ECLI:CZ:US:2002:1.US.87.2000
sp. zn. I. ÚS 87/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele F., s.r.o., zastoupeného advokátem JUDr. P. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 191/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní úřad Městské části Praha 4 (finanční odbor) rozhodnutím ze dne 27. 5. 1997, č.j. FO-147/97/Plch, společnosti F., s.r.o. (dále jen "stěžovatel"), ve výrokové části: I. povolil provozování výherních hracích přístrojů uvedených v příloze č. 1, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, II. schválil a) umístění hracího přístroje/hracích přístrojů, b) herní plány (návštěvní řád) a c) způsob a podmínky manipulace s výherními hracími přístroji, III. uložil provozovateli zajistit, aby výherní hrací přístroje byly provozovány v souladu s právními předpisy, zejména se zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 202/1990 Sb."), a vyhláškou ministerstva financí č. 223/1993 Sb., o hracích přístrojích, a to stanovením podmínek 1) - 9), IV. stanovil dle §19 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb. podmínky nutné ve veřejném zájmu, na jejichž splnění je vázáno povolení provozu hracího přístroje /hracích přístrojů: 1) provozní doba výherních hracích přístrojů se stanovuje od 16.00 hod. do 06.00 hod. v provozovně Nám. bří. S. 15/300, Praha 4, 2) v provozovnách s více než 2 výherními hracími přístroji "smluvně zabezpečit" taková opatření, aby v důsledku provozu výherních hracích přístrojů nedošlo k porušení veřejného pořádku, 3) v provozovně Nám. bří. S. 15/300, Praha 4, bude výherní hrací přístroje (dále jen "VHP") provozovat pouze společnost F., spol. s r.o. Citované rozhodnutí převzal stěžovatel dne 30. 5. 1997 a Obvodní úřad Městské části Praha 4 současně vydal k označení jednotlivých VHP známky.
Stěžovatel podal proti výrokové části IV. bod 1) a 3) citovaného rozhodnutí odvolání, ve kterém ve vztahu k bodu 1) poukázal na skutečnost, že podmínka stanovené provozní doby v provozovně Nám. bří. S. 15/300 od 16.00 hod. do 06.00 hod. je (vzhledem k nepřetržité ostraze) zcela nadbytečná a naprosto nelogická. Ve vztahu k bodu 3) uvedl, že se jedná o podmínku, kterou z objektivního hlediska dost dobře nemůže ani ovlivnit, neboť nemůže dopředu vědět, jak s uvedenou nemovitostí (tímto nebytovým prostorem) naloží její vlastníci, resp. kdo, za jakých podmínek a jakou činnost (tj. třeba i VHP) tam bude provozovat.
Magistrát hlavního města Prahy (odbor místních příjmů a cen) rozhodnutím ze dne 13. 10. 1997, č.j. MPC-1/9307/97, shora uvedené rozhodnutí změnil tak, že se z výrokové částí "IV. Stanoví" vypouští text bodů 1) a 2). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že omezující opatření - stanovené Obvodním úřadem Městské části Praha 4 nekonkretizovaným odkazem na veřejný zájem - nebylo řádně a konkrétně (postačujícím způsobem) zdůvodněno, neboť "vždy je třeba vycházet z konkrétních faktů, nikoliv z pouhých domněnek". Ve vztahu k odvoláním napadenému bodu 3) výrokové části IV. prvostupňového rozhodnutí odvolací orgán sice souhlasil s tvrzením stěžovatele, že nemůže dopředu vědět, jakým způsobem vlastník nemovitosti s objektem naloží, avšak tato skutečnost s konečným rozhodnutím ve věci (tj. rozhodnutím o povolení provozu VHP stěžovateli) nesouvisí, neboť bylo vydáno na žádost stěžovatele a stěžovatel provoz VHP zajišťovat může. Uvedená podmínka byla stanovena především s přihlédnutím k dosud neukončenému správnímu řízení s předchozí společností, a to i v zájmu zabezpečení řádného provozu VHP pouze stěžovatelem.
Obvodní úřad Městské části Praha 4 (finanční odbor) rozhodnutím ze dne 2. 9. 1997, č.j. FO-3143/97/J, uložil v souladu s ustanovením §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád; dále jen "správní řád"), a ustanovením §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb. stěžovateli pokutu ve výši 1.000.000 Kč za provozování deseti kusů VHP bez pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o povolení provozování VHP v období od 11. 6. 1997 do 1. 9. 1997 v provozovně ("C. G. G.") nám. bří. S. 15/300 v Praze 4. V odůvodnění tohoto rozhodnutí obvodní úřad uvedl, že stěžovateli na jeho žádost vydal správní orgán rozhodnutí ze dne 27. 5. 1997, č.j. FO-147/97/Plch, o povolení provozu VHP, proti kterému se stěžovatel v zákonné lhůtě odvolal a rozhodnutí proto doposud nenabylo právní moci. Správní orgán však kontrolami (dne 11. 6., 19. 6., 7. 7. a 1. 9. 1997) zjistil, že stěžovatel v uvedené provozovně provozuje deset VHP bez povolení. K námitkám stěžovatele, že odvolání bylo podáno pouze do té části rozhodnutí, která se netýkala povolení provozu VHP, správní orgán nepřihlédl, neboť "podle správního řádu má včas podané odvolání odkladný účinek ve vztahu k právní moci a k vykonatelnosti napadeného rozhodnutí jako celku". Správní orgán s odkazem na to, že se "jedná o velmi závažné porušení ze strany společnosti" (poznámka: stěžovatele), určil výši pokuty maximální částkou 100.000,- Kč za každý VHP, takže celková výše pokuty činila 1.000.000,- Kč.
Stěžovatel v podaném odvolání proti rozhodnutí o uložení výše uvedené pokuty především dovodil - s ohledem na skutečnost, že odvolání proti rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 4 ze dne 27. 5. 1997, č.j. FO-147/97/Plch, bylo podáno pouze do jediného z několika samostatných výroků tohoto rozhodnutí (a ve vztahu k ostatním výrokům je proto pravomocné) - že podmínky pro aplikaci ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb. dány nejsou. Stěžovatel dále přiložil fotokopie povolovacích známek k VHP ze dne 27. 5. 1997, jimiž VHP byly stěžovatelem téhož dne opatřeny.
Magistrát hlavního města Prahy (odbor místních příjmů a cen) rozhodnutím ze dne 4. 12. 1997, č.j. MPC-1/11026/97, toto odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že pokuta byla uložena oprávněně, neboť skutečnosti uvedené v odvolání nezakládají důvod jeho kladného vyřízení. Magistrát hlavního města Prahy uvedl, že v souladu se správním řádem má včas podané odvolání odkladný účinek ve vztahu k právní moci a k vykonatelnosti napadeného správního rozhodnutí jako celku. Tedy ve správním řízení - i v případě, že je podáno odvolání výslovně proti článku IV, bodu 1 (poznámka: a 3) - nabývá rozhodnutí právní moci vždy jako celek a to převzetím rozhodnutí o odvolání. Pokud proto není provozování VHP pravomocně povoleno, není ani stěžovatel oprávněn tyto VHP provozovat. Provozování VHP bez řádného pravomocného rozhodnutí je proto posuzováno jako provoz VHP v rozporu se zákonem č. 202/1990 Sb., za což se v souladu s ustanovením jeho §48 pokuta vždy uloží.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 28 Ca 456/97, zrušil rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy, odboru místních příjmů a cen, ze dne 4. 12. 1997, č.j. MPC-1/11026/97, a věc vrátil k dalšímu řízení. Žádosti o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nevyhověl. Městský soud v odůvodnění tohoto rozsudku poukázal především na to, že pokud stěžovatel nesouhlasil s některými podmínkami, na které bylo povolení k provozu VHP vázáno a podal odvolání, nemohlo rozhodnutí o povolení provozu VHP samostatně nabýt právní moci. Správní orgány proto dospěly ke správnému závěru, že stěžovatel provozoval VHP bez povolení. Městský soud dále uvedl, že v souzené věci správní orgán prvního stupně vydal dne 27. 5. 1997 rozhodnutí o povolení provozu VHP a aniž by vyčkal, až toto rozhodnutí nabude právní moci, vydal rovněž známku podle ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb. [vypsal do ní podle ustanovení §4 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 223/1993 Sb. povolení k provozu, a to ode dne 28. 5. 1997]. Městský soud zhodnotil tento postup správního orgánu jako nesprávný a pro stěžovatele jako zavádějící, leč nic neměnící na skutečnosti, že stěžovatel provozoval VHP bez povolení. Ve vztahu k výši uložené pokuty Městský soud v Praze vycházel především z toho, že ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb. umožňuje správnímu orgánu uložit pokutu do výše 100.000,- Kč a je tedy věcí "volného správního uvážení", jakou výši pokuty ve stanoveném rozmezí v souzené věci uloží. Správní orgán si však při správním uvážení nemůže počínat zcela libovolně, neboť to by "bylo v rozporu s charakterem státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené. Správní orgán musí uvést, jak v rámci zákonem dané volnosti uvážil, tedy z jakých hledisek a zjištění vycházel a jak je posoudil, tak aby jeho zjištění bylo přezkoumatelné." V souzené věci však správní orgán pouze uvedl, že se jedná o velmi závažné porušení ze strany žalobce (poznámka: stěžovatele), a určil výši pokuty maximální částkou 100.000,- Kč za každý výherní hrací přístroj. Takové odůvodnění výše uložené pokuty je podle názoru městského soudu nepřezkoumatelné. Městský soud poukázal na skutečnost, že za uvedené porušení zákona lze uložit pokutu až do 100.000,- Kč. Proto uvedl, že důvod, pro který správní orgán I. stupně považoval provozování VHP bez povolení za natolik závažné, že bylo nutno uložit pokutu v maximální možné výši, z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze zjistit; odvolací správní orgán se touto otázkou nezabýval a uvedený nedostatek správního uvážení u správního orgánu I. stupně svou úvahou nenahradil. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí o výši uložení pokuty byla v souzené věci uvedena i v podané správní žalobě a soudu nezbylo než jí vyhovět a napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle ustanovení §250j odst. 2 o.s.ř. zrušit.
Magistrát hlavního města Prahy v rozhodnutí ze dne 9. 4. 1999, č.j. MHMP/15342/1999/MPC-1, kterým odvolání proti rozhodnutí finančního odboru Městské části Praha 4 ze dne 2. 9. 1997, č.j. FO-3134/97/J, opět zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil, dospěl k závěru, že pokuta byla uložena v souladu s právem, a to co do důvodu i výše, neboť VHP byly prokazatelně provozovány v době, kdy nebylo v právní moci rozhodnutí o jejich povolení. Stěžovatel se dopustil protiprávního jednání (zjištěného při kontrolách dne 11. 6., 19. 6., 7. 7. a 1. 9. 1997), které je svou intenzitou v příkrém rozporu s §4 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., neboť VHP provozoval bez povolení, opakovaně a dlouhodobě po dobu téměř čtvrt roku, a to i přes uvedené kontroly, které ho na protiprávnost jednání upozorňovaly. Odvolací orgán konstatoval, že takové jednání považuje za natolik závažné, že to plně odůvodnilo uložení pokuty v maximální výši.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 191/99, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru místních příjmů a cen, ze dne 9. 4. 1999, č.j. MHMP/15342/1999/MPC-1, dále zamítl žádost o odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že správní žaloba není důvodná. Pokud jde o otázku, zda měl stěžovatel v daném případě právo provozovat VHP v době, kdy nebylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí o povolení VHP (ačkoli to směřovalo pouze do stanovených podmínek provozu a stěžovateli byly navíc vydány pro VHP identifikační známky), odkázal na svůj rozsudek ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 28 Ca 456/97, a na právní názor v něm vyslovený. Dále městský soud - co se týče důvodů, které žalovaný správní orgán v napadeném správním rozhodnutí uvedl v relaci k přiměřenosti pokuty uložené ve výši 100.000,- Kč za každý nepovolený VHP (provozování VHP po poměrně dlouhou dobu, a to i poté, kdy byl na protiprávnost jednání upozorněn) - konstatoval, že tato hlediska nevybočují z obecných principů, které lze při úvaze o výši uložené pokuty použít. Městský soud se domnívá, že i když zákon č. 202/1990 Sb. přímo žádná kritéria pro výši pokuty nestanoví, jeví se hodnocení provedené žalovaným správním orgánem v napadeném správním rozhodnutí jako důvodné, vycházející ze zjištěného skutkového stavu a neodporující zásadám logického myšlení.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž poukázal na skutečnost, že se Městský soud v Praze v obou výše citovaných rozsudcích přiklonil k názoru, že uložení pokuty stěžovateli bylo namístě, neboť provozoval deset VHP bez povolení. Stěžovatel se však domnívá, že touto kvalifikací nejen soudní orgán, ale i oba správní orgány porušují zákon, neboť stěžovatel napadl rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 4 ze dne 27. 5. 1997, č.j. FO-147/97/Plch, pouze ve výrokové části IV. bod 1) a 3), ve kterém byly stanoveny technické podmínky provozu, nenapadl však citované rozhodnutí ve výrokové části povolující provoz. Stěžovatel se domnívá, že tentýž prvoinstanční orgán "zcela v souladu s logikou věci" vydal stěžovateli příslušný počet známek dle ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb. a vypsal do všech povolení k provozu od 28. 5. 1997. Stěžovatel dále připouští, že později se všechny dotčené orgány přiklonily k přesvědčení, že uvedený postup prvoinstančního orgánu byl pro stěžovatele sice zavádějící, leč že to nic nemění na tom, že stěžovatel provozoval VHP bez povolení; to však bylo za situace, kdy se v protokolech o průběhu kontrol uvádí, že všech 10 VHP je v provozu a je opatřeno platnými identifikačními známkami (tj. měly povolení k provozu). Stěžovatel má za to, že prvonistanční orgán při vydávání těchto známek (tedy "potvrzení platného povolení k provozu VHP") a tam vyznačeným povolením k provozu VHP nepochybil.
Stěžovatel dále vyslovuje domněnku, že z dikce ustanovení §59 odst. 1 správního řádu nelze jednoznačně dovodit, že by rozhodnutí Obvodního úřadu Městské části Praha 4 ze dne 27. 5. 1997, č.j. FO-147/97/Plch, (napadené jen v části) nenabylo právní moci jako celek a že by stěžovatel z toho důvodu provozoval VHP bez povolení. Podle jeho názoru těžiště "pochybení a nezákonného postupu" vůči němu není v této právě uvedené polemice, ale v tom, že mu jako účastníkovi správního řízení bylo vydáno a vyznačeno platné povolení "a jestliže posléze v tomto postupu správního orgánu je spatřováno pochybení tohoto orgánu, nemůže toto pochybení" jít ke stěžovatelově tíži a mít navíc ještě "efekt jeho sankcionování". Je proto jasné, že postupoval v dobré víře. Stěžovatel je proto přesvědčen, že citovanými rozhodnutími správních orgánů byl zkrácen na svých právech a obrátil se proto ve smyslu základního práva daného mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") na správní soud, který však setrval na stanovisku obou správních orgánů. Podle mínění stěžovatele uvedeným postupem bylo porušeno jedno ze základních práv uvedené v čl. 4 odst. 1 Listiny (tedy, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích), neboť uložení pokuty bylo uložením povinnosti mimo rámec zákona (tj. zákona č. 202/1990 Sb. a správního řádu).
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnosti vyhověl a aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, sp.zn. 38 Ca 19/99, zrušil. Dále Ústavnímu soudu sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a dále Magistrát hlavního města Prahy a Městská část Praha 4.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření v prvé řadě poukázal na to, že stěžovatel nebyl oprávněn VHP provozovat, byť mu byly nesprávně vydány identifikační známky a odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 23. 10. 1998, č.j. 28 Ca 456/97-26, kterým sice bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu, avšak pouze pro jeho nepřezkoumatelnost z hlediska úvahy o přiměřenosti uložené sankce. Uvedený nedostatek byl v novém rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru místních příjmů a cen ze dne 9. 4. 1999, č.j. MHMP/15342/1999/MPC-1, odstraněn a soud s ohledem na ustanovení §250j odst. 3 o.s.ř. a ustanovení §245 odst. 2 o.s.ř. správní žalobu neshledal důvodnou. Městský soud v Praze dále vyjádřil přesvědčení, že důvodnou není ani podaná ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že pokuta byla uložena oprávněným správním orgánem na základě zákona č. 202/1990 Sb., nedošlo prý k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a to ani v článku 4 odst. 1 Listiny. Městský soud v Praze sdělil, že na ústním jednání netrvá.
Magistrát hlavního města Prahy ve svém vyjádření uvedl, že ve správním řízení nabývá rozhodnutí právní moci vždy až jako celek a že rozhodnutí o povolení provozu VHP, které bylo vázáno na splnění v něm uvedených podmínek, v souzené věci právní moci samostatně nabýt nemohlo. Magistrát poukázal na skutečnost, že známky MF ČR, které správní orgán stěžovateli vydal a na nichž vyznačil povolení k provozu ode dne následujícího po dni vydaného rozhodnutí, mají pouze evidenční a identifikační charakter a nenahrazují příslušné správní rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na znění ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb. před novelou, tj. v době vydání uvedených známek, kdy "po zaplacení správního poplatku vydá orgán, který provoz hracího přístroje povolil, známku, kterou musí být označen každý hrací přístroj ..." a na znění po novele, kdy ustanovení §18 odst. 6 zákona č. 202/1990 Sb. uvádí, že "po zaplacení správního poplatku orgán, který provoz výherního hracího přístroje povolil, vydá povolení a známku". Magistrát v této souvislosti konstatoval, že postup správního orgánu prvého stupně, který "byl v dalším řízení hodnocen jako nesprávný, neboť mohl být pro provozovatele zavádějící, však v příkrém rozporu se zákonem nebyl, a nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že vydání známek bylo potvrzením platného povolení provozu". Magistrát zdůraznil skutečnost, že VHP byly - přes upozornění ze strany správního orgánu prvního stupně - provozovány "... opakovaně a dlouhodobě po dobu téměř čtvrt roku ..." bez povolení a další postup povolujícího orgánu byl oprávněný. Pokuta proto byla uložena v souladu se zákonem č. 202/1990 Sb. a nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že se tak stalo nad rámec zákona a že došlo k porušení základních práv uvedených v Listině. Magistrát hlavního města Prahy ve svém vyjádření proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1999, č.j. 38 Ca 191/99-39, potvrdil a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Městská část Praha 4 ve svém vyjádření poukázala na evidenční a identifikační charakter známek MF ČR a uvedla, že tyto známky nenahrazují příslušné správní rozhodnutí o povolení provozu VHP. Městská část dále sdělila, že stěžovatel byl na nezákonnost provozu VHP upozorňován (a to již uvědoměním o zahájení správního řízení ze dne 25. 6. 1997, č.j. FO/2125/97/J, opakovanými zjištěními provozu bez povolení a také dalším uvědoměním ze dne 9. 7. 1997, č.j. FO/2125/97/J), neboť řádný provoz VHP je možný pouze na základě pravomocného správního rozhodnutí o jejich povolení. Městská část konstatovala, že stěžovatel byl sankcionován za činnost, ke které neměl v souladu se zákonem řádné povolení, provozoval ji proto v rozporu se zákonem a byla mu za toto jeho protiprávní jednání uložena pokuta. Stěžovatel proto rozhodnutím orgánů veřejné správy na svých právech zkrácen nebyl, takže nebylo porušeno ani jeho základní právo stanovené Listinou. Městská část proto navrhla, aby ústavní stížnost byla Ústavním soudem v celém rozsahu zamítnuta, a sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a podle čl. 4 odst. 1 Listiny, tj., že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.
Tyto námitky akceptovat nelze.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanoveným způsobem u správního soudu domáhal. Toho práva ostatně také využil, takže porušení čl. 36 odst. 1 Listiny dovodit nelze.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94, II. ÚS 92/95), že není vrcholem soustavy obecných soudů a že není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je při rozhodování ústavních stížností vázána na zjištění, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele [ §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Sám Ústavní soud není zpravidla oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. sp. zn. I. ÚS 194/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 219 a 225).
Pokud jde o souzenou věc, neshledal Ústavní soud (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry Obvodního úřadu Městské části Praha 4 (finančního odboru). Ústavní soud z obsahu spisového materiálu (z protokolů finančního odboru Obvodního úřadu pro Prahu 4 o provedených kontrolách ve dnech 11. 6., 19. 6., 7. 7. 1997, a především z uvědomění o zahájení správního řízení podle ustanovení §18 odst. 3 správního řádu o uložení pokuty téhož správního orgánu ze dne 9. 7. 1997, č.j. FO/2125/97/J, v němž byl stěžovatel upozorněn na provoz 10 VHP "bez pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o povolení VHP") totiž dovozuje následující. Se zřetelem na stěžovatelovu námitku, že Obvodní úřad Městské části Praha 4 "zcela v souladu s logikou věci" (poznámka: tj. v souladu se stěžovatelovou domněnkou, že provoz VHP byl vydáním platných identifikačních známek povolen) vydal - aniž by vyčkal, až toto rozhodnutí nabude právní moci - stěžovateli příslušný počet známek a vypsal do všech povolení k provozu od 28. 5. 1997, Ústavní soud uznává (a v tom je ve shodě s výše uvedeným názorem příslušných správních orgánů a Městského soudu v Praze), že uvedený postup prvoinstančního orgánu původně byl (či mohl být) pro stěžovatele zavádějící. Stěžovatel si však musel být vědom, že nejpozději od doručení citovaného uvědomění o zahájení správního řízení o uložení pokuty dle §48 odst. 1 písm. a) zákona č. 202/1990 Sb., se dopouští provozem 10 VHP bez pravomocného a vykonatelného rozhodnutí o jejich povolení porušení citovaného zákona. O tom, že tuto činnost neukončil a naopak v ní dále pokračoval, svědčí protokol o další kontrole provedené dne 1. 9. 1997. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel včas podal proti prvostupňovému rozhodnutí (resp. jeho části) Obvodního úřadu Městské části Praha 4 ze dne 27. 5. 1997, č.j. FO-147/97/Plch odvolání, které má v souladu s ustanovením §55 správního řádu odkladný účinek. Naopak podáním odvolání si stěžovatel měl (musel) být vědom, že odvolací orgán v souladu s ustanovením §59 odst. 1 správního řádu, přezkoumá (přezkoumat musí) napadené rozhodnutí v celém rozsahu, tj. v částech rozhodnutí odvoláním napadených i nenapadených. Z logiky věci proto vyplývá, že pokud není stanoveno jinak, formální právní moci nemůže samostatně nabýt část rozhodnutí, ale rozhodnutí jako celek. Tomuto názoru svědčí také skutečnost, že odvolací řízení tvoří s řízením v prvním stupni jeden celek (viz Matrasová, E., Příhoda, P., Šlauf, V., Šmid, L: Správní řád. Komentář. Linde Praha, a.s., Praha 1998, str. 96). V případě opačného (stěžovatelova) názoru, tj. představy, že právní moci může nabýt pouze část správního rozhodnutí, by odvolací orgán ani nemohl naplnit imperativ zákonodárce, tedy přezkoumat napadené rozhodnutí "v celém rozsahu". Za těchto okolností se Ústavní soud navíc ani nemá důvodu odchylovat se od argumentů uvedených v odůvodnění správních rozhodnutí a rozsudku Městského soudu. Stejně tak je Ústavní soud přesvědčen, že nedošlo ani k porušení stěžovatelova základního práva ve smyslu jím uváděného čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť pokuta byla uložena v souladu se zákonem č. 202/1990 Sb. na základě řádně zjištěného skutkového stavu a jeho kvalifikovaného posouzení.
Je tedy zjevné, že napadenými rozhodnutími k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti mímo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2002
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu