ECLI:CZ:US:2002:2.US.39.02
sp. zn. II. ÚS 39/02
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci navrhovatele Ing. J. T., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 7 C 836/99, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Památkového ústavu Středních Čech v Praze, se sídlem v Praze 3, Sabinova 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn.
22 Co 103/2001, 22 Co 405/2001, Okresního soudu v Mělníku ze dne
22. 3. 2000, sp. zn. 7 C 836/99, a Okresního soudu v Mělníku ze
dne 10. 1. 2001, čj. 7 C 836/99-133, se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel shora uvedená
rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku.
Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl.
11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 (správně zřejmě
"čl. 1") Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv
a základních svobod .
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis
Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 7 C 836/99, z něhož zjistil
následující:
Prvním z napadených rozhodnutí, rozsudkem Okresního soudu
v Mělníku ze dne 22. 3. 2000, čj. 7 C 836/99-106, byla zamítnuta
žaloba, jíž se stěžovatel domáhal, aby žalovaný Památkový ústav
středních Čech v Praze byl povinen uzavřít dohodu o vydání
nemovitostí parc. č. 426/2 (zahrada), č. 426/3 (zahrada), č. 89
(stavební parcela) a č. 90 (stavební parcela), nyní v evidenci
nemovitostí označených jako část stav. parc. 89 (zastavěná plocha)
o výměře 502 m2, č. 426/3 (zahrada) o výměře 600 m2, část st. p.
89 (zastavěná plocha) a 90 (zastavěná plocha) o výměře 35 m2,
katastrální území K. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Soud dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení žalovanému.
Stěžovatel tvrdil, že předmětné nemovitosti nabyli jeho
rodiče kupní smlouvou v roce 1939 od pana A. P. Rodiče nemovitosti
vždy považovali za vlastní. Obývali je až do 70. let, i když
v 50. letech došlo k jejich konfiskaci. O vydání nemovitostí
požádala matka stěžovatele jako oprávněná osoba. Otec stěžovatele
zemřel v roce 1967, matka stěžovatele v roce 1991, stěžovatel je
tedy nyní, jako jediný syn a dědic, jedinou oprávněnou osobou
podle §3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále
jen "zák. č. 87/1991 Sb.").
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že v projednávané
věci již dříve proběhlo řízení před soudem I. a II. stupně, jež
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 30. 6. 1999, čj. 2 Cdon
1465/96-91, zrušil. Okresní soud v Mělníku odkazuje v napadeném
rozhodnutí na rozsudek Nejvyššího soudu s tím, že dle něj je kupní
smlouva, jíž měli rodiče stěžovatele nabýt v roce 1939 předmětné
nemovitosti od A. P., neplatná, neboť k ní nebyl dán souhlas
okresního úřadu. Navíc nedošlo k její intabulaci. Nejvyšší soud se
zabýval i tím, zda k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem
nedošlo k 1. 1. 1951, tedy ke dni účinnosti zák. č. 141/1950 Sb.,
občanský zákoník. Ten v ustanovení §562 stanovil, že dnem
účinnosti tohoto zákona se dovršují podmínky pro převod
vlastnictví u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem
a nebyly do této doby vyznačeny ve veřejné knize. Požadavek
odevzdání, případně zápisu do veřejné knihy jako nezbytného aktu
k uskutečnění převodu nemovitosti tak odpadl. Podle Nejvyššího
soudu ovšem k převodu vlastnictví ani takto nedošlo, neboť k němu
nebyl udělen souhlas okresního úřadu dle §1 odst. 1 a 3 vlád.
nařízení č. 218/1938 Sb. v. n. Nedošlo ani k vydržení podle zák.
č. 946/1811 ř.z., obecný zákoník občanský (dále jen "obecný
zákoník občanský"), neboť držba nebyla řádnou a neuplynula
vydržecí doba. Obecný soud se pak dále, na základě pokynů
Nejvyššího soudu, zabýval tím, zda v projednávaném případě nebyly
naplněny podmínky vydržení předmětných nemovitostí podle §§115
a 116 zák. č. 141/1950 Sb. Pokud by k přechodu předmětných
nemovitostí na stát došlo před 1. 1. 1961 (tedy před uplynutím
desetileté vydržecí lhůty ode dne účinnosti zákona č. 141/1950
Sb.), bylo by nepochybné, že k vydržení vlastnického práva matkou
stěžovatele dojít nemohlo. Po provedeném dokazování dospěl obecný
soud k závěru, že nemovitosti přešly na stát v r. 1948. Rozsudkem
mimořádného Lidového soudu v Praze, Ls XIII 21 583/48, ze dne 2.
9. 1948, byli rodiče stěžovatele uznáni vinnými ze spáchání
zločinů dle §11 retribučního zákona číslo 22/1946 Sb. a dle čl.
3, §1, zák. č. 33/1946 Sb., a jeho otec byl uznán vinným za pokus
navádění ke zločinu udavačství podle §9 trestního zákona a §11
retribučního zákona. Tímto rozsudkem bylo mimo jiné vysloveno, že
jim propadá celé jmění ve prospěch státu. Okresní soud v Mělníku
proto dospěl k závěru, že nemovitosti přešly na stát před tím, než
vůbec počala běžet vydržecí doba podle zák. č. 141/1950 Sb.
Rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 1. 2001, čj. 7
C 836/99-133, byl výrok I. shora uvedeného rozhodnutí doplněn.
V původním rozhodnutí totiž soud rozhodl pouze o dohodě o vydání
těch nemovitostí, jež jsou pozemky, a nerozhodl v části, jíž se
stěžovatel domáhal uzavření dohody ohledně budov, konkrétně domu
č.p. 17 na parcele označené jako část parcely č. 89
v katastrálním území Kokořín a domu č.p. 18 na parcele č. 90
o výměře 35 m2 v katastrálním území Kokořín. Soud proto svůj
rozsudek podle §166 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
doplnil. O této části návrhu rozhodl tak, že dohodu na vydání
příslušných nemovitostí též zamítl, s odvoláním na odůvodnění
svého rozsudku ze dne 22. 3. 2000 v projednávané věci.
Krajský soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2001, čj. 22 Co
103/2001, 22 Co 405/2001-148, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění doplňujícího rozsudku, vyjma výroku o nákladech řízení,
potvrdil. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že se žalovanému
náhrada nákladů nepřiznává. Odvolací soud vycházel ve svém
rozhodnutí ze skutkových zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením. Shrnul, že pro posouzení věci je
rozhodující, zda matka stěžovatele byla oprávněnou osobou, od níž
stěžovatel odvíjí své právo na uzavření dohody o vydání věci.
Oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb. může být pouze osoba
fyzická, která ztratila vlastnictví k věci přechodem na stát.
Stěžovatel by tedy byl úspěšný, při splnění dalších podmínek,
pouze tehdy, pokud by prokázal, že nemovitý majetek, který přešel
do vlastnictví státu a který mu má být uzavřenou dohodou vydán,
byl ve vlastnictví jeho matky, a že jeho matka tvrzeným přechodem
tohoto majetku sama pozbyla své vlastnictví. Vlastnictví
k předmětným nemovitostem měla jeho matka nabýt na základě kupní
smlouvy ze dne 2. 10. 1939. Odvolací soud však konstatoval, že
vlastnictví k předmětným nemovitostem matka stěžovatele nenabyla.
Podle §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo
předpokladem vzniku vlastnického práva k nemovitostem na základě
smlouvy, aby byl v příslušné veřejné knize o převodu nemovitosti
učiněn zápis, tzv. intabulace. Ten v projednávaném případě
proveden nebyl. O nabývacím jednání musela být zřízena ověřená
listina ve formě předepsané k platnosti jednání nebo veřejná
listina, které musely obsahovat předepsané náležitosti. Z listiny
ze dne 2. 10. 1939, o níž stěžovatel tvrdí, že je předmětnou kupní
smlouvou, vyplývá, že všechny požadované náležitosti neobsahuje.
Nejsou v ní též uvedeny pozemky č. 89 a 90, jejichž vydání se
stěžovatel nyní domáhá. V daném případě také nebyl k převodu
nemovitostí udělen souhlas okresního úřadu. Toho bylo třeba podle
vládního nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., o přechodném omezení
zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí. Absence
takového souhlasu způsobovala neplatnost právního jednání. Toto
vládní nařízení bylo vydáno na základě §118 zák. č.131/1937 Sb.
z. a n., o obraně státu. Vládní nařízení č. 218/1938 Sb. Sb. z.
a n., ústavní zákon zmocňovací č. 330/1938 Sb. z. a n. ani vládní
nařízení č. 26/1939 Sb. z. a n. II., kterým se prodlužuje účinnost
některých předpisů souvisejících se stavem branné pohotovosti
státu, přitom nebyly zák. č. 195/1946 Sb., o použivatelnosti
předpisů z doby nesvobody, zařazeny mezi předpisy, jejichž
použivatelnost se zrušuje. Smlouva uzavíraná dne 2. 10. 1939 tedy
souhlas okresního úřadu ke své platnosti vyžadovala. Jelikož ten
udělen nebyl, byla neplatná. Podle názoru odvolacího soudu tak za
platnosti obecného zákoníku občanského k převodu vlastnictví
předmětných nemovitostí na matku stěžovatele nedošlo.
K převodu nedošlo ani dnem 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti
občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který požadavek odevzdání,
případně zápisu do veřejné knihy opustil. Podle jeho §562 se pak
dnem účinnosti tohoto zákona dovršily podmínky pro převod
vlastnictví i u smluv, které byly platně uzavřeny před tímto datem
a nebyly do této doby vyznačeny ve veřejné knize. I kdyby však
listina, na kterou stěžovatel odkazuje, obsahovala všechny
náležitosti smlouvy o převodu nemovitostí (což se nestalo), byla
by neplatná, neboť nebyl k převodu udělen souhlas okresního úřadu.
Vlastnictví k předmětným nemovitostem nenabyla matka
stěžovatele ani vydržením podle obecného zákoníku občanského,
neboť pro to nebyly naplněny podmínky - nešlo o řádnou držbu,
neboť nebyla založena na platné smlouvě o převodu nemovitostí
a neuplynula navíc ani třicetiletá vydržecí doba.
Nedošlo konečně ani k vydržení podle občanského zákoníku č.
141/1950 Sb. Soud odkázal opět na rozsudek Mimořádného lidového
soudu v Praze ze dne 2. 9. 1948, LS XIII 21583/48, jímž byla matka
stěžovatele odsouzena mimo jiné k propadnutí jmění ve prospěch
státu. K tomu tedy došlo ještě před účinností zák. č. 141/1950 Sb.
Vlastní realizace byla provedena výměrem Obvodního národního
výboru v Praze 3 ze dne 16. 5. 1949, jímž byl podle §1 odst. 1 č.
3 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován veškerý majetek rodičů
stěžovatele. K jejich odvolání ve věci konfiskace majetku
rozhodoval po zrušení původního rozsudku Mimořádného lidového
soudu v Praze, Finanční odbor rady ÚNV hl. m. Prahy. Rozhodnutím
ze dne 20. 3. 1956, čj. fin/3-818/56, původní výměr potvrdil.
Odůvodnění rozhodnutí bylo změněno tak, že nezávisle na rozhodnutí
trestního orgánu vycházel orgán národního výboru z vlastních
skutkových zjištění potřebných pro konfiskaci podle §1 odst. 1 č.
3 dekretu č. 108/1945 Sb. Zákonné znaky držby by ani v tomto
případě nebyly splněny. Od původního pravomocného rozhodnutí
v roce 1948 nemohla matka stěžovatele nakládat se spornými
nemovitostmi jako s věcí vlastní, neboť s tímto majetkem nakládal
Československý stát jako s majetkem konfiskovaným. Po uplynutí
desetileté vydržecí lhůty (§116 zák. č. 141/1950 Sb.) tak matka
stěžovatele nemohla nemovitosti vydržet. Ty tedy přešly na stát
ještě před tím, než je mohla matka stěžovatele vydržet. V době
přechodu na stát tak nebyly ve vlastnictví matky stěžovatele a ta
jejich přechodem neztratila sama své vlastnictví. Nemohla se tudíž
stát osobou oprávněnou podle §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
Uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ve lhůtě stanovené
zákonem projednávanou ústavní stížností a rozhodnutí odvolacího
soudu též dovoláním k Nejvyššímu soudu. Ten dovolání stěžovatele
usnesením ze dne 26. 2. 2002, čj. 28 Cdo 231/2002-178, pro
nepřípustnost odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že obecné soudy
v důsledku pozitivistické aplikace restitučních předpisů
nepostupovaly spravedlivě a svým postupem mu odepřely vlastnické
právo, jež mu náleží. Rekapituluje důvody, pro které obecné soudy
neuznaly, že matka stěžovatele byla vlastnicí předmětných
nemovitostí, a upozorňuje, že soudy nevzaly v úvahu, že účastníci
kupní smlouvy po jejím uzavření jednali tak, jako by vlastnictví
jeho rodičům svědčilo. Namítá však především, že obecné soudy
nerespektovaly názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 17.
12. 1997, II. ÚS 317/96. Zejména v této skutečnosti spatřuje
pochybení soudu, pokud jde o závazek obsažený v čl. 36 Listiny,
tj. poskytnutí spravedlnosti. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS
317/96 Ústavní soud údajně posuzoval skutkově totožnou věc
stěžovatele a jeho návrhu vyhověl. Obecné soudy názory Ústavního
soudu nerespektovaly a jeho argumentací se ani nezabývaly. Tím
porušily shora uvedená práva stěžovatele. Rozhodnutí obecných
soudů v projednávané věci jsou nepředvídatelná, vyslovená
v rozporu s principem právní jistoty a zásadou transparentnosti
rozhodování.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Praze
a Okresní soud v Mělníku, i vedlejšího účastníka řízení, Památkový
ústav Středních Čech v Praze, aby se k projednávané ústavní
stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Praze se ve svém vyjádření ze dne 5. 2. 2002
odvolal na odůvodnění svého rozsudku, nyní napadeného ústavní
stížností.
Okresní soud v Mělníku ve svém vyjádření ze dne 12. 2. 2002
také pouze odkázal na podrobné odůvodnění obou napadených
rozsudků.
Památkový ústav Středních Čech v Praze, ač doloženě vyzván,
se k projednávané ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené
nevyjádřil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně
není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů,
neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy).
Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny,
nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností (čl. 83 Ústavy ČR). Právě porušení ustanovení uvedené
hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě ovšem shledal.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzeným porušením práva
stěžovatele na spravedlivý proces. Ten spatřuje v pochybení
obecných soudů, jak vyplývá z jeho ústavní stížnosti, především
v tom, že nerespektovaly nález Ústavního soudu v jiné jeho věci,
skutkově totožné (sp. zn. II. ÚS 317/96), a argumentací obsaženou
v tomto nálezu se nezabývaly. Rozhodly tedy nepředvídatelně,
v rozporu s principem právní jistoty a z pohledu stěžovatele se
věcí nezabývaly spravedlivě.
Podle své ustálené judikatury není Ústavní soud vázán
odůvodněním podaného návrhu, nýbrž pouze jeho petitem (nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/99). Napadenými rozhodnutími se
proto zabýval nejen z pohledu argumentu uplatněného stěžovatelem.
Středobodem projednávané věci byla a je otázka, zda matka
stěžovatele požadované nemovitosti skutečně nabyla do svého
vlastnictví, a mohla tedy být podle §3 odst. 1 zák. č. 87/1991
Sb., oprávněnou osobou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu za
splnění dále stanovených předpokladů. Obecné soudy se
v napadených rozhodnutích zabývaly jednotlivými, v úvahu
připadajícími způsoby nabytí vlastnictví.
Lze souhlasit s názorem obecných soudů, dle něhož nemohla
matka stěžovatele nabýt vlastnictví k předmětným nemovitostem na
základě kupní smlouvy do účinnosti občanského zákoníku č.
141/1950 Sb. Obecný zákoník občanský z roku 1811 požadoval coby
předpoklad vzniku vlastnického práva zápis převodu vlastnictví do
příslušných veřejných knih (intabulaci). K té v projednávané věci
nesporně nedošlo.
Podmínka intabulace ovšem s účinností občanského zákoníku č.
141/1950 Sb. odpadla. Zákon nadále vycházel z toho, že k převodu
vlastnictví dochází již perfekcí smlouvy samé (§111 odst. 1 zák.
č. 141/1950 Sb.). Jak uvedly i obecné soudy, vzhledem
k ustanovení §562 cit. zák. se dnem účinnosti tohoto zákona
(1. 1. 1951) dovršily podmínky pro převod vlastnictví i u smluv,
které byly platně uzavřeny před tímto datem a nebyly do té doby
vyznačeny ve veřejné knize. Pokud by tedy smlouva byla perfektní,
došlo by ke konvalidaci dosud závadné absence intabulace a matka
stěžovatele by nabyla vlastnictví nemovitostí, jež byly předmětem
kupní smlouvy, ke dni účinnosti zák. č. 141/1950 Sb.
Takovou možnost obecné soudy ovšem rovněž vyloučily. Za prvé
tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí neobsahovala všechny
předepsané náležitosti. Z odůvodnění jejich rozhodnutí plyne, že
těmito chybějícím náležitostmi jsou ověření podpisu převodce
a výslovné prohlášení odevzdávajícího o svolení ke vkladu.
S tímto závěrem se Ústavní soud neztotožnil Obecný zákoník
občanský rozlišoval při převodu nemovitostí tzv. titulus (smlouva
o převodu vlastnictví) a modus, jímž se titulus realizoval.
U nemovitostí jím byla intabulace, kterou teprve došlo k nabytí
vlastnictví. Jednalo se tedy o dvě fáze - uzavření smlouvy a zápis
do příslušných veřejných knih (resp. uložení listin u soudu). Při
nabytí smlouvou požadoval obecný zákoník občanský v ustanovení §432 zřízení ověřené listiny ve formě předepsané platnosti jednání
nebo veřejné listiny a v ustanovení §433 určil, jaké musí mít
náležitosti - mimo jiné výslovné prohlášení, že převodce svoluje
ke vkladu. Ověřený podpis pak požadoval zák. č. 95/1871 Sb.,
o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách. Soud ovšem
pominul, že samotná smlouva trhová podle tehdejší úpravy
vyžadovala ke své perfekci pouze dohodu stran o předmětu a ceně
(srov. Vážný 30, XII:317, Rc 9695, Rv I 809/29). Ani jedna z obou
náležitostí podle napadených rozhodnutí ve smlouvě zjevně
nechyběla. Trhová smlouva o věcech nemovitých nevyžadovala ke své
platnosti ani žádnou specifickou formu. Naopak, (písemnou) listinu
bylo třeba vyhotovit pro splnění smlouvy, tedy pro intabulaci.
Tato listina pak musela mít požadované náležitosti (srov. Rouček,
Sedláček, Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému
a občanskému právu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl čtvrtý,
Praha 1936, str. 742). Soudy tak dle názoru Ústavního soudu
zaměnily náležitosti trhové smlouvy s náležitostmi, jež měla mít
listina, který by byla podkladem pro intabulaci. Jinými slovy,
trhová smlouva, vzhledem k tomu, že nic jiného z napadených
rozhodnutí nevyplývá, byla, co do náležitostí vyžadovaných obecným
zákoníkem občanským, zjevně perfektní. Podmínka intabulace k 1.
1. 1951 odpadla, a odpadly tudíž všechny formální náležitosti,
které se k ní dříve vztahovaly.
Soudy opřely svůj závěr, že matka stěžovatele nenabyla
vlastnictví k 1. 1. 1951, po zrušení podmínky intabulace, za druhé
o skutečnost, že smlouva nedostála požadavku vládního nařízení č.
218/1938 Sb. z. a n., dle níž byl v době branné pohotovosti státu
požadován ke smluvnímu zcizení specifikovaných nemovitostí souhlas
okresního úřadu, a to pod sankcí neplatnosti (srov. §1 odst. 1
a 2 cit. nařízení). V daném ohledu se dostala napadená rozhodnutí
do rozporu s názorem Ústavního soudu v jeho nálezu sp. zn. II. ÚS
317/96. Podle něj se stalo uplynutím doby branné pohotovosti (28.
2. 1939) použití nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n. právně
nezpůsobilým a nemohlo již působit na platnost smlouvy. Obecný
soud ovšem existenci požadavku souhlasu okresního úřadu pro
platnost kupní smlouvy potvrdil, a to s ohledem na vládní nařízení
č. 26/1939 Sb. II, ze dne 24. 2. 1939, jímž se prodlužuje účinnost
některých předpisů souvisících se stavem branné pohotovosti. Dle
ustanovení §1 cit. nař. ustanovení vl. nařízení č. 218/1938 Sb.
z. a n. (mimo jiné) platilo do 31. 12. 1939.
Ústavní soud se s uvedeným názorem obecného soudu
v projednávané věci do jisté míry ztotožňuje. Jak z názvu
vládního nařízení č. 26/1939 Sb. II vyplývá, mělo zabránilo
důsledkům, jež mohlo mít ukončení branného stavu na účinnost
právních předpisů, jejichž časová působnost byla právě na období
branného stavu vázána. Účinnost vládního nařízení č. 218/1938 Sb.
z. a n. se tedy nepochybně prodloužila. Obecné soudy se taktéž
vypořádaly s tím, že oba citované předpisy, resp. též ústavní
zákon zmocňovací č. 330/1938 Sb. z. a n., byly na základě zákona
Národního shromáždění republiky Československé č. 195/1946 Sb.,
o použivatelnosti předpisů z doby nesvobody, použitelné, neboť
nebyly uvedeny v jeho příloze jako předpisy, jejichž
použivatelnost byla zrušena. Soudy z toho vyvodily, že je třeba
dané předpisy v projednávaném případě použít. Logickým důsledkem
jejich úvahy pak bylo tvrzení, že v době uzavření kupní smlouvy,
dne 2. 10. 1939, vládní nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n. nadále
platilo a souhlas okresního úřadu byl pro platnost této smlouvy
nezbytný. Matka stěžovatele pak nemohla nabýt vlastnictví
k předmětným nemovitostem ani ke dni účinnosti občanského zákoníku
č. 141/1950 Sb., neboť kupní smlouva jako taková nebyla platná.
Ústavní soud nezpochybňuje zásadně závěr obecných soudů
o účinnosti a použitelnosti vládního nařízení č. 218/1938 Sb.
z. a n., coby právního předpisu, ke 2. 10. 1939. Nesouhlasí však
s jeho interpretací těmito soudy. Zohlednil přitom především, jak
již ostatně mnohokrát ve své judikatuře (srov. např. rozhodnutí
sp. zn. II. ÚS 277/99, či rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 747/2000)
teleologický výklad dotčených předpisů. Vládní nařízení č.
218/1938 Sb. bylo přijato na základě zák. č. 131/1936 Sb.,
o obraně státu. Účelem tohoto zákona, jež vyplývá z jeho
ustanovení v §§1 a 2, je obrana československého státu, jeho
státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní
jednotnosti, demokraticko-republikánské formy a bezpečnosti
Československé republiky. Stejný účel sdílí a naplňuje
i zmocňovací ustanovení §118 tohoto zákona, umožňující (čsl.)
vládě vydat nařízení, jež by smluvní zcizení nemovitostí (mimo
jiné) vázalo na úřední souhlas, jehož projev svěří některému
(čsl.) státnímu úřadu nebo zvláštním komisím. Účel obrany čsl.
státu v konkrétnější podobě - kontroly nad zcizováním nemovitostí
v době ohrožení republiky - převzalo přirozeně již zmíněné vládní
nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., vázané na existenci zákona
o obraně státu. Podle ustanovení v jeho §1 odst. 1 je v době
branné pohotovosti státu ke smluvnímu zcizení nemovitostí
zemědělských, nemovitostí zastavěných obytnými domy nebo
provozovnami a stavebních parcel zapotřebí souhlasu okresního
úřadu. Sankcí stanovenou pro právní jednání bez požadovaného
souhlasu se dle odst. 3 uvedeného ustanovení stala jeho
neplatnost.
Stejnému účelu sloužilo i vládní nařízení č. 26/1939 Sb. II
z 24. 2. 1939, jež účinnost vládního nařízení č. 218/1938 Sb.
z. a n. prodlužuje do 31. 12. 1939. Vydala ho vláda republiky
Česko-Slovenské, v jeho názvu se hovoří o předpisech souvisejících
se stavem branné pohotovosti (čsl.) státu a ve zmocňovacím
ústavním zákoně č. 330/1938 Sb. z. a n., na jehož základě bylo
toto nařízení vydáno, se výslovně ponechávají v platnosti vládní
nařízení vydaná na základě §138 zákona o obraně státu č.
131/1936 Sb. z. a n., a to s platností zákona (čl. III úst. zák.
č. 330/1938 Sb. z. a n.).
Vláda ČSR tak vydala vládní nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n.
s cílem napomoci obraně čsl. státu a stejný cíl přetrval i po
prodloužení jeho účinnosti vládním nařízením č. 26/1939 Sb. II.
Hovoří-li se tedy v ustanovení §1 prvně uvedeného nařízení
o souhlasu "okresního úřadu", má se tím na mysli čsl. vládě
podřízený okresní orgán čsl. státní moci, jenž je při udělování
souhlasu povinen zohlednit výlučně zájmy obrany čsl. státu.
Jak známo, po 15. březnu 1939 československý stát sice
z hlediska mezinárodního práva i nadále existoval, byl však zbaven
územní výsosti na svém území. Veřejnou moc na čsl. území
nevykonávaly orgány československého státu, nýbrž orgány
podléhající okupující mocnosti. Jejich výkonná moc přirozeně
sledovala diametrálně jiný cíl než napomoci obraně čsl. státu,
jenž byl použitím síly ze strany jiného státu zmařen.
Třebaže lze tedy některými výkladovými postupy, které
provedly obecné soudy, dovodit, že vládní nařízení č. 218/1938 Sb.
z. a n. je, jako právní předpis, na projednávanou věc formálně
použitelné, jeho teleologický výklad vede naopak k závěru, že
k použitelnosti ustanovení v §1 tohoto vládního nařízení chybí
elementární materiální předpoklady. Převáděné nemovitosti již
nejsou na území, jež by ovládal čsl. stát, nejsou tu územní
výkonné orgány čsl. státu a bezpředmětným se stal účel vládního
nařízení - obrana čsl. státu, který byl okupován jiným státem.
Z takto materiálně neexistující hypotézy normy nelze přirozeně
vyvodit trvání dispozice (potřeba souhlasu okresního úřadu),
a tudíž ani sankci v případě nesplnění podmínky udělení úředního
souhlasu (neplatnost příslušného právního jednání).
V této části se proto Ústavní soud s argumentací obecných
soudů nemůže ztotožnit. Dospěl naopak k závěru, že jimi provedená
interpretace a aplikace shora uvedených předpisů byla provedená
natolik formálně, že se zcela odchýlila od účelu, který měly dané
předpisy zajišťovat, a z ústavně právního hlediska tak zcela
vybočily z mezí ústavnosti. Svým neústavním postupem porušily
soudy právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovateli je třeba dát za pravdu, i pokud spatřoval
porušení svých práv v nerespektování závazného názoru Ústavního
soudu soudy obecnými. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná
rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Ústavní soud se k tomuto ustanovení již opakovaně vyjadřoval
(srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 23/97, nález sp.
zn. II. ÚS 19/97, nález sp. zn. IV ÚS 34/97). Konstatoval, že
právní názory Ústavního soudu obsažené v jeho rozhodnutích směřují
k ochraně ústavnosti, k níž byl Ústavní soud jako ústavní orgán
podle čl. 83 Ústavy zřízen. Nedbání právních názorů Ústavního
soudu vede při stejných skutečnostech k vědomému porušování
ústavnosti, zvláště v případech, kdy jeho nálezy byly řádně
publikovány, nebo byly-li soudy na ně výslovně upozorněny. Ústavní
soud proto dospěl k názoru, že obecný soud své povinnosti
vyplývající z čl. 89 odst. 2 Ústavy nedostál. Zdůrazňuje přitom,
že i v projednávané věci dospěl k závěru shodnému se závěrem
vysloveným, třebaže částečně jinak odůvodněným, Ústavním soudem
v nálezu sp. zn. II. ÚS 317/96, tedy k závěru, že platnost dané
smlouvy nemohl ovlivnit souhlas vyjádřený orgánem okupujícího
státu.
Obecný soud dále podrobně rozebírá, z jakých důvodů nemohla
matka stěžovatele nabýt vlastnictví ani vydržením jak podle
obecného zákoníku občanského, tak podle zák. č. 141/1950 Sb.
Obecné soudy v této části své závěry náležitě a srozumitelně
vyložily a odůvodnily. Stěžovatel je v ústavní stížnosti ostatně
ani nezpochybňuje a nedotkl se jich ani citovaný nález Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 317/99. Ústavní soud neshledal, že by touto
částí rozhodnutí došlo k porušení práv stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že napadenými rozsudky bylo porušeno
i jeho právo na ochranu vlastnictví, garantované čl. 11 Listiny
a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud však odkazuje
na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek
vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli
pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS
115/94). Námitce stěžovatele přisvědčit proto nelze.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na
jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že je jedním
z ustanovení garantujících zásadní principy činnosti soudní moci.
Ústavnímu soudu ovšem nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci
došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně
garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1
písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru
Ústavního soudu nelze uvedeného ustanovení dovolávat.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. 22 Co
103/2001, 22 Co 405/2001, rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze
dne 22. 3. 2000, sp. zn. 7 C 836/99, a z důvodů hospodárnosti
i doplňující rozsudek téhož soudu ze dne 10. 1. 2001, čj. 7 C
836/99-133, pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod zrušil [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. prosince 2002