ECLI:CZ:US:2002:1.US.345.2000
sp. zn. I. ÚS 345/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného advokátem JUDr. F. B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 1 T 110/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 8 To 8/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obvodní soud stěžovateli dále uložil povinnost k náhradě škody poškozené V. B. a PhDr. P.K. Trestného činu se dle výroku tohoto rozsudku dopustil stěžovatel zejména tím, že:
1) v březnu r. 1996 se prostřednictvím inzerátu v novinách Annonce zkontaktovali se spolupachatelem K. S. na poškozenou V. B., které nabídli k odkoupení byt v Praze 2, F. ul. 11 za částku 350.000,- Kč, ačkoliv věděli, že převod vlastnictví k bytu nemohou provést, a od poškozené vyinkasovali zálohu za převod a za nájemné 26.000,- Kč, byt neobstarali a převzatou částku ji nevrátili,
2) dne 25. 6. 1996 zkontaktovali v Praze 2, U. ul. 22, poškozenou PhDr. P.Š., nyní K., s tím, že jí nabídli k odkoupení byt v Praze 2, L. ul. 35, ačkoliv věděli, že převod vlastnictví k bytu nemohou uskutečnit, neboť ten je majetkem R. H. a K. S. byl pouze nájemcem bytu, a následně dne 27. 6. 1996, v Praze 10, v S. ul., v prostorách realitní kanceláři E., převzali od poškozené v hotovosti 250.000,- Kč a předali ji neplatnou nájemní smlouvu s padělaným podpisem majitele bytu,
čímž způsobili poškozeným škodu v celkové výši 276.100,- Kč. Obohatili se tak ke škodě cizího majetku tím, že někoho uvedli v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu.
V odůvodnění tohoto rozsudku Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že na základě dokazování provedeného výslechy spolupachatele K. S., stěžovatele, poškozené V. B., poškozené PhDr. P. Š. - K., R. H., M. H. K. Š., R. P., listinnými důkazy, konkrétně konceptem trestního oznámení, nájemní smlouvou ze dne 27. 6. 1996, odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu Praha, fakturami z 2. 8. 1996 a 18. 12. 1996, listinou o předání částky 50.000,- Kč výše jmenovaným K. S. k rukám výše jmenované PhDr. Š. - K., a z dalších poznatků vyšetřovatele z přípravného řízení, zjistil následující. Prohlášení jmenované o převzetí částky 50.000,- Kč potvrzuje nespornou skutečnost, že jí spolupachatel K.S. vrátil tuto částku, jak oba shodně vypověděli. Z nájemní smlouvy vyplývá, že v rubrice "nájemce bytu" je podpis svědka Š. a v rubrice "majitel domu" podpis R. H., který je podle jeho vlastního názoru i podle odborného vyjádření Kriminalistického ústavu v Praze padělaný. R. H. mj. dále uvedl, že tato smlouva, o níž se dozvěděl až po upozornění nájemníků, neodpovídá typu smluv, které používal, ale naopak se podobá smlouvám, které používala Realitní kancelář A., se kterou dříve komunikoval o koupi zbývajícího podílu domu, ve kterém se nachází byt, jejž byl předmětem uvedené smlouvy. Jak vypověděli svědek Š. a poškozená PhDr. Š. - K. přinesli tuto nájemní smlouvu na schůzku konanou dne 27. 6. 1996, v S. ulici, v Praze 10, stěžovatel se spolupachatelem K. S. Její uskutečnění potvrdil dále i R. P. M. H. pak uvedla, že
již před touto inkriminovanou událostí hovořila před jmenovanou PhDr. Š. - K. o tom, že spolupachatel S. disponuje v rámci svého podnikání s byty.
Ve vztahu k výpovědi poškozené V. B. Obvodní soud pro Prahu 10 především konstatoval, že se B. o možném pronájmu bytu v Praze 2, F. ulici, dověděla od spolupachatele K. S., který ji doporučil stěžovatele jako člověka schopného tento pronájem zprostředkovat. Ten jí sdělil, že se do bytu může nastěhovat, což také učinila, a požádal ji o zaplacení dohodnuté částky 350.000,- Kč. Tím podmínil odevzdání dekretu k bytu. Po té, co ji navštívily pracovnice N., které ji informovaly o neoprávněném užívání bytu z její strany, se obrátila na stěžovatele a na jmenovaného K. S. Ti ji uklidňovali, že vše zařídí. Stěžovatel jí dále řekl, že příštího dne přinese dekret, a přitom ji opět žádal o předání peněz. Dala mu proto částku 25.000,- Kč jako zálohu a následujícího dne spolu šly na správní oddělení Policie ČR, kde ji předal dekret k bytu a odjel. Po přihlášení se s ním opět setkala. M. jí otevřel byt pomocí zámečnické firmy, vyměnil zámky, vzal si od ní dekret, a řekl, že jí ho vrátí, jakmile od ní dostane peníze. Jmenovaná V. B. mu při této příležitosti předala ještě částku 1.100,- Kč. Následně však pojala podezření, že celá věc je podvod a rozhodla se byt opustit. Spolupachatel S. se podle ní v případu prakticky neangažoval, jen jí dal typ a přesměroval ji na stěžovatele. Spolupachatel S. k tomu uvedl, že jí skutečně jen dal tip na stěžovatele, o kterém se domníval, že zařídí vše potřebné, nic jí nesliboval a ani od ní nedostal žádné peníze. Věděl pouze o tom, že byt ve F. ulici 11 je prázdný, a předpokládal, že stěžovatel je schopen dosáhnout toho, aby poškozená V. B. dostala platnou nájemní smlouvu. Stěžovatel k tomu však uvedl, že měl k žádosti jmenovaného K. S. a pomoci jmenované se stěhováním nábytku, a při té příležitosti se od ní dozvěděl, že prodává chalupu. Projevil o ni zájem a předal ji zálohu ve výši 50.000,- Kč. Poškozená V. B. mu prý nabídla také uvedený byt, což ho zaujalo, protože věděl, že poškozená PhDr. Š. - K. shání byt pro svého manžela. Dále se od ní dozvěděl, že s tímto bytem má problémy, a že potřebuje odvézt nějaké věci, za což mu dala 1.000,- Kč. Posléze mu dala ještě 25.000,- Kč, aby ji pomohl a poradil. Stěžovatel jí na to sdělil, že jí nemůže pomoci s řádným převodem nájemního práva k bytu, avšak doporučil jí, že v bytě může bydlet do doby než se vše vyřeší, třeba i soudní cestou. Pak už se s ní viděl jen, "když jí vezl štafle", a tehdy požadoval vrácení částky 50.000,- Kč. Dodal, že se jmenovaná V. B. přihlásila do uvedeného bytu k pobytu cca 3 týdny po zajištění bytu proti neoprávněnému vniknutí správcovskou firmou, že jí chtěl jen pomoci, a proto jí nabídl, aby se na správcovském firmě a na Obvodním úřadě prezentovala jeho jménem.
Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění rozsudku uzavřel, že svědci a poškození jednoznačně usvědčují stěžovatele i spolupachatele K. S.; jejich výpovědi se rozcházejí ve významných okolnostech pro posouzení věci, jsou rozporné, takže je zřejmé, že jsou účelové. Z těchto výpovědí plyne snaha přenést vinu za inkriminované jednání vždy na druhého spolupachatele. Soud hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu, nemohl učinit jiný závěr a dospěl k závěru, že se stěžovatel a spolupachatel K. S. dopustili jednání, které je jim obžalobou kladeno za vinu. Jejich obhajoba byla vyvrácena, a bylo jim prokázáno, že úmyslně vyvolali jednání s poškozenými, kterým předstírali, že pro ně mohou zcela legálně zajistit bydlení, za což požadovali sumu 600.000,- Kč, to vše při vědomí, že nejsou schopni slib splnit. Pokud jde o trest, přihlédl Obvodní soud pro Prahu 10 k výši způsobené škody v samém středu pásma škody značné, k tomu, že pachatelé dosud nebyli trestáni, k jejich dobré pověsti, kterou v místě bydliště mají, ale též k tomu, že se k činu nedoznali a škodu nenahradili. Proto jim vyměřil trest v první polovině zákonné trestní sazby 2-8 let. Tuto hranici považoval za adekvátní vzhledem k promyšlenosti, jejich velmi nebezpečné trestné činnosti, sice dosti přísnou avšak nikoliv přemrštěně.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, v němž neshledal podstatné vady, s výjimkou řízení adhezního. Ztotožnil se s tím, že soud I. stupně za dané důkazní situace nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a také sám neuznal další důkazní návrhy stěžovatele za důvodné, neboť zcela zřejmě nejsou nositeli podstatných informací pro možný posun v důkazní situaci a ke změně v podstatných skutkových závěrech. Tvrzení stěžovatele a spolupachatele K. S. o rozpornosti důkazní situace shledal nedůvodnými, protože jsou opřeny jen o diference v některých nepodstatných okolnostech.
Městský soud v Praze dále uvedl, že lze akceptovat přesvědčení soudu I. stupně, že oba obžalovaní trestné jednání na úkor poškozených prováděli, a to ve vzájemné souhře při rozdělení svých úloh. Jednalo se o dva trestné útoky, jimiž spáchali jediný pokračující skutek ve smyslu ust. §89 odst. 3 trestního zákona, neboť jednotným záměrem naplnili stejnou skutkovou podstatu trestného činu a obě jednání bylo spojeno blízkou souvislostí časovou, způsobem provedení a v předmětu útoku. Městský soud se však neztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně o trestu. Nahradil jej vlastním rozhodnutím, jímž uložil (při trestní sazbě 2-8 let) stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 3 let a spolupachateli K. S. trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku. Za významné momenty přitom označil jednak to, že skutečný škodný účinek nastal ve výši 276.100,- Kč, což je při dolní hranici kategorie značné škody, jednak to, že ani stěžovatel ani spolupachatel K. S. nebyli dosud trestáni. Dále přihlédl též k většímu podílu stěžovatele na trestném jednání a k tomu, že i poškození mohli být ve svém přístupu obezřetnější.
Shora citované rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle článku 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), neboť oba soudy nepostupovaly v řízení způsobem, který stanoví trestní řád, poněvadž v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. a ust. §89 tr. řádu nezjišťovaly skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Současně poukázal i na to, že oba soudy nepostupovaly podle §94 odst. 1 tr. řádu, přestože jeho výpověď nesouhlasila v závažných okolnostech s výpověďmi svědků i spoluobviněného, a tyto rozpory nebylo možné vyjasnit jinak, než postavením jeho osoby tváří v tvář ostatním. V souladu se zákonem nebylo provedeno též dokazování, a proto nebyl v jeho případě zaručen spravedlivý proces.
Stěžovatel dále uvádí, že napadený rozsudek neobsahuje obligatorní náležitosti stanovené zákonem v §120 odst. 3 trestního řádu, neboť v jeho výroku není uvedeno místo, čas a způsob spáchání trestného činu, popř. i další skutečnosti, jichž je třeba proto, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Soudy prý projednávaly skutky konané v jiných dnech, než v dny uvedené v obžalobě, popř. ve výroku uvedly jiné datum a také způsob spáchání činu. Po podání obžaloby se pak soud nezabýval jejím přezkoumáním z toho hlediska, zda poskytuje pro další řízení spolehlivý podklad, a před rozhodnutím o ní nepostupoval podle ust. §229 odst. 1 tr. řádu, protože výsledky dokazování a výpovědi svědků nepotvrdily, že v obálce poškozené Š. - K. byla příslušná suma, a že se jí zmocnil právě stěžovatel. Za neprokázané považuje rovněž tvrzení poškozené B.
Stěžovatel v závěru své ústavní stížnosti namítá, že trestný čin nespáchal, a že skutky, kterých se účastnil, nejsou trestným činem podvodu, jelikož údajní poškození a svědci věděli, že nemohou nabýt předmětný byt do vlastnictví, takže se jednalo o občansko-právní vztah za úplatu, u kterého je přípustná forma ústní dohody. Proto navrhl, aby byly napadené rozsudky zrušeny, a aby byla odložena jejich vykonatelnost nejméně do úplného skončení věci a do rozhodnutí Ústavního soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 10 a Městský soud v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 10 má za to, že v řízení zachoval základní zásady trestního řízení uvedené v §2 trestního řádu, které materializoval aplikací jednotlivých speciálních ustanovení tohoto zákona ve vztahu ke konkrétním procesním úkonům, jak vyplývá ze spisového materiálu, zejména z protokolu o hlavním líčení konaném ve dnech 14. 9. 1999, 6. 10. 1999 a 17. 11. 1999. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření v podstatě sdělil, že mu není zřejmé, v čem by mohlo být spatřováno porušení čl. 8 Listiny. V řízení prý bylo postupováno podle trestního řádu, takže nelze souhlasit ani s tvrzením stěžovatele o porušení konkrétních ustanovení trestního řádu či trestního zákona. Obecně uvedl, že pokud by odvolací soud např. nesprávným výkladem porušil trestní zákon či trestní řád, existuje pro tento případ v trestním řádu institut mimořádného opravného prostředku - stížnosti pro porušení zákona. Ta však iniciována nebyla.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.
Ústavní soud vychází z toho, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle ustálené judikatury se nezabývá přehodnocováním důkazů provedených obecnými soudy, s výjimkou případů, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, C.H.BECK, ročník 1995, díl I., str. 257 atd.) anebo tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení svazek 4, C-H-BECK, ročník 1995, díl II., str. 255 atd.)
Stěžovatel v souzené věci zejména namítá, že soudy I. a II. stupně nezjišťovaly skutkový stav, a tím i okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obžalovaného, v nezbytném rozsahu, a že jednaly v rozporu s trestním řádem, konkrétně s jeho ust. §94 odst. 1, poněvadž nepostavily stěžovatele tváří v tvář svědkům a spolupachateli z důvodu vyjasnění rozporů v závažných okolnostech vyplývajících z jejich výpovědí a z výpovědi stěžovatele. V souvislosti s tím též poukazuje na to, že nebyla důkazně ověřena ani tvrzení poškozené B. ani tvrzení o tom, že se zmocnil příslušné sumy peněz z obálky poškozené Š. - K. ve svůj či jiný prospěch.
Stěžovatel konečně oběma soudům vytýká, že nepřezkoumaly podanou obžalobu před jejím projednáním, a že jejich výroky neobsahují úplné obligatorní náležitosti rozsudku podle ust. §120 odst. 3 trestního řádu, resp. uvádějí údaje o dnech spáchání skutků a způsobu jejich spáchání odlišně od údajů v žalobě uvedených. Zároveň prohlašuje, že nespáchal žádný trestný čin, protože skutky, jichž byl účasten, nejsou trestným činem podvodu, nýbrž úplatným občanskoprávním vztahem, který byl sjednán ústně.
Těmto námitkám přisvědčit nelze.
Tvrzení stěžovatele, že skutkový stav byl zjištěn nedostatečně a že jeho účast na skutcích zkoumaných soudem, není trestným činem podvodu, nemůže obstát. Z odůvodnění napadených rozsudků je totiž patrno, že soudy shledaly stěžovatele vinným ze spáchání skutků, jež nesou zákonné znaky trestného činu podvodu. To vyplývá z hodnocení všech důkazů v jejich souhrnu. S přihlédnutím k tomuto hodnotícímu hledisku, které soudy I. i II. stupně aplikovaly zcela správně, pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že závěrům obecných soudů nasvědčuje zjištěný skutkový stav, který vychází z provedeného dokazování do té míry, že s ním není v rozporu, který by bylo možné považovat za extrémní. Ústavní soud si je sice vědom toho, že stěžovatel svou vinu popírá - o čemž svědčí jeho zcela odlišná výpověď, především pokud jde o okolnosti vztahu s poškozenou B. - a že přímými svědky byly kromě spolupachatele K. S.a především tzv. poškozené osoby, leč přesto nelze obecným soudům nedostatečné zjištění skutkového stavu či porušení ust. §2 odst. 2 a 5 tr. řádu vytýkat. Jestliže pak na jeho základě usoudily, že stěžovatel vyvolal záměrně stav, za kterého se poškození domnívali, že budou moci oprávněně užívat byt, jehož zajištění stěžovatel dokonce prezentoval podepsanými nájemními smlouvami, a požadoval za to finanční odměnu, kterou alespoň z části obdržel [jak o tom svědčí výpovědi poškozené Š. - K., jejího manžela a nepřímo i jednání spolupachatele K. S. (předání částky 50.000,- Kč poškozené Š.- K.)], přestože věděl, že uvedené nájemní smlouvy (u jedné z nichž byla dokonce prokázána napodobenina podpisu pronajímatele), neopravňují poškozené k užívání bytu, lze konstatovat, že hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy nevykazuje v souzené věci takové vady, pro něž by byly skutkové a právní závěry obou soudů v extrémním rozporu se učiněnými skutkovými zjištěními; to je, jak již bylo uvedeno, předpokladem toho, aby Ústavní soud mohl tzv. "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné. K věrohodnosti tvrzení stěžovatele konečně nepřispívá, že kontakt s poškozenými sice připouští, ale popisuje jej zcela jinak než ostatní. Poškození, mezi nimi i poškozená B., jejíž tvrzení považuje stěžovatel za neprokázaná, naproti tomu hovořili způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, když vypovídali ve větší shodě se spolupachatelem K. S., a v podrobnostech i ve prospěch stěžovatele, např. tím, že uvedli, jakou částku předali stěžovateli ve srovnání s částkou jím požadovanou.
Nelze rovněž souhlasit s výtkou stěžovatele, že soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, protože prý nepostupoval v souladu s §94 odst. 1 tr. řádu a neprovedl jediný důkaz, jímž bylo možné odstranit rozpory v závažných okolnostech vyplývající z výpovědi stěžovatele a výpovědí svědků, poškozených a spolupachatele K. S.; šlo o konfrontaci uvedených osob tváří v tvář stěžovateli. Takovou výtku nelze opírat pouze o to, že soud podle vlastního výběru neuzná za vhodné provést některý z důkazních prostředků. K tomu Ústavní soud odkazuje na vlastní ustálenou judikaturu, např. na nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, č. 81, str. 263, C.H. BECK, ročník 1995, II. díl, ze kterého vyplývá, že rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů, či na nález Ústavního soudu I ÚS 32/95 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 5, č. 40, str. 331, C.H.BECK, ročník 1996, I. díl, ze kterého vyplývá, že soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Nutno dodat, že i zde jsou však obecné soudy povinny dodržet zákonné meze, který jim ukládají, aby dbaly na dostatečné zjištění skutkového stavu, a aby v souvislosti s tím rozhodovaly též o návrzích obžalovaného, poněvadž provádění dokazování není jen v jejich dispozici. Jak Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 110/99, zjistil, byl neprovedený důkaz, na který stěžovatel poukazuje, i (mimo jiné) obsahem jeho návrhu ze dne 14. 9. 1999 podaného před hlavním líčením. Důkazní návrhy tam uvedené však okresní soud zamítl; to je konstatováno i v odůvodnění napadeného rozsudku, který neprovedení celé řady navržených důkazů dostatečně odůvodnil, byť se o důkazu konfrontací nezmiňuje výslovně. V kontextu celé věci, v níž soud velmi pečlivě a rozsáhle provedl velké množství důkazů a stěžovatel měl (a využil) plnou možnost dotazů k vyslýchaným osobám, všaknení možné dovozovat, že by byl provedený proces jako celek procesem nespravedlivým. Na to nelze usuzovat ani z tvrzení stěžovatele o nezbytnosti provést konfrontaci z důvodu nesouladu mezi jeho výpovědí a výpověďmi poškozených a spolupachatale K. S., neboť provedené důkazy byly zcela postačující a oba soudy je řádně a přesvědčivě zhodnotily.
Ani s námitkou stěžovatele, že jsou odlišně uváděny údaje o místě, času a způsobu spáchání trestného činu v obžalobě a ve výrocích v záhlaví uvedených rozsudků, se nelze ztotožnit. Ústavní soud totiž neshledal, že by napadené rozsudky postrádaly obligatorní náležitosti podle ust. §120 odst. 3 tr. řádu, zejména uvedení místa, času a způsobu spáchání trestného činu, anebo že by vykazovaly v tomto směru výrazné odlišnosti od údajů uvedených v obžalobě. Ostatně s těmi ani nemusí být naprosto shodné, neboť své povinnosti rozhodovat jen o skutku uvedeném v žalobě (viz ust. §220 odst. 1) obecný soud dostojí tehdy, pokud je zachována tzv. totožnost skutků uvedených v obžalobě a ve výroku zprošťujícího či odsuzujícího rozsudku. To se v souzené věci stalo.
Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudu obou stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Zabývat se všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy, by pak ze strany Ústavního soudu bylo toliko přehodnocováním důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší. To se týká např. i námitky stěžovatele o existenci toliko občanskoprávního vztahu mezi ním a poškozenými, případně svědky, která byla provedeným trestním řízením přesvědčivě vyvrácena.
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jichž se dovolává, v souzené věci zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti v záhlaví ústavní stížnosti uvedených rozsudků zaujal Ústavní soud stanovisko, že mu nelze vyhovět již proto, že ústavní stížnost byla odmítnuta (srovnej usnesení Ústavního soudu č. 33, sp.zn. II. ÚS 20/98, Sbírka nálezů a usnesení, C.H.BECK, ročník 1998, I. díl, sv. 10, str. 463-468).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu