka dne 1. 7. 1998 do Prahy nejela.
Svědecké výpovědi těchto svědků, které měly potvrdit alibi stěžovatelce na dobu trestné činnosti, soud prvního stupně ve světle dalších provedených důkazů posoudil jako nevěrohodné, učiněné osobami blízkými stěžovatelky s cílem pomoci ji uniknout trestnímu postihu.
Soud odvolací pak v odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 1. 2001 uvedl, že soud prvního stupně správně v souvislosti s touto obhajobou stěžovatelky poukázal na to, že zřejmě přesná data v případě jak stěžovatelky, tak poškozené nejsou zcela rozhodná. Za rozhodnou však označil skutečnost, zda peníze byly předány stěžovatelkou poškozené, za jakým účelem a v jaké výši. Odvolací soud odkazuje zejména na obsah písemností, tedy dopisu a
e-mailové zprávy, jejichž obsahem jsou záležitosti zájezdu, jeho pořádání, dále údaje o škole, která má zájezd pořádat, účast poškozené i stěžovatelky, a v neposlední řadě i informace o příspěvku na zájezd, který jim má poskytnout zaměstnavatel stěžovatelky.
Ústavní soud považuje za potřebné ve vztahu k těmto listinných důkazům poukázat na to, že z předloženého spisového materiálu, resp. z poznámky vyšetřovatelky na kopii dopisu a e-mailu ze dne 28. 1. 1999 (čl. 20 - čl. 22) je patrno, že již v přípravném řízení došlo k porovnání uvedených kopií s jejich originály. Dále pak vyšetřovatelka v přípisu obhájci stěžovatelky ze dne 12. 5. 2000 (čl. 50) uvádí, že kopie dopisů byly policejním orgánem a následně vyšetřovatelem porovnány s originály, které byly následně vráceny majiteli a do spisu byly zařazeny pouze kopie. K dalšímu porovnání došlo v hlavním líčení před soudem prvního stupně s tím, že bylo konstatováno, že dopis na čl. 20 - čl. 21 je zcela totožný s originálem, stejně tak bylo konstatováno, že e-mail na čl. 22 je totožný s originálem. Originály uvedených písemností jsou součástí spisového materiálu.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelka existenci tohoto dopisu nikterak nepopírá, resp. neuvádí ve vztahu k němu žádné námitky. Namítána je však pravost textu e-mailové zprávy ze dne 28. 1. 1999. V této souvislosti Ústavní soud považuje za potřebné poukázat na výpověď svědka J. K., který potvrdil, že si na žádost poškozené se stěžovatelkou prostřednictvím e-mailu dopisoval. Ve své svědecké výpovědi učiněné v přípravném řízení ze dne 3. 4. 2000 (čl. 15) uvedl, že jej poškozená požádala někdy na podzim 1998, zda by mohl ze svého pracoviště poslat stěžovatelce e-mail, neboť se s ní nemůže spojit, stěžovatelka se jí nechává zapírat. Z jeho výpovědi je tedy patrné, že tento svědek byl požádán poškozenou o tento způsob kontaktu se stěžovatelkou za situace, kdy docházelo k oddalování zájezdu. Svědek také potvrdil pravost
e-mailu od stěžovatelky s datem 28. 1. 1999, v němž se stěžovatelka zmiňuje o ceně zájezdu a platbě, přičemž svědek také uvedl, že šlo o jeden z posledních e-mailů a stěžovatelka potom i s ním přestala komunikovat.
Závěrem k řízení před odvolacím soudem Ústavní soud uvádí, že odvolací soud není povinen důsledně provádět veškeré důkazy navrhované obhajobou, ale je povinen ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. Odvolací soud ve svém usnesení podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatelky. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 9 To 6/2001, odpovídá výsledkům procesního dokazování.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu konstatuje, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazy, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, z jakých důvodů neuvěřily výpovědi svědků M. G., otce stěžovatelky a V. P., příbuzné stěžovatelky a vyložily také, proč nepovažovaly za nutné provádění dalších obhajobou navrhovaných důkazů - výslech policistů pořizujících úřední záznam, výslech vyšetřovatelky k postupu při vyšetřování, rekonstrukce a znalecký posudek k prověření e-mailové zprávy.
Řízení před obecnými soudy bylo provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, jíž je zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
Ústavní soud proto nemohl přisvědčit poukazu stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, II. ÚS 122/96, III. ÚS 398/97, III. ÚS 258/99.
Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2001 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu