ECLI:CZ:US:2001:1.US.263.01
sp. zn. I. ÚS 263/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2001, čj. 25 Cdo 3041/2000-142 (sp. zn. 25 Cdo 186/2001), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, čj. 53 Co 669/98-117, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1998, čj. 53 Co 669/98-98, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997, čj. 28 C 310/94-42, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti ze dne 17. 4. 2001, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 4. 2001, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje v tom, že mu nebylo Obvodním soudem pro Prahu 4 doručeno předvolání na jednání dne
13. 3. 1997, čímž byl zkrácen na svém právu účastnit se osobně jednání a předložit důkazy při soudním jednání, event. uzavřít soudní smír. Rovněž tak i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 13. 3. 1997, jímž bylo v jeho věci zastaveno řízení, mu nebylo dodnes doručeno, a to i přesto, že vyzval Obvodní soud pro Prahu 4 k řádnému, včasnému a účinnému zaslání tohoto usnesení. Soud na jeho žádost nereaguje a tím mu odpírá a znemožňuje podat řádný opravný prostředek.
Vytýká, že věc nebyla posuzována k právnímu stavu vzniku nároku, či ke dni podání žaloby, tj. k 11. 11. 1993, ale věc byla projednávána na základě stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1997. Stěžovatel je toho názoru, že odpůrce, tj. Policie ČR, měl v době vzniku požadavku v roce 1992-1993 právní subjektivitu a byl oprávněn jednat jako účastník řízení, a to do té doby, než mu byla stanoviskem Nejvyššího soudu ČR dnem 28. 4. 1997 odňata.
Obvodní soud pochybil i tím, že stěžovatele nevyzval k opravě a doplnění jeho žaloby ze dne 11. 11. 1993, tak jako i jeho odvolání ze dne 28. 5. 1997.
Pochybení Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, stěžovatel spatřuje v tom, že jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně posoudil jako opožděné. Stěžovatel uvádí, že se odvolací soud hrubě mýlí, když tvrdí, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997 mu mělo být doručeno uložením na poště Prahy 6 dnem 21. 4. 1997 a poslední den odvolací lhůty měl marně uplynout dnem 6. 5. 1997. Vytýká odvolacímu soudu i to, že nepřezkoumal včasnost jeho odvolání a vydal usnesení o odmítnutí odvolání, aniž měl k dispozici soudní spis. Stěžovatel je tak přesvědčen, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1998 je právně neplatné.
Odvolací soud pochybil také tím, že stěžovatele nepoučil o dalším možném opravném prostředku, tj. o dovolání. Poukazuje v této souvislosti i na nálezy Ústavního soudu, které judikovaly nutnost správného a úplného poučení, i pokud jde o možnost podat dovolání (III. ÚS 65/93, I. ÚS 527/92).
Stěžovatel v souvislosti s činností Městského soudu v Praze navrhuje i zrušení usnesení tohoto soudu ze dne 27. 9. 2000, čj. 53 Co 669/98 - 117, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na opravu výroku a odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1998, čj. 53 Co 669/98 - 98. V návrhu své ústavní stížnosti stěžovatel proti tomuto usnesení ze dne 27. 9. 2000 však konkrétní výhrady neformuluje.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podrobně rozvádí svoji argumentaci svědčící o údajném porušení práva na soudní ochranu ze strany obecných soudů obou stupňů.
Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytýká, že se ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2001 nezabýval jeho blanketním dovoláním, které učinil již dne 7. 8. 1997. Stěžovatel je přesvědčen, že toto blanketní dovolání je dodnes procesně platné a nevyřízené. Proto považuje názor Nejvyššího soudu ČR, že dovolání bylo podáno opožděně, za chybný.
Stěžovatel namítá i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je toho názoru, že řízení před obecnými soudu trpělo zbytečnými průtahy (za něž pokládá i neposouzení blanketního dovolání ze dne 7. 8. 1997, jímž se domáhal - pro případ, že by Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997 - vyslovení přípustnosti dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze), dále nedoručení předvolání na jednání dne 13. 3. 1997 a obou soudních usnesení obecných soudů ze dne 13. 3. 1997 a 10. 6. 1997.
Dne 21. 6. 2001 a 30. 7. 2001 Ústavní soud obdržel doplnění návrhu ústavní stížnosti. Návrh ústavní stížnosti stěžovatel dne 21. 6. 2001 doplnil o dokumenty, jimiž se snaží prokázat svá tvrzení, uvedená v návrhu ústavní stížnosti ze dne 17.4. 2001, v druhém doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 7. 2001 pak poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně poučovací povinnosti účastníků řízení o problematice pasivní legitimace a správného označení účastníků řízení v restitučních sporech (III. ÚS 74/94, I. ÚS 151/94, IV. ÚS 6/95, IV. ÚS 41/95).
K posouzení návrhu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího a dále spis Obvodního soudu pro Prahu 4. sp. zn. 28 C 310/94.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že ze strany soudu nebyla přezkoumána včasnost jeho odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997, čj. 28 C 310/94-42. Stejně tak se městský soud neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že doručení usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení nebylo provedeno účinně, přičemž poukazuje na údaje o bydlišti stěžovatele, resp. místě jeho pobytu na území ČR, které vyplývají ze spisu. Zásadně vylučuje, že by odvolací soud odvolání stěžovatele přezkoumal bez toho, aby měl k dispozici příslušný spis obvodního soudu. Konečně pak městský soud uvádí, že poučení o možnosti podat dovolání nebylo podle občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2000) obligatorní náležitostí písemného soudního rozhodnutí. V dalším pak Městský soud v Praze odkazuje na odůvodnění svého usnesení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou proti žalovanému Policii ČR, Správy hl. m. Prahy, domáhal zaplacení částky 20.989.867,50 Kč z titulu dlužného nájemného za nebytové prostory. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 3. 1997, čj. 28 C 310/94-42, řízení zastavil s odůvodněním, že projednání věci brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu §103 a §104 občanského soudního řádu (žalovaná strana Policie ČR, Správa pro hlavní město Prahu není právnickou osobou a zákon ji nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení před soudem). Vzhledem k tomu, že se podle názoru obvodního soudu jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, bylo řízení zastaveno.
V usnesení obvodní soud dále uvedl, že způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se Policie ČR, stát, tj. Česká republika, jejímž jménem jedná státní orgán, jehož se věc týká, v tomto případě ministerstvo vnitra.
K odvolání stěžovatele (a dalších dvou žalobců) rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací, který svým usnesením ze dne 1. 12. 1998, čj. 53 Co 669/98-98, odvolání stěžovatele odmítl pro opožděnost podle §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Městský soud v Praze rozhodoval jako soud odvolací dále ve věci návrhu stěžovatele na opravu výroku a odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1998, čj. 53 Co 669/98-98. Usnesením ze dne 27. 9. 2000, čj.
53 Co 669/98-117, byl návrh stěžovatele zamítnut.
Dovoláním stěžovatele proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů se zabýval Nejvyšší soud ČR, který svým usnesením ze dne 31. 1. 2001, čj. 25 Cdo 3041/2000-143 (25 Cdo 186/2001), řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997, čj. 28 C 310/94-42, zastavil pro nedostatek funkční příslušnosti dovolacího soudu, dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1998, čj. 53 Co 669/98-98, odmítl, neboť bylo podáno opožděně a konečně dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, čj. 53 Co 669/98-117, bylo odmítnuto, a to z toho důvodu, že dovolání směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
K podanému návrhu ústavní stížnosti je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svého základního práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů i řízení, které jim předcházelo.
Na základě přezkoumání spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný.
Z předloženého spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 28 C 310/94, je patrno, že předvolání k úřednímu jednání na 13. 3. 1997 (hnědá doručenka, č.l. 40) bylo stěžovateli doručeno ve smyslu §46 odst. 2 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000. Stejně tak bylo doručeno stěžovateli i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997 (viz hnědá doručenka č.l. 47). Obě soudní písemnosti byly považovány za doručené dnem, kdy byly uloženy, i když se stěžovatel (adresát) o uložení nedozvěděl. Písemnosti byly doručovány na adresu Ing. J. V.
Stěžovatel však v návrhu ústavní stížnosti poukazuje nato, že jeho správná a trvalá adresa je Š., kde žije již 33 let. Obvodní soud pro Prahu 4 tedy podle verze stěžovatele zasílal předvolání k řízení i soudní usnesení na adresu Praha 6, o které věděl, že se na ní nezdržuje, přičemž soudu adresa ve Š. musela být známa.
Ústavní soud ze spisů zjistil, že obvodní soud zasílal písemnosti na adresu, kterou stěžovatel uváděl na svých podáních i na plných mocích svých právních zástupců. Pokud tedy stěžovatel uváděl pro pobyt na území ČR adresu na území ČR, pak soud neměl důvodu předpokládat, že se v tomto místě na území ČR nebude zdržovat. Nemohly tak vzniknout pochybnosti o správnosti této adresy pro účely doručování písemností.
Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že stěžovatel dne 5. 5. 1997, v souvislosti se stížností na průtahy v řízení, uvedl adresu ve Š. (viz úřední záznam ze dne 5. 5. 1997, čl. 46, druhá strana).
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele ani v tom ohledu, že lhůtu k podání odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997 je třeba počítat až ode dne 16. 5. 1997, a nikoliv od 21. 4. 1997. Ústavní soud zjistil z úředního záznamu ze dne 16. 5. 1997 (čl. 46, druhá strana), že si stěžovatel tento den převzal usnesení ze dne 13. 3. 1997, avšak je třeba konstatovat, že toto usnesení mu již bylo řádně doručeno ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 o.s.ř., a to dnem 21. 4. 1997.
Na tomto místě odkazuje Ústavní soud na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z něhož je patrné, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že stěžovateli bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997 doručeno uložením u poštovního úřadu ve smyslu §46 odst. 2 o.s.ř. dnem 21. 4. 1997 (pondělí). Lhůta k podání odvolání pak počala podle názoru odvolacího soudu stěžovateli běžet dnem 22. 4. 1997 a její poslední den připadl na úterý
6. 5. 1997 (§57 odst. 2, věta prvá, o.s.ř.). Odvolací soud tak dospěl k závěru, že pokud stěžovatel své odvolání ze dne 28. 5. 1997 odevzdal k poštovní přepravě dne 29. 5. 1997 (čl. 50), stalo se tak v době, kdy lhůta k podání odvolání marně uplynula.
Stěžovatel poukazuje na další pochybení obecných soudů, resp. Městského soudu v Praze, spočívající v neposouzení jeho blanketního dovolání ze dne 7. 8. 1997, které bylo učiněno na základě §239 o.s.ř., což zároveň označuje za jeden z důvodů nepřípustných průtahů v jeho věci.
Ústavní soud konstatuje, že ze spisového materiálu je patrno, že stěžovatel skutečně dne 7. 8. 1997 navrhl - pro případ, že by Městský soud v Praze potvrdil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 13. 3. 1997, sp. zn. 28 C 310/94, podle §239 odst. 2 o.s.ř. - aby byla vyslovena přípustnost dovolání proti usnesení Městskému soudu v Praze, přičemž nebylo vymezeno, v čem by měla spočívat skutečnost, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Ustanovení §239 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) upravuje případy, v nichž lze přípustnost dovolání založit rozhodnutím soudu, jestliže by dovolání jinak, tj. podle hledisek uvedených v §237, §238 a v §238a o.s.ř., nebylo přípustné. Přípustnost dovolání lze takto založit jen proti potvrzujícím rozsudkům odvolacího soudu ve věci samé nebo proti jeho potvrzujícím usnesením ve věci samé, jestliže to zákon nevylučuje. Proti ostatním potvrzujícím usnesením odvolacího soudu (usnesením, v nichž předmětem rozhodování nebyla věc sama) zákon vyslovení přípustnosti dovolání rozhodnutím soudu neumožňuje.
Ústavní soud připomíná, že vzhledem k tomu, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání odmítnuto podle §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř., byla přípustnost dovolání dána ustanovením §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. Stěžovatel tedy měl možnost podal dovolání proti usnesení odvolacího soudu, avšak dovolání v zákonné lhůtě podáno nebylo (resp. bylo podáno prostřednictvím jeho právního zástupce až dne 26. 10. 2000, doplněno pak podáním dovolání ze dne 17. 12. 2000, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997, čj. 28 C 310/94-42, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2000, čj. 53 Co 669/98-117).
Stěžovatel v návrhu své ústavní stížnosti namítá i zkrácení svého práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť Obvodní soud pro Prahu 4 nevyřizoval spis po dobu tří a půl roku a teprve na základě stížnosti stěžovatele adresované tomuto soudu bylo poprvé ve věci jednáno až dne 21. 1. 1997.
Ústavní soud konstatuje, že toto zdržení nemělo vliv na materielní rozhodnutí obecných soudů.
Zkrácení práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nepředstavovalo ani jím tvrzené nedoručení předvolání na jednání 13. 3. 1997, jakož i soudních rozhodnutí z 13. 3. 1997 a 10. 6. 1997. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud je toho názoru, že jak předvolání na jednání dne 13. 3. 1997, tak i soudní rozhodnutí ze dne 13. 3. 1997, bylo stěžovateli řádně doručeno. Pokud se týká soudního rozhodnutí ze dne 10. 6. 1997, toto usnesení odesláno nebylo, neboť stěžovatel mezitím doplnil svoje odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (viz čl. 53). Stejně tak nelze označit za zbytečný průtah v řízení před soudy stěžovatelem namítané neposouzení jeho tzv. blanketního dovolání ze dne 7. 8. 1997, jímž se domáhal, pro případ, že by Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 1997, vyslovení přípustnosti dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že v řízení před obecnými soudy tedy již nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že by věc stěžovatele byla projednána s průtahy zaviněnými nečinností soudů.
Ústavní soud k ústavní stížnosti stěžovatele dále konstatuje, že v ní stěžovatel uvádí k průběhu řízení před obecnými soudy řadu námitek a poukazuje i na procesní pochybení. Ústavní soud má za to, že jeho úkolem není "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, jeho základním úkolem není ani kontrola a sjednocování soudní činnosti, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Tímto se také řídil při posuzování předmětné ústavní stížnosti.
Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti je patrna zřejmá snaha stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout v podstatě revize celého pravomocně skončeného řízení. Tato snaha je evidentně vedena skutečností, že stěžovatel, i když měl možnost uplatnit proti rozhodnutí obecných soudů opravné prostředky řádné i mimořádné, tyto opravné prostředky zásadně neuplatnil ve lhůtách stanovených zákonem, a proto musely být obecnými soudy odmítnuty jako opožděné.
Ústavní soud proto dospěl k názoru, že postupem obecných soudů nedošlo v předmětné věci k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.
Senátu Ústavního soudu proto nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2001 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu