ECLI:CZ:US:2004:1.US.325.03
sp. zn. I. ÚS 325/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Lesní společnost Přimda, a. s., se sídlem v Přimdě, nám. Republiky 110, zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 12. 2000, čj. 4 C 364/95 - 160, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2002, čj. 18 Co 367/2002 - 212, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 403/2003 - 239, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 12. 6. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 19. 12. 2000, čj. 4 C 364/95 - 160, určil, že budova čp. 213, postavená na stavební parcele č. 271/1 na Přimdě, která je nyní zapsána na listu vlastnictví č. 232 pro k. ú. a obec Přimda (dále též "město Přimda") u Katastrálního úřadu v Tachově, je vlastnictvím obce. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, čj. 18 Co 367/2002 - 212, rozsudek okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. 3. 2003 č.j. 28 Cdo 403/2003 - 239, dovolání stěžovatele, podané proti rozsudku krajského soudu, odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že rozsudky obecných soudů, i usnesením Nejvyššího soudu ČR, došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy ČR, dále v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle názoru stěžovatele řízení před Okresním soudem v Tachově (dále jen "okresní soud"), před Krajským soudem v Plzni (dále jen "krajský soud), včetně Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, trpělo takovými procesními vadami, které měly za následek porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů porušily ustanovení §18 odst. 1 OSŘ, §132 OSŘ, §157 odst. 2 a 3 OSŘ. Dovolací soud pak porušil ustanovení §157 odst. 2 OSŘ.
K rozsudku okresního soudu stěžovatel uvedl, že s odkazem na ustanovení §157 odst. 2 OSŘ nelze z jeho odůvodnění zjistit, jakými úvahami se okresní soud řídil při hodnocení důkazů. Rovněž není zřejmé, o jaké důkazy soud opřel svůj závěr, že nemovitost, k níž se město Přimda domáhá svého vlastnictví, je totožná s nemovitostí, která byla ve vlastnictví obce Přimda ke dni 31. 12. 1949. Okresní soud odkázal na znalecký posudek vypracovaný znalcem ing. J. R. a spokojil se s konstatováním, že nedošlo k zániku původní stavby a ke vzniku stavby nové. Odůvodnění rozsudku okresního soudu tak neobsahuje úvahy, jakými se řídil při hodnocení důkazů, neboť celý jeho závěr je mechanickým přepisem obsahu jednoho z důkazů. Okresní soud odůvodnění svého rozhodnutí redukoval pouze na ty z důkazů, které svědčily ve prospěch města Přimda, ostatní bezdůvodně opomenul.
Podle stěžovatele rozsudek krajského soudu postrádá jakoukoliv přesvědčivost, protože se s námitkami stěžovatele vypořádal zcela nedostatečně, s některými se nevypořádal vůbec. Stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný v tom, jak se vypořádal s jeho námitkou, týkající se výkladu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Pouhý závěr krajského soudu, že tento výklad nelze připustit, neboť jej neměl na mysli ani zákonodárce, lze označit za absolutní ignoranci práv stěžovatele jako účastníka řízení, neboť to znamená, že soud se odmítl zabývat námitkou účastníka řízení a odmítl sdělit, proč ji považuje za nevěrohodnou, nesprávnou či nevýznamnou.
Stěžovatel rovněž napadl postup soudů obou stupňů při hodnocení důkazů, zejména posudku znalce ing. J. R. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že sice nedošlo k podstatné změně dispozic prvního nadzemního podlaží předmětného domu, což je jeden z nejčastějších způsobů zániku stavby, ale původní stavba zanikla obestavěním. Okresní soud se s tímto závěrem nevypořádal v rozsudku vůbec, krajský soud uvedl, že k zániku stavby nemohlo dojít ani obestavěním, neboť současná nemovitost vznikla provedením přístaveb k původní budově školy na její západní a jižní straně. Stěžovatel shledal v takovém postupu soudů porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť závěry, vyplývající z provedeného důkazu, nelze bez dalšího opomíjet, jak učinil okresní soud, nebo je prohlásit za nesprávné, jak učinil soud krajský.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR rovněž postrádá přesvědčivost, neboť ani on se nevypořádal s právními argumenty stěžovatele a pouze deklaroval správnost rozsudků soudů nižších stupňů. Stěžovatel tvrdil, že Nevyšší soud ČR ignoroval i své vlastní rozhodnutí čj. 3 Cdon 1305/96, na druhé straně však uvedl, že daná otázka již byla vyřešena konstantní judikaturou, aniž by ji citoval. Stěžovatel připustil, že zákon dává dovolacímu soudu určitou volnost při rozhodování, ovšem tato volnost však nesmí přesahovat meze stanovené zákonem a nesmí být projevem libovůle soudu.
Stěžovatel poukázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 336/2000, sp. zn. III. ÚS 84/94, v nichž se uvádí, že nezávislost soudů, při jejich rozhodování, představuje mimo jiné i respektování principů řádného a spravedlivého procesu, přičemž jedním z těchto principů je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem zakotveným v §157 OSŘ. Z odůvodnění rozsudků musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Je nepřípustné, aby soudy opomenuly ve svých rozhodnutích důkazy, které neodpovídají jejich závěrům, nebo se dostatečně nevypořádaly s námitkami účastníka, který neměl ve věci úspěch.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud v Tachově uvedl, že postupoval v souladu s právním názorem Krajského soudu v Plzni, který po odvolání stěžovatele jeho předchozí rozsudek zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel opakuje důvody, které uplatnil již při projednání věci před obecnými soudy. Navíc z obsahu ústavní stížnosti zřetelně nevyplývá, k porušení kterých ústavně chráněných práv mělo postupem dovolacího soudu dojít. Stěžovatel se domáhá faktického přezkumu věci, která byla pravomocně skončena v řádném soudním dvoustupňovém řízení, a poté v řízení o mimořádném prostředku před Nejvyšším soudem ČR. Dále odkázal na právní závěry uvedené v odůvodnění svého usnesení.
Ze spisu sp. zn. 4 C 364/95 Okresního soudu v Tachově Ústavní soud zjistil, že město Přimda se žalobou domáhalo určení, že je vlastníkem domu čp. 213 v obci a katastrálním území Přimda, postaveného převážně na pozemku parc. č. 271/1. Žaloba směřovala proti stěžovateli, který byl v katastru nemovitostí veden jako vlastník předmětného domu. Město Přimda odvozovalo své vlastnické právo z ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb., podle kterého přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona do vlastnictví obcí stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. 12. 1949, pokud jsou ve vlastnictví ČR a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle ustanovení §1 citovaného zákona s tím, že předmětný dům je tzv. historickým majetkem obce, neboť ke dni 31. 12. 1949 byl jako budova školy ve vlastnictví obce Přimda.
Rozsudkem ze dne 19. 12. 2000, čj. 4 C 364/95 - 160, okresní soud určil, že budova čp. 213, postavená zejména na stavební parcele č. 271/1 na Přimdě, je vlastnictvím obce Přimda. V rozsáhlém dokazování, mimo jiné i znaleckým posudkem znalce z oboru stavebnictví, řešil spornou otázku, zda budova bývalé školy, kterou žalobce (obec Přimda) nesporně ke dni 31. 12. 1949 vlastnil, je nemovitostí, kterou lze ztotožnit s nemovitostí, k níž se žalobce domáhá určení vlastnictví. Okresní soud uzavřel, že budova bývalé školy je totožná s předmětnou stavbou, což vyplynulo i ze znaleckého posudku. Nedošlo tedy k zániku původní stavby a ke vzniku stavby nové. Svůj závěr odůvodnil tím, že původní školní budova čp. 213, patřící obci již před 31. 12. 1949, stojí dosud v daném místě, nikdy nebyla demolována, nezanikla a na jejím místě nebyla také nikdy postavena budova jiná. Budova bývalé školy byla právním předchůdcem stěžovatele pouze přestavěna. Pro posouzení, zda se jedná o novou stavbu, je rozhodující, zda došlo k podstatné změně dispozičního řešení stavby, nikoli objem nově zbudovaných konstrukcí, které se staly součástí stavby. Soud se ztotožnil se stanoviskem Městského úřadu v Boru ze dne 17. 7. 2000, podle kterého současný stav stravovacího zařízení Lesního závodu Přimda lze definovat, v souladu s §139 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., pouze jako přístavbu, kterou se původní stavba půdorysně rozšířila a která je s původní stavbou vzájemně provozně propojena. Za současného stavebně technického uspořádání původní budovy a přístavby, tvořící stravovací zařízení, nelze tyto dvě složky oddělit tak, aby oddělením vznikly dvě samostatné budovy. Okresní soud, na základě uvedených skutečností, rozhodl, že předmětná budova přešla do vlastnictví žalobce ze zákona, který v řízení prokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnictví. Budova bývalé školy je historickým majetkem obce a byla v jejím vlastnictví před 31. 12. 1949, tj. datem rozhodným. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel, který byl původně státním podnikem, předmětnou budovu zrekonstruoval a přestavěl.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, čj. 18 Co 367/2002 - 212, rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní soud vyhlásil svůj rozsudek dne 19. 12. 2000, tedy před novelou OSŘ, a jeho odůvodnění odpovídá ustanovení §157 OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Okresní soud odkázal na závěry znaleckého posudku a stanovisko Městského úřadu v Boru, a je tedy zřejmé, o které důkazy své rozhodnutí opřel. Odůvodnění tohoto rozsudku jej nečiní nepřezkoumatelným. Pokud stěžovatel namítl, že stavba zasahuje svými částmi i do parcel jiných vlastníků, nemohla tato skutečnost mít vliv na přechod nemovitosti do vlastnictví žalobce. Podle závěru odvolacího soudu nelze přistoupit na výklad stěžovatele, podle kterého, pokud se v ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. hovoří o "stavbě s pozemky", není možno uvažovat o každé z těchto věcí samostatně, nýbrž je třeba je posuzovat současně. Z provedených důkazů vyplývá, že původní budova školy čp. 213 v k. ú. Přimda byla postavena na stavební parcele č. 271/1. Tuto budovu i stavební parcelu žalobce vlastnil k 31. 12. 1949 a tyto nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. ke dni 24. 5. 1991, ve vlastnictví České republiky. Označená budova tak přešla do vlastnictví žalobce v souladu s ustanovením §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že se uvedená nemovitost, v důsledku přestaveb, nachází i na dalších parcelách, které žalobce k 31. 12. 1949 nevlastnil. Není rozhodné, jaké výrazy použil znalec při své výpovědi u jednání před soudem dne 17. 7. 2000, kdy uvedl, že původní stavba byla včleněna a stala se součástí nové stavby. Znalec není oprávněn vyjadřovat se k právním otázkám. Podstatné je zjištění, že budova bývalé školy byla i po rekonstrukci a přístavbách ponechána ve vnějším původním tvaru jak v přízemí, tak i nad úrovní prvního nadzemního podlaží. Dispozice prvního nadzemního podlaží se zásadně nezměnila. To znamená, že nedošlo k zániku původní stavby a vzniku stavby nové. Tato skutečnost byla potvrzena i svědeckými výpověďmi. K zániku původní stavby nemohlo dojít ani jejím obestavěním, neboť podle znaleckého posudku současná nemovitost čp. 213 v k. ú. Přimda vznikla provedením přístaveb k původní budově školy na její západní a jižní straně. Současný stav uvedených přístaveb (stravovacího zařízení) lze definovat pouze jako přístavbu, která je součástí věci podle §120 odst. 1 ObčZ. I když přístavba má větší hodnotu než původní stavba, na uvedené skutečnosti to nic nemění.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako soudu dovolacího, ze dne 21. 3. 2003, čj. 28 Cdo 403/2003 - 239, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu odmítl jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam. Posouzení důvodnosti žaloby na určení vlastnictví v této věci bylo závislé na zjištění, zda žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Z nesporných skutkových zjištění plyne dostatečně srozumitelný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož budovu školy čp. 213 v k. ú. Přimda, postavené na stavební parcele č. 172/1, vlastnil žalobce ke dni 31. 12. 1949 a tyto nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České republiky. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu v závěru, že byly splněny zákonné podmínky přechodu vlastnictví z majetku státu do vlastnictví obcí podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. Dovolací soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu v tom, že současný stav stravovacího zařízení Lesního závodu Přimda lze hodnotit jako přístavbu, která je součástí věci ve smyslu §120 odst. 1 ObčZ. Okolnost, že se stavba nachází zčásti na pozemcích, které ve vlastnictví žalobce nejsou, nemůže na závěrech odvolacího soudu nic změnit. Platný právní řád takovou možnost nevylučuje a dokonce s ní počítá, neboť podle ustanovení §120 odst. 2 ObčZ stavba není součástí pozemku.
Podle názoru dovolacího soudu posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 677/2001 a sp. zn. 3 Cdon 1305/96, i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 582/01, je nepřípadný, neboť řeší odlišné otázky, než které byly předmětem právního posouzení v této věci. Dovolací soud neshledal důvodnými ani procesní námitky stěžovatele, protože se jednalo o polemiku se správností skutkových zjištění a následného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud neshledal ve stylizaci odůvodnění odvolacího soudu žádné okolnosti svědčící o rozporu s požadavky uvedenými v §157 odst. 2 OSŘ. Odvolací soud správně soustředil pozornost na zjištění těch skutkových otázek, které byly právně významné z hlediska závěru, ke kterému dospěl. To plyne dostatečně srozumitelně z obsahu odůvodnění odvolacího soudu.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se správností skutkových zjištění i s právními závěry obecných soudů, s nimiž vyjadřuje svůj ostrý nesouhlas. Jak Ústavní soud zjistil ze spisového materiálu, v podstatě všechny námitky, uvedené v ústavní stížnosti, již stěžovatel uplatnil v předchozím řízení před obecnými soudy i před Nejvyšším soudem ČR. Uvedené soudy se s nimi podle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly. Stěžovatel, vzhledem k tomu, že nebyl v řízení úspěšný, zvolil jako poslední možnost, jak opětovně prezentovat svůj právní názor, podání ústavní stížnosti, v níž zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného (podústavního) práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Pokud obecné soudy respektují při svém rozhodování pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva navrhovatele. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovateli byla poskytnuta náležitá soudní ochrana, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Stejně tak Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění svého usnesení zabýval námitkami stěžovatele a své závěry dostatečně odůvodnil. Ústavní soud neshledal v postupu soudů žádná pochybení, která by představovala porušení základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy ve svých rozhodnutích vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94). K porušení základních práv stěžovatele v řízení před obecnými soudy tedy nedošlo.
Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť, jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy vlastnické právo již konstituované a existující, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Z toho vyplývá, že vlastnictví, o které je veden pouze spor, ústavně chráněno není a ani být nemůže.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu