ECLI:CZ:US:2003:1.US.706.02
sp. zn. I. ÚS 706/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2002, čj. 14 Co 462/2002 - 129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
M. K. (dále jen "stěžovatelka") se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a zároveň zrušení ust. §15b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ").
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že Finanční úřad Plzeň - sever (dále jen "finanční úřad") podal proti stěžovatelce u Okresního soudu Plzeň - sever (dále jen "okresní soud") odpůrčí žalobu, kterou se domáhal určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudce okresního soudu, nadřízený soud tuto námitku neuznal. Okresní soud nerozhodl o jejím návrhu na přerušení řízení, o připuštění změny žaloby, neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou, ale dne 23. 1. 2002 rozhodl ve věci samé. Stěžovatelka namítla podjatost i senátu krajského soudu, kvůli nerespektování principu zákonného soudce, negativnímu vztahu soudců k jejímu zástupci a nedodržování OSŘ. Odvolací (krajský) soud ve věci rozhodl i přes vznesenou námitku podjatosti a rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. Tento postup mu umožnilo ustanovení §15b odst. 2 OSŘ, podle kterého ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka podjatosti uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná. Toto ustanovení je podle stěžovatelky formulováno tak, že zcela neguje odstavec 1 §15b OSŘ, protože každá námitka podjatosti bude vznesena před nebo v průběhu jednání. Pokud je námitka vznesena před soudem odvolacím, účastník řízení se již nemá (na rozdíl od řízení v prvním stupni) u koho domáhat posouzení toho, zda postup odvolacího soudu - jeho úvaha o důvodnosti - je správný. Ustanovení §15b odst. 2 OSŘ zbavuje účastníka řízení před soudem možnosti přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu nadřízeným soudem, a tím i dodržení práva na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatelky způsob přidělování věcí u krajského soudu neprobíhá způsobem, který je popsán v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98 a III. ÚS 182/99, tedy zejména tak, aby obsazení soudu bylo předvídatelné. Tím, že soud prvního stupně (okresní soud) nerozhodl o námitkách stěžovatelky a rozhodnutí bylo potvrzeno soudem odvolacím, bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků. Spor byl projednán nezvykle rychle, zejména kvůli tomu, že na jedné straně sporu byl orgán státu. Postupem obecných soudů byla porušena, podle názoru stěžovatelky, ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (Listina základních práv a svobod) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod), zejména proto, že soud aplikoval ustanovení §15b odst. 2 OSŘ. Nebylo postupováno podle příslušných ustanovení OSŘ, a tím byla stěžovatelce odňata možnost osobně jednat před soudem, bylo porušeno právo stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve vyjádření odkázal na své rozhodnutí, pokud jde o posouzení námitky podjatosti, za použití ust. §15b odst. 2 OSŘ, a pokud jde o právo stěžovatelky na zákonného soudce. Podle krajského soudu nedošlo jeho postupem a rozhodnutím k porušení článků Listiny, které je stěžovatelkou tvrzeno.
Finanční úřad ve vyjádření uvedl, že ze spisového materiálu obecných soudů vyjde zcela jednoznačně najevo, že zásada rovnosti účastníků ani právo na spravedlivý proces porušeny nebyly.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které napadá rozsudek krajského soudu, návrhem nepřípustným, ve zbytku je pak návrhem zjevně neopodstatněným.
Z obsahu spisu sp. zn. 8 C 85/2000 Okresního soudu Plzeň - sever bylo zjištěno, že Finanční ředitelství podalo dne 22. 5. 2000 proti stěžovatelce žalobu na určení neúčinnosti právních úkonů podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření. Dne 29. 6. 2000 byla žaloba na výzvu soudu doplněna (č. l. 11). Usnesením okresního soudu ze dne 13. 7. 2000, čj. 8 C 85/2000 - 17, byl návrh na nařízení předběžného opatření zamítnut. K prvnímu jednání ve věci, nařízenému na den 9. 8. 2000, se nedostavila ani stěžovatelka ani její zástupce, z jednání byli omluveni (č. l. 23). Ke druhému jednání dne 18. 8. 2000 se stěžovatelka ani její zástupce také nedostavili, z jednání byli omluveni (č. l. 28). Ze třetího jednání se právní zástupce stěžovatelky svým podáním ze dne 8. 9. 2000 opět omluvil a zároveň podal návrh na přerušení řízení (č. l. 30). Třetí jednání se konalo dne 13. 9. 2000, soud jednal v nepřítomnosti žalované. Čtvrté jednání před okresním soudem se konalo dne 18. 10. 2000, na něm byli stěžovatelka i její právní zástupce přítomni, právní zástupce stěžovatelky vznesl námitku podjatosti samosoudce. Jednání bylo poté odročeno za účelem rozhodnutí o podjatosti (č. l. 64). Krajský soud usnesením ze dne 8. 3. 2001, čj. 10 Nc 564/2000 - 69, rozhodl, že samosoudce okresního soudu není vyloučen z projednávání a rozhodování věci. Dne 30. 4. 2001 podala stěžovatelka vyjádření k žalobě a její změně. Usnesením ze dne 18. 1. 2002, čj. 8 C 85/2000 - 88, zamítl okresní soud návrh stěžovatelky na přerušení řízení. Ve spise však není vykázáno doručení tohoto usnesení stěžovatelce, žalobci bylo toto unesení doručeno krátkou cestou při jednání konaném dne 23. ledna 2002. Na tomto jednání, kdy soud prvního stupně rozhodl, nebyli opět přítomni ani stěžovatelka ani její právní zástupce (byli omluveni - viz č. l. 92). Rozsudkem ze dne 23. 1. 2002, čj. 8 C 85/2000 - 98, soud určil, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze dne 11. 12. 1998, uzavřená mezi stěžovatelkou a jejím manželem, je vůči finančnímu ředitelství právně neúčinná. Podle záznamu ve spisu dne 1. 2. 2002 do něj nahlížel právní zástupce stěžovatelky (č. l. 91). Dne 21. 3. 2002 podala stěžovatelka proti rozsudku odvolání, které doplnila dne 13. 5. 2002. Dne 27. 8. 2002 vznesla námitku podjatosti soudců senátu 14 Co krajského soudu. Dne 2. 9. 2002 vydal krajský soud rozsudek čj. 14 Co 462/2002 - 129, kterým potvrdil napadený rozsudek okresního soudu.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že krajský soud aplikoval ustanovení §15b odst. 2 OSŘ, kterou stěžovatelka zdůraznila jako stěžejní (viz bod 13 stížnosti). Ústavní soud konstatuje, že k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. K tomuto principu se podrobněji vyslovil Ústavní soud mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C. H. Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Stěžovatelka uvedla, že se již nemá u koho domáhat posouzení toho, zda postup odvolací soudu je správný. Její názor však nemá oporu v předpise, který upravuje civilní proces, tj. v občanském soudním řádu. Konkrétně se jedná o ust. §229 odst. 1 písm e), které připouští žalobu pro zmatečnost v případě, že rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatelka však žalobu pro zmatečnost nepodala a nevyčerpala tak, ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud se zabýval i dalšími body ústavní stížnosti, které posoudil jako zjevně neopodstatněné z níže uvedených důvodů. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zmínil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Další námitky stěžovatelky směřují proti tomu, že soud prvního stupně nerozhodl zákonným postupem o jejím návrhu na přerušení řízení, o změně žaloby a o důkazech, které navrhla.
Tvrzení stěžovatelky nejsou přesná. Návrh na přerušení řízení soud prvního stupně dne 18. 1. 2002 zamítl usnesením čj. 8 C 85/2000 - 88. Toto usnesení však bylo doručeno pouze finančnímu úřadu (žalobci ve sporu) na jednání před okresním soudem dne 23. 1. 2002 (viz č. l. 93), ke kterému se stěžovatelka nedostavila. Zástupce stěžovatelky pak nahlížel dne 1. 2. 2002 do spisu, formálně mu (ani stěžovatelce) zmíněné usnesení doručeno nebylo. Spis obsahuje pouze pokyn soudní kanceláři, aby usnesení zaslala zástupci žalované (č. l. 89). K návrhu na přerušení řízení se okresní soud vyjádřil také v rozsudku (str. 5 odůvodnění). V této souvislosti nelze popřít, že okresní soud nedodržel právo stěžovatelky na doručení tohoto usnesení. Jak ale mj. vyplývá z nálezu sp. zn. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 17, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a je také důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem. Stěžovatelce předmětné usnesení doručeno nebylo, v kontextu celého případu však lze konstatovat, že tato dílčí skutečnost nedosahuje takové intenzity, aby byla schopna zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv.
Další nepřesné tvrzení stěžovatelky spočívá v tom, že nebylo rozhodnuto o změně žaloby. Z rozsudků obou obecných soudů vyplývá, že se touto otázkou zabývaly, rozhodly o ní a své rozhodnutí řádně odůvodnily (viz str. 4 rozsudku okresního soudu a str. 3 rozsudku krajského soudu).
Stěžovatelka také uvedla, že způsob přidělování věcí u krajského soudu neprobíhá způsobem, který je popsán v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 293/98 a sp. zn. III. ÚS 182/99, protože o námitce podjatosti rozhodoval jiný senát než ten, který rozhodoval o odvolání. Stěžovatelka tak tvrdí pouze na základě porovnání složení dvou senátů krajského soudu, které vydaly rozhodnutí, aniž by své tvrzení blíže specifikovala či odůvodnila. Ústavní soud zde žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, část ústavní stížnosti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm e) zákona o Ústavním soudu.
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala stěžovatelka, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud zbylou část ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta, odpadla podmínka projednání návrhu na zrušení zákona podle ust. §74 zákona o Ústavním soudu [viz podobně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, C. H. Beck, Praha 1996, str. 351]. Ústavní soud se tak návrhem na zrušení ust. §15b odst. 2 OSŘ nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu