ECLI:CZ:US:2003:3.US.42.02
sp. zn. III. ÚS 42/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti navrhovatele C. T., spol. s r.o., zastoupeného advokátem JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 29.10.2001 čj. 29 Ca 127/2000 - 34 takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti navrhovatel žádá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně z 29.10. 2001 č.j. 29 Ca 127/2000-34. Ten potvrdil rozhodnutí celních orgánů, že navrhovateli vznikl celní dluh, neboť zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení na základě platného ručitelského závazku podle záruční listiny, a navrhovatel přitom nebyl ani zkrácen na svých procesních právech. Zamítl proto návrh na zrušení žalobou napadených správních rozhodnutí.
V tomto postupu soudu navrhovatel spatřuje odepření spravedlivého procesu podle čl.36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Soud podle navrhovatele pochybil, jestliže akceptoval (jak v tomto případě, tak ve více než 50 dalších obdobných případech) závěry celních orgánů, že došlo k nezákonnému odnětí převáženého zboží celnímu dohledu v důsledku jeho nepředložení celnímu úřadu určení a posléze tak ke vzniku celního dluhu navrhovatele jako ručitele za něj, pokud tyto závěry byly učiněny na základě vyjádření Policie České republiky - Kriminalistického ústavu Praha o nepravosti otisku razítka na dílu 5 dokumentu TCP ("tranzitní celní prohlášení") a celních úřadů o nemožnosti zneužití služebních razítek. Podle navrhovatele nebyla pro expertizu k dispozici originální razítka a byl použit pouze vzorový otisk razítka. Tvrzení celních orgánů o nemožnosti zneužití služebních razítek považuje za nevěrohodné s ohledem na jejich zainteresovanost v případu. Podle navrhovatele nebyly rovněž náležitě hodnoceny protokoly o neuzavřených TCP, přičemž řešený případ takto veden nebyl. Závěr soudu, že navrhovateli se nepodařilo prokázat předložení předmětného zboží celnímu úřadu určení, je proto nesprávný a bez opory v důkazech. Naopak nebylo vyvráceno navrhovatelovo tvrzení o předložení zboží na základě otisku razítka na citovaném dokumentu.
Navrhovatel ve druhé hlavní námitce, rovněž spočívající v odepření spravedlivého procesu, poukazuje na nesprávné hodnocení ručitelského závazku jako závazku solidárního a připomíná přitom judikaturu Ústavního soudu (nálezy z 10.7.2001 sp. zn. IV.ÚS 445/2000, IV.ÚS 446/2000 a IV.ÚS 448/2000). Nadto ovšem odmítá závěr, že se vůbec stal ručitelem s ohledem na uvedení nesprávného obchodního jména, resp. jiného obchodního jména (v dnešní terminologii "obchodní firmy") v záruční listině: "C. T." s otiskem razítka "CT C. T. spol. s.r.o, hraniční přechod Břeclav-dálnice, Lanžhot". Obchodní jméno (dnes firma) navrhovatele uvedená v obchodním rejstříku pro rozhodné období je přitom "C. T. spol. s r.o. Navrhovatel proto má za to, že záruční listinu založenou ve správním spise vystavil jiný nebo neexistující subjekt. Záruka proto platně učiněna nebyla. Poukazuje v této souvislosti na judikaturu, jež zdůrazňuje řádnou a přesnou identifikaci právního subjektu. Navrhovatel přitom také uvádí, že nemá přístup k celním spisům a proto není možno konfrontovat označení deklaranta v TCP a v záručních listinách.
Navrhovatel napadá závěr soudu, že jeho tvrzení o porušení práv podle §240, §260 a §306 celního zákona i §3 odst.4 správního řádu je neopodstatněné. Naopak tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vymáháním údajného celního dluhu bez prokázání samotného jeho vzniku a jeho vzniku vzhledem k němu jako ručiteli. Toto rozhodnutí spolu s více než 50 dalšími právně a skutkově stejně hodnocenými případy a na ně navazujícími kroky k jejich prosazení přitom zcela ochromilo jeho podnikání.
