ECLI:CZ:US:2002:4.US.159.02
sp. zn. IV. ÚS 159/02
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti: 1. dopisu ministra vnitra ze dne 21. února 2002, č.j.: KM-7/PK-2002, 2. rozhodnutí J. S. č.j. PSC - 1277/FPO-21-99 ze dne 4. ledna 2000, 3. rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Středočeského kraje ve věcech služebního poměru č. 714/2000 ze dne 25. září 2000, 4. rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 14. listopadu 1994, 5. rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Středočeského kraje ze dne 5. ledna 1995, č.j. 2/95, 6. rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 23. srpna 1999, 7. rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Středočeského kraje ze dne 20. října 1999, č.j. 601/99, 8. rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství Praha-západ ze dne 26. října 1999, č.j. 192/99, 9. rozhodnutí ředitele Policie ČR, Správy Středočeského kraje ze dne 15. prosince 1999, č.j. 738/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. března 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele, kterým se domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že stěžovatel byl podroben ponižujícímu zacházení a musel vykonávat nucené práce. Dále mělo dojít vůči stěžovateli k řadě dalších útoků do jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 7, čl. 8, čl. 9, čl. 10, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 3, čl.4, čl. 5, čl. 6, čl. 8, čl.13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve svém obsáhlém podání stěžovatel dále popisoval svoje působení u Policie ČR, resp. SNB, jejímž příslušníkem se stal dne 1. března 1976, a na různých funkcích setrval až do roku 1999, kdy byl jeho služební poměr ukončen. Od té doby stěžovatel napadal rozhodnutí o skončení služebního poměru u řady orgánů veřejné moci, aniž by byl úspěšný. Posledním rozhodnutím pak měl být dopis, který mu zaslal ministr vnitra dne 21.2.2002.
Po posouzení obsáhlého podání a jeho porovnání s cca dvaceti dalšími návrhy, které od stěžovatele Ústavní soud od roku 1995 do současnosti obdržel, konstatuje soudce zpravodaj, že stížnost, ve znění zaevidovaném pod sp. zn. IV. ÚS 159/02, je nepřípustná.
Ústavní soud při posuzování věci vycházel nejenom z předložené ústavní stížnosti a z přiložených dokumentů, ale rovněž z charakteru a obsahu věcí stěžovatele, které již Ústavní soud projednával zejména pod sp. zn. I. ÚS 535/99; sp. zn. III. ÚS 633/2000; sp. zn. IV. ÚS 495/2000; sp. zn. IV. ÚS 603/2000, či pod sp. zn. III. ÚS 379/01. V citovaných věcech Ústavní soud opakovaně posuzoval možný zásah do základních práv stěžovatele, jehož východiskem měla být skutečnost, že s ním byl ukončen služební poměr u Policie ČR.
Dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je pro podání ústavní stížnosti stanovena lhůta v trvání 60 dnů, jejíž běh počíná dnem doručení napadaného rozhodnutí. Z předložených podkladů (dopis stěžovatele ministrovi vnitra ze dne 4. října 2000, č.l. 2 a 4) je zřejmé, že rozhodnutí, uvedené ve znělce tohoto rozhodnutí pod č. 2, bylo stěžovateli osobně předáno dne 19. června 2000 a rozhodnutí uvedené pod č. 3 mu bylo doručeno dne 4. října 2000. V těchto případech tedy uvedená lhůta marně prošla ve čtvrtek 17. srpna 2000, resp. v pondělí 4. prosince 2000. Z toho důvodu je na část ústavní stížnosti směřující proti těmto rozhodnutím nutno pohlížet jako na podanou po lhůtě, což je důvod pro její odmítnutí dle ustanovení §43 odst. 1 lit. b) zákona.
Ve vztahu k rozhodnutím orgánů veřejné moci uvedeným pod č. 4 až 9, již bylo Ústavním soudem pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 14. března 2002, sp. zn. III. ÚS 379/01, a o rozhodnutí označeném č. 4 a 5 též usnesením Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2000, sp. zn. IV. ÚS 495/2000. V obou případech došlo k odmítnutí z důvodu podání po zákonem stanovené lhůtě. Na tuto část návrhu je tedy třeba hledět jako na podání nepřípustné ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona.
Po seznámení se s obsahem dopisu napadeným v ústavní stížnosti a uvedeným pod č. 1, shledal Ústavní soud, že jeho obsah není způsobilý jakkoliv zasáhnout do základních práv stěžovatele. Pouhá skutečnost, že byl stěžovateli doručen dne 1. března 2002, nemůže zhojit fakt, že rozhodnutí, k nimž se vztahuje, nelze napadnout pro uplynutí zákonné lhůty. Proto je třeba i na tuto část podání nahlížet jako na podání nepřípustné ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona. Stále opakovanými podáními nemůže dojít ke znovuotevření lhůt. Proto také dopis ministra vnitra, který je jen opakováním stanovisek již sdělených, neotevírá žádné lhůty k opětovnému projednání věci Ústavním soudem.
S ohledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout jako nepřípustný podle §43 odst. 1 lit. e) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 29. dubna 2002
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj