ECLI:CZ:US:2003:2.US.602.01
sp. zn. II. ÚS 602/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele M. V., zastoupeného advokátem Mgr. R. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2001, čj. 1 T 107/2000-798, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2001, čj. 8 To 34/01-833, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 10. 2001, doplněnou dne 2. 11. 2001, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly při rozhodování o vině ve smyslu jedné ze základních zásad trestního práva, a to zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného". Tím porušily jeho základní práva dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 1 T 107/2000, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Ústí nad Labem uznal rozsudkem ze dne 16. 1. 2001, čj. 1 T 107/2000-798, stěžovatele vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Zprostil ho naproti tomu obžaloby, která mu kladla za vinu, že spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Trestného činu vraždy se stěžovatel dle skutkových zjištění dopustil dne 8. 12. 1999, nejpravděpodobněji v době od 16.30 hod do 17.00 hod, v rodinném domku, když opakovaně vystřelil z dosud neustanovené zbraně na Z. P. Způsobil mu tím zranění, kterému Z. P. na místě podlehl. Soud neuvěřil výpovědi stěžovatele a vyšel z ostatních provedených důkazů, které jeho obhajobu buď nepotvrdily, nebo ji vyvrátily. Po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že stěžovatel byl jedinou osobou, která byla v kritické době v osobním styku s poškozeným Z. P. Uvedl, že při neexistenci jediného přímého důkazu byla ve věci obstarána řada nepřímých důkazů, které tvoří ucelený kruh a stěžovatele ze spáchání trestného činu usvědčují. Na druhé straně vyslovil pochybnosti ve vztahu k zištnému motivu jednání stěžovatele a neuznal přísnější právní kvalifikaci.
Stěžovatel a krajský státní zástupce se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolali. Jejich odvolání směřovala proti výroku o vině trestným činem vraždy. Stěžovatel zdůraznil, že uvedený trestný čin nespáchal. Dle jeho přesvědčení mohl být v kritické době v domě poškozeného kdokoli, přičemž neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval přítomnost stěžovatele. Poukazoval na osobu poškozeného a možné motivy jeho odstranění. Naznačil, že policie se měla více zajímat o prostitutku Viky či o syna poškozeného, s nímž byly výchovné problémy. Krajský státní zástupce upozornil na prokázanou solventnost poškozeného a naproti tomu na finanční situaci stěžovatele. Vyslovil přesvědčení, že stěžovatel usmrtil poškozeného v zištném úmyslu, čemuž by měla odpovídat právní kvalifikace jeho jednání i výše trestu.
Vrchní soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 16. 5. 2001, čj. 8 To 34/01-833, výrok o vině trestným činem vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona i výrok o trestu. Znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele zamítl. Konstatoval, že v řízení byly shromážděny a provedeny všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, a to při respektování příslušných zákonných předpisů. Uvedl, že pravděpodobná doba smrti poškozeného byla provedenými důkazy vymezena tak úzce, že nepřichází v úvahu, že by do domu poškozeného vešla kromě stěžovatele i jiná osoba. Poukázal na jedné straně na osobu stěžovatele jako bývalého policistu, který měl zkušenosti se střelnými zbraněmi, a na straně druhé na způsob provedení činu i skutečnost, že pachatel zajistil po střelbě střely, což nese prvky profesionality. Upozornil i na nelogické počínání stěžovatele, které hovoří proti němu, a na jeho chování po činu. Plně se ztotožnil se závěrem nalézacího soudu o jednoznačně prokázaném pachatelství stěžovatele, a to s výhradou o použití výpisu záznamů o provedených telefonních hovorech. S poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 502/2000, označil tento důkaz za nezákonný. Současně však uvedl, že pro svůj závěr o nereagování poškozeného dne 8. 12. 1999 po 17.00 hod na telefonická volání a zprávy měl soud dostatek jiných důkazů, a to svědeckých výpovědí. Odvolací soud vyslovil souhlas i s právní kvalifikací jednání. Neztotožnil se naproti tomu s úvahami soudu prvního stupně, jež vedly k nezjištění zištného motivu. Uvedl, že pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219, odst. 2, písm. h) trestního zákona je určujícím faktorem snaha pachatele obohatit se. Takový závěr v daném případě plně prokazují skutečnosti zjištěné ohledáním místa činu i nedobrá finanční situace stěžovatele. Přitom právě po 8. 12. 1999 stěžovatel realizoval větší platby, které nevysvětlil.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Namítá, že ani jeden z provedených důkazů ho ze spáchání trestného činu vraždy přímo neusvědčuje. Nepřímé důkazy nestačí dle jeho názoru k vyslovení viny. V řízení nebylo zjištěno, z jaké zbraně bylo vystřeleno. Jediná kulka, která se na místě činu našla, se ztratila. Stěžovatel si klade otázku, kdo na tom mohl mít zájem. Zpochybňuje i dobu smrti poškozeného. Soudy měly v této otázce postupovat ve prospěch stěžovatele, což neučinily. Poukazuje na vyjádření znalců, kteří nevylučují střelbu z více hlavní. Dle stěžovatele mu nebyl prokázán zištný motiv. Své dluhy hradil z pojistného plnění a z finančních prostředků získaných zpronevěrou. Za nejdůležitější skutečnost, která svědčí v jeho prospěch a vnáší podstatné pochybnosti do celého řízení, považuje pitvu poškozeného. Ta jednoznačně prokázala, že poškozený několik hodin před smrtí požil jídlo, které obsahovalo nudle. Takové jídlo však se stěžovatelem nejedl. Stěžovatel konečně poukazuje na pověst poškozeného i jeho poměr s několika vdanými ženami. Z toho dovozuje, že motiv k jeho odstranění mělo více osob, včetně prostitutky V. a syna poškozeného. Je tudíž přesvědčen, že soudy měly při hodnocení nepřímých důkazů postupovat v jeho prospěch, neboť v důkazech jsou patrné značné pochybnosti a nejasnosti.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Ústí nad Labem považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Tvrzení stěžovatele, že jeho vina byla založena na zpochybněných nepřímých důkazech, nemůže obstát. V tomto směru odkazuje soud na odůvodnění obou napadených rozsudků, v nichž je uvedeno, na základě jakých úvah dospěly soudy k uznání viny stěžovatele. Při určení doby smrti poškozeného soud vycházel ze znaleckého posudku a z výpovědí stěžovatele a svědků, kteří se v kritické době pohybovali v okolí domu. Soud nemůže akceptovat námitku o poslední stravě poškozeného. V odůvodnění rozsudku přesně zdokumentoval kontakt stěžovatele s poškozeným od ranních hodin kritického dne včetně cesty do Karlových Varů se zastávkou poškozeného za účelem oběda. Zmíněná prostitutka V. měla pobývat dle tvrzení stěžovatele u poškozeného několik dní před jeho smrtí a sám stěžovatel připouští, že v den smrti poškozeného v jeho domě nebyla přítomna.
Vrchní soud v Praze poukázal na to, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje obhajobu uplatněnou v průběhu trestního řízení. Uvedl, že oba napadené rozsudky obsahují poměrně obsáhlé hodnocení provedených důkazů, včetně těch, které stěžovatel zpochybňuje v ústavní stížnosti. Má za to, že není jeho úkolem odůvodnění rozhodnutí znovu obhajovat, a proto na ně plně odkázal. Tvrzení stěžovatele o porušení trestního zákona nemá v obsahu spisu oporu. Žádné další porušení svých ústavních práv stěžovatel neuvedl. Vrchní soud proto navrhuje, aby byla jeho ústavní stížnost odmítnuta.
Ústavní stížnost zjevně není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy. I když výslovně neodkazuje na konkrétní článek Listiny, z jejího obsahu je patrné, že námitky stěžovatele směřují proti postupu obecných soudů, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 a násl. Listiny. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřehodnocuje ani jimi prováděné dokazování. Ústavnímu soudu přísluší posoudit pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny stěžovatelovy ústavní práva a svobody. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. IV. ÚS 575/2000). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Stěžovatel konkrétně namítá, že soudy postavily jeho vinu na zpochybněných nepřímých důkazech. Má za to, že použité důkazy netvoří ucelený řetězec. Měl být tudíž v duchu zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" zproštěn obžaloby.
Pravidlo "in dubio pro reo", na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v článku 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Trestní praxe nevylučuje, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Nepřímé důkazy způsobilé k prokázání viny musí ovšem tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, přesvědčivě svědčí pro vinu obviněného a zároveň vylučují možnost úvahy o jiném závěru. Souhrn nepřímých důkazů musí podávat ucelený obraz o trestném jednání obviněného tak, aby žádný z jednotlivých důkazů nepřipouštěl jiný ani pravděpodobný výklad, který by odporoval nebo narušoval verzi obvinění (srov. např. 1 Tzn 7/97, 9 Tzn 127/98). Ani Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. I. ÚS 394/97, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, nález č. 28, II. ÚS 418/99) nezpochybnil obecnou použitelnost nepřímých důkazů v trestním řízení. Zdůraznil však, že obecný soud se musí náležitě vyrovnat s hodnocením použitých nepřímých důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud, jenž neshledává důvod pro změnu svého dosavadního stanoviska v otázce použitelnosti nepřímých důkazů, se tudíž zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně přijatelným způsobem vypořádaly s použitými důkazy v duchu jedné z hlavních zásad trestního řízení vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů. Jedním z klíčových kritérií je transparentnost rozhodování, tj. nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vyjádřil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Jak zjistil Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, provedl nalézací soud všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, jež byly shromážděny v přípravném řízení. Obhajoba ostatně provedení dalších důkazů ani nenavrhovala. Nalézací soud si byl vědom toho, že o vině stěžovatele svědčí toliko nepřímé důkazy. Proto tyto důkazy realizoval s využitím zásady bezprostřednosti a ústnosti, když vedle podrobného výslechu stěžovatele osobně vyslechl převážnou část svědků i zpracovatelů znaleckých posudků. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že otázce hodnocení použitých důkazů věnoval patřičnou pozornost. Provedené důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil, včetně uvedení podrobných úvah, jimiž se při hodnocení každého konkrétního důkazu řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Vytvořil si tak dostatečný důkazní podklad pro své rozhodnutí. Své hodnotící úvahy v odůvodnění napadeného rozsudku přehledně vysvětlil, a to způsobem odpovídajícím ustanovení §125 trestního řádu. I z rozhodnutí odvolacího soudu, jenž hodnotící úvahy a závěry soudu prvního stupně potvrdil, je patrné, že si byl vědom složitosti důkazní situace jak s ohledem na postoj stěžovatele, tak i s ohledem na to, že čin se odehrál beze svědků. I on věnoval zvýšenou pozornost hodnocení důkazní situace ve vztahu ke konkrétním odvolacím námitkám stěžovatele.
Obdobné námitky uplatnil stěžovatel i ve své ústavní stížnosti. Některé důkazy označuje za značně nejasné a snaží se je svými argumenty zpochybnit. Konkrétně poukazuje na nevyjasněnou dobu smrti poškozeného. Nalézací soud vycházel při posouzení této otázky ze soudně lékařského znaleckého posudku, z výsledků experimentu s hodinkami poškozeného a především z výpovědí svědků P. P., M. H., R. M. a V. M. Za použití těchto důkazů vymezil časový úsek, v němž došlo k usmrcení poškozeného. Právě na tento úzce vymezený úsek, o němž neměl žádné pochybnosti ani odvolací soud, a na dobu jemu předcházející i na něj navazující, zaměřil svoji pozornost. Za použití dalších důkazů i výpovědi stěžovatele podrobně zmapoval kontakt stěžovatele s poškozeným v průběhu celého dne, včetně společné zastávky na oběd, a jeho přítomnosti v domě poškozeného. Námitky stěžovatele stran neujasněné doby smrti poškozeného a jeho poslední stravy tak považuje Ústavní soud za neopodstatněné a ničím nepodložené. Ze stejného důvodu nemůže akceptovat ani jeho argument, že motiv pro usmrcení poškozeného mělo více osob včetně prostitutky V., která se v domě vyskytovala několik dní před jeho smrtí. Nebylo zjištěno, že by v kritické době byla na místě činu vedle poškozeného i jiná osoba než stěžovatel. Přítomnost stěžovatele byla naopak prokázána výpovědí svědků, kteří se nezávisle na sobě v kritické době v okolí domu pohybovali. Tvrzení stěžovatele tak zůstalo v rovině neprokázané domněnky.
Stěžovatel poukazuje dále na skutečnost, že nebylo ustanoveno, z jaké zbraně pachatel vystřelil, a žádná zbraň se ani nenašla. Má za to, že tato skutečnost měla být hodnocena v jeho prospěch. Z obsahu spisu skutečně vyplývá, že na místě činu nebyla zbraň nalezena. Z výsledku zkoumání z oboru balistiky (č.l. 477 - 481 spisového materiálu) vyplývá, že při ohledání místa činu a při pitvě bylo zajištěno pouze několik balistických stop (6 fragmentů pláště střely a část destruované střely), z nichž žádná nebyla způsobilá k přesné identifikaci použité zbraně. Jestliže zajištění zbraně a střel pachatelem trestného činu nese jisté prvky profesionality, nelze soudům vytýkat, že za situace, kdy bylo zjištěno, že stěžovatel měl jako bývalý policista se zbraněmi zkušenosti, nehodnotily nenalezení zbraně a střel v jeho prospěch.
Stěžovatel vyjadřuje pochybnosti i o zištném motivu vraždy. V této souvislosti upozorňuje, že měl finanční prostředky z jiných zdrojů, např. z pojistného plnění. Odvolací soud poukázal při hodnocení motivu stěžovatele na zjištěnou solventnost poškozeného a na prokázanou špatnou finanční situaci stěžovatele. Z dokazování vyplynulo, že byl dlouhou dobu bez pravidelného příjmu, nechal se živit svou družkou, neplatil výživné a měl celou řadu dluhů, což řešil dalšími půjčkami a opakovaným zastavováním vozidla, jehož nebyl vlastníkem. Přitom právě po 8. 12. 1999 realizoval různé platby a nákupy, k nimž nepodal logické vysvětlení. Pojistné plnění nemohlo na jejich úhradu sloužit, neboť to obdržel až dne 30. 12. 1999. Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu o zištném motivu stěžovatele má oporu v provedeném dokazování.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci byla obstarána řada nepřímých důkazů, jež vyvracejí obhajobu stěžovatele a tvoří ucelený kruh, z něhož lze učinit závěr o vině stěžovatele. Procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu koresponduje se základními ústavními i zákonnými předpoklady a zásadami, o nichž bylo hovořeno výše. Soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 trestního řádu a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění, jež byla potvrzena i odvolacím soudem. Soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že nepoužili shora zmíněnou zásadu "in dubio pro reo". Oba soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud neshledal tedy žádné skutečnosti, které by prokazovaly, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že by trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Proto mu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 3. června 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu