ECLI:CZ:US:2001:3.US.49.01
sp. zn. III. ÚS 49/01
Nález
Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 24. května 2001 v senátě, ve věci ústavní stížnosti R. Č., za účasti vedlejšího účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8, o zastavení řízení, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu
2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 24. ledna
2001, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu
2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí
být dotčen v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina").
Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca
183/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se žalobou před obecným soudem domáhal přezkumu
rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25.
července 2000, č. j. FŘ/3031/110/2000-Sch, jímž bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne
10. května 2000, č. j. 87972/00/2439101/8191, o zamítnutí žádosti
o úhradu úroků podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Po podání žaloby
vyzval krajský soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku,
přičemž tato výzva byla doručena toliko jeho právnímu zástupci,
a to dne 23. října 2000 (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp.
zn. 30 Ca 183/2000, č. l. 5). Z úředního záznamu, založeného
v uvedeném spise (č. l. 7) pak vyplývá, že soudní poplatek, jež
byl uhrazen formou nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení,
byl soudu uhrazen (doručen) dne 3. listopadu 2000.
Usnesením ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8,
pak Krajský soud v Hradci Králové předmětné řízení zastavil, a to
s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro
zaplacení soudního poplatku (§9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové odepření základního práva na soudní ochranu dle čl. 36
odst. 1 Listiny, a to v důsledku toho, že dle názoru stěžovatele
výzvu k zaplacení soudního poplatku je soud povinen doručit nejen
právnímu zástupci, ale i žalobci, což se v dané věci nestalo.
V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu (nález
sp. zn. IV. ÚS 238/99). Nedodržení lhůty osmi dní pak odůvodňuje
tím, že právní zástupce nejdřív zaslal výzvu soudu svému
mandantovi (takto stěžovateli v řízení před Ústavním soudem), ten
mu ji i s nalepeným kolkem vrátil a až poté právní zástupce podal
výzvu s nalepeným kolkem k poštovnímu doručení soudu.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 14. února 2001 Krajský soud v Hradci Králové
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ve věci samé
opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném
rozhodnutí. V polemice k námitce stěžovatele ohledně doručení
výzvy soud uvádí, že jeho postup byl v souladu s ustanovením §49
odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byla povinnost zaplatit
soudní poplatek uložena stěžovateli přímo ustanovením §2 a 4
zákona o soudních poplatcích. Jelikož tato povinnost vzniká již
podáním žaloby [§4 písm. a) uvedeného zákona] a ke stejnému datu
je i poplatek splatný (§7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích),
měla dle názoru účastníka řízení výzva krajského soudu charakter
pouhého upozornění na nesplnění povinnosti se současným stanovením
náhradní lhůty k plnění a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí,
kterým bylo stěžovateli uloženo něco vykonat, jak má na mysli
ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. V závěru vyjádření Krajského
soudu v Hradci Králové se navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost
byla jako nedůvodná podle §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem zamítnuta,
a to pokud nebude shledán důvod pro její odmítnutí usnesením dle
§43 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování k prokázaní data podání úhrady soudního poplatku
stěžovatelem ve věci sp. zn. 30 Ca 183/2000, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z listin předložených
stěžovatelem Ústavnímu soudu u ústního jednání bylo zjištěno, že
stěžovatel podal úhradu soudního poplatku formou nalepení kolku na
rubu výzvy k jeho zaplacení, prostřednictvím svého právního
zástupce, k poštovní přepravě dne 2. listopadu 2000.
Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení §2 a 4, a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále
ustanovení §49 odst. 1 a §55 o. s. ř.
Dle ustanovení §2 a 4 zákona o soudních poplatcích vzniká
navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním
návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením §9 odst. 2
uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak
byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního
poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné
lhůtě. Tato lhůta je přitom dle §55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou,
jíž stanoví předseda senátu.
V ustanovení §49 odst. 1 o. s. ř. je pak zakotvena povinnost
soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li
účastník osobně v řízení něco vykonat.
Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený
normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než
konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným
rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro
soudní řízení v ustanoveních §49 odst. 1 a §55 o. s. ř.
nedostál. Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou
otázek. Ta první je spjata s interpretací §49 odst. 1 o. s. ř.,
tj. s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit
soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy
soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř.
K interpretaci §49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté
hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.
zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal
i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS
377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako
ústavně konformní názor, publikovaný v Bulletinu advokacie č.
9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení §49 odst. 1, věta
druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení
něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se
vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu
k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen
právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se
tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě
pro nezaplacení soudního poplatku, představuje dle Ústavního soudu
takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu
proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho
důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli
zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní
rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že
porušení §49 odst. 1 o. s. ř., jež v konečném důsledku vedlo
k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně
zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36
odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům.
Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu
plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod
se od těchto závěrů odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj
judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky Rc 1/2001, avšak argumenty v něm obsažené dle jeho
přesvědčení jsou zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy
druhé o. s. ř., nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy
první o. s. ř.
Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na
úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem
posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty
dle §55 o. s. ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení
skutkových zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III.
ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení
entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí,
časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení
procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat
jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních
práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní
a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich
počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle §55 o. s. ř.
pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že
smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem
provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení.
Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního
poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního
práva, pročež lhůta dle §9 odst. 2 zákona o poplatcích ve spojení
s §55 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní
(a to s příslušnými důsledky pro její počítání).
Jakkoli stanovisko k interpretaci předmětné lhůty
v posuzované věci není rozhodovacím důvodem, nicméně s ohledem na
jeho důležitost z pohledu možného odepření soudní ochrany a tím
dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny, považoval
Ústavní soud za důvodné, jako obiter dictum, je vyjádřit.
Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění
kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje
tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním
právu a svobodě.
V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení
§2 a 4, a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení
§49 odst. 1 a §55 o. s. ř. vybočil z rámce principu
spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca
183/2000-8, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny
zrušil.
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. května 2001