Krajský soud v Brně odmítá navrhovatelovo tvrzení o zásahu do základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Krajský soud má za to, že v průběhu celního řízení navrhovatel nezpochybnil závěry celních orgánů založené na absenci záznamu v jejich evidenci a skutečnost, že díl 5 TCP byl opatřen padělanými otisky razítek. Vedení protokolu neuzavřených celních prohlášení je interní, neformální postup celních orgánů; nezanesení jednotlivých případů do protokolu nezakládá nemožnost jejich prověřování.
Odkaz navrhovatele na judikaturu Ústavního soudu je podle krajského soudu nesprávný neboť povaha ručitelského závazku není v daném případě sporná. Připomíná, že celní orgány nejdříve uplatnily celní dluh vůči dlužníkovi a teprve po jeho nezaplacení jeho úhradu uložily navrhovateli jako ručiteli. Nepřesné označení navrhovatele způsobil on sám, resp. jeho pracovníci. Navrhovatel tento jejich postup v předchozím řízení nenapadl. Krajský soud proto má za to, že uložení úhrady celního dluhu bylo legální.
O zásah do základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces proto v daném případě nejde. Krajský soud v Brně jako účastník řízení proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Celní ředitelství Brno jako vedlejší účastník ve svém vyjádření rovněž odmítá navrhovatelovy námitky o odepření práva na soudní ochranu jako spekulativní.
K tvrzenému předložení zboží celnímu úřadu určení celní ředitelství připomíná, že rozhodnutí celních úřadů prvního i odvolacího stupně potvrzená obecným soudem se opírala o více důkazů současně. Vedle poukazu na kriminalistickou expertizu provedenou Policií České republiky - Kriminalistickým ústavem Praha celní ředitelství navrhuje, aby Ústavní soud vzal na vědomí a hodnotil jako další důkaz již provedený znalecký posudek z oboru kriminalistiky zpracovaným Policií České republiky (čj. PJM-4027/KT-gra-98), jenž v době celního řízení nebyl celním orgánům znám a byl posléze získán na základě součinnosti v trestním řízení. Ten rovněž potvrzuje falzifikaci otisku razítka.
Stěžovatelem uváděná absence originálních razítek je podle celního ředitelství vzhledem ke způsobu vyhodnocení nevýznamná. Možnost zneužití služebního razítka sice vedlejší účastník zcela nevylučuje, nicméně připomíná, že zpochybněné otisky se ve stejné podobě vyskytly v 1500 případech. Tak rozsáhlé zneužití by nemohlo ujít pozornosti a šetření. Odmítá navrhovatelův závěr o nevyvrácení důkazu předložení zboží celnímu úřadu určení otiskem razítka na příslušném dílu TCP. Připomíná, že nepředložení zboží bylo posuzováno v jiném řízení a rozhodnutí, jehož navrhovatel nebyl účastníkem: řízení Celního úřadu Břeclav-dálnice čj.29-539/CD/95 vůči F. M. jako deklarantovi tranzitu. Ten celní dluh neuhradil a neuplatnil ani opravné prostředky. Celní ředitelství proto trvá na svém závěru, že zboží řádně předloženo celnímu úřadu nebylo.
V této souvislosti se připomíná, že díl 5 TCP zasílá celní úřad určení celnímu úřadu odeslání, neboť ten druhý vede evidenci zboží v režimu tranzitu. Vedlejší účastník hodnotí praxi, za niž je navrhovatel volán k odpovědnosti, jako podvodnou, přičemž bez falšování otisků razítka celního úřadu určení by nemohla tak dlouho unikat pozornosti. Znovu zdůrazňuje, že ukončení režimu tranzitu nebylo ani zde, ani v mnoha jiných obdobných případech zaznamenáno v evidenci celního úřadu určení.
K navrhovatelově námitce o povaze ručitelského závazku celní ředitelství připomíná, že celní dluh byl nejdříve vymáhán po celním deklarantovi na základě rozhodnutí a dodatečné výzvy k plnění. Deklarant zůstal v tomto i v jiných případech nečinný. Žádost o úhradu pohledávky navrhovatelem jako celním ručitelem je proto pochopitelná. Poukaz na judikaturu Ústavního soudu je podle celního ředitelství správný.
K poukazu navrhovatele na jeho nesprávné označení v jednotlivých dokumentech vedlejší účastník připomíná odlišnosti v obchodním jménu (podle pozdější terminologie obchodní firmy) navrhovatele ve vyplněné rubrice TCP a v záruční listině a na připojených otiscích stejného razítka (včetně IČO-Identifikační číslo organizace a DIČ-daňové identifikační číslo) s uvedením a podpisem osoby oprávněné takto zavazovat navrhovatele na základě sdělení jeho jednatele. Ve všech případech se v různých jednotlivostech odchyluje od obchodního jména navrhovatele uvedeného v obchodním rejstříku. Navrhovatel se ovšem v obou případech identifikuje i na jednom a témž dokumentu různě. Vzhledem k těmto okolnostem však nevznikla, jak potvrdil i Krajský soud v Brně, u celních orgánů pochybnost, že se navrhovatel stal ručitelem. Navrhovatel netvrdil nikdy výslovně, že jde o falzifikaci a zneužití. Celní ředitelství ve svém vyjádření připomíná judikaturu, jež odmítá automatické prohlášení právního úkonu za neplatný v případě nepřesného označení právního subjektu, je-li uvedeno (např.) správné IČO.
Vedlejší účastník uvádí, že deklaranti (dopravci, resp. jejich zaměstnanci) vykládali a předávali zboží mimo celní úřad určení, někdy na základě různých fiktivních povolení. Po, ve většině případů neúspěšném, vymáhání cla a daní po deklarantech se postupně celní orgány obracely na ručitele.
Ústavní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána v předepsané šedesátidenní lhůtě od doručení napadeného rozsudku, navrhovatel je řádně zastoupen advokátem na základě zvláštní plné moci. Rozsudek o žalobě proti rozhodnutí celního orgánu nebylo možno napadnout jiným opravným prostředkem. Ústavní stížnost je proto přípustná.
Ústavní soud zdůraznil již mnohokrát, že je povolán ke zrušení rozhodnutí soudů a správních orgánů jenom tehdy, mají-li za následek odnětí základního práva, v daném případě ústavně i mezinárodněprávně zaručeného práva na spravedlivý proces. Základní právo na soudní ochranu je zachováno, jestliže obecný soud dodržuje základní zásady spravedlivého procesu rozpracované na úrovni běžných zákonů v procesních předpisech, v posuzovaném případě částech první a páté občanského soudního řádu platného v době rozhodování.
Ústavní soud v daném případě hodnotil ve světle základního práva na spravedlivý proces před soudem (práva na soudní ochranu) podle citovaných článků Listiny, Ústavy a Úmluvy postup Krajského soudu v Brně ve vztahu ke dvěma závěrům celních orgánů:
(1) závěru, že zboží nebylo předloženo ke kontrole stanovenému celnímu úřadu určení, opřený o kriminalistickou expertizu a absenci záznamu v evidenci celního úřadu určení a
(2) závěru, že navrhovatel přijal ručitelský závazek za celní dluh, na základě hodnocení nepřesností v obchodním jménu (firmě) uvedených v rubrikách TCP, záruční listině a otiscích razítka jako nepodstatných.
K prvnímu závěru lze uvést, že naše právní praxe nezná mnoho sporů o pravost dokladu prokazujícího splnění právní povinnosti jejím adresátem, jež osvědčuje správní orgán otiskem razítka na formuláři předloženém tímto adresátem. Důkaz falzifikace otisku razítka v takovém případě jistě leží na orgánu, který falzifikaci namítá a uplatňuje na základě toho vůči adresátovi právem předvídané následky (ukládá anebo osvědčuje povinnosti). Nějaký, právními předpisy (správním řádem, celním zákonem nebo občanským soudním řádem) předem stanovený, formalizovaný postup pro doložení falzifikace otisku razítka však chybí a ani stálá judikatura soudů, ani správní praxe obecně nebo zvlášť praxe celních orgánů jej nepožaduje. V případě celního řízení se proto uplatní pouze "obecná" pravidla pro řízení předepsaná celním zákonem a správním řádem, jež předpokládají neformalizované, volné hodnocení důkazů (§34 správního řádu). Revize dokazování provedeného správními orgány ze strany soudu pověřeného výkonem správního soudnictví byla za tehdy platné právní úpravy omezená, nikoli však zcela vyloučená. Krajský soud v Brně jako správní soud tuto revizi provedl a rozhodnutí celních orgánů na základě první správní žaloby v této věci zrušil dne 23.8.1999 rozsudkem čj. 29 Ca 302/97-29, neboť nebyl podložen závěr celních orgánů o nepoužitelnosti dílu 5 TCP jako důkazu o předložení zboží v režimu tranzitu celnímu úřadu určení. Teprve po tomto zásahu soudu celní orgány opřely svá rozhodnutí mimo jiné o již zpracované odborné vyjádření Kriminalistického ústavu Praha z 20.3.1996 a o kopie služebních dopisů celního úřadu určení. S těmito podklady odůvodňujícími závěry o nepředložení zboží celnímu úřadu určení a následné aktivaci ručitelského závazku navrhovatele se již Krajský soud v Brně v řízení o druhé navrhovatelově žalobě spokojil a žalobu proti rozhodnutím celních orgánů zamítl. Ústavní soud neshledává v jeho postupu, tj. v potvrzení závěrů celních orgánů na základě několika navzájem nezávislých důkazů, jež v souhrnu potvrzují nepředložení zboží přepravovaného v režimu tranzitu ke kontrole celnímu úřadu určení, žádné pochybení.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mu obecně nepřísluší přehodnocovat závěry učiněné na základě dokazování prováděného obecnými soudy nebo správními úřady. Výjimku může představovat jedině zjištění zcela excesivního postupu, jenž představuje ignorování základních zásad spravedlivého procesu, jež charakterizují soudní činnost, které představuje odepření soudní ochrany. V daném případě se Krajský soud v Brně ani celní orgány takového excesu bezpochyby nedopustily.
K druhému závěru Ústavní soud uvádí, že je v kompetenci obecných soudů a správních orgánů posoudit, jaké nedostatky v označení právních subjektů na listinách, jež osvědčují právní úkony a akty, jsou natolik závažné, že neumožňují jejich jednoznačnou identifikaci.
Navrhovatel poukazuje na judikaturu, jež akcentovala bezchybnost uváděného obchodního jména (firmy) a z toho dovozovala absolutní neplatnost právních úkonů. Stejně tak ovšem vedlejší účastník oprávněně poukazuje na odlišnou judikaturu, jež od požadavku úplné bezchybnosti tu méně, tu více ustupuje, neboť ten znamenal přepjatý a samoúčelný formalismus, který byl mnohdy společensky stěží přijatelný a jenž ve svém důsledku zpochybňoval právní dimenzi mnoha skutečných hospodářských vztahů a pro právní zajištění nově navázaných vytvářel v hospodářské praxi přehnané požadavky. Tento přístup je dnes převažující, a stále více jej ve své judikatuře uplatňuje Nejvyšší soud (např. rozsudky z 28.6.2000 sp. zn. 25 Cdo 101/2000 a z 15.1.2001 sp. zn. 22 Cdo 2480/2000). Tento soud je přitom pověřen sjednocováním judikatury. Krajský soud v Brně v projednávané věci proto nerozhodl v rozporu se stabilizovanou judikaturou, jestliže navrhovatelovu identitu jako ručitele na základě záruční listiny uznal.
Touto otázkou se pro její frekventovanost a závažnost z podnětu IV. senátu Ústavního soudu, který v řízení, z hlediska právní problematiky totožném s tímto a vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 42/02, dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu z 9.6.1999 sp. zn. II. ÚS 318/98, jímž bylo prohlášeno za protiústavní správní rozhodnutí, v němž byl jeho adresát (obchodní společnost) označen s nepatrnou nepřesností a postupoval podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zabývalo plénum Ústavního soudu, které 14.1.2003 podle §11 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu přijalo toto stanovisko:
Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
Tato závazná právní teze potvrdila závěr senátu, že Krajský soud v Brně neporušil navrhovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces.
Z uvedených důvodů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu